Náš absolvent a šéf Východočeského akademického souboru Jan Hrubeš hrál pod taktovkou Ennia Morriconeho po celé Evropě. Šestadvacet koncertů v 15 zemích a samozřejmě také v Praze absolvoval chemik a hráč na kontrabas letech 2015 až 2019. Na slavného skladatele filmové hudby vzpomíná jako na charismatickou osobnost.

Kde jste měl možnost hrát s Ennio Morriconem?

Jako člen Českého národního symfonického orchestru jsem měl tu čest odehrát s ním koncerty v rámci jeho turné 60 Years Of Music. Koncertovali jsme na zimních stadionech a velkých koncertních halách s desetitisícovou kapacitou po celé Evropě – od Itálie až po Norsko. Neopakovatelnou zkušeností bylo též natáčení oscarového soundtracku k filmu Quentina Tarantina Osm hrozných v londýnských studiích Abbey Road.

V čem byl podle vás výjimečný?

Ennio Morricone byl velmi charismatickou osobností, i v jeho vysokém věku z něj na každém koncertu přímo tryskala muzikalita. Interpretovat jeho hudbu pod jeho vedením byl úžasný zážitek, za nějž jsem moc rád. Mezi moje nejoblíbenější filmové skladby řadím soundtrack z filmu Mise, kdy se z komorního obsazení smyčce + hoboj postupně vyvíjí velký, mohutný symfonický zvuk zahrnující i sbor. Nesmíme zapomenout na jeho hudbu k westernům Sergia Leoneho, kde mi nejvíce padla do ucha melodie Il Forte (The Strong). Morricone ale byl i autor absolutní hudby (vážné hudby). Červencový koncert v roce 2018 v pražské Smetanově síni představil právě tuto část jeho tvorby. Zde mi utkvěla v paměti asi půl hodinu dlouhá kantáta Vuoto d’anima piena pro smíšený sbor a orchestr. Na poslech je to sice hudba složitější, ale nesmírně bohatá a komplexní.

Jaký byl Morricone jako dirigent – skladatel v jedné osobě?

Byl velmi přísný, až by se dalo říci puntičkář. Vzpomínám si, jak jsme na každém sálu zkoušeli na zvukové zkoušce právě již zmiňovanou skladbu Il Forte. V ní se prolíná pět trubek. Ennio, sám trumpetista, vždy k tomuto místu měl komentáře a téměř pokaždé ho ještě na generálce dolaďoval tak, aby bylo k jeho naprosté spokojenosti.

Byl tak trochu střelec a při zkouškách často improvizoval. A stejně to dělá i dnes, když se učí texty pro divadelní hru. Tomáš Dastlík, herec z Divadla na Vinohradech, který je známý i z nekonečného seriálu Ulice, si to v životě umí spočítat. Málokdo ví, že vedle herectví vystudoval i Fakultu ekonomicko-správní Univerzity Pardubice.  

Chtěl jste se stát ekonomem?

Nebyl jsem nějak konkrétněji zaměřený. Ale v letech, kdy jsem studoval vysokou školu (absolvent 1999), byla ekonomie v kurzu. A jelikož FESka byla v Pardubicích a já se nemusel kvůli škole nikam stěhovat, vyhrála tato volba. Vystudoval jsem ekonomicko-správní obor.

Jaké byly roky na vysoké škole?

Byl to příjemný čas strávený s příjemnými lidmi. Studium mi lezlo docela dobře do hlavy, nemusel jsem se nijak zvlášť učit. Když si vzpomenu na školu, tak si vzpomenu na pana profesora Koldu a na matematiku. Taky na docentku Provazníkovou a docentku Volejníkovou, které nás měly na ekonomiku. Nakonec jsem vystudoval i herectví, takže své ekonomické vzdělání jsem v praxi neuplatnil. Ale studií nelituju. Celoživotně si hlídám, abych nebyl finančně v mínusu. A navíc studium jsou vždy krásné, bezstarostné, pařící roky…(smích).

Jste v kontaktu se spolužáky z Pardubic?

