Pozvánka

na

8. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice

 ve funkčním období 2026–2029,

které se uskuteční v hybridní formě v úterý 24. listopadu 2026 od 14:00 hodin

v zasedací místnosti rektorátu, Studentská 95 (4.NP)

Program zasedání:

1. Zahájení
2. Informace o činnosti předsednictva Akademického senátu Univerzity Pardubice
3. Delegace zástupců Univerzity Pardubice do Rady vysokých škol pro funkční období 2027–2030
4. Plán realizace Strategického záměru Univerzity Pardubice pro rok 2027
5. Návrh střednědobého výhledu rozpočtu Univerzity Pardubice na rok 2027 a 2028
6. Návrh I. změn Vnitřního mzdového předpisu Univerzity Pardubice
7. Návrh II. změn Jednacího řádu AS FF UPCE
8. Stanovisko Akademického senátu Univerzity Pardubice k věcnému záměru zákona o vysokých školách
9. Informace o výstavbě nové budovy Fakulty zdravotnických studií
10. Různé

Přílohou k pozvánce jsou materiály k bodům 1, 3 až 8.

8. zasedání AS UPCE dne 24. listopadu 2026 | Univerzita Pardubice 

Odkaz na připojení k zasedání: https://teams.microsoft.com/meet/3458416708488?p=lzH9THBGcdaWhcdAg3

V Pardubicích 13. 11. 2026                                                   Mgr. Michal Kleprlík, Ph.D.

                                                                                                     předseda AS UPCE

Univerzita Pardubice si i letos připomíná významné listopadové události let 1939 a 1989. Tradiční oslavy propojují studující, zaměstnance i širokou veřejnost a nabízejí program plný kultury, společných setkání i sportovních aktivit. Součástí připomínek byl slavnostní akademický obřad, při němž rektor prof. Libor Čapek ve čtvrtek 12. listopadu ocenil osobnosti, které se mimořádně zasloužily o rozvoj univerzity v oblasti vědy, výzkumu a vzdělávání.

Listopadové oslavy přilákaly desítky návštěvníků do univerzitní galerie GU:, kde se uskutečnila vernisáž výstavy Civilní skutečnost malířky Alice Nikitinové. Následovalo tradiční zvonění u auly, které hudebně doprovodil Vysokoškolský umělecký soubor. Účastníci si symbolickým cinkáním klíčů a zapálením svíček připomněli atmosféru sametové revoluce a události roku 1989.

Slavnostní večer vyvrcholil koncertem Komorní filharmonie Pardubice v Aule Arnošta z Pardubic. Výjimečný hudební zážitek nabídl také sólista večera, mezinárodně uznávaný hornista Radek Baborák.

Připomínky listopadových událostí pokračují i v dalších dnech. Od 16. do 19. listopadu plánuje Fakulta filozofická akci s pestrým programem – Týden humanitních věd. V úterý 17. listopadu pak její studující připravují průvod věnovaný odkazu historických událostí.

Katedra tělovýchovy a sportu pořádá ve středu 18. listopadu tradiční Sportovní den Univerzity Pardubice a Noční běh dvojic pro veřejnost.

Nové možnosti spolupráce otevřelo networkingové setkání Tech4Defence výrobních firem s významnými společnostmi působícími v oblasti obranných a bezpečnostních technologií. Akce se uskutečnila na Fakultě elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice.

„Fakulta elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice nabízí své zkušenosti s vývojem radarů a dalších detekčních systémů s využitím umělé inteligence a hledá průmyslové partnery pro společný vývoj technologií s obranným i dual use uplatněním,“ přiblížil prof. Ing. Petr Doležel, PhD., děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice.

Setkání Tech4Defence nabídlo prostor pro navazování nových obchodních kontaktů, sdílení zkušeností a hledání příležitostí k dlouhodobé spolupráci. Zaměřilo se především na firmy působící ve strojírenství, kovovýrobě, elektrotechnice, zpracování plastů a vývoji softwaru a hardwaru. Právě tyto obory mají potenciál zapojit se do dodavatelských řetězců obranného průmyslu a rozšířit tak své obchodní příležitosti.

Hlavní část programu tvořily tematické diskuzní bloky vedené zástupci významných českých společností z obranného sektoru. Oblast radarových, senzorických a sledovacích technologií představily společnosti RETIA, a.s. a ELDIS Pardubice, s.r.o. Tématu speciální chemie a energetických materiálů se věnovaly společnosti Explosia a.s., Synthesia Nitrocellulose, a.s. a Spolana. Možnosti spolupráce v oblasti vojenských a zbrojních technologií přiblížili zástupci STV Technology, s.r.o., STV Group a.s. a Vojenského technického ústavu.

„Dopravní fakulta Jana Pernera s partnery z obranného průmyslu již dlouhodobě aktivně spolupracuje, a to hned v několika oblastech a projektech směřujících k odolné dopravě. Související výzkumná témata jsou zaměřena na dopravní infrastrukturu, dopravní prostředky i krizové řízení s vojenskou logistikou. Setkání v rámci Tech4Defence považujeme za příležitost tyto spolupráce dále rozšířit,“ uvedl doc. Ing. Ladislav Řoutil, Ph.D., děkan Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice.

S hlavním pořadatelem CzechInvest akci zajišťovaly Univerzita Pardubice a Pardubický podnikatelský inkubátor P-PINK. Propojení akademického prostředí s podnikatelskou sférou představuje důležitou součást rozvoje inovací, technologických řešení a spolupráce v regionu.

Putovní pohár celouniverzitní sportovní soutěže Standarta rektora letos zamířil na Fakultu ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Ta v uplynulém akademickém roce dosáhla nejlepších výsledků v tradičním sportovním klání mezi fakultami.

Na druhém místě skončila Dopravní fakulta Jana Pernera, třetí příčku obsadila Fakulta chemicko-technologická. Pohár převzal ve středu 11. listopadu děkan vítězné fakulty prof. Jan Stejskal.

Standarta rektora patří k dlouholetým sportovním tradicím Univerzity Pardubice. Prestižní soutěž se koná každoročně již od roku 1958 a studenti a studentky jednotlivých fakult v ní poměřují své síly v devíti sportovních disciplínách, mezi které patří například florbal, atletika nebo volejbal. Organizaci zajišťují Katedra tělovýchovy a sportu UPCE a Univerzitní sportovní klub.

Součástí slavnostního vyhlášení bylo také ocenění nejúspěšnějších sportovců a sportovkyň z řad studujících Univerzity Pardubice, kteří dosáhli vynikajících výsledků ve svých sportovních disciplínách.

