Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek jmenoval s účinností od 1. září děkanem Fakulty restaurování Karola Bayera. Nový děkan povede umělecky zaměřenou fakultu sídlící v Litomyšli následující čtyřleté období.

Ing. Karol Bayer (*1960) působí v Litomyšli od roku 1995. Děkanem Fakulty restaurování byl již v letech 2010 až 2017. Od roku 1993 také působí jako lektor v Institutu restaurování a konzervování na Univerzitě pro užité umění ve Vídni. Ve své vědecké práci se věnuje mimo jiné použitím nanomateriálů pro udržitelnou konzervaci historických památek. Podílel se na průzkumu mnoha významných památek u nás i v zahraničí, mimo jiné Karlova mostu nebo sochy sv. Václava ve svatovítské katedrále v Praze.

Už za měsíc se celé Česko přesvědčí o tom, že věda nemusí být jen výsadou vědců a vědkyň v laboratořích. Poslední pátek v září bude po roce opět patřit Noci vědců, největší popularizační akci svého druhu. Pestrý program pro všechny generace nabídne rekordních minimálně 135 institucí v 73 městech – od Třince po Karlovy Vary. Návštěvníky čekají interaktivní pokusy, napínavé projekce, workshopy i přednášky nabité překvapivými objevy. To vše zastřeší v pátek 26. září téma Bohatství. Program akce je zdarma. 

„Bohatá je jen ta společnost, která naplno využívá bohatství mysli. Dnes více než kdy jindy jde o to, jak zacházíme s naším kulturním a přírodním bohatstvím a jak využíváme technologie ke svému rozvoji. Věda a výzkum jsou nedílnou součástí našich životů, a proto chceme letos poukázat hlavně na nekonečnou rozmanitost bádání,“ říká Dana Kardová z Vysoké školy chemicko-technologické, členka týmu národního koordinátora letošní Noci vědců. Organizátoři tématem odkazují také k 700. výročí zahájení ražby prvních českých zlatých mincí, které českým zemím zajistily nebývalý rozvoj a bohatství. 

Když se spojí školy, vědecká centra, muzea i firmy

Noc vědců, která v roce 2024 poprvé překonala návštěvnost sto tisíc lidí, se letos rozšíří do dalších osmnácti měst a obcí. Vůbec poprvé si program akce užijí i lidé v Jeseníku, Dobrušce, Litomyšli, Pelhřimově nebo v Hodoníně. „Celkem se na programu bude podílet více než sto třicet institucí a firem, což je pro nás k dvaceti letům Noci vědců v Česku největším dárkem. Dlouhodobě se nám daří zapojovat více středních škol a technologických a výzkumných firem, které v rámci programu zpřístupňují své provozy. Druhým rokem cíleně posilujeme program i na vzdálených základních a středních školách, které leží v okrajových oblastech republiky nebo nemají dobrou dostupnost k vědeckým institucím,“ dodává Dana Kardová. V posledních letech se do Noci vědců zapojují i veřejné knihovny nebo inovační a vzdělávací centra. Největší programovou nabídku dlouhodobě zaštiťují veřejné vysoké školy, které celou Noc vědců také koordinují. Od počátku akce program obohacují i hvězdárny a planetária, science centra či pracoviště Akademie věd ČR. 

Je libo přednášku, zlacení mincí nebo únikovku? 

Program Noci vědců už dávno nenabízí jen vědecké pokusy a prohlídky laboratoří. Na webu akce si může každý vytvořit doslova svůj program na míru. Organizátoři se snaží každý rokem program posouvat dále. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze nabídne například koncert ChemChóru, u Olomouce si můžete prohlédnout bunkr nebo poznat bohatství krve a v Třinci navštívit provoz železáren. Návštěvníci v Ostravě budou moci diskutovat s Rastislavem Maďarem a zažít únikovku Honba za pokladem, v Pardubicích bude možné odlít si vlastní zlatou pečeť. „Ačkoliv do programu stále přibývají další položky, už nyní si mohou návštěvníci na webu vybírat ze stovek programových bodů nebo se registrovat na exkurze a přednášky s omezenou kapacitou. I s ohledem na rozšíření Noci vědců do dalších měst počítáme letos opět s rekordní návštěvností, a proto by neměli zájemci s registracemi otálet,“ doplňuje Ondřej Martínek z Univerzity Palackého v Olomouci, další člen organizačního týmu.

20 let Noci vědců – turistická známka i změna názvu akce

Noc vědců si letos připomíná významné výročí. V roce 2005 se uskutečnil její první ročník. „Shodli jsme se, že největší oslavou kulatých narozenin je samotná akce a desítky tisíc návštěvníků, kteří se dozvědí něco nového nebo se nadchnou pro vědu. Přesto jsme si nadělili alespoň symbolickou připomínku tohoto výročí v podobě výroční turistické známky upomínající na toto jubileum,“ láká Ondřej Martínek. Tradiční sběratelský artikl a upomínka na návštěvu zajímavých míst a událostí bude v den konání akce k zakoupení u vybraných pořadatelů a na vybraných e-shopech, na některých místech pak bude k dostání v doprodeji.

Další velkou chystanou novinkou je změna názvu akce od roku 2026, kdy se Noc vědců přejmenuje na Noc vědy. „Plánovaná změna názvu reflektuje jak společenskou poptávku po genderově neutrálním pojmenování, tak přesvědčení organizátorů, že změna názvu akce nijak nemění její charakter a dlouhodobé poslání, jímž je propagace vědy a výzkumu ve všech jejích podobách,“ dodává Dana Kardová. 

Česká Noc vědců je i letos součástí European Researchers’ Night, celoevropské akce podporované Evropskou unií s cílem propojit vědu a společnost a zvýšit zájem mladých lidí o vědu. Evropská noc vědců se koná ve 23 zemích, přičemž česká Noc vědců je co do rozsahu vůbec největší. V letošním roce byla Noc vědců podpořena MŠMT a programem Marie Skłodowska Curie Actions s projektem METAMORPHOSIS v rámci výzvy HORIZON-MSCA-2023-CITIZENS-01.

Kompletní program akce, který je tradičně volně přístupný, najdou zájemci na webu Noci vědců na začátku září. Program na Univerzitě Pardubice je již na webu zveřejněn.

26. srpna 2025

Ondřej Martínek
Zástupce národního koordinátora Noci vědců

 

Jako malá splývala s obrazy v kostele a už v páté třídě chtěla studovat Fakultu restaurování. Dnes na ní Věra Sejkorová Kašparová vyučuje, samozřejmě také restauruje a celý její život se točí kolem umění. Tak, jak si už v dětství přála.

Do jakého uměleckého období byste se chtěla podívat?

Mám velmi ráda baroko a specializuju se na něj i profesně, takže nejspíš sem. Ale jen tak na den, nasát atmosféru. Jsem ráda za to, kde a kdy žiji.

Čím vás okouzlilo?

Jednoznačně svou ikonografií. Baví mě zkoumat smysl a význam daného uměleckého díla, poznávat, kdo, proč a jak je vyobrazen, vše má totiž svůj význam. Ikonografické programy konkrétních památek mě zajímají především v sakrálním prostředí.

Jak jste se k umění dostala?