Pár srazů spojených s výročím vzniku fakulty bylo, ale bohužel jsem nikdy nemohl kvůli tomu, že jsem hrál večerní představení. Přitom tyto sleziny miluju. Naposled jsem byl na jednom setkání asi před třemi lety. A letos v červnu jsem měl sraz po 30 letech od základní školy.  Vůbec by mně nevadilo, kdyby takovéto akce byly každoročně, jak od základky, gymplu i vysoké školy. Vídám se rád s mým letitým kamarádem Markem Blehou, který se mnou studoval na Fakultě ekonomicko-správní i na základce v Pardubicích.

Texty se prý učíte až na jevišti při zkoušce. Dokázal jste se na univerzitě připravit na zkoušku, nebo jste improvizoval s tím, co jste znal z přednášek?

Byla to kombinace. Já byl střelec, na zkoušky jsem chodil s tím, že jsem třeba několik otázek vůbec neuměl, a vždycky to nějak vyšlo (smích). Tento způsob se mi vymstil až při státnicích, kdy jsem propadl v otázkách ze státní správy. Takže když všichni už zpívali „promovaní inženýři…“ a já šel až v září. Nechápu to. Dnes bych si to už vůbec nedovolil. Byl bych u zkoušek mnohem zodpovědnější.

Pocházíte ze sportovní rodiny. Váš tatínek byl závodní plavec. Byl jste na vysoké škole v Pardubicích v nějakém sportovním týmu?

Tatínek sám byl a je úspěšný sportovec, ale že by mě nějakým způsobem vedl třeba k plavání, to říci nemohu. Sportuji rád, ale musel jsem si k pohybu najít cestu. Jako malý kluk jsem byl oplácaný a jakákoli pohybová činnost pro mě byla namáhavou prací. V pubertě mi to začalo vadit kvůli holkám a šel jsem do sebe. Pravidelně jsem začal posilovat s vahou vlastního těla a mělo to i brzké výsledky. Na univerzitě jsme často hrávali volejbal a já chodil někdy i na tenis. Těch možností sportovat bylo dost. Nikdy jsem ale nebyl členem nějakého závodního týmu.  

Už jste se po nedobrovolné karanténě vrátil do normálu?

Nikoliv. Od poloviny března do konce června jsem byl doma. Karanténa pro mě znamenala čas s rodinou, tak to bylo příjemné. Jen jaksi v podvědomí stále hlodal červíček, že takhle to být nemá. Mělo to dopad na mou psychiku, hlava si bohužel moc neodpočinula. Ale už mám za sebou první čtenou zkoušku dramatu Šílený Herkules v rámci projektu Antická Štvanice, což jsou slavnosti antického divadla v přírodních kulisách. Tak snad z toho nezešílím já (smích). 

Za kým nebo za čím se vracíte do Pardubic?

Za rodinou. Za tátou, sestrou Sašou, oběma babičkami. Moje maminka bohužel zemřela v roce 2007 na rakovinu. Ale mám druhou mamku Mílu, přítelkyni mého tatíka a s ní i další dvě sestry. Prostě jsem si je sám pro sebe adoptoval a beru je jako svoji velkou rodinu.  Rodné město miluji. Mám zde plno přátel a známých, a kdybych nepracoval v Praze, bydlel bych tu hned. A ještě jedna věc, za kterou se do Pardubic vracím. Je chata u starého Labe, kde jsem strávil dětství. Hodiny a hodiny jen na rybách.

Děkanem Fakulty ekonomicko-správní je od ledna. Nyní má čtyři roky na to, aby naplnil své vize. S čistě dámským týmem proděkanek by rád navázal na práci svých předchůdců. Čtyřicetiletý Jan Stejskal by chtěl také posílit kreativní myšlení studentů, přál by si lépe komunikovat s vysokoškoláky a akademiky a kvalitní výzkum postavit na doktorandech.

Jste skaut. Budete principy skautingu uplatňovat i v řízení fakulty?

Samozřejmě, že ano. Je to sice zvláštní, ale skauting mi dal mnoho, co mohu využít i ve své děkanské pozici. Při dobrovolnické práci ve skautingu jsem si mohl spoustu věcí zkusit. Jako bych byl v pomyslné laboratoři života. Jednal jsem s lidmi, musel jsem je motivovat, koordinovat dobrovolníky, kterým jsem nemohl dát peníze. Řešil jsem konflikty, ale i vystupování na veřejnosti. Musel jsem umět pochválit, ale také odměnit. Zabýval jsem se organizačními a právními záležitostmi… To vám dá ohromnou průpravu do života.