Standarta rektora

1. místo Fakulta ekonomicko-správní

Nejlepší sportovci a sportovkyně Univerzity Pardubice v akademickém roce 2025/26

Sportovci úspěšní na AMČR:

Sportovci úspěšní na ČAH v Brně:

Sportovci úspěšní na dalších významných soutěžích:

UNIS

ANEŽKA SÁDOVSKÁ – atletika, hod kladivem: 1. místo na MČR do 22 let a 3. místo v mezistátním utkání U23 ČR–Maďarsko–Polsko–Ukrajina (nově v UNIS)

JULIE ZÁRYBNICKÁ – judo: 1. místo, ME U23, Kišiněv (Moldavsko), 1. 11. 2025 – mistryně Evropy do 23 let, kategorie do 78 kg. 

LUCIE ZÁRYBNICKÁ – judo: 2. místo na Senior European Cup v Dubrovníku a následná kvalifikace na ME seniorů.

PAVLA KVASNIČKOVÁ – atletika: 2. místo na halovém MČR dospělých na 200 m (23,34 s)

FRANTIŠK HOJKA – MTB XCO: 3. místo na MČR Elite.

JEDNOTLIVCI

ADAM LUKEŠ – basketbal: hráč A-týmu BK KVIS Pardubice, 2. místo v nejvyšší české soutěži, v sezoně 2025/2026 člen týmu včetně play-off; bývalý mládežnický reprezentant ČR.

ŠPÁNIK MICHAL  (FEI) – futsal, 4. místo na Akademickém MS ve futsalu

HROMEK LUKÁŠ (FES) – futsal, 4. místo na Akademickém MS ve futsalu

MATĚJ BENEŠ – lední hokej: reprezentační výběr Univerzitní hokejové ligy a výjezd do USA, kde nastoupil proti týmům NCAA. 4 místo FINAL FOUR RIDERS

MATĚJ KUBELKA – kulturistika: 4. místo v klasické kulturistice na Mistrovství Čech dorostu a juniorů 2026

ŠTĚPÁN MÍŠEK (FES) – fotbal, hráč FK Pardubice a reprezentant ČR U20.

Univerzita Pardubice přivítala arménského velvyslance Ashota Hovakimiana, který se zúčastnil mezinárodní konference Fakulty filozofické. Setkání se konalo u příležitosti desátého výročí spolupráce s Arménskou státní pedagogickou univerzitou Chačatura Abovjana. Odborníci z Česka a Arménie se věnovali inkluzivnímu vzdělávání, rané péči a podpoře rodin.

Konference s názvem 10 let česko-arménské akademické spolupráce v oblasti vzdělávání, sociální inkluze a podpory rodiny nabídla ohlédnutí za dosavadním partnerstvím obou institucí. Program zahrnoval také křest další společné odborné publikace Armenian and Czech families in the mirror of the current times (with the focus on families caring for disabled children) a zahájení fotografické výstavy.

Odpolední část patřila diskuzím o rané péči, podpoře rodin, inkluzivním vzdělávání, sociální práci a komunitních službách. Účastníci se zaměřili na jejich význam pro každodenní život i fungování vzdělávacích a sociálních služeb. V závěru se zabývali možnostmi dalšího rozvoje mezinárodní spolupráce vysokých škol, mimo jiné prostřednictvím programu Erasmus+.

Systematická spolupráce obou univerzit se rozvíjí od roku 2016. Jejím odborným základem jsou speciální pedagogika, podpora dětí se zdravotním postižením a jejich rodin a hledání cest k většímu zapojení lidí se specifickými potřebami do vzdělávání i společnosti. Společná setkání umožňují odborníkům porovnávat zkušenosti českého a arménského prostředí a diskutovat o přístupech využitelných v praxi.

Železné hory si zamiloval natolik, že se do nich pravidelně vrací.  Kvůli lesům. Nachází v nich prostor pro ztišení, naslouchání a hlubší setkávání se sebou samým i s tajemstvím života. Objevuje sílu lesa jako průvodce na cestě vnitřního hledání, obnovy a moudřejšího rozhodování. A tuto zkušenost chce předat také ostatním. Docent Karel Sládek z Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice se věnuje lesní terapii a otevírá kurz celoživotního vzdělávání.

Počasí dnes tradiční představě o příjemné procházce zrovna nepřeje. Obloha je zatažená, ve vzduchu je cítit chladná vlhkost, větve stromů zachytávají kapky deště. I tak ale les ukazuje svou krásu.

Mezi stromy vstupujeme pomalu, naším jediným cílem je zpomalit. Nechat chvíli stranou rytmus běžných dnů, ve kterých se čas dělí mezi úkoly, povinnosti a jejich úspěšné splnění. Uvědomujeme si, že naše tělo stále odráží tempo, na které je tolik zvyklé, přesto nám lesní prostor postupně otevírá jiný způsob vnímání života. 

A tak se naše tempo začíná postupně měnit. Nenápadně. Krok za krokem. Nádech a výdech přicházejí přirozeněji. Tělo pomalu opouští napětí každodenního stresu. Každý náš krok změkčuje mokré jehličí. Vůně lesa připomíná, že součástí přírody jsme i my. Světlo proniká mezi větvemi a vytváří na zemi proměnlivé obrazy. Kapky vody zůstávají nehnutě na mechu a jako by nám připomínaly, že občas je potřeba být trpělivý… 

Obyčejná procházka se najednou mění v něco hlubšího. Stává se z ní setkání. Setkání s lesem, s vlastním tělem i duší, s tichým rytmem života, který byl přítomen dávno před námi a bude tam i po nás. Přesně takhle může vypadat první lekce lesa…

Pro co si do lesa chodíte vy?

Mám rád přírodu a vše, co mi nabízí – krásu, přirozený rytmus, vůně, barvy i zvuky. Les je pro mě místem relaxace, zklidnění a načerpání nové energie. Vědomý pobyt v přírodě, zejména v lese, se stal již pravidelnou součástí mého života. Obyčejné ticho mezi stromy má samo o sobě léčivý účinek a přináší mi prostor k rozjímání, vnitřnímu ztišení a návratu k přítomnému okamžiku. Právě v přírodě nejsilněji vnímám přesahy každodenního života a tíhnutí k harmonii na příkladu ekosystémových vztahů.  Les je pro mě také místem spirituality. Mezi stromy nacházím prostor pro pocit vděčnosti i hlubší naslouchání životním cestám. Občas si sem chodím také pro důležitá rozhodnutí a odpovědi na otázky týkající se dalšího směřování. Pobyt v lese mi pomáhá získat nadhled a uspořádat si myšlenky. Z lesní cesty téměř vždy odcházím obohacený, odpočinutý, klidnější a s tím, pro co jsem si přišel.