Pocházím z věřící rodiny a jako malá jsem s rodiči chodila každou neděli do kostela na bohoslužbu, kde jsem si prohlížela obrazy. Obklopovaly mě a já měla pocit, že jsem doslova jejich součástí. Moji prapředci navíc postavili kapli v malé obci Vlčkov a starali se o ni, takže mám pocit, že jsem jím celý život neustále obklopena. Zároveň mám úctu k počinům předků, které bychom měli poznávat, vážit si jich a zachovávat je pro další generace. 

Ovlivnilo výběr vašeho povolání i město Litomyšl?

Dá se říct, že jo. Litomyšl mám velmi ráda. Pocházím z nedaleké vesnice, ale v Litomyšli se od dětství pohybuji téměř denně. Ovlivnili mě ale především lidé, se kterými jsem se tam postupně setkávala. Už moje učitelka ve výtvarném studiu mi říkala, že mám v sobě neobvyklou pečlivost. Chtěla jsem být taky malířkou a okolo umění se točit. Od páté třídy jsem věděla, že chci studovat Fakultu restaurování. Tam jsem potkala Jiřího Kašeho, který stál u zrodu naší fakulty, a ten mě neustále nabádal, ať dějiny umění rozhodně vystuduju, abych oba obory mohla propojit. A tak jsem na magisterském stupni vedle restaurování studovala souběžně ještě dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě v Praze.

Jdete na fakultě v jeho stopách?

Snažím se, byl mi velkým vzorem. Na fakultě učím moje milované baroko, malířství a křesťanskou ikonografii coby výklad sakrálního umění a jeho atributů. Restaurování a dějiny umění se skvěle doplňují. A kolegové historici umění mě upozorňují na to, že se na umělecká díla dívám jinak, že dokážu hned rozpoznat použitou techniku, což prý u historiků nemusí být samozřejmostí. Sama u sebe nic mimořádného nevidím, ale zřejmě to souvisí s výtvarnou průpravou.

Chodí si k vám pro radu?

Chodí. Každý se může při hledání informací o díle dostat do slepé uličky. Zasadit ho do kontextu doby je z hlediska další práce hrozně důležité, a ne vždycky je tento proces snadný. Můžu jim poskytnout nový pohled nebo pomoci s výzkumem. Mezioborová spolupráce je zásadní. 

Jak se na díla díváte?

Všímám si především detailů, které mě postupně vedou k dalšímu poznání. Vždycky je v nich hlubší smysl, a mnohdy dokonce ukrývají příběh. Dost často odkazují nejen na světce, ale jsou tam další výklady – kdo nechal obraz vymalovat, kde se tam ten světec vzal, jak to souvisí se zasvěcením kostela, často to bývá propojené i s donátorem, který se na obraz nechal vymalovat například v podobě kryptoportrétu a takových odkazů tam může být celá řada. Je to taková detektivní práce.

Jaký příběh jste například vyčetla?

Při archivní práci se může podařit objevit informace například o autorovi díla jako třeba u autora výmalby kostela, která je v literatuře připsaná jinému malíři. Nebo dohledat bozzeto (náčrt) oltářního obrazu k hlavnímu oltáři v kostele v Uhříněvsi od pozdně barokního malíře Jana Petra Molitora, které se dnes nachází zřejmě v Polsku v soukromé sbírce.

Když si obrazy v kostele prohlížíte dnes, přemýšlíte o tom, že by si zasloužily zrestaurovat?

K takovému hodnocení sklouzávám často. Svou prací jsem tak trochu postižená a hledám defekty. Vím, na co mám koukat, tak na to koukám (smích). Pohledem z boku zjistím, jestli jsou na obrazu nějaké retuše. Nebo si řeknu, že tohle není udělané zrovna dobře a mělo by to projít dalším zásahem. 

Učíte číst v dílech i studenty?

Vedu je k tomu, aby si všímali právě detailů a zaměřili se na ně. Mohou jim v mnohém ulehčit práci a nabídnout nové výklady. Mě samotnou to hrozně baví a detailů si všímám nejen při práci, ale i když jedeme s rodinou třeba na výlet. „Maminko, kolik kostelů dneska bude?“ ptají se mě moje děti a po výletech mi zase hlásí, že v zámecké kapli viděly křížovou klenbu a že tam měli interiér barevně sladěný (smích).

Odkud se k vám díla dostávají?

To je různé. Na fakultě dlouhodobě spolupracujeme s některými institucemi, které nám díla pravidelně dodávají. Například Oblastní archiv v Litoměřicích a Okresní archiv v Mostu, odkud už roky restaurujeme důlní plány na pauzovacím papíru. Dále to jsou galerie, muzea, ale i soukromí zadavatelé a farnosti.

Vyhledávají vás jen kvůli restaurování?

Soukromé osoby se často poptávají, o jaké dílo se jedná a jakou má cenu. Někteří nás vyhledávají sami, a občas se dokonce stane, že potkáme někoho na ulici s tím, že by chtěl zrestaurovat nějaké dílo a třeba se i nakonec na práci domluvíme. Mnohdy ale nemají na restaurování dost prostředků. Někteří se do oprav pustí i sami, třeba když natřou křížek v poli nějakou barvou, což na jednu stranu chápu, protože ho chtějí zachránit, ale paradoxně mu spíš ublíží… Nebo se ptají, jestli jim poradíme, „jak snadno a rychle“ obrazu pomoct, jak ho sami opraví v domácím prostředí, což samozřejmě neradi vidíme.

Berete k restaurování každé dílo?

Hodně si vybíráme. Snažíme se, aby naši studenti přišli do kontaktu s maximem nejrůznějších technik a uměli je správně použít. Každoročně k nám přicházejí díla třeba z Vlastivědného muzea v Olomouci, které využíváme pro bakalářky i semestrální práce. Tam už přesně vědí, co hledáme (smích).

A co tedy hledáte?

Dílo, které je „ideálně“ hodně poškozené – a to jak mechanicky, tedy různými škrábanci a šrámy, tak částečně znehodnocené působením nejrůznějších živlů. Každý si představuje, že se obrazy „válí“ na půdě nebo ve sklepě, jsou zaprášené, tak to ale většinou není. Naše nasmlouvané instituce mají i takto poničená díla, jsou sice správně uskladněná, ale v minulosti prošly nějakým negativním působením, a teď jen čekají na správnou chvíli.

Rozhoduje o přijetí díla do ateliéru i to, kam se bude následně vracet?

Určitě ano. S díly mají jejich majitelé většinou nějaký záměr. Plánují je třeba vystavit ve zrekonstruovaných místnostech zámků, faráři je často chtějí pověsit do kostelů nebo se stávají součástí expozic, některá se vracejí zpět do depozitářů v archivech. Pokud má být dílo po restaurování vystaveno, musíme už při práci na něm vzít v potaz, kde bude umístěno, podmínky jako teplota, vlhkost i světlo. Tím se nastaví, jak dlouho může být dílo vystaveno. Při naší práci zohledňujeme řadu faktorů. Má-li dílo dále sloužit divákovi v galerii nebo být třeba v sakrálním prostředí a sloužit věřícímu k osobní úctě, snažíme se díla retušovat, aby defekty nerušily. Pro nás jsou však stále rozeznatelné. Jinak ale přistupujeme k artefaktům archivní povahy. 

Mají taková díla vypadat jako nová?

Slovo nový není správný výraz. Některé zásahy totiž nemusejí být pro dílo vhodné. Jde spíš o to, aby diváka na díle vizuálně a esteticky zásadně nic nerušilo. Je samozřejmé, že návštěvník zámku chce vidět díla krásně opravená a dívat se na obrazy členů šlechtických rodů, představitele církve, na kterých ho nic neruší a nepoutá výrazně jeho pozornost. 