Mimochodem, zásady spolupráce ve skautských kolektivech uplatňuji například už při práci s doktorandy. Starší a zkušenější doktorandi pomáhají těm mladším v těžších situacích a vzájemně čelí různým výzvám. Komunikovat, pomáhat a věřit si – to jsou totiž velmi důležité principy.

Když jste kandidaturu přijímal, tak jste se některých věcí zkrátka nebál.

Nebál. Mně v té pozici moc pomohl Akademický senát, kde jsem byl v posledních dvou letech jeho předsedou. Získal jsem tak ohromný vhled do problematiky. Navíc k tomu stále dělám vědu, učím, vedu doktorandy, jsem zkrátka pořád v dění. Práce děkana pak není o moc jiná, navíc je „jen“ to, že to všechno kolem musíte řídit a kontrolovat.

Předchozí vedení jste chválil. Jaké plány máte s fakultou vy?

Se svým týmem bych rád navázal na práci svých předchůdců. Nemůžeme teď lokomotivu otočit a jet jiným směrem. Rád bych pokračoval v naplňování a vytyčování dalších vyšších cílů. Musíme jasně definovat, jakým směrem se bude fakulta ubírat a jak těchto cílů dosáhnout. Nedělám si iluze, že se svým týmem vymyslím všechno. Proto chci komunikovat se zaměstnanci, abych od nich získal další nápady a zpětnou vazbu. Mluvit s nimi o tom, co je trápí, co by jim pomohlo, aby svou práci dělali ještě s větším nasazením a chutí.

Jaká je zpětná vazba od studentů? Ve stagu moc „známek“ k hodnocení výuky a vyučujících není.

Rádi bychom měli i tuto formu zpětné vazby. Hodnocení kvality výuky sice máme, ale je pravda, že reaguje málo studentů. Pro nás je tento vzorek naprosto nereprezentativní. Pokud vám pouhých pět studentů z ročníku napíše svůj názor a dalších sto mlčí, nemůžete dělat žádné zásadní rozhodnutí a změny. Rádi bychom pokračovali v nástrojích, které tady jsou, ale chceme je zdůslednit. Velkým nešvarem je, že o spoustě věcí víme, ale nemáme je ničím podložené. Manažerská rozhodnutí se pak dělají těžce, spíš to připomíná hru na slepou bábu.

Jak je možné zkvalitnit výuku ve spolupráci se studenty?

Například zavedeme ročníkové učitele. Není to momentální nápad, už před lety se mluvilo o tom, že v každém ročníku bude akademik, na kterého se budou moci studenti obrátit se svými studijními problémy. Tento záměr se ale nikdy nerealizoval. Předchozí proděkan se s našimi studenty setkával dvakrát za semestr a hovořil s nimi o tom, co je trápí. Zavedl výborný nástroj komunikace, ve kterém pokračujeme. Jenže studenti v každém ročníku řeší rozdílné potíže. Ročníkoví učitelé se budou se studenty potkávat podle potřeby, bude tam přímá komunikační linka. Myslím, že mnohdy stačí vychytat malé věci, které pomohou hodně zlepšit.

Co teď máte například na mysli?

Chtěl bych více mimoškolní praxe pro studenty. Není to zase věc nová, ale chceme jí dát větší důraz. V téměř všech našich studijních programech studenti chodí na praxi do podniků a organizací. Taková praxe je velmi málo na seznámení se s daným oborem. Máme spoustu spolupracujících organizací a podniků, jednáme se zástupci z veřejné správy a rádi bychom vymysleli způsob, jak praxe zdelšit a zkvalitnit.

Moje představa je, že by studenti nechodili na brigádu, kde rovnají zboží do regálů, ale že by docházeli třeba dva dny v týdnu po dobu půl roku na nějakou praxi. Takto získají větší vhled do problematiky. Na tomto základě pak může vzniknout i pracovní poměr nebo základ pro psaní bakalářské či diplomové práce. Organizace takových praxí musí probíhat ve spolupráci s podnikem, fakultou i studentem. Nebude jednoduchá, ale pokud budeme hledat způsoby, určitě přijdeme, jak na to.