Máte nějaké oblíbené místo? 

Velmi blízká je mi Chráněná krajinná oblast Železné hory, zvláště pak tiché zákoutí Hedvikovské rokle. Rád se vracím ke břehům Zlatého potoka a pozoruji neustálý pohyb a proměnu přírody, která současně zůstává zakotvena v kontinuitě života. Smrkové a jedlové porosty, zbytky původních bučin, mechem pokryté kameny i živelný tok potoka vytvářejí krajinu, která není dokonale upravená lidskou rukou, a proto působí tak autenticky. Právě zde člověk zakouší, že krása přírody se stává zkušeností úžasu a okamžikem setkání, které člověka přesahuje a proměňuje jeho vztah k sobě samému i ke světu kolem.

Kdy jste začal vnímat tak silný vliv přírody?

Přišlo to postupně během opakovaných pobytů v Železných horách i při práci se včelami. Jako každý člověk jsem zažil různá období, procházel jsem náročnější životní etapou spojenou s nemocí i životní ztrátou. V době, kdy jsem ještě neznal přesnou diagnózu ani další vývoj onemocnění, pro mě pobyt v přírodě představoval prostor, kde bylo možné na chvíli odložit nejistotu a hledat vnitřní klid. Na lesní cestě jsem se učil přijmout, že některé věci potřebují svůj čas a že člověk nemusí mít všechno okamžitě pod kontrolou. Příroda na mě proto působila nejen prostřednictvím biologických ozdravných mechanismů, ale také jsem mohl v klidu otevřít otázky týkající se existenciálních a spirituálních rovin lidského života. Když jsem později objevil japonský koncept lesní terapie Shinrin-Yoku, překvapilo mě, nakolik zkušenost, kterou člověk v přírodě často intuitivně prožívá, nachází oporu také v současném vědeckém výzkumu. 

Jak se z obyčejné procházky stává lesní terapie? 

Často bývá pobyt v přírodě zaměřen na rychlost pohybu. Člověk chce někam dojít, vylézt, pokořit metu. Lesní terapie je ještě něčím jiným. Jejím smyslem je prostě být vnímavě a vědomě přítomen tomu, co se odehrává v těle při klidné chůzi a při pozorování okolní přírody.

Les označujete za partnera. Co si pod tím představit?

Označení lesa jako „partnera“ je samozřejmě metaforickým vyjádřením, kterým se snažím zachytit skutečnost, že člověk není od přírodního prostředí jen odděleným pozorovatelem, ale bytostí neustále vstupující do vztahu se svým okolím. Les pro mě představuje prostředí komplexního vztahového pole, které je tvořeno smyslovými podněty, tělesnými procesy, psychologickými reakcemi i existenciálními významy.

Jako by se člověk v lese postupně očišťoval… 

Pojem „očista lesem“ je rovněž obrazné vyjádření procesu obnovy člověka v kontaktu s přírodním prostředím. Pobyt v lesním prostředí ale skutečně podporuje aktivaci regeneračních procesů organismu, napomáhá regulaci stresové odpovědi a obnovuje citlivější vnímání vlastního těla a porozumění sobě samému. Svůj podíl na posílení organismu mají i terpeny, tedy vonné látky, které stromy přirozeně uvolňují do svého okolí. Les tak člověka „neočišťuje“ v mechanickém smyslu slova, ale vytváří podmínky, v nichž se organismus může lépe vracet k vlastní rovnováze.

Dá se vliv lesní terapie vědecky popsat? 

Ano. Výzkumy v oblasti lesní medicíny opakovaně ukazují, že pobyt v lese je spojen se snížením hladiny stresových hormonů, poklesem srdeční frekvence a krevního tlaku a se zvýšenou aktivitou parasympatického nervového systému. Proměňuje se také psychika. Les funguje jako přirozený regulátor pozornosti. Přírodní prostředí pomáhá obnovovat mentální kapacitu, snižovat únavu pozornosti a podporovat soustředění. Pobyt v přírodě je rovněž spojován s lepší náladou a větším pocitem duševní pohody.

Dokáže les ovlivnit i naši imunitu?

Právě toto téma je předmětem řady výzkumů. Profesor Qing Li z japonské Nippon Medical School například ve svých studiích zjistil, že pobyt v lesním prostředí může zvyšovat aktivitu tzv. NK buněk (natural killer cells), které jsou důležitou součástí imunitního systému a podílejí se na obraně proti virovým infekcím i nádorově změněným buňkám.

S profesorem Li jste se nedávno setkal. Čím vás inspiruje?

Profesor Qing Li byl hlavním hostem letošní mezinárodní konference MEKON, kterou pořádala Fakulta zdravotnických studií a vedl třeba také praktický workshop lesní terapie na okraji Železných hor. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti v oblasti lesní medicíny a lesní terapie. Inspiruje mě především tím, že dokázal propojit svět vědy s tím, co lidé intuitivně vnímali po staletí. Že pobyt v přírodě prospívá člověku na mnoha úrovních. Jeho výzkumy ukazují, že les může mít také měřitelné biologické a psychologické účinky na lidský organismus. Obdivuji i jeho schopnost zpřístupnit odborné poznatky široké veřejnosti. Velkou zásluhu na tom má jeho kniha Shinrin-Yoku: The Art and Science of Forest Bathing, díky které se s konceptem lesní terapie seznámily miliony lidí po celém světě.

Co přesně znamená Shinrin-Yoku?

V překladu je to „lesní koupel“. Tento koncept vznikl v Japonsku v 80. letech minulého století jako součást státních výzkumných programů zaměřených na dopady urbanizace na zdraví obyvatel. Výsledky ukázaly, že už několik hodin strávených v lese vede k poklesu stresových hormonů a současně podporuje fungování imunitního systému.  Projekt Shinrin-Yoku se v Japonsku postupně stal součástí programů podpory veřejného zdraví a prevence. Odtud se tento přístup rozšířil také do dalších zemí Asie, Evropy i Severní Ameriky, kde si získává pozornost zdravotníků, psychologů i odborníků na životní prostředí. Domnívám se, že by bylo přínosné, kdyby se podobný přístup postupně více rozvíjel i v České republice a stal se součástí preventivní péče o fyzické i duševní zdraví.

Jak lesní terapie probíhá?

Lesní terapie začíná vytvořením bezpečného prostoru a vědomým zpomalením. Už samotný vstup do lesa představuje symbolický přechod. Následuje pomalý pohyb krajinou, během něhož se pozornost obrací k tomu, co běžně přehlížíme. Účastníci se učí vnímat vůně lesa, hru světla mezi stromy, zvuky okolí, strukturu kůry pod prsty či kontakt chodidel se zemí. Právě toto smyslové ponoření pomáhá ztišit mysl, uvolnit napětí a obnovit přirozené spojení se sebou samým i s okolním světem. Součástí procesu mohou být krátké reflexe, psaní, kreslení, meditace, chvíle ticha nebo sdílení ve skupině. Závěr obvykle tvoří společný kruh nebo jednoduchý rituál, který pomáhá zkušenost ukotvit a přenést ji do každodenního života.