Pracovali jste někdy na obrazu, který měl malbu rozmazanou nebo úplně vydřenou? Napadá mě slavný obraz Whistlerova matka, který v jednom filmu takto zničil mistr Bean.

Myslíte, že z něj třeba někdo velmi důkladně utíral prach? Ano, i to se bohužel stává… Většinou si s tím umíme poradit, každopádně záleží na míře poškození.

Co s tím tedy uděláte?

Malba se dá vždycky rekonstruovat tím, že ji „domalujete“. Musíte ale postup zkonzultovat s dalšími odborníky i samotným investorem. Nemůžete ale vzít jakoukoliv barvu a pustit se do toho. V díle by to totiž mohlo vyvolat chemické reakce a poškodit ho ještě víc. Je třeba zohlednit techniku a materiálové složení. Umění se v průběhu času liší jak vizuálně, tak skladbou materiálu, který malíři využívali. Odkazovali se na učení starých mistrů, přebírali jejich receptury. I my dnes se stále častěji vracíme k přírodním materiálům.

Dotyčný to ve filmu vyřešil tak, že pravý obraz nahradil plakátem.

Fotoreprodukce je dnes naprosto běžná. Některé instituce takto nahrazují originály, které používají na výstavách, čím dál častěji. A je to i z toho důvodu, aby originály netrpěly právě světlem. Je to takový trend a laik to absolutně nepozná. 

Vy to ale poznáte…

Poznám a pak si řeknu, že bych moc ráda viděla originál, prozkoumala ho zblízka a třeba si na něj i sáhla (smích).

Jaká díla se vám dostala do rukou?

Jsou to nejrůznější betlémy, skici různých malířů, přípravné kresby, maškarní masky, důlní plány, papírový oltář nebo manýristická kresba. Náš obor je opravdu široký, papír je všude okolo nás a používal se v mnoha odvětvích. Některá díla jsou vyrobená z kvalitního ručního papíru, některá z odpadového materiálu nebo jsou vytvořená na tom, co bylo zrovna po ruce, protože se nepředpokládalo, že by se mohla uchovat stovky let. To se týká například přípravných skic a návrhů.

Pracovala jste na nějakém opravdu zajímavém?

Velmi zajímavá byla skica Emila Fily. Byla to kresba uhlem, tedy prašná technika, navíc na balicím papíře, který sám o sobě nemá úplně kvalitní vlastnosti, byl potrhaný a náchylný k dalšímu poškození. Byl to docela oříšek, protože kresba byla oboustranná a chtěli jsme prezentovat obě strany. Restaurovala jsem také grafiku od Andrleho. Hodně zajímavé bylo restaurování papírového lidového oltáře z malé kapličky od Železného Brodu. Občas se dokonce během restaurování poštěstí odhalit zajímavé autorství jako třeba v případě obrazu Portrét dívky, který restaurovala naše studentka Markéta Svobodová. (Příběh tohoto obrazu najdete v časopisu MY UPCE číslo 112, dostupném i online – pozn. red.)

Čeká vás teď nějaká hezká práce?

Věřím a doufám, že se poštěstí a budeme v ateliéru restaurovat soubor nově objevených asi 80 papírových figur spojených se svatojánskou tematikou. Je to něco jako betlém, figury s dřevěnou armaturou, které se každoročně vystavovaly při svatojánských svátcích. Už loni se povedlo zrestaurovat na fakultě tři figury z toho souboru. Zajímavostí je také to, že je to soubor z konce 18. století, takže opravdu něco ojedinělého. Každé dílo je ale zajímavé, pro restaurátora není rozhodující, jak moc známé dílo to je, zda je to lidovka nebo dílo významného autora. Přistupujeme ke všemu se stejnou péčí, aby byl výsledek co nejlepší, a to je nejdůležitější.

Baví vás víc o umění vykládat, nebo ho restaurovat?

To nemůžu jednoznačně říct, baví mě obojí, protože se to skvěle propojuje. Z restaurování mám velký respekt. Jsem ráda, že můžu být díly obklopena každý den, navíc v tak úžasných prostorách Fakulty restaurování. Když na fakultu přijede návštěva nebo o prohlídku projeví zájem veřejnost, ráda se toho ujímám a seznamuji je s tím, co se za dveřmi fakulty nalézá. Na katedře humanitních věd se navíc cítím jako doma.

MgA. Mgr. Věra Sejkorová Kašparová vystudovala Restaurování a konzervace uměleckých děl na papíru a souvisejících materiálech, Restaurování a konzervace děl knižní kultury na Fakultě restaurování a Dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě. Od roku 2022 působí na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice jako asistent v Ateliéru restaurování uměleckých děl na papírové a plátěné podložce a od dubna už pouze na Katedře humanitních věd, kde se zabývá křesťanskou ikonografií a barokním uměním v Čechách. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Věry Sejkorové Kašparové
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Cestování má v genech. Její prapředek byl údajně potulným rytířem, který to dotáhl až do Skotska. Když se jednou při práci v HR rozpovídala o svých cestách, o tom, že fotí a maluje, reakce kolegy ji přiměla ke změně: „Úplně záříš, když o tom vyprávíš. Můžeš mi říct, proč sedíš v kanceláři?“ A tak dala výpověď a naplánovala svoji první velkou pěší cestu – 840 kilometrů skrz španělské Pyreneje. 

Vloni zvládla s parťačkou jako první projít zatím neobjevený 1330 kilometrů dlouhý trail přes Tádžikistán. Tahle cestovatelka, fotografka, malířka, vypravěčka příběhů a koučka je zkrátka živel. Energetická smršť. Dobrodružná duše s otevřeným srdcem. Martina Merisi díky cestování objevila sama sebe a ostatní k tomu motivuje svými přednáškami i knihou Duše na cestách. 

Proč vyrážíte na cesty, co vám to dává?

Ráda říkám, že cesta je pro mě trenažér života. V hlavě jsem vždycky mívala spoustu strachů. Když jsem začala cestovat, postupně se rozpouštěly. Dostala jsem se do tolika náročných situací a vždycky jsem si dokázala poradit. Naučila jsem se postavit sama za sebe. Díky cestám jsem získala sebedůvěru a lidsky jsem vyrostla. Objevila jsem v sobě sílu i schopnosti, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Za nejcennější považuju setkávání s lidmi – ať už to bylo kdekoliv. Pokaždé jsem si totiž uvědomila, jak moc máme společného, bez ohledu na to, v jaké části světa žijeme. Lidskost je univerzální jazyk. A to, co nás spojuje, spolehlivě překoná to, co nás rozděluje. A kvůli tomu všemu vybízím lidi k cestování. Je to totiž ten nejlepší seberozvojový nástroj. V momentě, kdy skočíte rovnýma nohama s báglem na zádech třeba na Stezku Českem nebo na jiný trail, stoprocentně zažijete něco, co vás konfrontuje s představami o sobě samých. Musíte jim čelit a z průšvihů vyjdete silnější. 

Jaká cesta pro vás byla nejdůležitější?

