Mladá vědkyně Zuzana Svobodová z Univerzity Pardubice bodovala v semifinále světové soutěže Falling Walls Lab v polské Wroclawi. Získala druhé místo za skvělou prezentaci nápadu na téma BREAKING THE WALL OF POOR-QUALITY ANTIBODIES, díky němuž vědci budou moci vybrat protilátky, které fungují a jsou šité na míru experimentům, které provádí. Tím mohou značně ušetřit peníze z grantů, investovaný čas a vzácné vzorky.

Kdy se nápad zrodil?

Jednalo se o nápad, který vznikl jako vedlejší produkt mé disertační práce na Katedře biologických a biochemických věd Fakulty chemicko-technologické. Během výzkumu jsem se totiž často potýkala s kvalitou protilátek určených pro výzkumné účely. Člověk draze koupil protilátky, ovšem ty často v experimentech nefungovaly, jak měly. Dostala jsem proto nápad, a vyvinula techniku, kterou lze snadno porovnat funkčnost protilátek od různých výrobců a vybrat si tu nejlepší pro plánované experimenty. Ve spolupráci s Ústavem analytické chemie AV ČR se nám podařilo zařízení vyvinout a otestovat. Nedávno jsme pro zařízení získali český patent a budeme nyní žádat o Evropský patent. Věřím, že díky zařízení si vědci budou moci vybrat protilátky, které fungují, jsou šité na míru experimentům, které provádí, čímž mohou značně ušetřit peníze z grantů, investovaný čas a vzácné vzorky.

Čím jste porotu zaujala?

Porota hodnotila zejména přínosnost prezentovaného nápadu, vysvětlení problematiky, úroveň prezentace a v neposlední řadě schopnost reagovat na četné otázky. Předpokládám tedy, že to byla určitá kombinace těchto hodnotících kritérií, které porotu zaujala.

Jak soutěž probíhá?

Falling Walls Lab je mezinárodním soutěžním fórum pořádané současně ve stovce městech na výzkumných institucích po celém světě. V prvním kole se posílají přihlášky, z nich se do každého z měst vyberou soutěžící do semifinále. Semifinále probíhá tak, že mladí vědci a vědkyně či podnikatelé a podnikatelky mají tři minuty na to, aby vysvětlili podstatu problému, představili svůj návrh řešení a v čem spočívá hlavní přínos té myšlenky či nápadu. Finále soutěže probíhá v Berlíně, kde se setkají vítězové semifinále a stejným způsobem prezentují svůj nápad před porotou a obecenstvem.

Z jakých oblastí se prezentují nápady?

Ze všech oborů, není zde žádné omezení, aby docházelo k mezioborovým a mezinárodním výměnám myšlenek a náhledům na řešení různých problematik, například řešení vzniku obezity, chirurgická řešení při operacích karcinomu tlustého střeva, kolega Daniel Kopkaně z Brna, který zvítězil ve Wroclavi, prezentoval folii, která chytrým způsobem pracuje s tepelným zářením a je schopná například snížit teplotu ve stanech pro uprchlíky či humanitární pracovníky.

Jak hodláte nápad využít do budoucna?

Ráda bych zařízení dala k otestování jiným výzkumným skupinám a zkusila nápad představit i firmám, jestli by zařízení nechtěli vyrábět a nabízet vědcům a vědkyním po celém světě. Problematika kvality protilátek určených pro výzkum se totiž týká širokého spektra oblastí výzkumu, zejména biomedicínského výzkumu a biotechnologií. V tomto ohledu jsme v kontaktu s Centrem transferu technologií a znalostí, kde nám pomohou s prezentací zařízení na networkingových konferencích propojující nápady z výzkumu s aplikační sférou.

TEXT: Věra Přibylová/ FOTO: Zuzana Svobodová

V příloze naleznete přijatá usnesení 152. zasedání Pléna České konference rektorů.

152. zasedání Pléna ČKR se konalo v pátek dne 4. října 2019 v Praze.

Slunce pařilo a pětačtyřicet stupňů bylo nesnesitelných. Během třítýdenní expedice si zvykli na špínu, špatnou hygienu, odbourali strach z nemocí. Pro někoho dobrodružství, pro ně ale znamenalo 400 kilometrů v tropickém vedru a na kole něco víc. Absolventi Univerzity Pardubice Marek Žampach a Jakub Kaplan chtěli pomoct. Přivezli speciálně upravené bicykly do školy v Gambii a podpořili projekt, který přibližuje cestu ke vzdělání africkým dětem. 

Jaká země je vlastně Gambie?

Jakub: Gambie na mě působila ze všech navštívených afrických států nejvíce přátelsky. Po prvotním šoku, který jsme měli po příletu do Senegalu, kde nás okradli, to pro nás byl malý ráj. Jazyková bariéra opadla, lidé se o nás více zajímali a byli hodně přátelští. Pro individuální cestování je to velice přívětivá země.

Marek: Je to jiný svět. Setkali jsme se s řadou problémů – od neskutečného a všudypřítomného nepořádku, přes korupci, ale i třeba rasismus. Afrika je prostě svá, jiná, divoká a možná právě proto úžasná. Jinak souhlasím s Jakubem, že Gambie byla asi nejpřívětivější.

Kdo vás okradl?

Jakub: Hned první den jsme se skamarádili s jedním Senegalcem, který nás hostil u sebe doma. Problém nastal v momentě, kdy jsme se chtěli rozloučit a odejít. Spolu s dalšími nám zatarasil cestu a chtěli peníze. Situace byla už slušně vyhrocená a k napadení nebylo daleko. Odnesly to „jen“ Márovi boty a moje tričko, plus část našich peněz. Naštěstí jsme jim dali míň, než původně požadovali.

O africkém kontinentu mají lidé spoustu negativních představ. Chudoba, špína, násilí, děti s nafouknutými bříšky. Co vás naopak mile překvapilo?

Marek: Afrika mě utvrdila v tom, že všude na světě je krásně, ale i zle. Dříve by mě ani nenapadlo, že lze například v Senegalu stopovat. A ono to jde. Vlastně úplně jednoduše a stejně jako v Evropě. Na druhou stranu je tam nepořádek, špína, násilí… s tím vším jsme se setkali. Je nutné to ale přijmout a přizpůsobit se. 