Co vás k tomuto tématu přivedlo?

 Dlouhodobě se pohybuji na rozhraní přírodních věd, spirituality, terapeutické péče o duši a psychosomatiky. Právě lesní terapie je pro mě přirozeným a smysluplným propojením toho všeho. Otázky zdraví a nemoci člověka nelze redukovat pouze na biologickou rovinu, protože významnou roli hraje také psychika, vztahy, spiritualita, prostředí a kontakt s přírodou. Lesní terapie a lesní medicína z toho vyšla jako přirozený interdisciplinární průnik mého akademického zaměření i osobní zkušenosti.

Otevíráte nový kurz celoživotního vzdělávání Prevence stresu a environmentální zdraví: praxe forest bathing (Shinrin-Yoku)…

Zájem o lesní terapii postupně roste, a to mezi odborníky i širokou veřejností. Stále více se potvrzuje potřeba propojovat medicínu, psychologii, práci s tělem i existenciální rozměr člověka. Lesní terapie se navíc posouvá od volnočasové aktivity k respektované součásti prevence a podpůrné péče o zdraví. Proto jsme na Fakultě zdravotnických studií připravili pilotní kurz zaměřený na prevenci stresu a environmentální zdraví, který propojuje lesní medicínu, psychosomatiku a praktickou zkušenost s lesní terapií. Jsem sám zvědavý, jaký o kurz bude zájem.

Co byste vzkázal lidem, kteří o lesní terapii uvažují?

Ať ji přijdou vyzkoušet. Mohou tím jen získat. Lesní terapie není složitá metoda, ale spíše návrat k jednoduchosti a k sobě samému. Příroda vede člověka k pokoře. Připomíná mu, že není středem všeho, ale součástí mnohem většího celku. A právě tento prožitek bývá velmi léčivý. Někdy stačí jen vstoupit do lesa, nechat se pozvat a naslouchat. Poslední rozhodnutí totiž stejně zůstává na každém z nás.

Doc. RNDr. ThLic. Karel Sládek, Ph.D., MBA, (1973) je děkanem Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Jeho specializací je aplikovaná etika, zejména bioetika a lékařská etika, a spiritualita pomáhajících profesí a spirituální péče. Je autorem odborných i populárně-naučných článků a knížek s tematikou péče o duši ve vztahu k přírodě, včetně knih pro děti. V kontextu tématu rozhovoru napsal odbornou monografii Ekologická spiritualita a etika, populárně-naučnou knížku Zázrak jménem les a pro děti trilogii Byl jednou jeden úl.

Proč se v lese cítíme lépe a kolik minut pobytu v něm stačí, aby tělo začalo regenerovat? O výhodách lesní koupele mluví jeden z průkopníků této metody profesor Qing Li z Japonska i v podcastu UPCE On Air.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, Archiv Karla Sládka

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

V příloze naleznete Stanovisko Předsednictva Akademického senátu Univerzity Pardubice k aktuální diskusi o financování veřejnoprávních médií.

Radary přirovnává k netopýrům, žije jimi už od dětství a dnešní svět si bez nich nedovede představit. Vědec a proděkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice Tomáš Zálabský spolu se svým týmem vyvíjí nejen radary, které detekují třeba drony, ale zároveň také materiály, které drony pomáhají maskovat proti radarům.

Jak laikům vysvětlujete, co je radar? 

Rád používám přirovnání k netopýrům, kteří se v prostoru orientují pomocí echolokace. Radar funguje na podobném principu, jen využívá elektromagnetické vlny namísto akustických. Vyšle signál do prostoru a čeká, až se od objektu odrazí zpět. Z tohoto odrazu pak dokážeme určit, kde se objekt nachází, jak rychle se pohybuje a případně jeho další vlastnosti.

Jak jsou radary přesné? Stejně jako netopýři?

Přesnost radaru vždy závisí na tom, k čemu je určený. Některé dokážou měřit vzdálenost s přesností až v řádu centimetrů, jiné sledují velký prostor a jejich rozlišovací schopnost může být v řádu jednotek, desítek nebo i stovek metrů. Nejde tedy vždy o co nejjemnější detail, ale o přesnost dostatečnou pro konkrétní účel – jinou potřebujeme pro detekci dronů na krátkou vzdálenost, jinou pro sledování letadel a jinou pro automobilové aplikace.

Kde všude radary využíváme? 

Možná překvapivě se s radarem setkáváme i tam, kde bychom jej vůbec nehledali. Malý mikrovlnný radar může například otevírat automatické dveře, rozpoznávat pohyb nebo přítomnost člověka v budově a řídit podle toho osvětlení či vytápění. Moderní radary dokážou bezdotykově sledovat dýchání a srdeční činnost, rozpoznat pád seniora nebo pohyb ruky. Využívají se také k měření výšky hladiny v nádržích a silech, sledování rychlosti a trajektorie míče nebo při georadarovém průzkumu, kde odhalují objekty ukryté pod zemí, ve stěnách či pod vozovkou. V automobilech pomáhají radary například adaptivním tempomatům, hlídání okolí vozidla nebo moderním autonomním asistenčním systémům. Známé jsou samozřejmě i policejní radary pro měření rychlosti. Velmi důležité jsou radary v letectví, kde pomáhají sledovat provoz a zajišťovat bezpečnost. A podobně je najdeme i v námořní a říční dopravě, kde slouží k navigaci lodí, sledování překážek nebo bezpečnému pohybu za zhoršené viditelnosti. A samozřejmě, když sledujeme počasí v mobilní aplikaci, díváme se na data z meteorologických radarů.

Dokázali bychom bez radarů ještě fungovat? Bez radarové techniky si dnešní svět dokážu představit jen těžko. Výrazně by se zkomplikovalo sledování vzdušného prostoru, řízení provozu, navigace i ochrana kritické infrastruktury. Nebyl by to návrat do úplné minulosti, ale rozhodně by to byl velký krok zpět oproti standardu, na který jsme dnes zvyklí. 

Jakým směrem se výzkum radarů ubírá?

