Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek se zúčastnil oslav 108. výročí vzniku samostatného Československého státu. Na náměstí Čs. legií v Pardubicích položil květinový dar u pomníku T. G. Masaryka.

„Vznik samostatného Československa 28. října 1918 byl výsledkem odvahy, vytrvalosti a schopnosti převzít odpovědnost za vlastní budoucnost. I dnes záleží na tom, jak dokážeme rozhodovat, nést důsledky svých činů a přispívat k rozvoji společnosti. Pro české univerzity to znamená předávat znalosti a rozvíjet výzkum, ale také vést další generace k tomu, aby dokázaly samostatně uvažovat, jednat odpovědně a hledat řešení důležitých výzev současného světa,“ zdůraznil rektor prof. Libor Čapek.

Rektor se také připojil k hostům ceremoniálu předávání státních vyznamenání prezidentem republiky na Pražském hradě.

Derby východočeských univerzit ovládl celek UPCE. Hokejový tým Riders Univerzita Pardubice zvítězil nad týmem Univerzity Hradec Králové UNIted HK 5:1. 

Tradiční derby dvou východočeských rivalů se konalo na domácí půdě vítězů, v enteria areně v Pardubicích. 

Děkujeme reprezentantům UPCE za skvělý výkon a našim fanouškům za podporu a vytvoření neuvěřitelné atmosféry.

Foto: Riders Univerzita Pardubice

Osm vědeckých osobností Univerzity Pardubice se zařadilo do prestižního mezinárodního žebříčku dvou procent nejcitovanějších vědců světa. Hodnocení, na jehož základě se těchto osm akademiků do žebříčku zařadilo, se vztahuje k citačnímu ohlasu jejich vědecké práce za rok 2025.

Mezi úspěšné badatele patří prof. Petr Hájek, prof. Jiří Málek, prof. Filip Bureš, prof. Svatopluk Zeman, dr. Roman Svoboda, prof. Michal Holčapek, prof. Pavel Jandera a prof. Libor Dostál. Jejich zastoupení dokládá mezinárodní dosah výzkumu univerzity zejména v oblasti chemických, fyzikálních a informačních věd.

Nejvyššího celosvětového umístění z vědců univerzity dosáhl prof. Petr Hájek, který obsadil 19 426. místo podle souhrnného citačního ukazatele bez započtení autocitací. Jeho vědecké publikace získaly v roce 2025 celkem 895 citací od jiných autorů.

Žebříček vychází z metodiky vyvinuté analytiky ze Stanfordovy univerzity ve spolupráci se společností Elsevier. Autoři jsou posuzováni v rámci 20 hlavních vědních oblastí a 174 podoborů a sleduje se jak dlouhodobý citační ohlas, tak výsledky za jednotlivý rok.

Jak se studuje na Univerzitě Pardubice a co všechno na UPCE nebo ve městě najdou vysokoškoláci mimo učebny? Na otázky zájemců o studium odpovídali na veletrhu Gaudeamus Brno přímo studující univerzity ze všech 7 fakult. Letos ve věnovali rekordnímu počtu návštěvníků, na brněnské výstaviště dorazilo přes 33 tisíc lidí.

UPCE připravila pro veletrh zábavné a interaktivní vědecké ukázky, které návštěvníkům přiblížili vědu a studium na jednotlivých fakultách. Uchazeči o studium ochutnali molekulární gastronomii Fakulty chemicko-technologické, vyzkoušeli si laboratoř inteligentních technologií Fakulty elektrotechniky a informatiky či propojení moderní technologie a archeologie Fakulty filozofické nebo počítačovou hru zaměřenou na dopravu Dopravní fakulty Jana Pernera.

Součástí letošní expozice UPCE byla nově Relax zóna, která nabídla nejen prostor k odpočinku, ale zároveň další informace o životě na univerzitě. Středoškoláci, jejich rodiče i pedagogové a výchovní poradci se dozvěděli o sportovních aktivitách, podpůrných službách, studentských akcích nebo zájmových spolcích. Ochutnat mohli také perníkové cappuccino nebo si odnést letošní novinku – perník v univerzitních barvách s názvem Banger by UPCE.