Setkali jste se s rasismem vůči bělochům?

Jakub: Překvapivě ne v takové míře, jak jsme očekávali. S největším projevem rasistického chování jsme se setkali v Mauretánii. Otroctví tu bylo oficiálně zrušeno relativně nedávno a je tu stále běžným jevem, že bohatí „bílí“ Arabové mají své černé otroky. Například nám zastavil arabský kamioňák s černým kolegou. Jeli jsme s ním asi čtyři hodiny skrze poušť a celou dobu svého „kolegu“ neskutečně šikanoval. Měl na něho odporné narážky a dokonce ho i fyzicky napadal. Stáli jsme před těžkou otázkou, jak se zachovat. Jenomže dva kluci Afriku nezmění, přijali jsme to tedy jako skutečnost. Chudákovi černochovi jsme alespoň tajně dali nějaké peníze a na závěr se s ním skutečně přátelsky loučili. Arab to nemohl pochopit.

Vaše cesta vypadá až neuvěřitelně. Které státy jste projeli?

Marek: Přiletěli jsme do Senegalu, odkud jsme se autostopem přesunuli na jih do Gambie. Zde jsme si vyzvedli dvě kola, na kterých jsme projeli velkou část Gambie a zamířili do vesničky Jurumeh Koto, kde je škola, která podporuje projekt Kola pro Afriku. Odtud jsme pokračovali zase autostopem. Naším cílem bylo za asi 10 dnů dojet skrze Senegal, Mauretánii a Západní Saharu až na sever do Maroka.

Kolik kilometrů jste jen na kole urazili?

Jakub: Celkově asi 350 kilometrů. Denně to bylo nejvíc 80 kilometrů. Trasu jsme záměrně vedli mimo hlavní tah, abychom si užili cestu i po nezpevněných cestách mimo asfalt. Tím pádem jsme měli možnost nahlédnout pod pokličku té pravé Gambie.

Zvykli jste si na africké horko?

Jakub: Dopředu jsme tušili, že počasí pro nás bude asi největší nepřítel. Horko mi nedělá dobře ani u nás v Čechách, natož v Africe. Přestože ani jeden z nás vysoké teploty zrovna dvakrát nemiluje, myslím, že jsme ta vedra snášeli ještě relativně dobře. V Gambii přitom vrcholilo období sucha. Čím více jsme jeli do vnitrozemí, tím bylo počasí víc nesnesitelné. Nejvíce bylo snad 45 stupňů.

V kolik jste ráno vyjížděli?

Jakub: Každý den byl budíček v šest hodin. Pár hodin přes poledne, kdy byly teploty nejvyšší, jsme vždy odpočívali pod nějakým stromem. A pak jsme jeli až do večera.

A co hygiena?

Jakub: S tou byl asi největší problém. Člověk nemá moc možností se někde opláchnout nebo si vyprat. Navíc každý den vypotí pár litrů vody, lepí se na vás prach. Ke konci dne je z toho „krásná“ směs špíny. Ale když je to takhle pořád, zvyknete si časem na cokoliv.

Marek: Špínu jsem po dvou dnech přestal úplně vnímat. Mně chybělo vychlazené pivo (smích). Měli jsme hroznou žízeň a v dohledu byla většinou jen teplá voda nebo šíleně chemické limonády. Voda se dala ale na některých místech koupit a měli jsme na ni účinný filtr.

Měli jste z něčeho strach?

Jakub: Největší strach byl asi z komárů a případných nemocí, které mohou přenášet. Myslím, že v tomto ohledu jsme situaci ale nepodcenili.

Kde jste spali?

Marek: Většinu nocí jsme spali ve stanu. Jen jednou jsme na Sahaře spali pod širákem. Ulehali jsme někdy uprostřed noci se slovy: „Jsme na Sahaře, tady nemůže pršet, na tu chvíli stan stavět nebudeme.“ O dvě hodiny později jsme se krčili pod malým keřem a kryli se před obřími kapkami. Na Sahaře pršet může!

Můžou se objevit i predátoři. Byli jste v klidu?

Marek: To možná ano. Moc jsme nad tím ale nepřemýšleli.

Jak se dá ujet 350 kilometrů bez přehazovačky a v tropech?

Jakub: Já měl velkou kliku na kolo. Sice jsem byl nucen hned po pár kilometrech dofukovat přední duši, ale pak už naštěstí žádný větší problém nebyl. Mára může vyprávět…Zažíval se svým kolem krušnější chvilky (smích).

Marek: Náhodou… já jsem si jízdu užil, i když musím říct, že nebyla bezproblémová. Moje kolo celou cestu ucházelo, takže jsem si ho tak čtyřikrát denně dofukoval. Blbé bylo, že jsem asi druhý den zničil pumpičku, takže jsme jeli tak trochu naslepo a doufali, že až přijde čas nafouknutí mých kol, bude v dohledu nějaký dobrý Gambijčan s pumpičkou. Tahle taktika nám vždy vyšla. Taky mi upadl nosič s batohem, ale museli jsme si nějak poradit.

Kola jsou speciálně upravená. Proč?

Marek: Kola se musí upravit hlavně proto, aby byla po místní děti co nejméně poruchová. Navíc musí být v místních podmínkách dobře opravitelné, proto se zbavují například přehazovaček.

Komu jste je darovali?

Jakub: Kola jsme předávali řediteli v základní škole Jurumeh Koto. Škola vybere děti, které je potřebují a budou na kolech jezdit do školy. Cesta, kterou musí ujít pěšky za vzděláním, je opravdu dlouhá, až deset kilometrů. Jít to dvakrát denně je náročné a unavující.

Vědí místní lidé něco o projektu?

Jakub: Velmi dobře ho znají a zdejší základní škola s ním úzce spolupracuje. Z tohoto důvodu mají Gambijci i dobré povědomí o České republice.

Znají naše sportovce a české pivo?