Současné radary jednoznačně směřují k maximální digitalizaci. Důležité je digitalizovat signál co nejblíže anténě, protože právě v datech, která radar přijímá, je schováno obrovské množství informací. Velkým trendem jsou také radary s aktivním elektronicky řízeným anténním polem. U nich se radarový svazek nemusí vychylovat mechanickým otáčením celé antény, ale elektronicky. Radar tak může velmi rychle měnit směr, kam se „dívá“, sledovat více objektů současně, vytvářet více anténních svazků a plnit více úloh najednou.

A možná je také co nejvíce zmenšit?

U řady aplikací, jako jsou automobilové radary nebo mobilní systémy, je miniaturizace velmi důležitá. Ale u radarů pro sledování velkého prostoru stále platí fyzikální limity. Takže pokud chceme vidět daleko, spolehlivě a s dobrou přesností, potřebujeme dostatečně velkou anténu, výkon a kvalitní zpracování signálu. Moderní radar tedy nemusí být nutně jen menší. Měl by být hlavně chytřejší, rychlejší, úspornější a schopný přizpůsobit se konkrétní situaci. Takzvané víceúčelové radary dnes dokážou například sledovat vzdušný prostor, vyhodnocovat různé typy objektů a podle jejich důležitosti přizpůsobovat své parametry. To je oblast, kde se propojuje klasická radarová technika s progresivním signálovým zpracováním a umělou inteligencí.

Takže radary mají rozhodovací schopnosti? 

V podstatě ano. Snažíme se dělat radary čím dál tím víc adaptivní. Radar může například sledovat úroveň rušení, vyhodnocovat podmínky prostředí nebo rozpoznat, že se v daném směru děje něco důležitého. Podle toho může měnit způsob, jakým vysílá signál, kam směruje anténní svazek, jak dlouho daný prostor sleduje nebo jak nastaví signálové zpracování. Právě schopnost přizpůsobení je jedním z hlavních směrů moderního radarového výzkumu.

A co radary a AI? 

To je jedna z oblastí, kterými se na fakultě intenzivně zabýváme. Umělá inteligence nám pomáhá hlavně při zpracování velkého množství radarových dat – tedy při hledání důležitých objektů, jejich třídění a rozpoznávání. Typickým příkladem může být snaha odlišit dron od ptáků nebo jiných pohybujících se objektů. Druhou oblastí je návrh a optimalizace radarových systémů. AI může pomoci rychleji hledat vhodné parametry, ladit algoritmy signálového zpracování nebo optimalizovat některé části hardwaru. Co dříve trvalo týdny, se dá teď výrazně zkrátit.

Jak je od sebe pomocí radaru odlišit? 

Využíváme takzvaný Dopplerův jev. Pokud se objekt vůči radaru přibližuje nebo vzdaluje, projeví se to malou změnou frekvence odraženého signálu. Podle této změny dokážeme poznat, že se objekt pohybuje, a určit i jeho rychlost ve směru k radaru nebo od radaru. Statické objekty mají naopak Dopplerovu změnu nulovou nebo velmi malou, a proto je možné je pomocí vhodného zpracování potlačit. 

A co poté následuje?

Poté se snažíme pohybující se objekty klasifikovat podle jejich typických vlastností – například podle rychlosti, způsobu pohybu nebo velikosti a fluktuace odrazu. U dronu mohou být patrné pravidelné změny způsobené rotory, zatímco ptáci se pohybují jinak a méně pravidelně. Moderní radary se tedy nesnaží objekt jen zachytit, ale také odhadnout, o jaký typ objektu může jít. V tomto směru jde vývoj rychle dopředu.

Takže musíte být neustále ve střehu a reagovat na to…

Ano, je to velmi dynamický obor. Zajímavé je, že se v mém výzkumném týmu nevěnujeme jen samotným radarovým systémům, ale také materiálům, které mohou radarovou zjistitelnost objektů snižovat. Na jedné straně tedy zkoumáme technologie, které pomáhají malé objekty, například drony, lépe detekovat. Na druhé straně se zabýváme i vývojem materiálů, které drony vůči radarům „maskují“.

Existuje něco, co dnešní radary ještě nedokážou, ale v budoucnu by mohly?

Dnes umíme velmi dobře měřit vzdálenost, rychlost nebo směr objektu. Ale spolehlivě určit, zda jde například o dron, ptáka nebo jiný malý objekt, je ve složitém prostředí pořád náročné. Do budoucna proto očekávám radary, které budou více adaptivní, budou lépe pracovat s umělou inteligencí a budou schopné nejen objekt zachytit, ale také lépe vyhodnotit.

Existuje technologie, která by jednou mohla radary nahradit?

Nemyslím si, že by radary nahradila jedna konkrétní technologie. Kamery, akustické senzory nebo třeba budoucí kvantové senzory mohou být velmi užitečné, ale každý princip má své limity. Radar má stále velkou výhodu v tom, že dokáže pracovat na velké vzdálenosti, měřit rychlost a fungovat i tam, kde optické senzory narážejí na horší viditelnost. Spíš než nahrazení radarů proto čekám jejich propojení s dalšími senzory.  Budoucnost bude podle mě v kombinaci radaru, optiky, umělé inteligence a možná časem i kvantových technologií.

Diskutovaným tématem je dnes obrana a bezpečnost. To jsou oblasti, kde jsou radary asi velmi využívané… 

Radary se velmi často využívají pro ochranu kritické infrastruktury, jako jsou jaderné elektrárny, letiště nebo průmyslové areály, kde pomáhají sledovat nežádoucí objekty, například drony. Velmi důležitou roli mají v protivzdušné a protiraketové obraně. U rychle se pohybujících objektů totiž rozhodují sekundy. Radar má oproti optickým systémům a kamerám výhodu v tom, že dokáže pracovat na dlouhé vzdálenosti a měřit polohu a rychlost objektu. Dokáže tak včas zachytit letící raketu, čímž získá protivzdušná obrana cenný čas na vyhodnocení situace, reakci a případné zneškodnění hrozby.

To už je dnes také zautomatizované? 

Do značné míry ano. Radar sám o sobě nerozhoduje izolovaně. Je součástí širšího systému, který data z radaru vyhodnocuje, propojuje je s dalšími informacemi a předává je do velitelského nebo řídicího centra, které vydává pokyn například k odpálení protirakety, která má hrozbu zneškodnit. Automatizace pomáhá především urychlit zpracování dat, sledovat více objektů současně a doporučovat další kroky. U zásadních rozhodnutí ale stále zůstává důležitá role člověka.

Liší se technologie, které využívají například státy NATO, oproti těm, které mají k dispozici země blízkého východu?