Fakulta ekonomicko-správní Univerzity Pardubice Vás zve na další ročník Týdne teorie a praxe v ekonomice, který se uskuteční od 2. do 6. listopadu 2026. Tradiční akce propojuje akademické prostředí s praxí a studentům nabízí příležitost setkat se s odborníky z firem, veřejné správy i neziskového sektoru.

Během pěti dnů čeká účastníky bohatý program složený z přednášek, workshopů a diskusí zaměřených na aktuální témata z oblasti ekonomiky, managementu, marketingu, financí, informačních technologií nebo veřejné správy. Hosté z České republiky i zahraničí představí své zkušenosti z praxe, nové trendy i konkrétní případové studie.

Součástí letošního programu bude také tradiční Hackathon Parádní nápad 2026, který se uskuteční v pátek 6. listopadu. Studenti během něj dostanou příležitost pracovat v týmech na reálných zadáních, hledat inovativní řešení a prezentovat své nápady odborné porotě.

Týden teorie a praxe v ekonomice dlouhodobě patří mezi nejvýznamnější odborné akce fakulty. Vedle získávání nových znalostí přináší studentům také možnost navázat kontakty s lidmi z oboru a lépe poznat prostředí, ve kterém se mohou po absolvování studia profesně uplatnit.

Aktuální verze přednášek je v přiloženém souboru: Program.

REGISTRACE   

Dejte nám vědět, jak přednášky hodnotíte.

Kontaktní osoba:
Ing. Irena Honková, Ph.D.
Ústav podnikové ekonomiky a managementu

Dovolujeme si vás upozornit na skutečnost, že z akce bude pořizován audio-vizuální záznam pro reportážní účely Univerzity Pardubice, včetně jeho případného zveřejnění. Záznam nebude předáván třetí straně ani použit k marketingovým účelům. Osoba pořizující záznam za Univerzitu Pardubice bude označena a můžete od ní získat bližší informace nebo jí sdělit svůj případný nesouhlas. Bližší informace ke zpracování osobních údajů naleznete na stránce www.upce.cz/privacy-policy.

V pátek 9. října se na Univerzitě Pardubice uskutečnil další ročník Dne duševního zdraví. Nabídl zaměstnaným a studujícím příležitost na chvíli vystoupit z každodenního pracovního a studijního tempa a věnovat pozornost vlastní duševní pohodě. 

Program byl letos pestrý. Účastníci se mohli zaměřit na hledání duševní rovnováhy a práci se stresory, zjistit více o vlivu přírody na psychickou odolnost nebo si na praktickém workshopu vyzkoušet jednoduché techniky využitelné pro psychohygienu během běžného dne. Silným bodem programu byl také autentický osobní příběh člověka se zkušeností s duševním onemocněním a následným zotavením. Den uzavřela jóga pro klidnou mysl a program doplnila výstava Zrcadlo tvé duše, věnovaná tématu duševního zdraví.

Jednotlivých aktivit se zúčastnilo téměř 90 lidí. Pozitivní ohlasy účastníků potvrdily, že téma duševního zdraví i prostor pro zastavení a zamyšlení mají na univerzitě své místo.

Akci připravilo Oddělení HR Award ve spolupráci s odborníky a odbornicemi z Centra BALANC, Katedry tělovýchovy a sportu, Asociace přírodního wellbeingu, z. s., Střediska péče o duševní zdraví a Pardubického kraje.

Děkujeme všem, kteří se do Dne duševního zdraví zapojili.

Více informací o programu zde: Den duševního zdraví 2026

Vážení zákazníci,

rádi bychom Vás informovali, že od 26. října 2026 bude probíhat rekonstrukce osobního výtahu sloužícího k přepravě osob do hlavní jídelny menzy. Předpokládaný termín dokončení prací je stanoven na 19. listopadu 2026.

Po dobu rekonstrukce bude výtah mimo provoz. Omlouváme se za případné komplikace a děkujeme za Vaši trpělivost a pochopení.

Správa kolejí a menzy

Patnáct tisíc kilometrů ročně, vrcholový sport, život na cestách. A také velký tlak. Úspěšná cyklistka Anna Panušová, studentka Fakulty ekonomicko-správní, vypráví o tom, že nejtěžší není šlapat do pedálů, ale udržet si radost z jízdy. 

Kdy vlastně cyklistům začíná sezona?

