Místo maturitního plesu a nacvičování na něj dal přednost programování robota na mezinárodní soutěž. Svoji diplomku musel krátit téměř o třetinu. Bratrovi pro jeho badatelské činnosti sestavil mikroskop na míru. Když student Fakulty ekonomicko-správní Jakub Ešpandr na něčem pracuje, snaží se z toho vymáčknout víc než maximum. 

Dvojice studentů z Fakulty ekonomicko-správní vytvořila pro Regionální muzeum v Chrudimi 3D haptický model Mydlářovského domu, ve kterém sídlí Muzeum loutkářských kultur. Model v měřítku 1:55 je součástí Hravé hmatové expozice. Díky studentům Martinu Fiebingerovi a Jakubu Ešpandrovi si tak budovu mohou osahat i nevidomí. Jakub měl na starosti samotný 3D tisk, jelikož s ním má bohaté zkušenosti. Běžně tiskne komponenty pro své roboty, drony, fotoaparáty nebo dokonce mikroskopy. 

„Jenom samotný tisk domu a ornamentů mi trval přes 200 hodin. Další stovku hodin zabral post-proces, který zahrnoval slepení modelu dohromady, zbroušení, aby nebyly vidět dílčí spoje, a finální nabarvení. I když jsem v tu dobu netušil, co znamená slovo haptický, intuice mi říkala, abych raději vybral odolnou barvu. Poté, co jsem zjistil, že jde o hmatový model, jsem byl rád, že jsem sáhl právě po barvě, která se v Německu používá do tanků a odolá tím pádem všemu,“ popisuje Jakub. 

Co to s sebou máte za kufřík?

Nosím v něm svůj dron. Dřív jsem ho vozil na zadním sedadle a stalo se, že mi během jízdy spadl a poškodil se. Tak jsem si raději vyrobil kufr. Základem je přepravní box, který jsem si podle svého návrhu vylepšil. Některé komponenty mi vytiskla 3D tiskárna, protože bych je ani nesehnal. Je přesně podle mých představ, takže jsem spokojený. 

Můžeme vás s ním potkat často?

Nosím ho s sebou jenom, když mám chuť zalítat si nebo něco natáčet či vyfotit. Teď jsem ale drony párkrát přinesl i do školy, abych je ukázal vedoucímu práce a několika vyučujícím, protože moje diplomová práce se přímo zaměřuje na využití dronů k dálkovému průzkumu Země.

Kdy a kde jste s dronem naposledy létal?

To bylo ještě na Tchaj-wanu, odkud jsem se v půlce června vrátil ze stáže. Strávil jsem tam sice čtyři a půl měsíce, ale za tu dobu jsem stihl vyrazit asi jen na tři výlety. Čas tam jsem se snažil maximálně využít ke svému rozvoji. Ani po návratu domů jsem na létání neměl moc času, zaměstnávala mě hlavně diplomová práce, kterou jsem na konci srpna obhájil. Trochu jsem si ji zkomplikoval, když jsem si do ní zařadil sedm případových studií, ve kterých porovnávám 60 modelů.

Není to spíš podklad pro disertační práci?

Teoreticky možná ano, už teď několik prvků disertačky vykazuje. Jsem tímhle přístupem na fakultě už pověstný (smích). Když jsme měli odevzdat seminární práci s rozsahem osm až deset stran, bylo zvykem, že ta moje měla třeba přes 70. Ani spolužáky už to nepřekvapuje.

Létáte s nějakým speciálním modelem dronu?

Nejradši létám s drony, které si sám sestavím. I tenhle jsem složil sám. Jiné už vlastně ani nepoužívám. Mám specifické požadavky a ty dokáže splnit jedině dron ode mě (smích). 

V čem jsou vaše drony jiné než ty běžně dostupné na trhu?

Moje drony nejsou univerzální stroje vyráběné pro masový trh, ale každý z nich je postavený dle požadavků ke konkrétnímu účelu. Mohu si dovolit větší výkon i optimalizaci parametrů přesně podle potřeby – ať už jde o rychlost, stabilitu při letu nebo schopnost nést specifické vybavení, například kameru nebo vlastní senzory. Díky tomu umí nabídnout možnosti, které u běžně dostupných modelů nenajdete.

Kdy jste vůbec postavil svůj první dron?

Drony se v Česku popularizují asi od roku 2013, to se u nás začaly formovat i první dronařské skupiny. Já jsem ten svůj postavil v roce 2012. Komponenty jsem si tehdy objednával z Nizozemska a z Číny, rám dronu jsem vyrobil ze dřeva. Měl jsem už zkušenosti s robotikou, elektrotechnikou a elektronikou. Začínal jsem totiž stavěním a programováním robotů na různé soutěže. Nejdřív jsem je sestavoval ze speciálních sad stavebnic Lego, potom mi ani ty nestačily, a tiskl jsem si potřebné komponenty na 3D tiskárně radši sám. 

Jak se vyrábí dron?