V Africe milují hlavně fotbal, takže mají slušný přehled i o našich fotbalistech. Stačilo říci, že jsme z České republiky, už na nás vykřikovali: „Pavel Nedvěd, Petr Čech!“ Pivo a jakýkoliv alkohol je tam spíše tabu, jsou to muslimské země. Mimo hotelových komplexů se ani sehnat nedá. Pokaždé, když jsme chtěli koupit pivo, koukali na nás jak na blázny.              

Jak na vás reagovaly děti?

Marek: Byli jsme takovou malou atrakcí. Všechny děti mávaly, běhaly za námi nebo pokřikovaly. S dětmi jsme si hodně povídali. Jejich myšlení se odvíjelo od toho, z jakého sociálního prostředí pocházely. Ty nejchudší v nás bohužel viděli hlavně chodící peněženky. Často ale zvítězila zvědavost a žebrání šlo na chvíli stranou. Děti, které nebyly z chudého prostředí, byly přátelské a usměvavé, vesměs z nás byly vykulené. Příjezd do školy byl ale skvělý, během pár sekund se k nám rozběhlo několik desítek děcek. Malé, velké, všechny nás obklopily a začaly se na nás tlačit, až mě málem shodily z kola. Všude křik, povyk a chaos. Ale bylo to moc fajn.

Co škola v Gambii?

Marek: Ředitel školy nás po areálu provedl. Ukázal nám, jak všechno funguje a byli jsme i ve výuce. Studenti zrovna probírali nějaké ekonomické grafy. Navštívili jsme například i počítačovou učebnu, která obsahovala asi pět ultra starých počítačů. Na závěr jsme se zúčastnili závěrečného ceremoniálu, který studenti podstupují zřejmě každý den na konci výuky. Ředitel a učitelé měli dlouhé motivační proslovy, představili nás studentům jako přátelé z České republiky a na závěr všichni sborově zazpívali státní hymnu. Bylo to zajímavé, ale asi jsem rád za náš školní systém.  

Chtěli jste se cestou zpět svézt jedním z nejdelších nákladních vlaků na světě. Vyšlo to?

Jakub: Naštěstí se zadařilo. Cesta na pobřeží trvala třináct hodin. Já osobně to beru jako jeden z největších zážitků africké cesty. Sedíte na velké kupě železné rudy, krčíte se v nejníž položeném místě vagónu, aby vás poletující prach a písek co nejméně zasahoval. Celou noc se nevyspíte a na záchod chodíte na druhou stranu vagonu. Když se pohybujete po naloženém voze, musíte být opatrní, abyste z vlaku nevypadli. Ta železná bestie sebou totiž dost škube.

Takže to byl vcelku dobrý adrenalin.

Jakub: To byl. Vlak asi po 6 hodinách uprostřed pouště mimořádně zastavil, kvůli neznámé poruše na nákladních vozech. Velkou část vlaku proto odstavili na druhou kolej. Zbytek vlaku pokračoval do Nuadhibú na pobřeží Mauritánie. Než jsme si uvědomili, co se vlastně stalo, vlak se dal do pohybu. Po chvíli nabral takovou rychlost, že už nebylo bezpečné naskočit, obzvlášť s našimi velkými bágly. Nezbývalo než si stopnout další nákladní vlak, který nás z této prekérní situace uprostřed pouště dostal až na pobřeží Mauretánie. 

Asi jste také nebyli jediní pasažéři...

Marek: Vlak využívají i pastevci. Převážejí kozy, ovce a další zvěř. Druhý vlak, který jsme si stopli, převážel svázané velbloudy. To nebyl moc pěkný pohled. Kromě pastevců s námi jeli i dva Asiaté. Muž a žena. Byli trošku legrační. Dodnes nechápu, jak můžou při takových cestách přežít. Když nám ujel vlak, tak jejich největší starostí bylo, aby nafotili to nejvíce survival selfie.

Jak se stopuje v Senegalu a v Gambii?

Marek: V podstatě stejně dobře, jako kdekoli jinde. Problém nám trochu dělala jazyková bariéra a to, že řidiči často chtěli za svezení zaplatit. Stopování nám ale přineslo řadu zážitků, které by nás jinak nepotkaly. Několikrát jsme například spali u místních doma, mohli jsme tak nahlédnout do afrických domácností a do běžného života. Bylo to o to zajímavější, že zrovna probíhal Ramadán. Snad nejvtipnější noc jsme strávili u místních na jejich dvorku.  Hned vedle nás byl chlívek s kozami. Celou noc nás mrchy budily mečením a tím, že žraly rákosový plot přímo nad našimi hlavami. 

A co jste jedli vy?

Marek: Stolování v Africe bylo docela vtipné. Typické jídlo je ryba se zeleninou a rýží. Pro nás bylo jiné jíst z jednoho talíře a dost často rukama. I hostitelka, která jídlo připravila, nás navíc krmila zvláštním způsobem. Z ryby uždibla rukama část masa, to vyválela v dlani a pak nám ho přes celý talíř hodila na naši stranu, kde jsme si ho vzali a smíchali s rýží. Na pohled nic moc, ale chuťově to bylo výborné!

Přivezli jste si nějaký suvenýr? 

Jakub:  Já osobně mám takovou úchylku – z každé země si tahám nějaký specifický kámen. Někdy je to prostě jen obyčejný šutr, který mě připomíná nějaký zážitek nebo místo. Celkem jsme projeli pět afrických států, takže méně než pět kamenů nepřipadalo v úvahu.

Marek: Přivezl jsem si asi kilo afrického prachu, který se mi usadil všude ve věcech.

Zvládli jste všechno podle plánu?

Marek: Měli jsme dva hlavní cíle. Prvním bylo se v pořádku vrátit, což se nám povedlo a tím druhým bylo alespoň lehce zpropagovat skvělý projekt Kola pro Afriku. Na projektu bychom chtěli dále pracovat i u nás, jestli se nám povede posunout ho někam dál, to teprve uvidíme.

Jakube, před odjezdem jste měl obavy, jestli se stihnete vrátit a odsvědčit kamarádovi svatbu. Zvládl jste to?