To záleží na disciplíně. Silniční závodní sezona začíná většinou v březnu nebo dubnu. Naopak třeba cyklokrosaři to mají posunuté, protože jejich sezona končí až v únoru. Když jsem jezdila několik disciplín, sezonu jsem měla v podstatě celý rok, volno jsem měla třeba jen měsíc.

Věnujete se silnici, cyklokrosu, gravelu i horským kolům. Co je vám nejbližší?

Jednoznačně cyklokros. Baví mě jeho dynamika a pestrost. Když jsem byla malá, hrála jsem basket, takže jsem i atleticky založená. A v cyklokrosu se nejen jede na kole, ale také běhá přes překážky, vybíhají se schody nebo přeskakují bariéry.

Podle vašich fotek ze závodů to vypadá, že cyklokros je sport plný bláta.

To rozhodně je. A často se jezdí třeba i ve sněhu a v zimě, takže je to výzva ze všech stran, ale to mě na tom právě baví. Každý týden jsou podmínky jiné. Trať, kterou jedete jednou za sucha, může být za týden po dešti úplně jiná.

Jak zatím hodnotíte letošní sezonu?

Cyklokrosová sezona byla moje nejlepší v životě a opravdu jsem si ji užila. Jenže po ní jsem byla unavená, přidaly se zdravotní problémy a návrat do silniční sezony se mi moc nevydařil. 

Je běžné kombinovat tolik disciplín? 

V mladším věku ano. Děti často kombinují silnici, cyklokros i horská kola. Postupně si většina závodníků najde disciplínu, která jim sedí nejvíc. Když se pak dostanou mezi nejlepší, bývá specializace větší.

Liší se příprava na jednotlivé disciplíny?

Určitě. Silnice a cyklokros jsou dost odlišné. Cyklokros je kratší, intenzivnější a silovější. Na silnici člověk stráví hodiny v sedle, zatímco cyklokrosový závod trvá třeba 45 minut.

Takže nestačí jen jezdit na kole?

To určitě ne. Potřebuji i běhat nebo posilovat. Je důležité pohyb kompenzovat, a nejen sedět na kole. Tréninku proto věnuji až 15 hodin týdně.

Kolik vlastně máte kol?

Hodně. Ani nevím, jestli bych je spočítala. Máme plnou garáž, kola visí i na zdech. Naše rodinná garáž je spíš cyklistický sklad než místo pro auto.

Kdo vás ke sportu přivedl?

Jako malá jsem hrála basketbal. Pak jsem ale přestala růst a moje pozice mezi vysokými holkami oslabovala (smích). Moji rodiče jezdili amatérské cyklistické závody a taťka se do cyklistiky hodně nadchl. S bráchou jsme pak začali jezdit dětské závody v seriálu Kolo pro život. Později jsme se přidali do týmu v Holicích, kde byla skvělá parta. Tam nás to opravdu chytlo a nějak přirozeně jsme se dostali k závodění.

Ambice přišly až později?

Ano. Zlom nastal během pandemie covidu. Najednou nebyl basket ani jiné kolektivní aktivity, a tak jsem začala víc jezdit na kole. Systematický trénink přišel tak nějak přirozeně a s ním i závody a nějaké ty úspěchy. Čím méně jsem o tom přemýšlela a jen si to užívala, tím lépe mi to šlo.

Belgie jako cyklistická velmoc

Závodila jste za belgický tým. Jak se to stalo?

Po maturitě jsem se chtěla věnovat cyklistice naplno. Hodně lidí se v tomto věku rozhoduje, kam dál, jestli vůbec vrcholový sport má smysl a já to chtěla zkusit, protože se dařilo, a tak jsem oslovila několik zahraničních týmů. Jeden z nich mě pozval na měsíční stáž, kde jsem si vyzkoušela závody. Jezdila jsem dobře, a nakonec mi nabídli smlouvu. Belgie je v cyklistice úplně jiný svět. Závodí se tam téměř každý den a peloton má klidně 150 závodnic, což je fakt velké číslo. 

Co to pro vás prakticky znamenalo?

Třeba to, že jsem letos na jaře nebyla skoro doma (smích). Každé dva týdny jsem odjížděla do Belgie, byla jsem na soustředění ve Španělsku, zkrátka neustále na cestách. 