Nejprve navrhnu rám v CADu (Computer-Aided design) a ještě před samotnou výrobou si udělám simulaci očekávaných letových parametrů. Díky tomu vybírám elektronické a pohonné komponenty tak, abych dosáhl požadovaných vlastností. Prototyp rámu vytisknu na 3D tiskárně, kde ověřím tolerance pro osazované součástky, a finální verzi vyřežu z uhlíkové desky na své CNC fréze. Poté je třeba vše mechanicky sestavit, zapojit a spájet elektronické komponenty, a nakonec doladit softwarové nastavení. K tomu používám vlastní software pro analýzu dat z letové černé skříňky dronu. Až po mnoha hodinách ladění je kompletní dron připraven k letu. Drony dokonce osazuji nejen klasickou kamerou, ale pro potřeby dalších akademických výzkumů jsem si zhotovil i vlastní multispektrální kameru. Zatím je to spíš na začátku a čeká mě ještě hodně ladění.

Stavíte drony i na zakázku?

Pro svoje drony jsem založil značku Born4Flight. Aktuálně jde o začínající startup, který chci postupně rozvíjet. Záměrem je nabídnout kompletní návrh, vývoj a výrobu především FPV dronů na zakázku – a to jak pro jednotlivce, kteří hledají unikátní stroj na míru, tak i pro firmy nebo produkční týmy, které potřebují speciální řešení pro natáčení, průzkum či různé projekty.

Co pomocí dronů fotíte a natáčíte vy?

Pohledy z ptačí perspektivy mě fascinují. Jedině tak pořídím originální záběry. Nejvíc mě ale baví experimentální fotografie, makro i mikrofocení. V tom se dá hodně experimentovat a můžete získat i osobitý styl, podle kterého konkrétního fotografa hned poznáte. Nedělá to ale každý, protože k tomu potřebujete určité znalosti, zkušenosti a specifické vybavení. Teď už mi navíc přicházejí i různé požadavky, takže jsem natáčel třeba juniorské mistrovství v motokrosu.

Kdy jste s focením vůbec začal?

První foťák jsem měl v ruce, když mi byly tři nebo čtyři roky, a úplně jsem ho rozebral (smích). Focení se věnuju od základní školy. Bavilo mě zachytávat nejrůznější momenty, dokumentovat výlety. Na střední škole jsem si koupil vlastní fotoaparát a přihlásil jsem se do fotografického kroužku. Dokonce jsem školu reprezentoval na fotografické soutěži s makrofotografiemi zvířat, architektury a různými experimentálními snímky.

Získal jste za fotky nějaké ocenění?

Ano, opakovaně jsem se umísťoval v soutěži FotografRoku pořádané časopisem FotoVideo, kde se některé moje snímky objevily i v tištěném vydání. V roce 2017 jsem získal první místo v soutěži Technika kolem mne pořádané Pražskou vědeckotechnickou společností za krátké dokumentární video. Jeden z mých snímků byl navíc vybrán společností SAAL Digital k velkoformátovému vytištění v rámci foto soutěže. Právě tohle mě v mojí práci nejvíc „nakoplo“. Když jsem začal získávat nejrůznější ocenění.

Jak vypadá vaše výbava na focení?

Záleží, kam jdu. Zatímco většina lidí se snaží techniku co nejvíce odlehčit a také zmenšit, já mám na sobě fotokrosnu, která má plus mínus 20 kilo. Beru si totiž to, co mám osvědčené – profesionální řadu zrcadlovek Canon doplněnou několika objektivy, od širokoúhlých až po teleobjektivy. Vím, že se na ně mohu vždy spolehnout – ať už jde o výdrž baterie, spolehlivost závěrky nebo dalších komponentů. Nevadí jim ani náročné podmínky v terénu jako prach nebo déšť. A i kdyby náhodou nastala nějaká chyba, vím, že si pak foťák doma sám opravím. Už jsem si takhle několikrát servisoval vadný objektiv.

Opravujete fotoaparáty i ostatním?

Ano, známí vědí, že za mnou můžou kdykoliv přijít a že jim vždycky dokážu pomoct. Už se to rozkřiklo i mezi lidmi. Nedávno se na mě obrátila dokonce filmová produkce ze Slovenska, protože zničili speciální kameru za 4500 eur a nevěděli o nikom, kdo by ji dokázal opravit za rozumné peníze. 

Specializujete se ještě na něco dalšího? 

Díky bráchovi, který se od základní školy věnuje biologii, jsem se začal více zajímat o mikroskopy. Ty, co jsme měli doma, totiž ne vždy plně vyhovovaly našim požadavkům, a tak jsem s nimi začal experimentovat a postupně je různě modifikovat a dokupovat díly. Přidal jsem například možnost pořizovat mikro fotografie a různé světelné techniky, což se mu hodilo ke studiu biologie a dokumentaci vzorků.

Začal jste se proto o mikroskopy zajímat víc?