Každá z mých cest pro mě byla důležitá jiným způsobem. Myslím, že z hlediska osobního růstu byly zásadní právě Pyreneje. Abych mohla odjet, musela jsem dát výpověď z práce, což byl do té doby můj největší strašák. Vnímala jsem to jako ztrátu jistoty, a to mě paralyzovalo celé roky. Ale pak už jsem cítila, že ten krok prostě musím udělat, jinak bych toho mohla celý život litovat. Cesta Pyrenejemi mi ukázala, co všechno jsem schopná zvládnout. A tím nemyslím jen na trailu, ale i v životě. Na každé cestě jsem potkala lidi, s nimiž mě dodnes pojí hluboká přátelství. Hodně důležitá pro mě byla třeba Sicílie – tam jsem dotahovala graficky svoji knihu Duše na cestách a přišlo ke mně další uvědomění. Často máme tendenci myslet si, že je pro nás vhodná jen jedna cesta, jeden obor, jedna věc, ale právě na Sicílii mi došlo, že jsem schopná se odstěhovat kamkoliv a začít od nuly i bez znalosti jazyka. Člověk je vážně neuvěřitelně univerzální a přizpůsobivý tvor, který se dokáže naučit téměř cokoliv. A mě ohromně baví zjišťovat, kým vším můžu být, když změním kulisy, ve kterých žiju. V každé nové zemi a s každým novým jazykem, který se učím, objevuju nové stránky sebe sama. Kde je napsáno, že doma musí být jen na jednom místě? Že musíme dělat jednu věc celý život? 

Co člověka k takovým cestám motivuje?

Někdo cestuje proto, že si chce odpočinout od toho, co má doma. Jiní utíkají, protože mají bolavé srdce, někteří jsou rozložení z těžkého vztahu, mají pocit, že jim ujel vlak, že jsou staří a potřebují si spoustu věcí rozmyslet nebo si jen splnit sen. Důvody, proč sbalit batoh a vyrazit na cestu, jsou různé, a mnohdy i velmi prozaické. A tak jsem třeba potkala člověka, kterému zemřelo dítě a potřeboval se z toho vychodit, aby se doma nezbláznil. Nebo holky, které chtěly díky chození zhubnout. Většinou ale lidé vyrážejí proto, že chtějí něco zažít. Je to pro ně dobrodružství. A stejně to mám i já. Pro mě každá cesta začíná tím, že za sebou zavřu dveře od bytu – od té chvíle už se všechno počítá. Většinou mám jen hrubou představu o tom, kam mám namířeno. Plány jsou od toho, aby se měnily, život je od toho, aby se žil. 

Martina Merisi vystudovala kulturní dějiny a genderová studia na Fakultě filozofické, ale láska k životu a lidem ji zavedla do oblasti HR a well-beingu. Smysl jí dává propojování outdooru s osobním rozvojem. Maluje a vypráví příběhy. Cestování je pro ni stejně důležité jako dýchání. Přináší jí opojný pocit svobody a možnost objevovat – nové obzory, kultury i sebe sama.

Co Martinu Merisi táhlo do Tádžikistánu a jak se plánuje takový trail? Odpovědi dostanete v podcastu UPCE On Air. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Martiny Merisi, Adrián Zeiner
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

V osadě Polom u Trhové Kamenice najdeme památku, která to už mohla mít za sebou. Chopili se jí ale dobrovolníci a udržují ji při životě.

Kostel svaté Kunhuty koupili za symbolickou cenu v roce 2007. „Přivedl mě k tomu můj profesní zájem. Tehdejší vikariátní technik mě požádal, abych posoudil hodnotu krovu. Při tom jsem se dozvěděl, že církev na to nemá žádné peníze. Že tam nikdo do kostela nechodí a ani v budoucnu chodit nebude. Byl to opuštěný kostel, kterému hrozilo zřícení. Zmobilizoval jsem své přátele, kteří kostel díky tomu, že to je skutečně romantické místo, dobře znali. Vytvořili jsme občanské sdružení a začali jsme se o kostel starat,“ popisuje historik František Václavík.

Start nahoře

Církev chtěla z kostela kapličku. „Měl tam zůstat jenom presbytář, který je polokruhově zakončený. Loď, tedy obdélná část kostela, by pravděpodobně spadla a nemusela by se opravovat. Do kostela pršelo, byla tam obrovská díra už snad několik desítek let. Šindelová střecha pokrytá starou břidlicí vůbec nedržela. Jenom proto, že tam byla instalovaná taková stájová klenba do traverz, což je technický zázrak konce 19. století, kostel nespadnul. Tohle byla jeho záchrana, že mu tou dobou pořídili takový strop.“

A Václavík pokračuje: „Podařilo se nám opravit střechu. Obnovili jsme celý krov. Snažili jsme se obnovovat co nejblíž původním technologiím. Díky pochopení tesařů jsme mohli krov částečně zachovat a částečně doplnit replikami, dřevěnými spoji a pořídili jsme na to bednění s kvalitní břidlicí. Začali jsme opravovat taky hřbitovní zeď, která kostelík obklopuje.“

Tahle úprava ale nejspíš bude mít svou stopku. „Když opravujete památku, tak ji většinou chcete opravit do finálního stavu. Má krásnou omítku a je natřená nádhernými barvami. To už my asi nebudeme dělat. Zjistili jsme, že by se nám tam už nelíbilo. Ztratilo by to část genia loci. Důležité je kostel udržovat péčí o střechu a další části.“

Peníze a motiv

A teď praktické otázky. Kde na to berou? „Nejdřív jsme využívali velké fondy ministerstva kultury, Pardubického kraje a dalších institucí. Dostávali jsme i dary od soukromých osob. Nejpodstatnější je dobrovolnická práce, která se penězi nedá vyčíslit. Přitom se na ni zapomíná.“

Proč to dělají? „To místo je silné, v komunitě se cítíme dobře a je to radost. Není v tom žádný spasitelský záměr. Nám je prostě dobře pospolu tam.“

Občas v kostelíku pořádají koncerty, divadelní představení, aby ho zpřístupnili veřejnosti. Ale podle Václavíka netouží po davech turistů. „Turismus pomalu zaplňuje nejenom naše zámky a historická centra, ale hýbe celým světem. Jde o overturismus. Lidé jsou bohatí a čas tráví cestováním. Je to sport a průmysl, který začíná ničit prostředí. Rádi bychom to tedy udrželi v takovém klidném režimu. Aby k nám jezdili lidé, kteří spočinou, nenechají tam nepořádek, jsou ohleduplní ke svému okolí a jsou citliví k tomu, co vidí.“

Nechte se pozvat na nejbližší akci. Poslechněte si celý rozhovor. Dozvíte se i to, co se v příbězích kostelů historicky opakuje.

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Pardubice.
Autor: Jakub Malý, Foto: František Guttenberg, Mapy.com

Vědci i sami vysokoškoláci Univerzity Pardubice zpestřili program Sportovního parku atraktivním populárně-naučným programem na stanovišti s názvem Science Point.

Univerzita Pardubice návštěvníky provedla světem moderní vědy hravou formou – pomocí zábavných ukázek, kvízů i interaktivních demonstrací z různých oborů. V univerzitním stánku měly děti možnost vyzkoušet i pohybové aktivity.

Nedílnou součástí Sportovního parku je univerzita už řadu let. Podívejte se, co všechno jsme letos během celého týdne na našem stanovišti zažili.