Jakub: Návrat vyšel parádně, i když posledních pár dnů přibývaly obavy, že to nestihnu. Poslední tři dny před plánovaným odletem jsme byli ještě v Mauritánii, víc jak 1800 km od Marakéše, odkud letělo letadlo domů. V tu chvíli jsem už byl pěkně nervózní. Stopařský bůh byl štědrý a pár opravdu solidních stopů nás zachránilo. Domů jsem přijel sice až v pátek o půlnoci, ale další den se svatba stíhala. Mára domů tak nechvátal, takže si ještě stihl po cestě zpět v Lisabonu zaběhnout maraton a měl v plánu dál cestovat po Evropě.  

Marek: To už jsem ale necestoval. Stalo se mi totiž trochu kuriózní zranění. Kvůli našemu rychlému přesunu do Marakéše a nekonečnému sezení v autech jsem si „natáhl zadek“. Další stopování po Evropě a sezení v autech mi tak nebylo moc příjemné a už jsem se těšil domů.

Vrátíte se do Afriky?

Jakub: Někdy určitě. Afrika má své kouzlo.

Marek: Doufám, že to nebude trvat dlouho.

Ing. Jakub Kaplan (28) vystudoval obor Technologie a řízení dopravy se zaměřením na Technologie a řízení dopravních systémů na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. Má rád hory, lezení a rád poznává svět. K cestování mu stačí pouze malý batoh a pár korun. Na svých cestách často stopuje, stanuje nebo spí pod širákem. Navštívil například Japonsko, Mexiko či USA. Z afrických zemí je podle něj Gambie pro individuální cestování velmi přívětivá země.

Ing. Marek Žampach (28)  je absolventem Fakulty ekonomicko-správní, vystudoval obor Regionální a informační management. Batůžkovým stylem procestoval spoustu států. Říká, že není země, kam by nikdy nejel a rád by navštívil Pákistán. Kromě cestování je nadšený běžec. Startoval už na maratonu ve Vietnamu nebo v Kuvajtu. Naposled si zaběhl tento závod v Lisabonu.

Projekt Kola pro Afriku

Darováním ojetého, nepotřebného nebo i kola nového pomůžete dětem v Africe snadněji získat přístup ke vzdělání. Denně totiž chodí pěšky do školy několik kilometrů. V Česku existuje hned několik sběrných míst, kam můžete kolo odevzdat. Ne všechna darovaná kola budou vhodná pro cestování v Gambii. Ty, co neodcestují do Afriky, se prodávají v Čechách všem, kterým k pohybu ve městě stačí ojetý kousek. Peníze z prodeje podpoří projekt „Kola pro Afriku“ a zajistí nákladnou logistiku. 

ORMV/ Mezinárodní vztahy srdečně zve všechny zájemce z řad akademických a neakademických zaměstnanců UPa na informační seminář k podávání projektů v rámci programu Erasmus+. Součástí programu jsou prezentace dvou externích odborníků - viz program níže. Těšíme se na Vás ve čtvrtek 10. 10. ve 13h v učebně EA01038.

OZNÁMENÍ

o konání

14. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice,

které se uskuteční v úterý 8. října 2019 od 14:00 hodin
v zasedací místnosti Fakulty elektrotechniky a informatiky,
náměstí Čs. legií 565 (2. NP).

Program zasedání:
1. Zahájení, jmenování skrutátorů.
2. Schválení programu zasedání.
3. Informace o činnosti předsednictva AS UPa.
4. Návrh změny Statutu Univerzity Pardubice.
5. Plán realizace Strategického záměru vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké a další tvůrčí činnosti Univerzity Pardubice pro rok 2020.
6. Žádost o vyjádření Akademického senátu Univerzity Pardubice k právním jednáním, kterým Univerzita Pardubice hodlá smluvně zřídit služebnost k nemovité věci ve vlastnictví Univerzity Pardubice.
7. Návrh změny Statutu Fakulty zdravotnických studií.
8. Různé.
 

 

Pardubice, 30. září 2019 

doc. Ing. Jan Stejskal, Ph.D., v. r.
předseda AS UPa

Že Fakulta elektrotechniky a informatiky ukrývá takové poklady, jsem vůbec netušila. Nacházím tu třeba bezodrazovou komoru, kterou by jistě ocenil nejeden hudebník. U robotických ramen mě zase napadá, jestli budou zlaté české ručičky v budoucnu vůbec ještě potřeba? Hlavou mi vrtá i to množství antén na střeše. A takových specialit má fakulta hned několik.

Na prohlídku FEIky se vydávám v červnu. Dlouhé chodby tu tou dobou zejí prázdnotou. Až na pár studentů, kteří čekají na zkoušku. V prvním patře se setkávám s doktorandem Karlem Jurycou, který momentálně pracuje v projektu PosiTrans. Věnuje se signálovému zpracování a klasifikaci cílů u primárních radarových systémů. Na fakultě už nějaký ten pátek působí, dobře ji zná, a tak mohl sledovat, jak se v posledních letech její vybavení vylepšuje. „Je to reakce na současnost i budoucnost progresivních oborů automatizace, informačních a komunikačních technologií i velmi specializovaných systémů pro určování polohy a radarových systémů,“ vysvětluje rozsah investic v posledních dvou letech děkan fakulty Zdeněk Němec. „Na fakultě se silně zaměřujeme na aplikačně orientovaný výzkum, a proto jsme nově vybavovali i všechny výzkumné laboratoře, které určitě obstojí i v mezinárodním srovnání,“ dodává děkan. To ostatně potvrdila i nedávná návštěva dvou doktorských studentů z Gent University v Belgii: „Na to, že FEIka nepatří k největším fakultám, vybavení má výborné!“ A tak jsem se rozhodla ho také prozkoumat.

