Ledek je žádané zboží. Důležité jsou detaily, za jakých podmínek se skladuje, říká český odborník na bezpečnost při práci s chemickými látkami.

Z dostupných informací vyplývá, že úterní neštěstí v Bejrútu způsobil výbuch dusičnanu amonného, tedy ledku. Podle Miloše Ferjenčíka, vedoucího Ústavu energetických materiálů na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice, přitom ledek není extrémně výbušný. Jeho skladování není nic výjimečného a platí to i pro Česko, uvedl expert pro Seznam Zprávy.

Proč je ledek explozivní materiál?

Podle informací z médií mělo jít o ledek amonný neboli dusičnan amonný. O tom je známo, že může za určitých okolností explodovat. Nemluvil bych ale o vysoce explozivním materiálu.

Co tuto vlastnost způsobuje?

Má se za to, že ledek, aby explodoval, musí být intenzivně zahřátý, kontaminovaný, ohraničený a podrobený nějakému iniciačnímu podnětu – nárazu, výbuchu. Tyto podmínky mohly být splněny, pokud byl ledek skladován v budově v sousedství hořících pyrotechnických výrobků, což je dostupné tvrzení o průběhu události.

Proč se ledek skladuje v tak velkých množstvích, jako tomu bylo zřejmě i v Bejrútu?

Protože je to velice kvalitní a oblíbené průmyslové hnojivo.

Jaká rizika je třeba při skladování či manipulaci brát v potaz, kterých se vyvarovat? Uvádí se, že původní příčinou výbuchu ledku mohl být nedaleký požár.

Ano, podle videa před výbuchem probíhal požár. To je jedna z podmínek, které mohou vést k explozi ledku. Předcházení požáru v blízkosti ledku je jedním z hlavních opatření, která mohou explozi předejít.

Není riskantní skladovat velké množství ledku v přístavu blízko velké aglomerace?

K tomu je těžké zaujmout rozumné stanovisko. V přístavech se skladuje zboží. Ledek je zboží. Důležité jsou detaily, za jakých podmínek se skladuje.

Lze říci, jaké zásoby ledku se skladují v Česku a jakým způsobem je ošetřena bezpečnost?

Ledek se v Česku určitě skladuje. Nevím, v jakých množstvích, ale nebudou malá. Neznám detaily, ale nepochybuji, že se například požární bezpečnosti věnuje péče.

Jak se skladuje ledek?

V Evropské unii je skladování hnojiv s obsahem dusičnanu amonného upraveno směrnicí, přezdívanou Seveso, která reagovala na dřívější havárie s nebezpečnými látkami. Některé evropské země jako Německo a Francie mají také další národní předpisy. V Česku se skladování řídí Vyhláškou o skladování a způsobu používání hnojiv. U hnojiv s obsahem dusičnanového a amonného dusíku nad 28 procent a předepisuje následující:

- ve skladech musí být látka oddělena a chráněna před jakýmkoli vnosem látek organického původu, zejména pilin, slámy, dřeva, oleje nebo látek alkalicky reagujících, zejména vápna a cementu,

- v jednom skladě může být maximálně do 25 tun balené látky

- hnojiva musí být chráněna proti přímému slunečnímu záření,

- je předepsán minimálně jednometrový odstup od zdi a stropu skladu a minimálně půl metru od tepelného a světelného zdroje a

- rozsypané hnojivo a zbytky obalů se musí neprodleně odstranit mimo skladovací prostor

Článek převzat ze Seznam Zprávy

Autor: Tomáš Pergler

Po sérii nedávných nehod na železnici sestavily České dráhy „Radu pro větší bezpečnost na železnici“, která by měla přispět svými návrhy ke zlepšení situace. Při jejím sestavování byla oslovena také Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice, která nominovala své experty na tuto oblast, a to Ing. Petra Nachtigalla, Ph.D. z Katedry technologie řízení dopravy a Ing. Tomáše Michálka, Ph.D. z Katedry dopravních prostředků a diagnostiky.

Kromě expertů z Univerzity Pardubice jsou mezi čtyřicítkou členů rady také odborníci z ČVUT, zástupci osobního i nákladního dopravce, odborů, strojvůdců i dopravních psychologů. Výsledkem má být zlepšení podmínek pro výkon služby zaměstnanců a zvýšení bezpečnosti na dráze. Nová rada už zřídila tři pracovní skupiny. První skupina se zaměří na přípravu nových zaměstnanců a na prohlubování kvalifikace současných. Druhá pracovní skupina se bude zabývat elektronizací a digitalizací, aby bylo možné zjednodušit provozní dokumentaci a využít vhodný software a aplikace, které zvýší bezpečnost provozu a sníží zátěž strojvedoucích při práci s daty a informacemi. Třetí skupina má na starosti úpravu pracovně-právních vztahů a jejich promítnutí do interních předpisů a systémů. Tématem budou zejména změny legislativy v oblasti pracovní doby a bezpečnostních přestávek a jejich zanesení do podnikových pravidel.

Pracovní skupiny začnou pracovat už během léta, první vyhodnocení jejich činnosti rada plánuje v září, kdy se uskuteční její další zasedání. „Věřím, že brzy předloží návrhy, které povedou ke zlepšení bezpečnosti na železnici," uvedl šéf Českých drah Václav Nebeský, který je také absolventem Dopravní fakulty Jana Pernera.

Martina Macková
vedoucí Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa

Všechny látky jsou jedy, toliko dávka rozhoduje o tom, kdy látka jedem být přestává, parafrázuje známý výrok renesančního lékaře Paracelsa toxikolog Miloslav Pouzar. A zároveň uklidňuje, že obava z toxinů a jedů kolem nás je často přehnaná. To, co nám může uškodit více než třeba zbytky pesticidů, je špatný životní styl. Jak je to s nebezpečnými látkami v potravinách?

Ve spojitosti s potravinami se často v neblahém kontextu používá slovo toxin. Co to tedy přesně je?

Toxiny jsou látky přírodního původu produkované živými organismy. Vedle živočišných toxinů ještě existují například bakteriální nebo plísňové toxiny. Termín toxin je laiky často zaměňován s pojmem jed. Nejde však o slova stejného významu. Termín jed je spíše vyhrazen pro popis akutně působících látek, které i v malé dávce dokážou v krátkém čase vážným způsobem poškodit zdraví či ohrozit život. Toho se lidé obávají, i když často zbytečně. Poškození zdraví v důsledku otravy akutně působícím jedem je málo časté. A když se to náhodou stane, pak jsou toho plná média, viz třeba metanolová kauza (případ největší hromadné otravy pančovaným alkoholem v historii Česka z roku 2012, kdy se otrávilo 117 lidí a 48 zemřelo, pozn. red.). Ale to byl exces, který zaskočil i kontrolní orgány. Míra stupidity, kdy někdo vezme technický metanol a nalije jej do lihu, je obtížně předvídatelná. Tomu žádný systém nemůže vzdorovat, ale lidi to straší. U nás ročně zemře okolo 120 000 lidí a z toho „jen“ několik desítek v důsledku kontaktu s akutně působící látkou.

Ovšem bakteriální nebo plísňové toxiny mohou zdraví poškodit, nebo ne?

U nás se nejčastěji umírá na nemoci srdce, poté na nádorová onemocnění a pak na cévní příhody. Na tyto nemoci umírají lidé v důsledku dlouhodobého poškození zdraví. Musejí na tom tedy docela dlouho „pracovat“. Takže to, co je pro zdraví nejškodlivější, je špatný životní styl a špatné složení stravy. Zdraví škodlivé látky, které ve stravě jsou, například mykotoxiny z plísní nebo rezidu a pesticidů (zbytky přípravků určených k tlumení chorob rostlin a k hubení škůdců, pozn. red.), nemají na zdravotní stav člověka z hlediska celkového obrazu v podstatě žádný vliv. Dnes žijeme v prostředí, které je velmi kontrolované. Stačí se podívat, kolik institucí se u nás zabývá kontrolou kvality potravin, je to z hlediska kontaminace toxickými látkami jedna z nejkontrolovanějších komodit vůbec. Když se venku nadechnete vzduchu, tak ten bude kontrolovaný mnohem méně než to, co máte na talíři.

Kontrolují se všechny potraviny, které se prodávají v obchodech?