Rozdíly jsou hlavně v technické úrovni konkrétních systémů, například v anténách, citlivosti, digitálním zpracování, odolnosti proti rušení nebo schopnosti propojit radar s dalšími systémy. Nedá se ale jednoduše říct, že jeden region má vždy lepší techniku než druhý. Záleží na konkrétní zemi, výrobci, generaci systému i účelu, pro který je radar určen. Evropa, Spojené státy i Izrael patří v radarových technologiích ke světové špičce. A Česká republika má v tomto směru velmi silnou tradici, včetně firem a výzkumných pracovišť v našem regionu. To je něco, na co můžeme být právem hrdí. 

Děláte svůj výzkum častěji v terénu nebo v laboratoři?

Je to kombinace. Často pracujeme v laboratoři – navrhujeme algoritmy, zpracováváme data, vyhodnocujeme měření a připravujeme experimenty. Vyrážíme ale i do terénu, jelikož radarové systémy je potřeba ověřit v reálných podmínkách. A někdy jsou z toho zajímavé zážitky.      

Podělíte se s námi o nějaký?

Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo testování systému pro vrtulníky, který má detekovat překážky. Cílem bylo pomoci pilotům lépe rozpoznat například vedení vysokého napětí, stožáry nebo jiné překážky, které mohou být při zhoršené viditelnosti velmi nebezpečné. A protože podobný systém nejde ověřit jen v laboratoři, museli jsme ho testovat přímo v reálných podmínkách. Díky tomu jsem měl možnost několikrát letět ve vrtulníku Mi-171. To byl opravdu nezapomenutelný zážitek – a zároveň chvíle, kdy si člověk naplno uvědomí, že technologie, kterou vyvíjí, může mít v praxi skutečný význam.

Jak jste se dostal k výzkumu radarů?

Vybavuji si, že mě radary zaujaly už na základní škole. Přečetl jsem si tehdy článek o Tesle Pardubice a o systému Tamara, který patřil mezi světově unikátní pasivní sledovací systémy. Fascinovalo mě, že něco takového vznikalo právě v Pardubicích. To mě začalo strašně zajímat a řekl jsem si, že to je obor, kterému se chci jednou věnovat.

A vyšlo vám to.

Měl jsem štěstí. Ještě jako student Univerzity Pardubice jsem potkal pana profesora Pavla Bezouška, který byl vedoucím výzkumu radarové techniky právě v Tesle. Díky němu jsem se k radarům dostal odborně a už diplomovou práci jsem zaměřil na radarové systémy. Na fakultě jsem pak zůstal a dnes se snažím nejen dělat výzkum, ale také k tomuto oboru přivádět další studenty.

O radarech mluvíte s velkým nadšením, předáváte studentům i to?

Snažím se. Myslím, že technika se studentům nejlépe ukazuje na konkrétních příkladech. Proto pro ně pořádáme exkurze, zapojujeme je do měření, laboratorních úloh i projektů s praxí. Je skvělé, když student nevidí jen rovnici na tabuli, ale může si sáhnout na anténu, podívat se do bezodrazové komory nebo navštívit firmu, kde se radarová technika skutečně vyvíjí a vyrábí. Právě spolupráce fakulty s místními firmami, jako jsou ELDIS a RETIA, je pro studenty obrovská příležitost. Vidí, že to, co je učíme na fakultě, má reálné využití. A často zjistí, že špičkové technologie nevznikají daleko někde ve světě, ale přímo tady v Pardubicích.

Co vás na radarech fascinuje i po letech práce nejvíc?

Asi to, že radar člověku umožňuje dívat se na svět jinak. Spojuje se v něm fyzika, matematika, elektronika, programování i AI. Zároveň je to obor, který se stále rychle vyvíjí a stále více se propojuje s umělou inteligencí a výzkumem nových typů materiálů. 

Ing. Tomáš Zálabský, Ph.D. 

• Dlouhodobě se věnuje výzkumu radarových systémů, digitálnímu zpracování signálů a anténním a mikrovlnným systémům.
• Na FEI působí jako proděkan pro vědu a tvůrčí činnost. Jako vědec se podílí na rozvoji výzkumu v oblasti radarových technologií, 
• bezpečnostních aplikací a spolupráce s průmyslovými partnery.
• V roce 2025 získal Cenu rektora Univerzity Pardubice za dlouhodobý koncepční výzkum v oblasti moderních radiolokačních systémů, 
• mikrovlnných komponent a pokročilých metod signálového zpracování.
• Ve volném čase je nejraději s rodinou, kterou vnímá jako svou největší oporu. Společně vyráží na výlety a turistiku.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Točí filmy, aby rozvířila diskusi. Za projekt Naděje, který se věnuje duševnímu zdraví mladých lidí, získala studentka Fakulty filozofické Dominika Olivová medaili hejtmana Pardubického kraje. „Mladým lidem chybí schopnost se zastavit. A klid,“ říká. A otvírá i další témata. Její nejnovější filmy řeší budoucnost lidstva s AI nebo spojení religionistiky s hokejem.

Co podle vás mladým lidem dnes nejvíce chybí?

 Schopnost se zastavit, být tady a teď. A klid. Jsme přehlcení obrovským množstvím informací a úkolů. Místo chvíle ticha si často ihned nandáváme sluchátka a zahlcujeme se třeba hudbou. Mám pocit, že pořádně neznáme sami sebe, protože jsme přehlcení vjemy z okolního světa. Další problém vidím v hloubce vztahů. V této zrychlené době nemáme tolik prostoru se vídat s přáteli a blízkými a trávit s nimi čas hodnotně a kvalitně. Nemáme čas se hlouběji bavit o svých pocitech a emocích, což se na vztazích odráží.

Mladí lidé jsou dnes označovaní za generaci sněhových vloček. Co si o tom myslíte? 

Naše generace je možná citlivější, což je ale pochopitelné vzhledem k tomu, co se děje ve světě. Ale není to určitě argument k tomu téma duševního zdraví a jeho důležitost shazovat. Duševní problémy tu byly vždy a týkají se všech generací.

Dnes o nich ale umíme více mluvit. A to i ve veřejném prostoru.

Určitě si téma duševního zdraví v posledních letech ukusuje více a více pozornosti a přestává být tabu. Ve školách si všímám nástěnek o duševním zdraví a podobně. A není to jen o institucích, ale třeba prakticky ve všech seriálech na Netflixu je alespoň jedna postava, která má nějaký duševní problém. Někteří influenceři točí na sociální sítě podrobná videa o duševním zdraví, vyprávějí svůj příběh o tom, jak šli poprvé k psychologovi nebo psychiatrovi. To také napomáhá tomu, aby se téma posouvalo a častěji otevíralo.

Jak se s tématem duševního zdraví vypořádávají školy? 