O mikroskopy a celkově optické přístroje a jejich principy. Postupně jsme nakupovali starší modely, sledovali jsme různé aukce a jednotlivé díly jsme sháněli po celém světě. Přišly nám třeba z Ukrajiny, Uzbekistánu, Austrálie, Ameriky a dalších zemí. Nakonec jsme shromáždili celou sbírku.Zvládnu je i repasovat a servisovat. Celý mikroskop rozeberu, vyčistím optiku, případně vadné části opravím nebo nahradím novými, pak to celé zase složím a vycentruju. To může být ale v případě mikroskopů třeba ze 40. nebo 60. let minulého století složité.

Proč?

Nikde po světě se už moc nedá dohledat žádná dokumentace k jejich seřízení. Psal jsem dokonce přímo výrobci, ale i ten odpověděl, že v té době existovali jen tři servisáci, kteří to dokázali, a že musím zkusit jen metodu pokus – omyl, abych to dal zase dohromady. 

A povedlo se vám to…

Povedlo a ani mi to nezabralo tolik času. Na základě toho jsem se rozhodl, že ke starším mikroskopům dodělám chybějící manuály. Seznam všech svých mikroskopů i s fotografiemi a popisy mám na webu, provozuji tam takové virtuální muzeum. Mám jednu z největších osobních sbírek návodů a publikací k mikroskopům.

Zdá se, že ke všemu přistupujete po svém?

To je asi pravda. Dost věcí beru po svém, mám jiný přístup, styl i způsob práce. S tím jsem se potýkal už na střední škole. Když jsem vyráběl robota, který vyhrál české kolo, pracoval jsem zároveň na dalším, se kterým jsem měl Českou republiku reprezentovat na světové soutěži. Toho robota jsem programoval v programu Arduino a zároveň jsem z toho předmětu ve škole propadal (smích). V soutěžích se mi běžně stávalo, že jsem roboty naučil mnohem víc úkonů, než bylo třeba, nebo že jsem jejich programování popsal příliš sofistikovaným způsobem. Vnímám, že je pro mě občas problém udělat nějaký úkol jednodušeji, když vím, že to může jít mnohem dál. Přijde mi škoda zabývat se jen těmi jednoduchými úkony.

Kam směřujete teď?

Snažím se vždycky najít nějaké to místo na trhu a výrazně ho zlepšit. A to i přesto, že je výsledek určený jen pro užší okruh lidí. Baví mě posouvat to dál. Mým snem je vytvářet hlavně produkty vlastní nebo tvořit něco, co by lidé mohli efektivně používat, aby dál rozvíjeli své vlastní dovednosti. Třeba jako můj plně automatizovaný fotografický systém, který se skládá ze tří plně mnou navržených a vyrobených částí: makroposuvníku, mikroposuvníku a řídicí jednotky. Uživatel do něj jen zadá počáteční a koncové pozice a zvolí krok či počet snímků – systém pak sám celý proces provede a výsledkem je sekvence dokonale proostřených fotografií. Teď se zaměřuji i na software pro drony, kde chci být zcela nezávislý na aplikacích třetích stran a místo toho si vyvíjím vlastní řešení doplněná o prvky, které mi v komerčních aplikacích chyběly.

Stavíte roboty, drony, opravujete optiku, mikroskopy. Co přijde dál?

Těžko říct. Teď jsem se přihlásil do doktorského studia na obor Aplikovaná informatika, tak jsem zvědavý, jaké výzvy mě čekají. Profiluji se v určitých odvětvích, ale snažím se být víceméně všestranný. Pracuji především na seberozvoji. Myslím, že to je nejvíc, co pro sebe mohu nyní udělat, mít co nejširší portfolio. Protože to, co si vybuduje člověk v mládí, z toho může později už jenom těžit.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 115, v tištěné i on-line podobě.

Itálie se jejím životem prolíná dlouho. Už v dobách studií ji zajímal vliv italského umění na to české. Teď restaurátorka Veronika Knedlíková Wanková zkoumá, jak se proměnilo vnímání umění, a to na Padovské univerzitě.

Umí každý vnímat umění?

Myslím si, že každý to svým způsobem umí. Někdo o tom jen neumí mluvit, nedokáže vyjádřit přesně to, co cítí, protože je to pro něj složité. Avšak vždy zažíváme nějaký pocit, ať již negativní nebo pozitivní. Umění nás může překvapit nebo naopak nám na něm něco vadit. Jak člověk vnímá obraz, závisí třeba i na náladě. Když se dívá na negativní vyobrazení například se setnutou hlavou, ale má přitom dobrou náladu, protože si zrovna koupil zmrzlinu, tak mu obraz nemusí přijít krutý a může ho vnímat jako hezký. Ale když je v depresi, moc se mu nedaří a neví, co s životem, ten stejný obraz může umocnit jeho momentální rozpoložení a vyvolat negativní pocity či jeho hodnocení. Tím, jak vnímáme naše estetické zážitky v mozku a která centra jsou při jejich zpracovávání aktivována, se zabývá v poslední době velmi se rozvíjející obor, neuroestetika.

Dají se takové poznatky využít při vytváření výstav?