Jedna z vašich vizí je, že byste chtěl posílit kreativní a kritické myšlení studentů. Jste si tedy jistý tím, že současní vysokoškoláci mají problém s formulováním myšlenek a vlastních názorů?

Ano. Vycházím z vlastní praxe a ze seminářů. Pro studenty je jednodušší zpracovat seminární práci, která je kompilátem několika zdrojů, nebo matematické cvičení. My se ale studentů chceme ptát, diskutovat s nimi, navádět je na nacházení řešení. Na trhu práce budou úspěšnější, když kromě přesných výpočtů dokáží přijít i s nějakým řešením, které pak úspěšně odůvodní a obhájí např. před vedením firmy. 

Má smysl zadávat seminárky v každém předmětu?

To je také problém. Stává se, že až ex post zjistíme, že se studenti nemohou pracovat na diplomce a učit se na státnice, protože dodělávají několikátou seminární práci. Garanti předmětů by se měli na začátku semestru sejít a definovat, čemu se budou v následujícím půl roce věnovat. Než pracovat na několika seminárních pracích, je lepší pracovat třeba na ročníkových projektech. Proto je důležité komunikovat s vyučujícími napříč předměty.

Posílíte propagaci směrem k uchazečům?

Propagace tady byla také, ale je potřeba ji přesně zacílit. V momentě, kdy budeme vědět, kam jdeme, jakou skupinu chceme oslovit, potom se snáze dělá celá propagace. Pokud chceme naplnit první ročníky, musíme se věnovat naší prezentaci na středních školách tak, aby o nás věděli. Mimochodem, naší nejlepší reklamou je spokojený absolvent, takový „chodící banner“. Co jsme ho tady naučili, je mu ku prospěchu. Naše cílená reklama ale musí být vedena jazykem náctiletých, kteří by mohli být našimi studenty.

Zjistili jsme, že mladí lidé s námi už velmi špatně komunikují přes e-maily. Už si je tolik neposílají, mnohdy neumí ani napsat e-mail tak, jak my jej očekáváme. V kontaktu jsou jen přes sociální sítě a jsou schopni si velmi rychle posílat zprávy. Také k informacím se nechtějí příliš proklikávat a to nejdůležitější mít na horních pozicích, hned na očích.

Fakulta má nyní přibližně 1 700 studentů. Nejvíce je bakalářů, následují magistři. Jak je to s doktorandy?

Samozřejmě, že bychom byli rádi, kdyby jich bylo více. S doktorandy máme velmi úzké, dalo by se říci až rodinné vztahy. Na nich stojí vědecký výkon fakult, to nám už teď ukazuje západní svět. Doktorand má mít prostor pro vědeckou práci, měl by být zapojený do výzkumu a měli bychom ho motivovat k dokončení disertační práce.

Do teď tomu tak nebylo?

Ne zcela. Doktorandi měli pocit, že stojí na té nejnižší úrovni. Dostávají takzvaně tu nejhorší práci. Oni by ale měli být partnery ve vědeckých týmech a společně se zkušenějšími kolegy posouvat vědu na daném pracovišti dopředu.

Zmínil jste rodinné prostředí. To je výhoda vaší fakulty, ne?

Když si to srovnáte s jinými fakultami, kde je třeba deset tisíc studentů, v takovémto prostředí nemůžete cítit jakoukoliv blízkost. Jste jen číslo v seznamu. A díky GDPR nemáte ani jméno, nikdo ani neví, jestli jste muž nebo žena. Na škole s velkým množstvím studentů se může líbit snad jen úplným sólistům. Pokud ale chcete více spolupracovat, diskutovat, upřednostňujete rodinné prostředí. My vhodné prostředí studentům poskytnout chceme, ale zase je nechceme vodit za ručičku. Budou zkrátka součástí velké fakultní rodiny. Tím se odlišujeme.

Vybral jste si do týmu čtyři ženy. Byl to záměr?

Ne, došlo k tomu shodou náhod. Vždycky se snažím obklopovat lidmi, kteří něco umí. Tohle jsem praktikoval i ve skautu. Chci mít v týmu spolupracovníky, kteří dané oblasti rozumí lépe než já. Snažím se najít lidi, kterým budu věřit a budu mít u nich jistotu, že umí věci lépe a bude nám spolupráce dobře fungovat. Pro mě je důležité, aby proděkan pro studium a pedagogickou činnost uměl komunikovat se studenty. Proto jsem si vybral docentku Jitku Komárkovou, která se studenty umí hovořit a vždy hledá řešení typu win-win.