Když se řekne OSPOD, mnohým rodičům se ježí chlupy na těle. Donedávna byl velkým strašákem. Jeho přístup k rodinám je ale dnes už jiný. Svůj podíl na tom má i Adriana Sychrová z Fakulty filozofické, která pomáhala s jeho přeměnou. Pomáhání druhým má totiž v krvi. Pracovala v dětském domově a v charitě a setkala se s nejrůznějšími lidskými příběhy. Teď ji zaměstnávají především ty dětské. 

Potkáváte občas „svoje“ děti z dětského domova?

Občas ano. Některé jsou na tom velice dobře, potkaly dobrého partnera a chytily se svojí šance. Jiné už takové štěstí bohužel neměly. Je to těžké, když v 18 letech opouští bezpečí dětského domova, jsou vhozeny do života a neumí si s ním poradit. Bývají navíc velmi naivní a neumějí čelit nástrahám.

Jakým například?

Mohou kdekomu naletět, často neumějí nakládat s penězi a dostávají se do dluhů, také mohou spadnout do nejrůznějších závislostí. A výsledkem mohou být i kriminální případy. Často je stahuje zpátky také rodina. Znám chlapce, který se po odchodu z domova vrátil ke svému otci a pak od něho doslova utíkal úplně zbědovaný. 

Byly vám takové příběhy vždycky blízké?

Už od mládí jsem chodila na brigády do tehdejšího kojeneckého ústavu, pracovala jsem v dětském domově, nějaký čas jsem strávila v charitě. Nyní učím sociální práci a politiku, což je velmi široká oblast. A zrovna teď se zaměřuji na práci s ohroženými dětmi.

Kdo jsou ohrožené děti?

Jsou to děti, o které se rodiče nedostatečně starají, nezajímají se o ně, zanedbávají je, týrají. Jejich rodiny provází vážné sociální i existenční krize, s nimiž si rodiče nedokáží poradit. Jde také o děti s výchovnými problémy, které berou drogy, páchají trestnou činnost. Je to dlouhý odstavec paragrafu šest popsaný přímo v zákoně, taková mantra sociálně-právní ochrany. Tyto děti tvoří rozmanitou skupinu.

Jak se s takovými osudy vyrovnáváte?

Získáváním zkušeností jsem se naučila brát je teď a tady. To je velmi důležité. Tyto děti jsou na tom špatně teď, ale neznamená to, že nemají naději, že se to nezlepší.

Proč se do takových situací děti vůbec dostávají?

Říkáme, že část rodičů se o své děti nechce starat, část se nemůže starat a další část to neumí. To je hlavní příčina nejrůznějších osudů a zapeklitých životních situací.

Existuje nějaký spolehlivý ukazatel, který nám řekne, že se v rodině něco děje?

Hlavním ukazatelem bývá chování dětí, a nemusí nutně být hned rizikové. Dítě zpravidla velmi brzy začne zrcadlit chování ze svého nejbližšího prostředí. Občas nepřijde do školy, bývá třeba málo oblečené, když je chladno, bývá smutné nebo na sebe naopak upozorňuje, a rodiče o to neprojevují moc zájmu. 

Kdo si takových signálů všímá a jak je řeší? 

Vysledovali jsme, že nejčastěji si všímá škola, protože dítě v ní tráví nejvíc času z celého dne. Na prvním stupni mají děti k učitelům mnohem blíž a s ledasčím se jim svěří. Škola pak podle stanovených postupů zasahuje nejdříve sama. Problémy se ale mohou začít kupit a krize postupovat. Na druhém stupni už to bývá rozjeté, dítě se uchyluje ke krádežím i větším věcem, může se začít i sebepoškozovat. Vždycky je dobré zpozornět, když se rodina začne uzavírat před okolním světem, když postupně přerušuje kontakty s okolím.

Člověk má tendenci představit si například domácnosti, kde bojují s alkoholem či jinými drogami, domácím násilím... Týká se tohle i dětí z jiných rodin?

Málokdo ví, že skoro 70 procent případů OSPOD, představují rozvody rodičů, takže to mohou být i běžné rodiny z našeho okolí. Rozvod a období před ním i po něm s sebou občas přináší toxické jednání, které se odráží zejména na dětech. Žádný rodič nechce svému dítěti primárně ublížit, někdy se ale zaměří jen sám na sebe a své zájmy v dané situaci a dítě, kterému tím ubližuje, jednoduše nevidí. 

O tom, že vztahy obecně mohou být velmi toxické, slýcháme poměrně často…

Je to pravda a docela se mi líbí, že zrovna sedíme v Laborce (smích) a máme tak blízko k chemii. Vztahy jsou totiž jako chemikálie, které na nás působí, a my nikdy nevíme, kdy se to jejich působení projeví. Tím spíš, když je nějaká chemikálie dlouhodobá. 

Kdy vlastně přichází na scénu OSPOD, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí?

Aby mohl OSPOD jakoukoliv situaci v rodině uchopit, musí se o ní nejdříve dozvědět. Někdy se přihlásí samo dítě, jindy přicházejí rodiče. Oznámení chodí také ze školy, od lékaře, sousedů. Pracovnice se snaží rodiče navést na to, aby svoji pozornost zaměřili zpátky na dítě: „Podívejte se na toho svého kluka, na tu svoji holku, nedaří se mu v takovém prostředí dobře, pojďme se společně zamyslet nad tím, co by mu pomohlo, aby se cítilo lépe a bylo mu zase dobře.“

Mnozí ale mají z této instituce strach.

Bojí se, že jim vezme jejich dítě, protože dělají něco špatně. Rodina žije svůj život, nikdo si jí moc nevšímá, ale najednou bum, přijde rozvod a už se někdo dívá, a dívá se docela dost. Zjišťuje, jakou dáváte dětem výchovu, jak se staráte. Toho by se lekl asi každý. Ale OSPOD má především podpůrnou roli.

Jak rodiny reagují na sociální pracovnice?

Záleží na situaci. Klienti OSPOD jsou většinou v krizové situaci, nedůvěřují, mají už třeba špatné zkušenosti z minulé doby, často jsou v opozici, protože k nim přichází jakási „kontrola“, kterou rozhodně nevnímají jako pomoc. Naopak si říkají: „Tak ty jsi mě sem přišla zkontrolovat, omrknout, jak žijeme, říct mi, že se nestarám o děti?“ 

S takovým přístupem se k nim asi nedostává snadno…

Je to poměrně obtížné. Občas říkám, že se pohybujeme v sociálním bahně a někdy se nám povede pěkně se v něm vymáchat. Pracovnice ale nepřišla do domácnosti kontrolovat prach na nábytku, to je pro ni nepodstatné. Dívá se, jestli má dítě kde spát, jestli je co jíst, jak na sebe doma reagují, jak spolu mluví… 

Co tedy pomůže prolomit ledy?

Velmi důležité je navázat s rodiči i dítětem vztah, vzbudit u nich důvěru, že společně se tomu můžeme postavit. Vztah je základ sociální práce a činí ji z jedné třetiny úspěšnou. Důležitější už je jenom motivace rodičů a dětí ke změně. 

Vedou se k jednotlivým rodinám třeba deníky?

Pracovnice si dělají zápisky a většinou si dost pamatují. Jsou schopné popsat detailně i vývoj celého případu. Je to ale velmi náročná práce, kterou provází značná fluktuace, a proto je potřeba mít případy dobře popsané ve spisu, aby se vytvořila návaznost. 

Může odchod pracovnice nabourat celou spolupráci?

