Published: 17.07.2025
/ROZHOVOR/ Dvaadvacetiletá Vendulka Stránská z malé vesnice Řetová u Ústí nad Orlicí právě dokončila studium záchranářství na Fakultě zdravotnických studií v Pardubicích. Její příběh začal nečekaně – v první třídě ji k tomuto povolání inspiroval film s Kevinem Costnerem. „Zatímco ostatní děti malovaly své budoucí povolání jako zpěvačky či kuchařky, já už tenkrát nakreslila záchranáře se sanitou,“ vzpomíná Vendulka. Dnes, o 15 let později, je jasné, že dětský sen se stal skutečností.
V rozhovoru pro Orlický deník otevřeně mluví o náročném studiu se 16 předměty v prvním ročníku, o tom, proč si jako žena v této profesi nemusí nic dokazovat, a odhaluje, že nejčastější výjezdy nejsou dramatické zásahy, ale běžné případy, kdy si lidé často pletou záchranku s taxi službou.
Vendulko, co vás přivedlo k záchranářství? Byla to náhoda, nebo dlouhodobý sen?
Byl to sen, který se ve mně zrodil už v dětství. V první třídě jsem viděla film Záchranáři s Kevinem Costnerem a naprosto mě to uchvátilo. Fascinovalo mě, že někdo může riskovat svůj život, aby zachránil druhého. Od té doby jsem se té myšlenky nepustila. Asi to bylo i tím, že mám od malička nemocnou mamku, nějak přirozeně jsem cítila, že chci být někdo, kdo dokáže pomoct, když je nejhůř.
Vzpomínáte si na konkrétní moment, kdy jste si řekla: Tohle chci dělat?
Ano. Kromě toho, že mě jako malou strašně ovlivnil právě ten film s Costnerem, si pamatuju i jeden konkrétní moment ze základky. Byla jsem ve třetí třídě a měli jsme malovat, čím chceme být, až vyrosteme. Holky kolem mě kreslily zpěvačky, kuchařky nebo gymnastky a já? Já už tenkrát namalovala záchranáře se záchrankou. Bylo to jasné rozhodnutí už v dětství, které mě nikdy neopustilo.
Jak reagovalo vaše okolí, když jste oznámila, že se chcete stát záchranářkou?
Moji nejbližší to vlastně věděli už od prvního stupně. Rodiče mě v tom vždycky podporovali, ať už šlo o volbu školy nebo třeba pomoc s učením. Prarodiče měli trochu obavy, hlavně kvůli náročnosti a rizikům, ale nikdy mi nedali žádnou „stopku“. Naopak, celá rodina mě v tom držela. Věděli, že když mě to jednou chytlo, tak mě to nepustí.
Jak náročné bylo studium? Co bylo nejtěžší - teorie, nebo praktická výuka?
Studium bylo někdy opravdu hodně náročné. Měli jsme třeba přednášky od devíti ráno až do půl osmé večer a to člověka vyčerpá nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Nejvíc mi pomohlo, že jsme měli skvělou partu. Vzájemně jsme se podporovali, učili se společně na nejtěžší zkoušky, drželi při sobě. Praxe jsem naopak vždycky milovala – ať už v nemocnici, nebo na záchrance. Vždycky jsem se na ně těšila. Byly to chvíle, kdy člověk viděl, že to všechno má smysl.
Měla jste během studia chvíle, kdy jste si říkala, že to nezvládnete?
Ano, měla – hlavně během zkouškového období, ale to měl asi každý. Nejvíc na mě dolehl první ročník, kdy bylo hodně teorie, málo praxe a obrovské množství předmětů. Měli jsme tehdy 16 předmětů, z každého zápočet, a z některých i ústní zkoušky. Byla jsem psychicky fakt nalomená, jestli na to mám… Naštěstí mě vždycky podrželi kamarádi a rodina. Vzájemná podpora byla obrovská a i díky nim jsem to zvládla. Jsem za to dodnes vděčná.
Jaký byl váš první kontakt s opravdovou záchrankou a pacienty?
Byla jsem hrozně nervózní. Mou první pacientkou byla starší paní s bolestmi na hrudi. Pamatuju si, jak se mi začaly potit ruce, když jsme vyjížděli, a nešly mi navléct rukavice. Ale tým mě hned po příjezdu na místo zapojil do chodu, dali mi prostor být součástí zásahu a zároveň mě podrželi. Neměla jsem vlastně šanci utopit se ve stresu, protože jsem musela hned fungovat. A to bylo vlastně dobře – člověk zjistí, že to zvládne.
Jak se cítíte jako žena v tradičně mužském prostředí?