To by nebylo logisticky vůbec reálné, jedná se o namátkovou kontrolu. Ale některé potraviny se kontrolují častěji, protože jsou z podstaty problematičtější. Například mykotoxiny produkované plísněmi, které se objevují ve skořápkových plodech, arašídech nebo třeba v kukuřici. Tam stačí malé nedodržení technologické kázně třeba při skladování, a nebezpečí kontaminace je pak větší. To ale neznamená, že by ořechy zakoupené v obchodech více ohrožovaly naše zdraví než třeba mrkev. Jednak jich sníme celkově méně a za druhé je jejich tendence plesnivět známá, proto se častěji kontrolují, a tím pádem jsou i častěji zachyceny nevyhovující vzorky. Nejlepší zdroj pro informace o kontrole potravin je internetový portál www.bezpecnostpotravin.cz.

Pokud je každá látka, jež se vyskytuje v potravinách, potenciálně škodlivá, jak si jejich příjem můžeme ohlídat?

Pro potenciálně rizikové látky se počítá tzv. akceptovatelný denní příjem (zkratka ADI z anglického acceptable daily intake, pozn. red.). ADI je pak využíván při tvorbě limitů regulujících výskyt škodlivin v jednotlivých potravinách. Při výpočtu těchto limitů je zohledněno, v jakém množství typický spotřebitel danou potravinu konzumuje. Problém samozřejmě nastává, pokud typický spotřebitel nejste. Když budete třeba vegan, vyloučíte určité složky stravy a budete se soustředit na jiné, pak vypadáváte z běžného spotřebního koše. A potom roste riziko, že v zúženém sortimentu přesáhnete bezpečnou dávku kontaminující látky. Na druhou stranu jsou limity počítané tak, aby ochránily i tento typ spotřebitelů. Nemělo by vám to tedy poškodit zdraví, ale určitě budete ve větším riziku než běžný spotřebitel.

Jaké kontaminující látky máte na mysli?

Typickými kontaminanty potravin jsou rezidua pesticidů, téměř pro každý pesticid najdete akceptovatelný denní příjem. Další jsou třeba kovy, látky, které mohou prosakovat do potravin z obalů, nebo antibiotika, jež jsou poměrně častým kontaminantem masných výrobků zachyceným Státní veterinární správou. Nebo třeba v rybách malachitová zeleň, což je látka používaná k léčení chorob u ryb – vloni se objevily nadlimitní záchyty.

Pomůže k likvidaci kontaminantů v potravinách tepelné zpracování? Třeba právě u masa?

To nejde jednoduše říct. Látek, které mohou potraviny kontaminovat, je velké množství a každá se při zahřívání chová jinak. Některé je možné varem zlikvidovat. Ale jiné toxické látky mohou tepelným zpracováním zase vznikat, třeba špatnou úpravou. Například když maso při pečení, smažení nebo grilování spálíte, mohou vzniknout karcinogenní polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU). Ty při grilování na otevřeném kouřícím ohni, ale také na dřevěném uhlí vznikají spalováním odkapávajícího tuku. Vyskytují se však i v grilovaných a uzených výrobcích.

Spotřebitelé jsou občas strašeni, že se v rybích výrobcích vyskytuje vysoký obsah toxické rtuti. Na druhou stranu se doporučuje jíst mořské ryby kvůli omega-3 mastným kyselinám. Jsou tedy zdravé, nebo ne?

Je pravda, že mořské plody, nejen tedy ryby, mohou obsahovat těžké kovy - například právě rtuť. Ale fakt, že v nějakém výrobku najdete rtuť, ještě neznamená, že je v ní obsažena na úrovni, která je zdravotně riziková. Někdy je pozornost na toxické látky daná tím, co jsme schopni zjistit. A protože se kovy ze všech látek analyzují nejsnáze, analyzují se hodně často. Záchytů tím pádem bude více. U potravin je vždy potřeba zohlednit, kolik tam dané kontaminující látky je. U kovů je například poměrně dost záchytů, ale poměrně málo z nich je nadlimitních. Je tedy mnohem pravděpodobnější, že k poškození zdraví dojde v důsledku nízké konzumace ryb a nedostatečného příjmu výživově hodnotných složek v rybím mase obsažených, než že k poškození zdraví dojde v důsledku toxického účinku rtuti. Ale univerzální doporučení nejde nikdy říct, a pokud to někdo dělá, pak je to velice nerozumné. Existují totiž lidé, kteří mohou být na konkrétní toxickou látku citlivější než zbytek populace, mohou mít vrozenou vadu nebo nějaké onemocnění. Osobně mám velkou důvěru v naše orgány kontroly potravin, ale zároveň je potřeba mít neustále na mysli, že každá látka je toxická. První věc, kterou učím studenty na první přednášce toxikologie, je postulát: všechny látky jsou jedy, toliko dávka rozhoduje o tom, kdy látka přestává být jedem. Vezměte si, že cukr je vlastně také jed.

Takže se můžeme cukrem předávkovat až ke smrti?

Ano, ale vedle velikosti dávky hraje důležitou roli i frekvence dávkování. Pozřít na posezení tolik cukru, aby to člověka zabilo, je prakticky nemožné, ale sníst denně tolik cukru, že vám to dramaticky zkrátí dobu dožití např. v důsledku nemocí spojených s obezitou, to je v naší zemi celkem běžný příběh. Zdraví si ovšem můžeme poškodit jakoukoliv látkou. Syntetickou i přírodní. Typickou látkou přírodního původu, která je velice toxická a působí jako kontaminant potravy, jsou již zmiňované mykotoxiny. Téměř všechny poškozují játra a ledviny a negativně působí na náš imunitní systém, některé jsou potenciálně karcinogenní. Další příklad výskytu přírodních toxických látek jsou jedovaté houby. A to je sběr hub jedna z typických českých kratochvílí. Lidé se primárně bojí syntetických látek, ale dívat se na toxicitu prizmatem původu, tedy jestli se jedná o přírodní, nebo syntetickou látku, je nesmysl. Když si seřadíte látky podle akutní toxicity, pak se první syntetická látka objeví na žebříčku až někde ve druhé desítce.

Které látky jsou v žebříčku na předních místech?

Jedna z nejjedovatějších přírodních látek je botulotoxin. Prudký bakteriální jed, který vzniká za nepřístupu vzduchu a za vysoké teploty v málo kyselých potravinách – např. v uzeninách zavřených v igelitu. Proto se mu také někdy říká klobásový jed.

Myslela jsem, že se botulotoxin používá v kosmetice k vyhlazování vrásek.

To také, protože tato látka je toxická až v určité koncentraci. Opět jsme u problematiky velikosti dávky. Navíc toxicitu látky také výrazně ovlivňuje cesta vstupu do organismu. Botulotoxin je velmi toxický, když ho požijete přes trávicí trakt a když ho požijete hodně. To pak budete mít zažívací potíže, nebo se můžete až udusit, protože vám přestanou fungovat dýchací svaly. Když ho ale dostanete trochu do kůže, pak to není tak zlé. Botulotoxin vypíná svalové napětí, takže může pomoci například k redukci vrásek.

Na etiketách potravin bývá nápis „Spotřebujte do...“, který označuje datum, do něhož je garantována jejich zdravotní nezávadnost. U konzerv či zmrazených potravin je ale často trochu jiný nápis: „Minimální trvanlivost do...“ Co přesně znamená ten?

Značí dobu, po kterou výrobce garantuje zdravotní nezávadnost, ale i senzorické vlastnosti výrobku. To znamená, že v den končící minimální spotřeby bude výrobek chuťově a výživově stejný, jako v den, kdy byl vyroben. Spousta potravin stárne zejména senzoricky. Když je budeme dlouho skladovat, mohou jinak chutnat. Třeba otevřená láhev vína není po čtrnácti dnech k pití, ale zdraví vám nepoškodí víc než hned po otevření. Nejedná se tedy o zdravotně toxikologickou záležitost, ale o kvalitativní záležitost. Obecně nemusí být potravina ještě dlouho po datu minimální trvanlivosti zdravotně závadná. Potravinové banky tak mohou kupovat prošlé potraviny, protože pro lidi v obtížné ekonomické situaci nemusí být datum minimální trvanlivosti tak zásadní.

Někteří spotřebitelé, zejména maminky s malými dětmi, u potravin hodně řeší přídatné látky (aditiva), tzv. éčka. Co jsou vlastně zač?

Jsou to chemické látky, které se do potravin přidávají kvůli vylepšení nebo zachování jejich trvanlivosti či vzhledu, konzistence, chutě, vůně a podobně, a to bez ohledu na jejich výživovou hodnotu. Ale stejně jako jiné látky jsou pečlivě kontrolované.