Určitě. Dnešní návštěvník velmi často vyžaduje aktivitu, která pro něj nebude moc složitá. Je proto velká výhoda vědět, jakým způsobem člověk k dílu přistupuje, jak ho vnímá. Expozice či výstavy mohou tyto poznatky zúročit. Dá se například více pracovat se světlem, zařadit různé světelné efekty nebo vytvořit výstavu obsahující primárně kulaté nebo zaoblené prvky, protože víme, že je diváci upřednostňují. Tímto přístupem můžeme lidem pomoci vytvořit si k umění vztah a prohloubit komunikaci s ním. Protože díla, která jsou jen uložena v galerii, a nikdo se na ně nedívá, jsou prostě ztracená.

Je velký rozdíl v tom, jak dílo vnímá laik a jak odborník?

Podle posledních poznatků psychologie víme, že ano. Když k dílu přijde nepoučený divák, vnímá ho na základě pocitu. Při tom mohou být aktivována centra paměti, což způsobí, že si dokáže vybavit konkrétní situaci, která mu stejný pocit připomene. Tato oslava v zahradě je jako kdysi… vzpomene si na daný zážitek, díky kterému se mu pak obraz líbí. U lidí, kteří nejsou zatížení znalostmi z oboru, se emoce zkoumají snadněji. Neřeší totiž, oproti nám odborníkům, jak by to mělo být „správně“ a proč je nějaký motiv zobrazen takto, když má v dané době vypadat úplně jinak.

Je dnes těžší lidi k umění přitáhnout?

To se těžko porovnává. V minulosti znamenal jeden obraz v kostele vzácnost. Svět byl vizuálně čistší. Dneska jsme zamoření obrazy všeho druhu a náš mozek zpracovává velmi rychle jeden obraz za druhým. Zaujmout je složitější. Když se otevře nějaká výstava, často se účast na ní vnímá jako určitý společenský status, takže na ni jdu proto, že jdou všichni, a já chci ukázat, že jsem také vzdělaná. Pak je tu skupina, kterou umění opravdu zajímá, která ale není tak velká. A pak je tu ten zbytek potenciálních návštěvníků, který se o umění nezajímá a s těmi je nutno pracovat a snažit se je oslovit.

Jak si k umění tedy najít cestu?

Asi navštěvováním galerií a muzeí. Je potřeba zaměřit se už na děti, od malička jim umožnit kontakt s uměním. Význam mají nejrůznější tvůrčí programy, workshopy, letní tábory s uměleckým zaměřením. Je důležité si uvědomit, že není potřeba být odborník, ale mít k umění vztah a chápat, proč je pro mě důležité. Badatelé z římské univerzity při zkoumání vlivu umění na emoce došli k závěru, že se rodině poté, co navštívila galerii, zlepšilo její celkové emocionální rozpoložení a všichni měli hned lepší náladu. I další studie ukazují, že umění má pro psychickou pohodu člověka velký význam a uvažuje se proto o jeho větším propojení s terapeutickými centry nebo zapojení při studiu deprese. Spojení umění se studiem lidské psychiky má tedy větší potenciál, než dokážeme nyní dohlédnout. 

Může mě umění oslovit i v dospělosti?

Určitě. Je důležité se umění nebát a zkoušet navštěvovat různé typy výstav. Jsou akce jako třeba Benátské bienále, kde si opravdu každý najde něco, co ho zaujme. Velmi populární jsou nejrůznější instalace, a to i ve venkovních prostorech. Dobrou strategií, jak přitáhnout k umění mladé lidi, je určitě street art. V Padově existuje mapa nápaditých murálů, tedy velkoplošných maleb na stěnách ve veřejném prostoru, u kterých se můžete vyfotit a dál je sdílet. Současné umění nám dává svobodu, čímž by pro nás mělo být atraktivní.

Na jaké výstavě jste byla naposledy vy?

Byla jsem v Benátkách na výstavě o zobrazování lidského těla v 16. století, takže zde byly například kresby Leonarda da Vinciho. Na výstavy chodím velmi ráda, jen je to pro mě časově velmi náročné, jelikož jednu výstavu bych nejraději vždycky navštívila hned dvakrát. Nejdřív se dívám na díla samotná a podruhé si čtu doprovodné texty nebo chodím s audio průvodcem. Nedokážu totiž vnímat dílo a současně k němu vstřebávat další informace.

Co vás v Itálii zaměstnává?

Mám tam svůj vlastní výzkumný projekt. Díky němu jsem získala místo na Padovské univerzitě, což je takový malý zázrak (smích). Italské univerzitní prostředí je velmi konkurenční a pro začínající badatele existuje jen velmi málo míst, takže je obtížné se na tato místa dostat. 

Čím se váš projekt zabývá?

Vždy mě zajímaly italské vlivy na české umění, zejména na konci 16. století, které navíc není až tak moc prostudované. Díla vzniklá v českých zemích totiž byla považována za méně kvalitní, a tudíž nezajímavá, naopak přicházející Italové byli ti, kteří měli místní kulturu výrazně pozvednout. Uvědomila jsem si, že i když z pohledu kvality obraz nebyl na vysoké úrovni, přesto visel někde v zapadlé vesničce v tamním kostele a pro místní měl zřejmě velký význam. A tak jsem došla k myšlence zkoumat to, jak člověk vlastně dílo vnímá a jakou pro něj má hodnotu. Tuto myšlenku jsem posléze rozvinula do svého projektu a oslovila jsem s ním profesora na Padovské univerzitě, který se právě psychologií vnímání umění zabývá. Zeptala jsem se ho, jestli by mi nedělal garanta a on souhlasil. A můj projekt nakonec získal financování. 