Proděkanka pro vědu a tvůrčí činnost nemá být nejlepším vědcem na fakultě. Je to manažerská pozice, ve které musíte mít dostatečné kompetence a kontakty, abyste byli schopni domlouvat spolupráce na úrovni vědeckých rad a řídit habilitační procesy. Renáta Myšková, emeritní děkanka naší fakulty, má v tomto směru velké zkušenosti.

Proděkankou pro vnější vztahy a rozvoj je právnička Jana Janderová, která umí perfektně anglicky, má jasnou představu o rozvoji fakulty a její internacionalizaci, je schopna nacházet partnery ke spolupráci v různých zemích. Proděkankou pro vnitřní rozvoj je Liběna Černohorská, dlouhodobě působí na fakultě a zná detailně jednotlivé procesy probíhající na fakultě.  Všechny čtyři ženy mají vysokou erudici pro svou práci.

Budete dál učit?

Samozřejmě budu učit, a rád.  Je to nezbytná součást mé práce. Nechci ztratit kontakt se studenty a také chci dál vést doktorandy. Chci se i zabývat vědou, a zároveň dělat pedagogiku. Vše budu dělat v takové míře, abych mohl zodpovědně plnit roli děkana fakulty. Na další tři roky jsem získal projekt GAČR.  Zde dám přednost mladým kolegům, kteří výzkum dotáhnou.

Pracujete na nové publikaci, která bude zase úspěšná za hranicemi?

Právě vzniká nová kniha, tentokrát v češtině. Publikace, na kterých jsem dosud participoval, byly z oblasti veřejné ekonomie, neziskových organizací a veřejných služeb, chybělo téma veřejné volby. V českém prostředí tato problematika nebyla doposud takto podrobně zpracována. Na knize pracuji se špičkovými českými ekonomy a také kolegyněmi ze zahraničí. Před prázdninami by měla vyjít. Bude to jeden z mých splněných cílů.

doc. Ing. Jan Stejskal, Ph.D. (*1980)

• Působí v Ústavu ekonomických věd Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice.
• Vyučuje předměty z oblastí veřejné ekonomie, ekonomiky veřejného sektoru a veřejných služeb.
• Dlouhodobě se zabývá veřejnou a regionální ekonomií, soustřeďuje se na problematiku efektivnosti, konkrétně na teorii statku kolektivní spotřeby (problém hodnoty veřejné služby a efektivnost veřejných politik v tvorbě inovací veřejných statků a služeb s vlivem na ekonomicko-sociální rozvoj).
• Je autorem mnoha monografií a desítek publikací v časopisech a mezinárodních vědeckých konferencích.
• Je celoživotním skautem, bez této životní filozofie si nedovede představit svůj další život.
• Rád cestuje po exotických zemích, miluje turistiku v horách, kulturu a vaření.

Částku 4 700 korun věnoval Univerzitě Pardubice futsalový tým Juniors Přelouč FC. Získal ji prodejem vstupenek na fiktivní zápas, aby pomohl vypořádat se s bojem proti koronaviru. Předseda týmu a student Fakulty ekonomicko-správní Petr Václavek ji symbolicky předal prorektorce Tatianě Molkové za přítomnosti proděkanky fakulty Jany Janderové.

Chtěli vyprodat sportovní halu v Přelouči a financemi pomoct v době pandemie. Uspořádali proto benefiční fiktivní zápas ve futsale. Tým Juniors Přelouč FC sice celou halu nevyprodal, ale prodejem 100 kusů vstupenek vydělal 10 tisíc korun. „Byla to historicky největší návštěvnost na zápas. Je to paradoxní, na mač, který se nikdy nekonal, přišlo nejvíc lidí,“ vtipkoval Petr Václavek, který stojí za nápadem.

Po odečtení nákladů pro zprostředkovatele Ticketstream putovala polovina peněz z prodeje do Pardubické nemocnice a druhá na Univerzitu Pardubice. Tento výtěžek Fakulta chemicko-technologická využila k pořízení ochranných obleků. Na fakultě totiž od dubna probíhá testování na přítomnost koronaviru.

