Mgr. Šárka Caitlín Rábová, Ph.D. absolvovala magisterský studijní obor Kulturní dějiny, specializace Gender history na Ústavu historických věd Univerzity Pardubice. Na stejném pracovišti ukončila v roce 2021 své doktorské studium a od stejného roku zde začala působit jako odborná asistentka.
Je držitelkou Ceny Zdeňka Horského a se svou diplomovou prací zvítězila také v soutěži nakladatelství Academia. Specializuje se na dějiny těla a sociální a kulturní dějiny medicíny v 19. a 20. století.
Rozhovor byl realizován písemnou formou.
Představení
Jmenuji se Šárka Caitlín Rábová a působím jako odborná asistentka na Ústavu historických věd Fakulty filozofické. Ve svém výzkumu se primárně zaměřuji na sociální a kulturní dějiny medicíny v 19. a 20. století. Za nejdůležitější považuji svůj dlouholetý výzkum dějin tuberkulózy v českých zemích, resp. v Československu, v rámci kterého jsem se zabývala celou řadou otázek, ať už to byl vývoj vědeckého poznání nemoci, institucionalizace péče, ale také odraz nemoci v literatuře a obrazových pramenech nebo prožívání vlastní nemoci konkrétním pacientem. Právě ta osobní zkušenost mě bavila úplně nejvíce, i když je možná na výzkum nejsložitější.
Co pro Vás znamená dělat vědu?
Na práci vědkyně se mi nejvíce líbí, že člověk neustále posouvá své vlastní hranice, vzdělává se a dozvídá se nové informace. Líbí se mi taky sledovat vlastní vývoj. Mám na mysli to, jak člověk opakovaně promýšlí dané téma, nové poznatky ho nutí nahlížet ho jinými způsoby, a tím vlastně podrobuje kritice svoje vlastní závěry a hypotézy.
Čeho byste v rámci své vědecké činnosti chtěla dosáhnout?
Já se musím přiznat, že od doktorského studia mě moc baví popularizace historie. Interakce s laickou veřejností je hrozně zajímavá a pro mě osobně často také inspirativní, protože když přednáším o dějinách tuberkulózy, vždycky se najde někdo, kdo měl v rodině člověka s touto nemocí. Takže mám pak možnost poznat řadu nových příběhů a osobních zkušeností. Obecně si ale myslím, že popularizace je klíčová, abychom lidem ukázali, jaké možnosti studium historie a práce historika/historičky přináší. Když například někomu řeknu, že se věnuji dějinám medicíny, tak mnoho lidí se diví, že i takováto témata se zkoumají. A já věřím, že jsou to právě tyto oblasti, které mohou být atraktivní pro naše budoucí studenty.
Kdo je Vaším vzorem?
Já vlastně žádný vyloženě vzor nemám. Spíš jsem si našla několik inspirativních zahraničních badatelů, kteří se věnují stejnému nebo podobnému tématu a jejichž práce mi pomohly v rámci promýšlení vlastního výzkumu.
Jaké jsou největší překážky ve Vaší vědecké práci?
Sice se o tom teď hodně mluví, ale musím to zdůraznit, a to je finanční ohodnocení v humanitních oborech. Je to časově hodně náročná práce, která je naprosto neadekvátně ohodnocená a lásky k vlastní práci se člověk bohužel nenají. Pokud navíc pracujete v akademickém prostředí na částečný úvazek, musíte nezbytně řešit i práci jinde. Což ovšem znemožňuje věnovat se naplno výzkumu, takže se člověk dostává do začarovaného kruhu, kdy se po něm požadují výsledky, které ale nemá čas plnit. Pro mě by bylo ideální, kdybych se mohla naplno věnovat jedné práci a nemusela svou pozornost tříštit.