Proto teď působíte na katedře psychologie?

Schválením projektu jsem tam získala skvělé místo asistenta profesora. Mám tři roky na to, abych svůj projekt Zázrak: Od mysli k plátnu a zpět zpracovala. Hrozně se na to těším. 

Promítá se do projektu vaše oblíbená italsko-česká umělecká linka? 

Ano, jde o výzkum mezikulturní komunikace. Umělci z českých zemí v 16. století cestovali do Itálie, pobývali tam, učili se a pak se s nabytými znalostmi zase vraceli zpátky. Zajímá mě, jak jejich cesty proměnily umění a jak se odrazily v jeho vnímání „obyčejnými“ lidmi, co na obrazech oceňovali. Zrovna o těchto pocitech hledám záznamy v archivech. Mohli se zmínit, že to byl nádherný obraz, který viděli někde na cestách, že se jim zdál velmi živý nebo že jim to něco připomnělo – přesně toto jsou velmi cenné dojmy, které umění lidem přináší. Stejně jako nejrůznější emoce, které v nich vyvolává.

Zajímá vás i pohled dnešních lidí?

V rámci psychologické části projektu vytváříme speciální dotazník, který bude posuzovat, jestli a jak na nás obrazy působí dneska a jaké emoce v nás vyvolávají. Zajímá nás třeba, zda oceňujeme více výjevy realistické, nebo naopak emotivní, až expresivní a jestli je dokážeme popsat. Dotazník dostanou jak lidé v Itálii, tak v Česku. Chceme získat odpovědi i na to, jestli Češi preferují umění v Česku a Italové zase v Itálii. Předpokládáme, že díky dnešní propojenosti kultur už tenhle rozdíl v zemích neuvidíme. Naopak třeba zjistíme, zdali reagujeme pozitivněji například na expresivní scény, protože na nás silně působí a vyvolávají jasnou emoci.

Jak jste se vlastně ocitla v Itálii?

Za to může můj manžel. Téměř před sedmi lety chtěl pokračovat ve své vědecké kariéře na postdoktorské stáži, hledal vhodné místo a objevil Padovu. Město jako takové jsem příliš neznala oproti třeba Benátkám nebo Florencii, kde jsem strávila nějaký čas během magisterského studia. Díky čemuž jsem se naučila italsky. A tak jsem na přesun hned kývla. Měli jsme půlročního syna, se kterým jsem byla zrovna na mateřské, a objevila se možnost žít v mé oblíbené Itálii, nebylo proč váhat. Navíc krátce po příjezdu do Itálie jsem měla nečekanou náplň práce.

Dostala jste nějakou zajímavou nabídku?

Krátce po přestěhování mě kontaktovala kolegyně z Fakulty restaurování. Získala výzkumný projekt na renesanční štuky a ptala se mě, jestli bych se do něj nechtěla zapojit, protože jsem se zabývala štukovou výzdobou na bučovickém zámku, z čehož potom vznikla dokonce publikace Perla Moravy. Takže mě velmi lákalo pracovat na tomto tématu dál.

Z Itálie?

Ano, šlo o prohloubení mých podkladů, které jsem měla ze svého dřívějšího průzkumu. Takže práce na dálku vůbec nevadila. Nemusela jsem být fyzicky v Bučovicích, tam už jsem si to odbyla v minulosti (smích). Fakulta na výsledek nespěchala a bylo jen na mně, jestli a jak vše dokážu skloubit. Brala jsem to samozřejmě jako výzvu, takže jsem do toho šla.

A mohla jste v oboru zůstat i během mateřské, a dokonce v Itálii…

Díky tomu jsem si uvědomila, že nemůžu být se synem jen tak doma, že musím dělat něco „svého“. Získala jsem ještě malinký úvazek v Národní galerii v Praze a do toho jsem doma restaurovala. Zůstat v reálném kontaktu s uměleckými díly je pro mě dodnes velmi zásadní.

Kdo vás v té době zásoboval díly?

Jedna sběratelka umění si u mě nechávala restaurovat velkou část pozůstalosti po malířce Anně Zemánkové. To je umělkyně, která se řadí mezi světoznámé tvůrce a její tvorba byla k vidění třeba v Benátkách, New Yorku nebo Paříži. Obrazy jsou malované na papíru, zobrazují nejrůznější květinové kompozice, často jsou vyšívané nebo pojaty plasticky. Autorka ráda používala kombinaci různých technik a materiálů. Tato různorodost mi při restaurování jejích děl naprosto vyhovuje. 

Restaurujete stále?