Jak vás tým přijal?

Skvěle. Už loni jsem v Belgii bydlela u rodiny, která byla propojená s vedením týmu. Měla jsem velké štěstí, starali se o mě jako o vlastní. Navíc tým prošel obměnou, takže to bylo pro všechny nové a vzájemně jsme se teprve poznávali. Máme v týmu Maďarku, Polku nebo Američanku. Všechny holky jsou super, ale potkáváme se především na závodech.

 Jaká je tam při závodech atmosféra?

Je to neuvěřitelné! Hlavně v cyklokrosu. V Česku chodí lidé na hokej, v Belgii chodí na cyklokros.  Na největších závodech stojí kolem tratě deset tisíc fanoušků. A co je nejlepší – fandí úplně každému. I když vás neznají, křičí na vás a ženou vás dopředu. To je úžasný zážitek.

V projektu Rozhýbejme univerzitu jste jen za duben najela 1 772 kilometrů. Vychází to na šedesát kilometrů za den. Běžně najezdíte tolik?

Ano. A upřímně, nebyl to ani můj nejvýkonnější měsíc. 

Kolik kilometrů najedete za rok?

Loni to bylo přes patnáct tisíc kilometrů. A vzhledem k tomu, že jezdím cyklokros, kde se nejezdí tolik kilometrů jako na silnici, je to ještě spíš nižší číslo.

Jak moc řešíte spánek, stravu a psychickou pohodu? 

Hodně. Myslím si, že hlavně u holek je psychika strašně důležitá. Když člověk není v pohodě nebo je ve stresu, projeví se to. Minulou sezonu jsem na sebe neměla žádný tlak, měla jsem kolem sebe kamarády, soustředila se na učení a vše ostatní tomu přizpůsobila. A fungovalo to, najednou se mi začalo dařit. Tuhle sezonu jsem se s tím hodně prala, proto jsem se rozhodla dát si pauzu. Vrcholový sport je psychicky náročný a já se nechtěla stresovat něčím, co mě doteď tak bavilo.

Vy jste přitom navíc zvládala ještě studovat. 

Měla jsem štěstí na vstřícné vyučující a zatím jsem nenarazila na problém, který by nešel vyřešit. Velkou podporou mi je také Katedra tělovýchovy a sportu naší univerzity, jelikož jsem v programu UNIS, který sportovcům napomáhá skloubit výuku s tréninky a závody.

Finance nejsou zrovna jednoduchý obor... 

To ne. Ale chtěla jsem mít i záložní plán pro případ, že by sport jednou nevyšel. Už teď jsem se dostala ke skvělé příležitosti v ČSOB, která je pro mě nyní prioritou. 

Kromě toho se věnujete i psaní.

Ano. Dostala jsem nabídku psát články pro cyklistický web a moc mě to baví. Už kolem maturity jsem zjistila, že mě média zajímají, a říkala jsem si, že bych si jednou ráda vyzkoušela práci v redakci.

Co vás čeká v nejbližší době?

Přes léto jsem si dala se závoděním pauzu a rozmýšlím, co dál. Závodění se pro mě stalo jakýmsi stresem, který v životě nechci. Cyklistiku mám ráda, ale chci dělat něco, co mě naplňuje, proto v týmu Brilon, ve kterém jsem jezdila a za který stále závodí můj brácha, pomáhám s organizací a závody. 

A dlouhodobé cíle?

Co bude dál se závoděním, momentálně netuším, třeba ještě změním názor a vrátím se. Nyní ale čím dál víc zjišťuju, že mě baví věnovat se vedení závodníků. Chci být hlavně zase pozitivní, v pohodě a necítit se pod tlakem.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Archiv Anny Panušové

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Ani nepříznivé počasí neodradilo přes tři stovky sportovců všech věkových kategorií zúčastnit se Běhu Univerzity Pardubice. Cílem totiž bylo udělat něco pro své zdraví, ale také pomáhat. V charitativní sbírce běžci společně vybírali finanční pomoc domácí hospicové péči Oblastní charity Pardubice.