U některých přídatných látek jsou ovšem prokázány negativní účinky na zdraví, pokud jich spotřebujeme hodně. Některá „éčka“ mohou mít projímavé účinky, barviva mohou prohloubit hyperaktivitu nebo ADHD, siřičitany mohou způsobit otok hrdla, svědění úst a pokožky a podobně. Obavy mi zde přijdou oprávněné.

Různé věci mají různý vývoj, ani toxikologie není statická věda. V podstatě neustále pracujeme s neúplnými informacemi. Když pracuje ekonom s určitou mírou nejistoty, pak se mu to trpí. Když takto pracuje toxikolog, vnímá se to jako problém. V průběhu historie se objevilo několik typů „éček“, u nichž se ukázalo, že nejsou úplně zdravotně nezávadná. Mohlo se to však zjistit až poté, co se dlouhodobě používala. A když se něco takového zjistí, samozřejmě přijde okamžitá regulace a taková látka se už nepoužívá. Mnohem větší jistotu máme u nových látek než u starých.

Jak to?

U spousty látek, a nejen co se týče potravin, existuje princip „dlouhodobého zaužívání“. To znamená, že pohled na jejich závadnost či nezávadnost se odvíjí od toho, že se dlouho používají a žádný problém se nezjistil. Jenže když jdeme do hloubky, u některých látek zjistíme, že jejich hodnocení je postavené pouze na zkušenosti, a ne na tom, jak hodně byly toxikologicky testované. Zatímco když chcete do potravin zavést nějakou novou věc dnes, Evropský úřad pro bezpečnost potravin má tak striktní procedury, že nová látka musí být detailně otestovaná na všech úrovních.

Jsou biopotraviny větší zárukou toho, že nebudeme konzumovat nebezpečné látky?

U biopotravin si můžete být mnohem jistější z hlediska určitých typů kontaminantů. Pokud máte vnitřní potřebu vyhnout se například reziduím pesticidů, pak je pravděpodobnější, že se jim u biopotravin vyhnete.

Takže se tyto potraviny žádnými pesticidy ani jinými chemickými látkami neošetřují?

Použití chemických látek je u nich výrazněji regulováno. Ale pozor: označení „bio“ nebo „eko“ automaticky negarantuje zdravotní nezávadnost. To jsou dvě různé věci. U těchto potravin může totiž vzniknout jiný problém. V 90. letech se v Anglii např. objevil případ otravy psoralenem z bioceleru. Psoralen je toxická látka, která se objevuje v celeru, když je napaden škůdci živícími se jeho dužinou. Pomocí pesticidů můžeme napadení rostliny předejít, a tvorbu psoralenu tak potlačit. Ale v rámci tamní bioprodukce byl celer škůdci napadena začal si vytvářet velké množství těchto přírodních obranných látek. Je to jenom jeden případ, který nic neříká o celkovém trendu, ale na jednu stranu se vyhýbáme průmyslovým kontaminantům, a na druhou stranu nám mohou ublížit zase jiné formy kontaminantů, třeba ty přírodní. Těžko tedy říci, zda jsou biopotraviny zdravější, žádné odborné důkazy nejsou. Spíše naplňují naši psychologickou potřebu vyhnout se syntetickým látkám a určitě mají i jiné senzorické vlastnosti, zpravidla lépe chutnají. A protože má psychika na zdraví člověka velký vliv, pak z tohoto pohledu zdravější vlastně jsou.

Obsahují biopotraviny i konzervanty?

Mezi konzervanty můžeme zařadit i celou řadu přírodních látek. Takže ano. Někteří prodejci mají tendenci množství konzervantů v potravinách snižovat, ale u potravin, kde se nepoužívají konzervanty, je nutné co nejvíce zkrátit dobu mezi výrobou a okamžikem, kdy se nám potravina dostane na stůl. To je případ třeba farmářských trhů. Určitě je lepší kupovat například české jahody než jahody z Chile. Chovat se sezonně. Ale pokud chceme nakupovat v supermarketu, je ze zdravotního hlediska logické smířit se s určitou mírou konzervantů, protože nás tyto konzervanty chrání.

Můžeme trhat ovoce u silnice, nebo je to z hlediska zdraví nebezpečné kvůli zplodinám z projíždějících aut?

Riziko povrchové kontaminace kovy a zplodinami hoření pohonných hmot je u silnice samozřejmě vyšší. Že se látky dostanou dovnitř plodu, je však málo pravděpodobné, velkou část problému můžeme vyřešit pečlivým omytím ovoce. České kontrolní orgány se sice na toto speciálně nezaměřují, studie ze zahraničí ale ukazují, že omytí snižuje kontaminaci méně účinně u bobulovin (maliny, ostružiny) než u jiných typů ovoce (např. jablek).

A je možné jíst jádra z meruněk nebo z jiných ovocných plodů, což občas zkoušejí děti?

Jádra z meruněk, jablek, broskví a podobně obsahují glykosid amygdalin. Pokud jádro rozkoušeme, působením kyselých žaludečních šťáv se z amygdalinu uvolňuje velmi toxický kyanovodík. Obsah amygdalinu sice závisí na mnoha faktorech a velmi kolísá, avšak má hořkou chuť, podle níž můžeme jeho přítomnost v jádrech odhalit. V odborné literatuře lze nalézt několik zmínek o akutní otravě jádry peckovin, ovšem není to příliš časté. Projevy otravy byly pozorovány třeba po jednorázovém pozření 80 jader z meruněk či 500 jadérek z jablek. Obsah amygdalinu, který odpovídá tolerovatelnému dennímu příjmu, se vyskytuje asi v jednom až dvou jádrech z peckovin. Amygdalin je též pod názvem vitamin B17 nabízen jako prostředek pro podporu léčby nádorů. Nicméně klinické studie terapeutický účinek uspokojivě neprokázaly, v několika zemích je proto nabízení vitaminu B17 jakožto léčiva považováno za nekalou obchodní praktiku.

Jak je to s plísněmi v potravinách? Plísňové sýry jsou zdraví neškodné, ale plesnivá marmeláda patří do koše?

Plísně jsou mikroskopické houby, které jsou v určitém ohledu podobné normálním houbám. Takže jsou jedlé, nejedlé a jedovaté, prostě jako houby. Jedlé plísně, které najdeme na plísňovém sýru, neprodukují žádné nebezpečné sekundární metabolity. Ovšem jiné plísně, jako je Aspergillus flavus, produkují aflatoxiny, které jsou prudce jedovaté (tento druh plísně se vyskytuje hlavně na kukuřici a arašídech, podobně i na promočených kobercích, a může způsobit infekci plic či napadnout mozkové a plicní tepny a způsobit infarkt, pozn.red.).

Znamená to, že když se na potravině objeví plíseň, která tam být nemá, potravina se ihned stane toxickou?

To se takto říci nedá, protože nevíme, o jakou konkrétní plíseň jde. Z hlediska předběžné opatrnosti je ovšem rozumné plesnivý výrobek vyhodit. Mykotoxiny, jež některé plísně produkují, migrují potravinou a mohou se zanořit i do velkých hloubek, třeba u džemů.

Záludnou jedovatou látkou prý může být i kyselina šťavelová.

Ano, vyskytuje se například ve špenátu, mangoldu, šťovíku...Tyto rostliny jsou však z jiných hledisek důležitou složkou zdravé výživy. Pro potlačení jedovatých účinků kyseliny šťavelové je potřeba převést ji na nerozpustný šťavelan vápenatý. Toho se docílí reakcí s vápenatými ionty, které jsou např. v mléčných výrobcích. Proto je vhodné přidávat do špenátu mléko.

V jakých potravinách se vyskytuje hliník?

Přirozeně třeba ve špenátu, pečených bramborách se slupkou, ve švestkové šťávě nebo v čaji. Některá potravinářská aditiva (přísady) jej obsahují také. Ale toxicita závisí na dávce.

Představuje nějaké zdravotní riziko?

Hliník považujeme za toxický, ale jen proto, že když se dokáže dostat k nervovým buňkám, může je poškodit. Známe to z doby, kdy se začínalo s dialýzami. Přes upravenou vodu se hliník dostal do krve pacientů, kteří následně umírali na dialyzační demenci, jejíž projevy jsou velmi podobné Alzheimerově chorobě. Běžně se ale přes trávicí trakt téměř neumí vstřebat, takže v potravinách nebo ve vodě nepředstavuje žádné významné riziko. Bát se ho v potravinách, v potravinovém obalu nebo vyhazovat hliníkové nádobí mi tedy přijde zbytečné.