Může, a velmi. Měli jsme klientku – matku se dvěma dětmi, kterou velmi trápilo, že u soudu byla vykreslena jako špatná matka, která bere drogy. Změnila se jí pracovnice a ona to dávala za vinu sobě a ptala se: „Proč mě opustila, udělala jsem něco špatně?“ Vůbec nevěděla, co se děje a za téhle situace měla začít spolupracovat s někým novým a znovu mu všechno vyprávět.

S jakými dalšími příběhy jste se seznámila?

Třeba s tatínkem, kterému umřela manželka a zůstal sám s dvěma dcerami. Přestal to celé zvládat a začal pít. Teď jsme měli možnost mluvit s ním i jeho dnes už skoro dospělými dětmi. Starší dcera zpětně velice dobře identifikovala slabá místa v tehdejší spolupráci s OSPOD. Vadilo jí, že ji a sestru nikdo neposlouchal, když říkaly, že tatínek bývá opilý. Stěžovaly si, že plán je pouze pro ně, a ne pro tatínka. Vnímaly, že mají pracovat na sobě stejně jako to, že tatínek na sobě pracovat nemusí a že jeho se to skoro netýká. Ten si naopak spolupráci s OSPOD pochvaloval. To byl velmi zajímavý pohled na dřívější práci v rodině.

Kudy tedy vede úspěšná cesta?

Přes partnerský přístup. Důležité je vnímat rodinu a děti jako svého partnera. Základem je otevřená komunikace, všechno vysvětlovat, postupovat pomalu, dávat jasné indicie toho, co je dobře, co je špatně, pracovat s potřebami dětí a také chválit. Jedna maminka byla překvapená, když ji pracovnice pochválila, to prý nezažila. Když se s rodinou naváže partnerský vztah, celá situace se najednou zlepší a má východisko.

Takový přístup vzešel z projektu, do kterého jste byla zapojena? 

Je to přístup, který již nějak funguje. Projekt, který jsme přes tři roky realizovali jako partneři Pardubického kraje a firmy Gov Lab, pomohl tento přístup mnohem více zdůraznit a posílit. Šlo o inovativní přístupy v péči o ohrožené děti a rodiny i o snížení přebujelé administrativy na OSPOD. Rozvíjel i další metody, které partnerský přístup podporují a umožňují. Díky tomu se může s dětmi a rodiči pracovat co nejdříve, nikoli až ve fázi velké krize, kdy je to opravdu složité a hrozí i odebrání dětí. Je důležité, aby měly rodiny hned v počátku podporu v dalších službách a u odborníků jako psycholog, etoped (speciální pedagog), psychiatr. Jinak se totiž děti do systému opět vracejí a jde více jak o třetinu z nich.

Inspirovali jste se i v zahraničí?

Navštívili jsme Nizozemsko, tamní praxe je velmi zajímavá a pro nás vhodná. Například amsterodamský „OSPOD“ je považován za světovou špičku v péči o děti.

Jak jste se do projektu dostala?

Přes Pardubický kraj, který mě oslovil. My jako katedra věd o výchově jsme měli v projektu na starosti evaluaci a vzdělávání pracovníků OSPOD. Zpracovali jsme mnoho analýz, které jsou značně unikátní tím, že dosud nikdo tak podrobně práci OSPOD nepopsal. O výsledky je zájem ze strany ministerstva práce a sociálních věcí, OSPOD, krajů, tvůrců zákonů. Vznikla i závěrečná evaluační zpráva, která je volně k dispozici. Nyní pokračujeme ve spolupráci s Pardubickým krajem a Akademií Libchavy v navazujícím inovativním projektu, který praxi rozšiřuje na všechny pracoviště OSPOD v Pardubickém kraji.

Jaká je vaše práce?

Hezká, velmi potřebná, ale také velmi náročná. Nádherně ji vystihla jedna sociální pracovnice: „Jsem v práci a mám tam Jirku. Mluvím s ním. Jdu z práce domů a přemýšlím o Jirkovi. Přijdu domů a už mi sedí na sedačce.“ Je u ní velmi důležitá psychohygiena, protože jinak ohrožuje váš vlastní život. Pro mě je důležité, že můžu zkušenosti z praxe propojit s výukou a prací se studenty.

Mgr. Adriana Sychrová, Ph.D., působí na Katedře věd o výchově Fakulty filozofické UPCE. Věnuje se problematice sociální politiky a práce, v posledních letech se zaměřuje na sociálně-právní ochranu dětí a práci OSPOD. Účastnila se projektu „Inovativní přístupy k podpoře ohrožených rodin s dětmi v Pardubickém kraji“, nyní je zapojena do projektu „Spolu k podpoře rodin s dětmi v Pardubickém kraji“, které se zaměřují na transformaci a nové přístupy v práci OSPOD. Zabývá se i vybranými pedagogickými aspekty náhradní rodinné péče, které mohou významně ovlivnit její průběh.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Nejen celý život, ale dokonce po mnoho generací může sloužit kvalitně vyrobený herbář. Důkazem je v Česku zřejmě nejstarší dochovaná sbírka sušených přírodnin z Muzea Broumovska na Náchodsku. Je jí právě 430 let a aby zůstala zachována, prochází nyní restaurováním, které provádí děkan Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Herbář s celkem 358 vylisovanými rostlinami a ilustracemi, který vytvořil v roce 1595 Johann Brehe z Überlingu v jižním Německu, má mimořádnou historickou i uměleckou hodnotu. Dochoval se totiž v původní celousňové vazbě bez dobových zásahů. Vzhledem ke svému stáří je ale přece jen už dost poškozený. Pracovníci broumovského muzea proto uvítali, když byl schválen projekt na záchranu této vzácné knihy zrestaurováním. Náklady byly vyčísleny na 260 tisíc.

Precizní provedení

Díky restaurování byly po letech získány i nové poznatky o vzácné knize. „V době vzniku prvních herbářů bylo zvykem, že se vázaly do podoby knih. V případě broumovského herbáře byla ale nejdříve vyrobena kniha, do které Brehe postupně vlepoval sušené rostliny,“ odhalil Radomír Slovik, děkan pardubické fakulty restaurování, který dílo renovuje. Vyzdvihl přitom preciznost při lepení rostlin klihem vyrobeným z měchýřů jeseterů. „Celoplošné lepení je jedním z důvodů, proč se dochovaly až do současnosti,“ uvedl.

Ovčí kůže na buku

Bohaté vyvedení vazby s pětimilimetrovými deskami z buku, pokrytými ovčí kůží, s kováním a sponami dokládají majetnost objednavatele díla. Kniha má 214 stran, po obvodu orámovaných žlutou linkou, přičemž značnou část její plochy zabírá samotná rostlina. Nad ní je v latině a v němčině uveden název a pod ní je text. Rostliny jsou v mnoha případech doplněné malbou. Autor ilustrace použil k doplnění chybějících částí rostlin jako třeba plodů a kořenů, k vyobrazení terénu a také zvířat.

Za rok na výstavu

Po dokončení restaurování, které se plánuje na listopad, získá herbář svoji někdejší krásu a stane se zřejmě žádaným exponátem. „Zájem o jeho zapůjčení již projevilo Národní zemědělské muzeum, které plánuje v roce 2026 na zámku Kačina uspořádat výstavu herbářů. O rok později bude restaurovaná památka prezentována na velké výstavě v Praze,“ uvedl vedoucí Muzea Broumovska Michal Bureš.

Autor: Aha! Článek vyšel 3. srpna v online vydání.
 