Trasa dlouhá 2,5 kilometru vedla historickým centrem města. První tři nejrychlejší závodníci obdrželi volné lístky na univerzitní hokejové derby UPCE Riders Pardubice vs. UHK UNIted Hradec Králové. Nejpočetnější zastoupení vyhrála pardubická ZŠ Spořilov se 146 účastníky, druhá pak skončila ŽŠ Dolní Ředice.

Organizátoři z Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice společně s Univerzitním sportovním klubem Pardubice a Fakultou zdravotnických studií připravili také zajímavý doprovodný program. Návštěvníci si mohli například nechat změřit krevní tlak a tělesný tuk nebo se poradit ohledně výživy a pohybu. Taneční pohyb do akce vnesla skupina Hroch a Tanečníci z UPCE.

Běh Univerzity Pardubice navazuje na sérii Běhů Terryho Foxe a Běhů naděje. Je tradiční součástí programu Podzimních městských slavností Pardubic.

foto Adrián Zeiner

Pardubice–Leeds–Houston. Přesně takhle vypadal start profesní cesty absolventa Dopravní fakulty Jana Pernera. Skvěle rozjetou kariéru v Texasu ale Radim Cejnar překvapivě vyměnil za cestování. Koupil motorku a vydal se na cestu kolem světa. Kempoval ve 137 zemích. Prozkoumal šest kontinentů a najezdil přes 200 tisíc kilometrů. Co zjistil o lidech, kam se chce ještě podívat a plánuje návrat zpátky do Česka?

„Vždycky mě lákalo odejít do zahraničí. Zajímalo mě cestování, prozkoumávání dalších míst i kultura a život lidí jinde,“ říká jedenapadesátiletý Radim Cejnar, který vystudoval dopravní inženýrství na Dopravní fakultě Jana Pernera. Cestování ho přitom chytlo už během mládí. Díky závodní cyklistice se postupně podíval do různých koutů Evropy.

Motivací byla angličtina

Když dokončil studium na Univerzitě Pardubice, nic už rodáka z Pardubic ve městě neudrželo. Toužil se také konečně pořádně naučit anglicky. „Moje italština byla během studií lepší než angličtina a potřeboval jsem s tím něco udělat. Našel jsem si rodinu v anglickém Leedsu a odjel tam hlídat děti,“ popisuje svůj začátek v cizině. Jakmile si byl v angličtině mnohem jistější, začal se poohlížet po jiné práci. Studiem na dopravní fakultě získal odborné znalosti, rozuměl technickým věcem a nechybělo mu ani potřebné zapálení a nadšení pro věc. A tak se ocitl v americké firmě Cameron International, která v Anglii vyráběla podmořské zařízení na těžbu ropy. „Začínal jsem s Angličany přímo ve výrobě. Dělali jsme obrovské kohouty pro ropné vrty. Tam jsem se toho naučil hrozně moc, různé druhy angličtiny i způsoby komunikace, které se mi později velmi hodily,“ vzpomíná absolvent. 

Splněný sen

Po pěti letech si Radima Cejnara vytáhla společnost z Anglie do centrály v texaském Houstonu. Kariéru měl skvěle rozjetou a ve firmě úspěšně pracoval dalších deset let. Byl zrovna v ředitelském programu, když si uvědomil, že tahle pracovní cesta už ho neláká a táhne ho to jinam. „Hodnotu času jsem najednou začal měřit tím, co to přinese mně samotnému. Můžu v práci strávit spoustu času, vydělat hodně peněz, ale k čemu mi to ve výsledku bude? Uvědomil jsem si, že nechci jen stále chodit do práce a domů. A tak jsem dal výpověď, koupil jsem si motorku a odjel. Z Texasu jsem to totiž měl už jenom kousek ke svým vysněným cestovatelským místům – Panamy, Kolumbie nebo Peru,“ vzpomíná Radim Cejnar. Dnes pracuje jako manažer už v jiné firmě a stále žije v Texasu. Na motorce ale pravidelně cestuje dál. Naposledy třeba v květnu, když s přítelkyní a kamarády projeli celé pobřeží Kalifornie. V září se také na chvíli podíval zpátky do Česka. Ostatně vrátit se sem natrvalo je jedním z jeho dalších snů. 

Pamatujete si den, kdy jste sedl na motorku a vydal se na svou velkou cestu? 