Nejsou hliníkem potažené i vnitřky konzerv?

Ne, ty jsou pokud vím potažené sloučeninami cínu. Po otevření mohou některé povrchy oxidovat a uvolňovat cín do potravin. Nemusí to mít toxikologicky významné následky, ale senzorické ano. Konzerva je od toho, že je v ní potravina konzervovaná, a když ji otevřu, měl bych ji měl co nejdříve spotřebovat.


Může půst nebo dieta očistit tělo od toxinů?

Jakýkoliv krátkodobý proces, který nevede ke změně životního stylu, má z hlediska zdravotního dopadu minimální efekt. A většina postupů, jež se pro detoxikaci používají, vlastně nemá ani žádný krátkodobý efekt. Mnohé populární detoxikační kúry jsou založeny na primitivně zjednodušených biologických a toxikologických předpokladech, snaží se nabízet univerzální řešení problému. Jenže typů toxických látek, které se teoreticky z různých důvodů (kouření, strava, stav životního prostředí, nemoc apod.) mohou v našem těle hromadit, je ohromné množství. A stejně jako neexistuje všelék na všechny možné nemoci, protože co v určitém kontextu léčí, v jiném škodí, neexistuje ani obecně doporučitelná detoxikační kúra.


Velkým strašákem mohou být i ftaláty. Podle jedné americké studie ohrožují reprodukční orgány ještě nenarozených chlapců, neblaze přispívají i k předčasným porodům. Kde všude jsou?

Ftaláty se používají jako změkčovadlo u plastů, najdeme je v některých obalových materiálech přicházejících do styku s potravinami, třeba v těsnění u víček, jsou i v podlahových krytinách, sprchových závěsech, pláštěnkách, zdravotnických pomůckách nebo v kosmetice. Nejvíce se ale ftaláty hlídají u plastových hraček pro děti, protože zasahují do hormonálního systému, a ten je u dětí citlivější než u dospělých. Zde je tedy namístě tyto látky hodně hlídat.

Co dalšího v běžné domácnosti může znamenat zvýšené toxické riziko?

Třeba chemikálie. Doma máme většinou různé žíraviny, kyseliny, louhy, čističe do WC, čističe trub apod., a ty jsou příčinami různých úrazů. Zejména starším lidem se stává, že v kredenci zamění nějaký prostředek za jiný a vypijí něco, co je korozivní (žíravé). Za to však nemůže látka, ale to, že je někdo schopen skladovat čistič na WC vedle stolního oleje.

Může nás ohrozit i vdechování čisticího prostředku, když například umýváme toaletu nebo čistíme odpady?

Ano, některé prostředky mohou uvolňovat látky, jako je například chlor, který může podráždit dýchací cesty a poškodit plíce. Není tedy dobré jej vdechovat a u takové činnosti je potřeba hodně větrat.

Nejběžnějším domácím pomocníkem je prostředek na umývání nádobí. Je nutné nádobí po umytí saponátem ještě oplachovat, nebo můžeme pěnu nechat na nádobí zaschnout?

Saponáty mají jako povrchově aktivní látky určitou míru nebezpečnosti, ale množství, které ulpí na nádobí, nepředstavuje žádné bezprostřední zdravotní riziko. Organismus má při vystavení toxickým látkám určité mechanismy, jak se s případným toxickým atakem vyrovnat. Produkuje například enzymy, které dokážou určité sloučeniny rozkládat. A nebo látky, které napomáhají vylučování toxických látek z těla. Má samozřejmě i určitou kapacitu, a když jipřekročíte, pak vám některá z toxických látek začne škodit. Obecně platí, že pokud se něčemu můžu vyhnout, tak se tomu vyhnu. Takže je zde otázka, zda chci na oplachování nádobí plýtvat vodou, které je nyní málo, nebo zda chci řešit celkové zatížení svého organismu chemickými látkami. Osobně to moc nedramatizuji, ale nádobí oplachuji. A i kdyby ne, pak v porovnání s panákem rumu, kouřením a procházkou ve městě bude ten účinek zanedbatelný.

Spousta lidí doma pálí svíčky, mají aromalampy s vonnými oleji. Jsou tyto věci toxické?

Tohle je věc původu a kvality výrobku. Na trhu se objevily nekvalitní typy svíček, jež mohly uvolňovat toxické látky do vzduchu, což zjistily kontrolní záchyty. Svíčka tedy může býti zdraví škodlivá, ale jestli se to děje konkrétně se svíčkou, kterou máte na stole, to nevím. Není to vlastnost typu výrobku, ale jenom nekvalitního kusu výrobku. Je to podobné jako s tetováním. Není to dobře regulovaný prostor, nikdo přesně neví, kdo by to měl hlídat a regulovat. To, že dá někdo do svíčky něco, co není zdravé, je pravděpodobnější, než že se to stane u potravin. Z hlediska opatrnosti tedy ve mně aroma svíčka vyvolává pocit většího možného nebezpečí než cokoliv z potravin.

A co samotné hoření svíček? I těch kvalitních?

Při nízkoteplotním spalování čehokoliv, tedy třeba svíčky nebo cigarety, se uvolňuje oxid uhelnatý a polycyklické aromatické uhlovodíky, které není dobré dýchat. Neuvolňují se samozřejmě v takové míře, která by nás bezprostředně ohrožovala, ale je to určitý příspěvek k celkovému zatížení organismu.

Zmínil jste tetování. To nám může zdravotně ublížit?

U tetování souhlasíte s celoživotní expozicí (působení) látce, o které vlastně nic nevíte. V rizikové analýze máme jako toxikologové velmi neradi, když je tam velká míra nejistoty. A u tetování z mnoha procent nevíme, co si do kůže dáváme, ale víme, že to tam budeme mít skoro celý život. Mohu lidem tisíckrát říkat, že malé množství rezidua pesticidů v potravinách není žádný zásadní problém, a oni se budou rozčilovat, že to zlehčuji. A pak se nechají potetovat. Je to paradox, protože každý pesticid je testovaný na několika typech organismů, ale při tetování se používají barvy, o nichž často nevíme téměř nic.

Nemají na ně tetovací salony hygienický atest?

Mají. Obvykle jde ale o atest týkající se mikrobiálního znečištění, běžně se netýká toxicity látek, které jsou v barvách obsaženy. Je lehce nerozumné, že jsme schopni bez problémů akceptovat tetování, aniž o něm cokoliv víme, a na druhou stranu nejsme schopni rozumově akceptovat „éčka“, o nichž toho víme hrozně moc.

Mohou nám ublížit fluoridy v zubní pastě?

Jak už jsme si říkali, toxické je všechno, co přesahuje nějakou rozumnou míru. Takže když fluoridu sníte nadlimitní množství, zdraví vám poškodí. Ze světa známe případy poškození zubní skloviny fluoridy, při vysokých koncentracích způsobuje nemoc, které se říká fluorosis. Je spojená se vznikem určitých sloučenin v zubech, které vedou k jejich rozpadu. Ale když si budete dvakrát denně čistit zuby pastou s fluoridy a patříte do běžné populace, pak není důvod k obavám. U léků, kosmetiky nebo potravin je vždy návod k použití a podle něj je dobré se řídit. Když si do krku nasypete kypřicí prášek do pečiva, vznikne vám v žaludku oxid uhličitý a minimálně vám bude strašně špatně. Takže z tohoto pohledu je i prášek do pečiva toxický. Ale takto ho nikdy nepoužijete, prášek dáte do pečiva, oxid uhličitý vznikne v troubě, a vy se ho tím pádem bát nemusíte.

Doc. Ing. Miloslav Pouzar (47), Ph.D.
Pracuje v Ústavu environmentálního a chemického inženýrství Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice. Zabývá se zejména prvkovou analýzou
a ekotoxikologií, přednáší toxikologické obory. Je autorem knihy Kalich hořkosti.

Rozhovor převzat z Týdeníku TÉMA

Tohle jsou úplně noví studenti Univerzity Pardubice. Přihlásili se, prošli výběrem a dorazili na svoje fakulty k zápisu, bez kterého prostě začít studovat nejde. I když na první přednášky půjdou až na konci září, se svoji novou univerzitou se mohou seznámit a identifikovat už dnes.

Každý z prváků totiž dostal už u zápisu Chytré desky, které obsahují všechny základní informace o Univerzitě Pardubice, zázemí, které poskytuje, i možnostech, jak strávit volný čas v kampusu i mimo něj. A placku s logem školy v moderní úpravě si může připnout klidně hned. Na konci prázdnin je čekají seznamovací kurzy a také speciální akce Příliv, aby jejich první semestr odstartoval co možná nejpříjemněji.