Čekání na signál

Karel si pro mě připravil pár speciálních míst. A hned při první zastávce musím dát belgické návštěvě za pravdu. Vcházím do bezodrazové komory a tu jen tak někde nenajdu. Zvláštní, zcela odrušené prostředí, kde slyším jen sebe, ale tak nějak jinak. Vlastně jako bych byla pod vodou. Když se tu sama zavírám, dělá se mi po chvíli špatně. A zjišťuju, že mi ten ruch vlastně chybí. Hezky se tu vyřvete a uklidníte. Ale pro relaxaci studentů a pedagogů toto místo rozhodně neslouží. „Tady student může například zjistit, jestli anténa, kterou si navrhl a odsimuloval dle předchozích teoretických znalostí, funguje správně. Jestli klíčové parametry sedí nebo se liší od simulačního modelu,“ popisuje účel komory můj průvodce Karel. „Signál tu absolutně nic neruší. Nedochází zde totiž k vícecestnému šíření elektromagnetického signálu, jelikož je tento rušivý signál absorbován útlumovými jehlany na všech stěnách komory. A díky dokonalé izolaci nemůže pronikat žádný rušivý signál z vnějšího prostředí,“ doplňuje. Nutno dodat, že mnoho hudebníků by za takovou místnost dalo nevím co. A na obdobném principu funguje vlastně i rozhlasové studio.

Hned vedle je téměř utajené království oboru automatizace. To je na fakultě také novinkou. Ještě není zcela kompletní. Vidím tu nějaké kamery a následně se dovídám, že poslouží k detekci, lokalizaci a klasifikaci objektů a osob pomocí celé řady nejmodernějších metod zpracování signálů a obrazu. Využívá například 3D senzory, hloubkovou kameru, celou plejádu vizuálních a infra průmyslových kamer, ale také smart senzory kombinující paralelně více detekčních principů. A k čemu to všechno slouží? Bude tak možno navrhovat širokou paletu řešení od rozpoznávání dopravních značek, kontrolu kvality výrobků, bin picking úlohy, detekci až po klasifikaci osob, zabezpečení prostoru a podobně.

Střecha plná antén

Chce se mi říct wau! Ale to už stoupáme po schodech do nejvyššího patra. Je odtud krásný výhled na město, ale i na střechu plnou nejrůznějších antén. Ty jsou pro výzkum i výuku na fakultě hodně důležité. Poskytují totiž zajímavá a hlavně reálná data. Právě se nacházíme v laboratoři monitorování rádiového signálu, kde se data zaznamenávají a dále zpracovávají. „Máme tu řídicí jednotku, která sbírá informace z antén. Poté se připojí softwarová rádia – přijímače nebo vysílače. Zaznamenává se tu obrovské množství dat. Aby bylo možné je dále zpracovat, potřebujeme digitizér a velmi výkonný počítač s obrovským monitorem pro lepší vizualizaci naměřených dat,“ vysvětluje Karel. „Když je potřeba sehnat reálná data, bývá to občas problém. A u nás to jde. Můžeme si tu udělat docela zajímavý přehled toho, co se tu všude vysílá. Navíc ta softwarová rádia se dají použít i na měření v terénu a nasimulovat vysílání a jeho příjem,“ dodává Karel s tím, že tuto laboratoř využívají zejména studenti magisterského studia a doktorandi.

Robotický manipulátor

Musím říct, že horní patra budovy nabízejí hodně zajímavého. Najdeme tu například laboratoře katedry řízení procesů. V jedné z nich objevuju hned dvě robotická ramena. „Tento robot se dvěma pažemi dokáže spolupracovat s člověkem. Používá se pro montáž drobných součástkových dílů. Na jednom rameni má kameru, aby dokázal umisťovat díly přesněji a reagovat například na překážky,“ popisuje Karel robotický manipulátor. „Ten druhý je jednodušší. Rovněž slouží jako manipulátor. Je také bezpečný pro spolupráci s člověkem, zároveň má vyšší nosnost,“ dodává Karel. Na obou systémech se studenti učí, jak průmyslové roboty fungují a jak se programují, ať už pomocí dotykového ovladače nebo počítače. Studenti začínají jednoduchými úlohami, kdy pouze ovládají pohyb ramene. Postupně se naučí uchopovat a přemisťovat objekty. K detekci objektu mohou využít různých typů 3D kamer. Když zvládnou základy, mohou řešit mnohem složitější úkoly, například, že se obě ramena vzájemně synchronizují a spolupracují.

Odborné znalosti, především z oboru automatizace, studenti využijí i při řešení úkolů v další laboratoři. Jsou tu k dispozici modely, na kterých se naučí řídit základní procesní veličiny jako teplota, tlak, průtok, výška hladiny, poloha a rychlost otáček. Vše je připojené k počítači a studenti poté, co vytvoří program, jej mohou otestovat simulačně a následně vyzkoušet na reálném zařízení. „Tím si procvičí nejenom teoretické znalosti, ale také se naučí řešit reálné problémy,“ přibližuje druhou laboratoř katedry řízení procesů Karel.

Od osciloskopu k vlastním prototypům

Cestou dolů se zastavujeme ještě v laboratoři komunikačních technologií, v níž zpravidla začínají bakaláři. Učí se tu základy sdělovací techniky, čili jakým způsobem přenést informaci z jednoho místa na druhé po metalické nebo radiové přenosové cestě. Tréninkový kit EMONA umožňuje studentům namodulovat signál (tzn. signál s informací, kterou chceme přenést) a poté modulovaný signál demodulovat a zjistit, zda byla informace přenesená správně. Právě na osciloskopu to všechno mohou pozorovat. „Studenti to znají především teoreticky, někteří ze střední školy a tady si na laboratorních úlohách vyzkouší a pochopí, jak konkrétní modulace funguje,“ komentuje naše předposlední zastavení Karel a upozorňuje mě na nové vybavení pracoviště multimetry či generátory signálů. Tyto výukové pulty mají výhodu, že jsou propojeny s řídicím počítačem a také s učitelským pultem. Vyučující tak může vidět na svém monitoru výstupy z osciloskopů jednotlivých měřicích pracovišť a efektivněji pomoci studentům se zadanou úlohou.