Facebook nestačí. Komunikační novinka umožní udržet spojení mezi bývalými vysokoškoláky a samotnou univerzitou. Začal fungovat taky absolventský web.

Bývalí studenti se už můžou zaregistrovat a začít využívat první univerzitní sociální síť tohoto typu v Česku. Univerzita zároveň nabízí možnost čerpat slevy a výhody díky absolventským kartám.

Oslavy až na podzim

Aktuální kulatiny škola řádně oslaví s příchodem nového akademického roku. „Vizuální show nabídne 5. října netradiční pohled na moderní budovu Fakulty chemicko-technologické. Videomapping připomene historii i současnost školy,“ říká rektor Jiří Málek.

V září se nově u nejstarší fakulty objeví kovová plastika chemika z ateliéru akademického sochaře Luboše Moravce. Symbolicky se tak po desítkách let přesune z centra Pardubic.

Součástí oslav budou taky dvě výstavy, a to výtvarná a fotografická. Speciální by mělo být i podzimní číslo Zpravodaje Univerzity Pardubice. Na podzim se představí nová kolekce oblečení vzniklá speciálně k tomuto výročí.

Poválečná chemie

Historie vysokého školství v Pardubicích sahá do období těsně po válce. Místní továrny usilovaly o založení Vysoké školy chemické. Povedlo se to 27. června 1950, kdy o něm rozhodla tehdejší československá vláda. Výuka začala 15. října stejného roku.

„Byla to nejdřív jednofakultní škola. Nastoupilo do ní 120 posluchačů. Dnes máme 7 fakult a několik tisíc studentů,“ porovnává současný rektor Jiří Málek.

V listopadu 1953 pod zkratkou VŠChT vznikla Vysoká škola chemicko-technologická. Tento název si škola udržela až do roku 1994. Od té doby platí název dnešní. Univerzita Pardubice zůstává jedinou veřejnou vysokou školou v Pardubickém kraji. Podle prestižních žebříčků patří mezi tisícovku nejlepších vysokých škol na světě.

Rozhovor byl převzat z Český rozhlas Pardubice.

Až o deset procent vzrostl počet aut v Pardubicích. Vyplývá to z dat, která pro město zpracovali experti z Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Ke sběru dat se využívá 14 kamer s funkcí automatického načítání registrační značky aut. To umožňuje získat a pracovat v rámci České republiky se zcela unikátní databázi dat o pohybu vozidel.

 Cílem spolupráce fakulty a města jsou opatření, která povedou ke zvýšení plynulosti dopravy v Pardubicích.

„Získaná data, která nám poskytuje město Pardubice, jsou cenným zdrojem informací pro studium, vědu i výzkum. Díky nim můžeme sledovat pohyb dopravních prostředků, dopravní chování řidičů nebo hustotu provozu. Studenti budou moci vnímat dopravní situaci v souvislostech. Společně s magistrátem budeme moci případně hledat možná řešení dopravních problémů ve městě. Data využijí naši studenti také ve svých závěrečných pracích,“  uvedl děkan Dopravní fakulty Jana Pernera Libor Švadlenka.

Dlouhodobé sledování dopravy ukázalo, že zatímco individuální automobilová doprava ve městě narostla, dopravnímu podniku ubylo cestujících. Hned v prvních třech měsících zachytily kamery na 10 sledovaných profilech města během pracovních dnů okolo 80 tisíc automobilů. Dnes městem projíždí v době mezi 8 a 16 hodinou až 100 tisíc vozidel. Zajímavostí také je, že ranní špička vrcholí až kolem 10. hodiny, tedy mnohem později, než se předpokládalo.

Data, se kterými experti Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice pracují, jsou pseudonymizována. To znamená, že z nich nelze vyčíst registrační značku, ani jiné osobní údaje. Fakulta ve spolupráci s městem pokračuje a odborníci na dopravu hledají řešení, jak se s problémy na silnicích ve městě vypořádat.  Město má například zájem zjistit, jakým dílem se na intenzitě osobní automobilové dopravy v Pardubicích podílí doprava tranzitní a jak je nejčastěji směřována.