„Myslím, že píšu tak trochu kancelářské detektivky z 19. století, plné lidiček nevýznamných a zapomenutých, skutečných či smyšlených,“ říká Marie Macková

Letní dvojčíslo Koridoru se věnuje možnostem trávení volného času. A běh, o němž se hojně píše v jeho první části, stejně jako sport obecně, představují pouze jeden z celé řady způsobů. Bavit se totiž samozřejmě můžeme i pasivně, tedy fyzicky pasivně. Protože mysl při četbě pasivní rozhodně není. Své o tom ví Marie Macková, která je nejen čtenářka, ale i spisovatelka: na kontě má několik odborných monografií, celou řadu spoluautorství a v neposlední řadě tři čtivé historické detektivky.

Z nich první vyšla v roce 2015, druhá v roce 2017 a zatím poslední titul, nesoucí název Příběh falešného copu, vyšel v lednu tohoto roku. Nasmlouvaná autorská čtení stihla autorka pouze v Ústí nad Orlicí, zbytek překazila krizová situace týkající se koronavirové pandemie. Proč se Marii Mackové říká „hylvátská Agatha“, jaký je její detektiv Eduard Plischek a jaký má vztah ke čtení a literatuře? Nejen o tom jsme si povídaly u odpolední kávy.

Paní docentko, vy jste historička, učitelka a spisovatelka v jednom. V které z těchto „rolí“ se cítíte nejlépe a proč?

Historička jsem vzděláním, dlouholetou praxí, a tak vlastně řemeslem. Je to dobrý základ, od kterého se ostatní odvíjí. Na pedagogickém působení oceňuji možnost být blízko studentskému nadšení a neotřelým nápadům některých z nich. A psát je báječná zábava.

Jaké neotřelé nápady máte třeba na mysli?

Odborné – tedy pohled na problém nezatížený určitým stereotypem. I za cenu toho, že některá taková odvážná verze ve svém důsledku vede pouze k diskuzi, k vyjasnění názorů.

Inspirují vás některé takové nápady i při vlastní tvorbě?

Nápad zásadně vždycky nechávám jeho autorovi, někdy nestíhám realizovat ani své vlastní. Ale když se daří rozvíjet, je příjemné to pozorovat.

A jak jste se k psaní vlastně dostala? Tíhla jste k němu od malička?

Odborné texty píšu od studentských let, to je součást práce historika a připouštím, že mě to ještě nepřestalo bavit. Na beletrii došlo podstatně později, i když který student si nezkusí napsat něco víc než jen povinné kompozice z jazyka mateřského, případně jiného?

Lze tedy říci, že se vaše spisovatelská praxe prolíná s praxí historičky a pedagožky?

Vzhledem k tomu, že jsem si oblíbila žánr historická detektivka, či dobové krimi, jak je to aktuálně avizováno, tak to s výzkumnou rovinou mé práce souvisí. Přinejmenším mám k dispozici slušnou znalost dobových reálií a v tomto smyslu se snažím nevodit čtenáře za nos. Kromě toho se musím umět dívat na každý „příběh“ v dlouhém trvání. Pedagogická práce je trochu něco jiného, její cíl je přesně daný: přednáším dějiny správy a některé z tzv. pomocných věd historických.

Máte pravdu v tom, že spisovatel by měl rozumět tomu, o čem píše – ideálně tedy, když píše přímo o svém oboru. Podněty a témata k psaní knih tedy čerpáte z vlastní praxe a bádání?

Dějiny finanční správy 19. století jsou mým oblíbeným a hýčkaným výzkumným tématem a „velký detektiv“ v mé beletrii je komisař finanční stráže, takže jedna částečka z toho už tehdy značného kolosu finanční správy habsburské monarchie. Myslím, že píšu tak trochu kancelářské detektivky z 19. století, plné lidiček nevýznamných a zapomenutých, skutečných či smyšlených, jejichž vzlety a pády se dají dohlédnout pouhým okem a jejichž otisk boty možná zůstal kdesi na polní cestě nebo břehu řeky.

S takovými hrdiny se čtenář snadno ztotožní… Myslíte, že je to pro čtenáře důležité?

Otázka patrně víc pro čtenáře než pro autorku. Osobně v roli čtenáře preferuji zvědavý odstup ve smyslu: „To jsem zvědavá, jak se z toho dostaneš!“ Nebo pozici vzdáleného pozorovatele. Pro případ, že by mi hlavní padouch připadal přece jenom příliš sympatický.

Jaký je váš hlavní hrdina – komisař Eduard Plischek? Jaký je to druh vyšetřovatele? Spíš jako Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot?

Je to můj „velký detektiv“. Figura komplet vymyšlená, proto jednoznačně kladná. Ačkoliv patří do 19. století, tak není čistý individualista. Je svázán předpisy sboru finanční stráže – mimochodem skutečnými – a překračovat je umí a chce jen zřídka, když se situace vyhrotí. Takže z uvedených světových kolegů shodné rysy nemá ani s jedním, i Poirot je větší individualista.

Hovoříte o svých knihách i s žáky? Když to řeknu úplně obyčejně: Řada pedagogů publikuje, ale mnoho jich nepíše zábavné a čtivé detektivní romány. Kdyby mě někdo takový učil, zřejmě bych tím byla fascinována.

Udělat seminář z vlastních detektivek bych pro mé studenty, ať už historiky nebo archiváře, uměla, ale oni musí proniknout do dějin nejprve z úplně jiné roviny, berou-li to řemeslo opravdu poctivě. Beletrie tohoto typu může být zábavnou nadstavbou, která přijde až ve značně pokročilém stádiu koexistence autora s výzkumem. Se svými současnými studenty raději diskutuji o své odborné tvorbě. Ti, kteří již dostudovali, se občas na téma detektivek ozvou a je to z mnoha důvodů neobyčejně příjemná zpětná vazba, které si moc vážím.

Vaše detektivní příběhy jsou plné historických informací. Čtenáře tak obohatí nejen o zážitek z četby samotné, kromě toho se může i mnohé dozvědět. Je to jeden ze záměrů, s nímž knihy píšete? Bavit a zároveň populární formou učit o historii?

Tohle je velmi záludná rovina: všichni autoři historických románů i detektivních a kriminálních příběhů zasazených do minulosti vlastně vytvářejí paralelní historii. I ti, kdo úzkostlivě dbají na autenticitu reálií. Na druhou stranu má každý z nás právo na určitou míru autorské licence. Já například v jejím rámci vymýšlím konkrétní lidičky - neměním ani nedomýšlím životy obecně známých osobností -, které ale zároveň nutím přemýšlet tak, jak to obvykle dělalo „mé“ 19. století. Aby ze všeho nezbyla jenom více či méně atraktivní kulisa. Poučení? Fakticky by v tom taková rovina být mohla, ale populární forma poučení o historii by podle mého názoru měla vypadat jinak.

Historické detektivky, odborné monografie. Knih máte na svém kontě poměrně dost. Kolik přesně?

Samostatných odborných monografií mám doposud na svém kontě jedenáct, spoluautorství je podstatně víc. Historické detektivky jsou tři.

Kterou z vydaných detektivek máte nejraději?

Nemám mezi nimi žádného výrazného favorita, ke všem se hlásím. Ovšem v roce 2010 vyšla knížečka Tajemství správce Riedera, kde jsem se pokusila spojit několik rovin bádání a přidala své vlastní, úplně nové pověsti. Trochu hůř se takový útvar zařazuje do literární klasifikace, ale považuji ho za komplexní, srozumitelný a příjemný. Kromě toho se nedávno tato práce stala citovaným základním motivem pro paralelní odbornou studii publikovanou v prestižním domácím vědeckém časopise. Myslím, že ten nápad nebyl marný.

To je ohromný úspěch. V návaznosti na to: Víte, že se vám přezdívá „ústecká Agatha Christie“ nebo „hylvátská Agatha“?

Přezdívku v souvislosti s Ústím slyším poprvé, ješitné části mého já velmi lichotí, ale objektivně vzato: na tuhle paní autorku nemám (úsměv). Ovšem patřím ke skalním fanynkám slečny Marplové a k některým textům Agathy Christie se umím opakovaně vracet a vychutnávat si je.

To máme podobné. Jen já vždycky preferovala spíše Hercula Poirota. Vy sama tedy zřejmě čtete ráda.