Teď mám na restaurování méně času, což mě mrzí. Tím, že restauruji v domácích podmínkách, nemůžu pracovat na ničem extra složitém. Každopádně v budoucnu se k tomu chci vrátit víc. Mám ráda výzvy a baví mě celý proces restaurování. To, že mi dílo prochází rukama, a já se ho snažím dále zachovat v dobré kondici. Navíc mě velmi těší, když má z mojí práce radost ještě někdo další. 

Jak se vám v Padově žije?

Padova je pro život skvělé město. Je hodně zelené, má dobrou hromadnou dopravu, je tu univerzita, takže je tu dost živo. Je taková autentičtější a člověk tu může zažít opravdu ten typický italský život. Je to město, které nežije primárně z turismu, a je to na něm hodně znát. Nejsou tu zástupy turistů, a i obyčejná káva stojí normální peníze. Ale každý, kdo za námi přijede, samozřejmě musí vidět i Benátky. Těm se prostě nic nevyrovná.

Je něco, co vás v Itálii překvapilo?

Jak velmi se tu dodržuje siesta. Začíná asi v půl druhé a končí ve čtyři hodiny. V práci se naštěstí neřeší na rozdíl od domu, ve kterém bydlíme. Tam by měl být člověk opravdu potichu, ideálně odpočívat a rozhodně by neměl vykonávat žádné hlučné domácí práce jako třeba vysávání. Podle našich italských starousedlíků by se v tuto dobu nemělo dělat zkrátka nic. 

Máte v plánu vrátit se domů?

Náš plán vždycky byl vrátit se. Původně jsme do Itálie odjížděli na dva roky, dneska jsme tady šest let a další tři roky nás čekají. Těžko říct, jestli se nám bude chtít přemístit se, protože starší syn tu začal chodit do školy. Do Česka ale jezdíme celkem pravidelně, například na Fakultu restaurování. Myslím, že pro současné studenty je velmi důležité být v pravidelném styku s uměním, chápat ho z různých perspektiv a znát proces, který jeho vznik provází. Navíc je užitečné slyšet někoho dalšího o něm mluvit. A předávat znalosti a myšlenky dál mi dává velký smysl.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Veroniky Knedlíkové Wankové

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 115, v tištěné i on-line podobě.

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

Srdečně Vás zveme na workshop Praktický návod na komunikaci vědy s Pavlou Hubálkovou, který se uskuteční v rámci mentoringového programu.

Jak efektivně komunikovat vědecká témata? Komunikace vědy má mnoho forem a možností, během workshopu se dozvíte, jak si správně vybrat. Svět vědy a médií se ale zároveň v mnohém liší a je dobré vědět, co (ne)dělat, jak se připravit na rozhovor, jak efektivně komunikovat s novináři nebo jak se do médií vůbec dostat. 

Termín: 27. listopadu 2025, od 10:00 do 12:00 hodin

Místo: budova VO, místnost 01009

Lektorka:  Pavla Hubálková Ph.D.

Pavla Hubálková píše o vědě. Původně si myslela, že bude vědkyní. Vystudovala klinickou biochemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a dokončila doktorát v oboru neurovědy na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Během Ph.D. studia ale díky Fulbrightovu stipendiu odjela na roční výzkumnou stáž na Northwestern University v Chicagu, kde přišla na to, že místo bádání v laboratoři se chce více věnovat komunikaci vědy. Nyní působí jako vědecká novinářka v české edici magazínu WIRED. Vědu komunikuje i na sociálních sítích, píše newsletter a je spoluautorkou první knihy o komunikaci vědy v češtině. 

Registrovat se můžete zde: Praktický návod na komunikaci vědy s Pavlou Hubálkovou | EDU UPCE

Kapacita kurzu je omezena. Účastníci mentoringového programu mají možnost přednostního přihlášení.

Těšíme se na Vaši účast!

Attila Béla Pató z Jazykového centra Univerzity Pardubice v Budapešti převzal zvláštní ocenění Maďarské filozofické společnosti. U příležitosti Světového dne filozofie mu byla udělena cena Gyuly Munkácsyho za podporu středoškolských filozofických talentů, zejména za dvacetiletou činnost pro Mezinárodní filozofickou olympiádu (IPO).

Jeho četné odborné aktivity přemosťují jazykové bariéry středoevropských národních států. Za podpory Univerzity Pardubice se věnoval posílení povědomí o díle Jana Patočky v Maďarsku. Světový den filozofie vyhlašuje UNESCO tradičně na třetí listopadový čtvrtek, kdy si na celém světě připomínáme význam filozofického myšlení pro rozvoj lidských práv a demokracie.