Spíš si pamatuju den, kdy jsem odešel z práce. Strašně se mi motala hlava. V ruce jsem měl krabici se všemi svými věcmi… Přesto jsem si byl jistý, co chci dělat, a věděl jsem, že tahle cesta bude i po návratu přesně zapadat do celého mého životního příběhu. Pak jsem prostě nasedl a odjel.

Měl jste konkrétní plán a trasu? 

Na cestu jsem se nijak extra nepřipravoval. Nic jsem nečetl, chtěl jsem si všechno zjistit sám a za pochodu. Začínal jsem v Mexiku a pokračoval jsem dál na jih. Původně jsem plánoval být pryč jeden rok, ale cestou jsem poznal španělský pár, který mi dal několik důležitých rad. Jedna z nich byla, že se otevřela Barma a z Evropy se tak dalo dojet až do Singapuru. A taky, že můžu levně poslat motorku z Buenos Aires právě do Evropy. 

Takže se váš plán náhle změnil…

Ano, vydal jsem se tam, a také ještě do dalších míst. Nakonec jsem byl na cestě čtyři roky, najezdil jsem asi 160 000 kilometrů a projel jsem šest kontinentů, i když Afriku tehdy jen částečně. Tu jsem projel celou později.

Nebolelo vás po pár dnech v sedle tělo? 

Vůbec. Mám to obráceně – bolí mě spíš, když sedím dlouho u počítače. Jakmile nasedám na motorku, bolest odchází. Samozřejmě chvilku trvá, než si člověk zvykne na rytmus jízdy a kempování, ale to se po chvíli poddá. 

 Co všechno jste si na cestu sbalil? 

Pořídil jsem si fungl novou motorku KTM 990. Ostatní vybavení jsem měl, protože jsem vyjížděl na kratší trasy už dřív. Věcí jsem si ale vzal zbytečně moc, proto jsem postupně odhazoval, co nepotřebuju. Potkával jsem lidi, kteří jeli na menších motorkách, s minimem věcí a byli stejně šťastní. O něco lehčí jsem potom vyrazil do Afriky, kde jsem zase pár věcí odložil.

 Bez čeho se neobejdete nikdy? 

Vždycky si beru švýcarský vojenský nožík, stan a kempovací příslušenství. Jsem zvyklý spát venku na divoko. Mám rád malé, ale opravdu kvalitní a funkční věci. Firmy, u kterých jsem vybavení pořídil, dokonce posílají nové, když se původní rozbije a nejde používat.

Zradila vás během cesty i vaše nová motorka? 

Ne, ale jednou mě zradil KTM servis v Madridu. Musel jsem do něj zajet na poslední povinnou prohlídku v rámci záruční lhůty motorky. Do motoru mi zapomněli dát vymezovací podložku a já jsem ho kvůli tomu málem komplet zrušil. Naštěstí jsem si to nakonec sám opravil.

Musel jste ji ještě někdy servisovat? 

Při cestě po Austrálii mně praskla chladicí hadice. To byla moje chyba, protože jsem ji měl vyměnit už dřív. Zrovna jsme projížděli oblastí úplně mimo civilizaci i pitnou vodu. Doprovázel mě kamarád ze Švýcarska. Rozhodli jsme se přespat s tím, že to ráno opravíme. Když jsme se ale vzbudili, byli jsme celí od popela. V bushi zrovna hořely ohně (bush fires), kolem bylo 46 stupňů. Cesta zpět byla proto opravdu náročná. Z motorek jsme padali každých 500 metrů a už jsme přemýšleli, že si poprvé v životě zavoláme pomoc. Naštěstí jsme potkali hasiče, kteří nás z toho dostali. 

Podobných historek musíte mít tisíce… Máte moment, na který nikdy nezapomenete?

Při kempování v Mexiku se ke mně a kamarádovi přidala armádní jednotka z místního kartelu. Byli to mladí kluci se zbraněmi zdobenými perlami a kameny. Přemýšleli jsme, proč na tomhle místě jsou, co od nás chtějí a jestli odtud vůbec vyvázneme… Dali se s námi ale do řeči, ukazovali nám fotky rodin a ukázalo se, že si chtěli povídat. Ráno nám pomohli sbalit stany a dali nám i snídani. Nakonec z toho bylo moc zajímavé setkání (smích). 

 Bál jste se cestou někdy o svůj život?