Pracují s ním dostatečně? Mnoho škol už intenzivně pracuje na tématu duševního zdraví, co se týče prevence, a to právě zmiňovanými nástěnkami nebo různými besedami s odborníky. Pedagogové se ale bohužel dostávají do náročných situací v případech, kdy má některý jejich žák závažné psychické problémy. V tu chvíli musí učitel skloubit roli běžného pedagoga, který vede výuku, a částečně i odborníka na duševní zdraví, přestože jím vlastně není. 

Co by českému školství v tomto směru pomohlo? 

Určitě by to bylo právě využití většího množství odborníků. Nemluvím jen o školních psycholozích, ale o navýšení počtu studentů psychologie a s nimi pak dostupných odborníků. Aby se k mladým lidem dostávala odborná pomoc rychleji. My se tu totiž snažíme o prevenci, ukazujeme dětem, že problémy se dají řešit odbornou pomocí, ale ony na ni pak čekají několik měsíců. 

V jakém momentu jste si řekla, že pomůžete tomu, aby se o duševním zdraví mluvilo víc? 

Celá myšlenka vznikla čirou náhodou během hodiny angličtiny, kde jsem o tom diskutovala se svojí spolužačkou. Předcházelo tomu ale mnoho impulsů. Jedním byla moje účast na psychologické olympiádě, kde jsme zhlédli představení o mladé dívce, která kvůli šikaně spáchala sebevraždu. Dalším třeba to, že jsem měla spolužačku, která měla psychické problémy a hodně jsem to s ní prožívala. Takže jsem viděla na vlastní oči, jak velké to téma je. A filmová tvorba mi byla vždycky nějakým způsobem blízká, tudíž z toho vznikl právě projekt Naděje. 

Můžete svůj projekt a film více představit?

Jedná se o studentský film, který reflektuje téma duševního zdraví a sleduje osudy tří dospívajících dívek, které se potýkají s těžkými životními situacemi. Na 45minutový hraný film pak navazuje moderovaná diskuze pro žáky a žákyně osmé a deváté třídy základní školy nebo pro první a druhé ročníky střední školy. Cílem zhruba dvouhodinového programu je otevřít téma duševního zdraví. 

Vy jste téma otevřela ve filmu. To je celkem náročná disciplína.

Ano, v první moment jsem netušila, jak náročné to bude. Myšlenka byla, že podle knihy Co jsme si nikdy neřekli od Yasmin Rahmanové natočíme přibližně desetiminutový film. Rozhodně na začátku nebyla idea 45minutového hraného filmu, který natáčí štáb z filmových škol. Sílu audiovizuální tvorby vidím v tom, že se tam dají autenticky vyobrazit pocity a prožitky. 

Ve filmu jste byla scénáristkou, producentkou, ale zároveň jste i hrála jednu z hlavních postav. 

Co pro vás byla největší výzva? Nejnáročnější byla role producentky. Shánět finance nebo třeba lokace pro natáčení mi přinášelo obrovské množství stresu a nejistoty. A potom asi herectví, protože jsem předtím v žádném filmu nehrála. Moje postava navíc byla na vozíku. Bez vlastní zkušenos- ti pro mě bylo velmi těžké se napojit na někoho, kdo přišel o možnost chodit. Hodně jsem tápala, jak to zahrát, aby to působilo autenticky, nebylo to pro někoho zraňující nebo to naopak nepůsobilo směšně.

Jak jste se na roli připravovala? 

Moc mi pomohl můj strejda, který měl v 18 letech úraz a od té doby je na vozíku. Probírali jsme spolu, jaké to pro něj bylo, co prožíval. A mimo jiné nám pomohl i po praktické stránce, kdy nám pro natáčení půjčil svůj vozík. Když jsem mu pak film pouštěla, měla jsem velký strach, co na to řekne. Ale on potvrdil, že přesně takhle se cítil, že to je zahrané autenticky.

Jak žáci a studenti na snímek reagují? 

Úplně neuvěřitelně. Hned po druhém promítání se jedna studentka svěřila, že jí některé scény připomněly přesně to, co žije. A že si díky filmu začala uvědomovat, že sebevražda není řešením jejích problémů. Nakonec mi poděkovala s tím, že jí projekt otevřel oči. V ten moment jsem věděla, že dělám něco, co má smysl. Většinou jsou žáci z filmu opravdu nadšení a při debatách jsou aktivní. Překvapilo mě, že spousta z nich ví, co je aplikace Nepanikař, která poskytuje zdarma rychlou první psychologickou pomoc a kontakty při psychických problémech. 

Film není jenom o teenagerech, ale i o rodičích. Jsou jejich reakce podobné?

Je pravda, že rodiče a obecně dospělí, třeba i pedagogové na film reagují intenzivněji než studenti. Rodiče totiž třeba až ve filmu poprvé vidí, co dělá jejich dítě, když je zavřené v pokojíčku. Co se mu honí hlavou, když na něj křičí kvůli špatným známkám a podobně. Někteří rodiče po filmu plakali i několik desítek minut a chodili za mnou rozhodnuti, že si půjdou popovídat se svými dětmi.

Projekt jste odstartovala v 17 letech. Co pro vás bylo v takto mladém věku nejtěžší?

Asi ta nezkušenost a nevědomost. Často jsem vůbec netušila, jak se věci mají správně dělat, jak by některé postupy měly vypadat. Čekala jsem, že některé přípravy budou rychlejší, ale nakonec třeba velmi dlouho trvalo jen zařídit lokace pro natáčení – tři byty pro tři hlavní postavy. Některé z nich nám pak vyšly až těsně před natáčením. To bylo dost stresující. Naopak mě překvapilo, že samotné natáčení probíhalo poměrně rychle.

Co byste si přála, aby si lidé po zhlédnutí filmu odnesli?

Asi uvědomění, že téma duševního zdraví se týká všech a že je strašně důležité dbát i na prevenci, ať už se jedná o vztahy, o nějakou sebepéči a podobně. A hlavně, aby mladí lidé, pro které to bylo vytvořené, věděli, že mají naději. Že pomoc existuje a že je to řešení, aby jim bylo lépe.

Jak se staráte o vlastní psychiku vy?

Hledám zdroje, které mi doplňují energii. Těmi jsou hudba a příroda. Když je toho na mě moc, jdu se projít do přírody nebo si zahraju na housle či piano.

Za Projekt Naděje jste převzala medaili hejtmana Pardubického kraje, která se uděluje osobnostem za mimořádný přínos regionu. Co to pro vás znamená?

Bylo to potvrzení, že projekt naplnil svůj hlavní záměr – je hotový, funguje a otevírá téma duševního zdraví mladých lidí napříč celou republikou. Zároveň je tato cena pro mě srdeční záležitostí. Můj dědeček ji dostal před čtyřmi lety za svůj celoživotní přínos v hudbě, tudíž jsme tu chvíli prožívali celá rodina společně. On ocenění dostal, když mu bylo 90, a já ve 20. Dlouho jsme to spolu probírali a bylo to dojemné. 