Vysoké školy mají v příštích 12 letech získat navíc zhruba 13 miliard na nelékařské zdravotnické obory. Nedávno o tom rozhodla vláda. Slibuje si od toho navýšení počtu studentů minimálně o pětinu. Opatření má do budoucna řešit hrozící nedostatek zdravotních sester a dalších nelékařských profesí. Asi 30 tisícům zdravotníků se blíží důchodový věk. Nabírat víc studujících proto plánuje i univerzita v Pardubicích.

Zájem o studium nelékařských zdravotnických oborů je dlouhodobě vysoký a počty uchazečů se rok od roku zvyšují. Ukazují to aktuální data fakulty zdravotnických studií pardubické univerzity. Zatímco vloni zaznamenala 1380 přihlášek, letos to bylo kolem 1670 přihlášek. Ve finále ale škola nabrala asi každého čtvrtého zájemce. Z toho jasně vyplývá, že převis přihlášek byl enormní a větší než vloni.

Třeba i v nežádanějším oboru všeobecné ošetřovatelství, potvrdil proděkan FZS Jan Pospíchal. „Tam jsme letos měli 600 přihlášek a v minulém roce jsme uchazečů měli přes 450. Zde jich i bereme nejvíc, na všeobecné ošetřovatelství jsme přijali 122 studentů.“

Kromě toho také přetrvává velký zájem o obor zdravotnický záchranář. Uchazeči na něj letos poslali 250 přihlášek, zhruba stejně jako vloni, ke studiu se nakonec zapsalo asi 50 nováčků.

Pro víc studentů není místo

Fakulta víc zájemců přijmout nemůže, podle proděkana Pospíchala naráží na to, že nemají odpovídající prostory. Změnu by měla přinést až stavba nové budovy fakulty, do které by se mělo vejít 1100 studentů, o 100 víc než má fakulta nyní. Vzniknout má v areálu bývalé Telegrafie v lokalitě Nová Tesla naproti nemocnici. Mluví se o tom několik let, ale stavba za zhruba 200 milionů pořád nezačala.

Proděkan Pospíchal řekl, že skluz způsobilo několik problémů. Předně bylo nutné projekt přepracovat, protože se zjistilo, že budovu po bývalé Telegrafii nejde opravit a zachránit, takže bude muset jít k zemi a na jejím místě postaví úplně novou.

Další problém je v tom, že oproti původnímu plánu nebudou soutěžit demolici a následnou výstavbu fakulty jako jednu zakázku, ale museli ji rozdělit na dvě samostatné položky. Pokud ale vše půjde hladce, měly by demoliční práce na Telegrafii začít už letos na podzim a nová budova fakulty zdravotnických studií by pak mohla být hotová v roce 2027.

Autor: Ondřej Wolf, Český rozhlas Pardubice

Poprvé seděl na motorce, když mu byly tři roky. Od té doby z ní neslezl. Daniel Mandys na ní ale silnice nebrázdí. Hlína, bahno, vůně benzínu, svoboda a adrenalin, ale i strach o život. To je motokros, který si student Fakulty ekonomicko-správní naprosto zamiloval. Videi ze zákulisí baví navíc svoje fanoušky.

„Mám po přednášce, sedím v bistru Zastávka a jdu dělat rozhovor pro univerzitní časopis. Pak vám o tom řeknu víc, protože jdeme rovnou na to. Nechcete moje fanoušky taky pozdravit?“ vyhrkne na mě Dan, jen co dosednu. Zrovna natáčí speciální vlog o tom, jak tráví celý svůj den motokrosový závodník, který studuje Fakultu ekonomicko-správní. Na sociálních sítích má dost slušné publikum, které je samozřejmě hodně zvědavé. Nedávno si ho ke speciálnímu komentování pozvala i Česká televize a začínají se o něj zajímat i nejrůznější sponzoři. 

Běžně natáčíte momenty svého života?

Teď už celkem jo (smích). Začínal jsem ale tak, že jsem natáčel jenom závody. Chtěl jsem svým fanouškům ukázat, jak to při nich probíhá. Postupně jsem k tomu začal přidávat i pohledy do zákulisí. Ukázalo se, že je zajímá, co všechno se během závodů děje. Chtějí ale vidět i to, co dělám, když nejsem zrovna na trati nebo na tréninku.

Máte mobil neustále po ruce a připravený do akce?

Když se mi něco děje, automaticky telefon vytahuju, abych to pro jistotu měl zaznamenané. Když ale připravuju vlog jako zrovna dneska, je natáčení mnohem náročnější. Zahrnuje to celý natáčecí den, který si musím dopředu promyslet a naplánovat. Dělám to spíš výjimečně, protože i samotné zpracování vyžaduje víc času. Pořád nejvíc natáčím hlavně na motorkách.

Proč jste s tím začal?

Měl jsem kolem sebe kamarády, kteří jezdili na koloběžkách a mezi nimi bylo in natáčet se, jak jezdí, a vytvářet z toho různá videa. Řekl jsem si, že to taky zkusím. Několikrát jsem natočil krátké video na instagram a ukázalo se, že je motokros pro lidi atraktivní.

Tak jste založil svůj youtube kanál.

To samo vyplynulo. Točil jsem pořád jenom závody a jednou jsem si říkal: ty jo, co kdybych zkusil natočit video na youtube, ve kterém budu rovnou i mluvit a komentovat, jak to na závodech vypadá, co se zrovna děje, že teď nejezdíme a máme pohodičku, grilujeme maso, kecáme... Inspiroval jsem se u motokrosařů ve světě. Třeba v Americe takovýhle youtube kanály strašně moc letí.

V Americe je tenhle sport tak populární?

Z těch nejlepších motokrosařů tam videa natáčí skoro každý a pravidelně zásobuje svoje kanály novým obsahem. Podle úspěšnosti kanálu dokonce získávají sponzory. Je to dobrá cesta, jak nějakého ulovit. I když jsou pro ně výsledky závodníků pořád velmi důležité, všímají si i toho, jak moc jsou motokrosaři úspěšní také na sociálních sítích.

Podařilo se vám nějakého sponzora takhle taky získat?

Jsem šťastný, že už můžu říct, že ano. Někteří mi volají právě proto, že viděli má videa. Bez toho by se mi to nejspíš nikdy nestalo a strašně mě to motivuje k další práci. Díky videím jsem totiž vidět, i když zrovna nevyhraju závod. Teď třeba testuju nové gumy, které jsem dostal na celou sezonu. Je to pro mě navíc skvělá zpětná vazba.

Kde berete inspiraci pro svoje videa?

Přichází to tak nějak samo. Čas od času se fanoušků zeptám, co by chtěli ještě vidět, co by je zajímalo. A oni na to, že chtějí vidět úplně všechno (smích). Zajímali se právě i o to, co dělám, když zrovna nemám závody. Proto jsem začal natáčet vlogy.

A co tedy děláte?

Chodím třeba do školy. Ta je pro mě hodně důležitá. Vybral jsem si obor multimédia ve firemní praxi, a beru to jako zlepšení sebe sama a svojí práce na sociálních sítích. Škola mi navíc úplnou náhodou přihrála hodně důležitého sponzora. 

Jak to?

Před začátkem školy jsem vyrazil na Seznamovák, kam přijeli i ambasadoři z redbullu. Měli jsme jim pomoct s promo videem, ale nikdo se k tomu moc neměl, tak jsem se toho ujal. Líbilo se jim to, a když potom zjistili, že jezdím ještě motokros, slovo dalo slovo. Od té doby jsem ve střehu, protože nikdy nevím, koho bych kde mohl získat. 