Mgr. Attila Béla Pató, Ph.D. (1967) vystudoval historii a filozofii na Univerzitě Józsefa Attily v Szegedu a titul doktora filozofie získal na Univerzitě Debrecín. Specializuje se na Hannah Arendtovou, totalitarismus, veřejnou sféru a střední Evropu. Od roku 2005 se účastní Mezinárodní filozofické olympiády (International Philosophy Olympiad, IPO) jako vedoucí maďarského týmu. Na této olympiádě, organizované každý rok pro středoškoláky z 50-60 zemí, je členem mezinárodní komise (IPO International Committee) a členem mezinárodní komise evaluátorů (International Jury). V rámci mezinárodní kooperace píše posudky pro odborné časopisy, mj. pro Mezinárodní filozofický kongres, kde měl svou přednášku v roce 2025 v sekci teorie filozofického vzdělávání. Zároveň je členem editorské komise odborného časopisu Journal of Didactics of Philosophy. Od roku 2013 se účastní jako evaluátor studentských esejí na každoroční mezinárodní filozofické soutěže pro středoškolské studenty Baltic Sea Essay Event. Od roku 2007 žije v České republice, v současnosti působí jako lektor v Jazykovém Centru na Univerzitě Pardubice. 

Oddělení HR Award a Katedra tělovýchovy a sportu srdečně zve na Andělské odpoledne pro děti zaměstnanců a zaměstnankyň Univerzity Pardubice. 

Ve čtvrtek 4. prosince od 15 do 17 hodin se uskuteční v prostorách KTS odpoledne plné sportovních i kreativních aktivit. Děti se mohou těšit na zajímavá sportovní stanoviště či tvoření s adventními motivy. Za projití stanovišť obdrží každé dítě od Mikuláše balíček s odměnou. 

Akce je určena pro děti i vnoučata zaměstnankyň a zaměstnanců, a také pro děti doktorandů a doktorandek. 

Vstup na sportoviště pouze bez obuvi, přezůvky s sebou (děti i rodiče). Klíček od skříňky do šatny na vyzvednutí na recepci - je potřeba se prokázat zaměstnaneckou kartou. 

Na akci je nutné se registrovat. Odkaz pro přihlášení naleznete ZDE.

Těšíme se na Vaši účast!

Historik František Šebek a archeolog Jan Frolík z Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice se 13. a 14. listopadu účastnili otevření hrobu a schrány s pozůstatky prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (+1364) v kostele NPM v polském Klodzku. 

Jedná se o česko-polský projekt, který oba badatelé iniciovali a v roce 2024 bylo díky georadaru a moderním zobrazovacím technikám nalezeno pod podlahou kostela místo hrobu. Nyní se provedl archeologický výzkum ve spolupráci s archeologem Pavlem Dumou z Univerzity ve Wroclavi a po otevření schrány byly vyjmuty Arnoštovy kosterní pozůstatky a další obsah za součinnosti s antropology z Národního muzea v Praze. 

"Víme, že do hrobu byla vyzvednutá schrána vložena naposledy roku 1881. Rozsah dochovaných kosterních pozůstatků je sice zklamáním, ale přesto jejich antropologický výzkumu, který předpokládáme v roce 2026, přinese nové poznatky. Ve schránce se našly také fragmenty textilií, zdá se, že z doby původního pohřbu ve 14. stol., což bude předmětem dalšího zkoumání specialistů," přiblížil historik PhDr. František Šebek.

V kryptě byly nalezeny zbytky dřev, o jejichž bližší datování se pokusí dendrochronologická analýza. Odkrytá terénní situace vybízí k rozšíření archeologické sondy. O těchto možnostech a dalším postupu bude ještě letos v prosinci jednat v Klodzku celý výzkumný tým a tamní farní úřad. Získané poznatky budou prezentovány publikačně i populární formou veřejnosti, uvažuje se i česko-polská konference, patrně v roce 2027.

PhDr. František Šebek

Video: České televize, 14. 11. 2025‌ | Zdroj: ČT24 Petra Špičková, Tomáš Vlach 
Foto: Ing. Jiří Šindelář

Tým českých odborníků vyzvedl z kostelní hrobky v polském Kladsku ostatky prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Kvůli vážnému narušení konstrukce hrobky hrozilo jejich poškození. Nález nyní zamíří k podrobnému antropologickému zkoumání do Prahy.

Po téměř půldruhém století vydala cínová schránka své tajemství. Archeologové pečlivě dokumentovali každou vrstvu výplně, až nakonec objevili dva balíčky s kosterními pozůstatky. Ty následně převzali antropologové, kteří je rozbalili a začali třídit.

Vědci chtějí ostatky Arnošta z Pardubic převézt do Prahy k podrobnějšímu výzkumu. Už nyní ale upozorňují, že špatný stav kostí některé analýzy znemožní. „S ohledem na zachovalost odpadají některé analýzy. Například i ta genetická je sporná. Možná se budou moci využít izotopy na výživu,“ uvedl Petr Velemínský z antropologického oddělení Národního muzea v Praze.

Hrobka byla ve velmi špatném stavu

Arnošt z Pardubic byl po své smrti v roce 1364 pohřben v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v tehdy českém Kladsku. Při loňském listopadovém průzkumu odborníci z Univerzity Pardubice zjistili, že stav hrobky je kritický. Uvnitř se nacházela cínová schránka s kostmi, zřejmě přemístěnými z původní rakve, uložená zde při úpravách kostela v roce 1881.