Letos jste se zapojila do univerzitního projektu Rozjeď to, díky kterému jste natočila další film. O čem je?

Je to krátkometrážní dokumentární snímek, který pojednává o tom, jak AI změní budoucnost lidstva. Nejdříve jsem se ptala lidí v ulicích Pardubic napříč generacemi na to, čeho se ohledně AI obávají, zda vidí nějaké přínosy, jestli ji využívají a podobně. Potom navazuje konverzace s akademiky z Fakulty filozofické naší univerzity, kteří vizi budoucnosti doplňují odbornými poznatky, a také konverzace s umělou inteligencí samotnou.

To je po duševním zdraví úplně jiné téma… 

Ale je to opět téma, které hýbe společností a které se dotýká všech oblastí a sfér.  Souvisí i s oblastí duševního zdraví a mezilidských vztahů, jelikož mnoho lidí s AI konzultuje své osobní problémy a existují dokonce případy, kdy lidé s AI navázali romantický vztah. 

Jaké všechny otázky film otevírá?

Například co se s námi, lidmi, bude dál dít, jak se bude proměňovat naše kritické myšlení, jak se budeme přeměňovat jako společnost. Zároveň řeší otázky kyberbezpečnosti a schopností rozpoznávat dezinformace a podobně.  Dokument obsahuje také otázku hodnoty člověka – jak najít svoji hodnotu, když budeme mít technologii, která je inteligentnější než my. 

Vy jste studovala střední zdravotnickou školu, ale na UPCE studujete Religionistiku. Proč taková změna?

Religionistiku jsem šla studovat tak trochu náhodou, ale byla mi blízká proto, že jsem se v 15 letech nechala pokřtít a téma náboženství, spirituality a podobně mi přišlo velmi zajímavé. A musím říct, že je to opravdu skvělý obor. Člověku pomáhá odhalovat obraz nejen jeho samotného, ale i celé společnosti. Zároveň mě překvapilo, jaké možnosti nabízí, protože mám příležitost rozvíjet svou filmařskou tvorbu, což je oblast, které se chci věnovat. Chci využívat film jako prostředek k otevírání společenských témat. 

 Váš nejnovější film se dotýká právě religionistiky…

 Ano, v předmětu Náboženství a populární kultura jsme diskutovali o sociologii náboženství, ale i o tom, jak se některé formy náboženství mohou promítat do různých kulturních akcí nebo třeba do sportu. Moje spolužačka ze střední školy je obrovská hokejová fanynka. Šla jsem s ní na zápas a snažila jsem se tam zachytit různé symboly a prvky z religionistiky a sociologie. Natočila jsem asi 130 záběrů situací, reakcí a pokřiků. Potom jsme spolu vedly rozhovor o tom, co pro ni hokej znamená. Ve filmu chci zkusit ukázat, že i hokej může pro někoho přesáhnout definici koníčku a stát se smyslem života. A to má kořeny jak v religionistice, tak v sociologii. 

Mají hokej a náboženství nějaké společné symboly?

Silné je téma totemismu. Lidé vlastní dresy, pokřikují různé chorály a mezi nimi létají všechny možné vlajky. Netýká se to jen stadionu, promítá se to i do jejich domácností, kde mají dresy vyvěšené, tudíž ho uctívají i ve svém domácím prostředí. Zápasy jsou pro ně něco posvátného, něco naprosto výjimečného. Sami říkají, že emoce a pocity, které zažívají třeba při gólu, nezažívají při ničem jiném.

Co byste vzkázala 17leté Dominice, která stála na počátku prvního projektu?

Ať se nevzdává. Ať je připravená na to, že přijdou překážky, ale že všechno stojí za to, protože to pomůže mnoha mladým lidem. Hlavní, s čím člověk odejde, je zkušenost. A ta pramení z toho, že se člověk prostě nevzdá a jde dál.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Sdílíme doporučení  Předsednictva České konference rektorů, jejímž místopředsedou je rektor Univerzity Pardubice, profesor Libor Čapek.

Předsednictvo České konference rektorů v souvislosti se studentskými aktivitami plánovanými na úterý dne 3. listopadu 2026 na podporu stávky zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu a na úterý dne 10. listopadu 2026 formou happeningu na podporu nezávislosti veřejných médií a plnohodnotné parlamentní demokracie, připomíná své prohlášení ze dne 23. října 2026, v němž zdůraznilo význam nezávislého a předvídatelného financování České televize a Českého rozhlasu a vyjádřilo nesouhlas s postupem při legislativním projednávání tak důležité změny, jakou je změna financování obou hlavních médií veřejné služby.

Vysoké školy jsou přirozeným prostředím svobodné diskuse, kritického myšlení a občanské odpovědnosti. Je chvályhodné, že i současná generace mladých lidí není lhostejná k věcem veřejným. Plně proto respektujeme právo studentek a studentů vyjadřovat své názory a aktivně se zapojovat do veřejného dění, stejně tak jako jejich právo se těchto aktivit neúčastnit. Protest ve smyslu uplatnění shromažďovacího práva je legitimní součástí standardního fungování demokratického právního státu.

Předsednictvo České konference rektorů se proto obrací na vedení vysokých škol, děkanky a děkany fakult a jednotlivé vyučující s žádostí o maximální vstřícnost vůči studujícím, kteří se na základě své volby rozhodnou do pokojných občanských aktivit ve dnech 3. a 10. listopadu 2026 zapojit.

Doporučujeme, aby v případě potřeby a tam, kde to povaha výuky a příslušné studijní předpisy umožňují, byla studujícím nabídnuta možnost splnit studijní povinnosti spojené s jejich osobní účastí na výuce ve dnech 3. a 10. listopadu 2026 v náhradním termínu či alternativní formou. Ostatní studijní povinnosti zůstávají tímto doporučením nedotčeny.

Alternativou pro možnou realizaci studentských aktivit dne 10. listopadu 2026 by případně mohlo být i vyhlášení děkanského či rektorského volna, pokud by se v rámci organizace výuky v semestru našel pro toto řešení volný prostor.

Smyslem tohoto doporučení není zasahovat do kompetencí vyučujících a garantů předmětů, ani nařizovat změny v organizaci výuky, ale podpořit hledání vzájemně přijatelného řešení, které umožní studentům zapojit se do občanských aktivit při zachování požadavků na řádné plnění studijních povinností.

V Praze dne 30. října 2026

Za Předsednictvo České konference rektorů

Prof. Ing. Milan Pospíšil, CSc.
předseda České konference rektorů​