Prohlídka pomalu končí. Naší poslední zastávkou je pracoviště prototypové výroby. Nacházejí se tu tři na pohled velmi podobné přístroje, které vyžadují stabilní teplotu. Oproti horku, které panovalo venku, tady bylo docela chladno, a tak azyl by tu rád hledal kdekdo. Chodí sem však především studenti, aby tu například vyrobili desku plošných spojů svých výrobků a prototypů. „Tento laser pomáhá opracovat měď na deskách plošných spojů. CNC fréza pak slouží k mechanickému opracování a vrtání desek plošných spojů pro osazení součástkami. A pokud je deska oboustranná, pak je samozřejmě potřeba, aby obě strany byly propojené pomocí tzv. pokovených otvorů, a to zařídí tento třetí přístroj,“ vysvětluje jednotlivé úkony Karel. Pro studenty to znamená velké ulehčení. „Dřív museli své návrhy posílat nějaké firmě a ta jim desku plošných spojů vyrobila. Dnes studenti přijdou na toto pracoviště a do půl hodiny odcházejí s deskou, kterou mohou sami osadit součástkami. Pokud zjistí, že se jim něco nepovedlo, vrátí se a udělají desku znovu,“ dodává Karel.

Jsme na konci prohlídky. Jsem nadšená! Obdivuji studenty i pedagogy. A líbí se mi, že tvůrčímu prostředí fakulta nahrává. Není nic lepšího než to zažít na vlastní kůži. A to můžete i vy. Podívat se do laboratoří totiž může každý. Stačí sledovat webové stránky univerzity nebo fakulty a počkat si na speciální akce, jako jsou například Dny otevřených dveří.

Začal nový akademický rok,
běhá Ti již teď mráz po zádech z povinností a zkoušek, co Tě čekají?
Řekni NE stresu!
Dostaň svůj strach pod kontrolu!
Jsme tu pro Tebe!
Přijď na kurz:

„Jak zvládat stres“

začínáme již 8. 10. 2019, vždy v úterý v 17:45, budova rektorátu 10. patro místnost č. 111
lektoři: Mgr. Barbora Bajová a Mgr. Pavlína Potůčková
Kurz je zdarma, kapacita je omezená, proto neváhej!
přihlas se: barbora.modlikova@upce.cz

Více informací a přihláška

Příští týden se na jeden večer otevřou brány vědeckých institucí, univerzit a vysokých škol. Přidávají se 27. září k jedné z nejvýraznějších vědecko-popularizačních akcí v Česku Noc vědců 2019. Návštěvníky, dospělé i děti, čekají zábavné science-show, filmové projekce, fotografie, diskuze, přednášky, workshopy, výstavy, experimenty i osobní setkání s významnými vědci. Do letošní patnácté Noci vědců se zapojí rekordní tři desítky škol a institucí. Loňský ročník navštívilo po celém Česku více než šedesát tisíc lidí, ten letošní by měl být ještě populárnější. 

Akce je zdarma a stáhněte si speciální aplikaci pro chytré telefony s programem a mapou pro všechna města. 

Noc vědců na Univerzitě Pardubice

Brány Univerzity Pardubice se veřejnosti otevřou na novém místě, v Technologickém areálu Doubravice. Na téměř padesátce stanovišť s pokusy, ukázkami a hrátkami se návštěvníci dozví, co obnáší chovat se šetrně k planetě. Program fakult a partnerů univerzity doplní show Michaela Londesborougha, která se v loňském roce těšila enormnímu zájmu. 

Během posledního zářijového pátku čeká návštěvníky Noci vědců opravdu pestrá vědecká jízda. A tak se zájemci ekologicky přenesou na zajímavá místa díky virtuální realitě a s chemiky objeví nové materiály ohleduplné k životnímu prostředí. K vidění bude třídička odpadu, výroba papíru a představí se možnosti 3D tisku. Chybět nebudou zajímavé workshopy, kvízy, rébusy a šifry a děti se zabaví v kreativním koutku. Po úspěchu z předchozího ročníku znovu přijede Michael Londesborough se svou show. Divákům opět strhujícím způsobem přiblíží "Zázrak života". 

Program, v němž návštěvníci zapomenou na starosti a pobaví se vědou a poznáváním, začíná v 16 hodin a potrvá v Technologickém areálu v Doubravicích až do 22 hodin. Vstup na akci je zdarma. Demonstrace a vědecké ukázky budou jak venku, tak uvnitř v laboratořích univerzity, a tak si návštěvníci program užijí i za případné nepřízně počasí.

---

Program Noci vědců Univerzity Pardubice naleznete na webových stránkách univerzity Noc vědců 2019: Šetrně k planetě nebo na univerzitní facebookové události.

Je možné mít program pohodlně i ve svém mobilu. Stačí si zdarma stáhnout mobilní aplikaci Noc vědců na Google Play. Souhrnné informace o celostátní akci jsou na webu http://noc-vedcu.cz/.

Do Doubravic bude v pátek cesta snadná! Nechte auto doma a vypravte se za námi v duchu tématu Šetrně k planetě. Svezte se do Technologického areálu speciální autobusovou linkou. Nebo třeba na kole, koloběžce, pěšky, běžky. V galerii níže na stránce naleznete jízdní řád naší autobusové linky.

Parkovací stání budou k dispozici v omezeném počtu.

Národním koordinátorem akce jsou Ostravská univerzita a VŠB-TUO.
Akci finančně podporuje Pardubický kraj, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. 
Další finační regionální podporu vyjádřila společnost RETIA, FOXCONN a UniCRE.

Text: článek magazínu Universitas/ Oddělení propagace a vnějších vztahů.

Studuje na Dopravní fakultě Jana Pernera, je ambasadorem univerzity a potkat ho můžete taky na Seznamováku, party Welcome to UPCE nebo na Gaudeamu. A kromě toho? Honza Němec pravidelně usedá do lodě a vesluje. Už třetím rokem.

Jakou tradici má veslování na Univerzitě Pardubice?

Tento sport se začal profilovat přibližně před deseti roky, rozkvět však zaznamenává v posledních letech. Přestože je jeho historie poměrně mladá, nesnižuje to jeho kvality.

Změnilo se něco od doby, kdy se začalo na škole veslovat?