 V Etiopii jsem o něj málem přišel. Do téhle země je poměrně náročné dostat motorku. Vyžaduje to hodně papírování i peněz. Motorky jsou tam velmi populárním dopravním prostředkem a místní si proto hlídají ty, které neznají. Když taková náhodou projede, panikaří. Stalo se mi, že cestou z Adis Abeby do Džibuty si jeden voják situaci špatně vyhodnotil a zavolal speciální jednotce, která byla na cestě před námi. Čekala na nás schovaná ve křoví a když jsme projížděli, začali po nás házet obrovské kameny. Sbalil jsem se do motorky a rychle jsem projel. Na kamaráda se ale vrhli, shodili ho z motorky a začali do něj kopat. Volal jsem na ně, ať ho nechají. Najednou jeden přiběhl a vystřelil ze zbraně hned za mojí motorkou. Jen jsem čekal, co bude dál… Bylo to velmi složité, protože neuměli anglicky, ale nakonec jsme z toho vyvázli. Také v Nigérii nás na cestě přivítali týpci v teplákovkách a se samopaly. Říkal jsem si, co se to tam děje, že má každý u sebe zbraň. Takové vyhrocené situace ale byly naštěstí ojedinělé. Oklepali jsme se z nich, poučili a příště už jsme raději zpomalili, zastavili, dali se do řeči. Když zjistili, kdo jsme a co chceme, tak se s námi většinou ještě fotili. 

Která země vás nadchla nejvíc? 

Írán. Malinko mi připomínal Česko za komunismu, především určitou vírou, přesvědčením a kontrolou země. Všechno v zemi ovládá malá skupina ortodoxních věřících. Většina lidí, které jsem potkal, ale nejsou režimu naklonění. 

Přesto vás v Íránu přijali víc než dobře

To bylo až neuvěřitelné. Říkám tomu íránský únos. Hned první den v Tabrízu jsem se dal do řeči se třemi mladíky, kteří mi ukázali město, pomohli mi nastavit VPN, abych měl internet, a pozvali mě dokonce ke svým příbuzným. Tam mě posadili doprostřed místnosti, ptali se, co si dám, a předháněli se v tom, kdo si se mnou bude povídat. Úplně mě unesli do svého světa. Vyvrcholilo to tím, že se o mě dvě rodiny přetahovaly kvůli přespání. A tohle jsem v Íránu zažíval celý měsíc, když jsem ho projížděl ze severu na jih. Než jsem se pak nalodil na loď do Dubaje, oslovili mě ještě před mým stanem v parku další dva mladíci. Za dvě hodiny už mě brali do otcova autosalonu, protože mi hrozně chtěli ukázat tamní motorky. Bylo to úžasné, ale chvílemi až moc intenzivní. 

Co jste díky cestě zjistil o lidech? 

Že 99 % lidí je naprosto úžasných a vůbec nezáleží, na kterém kontinentu žijí. Kolegové Nigerijci z mojí práce mi dali cennou radu. Říkali, že člověk, který by mě na začátku mohl okrást, může být nakonec ten, který mi pomůže. Velmi záleží na přístupu. Pomáhá mít základní informace o zemi a kultuře a neukazovat peníze a telefon. Prostě nedělat „machra“. 

Co při domluvě vždycky zabralo?

Humor a srandu mají lidé rádi všude na světě. Když nás zastavili, často po nás chtěli, ať jim něco dáme. Čekali, co to bude, byli natěšení. A my jim řekli, že jim dáme jednu z nejlepších věcí na světě: „I will give you a hug,“ a potom jsme je „jenom“ objali. V tu chvíli se i voják a policista začnou smát. Ty mu přitom říkáš, že je bohatší než ty, a oni jsou šťastní. 

Když je řeč o policistech – dostal jste na cestě nějakou pokutu?

Naštěstí ne. Ani žádný úplatek jsem nemusel dávat. Vždycky jsem se vše snažil vyřešit přátelsky. Mimo Evropu můžete jet v podstatě, kolik chcete, ale vyšší rychlostí než 80 nebo 100 stejně nejedete. Může vám do cesty skočit dítě, vběhnout zvíře… Jezdí se tam, jak je potřeba, a žádná pravidla se extra nedodržují. V Asii nebo centrální Jižní Americe nemívají policisté velké zbraně, a tak většinou ani nezastavuji. Naopak třeba v Nigérii je velkých zbraní celkem dost, takže tam zastavujete každou chvíli. Kolikrát ani nevíte, komu přesně zastavujete, protože zátarasy tam staví skoro každý. 