„Ze záběrů mikrokamerou to vypadalo, že vnitřek je ve velice špatném stavu. Celou dobu jsme měli obavu, aby se to nezřítilo dovnitř,“ popsal archeolog Univerzity Pardubice Jan Frolík.

Výzkum může objasnit neznámé skutečnosti

Vědci doufají, že výzkum objasní dosud neznámé skutečnosti týkající se života a úmrtí Arnošta z Pardubic i středověkých pohřebních praktik. „My nevíme, kdy se Arnošt z Pardubic přesně narodil, tedy jakého věku se dožil, nevíme ani jak vypadal,“ uvedl historik Univerzity Pardubice František Šebek.

Po dokončení pražského výzkumu se ostatky vrátí zpět do hrobu, tentokrát uložené v nové bezpečné schránce. Do té doby by se měla dočkat oprav i samotná hrobka. Náhrobek Arnošta z Pardubic restaurovali odborníci z litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice v roce 2017.

Článek je se souhlasem převzatý z České televize.
14. 11. 2025‌ | Zdroj: ČT24 Petra Špičková, Tomáš Vlach 
Foto: Jan Frolík, Univerzita Pardubice

Projekt podporuje Statutární město Pardubice a Pardubický kraj.

Zástupci Univerzity Pardubice v čele s prorektorkou prof. Petrou Bajerovou v polovině listopadu zahájili spolupráci na mezinárodním projektu IKAS. Úvodní setkání se uskutečnilo na Univerzitě Caen Normandie ve Francii.

Cílem projektu IKAS, Intercultural Skills for Administrative Staff in Higher Education Institutions, je zlepšit jazykové a interkulturní dovednosti administrativních pracovníků, aby lépe odpovídaly potřebám stále mezinárodnějších univerzitních komunit.

Delegace z pěti partnerských univerzit, členů evropské univerzitní aliance AcrossEU, přijely do Caen, aby sdílely odborné znalosti a dále rozvíjely pedagogická řešení, rozdělily si odpovědnosti a dohodly se na celkovém řízení projektu IKAS.

Partnery projektu jsou kromě Univerzity Pardubice také Univerzita Caen Normandie, Univerzita ve Valladolidu, Univerzita sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji a Univerzita ve Fribourgu. Projekt IKAS je financován Francouzskou agenturou Erasmus a Movetií – Švýcarskou národní agenturou pro výměnu a mobilitu.

Prestižní sportovní soutěž Standarta rektora zná své vítěze. V uplynulém akademickém roce uspěla Fakulta chemicko-technologická. Na druhém místě se v těsném závěsu umístila Fakulta ekonomicko-správní, třetí místo získala Dopravní fakulta Jana Pernera. Putovní pohár ve středu 19. 11. převzal děkan vítězné fakulty prof. Petr Němec. Celouniverzitní soutěž Standarta rektora, na které se podílí Katedra tělovýchovy a sportu UPCE a Univerzitní sportovní klub, se pořádá každoročně již od roku 1958. Jednotlivé fakulty mezi sebou soupeří v devíti sportech, například ve florbalu, atletice či volejbalu.

Vyhlášeni byli také nejlepší studující sportovci a sportovkyně univerzity za skvělé výsledky ve svých disciplínách.

Standarta rektora

1. místo Fakulta chemicko-technologická

Nejlepší sportovci a sportovkyně Univerzity Pardubice v akademickém roce 2024/25

OZNÁMENÍ

o konání

24. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice

 ve funkčním období 2023–2026,

které se uskuteční v hybridní formě v úterý 25. listopadu 2025 od 14:00 hodin

v zasedací místnosti rektorátu, Studentská 95 (4.NP)

Program zasedání:

1. Jmenování skrutátorů zasedání.
2. Schválení programu zasedání a Pravidel pro hybridní zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice.
3. Informace o činnosti předsednictva AS UPCE.
4. Návrh I. změn Stipendijního řádu Univerzity Pardubice.
5. Návrh Pravidel hospodaření Univerzity Pardubice.
6. Návrh Pravidel pro habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem na Univerzitě Pardubice.
7. Návrh Pravidel pro vkládání peněžitých a nepeněžitých vkladů do právnických osob Univerzitou Pardubice.
8. Návrh Řádu výběrového řízení Univerzity Pardubice.
9. Návrh Vnitřního mzdového předpisu Univerzity Pardubice.
10. Návrh střednědobého výhledu rozpočtu Univerzity Pardubice na rok 2026 a 2027.
11. Žádost o vyjádření Akademického senátu Univerzity Pardubice k právním jednáním, kterými Univerzita Pardubice hodlá smluvně zřídit služebnosti k nemovitosti ve vlastnictví Univerzity Pardubice.
12. Různé.

Přílohou k pozvánce jsou materiály k bodům 4 až 9 a 11.

24. zasedání AS UPCE dne 25. listopadu 2025 | Univerzita Pardubice

Odkaz na připojení k zasedání: Připojit se ke schůzce hned

V Pardubicích dne 18. listopadu 2025                                                   Ing. Petr Bělina, Ph.D.

                                                                                                                  předseda AS UPCE