Když jsem se do oddílu dostal, bylo tam pár kluků, co vyprávěli o dobré minulosti. Tak jsme náborem nových veslařů i veslařek začali psát historii klubu ještě legendárnější.

Kolik má univerzitní veslařský tým členů?

Počet členů se velmi mění, což je to dáno tím, kdo je po jakou část roku v tomto sportu aktivní. Aktivních členů je například patnáct, ale v oddíle máme někdy i třicet členů.

Kdo tvoří tým?

Univerzitní veslařský tým tvoří převážně nováčci, kteří se k veslování dostali například díky výuce na Katedře tělovýchovy a sportu naší univerzity. Někdy na školu přichází i veslaři z jiných oddílů ze svých rodných měst a veslují současně i za univerzitu. 

Na jaké lodi jezdíte?

Skif je loď pro jednoho veslaře, který má dvě párová vesla. Dvojskif je loď větší. Tam sedí za sebou dva skifaři. Na párové čtyřce sedí čtyři pároví veslaři, pro lajky můžeme říci, že čtyři skifaři. U nás v oddíle je více oblíbené nepárové veslování. Dvojka – kde má každý sportovec jedno veslo, je nejtěžší disciplína. Pak čtyřka s kormidelníkem nebo bez. Prestižní závody se jezdí na osmiveslici.

Jaké podmínky máte k trénování?

Máme obrovskou výhodu, že loděnice je přímo u řeky Labe asi deset minut pěšky od školy a kampusu. Cesta na tréninky nezaberou moc času a voda je navíc na tréninky velice příznivá. K dispozici máme více než deset lodí, pravidelně používáme čtyři až šest lodí. Přes zimu trénujeme v univerzitní tělocvičně, a to je pro nás ještě pohodlnější. 

Jak často trénujete?

V zimě jsme v tělocvičně dvakrát až třikrát týdně, na vodě pak z pravidla dvakrát týdně. Ale tréninky se hodně přizpůsobují volnému času veslařů nebo závodům.

Jaké jsou vaše dosavadní úspěchy?

Našim cílem je složit posádku na závody, trénovat a závody si užít. Jinak se nám letos i v minulém roce podařilo umístit se na Českých akademických hrách i v Poháru univerzit v halovém veslování.

Kdo může začít na univerzitě s veslováním?

Na univerzitě může začít veslovat úplně každý. Musí hlavně chtít makat, poslouchat trenéra a zapadnout do kolektivu. Na skifu začínají už malé děti, ale sportovní stavba těla a výška je výhodou.

Který závod je pro vás nejprestižnější?

Bezpochyby Univerzitní osmy v rámci pražských primátorek. Ale oblíbené máme závody univerzitních osem v Brně nebo halové závody na trenažerech, které pořádají vysoké školy.

U vědy by se všem vysokým školám mělo měřit stejným metrem. Rozhodující není velikost univerzit, ale výsledky vědců. Ty mohou být i u škol v regionech na vynikající úrovni. „Kvalitního hodnocení dosahují také naši lidé, a to napříč fakultami,“ říká v rozhovoru rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek, který se nově stal místopředsedou České konference rektorů.

Česká konference rektorů v novém složení poprvé zasedla na začátku srpna. Jak se cítíte v nové pozici?

Pro mě to není úplně nové, už jednou jsem byl místopředsedou České konference rektorů. Cítím se tedy přirozeně. A shodou okolností budu mít na starosti stejnou oblast, jakou jsem měl již v minulosti, vědu, výzkum a tvůrčí činnost. Je to práce nad rámec toho, co musí člověk dělat jako rektor středně velké univerzity.

Co jste na úvod projednávali?

Museli jsme si rozdělit portfolia, a dále jsme řešili, co nás čeká v následujícím akademickém roce. První zasedání k jednotlivým bodům a oblastem bude na začátku října. Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou máme na programu zasedání, je hodnocení vysokých škol podle schválené  metodiky 2017+.

Cílem nového vedení by mělo být spravedlivější rozdělení peněz mezi vysoké školy. Názor na hodnocení je různý a ozývaly se nespokojené hlasy.

Tato problematika je hodně široká a rozebrat ji by vyžadovalo mluvit o ní několik hodin. Chceme férová pravidla, která by platila pro všechny lidi a pro všechny instituce stejně. Mělo by to být tak, že se bude podporovat tvůrčí činnost napříč celou zemí a hlavně její kvalita. Nemělo by tolik záležet na tom, kde konkrétní výsledek vzniká. Bylo by nespravedlivé hodnotit vysokou školu jenom podle toho, že má letitou historii, nebo že sídlí v hlavním městě. Všem by se mělo měřit stejným metrem.

Do teď tomu tak nebylo? Měla například Univerzita Karlova oproti naší univerzitě nějaká privilegia?

Takhle bych to nechtěl formulovat. Jde o to, aby zmíněné pravidlo platilo i  v budoucnosti. Nechtěl bych se vymezovat vůči Univerzitě Karlově, která je nejstarší u nás a má také nejrozsáhlejší výzkumný potenciál. Je to samozřejmě také dáno tím, že spolupracuje s dalšími pražskými institucemi, kde je spousta výzkumných ústavů Akademie věd, a také přirozeně intenzivnější pohyb lidí, znalostí, vědomostí i peněz než na regionálních univerzitách. To však neznamená, že by jinde nemohla být univerzita s oborem na špičkové úrovni, která může soutěžit s velkými školami. Ba dokonce v něčem může být ještě lepší. Nedá se tedy kategorizovat absolutně. Pravidla by však měla být pro všechny stejná.

Bylo nezvolení rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy do čela předsednictva České konference rektorů skutečně vzpourou malých škol vůči Univerzitě Karlově?

Takové názory zaznívaly, ale nemyslím si, že by tomu tak opravdu bylo. Univerzita Pardubice má s Univerzitou Karlovou velmi dobré vztahy. Jsem členem vědecké rady této vysoké školy a velmi si toho považuji. Jezdím na pravidelná zasedání a myslím si, že v řadě věcí jsou skvělí. V jiných vynikáme my nebo jiné vysoké školy.  Spíše to vnímám jako přirozený vývoj. Lidé se v institucích mění a je normální, že se střídá i předsednictvo České konference rektorů a v pozici předsedy nesetrvává pouze rektor největší univerzity v zemi. Změny už mimochodem proběhly i v minulosti. Bývalý rektor České zemědělské univerzity prof. Jan Hron, předchůdce současného předsedy Petra Skleničky, byl ve funkci předsedy ČKR dvakrát.