Univerzita Pardubice začíná oslavy 70 let od vzniku vysoké školy. Právě v týdnu, na který výroční datum připadá, spouští škola nový program pro absolventy, jehož součástí je také unikátní sociální síť. Bývalí studenti se už dnes mohou zaregistrovat a začít komunikovat mezi sebou prostřednictvím první univerzitní sociální sítě pro absolventy v Česku. Univerzita nabídne také možnost čerpat slevy a výhody v rámci absolventských karet.

„Univerzita si svých bývalých studentů velmi váží. Je pro nás důležité být s nimi v kontaktu, vidět jejich další růst, pracovní uplatnění a profesní úspěchy. Absolventi jsou částí naší komunity,“ říká prorektorka pro vzdělávání a kvalitu Univerzity Pardubice prof. Ing. Tatiana Molková, Ph.D.

Unikátní sociální síť My UPCE otevře absolventům nový prostor pro komunikaci pod záštitou univerzity. V síti mohou najít pracovní příležitosti, mají možnost se ukázat a propojit se s bývalými spolužáky nebo pedagogy. Za vývojem speciální sítě i webu stojí Centrum informačních technologií a služeb Univerzity Pardubice.

Benefity a výhody se už nemusí týkat pouze studentů. Absolventi Univerzity Pardubice po předložení speciální karty univerzity získají slevy od zajímavých/lokálních partnerů. Výhody nabízí při startu projektu např. Univerzitní knihovna, kulturní instituce, partnerské kavárny nebo e-shopy.

Univerzita Pardubice projektem usiluje o větší zapojení bývalých studentů do každodenního chodu univerzity. Nabízí možnost přednášek nebo besed na jejich alma mater nebo nabídek, díky kterým lze získat na stáž a brigádu současné vysokoškoláky. Každý zájemce o program bude dostávat pravidelné informace a pozvánky na zajímavé akce univerzity.

Web najdou zájemci na adrese absolventi.upce.cz
Sociální síť najdou zájemci na adrese my.upce.cz

V příloze naleznete přijatá usnesení 156. zasedání Pléna České konference rektorů.

156. zasedání Pléna ČKR se konalo ve čtvrtek dne 18. června 2020 v Brně.

 

Kurz potápění a ovládání plavidel navazuje na výuku vodní záchrany a je určený pro studenty studijního programu Zdravotnické záchranářství Fakulty zdravotnických studií. Tento týden proběhl ve dvou vodních areálech, v loděnici Univerzity Pardubice a Aquacentru Pardubice. 

Akci pořádala Katedra tělovýchovy a sportu ve spolupráci s Městskou policií Pardubice.

Budoucnosti se nemusíme bát, myslí si profesorka Zuzana Bílková z Univerzity Pardubice. Koronavirus podle ní sice úplně nezmizí, ale stane se nedílnou součástí všech virů, které s námi běžně existují. Občas se budou objevovat infekční ohniska, ale díky kvalitnímu zdravotnictví se zvládnou včas podchytit. Nicméně letošní letní dovolenou v zahraničí imunoložka nedoporučuje.

„Nemohu říct, který vir je nebezpečnější, jestli ten u nás nebo jinde ve světě. Ale jsou různé varianty a jakékoliv křížení je nebezpečné. Člověk, který bude infikován dvěma různými typy koronaviru, bude v ohrožení. Jakékoliv mísení proto vnímám jako nežádoucí a cestovatelské aktivity by bylo dobré omezit. Spíš bych se soustředila na naši republiku, popřípadě bych volila cestu autem do nerizikových zemí,“ říká imunoložka Bílková.

Vakcína nebude v dohledné době bezpečná

Výzkumné týmy po celém světě vyvíjejí vakcínu proti koronaviru. Ale bezpečnost se podle profesorky Bílkové nedá zajistit za půl roku. Aby byla vakcína kvalitní a bez nežádoucích účinků, trvá to roky.

„Já jsem propagátorem vakcinace jako takové, ale u koronaviru bych byla obezřetná a počkala bych,“ říká Zuzana Bílková. Zároveň doporučuje především rizikovým skupinám podzimní očkování proti chřipce. Podle ní se tak bude minimalizovat riziko koinfekce s koronavirem.

Rozhovor byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.