Musíte pro tuhle práci ale mít povahu, ne?

Jasně, člověk musí být trošku šoumen a nesmí mu chybět hlavně nadšení a zápal. Mě to hrozně baví. Všechna videa si sám stříhám a pořád přemýšlím, co a jak bych mohl natočit zase příště a jak to pojmout jinak, aby to bylo zajímavé. Myslím, že jsem dokonce objevil díru na trhu.

Takže v natáčení z tohoto prostředí nemáte konkurenci?

Že bych neměl žádnou konkurenci, říct nemůžu, ale v Česku jsem skoro jediný, kdo to dělá na mistrovské úrovni. Začínám si ale všímat, že se to pomalu rozjíždí. Pro mě samotného by bylo určitě lepší nějakou konkurenci mít. Mohli bychom se vzájemně špičkovat a burcovat k různým výzvám i lepším výkonům.

Kdy vlastně vyrážíte na trať?

Sezóna většinou začíná na přelomu března a dubna. Letos jsem ale jezdil už začátkem března, protože bylo hezky a teplo. Čím dřív člověk skočí na motorku, tím líp.

Jak často jezdíte na závody?

V sezóně se závody konají každý víkend. A jezdíme za nimi po celé republice, někdy i za hranice. Den předtím naložíme motorku, zapřáhneme karavan a jedeme. Vždycky je lepší spát na místě než vyrážet brzo ráno, těsně před závody. Máme tak čas si všechno nachystat, projít si trať, uvolnit se. Po závodech se na místě už moc nezdržujeme a většinou jedeme hned domů. 

Jak závody probíhají?

Ráno máme trénink, abychom si trať cvičně projeli, zjistili, kde nás čekají skoky a jaké. Pak se jede kvalifikace. Ten, kdo zajede nejrychlejší kolo, postupuje dál. Odstartujeme všichni najednou a jezdíme jednotlivá kola, dokud nezajedeme to svoje nejrychlejší.

Která trať vás baví nejvíc?

Každá trať je svým způsobem jiná. U nás jsou často hliněné, někde i jílové, což je dost specifický povrch. Pískové tratě u nás moc nejsou, po těch jezdíme obvykle třeba v Německu. Písková trať dlouho nedrží a rozbíjí se. Vyjíždějí se v ní koleje a na to od nás nejsme moc zvyklí. 

A máte nějakou vysněnou?

Určitě bych se s motorkou rád podíval do Ameriky. Tratě tam jsou mnohem „hustší“, jsou zábavnější a zajímavější. I to pojetí sportu je jiné. Tamní tovární jezdci jsou jako celebrity. Zná je tam mnohem víc lidí a jsou také mnohem lépe zaplacení. 

Co znamená označení tovární jezdci?

Jsou to jezdci továrního týmu jakékoliv značky, která vyrábí motokrosové motorky. Mají ty nejlepší podmínky i techniku, která k nim jde přímo z továrny.

Dá se i u nás motokrosem vydělat?

Vydělávat ježděním asi nebudu, ale můžu to výrazně podpořit sociálními sítěmi. To, že mě nedávno začal podporovat redbull, je v mojí kariéře obrovský krok a těším se, co mi to přinese dál. Je to pro mě navíc skvělá zpětná vazba, že to, co dělám, dělám dobře. Škola je pro mě záloha, kdyby cokoliv. Ke vzdělání mě vždycky vedli rodiče, chtěli, abych uměl i něco jiného, kdybych musel s motokrosem skončit. I když jsem opatrný, je to pořád docela nebezpečný sport…

Jaké úspěchy jste si zatím vyjel?

Byl jsem třeba vicemistr republiky v motokrosu, na mezinárodním mistrovství České republiky družstev jsme s klukama byli třetí, na mistrovství světa flattracku, což je americká obdoba ploché dráhy, jsem dojel 10. a na mistrovství světa motokrosu devatenáctý. Teprve tam si uvědomuju, že jsem rád za to, co dělám. Ten malý kluk, co před pár lety narazil do garáže, protože neuměl zastavit, je najednou na mistrovství světa, kde je 35 tisíc fanoušků a k tomu úplně neuvěřitelná atmosféra.

Honí se vám při závodech vůbec něco hlavou?

Většinou bývám dost soustředěný, ale každý závod je samozřejmě jiný. Občas se přistihnu, že si třeba zpívám.

A jakou písničku?

Jakoukoliv, která mi zrovna hraje v hlavě. Většinou je to nějaký trendy song, co jsem slyšel na TikToku (smích).

Odvážíte si ze závodů kromě pohárů i nějaká zranění?

Míval jsem sezóny, kdy se mi fakt nedařilo. V jedné sezóně se mi stalo, že jsem měl otřes mozku, chvíli na to jsem si zlomil obratle. Když jsem se pak vracel na motorku, zlomil jsem si ještě zápěstí. Bylo to náročné a v tu dobu jsem dokonce přemýšlel, jestli mi ty úrazy za to stojí... Stojí! Je to prostě vášeň.

Záchranka ale na závody přijíždí často, že?

Bohužel, aspoň jedna přijede na každý závod. Je to vždycky nepříjemné, ale k motokrosu to tak nějak patří. Závodníci i jejich blízcí s tím musejí počítat. Je to extrémně adrenalinový sport, ale na druhou stranu děláme všechno pro to, abychom se tomu vyhnuli. Abychom získali závodní licenci, musíme dokonce docházet na pravidelné lékařské kontroly. 

Občas ale jízda končí tím nejhorším způsobem... 

Jsou bohužel i případy, kdy to dopadne úplně blbě. Stalo se to zrovna nedávno na závodech ve Svitavách. To byl zrovna závodník z nejstarší kategorie, takzvaných veteránů.

Jak tuhle skutečnost snáší vaše maminka?

Během těch let už si zvykla. Nic jiného jí stejně nezbylo.

Co děláte, když z motorky kvůli konci sezóny sesednete?

To nastává zhruba v říjnu. Pak bývají ještě závody k ukončení sezóny nebo vyrážíme i do zahraničí. Přes zimu rozhodně nezahálím, udržuju si hlavně kondici silovým a vytrvalostním tréninkem.

A když napadne sníh, tak obouváte pro změnu lyže…

Je to tak, i když s krosovou motorkou to hodně souvisí. Nechávám se totiž s lyžemi na nohou a zapřažený na laně tahat za motorkou po sněhové trati. Tomuhle sportu se říká motoskijöring a je to ještě větší adrenalin. 

To věřím! Kdo vás do toho uvrtal?

Dali jsme se dohromady s týmovým kolegou. On už měl zkušenosti s jízdou na sněhu. Já jsem zase výborný lyžař, protože lyžuju už odmalička. Navíc jsem menší a lehký, tak jsme to společně zkusili. Na konci února jsme už potřetí získali titul mistrů republiky v motoskijöringu, takže letošní zimní sezonu jsme zakončili víc než dobře.

Zdá se mi to šílené, nemáte mezi těmi ostatními motorkami strach?

Vůbec ne, strach je pro mě cizí slovo (smích). Perfektně nám to ladí a tím, že přesně vím, co a kdy on na motorce udělá a jak na to mám reagovat, jedu naprosto v pohodě.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv Daniela Mandyse

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.