Upřímně, dnes už mi ani nepřijde, že by to bylo vyloženě „mužské prostředí“. Naopak, na některých výjezdových základnách, kde jsem byla, dokonce převažovaly ženy-záchranářky. Je pravda, že fyzická zdatnost je důležitá, ale stejně důležité je umět komunikovat, myslet v klidu a spolupracovat – a to není otázka pohlaví.
Musíte si někdy dokázat, že na to máte fyzicky i psychicky?
Upřímně? Ne. Nepotřebuji si nic dokazovat. Buď cítím, že na tuhle práci mám, nebo ne. Tohle povolání se nedá dělat napůl. Člověk buď v sobě má to odhodlání nebo ne. Myslím, že spousta z nás to poznala už během prvního ročníku. Někomu bylo hned jasné, že na to má, jiný naopak rychle zjistil, že to není jeho cesta.
Čím se liší realita od představ, které jste měla před studiem?
Před studiem jsem měla trochu zidealizovanou představu, že jde především o vážnější zásahy. Až v průběhu praxí jsem si uvědomila, kolik rutiny a běžných výjezdů tvoří každodenní realitu. Záchranářina je hodně o komunikaci, empatii a schopnosti zvládat i zdánlivě obyčejné situace.
Jaké typy výjezdů jsou tedy nejčastější?
Nejčastější byly výjezdy k chronicky nemocným, starším lidem, pacientům s psychickými potížemi nebo třeba lidem s bolestmi zad. Překvapilo mě, kolik výjezdů je k případům, které nejsou akutní. Někdy mám pocit, že si lidé záchranku pletou s taxi službou. Volají ji i v případech, kdy by stačila návštěva praktického lékaře. Ale i v takových situacích se musíme zachovat profesionálně, bez ohledu na to, co si o tom osobně myslíme.
Jak se vyrovnáváte se stresem během výjezdů?
Jsem čerstvě po škole, takže zatím čerpám hlavně ze zkušeností, které jsem nasbírala během odborných praxí. V krizových situacích se snažím zachovat chladnou hlavu a držet se toho, co jsme se učili.
Jak si "čistíte hlavu" po těžkých případech?
Z praxe už vím, že je důležité si nepřenášet práci domů. Zatím jsem neměla případ, který by mě úplně rozhodil, ale i tak vnímám potřebu vypnout – třeba pohybem, hudbou nebo jen obyčejnou procházkou se psem. A taky pomáhá si popovídat s někým, kdo ví, o čem mluvím.
Kde se vidíte za pět let? Chcete se specializovat?
Za pět let bych se ráda viděla jako plnohodnotný člen záchranné služby, který má za sebou už hodně zkušeností z ostrého provozu. Pokud to půjde, ráda bych si dodělala specializaci.
Co by podle vás pomohlo zlepšit práci záchranářů?
Myslím, že by pomohlo větší povědomí veřejnosti o tom, kdy volat záchranku a kdy ne. Mnoho výjezdů je zbytečných, a tím se pak blokují kapacity pro ty, kteří pomoc opravdu akutně potřebují.
Změnila vás tahle práce jako člověka?
Určitě ano. Už během studia a praxí jsem si začala víc vážit zdraví, rodiny, běžných dnů bez komplikací a také práce lidí kolem sebe. Člověk díky téhle profesi rychle pochopí, že se všechno může během pár vteřin úplně změnit.
Co vás na práci záchranářky nejvíc naplňuje?
Ten pocit, že mám šanci být užitečná. Není nic silnějšího než vědomí, že můžu někomu pomoct v jeho nejhorších chvílích. I obyčejné poděkování od pacienta nebo jeho blízkých mě vždy moc potěší. Je to práce, která má smysl.
A stalo se, že byste naopak litovala?
Ne, nikdy. Jsou těžké momenty, ale i ty k tomu patří. Je to profese, která mi dává energii, směr a chuť se pořád zlepšovat.
Co lidé o záchranářích nevědí, ale měli by?
Možná si neuvědomují, kolik různých rolí v sobě záchranář musí skloubit. Jsou nejen zdravotníci, ale i psychologové, vyjednavači, nosiči, komunikátoři… A přesto všechno jsou jen lidé. I my máme svoje dny, svoje limity, a přesto dáváme do práce maximum. Za každým výjezdem je kus člověka a ne jen uniforma.
Jakou radu byste dala někomu, kdo o záchranářství uvažuje?
Ať do toho jde, ale ať si nic nenamlouvá. Je to krásná, ale náročná práce – fyzicky i psychicky.
Autorka: Kateřina Jaklová, Orlický deník
Rozhovor je dostupný na webu orlicky.denik.cz.