Jak vypadají silnice, bylo to někde vyloženě špatné?

Zásadně nejezdím po dálnicích, využívám je jen k nutným rychlým přesunům. Jezdím spíš po menších cestách, jejichž úroveň je vesměs dobrá. To platí třeba pro Asii. Naopak nejhorší je Afrika. I když mě překvapilo, kolik Číňanů tam buduje silnice i v těch nejzapadlejších místech. A třeba v Nigérii nejdou do dopravní infrastruktury téměř žádné peníze, přestože je to jeden z nejbohatších afrických států.          

Řekl jste si někdy během cesty, že byste to raději „zabalil“?

Ani jednou. Občas to může být jednotvárné – pořád jenom jedete, hledáte místo na spaní, večeříte, spíte... Tenhle způsob cestování a prozkoumávání nových míst mám v sobě zarytý. Byl jsem ve 137 zemích, které jsem si fakt projel, kempoval jsem v nich a zjistil jsem, jak lidé běžně žijí. 

Doprovází vás na cestě někdo nebo jezdíte raději sám?

Některé cesty plánuju sám, jiné s kamarády. Moc rád jezdím sám, protože tím spíš okusím tamní život, potkám místní, kteří se se mnou chtějí bavit, a zpovídáme se navzájem. Dlouhé osamocení se na člověku trochu podepíše, proto je fajn, když na nějakého motorkáře narazíte a jedete pak kus cesty třeba spolu. 

Může vás během cesty sledovat vaše rodina?

Dnes je super, že s nimi můžu být ve spojení skoro pořád. Vidí, kde zrovna jsem, a když kempuju mimo signál, můžu jim přes satelit poslat zprávu. Se signálem to nebývá špatné. Třeba v Africe bylo pokrytí mnohde lepší než v Texasu (smích). Mobil tam má skoro každý. I členové tradičních kmenů. V Etiopii u řeky Omo jsem na jeden takový kmen v tamním národním parku narazil. Jedu na motorce a najednou u cesty vidím malé nahaté kluky. Chtěl jsem si je vyfotit, a jeden z nich najednou vytáhl telefon, dal mi ho na ucho a tam mi anglicky mluvící týpek vysvětloval, že zrovna pátrají po uprchlé krávě, a rovnou mi poradil, kudy mám jet (smích). Takových nenadálých a neobvyklých setkání jsem zažil spousty.

Kterou zemi byste rozhodně doporučil navštívit? 

Jižní Ameriku. Na Panam Highway už je sice dost lidí, ale pořád je to super. Doporučuju začít nahoře od Mexika, i když spousta Texasanů se ho kvůli bezpečnosti bojí. Země jako Guatemala a Nikaragua jsou úžasné. Co se týká byrokracie kolem cestování, jsou tyhle země nejjednodušší. Pak bych doporučil Asii, kam se dá dobře dostat i s motorkou. A nejhorší je zase Afrika. O tom, jak vyzrát na víza a získat potřebná povolení, by se daly psát knihy (smích). Evropa je na mě moc přecpaná, ale třeba Rumunsko, Albánii, Bulharsko nebo Turecko mám rád. Neskutečně dobrá je Gruzie a další země tím směrem.

Kam se ještě chystáte? 

Láká mě Hedvábná stezka, Mongolsko, Čína. Uvidíme. Teď se potřebuju chvíli věnovat zase práci. Do budoucna uvažuju o změně dopravního prostředku. Chtěl bych zkusit cestovat na kole. A s přítelkyní přemýšlíme o malém obytném 4x4.

Motorka už vás trochu nudí? 

To vůbec ne, dává mi naprostou svobodu. Dá se dobře schovat, zajedete na ní skoro kamkoliv. Sedám na ni od svých 17, takže je to pro mě určitý životní styl.  Navíc mám rád motorkářskou komunitu. Ale cítím, že to chce nějakou změnu, aby všechno zapadalo do mého příběhu… 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Radima Cejnara

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.