Napjatá situace je dlouhodobě mezi rektory vysokých škol a prezidentem. Už se tato situace uklidnila?

Já doufám, že ano. A že pozvánku na Pražský hrad 28. října snad dostanou všichni rektoři. Lidé by spolu měli mluvit, na druhé straně respektuji individuální rozhodnutí. Nedělal bych z toho ukvapené závěry, rektoři hodně cestují, mají spoustu zahraničních cest a ten důvod nepřítomnosti může být třeba i pracovní.

Jste v České konferenci rektorů garantem komise pro vědu, výzkum a inovace. Kde se podle vás nachází současná česká věda?

Stav české vědy je úměrný historickému vývoji a úrovni financování. Nemáme se rozhodně za co stydět a na řadě pracovištích se dělá velmi kvalitní věda, která snese srovnání se světem. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří by hořekovali nad tím, jak je u nás nízká úroveň v oblasti vědy, a že máme malou mezinárodní spolupráci. V poslední době se naopak hodně investovalo a vznikla celá řada nových výzkumných center. Máme dobře našlápnuto na slibný budoucí vývoj. Oblast vědy musíme ale postupně pěstovat. Nevěřím moc velkým manažerským rozhodnutím, ale přirozenému organickému vývoji.

V rámci vědy je nutné podporovat všechny obory. Přesto jsou na školách ve kvalitě vědních disciplín rozdíly. Který obor je v současnosti nejlépe hodnocený?

Na naší škole má největší vědecký výkon chemie, ať už ji budeme měřit kvalitou publikací a jejich počtem nebo citačním ohlasem. Je to zpětná vazba pro vědce, která říká, jak čtené jsou práce odborníků. Následují historické vědy, které na naší škole reprezentuje řada významných badatelů. Ti si už vychovali své žáky – mají velký přesah institucionální, ale i mezinárodní. O jejich práci je zároveň zájem i v komerční sféře. Píší totiž knihy, které jsou nejen zajímavé pro odborníky, ale také se velmi dobře prodávají, což je indikátor toho, že zajímají i laiky.  

Nově se také otevřelo Centrum pro etiku na Fakultě filozofické, což je zcela mimořádný projekt s mezinárodním přesahem. Rozhodně bych nepodceňoval ani rozsáhlou spolupráci s aplikační sférou. Tímto směrem se orientuje zejména Fakulta elektrotechniky a informatiky, ale také Dopravní fakulta Jana Pernera či Fakulta ekonomicko-správní. Jako rektor jsem v minulém roce ocenil například práci skupiny docenta Hájka, a to za publikace v oblasti ekonomiky regionů.

Jak si stojí menší fakulty Univerzity Pardubice?

Odborníci z Fakulty zdravotnických studií také publikují a některé jejich práce s přesahem do medicíny jsou hodně citovány. Nejmenší Fakulta restaurování je velmi aktivní v tvůrčí činnosti a má řadu projektů. Když se podíváme na poměr mezi penězi, které získávají na pedagogickou a tvůrčí činnost, tak jsou na tom možná ještě o něco lépe než chemie. Také se rádi našimi fakultami pochlubíme veřejnosti.

Pokud byste měl obory hodnotit v rámci celé České republiky, byl by žebříček jiný?

Na první místo bych asi také vyzdvihl chemii. Je nejlépe hodnocená a snese srovnání s mezinárodním prostředím. Na velmi dobré úrovni je ale i fyzika a lékařské vědy. Možná snad humanitní a společenské vědy na tom ve srovnání se zbytkem světa tak dobře nejsou. Museli bychom se ale dívat na konkrétní obory.

Předsednictvo České konference rektorů by mělo v říjnu jednat s ministrem školství Robertem Plagou. Čeho se toto první jednání dotkne?

My intenzivně a pravidelně jednáme zejména s jeho náměstkem Pavlem Dolečkem. Mimochodem první týden v září probíhalo na Univerzitě Pardubice jednání kolem kulatého stolu a připravuje se nový strategický záměr ministerstva po roce 2021. Jsem velmi rád, že tato schůzka představitelů vysokých škol byla právě u nás, vedli jsme zajímavou diskuzi.

Můžete být konkrétní?

Týkala se právě vědy a výzkumu. Bavili jsme se o strategiích do budoucna a o financování. Tedy o penězích, které přichází jako institucionální. Samy školy se mohou rozhodnout, jak je využijí. A dále o projektových financích, které získáme soutěží. Zkrátka aby ten poměr byl rozumný. O tom byla poměrně široká debata.

Funkční období je dvouleté. Co byste chtěl během této poměrně krátké doby prosadit?

Myslím, že dvouleté období je rozumné, vždycky by se lidé ve vedení měli střídat. Vnímám to jako službu. Mám v sobě pokoru, která mě řídí v mých krocích. Nejsem zde proto, abych prosadil svůj názor, ale snažím se vyslechnout také názory ostatních. A chtěl bych dosáhnout toho, abychom se dokázali o všech věcech rozumně domluvit. Důležité je  debatovat se zástupci veřejných, ale i soukromých vysokých škol a shodnout se. Není to ale vždy jednoduché, protože diskuze více jak čtyřiceti lidí může být docela komplikovaná. Udělám ale vše proto, abychom nacházeli shodu.

S předsedou České konference rektorů Petrem Skleničkou se tedy zatím shodujete?

Určitě. Jsem vstřícný člověk, který dokáže naslouchat i odlišným názorům a najít průnik. To jako rektor vysoké školy musím dělat také. V akademické sféře moc nevěřím na manažerskou centralizační roli, kdy se rozhoduje téměř „polovojensky“. Vždy je třeba hledat rozumnou dohodu s ostatními aktéry.