Univerzita mi dala to nejcennější

Univerzita mi dala to nejcennější. Vzdělání, ale především rodinu

V patnácti vzal brigádu na autodromu ve Vysokém Mýtě. Víkendový přivýdělek se však časem proměnil ve vášeň pro rychlá kola, která se přirozeně prolínala se studiem na Dopravní fakultě Jana Pernera. Dnes se Jiří Čáp zabývá vývojem a provozem informačních systémů v dopravě. Co si tento úspěšný absolvent UPCE myslí o současném stavu dopravy? Jak se mu daří skloubit koníčky s vlastní rodinou a jaký má vztah ke své alma mater?

Když se řekne doprava, představíme si hlavně kolony na silnicích nebo zpožděné vlaky.

To je pravda. Když jsem před lety podával přihlášku na dopravní fakultu, všichni se mě ptali: „To se hlásíš k policajtům, nebo budeš jezdit na železnici?“ Spousta lidí si neuvědomuje, že nás doprava v běžném životě neustále obklopuje. I parkování je její součástí, i když v klidovém stavu. Může to být ale i cesta do práce nebo za zábavou, přeprava zboží, posílání kusových zásilek, zkrátka přeprava čehokoliv.

Jaký jste byl student?

Nikdy jsem nebyl prototypem skvělého studenta. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a vypuklo nestudijní období. Hodně jsem se pohyboval kolem závodů motokár, Supermota a veteránů, nastoupil na vysokou do Prahy a odešel na vojnu. Pak jsem ale opustil IT automatizaci a vrhl se na studium dopravy. Ale ani tady to nebylo nějak vzorné, opakoval jsem druhák, protože autodrom a koníčky byly silnější. Z hlediska svého současného uplatnění a nasměrování nelituju, naopak. Po celou dobu jsem zároveň pracoval v dopravní firmě ve Vysokém Mýtě, ve které působili zkušení pracovníci z dřívější ČSAD, takže jsem pochytil spoustu věcí z praxe. Věnovali jsme se tam například expresní přepravě kusových zásilek, celovozovým přepravám, skladování, celní deklaraci… Nakonec jsem úspěšně dostudoval dopravní fakultu, po magisterském studijním programu i navazující doktorský program. Dokonce jsem na ní i několik let působil jako asistent a posléze jako odborný asistent.

Časem jste ale zamířil do soukromé sféry, ovšem kontakt s univerzitou jste nikdy nepřerušil.

Milník nastal v době, kdy odešel z fakulty výborný kolega Viktor Patras. Já pak dva tři roky nato nastoupil, stejně jako on, do Oltis Group, což je společnost, která se zabývá vývojem a provozem informačních systémů v dopravě. Působím zde dodnes – na oddělení výzkumu a inovací se zaměřením na nákladní železniční dopravu. S univerzitou jsme však nadále propojeni. Intenzivně například spolupracujeme se studenty a formou stáží se je snažíme zapojovat do pracovního režimu. Absolventi, kteří u nás nakonec zůstanou, jsou skvělí a pro nás klíčoví lidé.

Zkuste se vžít do dob svých studií na Dopravní fakultě Jana Pernera. Co vám Univerzita Pardubice dala?

Krásné vzpomínky, vzdělání. Ale hlavně jsem tam poznal svoji manželku, se kterou mám dvě úžasné dcery.

Jak jste naznačil, na dopravní fakultu jste se dostal vlastně neplánovaně – a sice díky svému kladnému vztahu k rychlým kolům.

Ano. Už když mi bylo asi patnáct, mě oslovil na ulici soused a přemlouval mě, jestli bych nechtěl vzít brigádu v Mýtě na autodromu. Souhlasil jsem a začal mávat praporkem coby traťový komisař. To mě postupně nasměrovalo k motorsportu a k dopravě vůbec.

Ale jen u mávání jste nezůstal…

Ne, prošel jsem si různými pozicemi – ať už v rámci Autoklubu Karosa u nás ve Vysokém Mýtě, kde jsem si vyzkoušel práci traťového komisaře, vedoucího tratě, ředitele závodu, sportovního komisaře nebo aktivity, kterým se věnuju v rámci Autoklubu České republiky. Zastávám pozici viceprezidenta pro obecný motorismus Autoklubu ČR.

Teď v létě se ve Vysokém Mýtě konalo mistrovství světa Supermoto. Co to vlastně je?

Jde o jednu z mladších motocyklových disciplín, která balancuje mezi motokrosem a silničním závoděním. Kořeny má v Americe. V Čechách se Supermoto objevuje asi od roku 2000. A my byli jedni z prvních, kdo ho tu uspořádal. Závod je atraktivní v tom, že jedete zhruba 70 procent trasy na asfaltu, zbytek v terénu, offroadu. K vidění jsou skoky, někdy i pády, akce. Celé to má šťávu a drajv.

Zorganizovat takovou akci ale není úplně snadné.