Vášnivou čtenářkou jsem od té doby, co jsem aktivně i pasivně zvládla abecedu. Někdy to hraničí se závislostí na písmenkách (úsměv).

A jaké knihy čtete nejraději? Jsou to detektivní romány?

Některé odborné práce stále čtu s velkým potěšením a nepovažuji to za úmornou práci. Z detektivek si vybírám spíš klasiku a ty přemýšlivější, naopak moc nemusím ty prvoplánově akční a noir. Mám ráda cestopisy a reflexe krajiny ze všech dob, „zvířecí“ povídky, humor typu pánů Jirotky nebo Horníčka, a další a další.

Co je podle vás hlavním přínosem četby?

To může být podle mne velice různé: do textů jsou zaklety základní principy víry, morálky i vědění. Jiné texty mohou být prostředkem k odreagování, k úniku od reality i k pouhému nezávaznému brouzdání někde v příjemnu.

Vy sama také učíte. Přicházíte do styku s velkým množstvím lidí, studentů. Myslíte, že mládež čte?

Student je z podstaty věci tvor čtoucí: někteří to dělají dobrovolně a nadšeně, někteří pragmaticky, neb se to po nich žádá, ale se slušnými výsledky, jenom zlomek se s četbou pere. Myslím, že to ale tak bylo vždycky.

A nyní mimo studentské lavice – znám spoustu lidí, kteří nečtou vůbec. Tvrdí, že je čtení nebaví. Co byste jim poradila? Proč by měli dát čtení šanci?

Osobně si neumím představit člověka, který nečte: naše civilizace je založena na znalosti čtení a pokud možno i psaní. Většinu informací získáváme právě tímhle způsobem, a informace jsou dnes jedním z nejcennějších artiklů. Neznalost některých informací může omezovat, v případě jiných to pak může vyloženě škodit, ale každý je i v tomto směru odpovědný sám za sebe a mimo jiné i tímto aspektem o sobě dává cosi vědět. Vždyť i vyjádření na nejrůznějších sítích, ba pouhá sms je jistý druh textu, který je třeba si přečíst, ale především ho analyzovat a pochopit, to za nás žádná technologie neudělá.

Myslela jsem vyloženě čtení knih.

Pokud máte na mysli beletrii, resp. čtení pro zábavu, není třeba nikomu nic vnucovat: to jenom o hodně přichází každý, kdo se takhle rozhodl (úsměv).  Ale v rovině čisté zábavy si takové odmítnutí představit umím: mě například nebaví sjíždět na lyžích nebo něčem podobném sjezdovky plné lidí, nevidím v tom smysl, nedělám to a někomu se proto mohu zdát divná.

Já také nelyžuji, takže mi divná rozhodně nepřipadáte (smích). Nějaké slovo na závěr?

Všem statečným, kteří dočetli až sem, děkuji.

doc. PhDr. Marie Macková, Ph.D.

Píšící historičce, pedagožce a archivářce Marii Mackové se přezdívá „ústecká Agatha Christie“ nebo také „hylvátská Agatha“. Ačkoliv ona sama přirovnání ke známé „dáme zločinu“ skromně odmítá, na kontě má několik odborných monografií a tři historické detektivní romány. Na mnoha dalších historických pracích se podílela jako spoluautorka. Marie Macková se narodila v Lanškrouně, studovala na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, v letech 1993-2001 působila jako ředitelka Státního okresního archivu v Ústí nad Orlicí a od roku 2001 je pedagožkou Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Zaměřuje se především na 19. století a v tomto kontextu se zabývá regionální historií okresu Ústí nad Orlicí, dějinami správy, také církevními a vojenskými dějinami, dějinami Němců v Čechách a historií tabákového průmyslu v habsburské monarchii. Odborné znalosti čtivou a zábavnou formou promítá do své beletrie.

Rozhovor byl převzat z magazínu Koridor

autorka: Kateřina Hájková / foto: Petr Wagenknecht

Koridor

Vystudovali Univerzitu Pardubice a diplom jim otevřel dveře do světa. Mnozí z absolventů se vydali za hranice naší republiky a už se tam usadili. Někteří na čas, a jiní dokonce napořád. Svou stopu zanechali třeba v Indii nebo v Indonésii. Zakotvili ve Finsku i ve Švýcarsku nebo se jim podařilo se svým nápadem proniknout na cizí trh.

Za jejich úspěchy stojí náhoda, štěstí nebo dobrý kontakt. Všechno dohromady dobře zahrálo třeba v životě restaurátorky Jany Dunajské. Po studiu na Fakultě restaurování dostal její muž pracovní nabídku do švýcarského Lucernu, kde dnes žije již pátým rokem.

Starají se o památky po celém světě

 „Vedle nástěnných maleb a omítek, které jsou mojí specializací, tady restaurujeme také zlacené a mramorované oltáře a sochy, olejomalby, rámy, keramiku, sádru, beton nebo i kostelní inventáře,“ popisuje svou práci Jana Dunajská, která díky své umělecké přípravě už  párkrát měla možnost pracovat na rekonstrukcích polychromie nebo maleb. „Pracuji částečně v ateliéru a částečně na projektech po celém centrálním Švýcarsku. Protože je firma malá, práce je dost různorodá a zajímavá,“ pochvaluje si Jana.

Její kolegyně restaurátorka Martina Šimonová před časem měla štěstí odjet do indického Ladaku neboli Malého Tibetu. „Mým úkolem bylo spolu s kolegyní dokončit rozjetý projekt restaurování svatyně Lhačung v buddhistickém klášteře Diskit. Šlo o kompletní restaurátorský zákrok na oltářní stěně. Zkušenost to byla magická. Spali jsme přímo v klášteře, což je velmi neobvyklé, zvlášť pro turisty, a tím spíše ženy. Jídlo nám připravovali mniši a podmínky byly občas bojové,“ vypráví Martina, kterou i když na práci restaurátorky-dobrovolnice doporučil tehdejší děkan fakulty Karol Bayer. Specializuje se na restaurování nástěnných maleb, ať už v interiéru či v exteriéru, jako jsou fasády, sgrafita a další. Díky svému oboru se podívala na mnohá místa po celé republice i v zahraničí a sama některé projekty dokonce vedla. Jako například restaurování nástropní malby v Salle Tereně (také „zahradním sále“) na zámku v Lysicích u Brna. „Je to unikátní a roztomilá pozdně-renesanční malba s vtipnou tematikou lodí a mořských živočichů,“ dodává Martina.

Pomáhají novému zrození

K tomu, že chce člověk pečovat o druhé a pomáhat jim, nedojde ze dne na den. Myšlenku nosí dlouho v hlavě a o jiné profesi pak ani neuvažuje. Stejně to měla i Blanka Tiainen, která si už jako malá řekla, že bude zdravotní sestrou. Vydrželo jí to dodnes, jen s tím rozdílem, že se přesunula na porodní sál. „Pro porodní asistentku jsem se rozhodla, když jsem se náhodou nachomýtla u porodu kamarádky. Porod mi přišel jako opravdový zázrak a bylo rozhodnuto,“ vzpomíná Blanka. Už během studia na Fakultě zdravotnických studií ji to zaválo do Finska. Absolvovala tu Erasmus studijní a následně pracovní stáž. Po pár letech se do Finska vrátila na stálo. Vystudovala zde magisterský obor Mezinárodní a veřejné zdravotnictví na University of Eastern Finland. Nejdříve nastoupila na porodní sál v městě Salo, později učila budoucí porodní asistentky a zdravotní sestřičky na University of Applied Sciences v Turku. Působila i v univerzitní nemocnici ve stejném městě a nyní pracuje na oddělení porodních sálů a rizikového těhotenství. „Každý porod, u kterého můžu být, je ten nejhezčí. Moc hezké momenty jsou, když mě u porodu chtějí kamarádky, protože potom vidím ty děti i vyrůstat. A stejně tak, když mi maminky, tety, babičky (moje, kamarádek i známých), povídají o svých porodech. Jsou to často moc krásné příběhy, které bych asi nikdy neslyšela, kdybych nebyla porodní asistentka,“ říká Blanka.

