Studium mě naučilo kritickému myšlení, říká absolvent Jan Štancl

5. 3. 2020
Studuj s námi
upce otisk
Absolvent univerzity

Angličtinu si přibral na střední škole jako svůj druhý jazyk. V tu dobu netušil, jak moc ovlivní jeho život. Až během studia na Fakultě filozofické ho napadlo, že ji bude učit. To ho dokonce po státnicích přivedlo na indonéský ostrov Lombok. Tři měsíce učil tamní děti a byl pro ně opravdový guru. Tak zní učitel v indonéštině. S žáky ale vychází absolvent Jan Štancl dobře i u nás. A to i jako třídní učitel.

Chtěl jste se stát učitelem angličtiny?

Upřímně, to, že budu angličtinář, mě celkem vážně začalo napadat až v průběhu studia na Univerzitě Pardubice. Do prvního ročníku jsem nastupoval s myšlenkou, že se angličtinou sice živit budu, ale spíše v komerční sféře. Fakt, že budu mít možnosti angličtinu vyučovat, pro mě byl jen příjemný bonus.

Co vám  na chování žáků vadí?

Vlastně vůbec nic. Rozčilují mě rodiče, kteří v poslední době rozumí všemu lépe než učitel, a kteří na učitele pohlížejí, jako na podřadné povolání, případně rovnou jako na svého podřízeného. Zde vidím veliký rozdíl oproti Indonésii, kde je učitel chápán a obecně uznáván jako určitá autorita, symbol vzdělanosti a nositel hodnot. Ono to už vychází i z významu slova, neboť v indonéštině se učitel řekne „Guru“.

Jak jste se anglicky naučil vy sám?

Na základní škole v Janských Lázních, kam jsem chodil do páté třídy, jsme se museli povinně učit němčinu jako první cizí jazyk, protože se tam angličtina tehdy vůbec nevyučovala. Jenže já jsem měl k němčině z nějakého důvodu velice silný odpor už od začátku. Zněla mi velice agresivně a nelibozvučně. Bylo proto pro mě obrovským vysvobozením, když jsem na gymnáziu v Trutnově mohl přibrat angličtinu jako svůj druhý cizí jazyk. Od začátku mě bavila, a měl jsem obrovskou chuť a motivaci se ji učit. Po maturitě jsem už věděl, že bych se chtěl dále orientovat tímto směrem.

Vycestoval jste, abyste si jazyk zlepšil?

Žádné delší pobyty v zahraničí, jako byla Indonésie, jsem dříve nezažil. Cestoval jsem ale rád, a to především stopem, do různých koutů Evropy. I zde jsem díky dobré znalosti angličtiny poznal mnoho zajímavých lidí.

Jak na vysokoškolské studium vzpomínáte?

Bylo to zásadní období mého života. Po maturitě jsem nastoupil na Vysokou školu polytechnickou do Jihlavy, ale studium jsem nedokončil. Tehdy jsem to viděl jako obrovské zklamání a neúspěch. Po roce práce, kdy jsem se živil jako instruktor lyžování a adventure centra, jsem věděl, že chci dále studovat. Přihlásil jsem se na Univerzitu Pardubice, udělal přijímací zkoušky, a nastoupil. Pravidelně jsem se připravoval, protože studium bylo náročnější. Bral jsem ho velice zodpovědně, a začalo mě bavit. Jazykově jsem se velice rychle zlepšoval.

Co vás například bavilo?

Nejvíce mě bavily literárně kulturní předměty, četby a rozbory textů. Na některé přednášky a semináře jsem se vlastně i těšil, a i dnes bych na ně rád dále občas zašel, například místo do divadla, večer po práci.

Co všechno vám studium dalo?

V první řadě určitě vysokou úroveň angličtiny, díky které se mi otevřel prakticky celý svět. Mohu si cokoliv přečíst, zhlédnout, nebo se s kýmkoliv pobavit na jakékoliv téma. Díky tomu jsem měl možnost zkusit si i jiná zaměstnání mimo školství v zahraničních firmách. Nejvíce si však cením toho, že mě tento obor naučil kritickému myšlení, což je dle mého názoru v dnešní době jedna z nejdůležitějších dovedností. Studium mi umožňuje vyučovat angličtinu, a zároveň mám stále otevřené dveře kamkoliv do zahraničí, případně na jiná pracovní místa, kde je vstupním požadavkem vysoká úroveň angličtiny.

Co byste poradil současným studentům, aby uspěli ve svém oboru?

Určitě aby to nevzdávali. Studium oboru se někomu může zdát náročné, nicméně možnosti, které po dokončení jako absolventi získají, za tu snahu určitě stojí. A také bych jim poradil, aby hodně četli. Nejenže si výrazněji usnadní celý průběh studia po jazykové stránce, ale získají i schopnosti kriticky přemýšlet a argumentovat, což se jim bude hodit i mimo pracovní život.

Jaké jsou vaše další plány?

V současné době vyučuji angličtinu na Základní škole v Praze – Dubči, kde jsem začal svůj druhý školní rok. Jsem zde také třídním učitelem 9. A. Nějakou dobu bychom s partnerkou ještě rádi zůstali v Praze. Je zde větší nabídka práce, lepší platové ohodnocení a máme tu také spoustu přátel. Praha mi ovšem jako město nikdy nepřirostla k srdci, a určitě bych se po nějaké době rád vrátil zpátky do Krkonoš, protože mi hory opravdu chybí.

Jan Štancl pochází z Krkonoš, ale nyní se usadil v Praze, kde druhým rokem na Základní škole v Praze-Dubči vyučuje angličtinu. Současně je také třídním učitelem 9. A. Část studijních let strávil v Pardubicích. Právě na Univerzitě Pardubice vystudoval obor bakalářského studia Anglický jazyk – Specializace v pedagogice, který ho přivedl k učitelství angličtiny. Byl na tříměsíčním didaktickém pobytu na indonéském ostrově Lombok, kde tamní žáky učil angličtinu. Byla to pro něj cenná zkušenost, z níž čerpá dodnes. Honza se vloni také vrátil na naši univerzitu. Ne však jako student, ale jako řečník. U příležitosti setkání s úspěšnými absolventy Fakulty filozofické povídal o svých zážitcích, zkušenostech i životě na druhém konci světa. Přiznal, že ani tu první možnost s jistotou nevylučuje.

Ostrov Lombok je jedním z větších ostrovů Malých Sund, který sousedí se známějším ostrovem Bali. Jeho rozloha čítá 4 725 km². Obývají ho zhruba 3 miliony obyvatel, většinou Sasakové, kteří žijí tradičním způsobem života a věnují se řemeslům. Ostrov patří mezi velmi hustě osídlené oblasti Indonésie. Hlavním městem je Mataram a se zhruba 350 000 obyvateli je největším městem ostrova i provincie Západní Nusa Tenggara. Typické jsou nedotčená tropická vegetace, mahagonové lesy, banánové a kokosové plantáže a rozlehlé liduprázdné pláže. Největší atrakcí ostrova je jednoznačně sopka Rinjani (3726 m), druhá největší sopka Indonésie. Oproti Bali se tu turismus teprve probouzí a jeho podstatu vystihuje motto: „je možné vidět Bali na Lomboku, ale ne Lombok na Bali“.

 

 

 

 

TEXT: Zuzana Paulusová/FOTO: archiv Jana Štancla