Mistrovství světa Supermoto se jezdí běžně s mistrovstvím Evropy. A protože jsme se nechali vyhecovat, uspořádali jsme navíc mistrovství Evropy juniorů. Aby toho nebylo málo, přidali jsme k tomu ještě Mezinárodní mistrovství ČR. Pořádali jsme mezinárodní čtyřzávod, což byla výzva pro všechny. K naší nemalé radosti to ocenili diváci, ale i například zástupci FIM (Mezinárodní federace motocyklistů), což je určitý příslib pro další roky.

Ke světovému motorsportu patří i spoře oděné krásky. Prozradíte, jaká je jejich role na vašich závodech?

Jedna z podmínek promotéra skutečně je, aby se na závodě objevily aspoň čtyři „takové“ ženy. Pravdou ale je, že nikde v kontraktu není určeno, jak přesně mají vypadat, kolik jim má být, apod. Přiznávám, že kolega, který měl organizaci personálu na starosti, z toho měl trochu zamotanou hlavu, vlastně nemohl nikoho sehnat, tak vypomohl Autoklub ČR. Dnes je problém přizvat lidi do práce, zvlášť uprostřed léta. Na druhou stranu je škoda, že má v oblasti motorsportu veřejnost ženy zafixované jen coby „umbrella girls“, tedy jako nosičky deštníků. Přitom se v něm pohybuje řada žen. Ve vedení vysokomýtského autoklubu působí jako klíčová osoba například Veronika Truhlářová, shodou okolností absolventka Fakulty chemicko-technologické UPCE. Zrovna bez ní si závody už nedokážu představit. Není ale jediná, na akcích se podílí mnoho dalších, které bohužel nejsou vidět. Lidé bohužel vnímají jen to pozlátko, které vidí v televizi. Jenže ta největší krása spočívá v akčnosti a celém dění kolem.

A co motorky, jezdíte pořád?

V době studií jsem jezdil dost. Při představě, že ještě v březnu nesedím na motorce, na mě obvykle doléhaly abstinenční příznaky. Teď mám díky rodině priority nastavené jinde, čas je pro mě pochopitelně dražší. V minulosti jsem ale zažil i takové „sranda“ závody na pionýrech v Mníšku pod Brdy. Šlo o čtyřiadvacetihodinové bláznovství, při kterém jsme jezdili v extrémních podmínkách. Kus jsme třeba jeli po lesní cestě, kus zase po louce, a protože v noci napršelo, cesta byla plná vody a hlíny. Na pionýru jsem se střídal s tátou, se skoro bratrancem a kamarádem, přičemž každý z nás musel vydržet v sedle zhruba šest hodin.

To asi nebylo zrovna pohodlné.

Pohodlné asi ano, ale nejelo to tak, jak byste chtěli. A největší problém nastával v noci, jelikož světlomety pionýru moc nesvítí. Museli jsme proto propojovat vlákna, aby svítila tlumená dálková světla najednou. S kolegou, který už bohužel mezi námi není, jsme to chtěli také implementovat v Mýtě na autodromu a vytvořit „light“ verzi, s kterou bychom jezdili během dne.

Jenže do toho přišlo ošklivé zranění, které vám dost zkomplikovalo osobní život.

Každá zábava musí být po zásluze potrestaná, takže jsem si v létě roku 2010, pár týdnů po svatbě, zadělal na otevřenou zlomeninu kotníku. Místo svatební cesty jsem ležel na traumatologii, kam za mnou manželka jezdila. A když jsem konečně vstal z postele, učil jsem se chodit. Dodnes se rád svezu na veteránech nebo starých motorkách, ale už nehoním kilometry, svezu se občas jen pro radost.

Není divu, dnes jste už také hrdým otcem. Pořádáte závody, na nichž jezdí i děti. Vaše dcery budou jezdit?

Na tohle není jednoduchá odpověď. Dost mě zaskočilo, když jedna z nich asi před dvěma lety přišla a oznámila mi: „Tatínku, já chci závodit“. To jsem se zapotil. Naštěstí se situace časem vyřešila sama. Dnes moje dcery chodí na karate, rády malují. Na autodromu se obě rády svezou, chodím tam s nimi, ale myslím, že období, kdy chtěly závodit, mají za sebou (smích).

Zabýváte se železniční a nákladní železniční dopravou. Budou podle vás někdy české vlaky jezdit včas?

Zajímavé je, že kdykoliv se něco na trati přihodí, zaručeně za to můžou České dráhy. Přitom už před lety proběhla liberalizace, takže České dráhy plní jen roli dopravce. Infrastrukturu má na starosti Správa železnic, což je státní podnik. Bohužel jakmile pak dojde k opravám trati, právě ten dopravce se kolikrát stává rukojmím. Osobně si myslím, že vlaky zase tak špatně nejezdí. A že nejvíc nadávají ti, co jimi nejezdí.

Vraťme se ještě k vaší alma mater. Proč jít studovat právě dopravní fakultu?

Dopravní fakulta na Univerzitě Pardubice poskytuje komplexní vzdělávání. Působí tu řada odborníků, kteří se věnují mnoha zajímavým oborům, ať už napojených na informatiku, technologii řízení dopravy, nebo logistiku, to se jinde na školách moc neučí. Doufám, že se to mým bývalým kolegům podaří udržet.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.