Inspirují nás k tvořivosti

Začátky podnikání bývají těžké, ale když člověk vydrží, úspěch se většinou dostaví. Závisí také, jak si ho definujete. Na tom stavěl i absolvent Dopravní fakulty Jana Pernera Marek Chlum.  Když si jeho maminka otevřela malé krejčovství, jejího syna nenapadlo nic jiného než k tomu připojit i e-shop s metráží a textilní galanterií. Motivovalo ho to, že šít pro sebe nebo svoji rodinu se dnes opět stává trendem. A tak založil e-shop Mamtex a je pánem svého času. „Můžu si dělat věci po svém a rychle je měnit. Navíc pozorovat, jak se firma rozvíjí, je velice motivující. Je to taková hra, která mě baví.“ E-shop funguje pět let a své zákazníky nehledá jen u nás. Markovi se podařilo s obchodem expandovat na Slovensko, čemuž věnoval i svou diplomovou práci. Ta podle jeho slov může sloužit jako návod pro menší e-shopy. „Měl jsem opravdový zájem, aby se expanze povedla. Chování zákazníků na Slovensku je velmi podobné. Je to hodně zaměřené na PPC reklamu a SEO, navíc jsem ve zhodnocení mohl pracovat s reálnými čísly,“ pochvaluje si Marek, který má na starosti především rozvoj e-shopu, určování strategie, cenotvorbu, komunikaci se zahraničními dodavateli a marketing. „Postupně se do nabídky snažíme přidávat materiály, které jsou udržitelnější a nezatěžují životní prostředí jako bavlna,“ dodává ke směru svého podnikání Marek. Inovací chystá víc. Letos se chce věnovat především rozvoji slovenského e-shopu. V příštím roce by rád expandoval dál. Ve vzduchu navíc visí i vlastní značka oblečení a doplňků.

Zlepšují nám angličtinu i další dovednosti

Ať už se rozhodnete začít nový život v cizích krajích či rozvíjet spolupráci se zahraničím, rozhodně potřebujete ovládat alespoň jeden cizí jazyk. V ideálním případě radši klidně víc. Vzdělávání lidí v různých rovinách se stalo parketou třeba Jana Hovada, absolventa Fakulty elektrotechniky a informatiky a Fakulty ekonomicko-správní. Miluje on-line svět, pracuje rád na dálku a díky tomu může cestovat po celém světě. Stará se například o svůj web prectime.cz, díky němuž si zlepšilo úroveň jazyka přes 50 tisíc studentů. 

S angličtinou pracuje každý den i Marek Vít. Učí ji na své alma mater, na Fakultě filozofické. Nové a zajímavé věci v ní nachází neustále, přestože je držitelem několika certifikátů. A vždycky ho zajímalo používání informačních technologií ve výuce angličtiny. „Když jsem pracoval jako učitel angličtiny na gymnáziu, vytvářel jsem pro studenty jednoduché počítačové programy a hry, které by jim mohly pomoci naučit se např. slovíčka či hláskování. Potom jsem se rozhodl vytvořit jednoduchý web, kam bych svým studentům mohl vkládat materiály na procvičování, přípravu na přijímací zkoušky apod. Nazval jsem ho provizorně Help for English (doslova ‘nápověda pro angličtinu’),“ popisuje Marek Vít. Dnes na jeho web chodí 20 tisíc uživatelů denně.

S výukou angličtiny má zkušenosti také Jan Štancl. Ale ne s ledajakou. Jako dobrovolník ji učil domorodce na indonéském ostrově Lombok, kam odjel na tři měsíce. Zjistil tam nejen spoustu věcí o sobě samém, ale především to, že učit ho jednoduše baví. „V Indonésii je učitel chápán a obecně uznáván jako určitá autorita, symbol vzdělanosti a nositel hodnot. Ono to už vychází i z významu slova, neboť v indonéštině se učitel řekne »Guru«,“ vysvětluje Honza. A tamní žáci? Byli úžasní. „Už v brzkém věku si uvědomují, že dobrá znalost cizího jazyka jim zajistí lepší uplatnění na místním trhu práce, a celkově pak i výrazněji lepší život,“ dodává Honza.

Po celé léto bude zastavovat naše Univerzita v pohybu na letních a příměstských táborech v širokém i blízkém okolí. Skvělí kolegové, zajímavé pokusy a nezměrné dětské nadšení.

Jedna z prvních zastávek byla u Domu dětí a mládeže v Holicích, kde jsme odstartovali naši letní šňůru vědy. Ve své štaci s vědou jsme pokračovali i přes Rybitví. 

Ani zvýšená poptávka po zájezdech v rámci Česka sezonu nezachrání, uvědomuje si spolumajitel vsetínské cestovní kanceláře Vsacan Tour Jaromír Malý. Očekává, že kvůli pandemii koronaviru spadne oproti loňsku obrat minimálně na polovinu. Například zájem o poznávací zájezdy do zahraničí je stále minimální.

V roce třicátého výročí existence se vsetínská cestovní kancelář Vsacan Tour dostala do nezvyklé situace. Covid-19 ji přivedl na pokraj bytí.
„Takové časy ještě nikdo z nás nezažil,“ říká jednatel kanceláře Jaromír Malý. „Jako když vás svážou do kazajky, a nemůžete dělat nic, jen se dívat, jak se vám bortí byznys.“

Ani během celosvětové ekonomické krize to nebylo podobné?
Ne, toto je skutečně bezprecedentní situace. Krize v roce 2009 sice vliv na cestovní ruch měla, ale ne v takovém měřítku. Přitom letos v lednu jsme měli extrémní prodeje, nejvyšší v rámci historie cestovní kanceláře. Zájem byl o dvacet procent vyšší než loni. A potom se všechno zastavilo.

Jaká tedy bude letošní sezona? Už se rozjíždí?
Máme za sebou už několik zájezdů, takže ano, rozjíždí se. Nabídku jsme museli upravit tomu, co dovolují bezpečnostní opatření, a také poptávce. Musíme brát v potaz, že lidé nechtějí do některých zemí jezdit, mají strach. Proto jsme zvýšili kapacitu tuzemských zájezdů, abychom dokázali obsloužit více klientů.

I když přibylo zájezdů po Česku, sezonu to nezachrání, že?
To vůbec. Podařilo se nám navýšit ubytovací kapacitu zájezdů, kam jsme standardně posílali jeden autobus, letos pojedou dva. Je evidentní, že o to mají lidé zájem. Ale sezonu to nezachrání. Teď nám jde především o to, aby na nás klienti nezapomněli a vrátili se v příštím roce zpět, až budou vybírat dovolenou.

Doženou propad aspoň podnikatelé v oboru, kteří nabízejí ubytování, provozují restaurace nebo turistické cíle?
Vypadá to, že nejspíš ano, protože lidé na dovolenou pojedou. A je pravděpodobné, že se budou pohybovat hlavně po Česku.

Vaše cestovní kancelář se specializuje na poznávací zájezdy. Jste donuceni měnit jejich program?
U zahraničních zájezdů se musíme hodně přizpůsobit. Poptávka sice téměř neexistuje, ale na druhou stranu je důležité ukázat, že to jde, že fungujeme, že se zase jezdí a není potřeba mít extrémní obavy. Máme zájezdy, které byly obsazené před nástupem koronaviru, ty jsme schopní realizovat.

Jaká je příprava na odjezd v porovnání s normálním stavem?
Dva tři dny strávíme ověřováním a zjišťováním aktuálních informací. Za jakých podmínek se dá do země a také do konkrétní destinace cestovat, jestli je otevřený hraniční přechod, jestli jsou v provozu hotely. Stává se, že sice do země můžeme a funguje i ubytování, ale turistické cíle, které jsme měli navštívit, v provozu nejsou. Teď jsme třeba rušili zájezd do Rakouska. V plánu byla lehká turistika, jenže součástí a vlastně vrcholem celého zájezdu je výjezd lanovkou na vrchol ledovce Pitztal. A ta nejezdí. Proto jsme se rozhodli, že nepojedeme, protože nemá smysl vézt tam lidi bez výsledku a bez dosažení cíle.

Aktuální poptávka se tedy týká hlavně tuzemských zájezdů?
Jde o Česko a nejbližší země. Slovensko, Rakousko, Polsko. Přitom běžně jezdíme celou Evropu nebo třeba Maroko, Rusko. Jenže strach, co mezi lidmi je, působí obrovské problémy. A není jen kvůli koronaviru. Představte si, že si objednáte zájezd do Irska, kam máte jet přes Velkou Británii. A každé ráno si přečtete noviny, kde popisují, co se tam děje. Nedivím se, že mají lidé obavy.

Jak jste řešili rušení zájezdů? Vracíte peníze, nebo dáváte vouchery?
Jedna z nejhorších věcí vůbec bylo to, že jsme nevěděli, co dělat. V období, kdy ještě nebyl přijatý zákon (v polovině dubna vláda přijala zákon o opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie na cestovní ruch, pozn. red.), byla kancelář zavřená a lidé nevěděli, co bude dál. Nejprve jsme vraceli peníze, pak jsme nabízeli vouchery s desetiprocentním navýšením na příští rok. Měli jsme v té době rozeslané zálohy na ubytování, takže prakticky ani nebylo z čeho vracet. Potom vyšel zákon a začaly se vydávat vouchery. V praxi teď asi polovinu vracíme v penězích a polovinu ve voucherech.

Máte už trochu představu o tom, jaké budou dopady na vaši firmu?
Ještě je brzy něco hodnotit, spoustu zájezdů jsme přesunuli z jara na podzim, takže jsme ve stadiu očekávání. Snad lidé přece jen budou chtít víc cestovat. Nicméně jestliže jsme loni měli obrat 35 milionů korun, letos budeme velmi rádi, když budeme na 40 nebo 50 procentech.

Znamená to, že budete zdražovat, propouštět, nebo to ustojíte?
Děláme všechno pro to, abychom to ustáli. Už když to vypuklo, jednoznačně jsme se shodli, že propouštět nemůžeme. Nepřipadá mi ideální rozpustit kolektiv lidí, který umí svou práci, a příští rok v lednu shánět nové pracovníky a zaučovat je. To by byla skutečně poslední možnost. Na druhou stranu, kdyby stát řekl, že firmám nepomůže, kdyby nenabídl program Antivirus, už by tady propuštění bylo. Takto nás stát podpořil v rozhodnutí udržet zaměstnanost.

Dokážete si představit, že by se poznávací zájezdy, které organizujete, konaly v rouškách?
To si dokážu představit. Nedávno jsme dělali jeden tuzemský zájezd, kde měli klienti také prohlídku zámku. Tu absolvovali v rouškách, venku je pak zase sundali a pokračovali dál. Zvládlo se to docela normálně. Je to o lidech, o jejich soudnosti a odpovědnosti.

Autobusy obsazujete normálně, nebo zůstávají lichá sedadla volná?
Teď jel jeden autobus do Slovinska jen s 25 cestujícími. Pustili jsme ho hlavně proto, abychom ukázali, že se dá cestovat a že znovu fungujeme. Pokud bychom ale měli pravidelně jezdit s volnými sedadly, nejsme schopní realizovat ani jeden zájezd. Každý takový by totiž znamenal ztrátu a to prostě nejde. Při kalkulaci ceny počítáme s obsazeností minimálně 33 osob. Autobus má 49 míst, z toho posledních pět nevyužíváme, protože to nejsou úplně plnohodnotná sedadla. Zatím jsem vypravili dva autobusy, které byly plně obsazené, a všechno bez problému fungovalo.

Znamenalo by to nárůst ceny?
Ano, s cenami pro letošní rok však už hýbat nemůžeme, ty jsou nastavené a jsou v katalogu. Operativně je měnit nelze, nemůže si klient koupit stejný zájezd v lednu za devět tisíc korun a jiný klient v červnu za 15 tisíc, to by nebylo správně.

Pomáhá vám semafor, který znázorňuje bezpečné a nebezpečné státy?
Nám ani ne, stejně musíme před každým zájezdem řešit detailní informace o daném státě.

Tím ale také získáte kvalitní servis pro klienty.
To ano, ani my bychom se bez toho však neobešli. Největší strašák je, že člověk někde uvízne. Vezměte si třeba Island. Můžeme cestovat tam i zpět bez testování či karantény. Ale když tam přijedete, musíte podstoupit testy přímo na místě. Potom odjet na ubytování a 24 hodin čekat na výsledek. Co když se ovšem stane, že některý potom bude pozitivní? Museli bychom řešit karanténu, jenže potřebujeme být v pohybu, abychom zvládli program. To jsou tak velké překážky, že tam prostě nejedeme.

Co když se bude situace opakovat?
Doufáme, že ne. Kdyby byla další sezona stejná, zničilo by nás to. Nějakou omezenou dobu jsme schopní přečkat, myslím, že i ostatní cestovní kanceláře. Ale kdyby to mělo pokračovat, už to nezvládneme. To není v silách žádného obchodníka, udržet byznys z ničeho.

Jaromír Malý

• Narodil se v roce 1988, žije ve Vizovicích.
• Je absolventem Dopravní fakulty Univerzity Pardubice. Po studiích odjel do zahraničí a po návratu začal podnikat.
• S kolegou Radkem Jančíkem založil v roce 2014 dopravní firmu Jančík Transport.
• Od 1. ledna 2018 jsou zároveň společně majiteli cestovní kanceláře Vsacan Tour, kterou koupili od jejího zakladatele Libora Bureše. V budoucnu by chtěli jezdit celoročně.

Rozhovor byl převzat z idnes.cz/autor: Petra Procházková

Absolventa Dopravní fakulty Jana Pernera Jaroslava Malého jsme oslovili a zeptali se ho na studium na Univerzitě Pardubice. 

Jste absolvent Univerzity Pardubice a její Dopravní fakulty Jana Pernera. Jak jste se dostal k prodeji zájezdů?

Cestování miluju, miluji tu svobodu, jsem zkrátka svobodný člověk. Vystudoval jsem obor Dopravní prostředky, silniční vozidla. Skončil jsem v roce 2012. A na školu vzpomínám velmi rád, stejně tak na vyučující a spolužáky. Po škole jsem ale vyrazil do zahraničí a hodně jsem cestoval po Anglii. Po návratu jsme koupili cestovku a rozjeli vlastní podnikání.

Co vám škola dala?
U oboru jsem bohužel nezůstal, věnuji se spíše manažerským a ekonomickým věcem. Ale vysoká škola mi dala rozhled, a to je základ do života. Znalosti jsou vždy důležité.

TEXT: Anna Sedláková/Věra Přibylová/FOTO: Archiv Jaromír Malý

Málokdy se stane, aby bakalářská práce byla natolik úspěšná, že ji autor může vydat knižně. Když se to povede? Je z toho třeba knížka o jednom z cimrmanologů, herci a prozaikovi Miloni Čepelkovi. Autorka, absolventka Fakulty filozofické Martina Hlaváčková, je z Opočna, on vlastně také, i když se narodil v Pohoří a do šesti týdnů zde žil. Protože to má takhle napůl, vznikla kniha Opočeňák z Pohoří.

Miloň Čepelka a Divadlo Járy Cimrmana – to je vlastně fenomén. Společně se Zděňkem Svěrákem patří k posledním žijícím členům (tedy těm původním). Bylo jeho vyprávění úsměvné?

Určitě ano. O vtipné momenty nebyla nouze. Nevím, jestli to tak vnímám jen já, ale humor pana Čepelky je jaksi mile ironický, poněkud břitký.

Půlstoletí hereckého přátelství. Napadlo vás, že byste oslovila Zdeňka Svěráka, jak toho Opočeňáka vlastně vidí on sám?

Napadlo mne to před lety v souvislosti s takzvanou metodou sněhové koule v orální historii. Bylo tam více osob, které bych teoreticky mohla oslovit za účelem získání dalších interview k bakalářské práci. Ale asi mi bylo příjemnější vsadit vše na jednu kartu. Ačkoliv si pana Svěráka velmi vážím a je mi sympatický.

Kolega Svěrák řekl, že Miloň je spolehlivý jako hodinky Prim. Víte, jak to myslel?

To se musím smát, pokud to tedy Zdeněk Svěrák myslel tak, jak vnímám spolehlivost Primek já. Klasické Primky jsou kouzelné, ale nenosím je, jsem líná natahovat a všude bych byla pozdě.

A taky řekl, že je nejlepší v rolích vzdálených jeho charakteru. Často hrál ženy.

Pan Čepelka k těm ženským rolím vždy hlásal: „…učitelem nebo chlapem, to já jsem, nebo jsem byl, tam není co hrát. Ale do tý ženský se musí člověk vmyslet…“ 

Byla jste se na něj podívat v divadle?

Podařilo se mi před lety vymámit i volňásky, takže jsem vyvedla do společnosti pražské kamarády. Pan Čepelka je milý, vlídný pán, klidný ale i živelný, působí na mne vlastně dost podobně v osobním kontaktu, stejně jako v televizi, rádiu, divadle… On má tedy minimálně dvě tváře, které znám, a těmi jsou „dvorní šašek a komik“ a potom ten melancholický hloubavý typ. Je to u něj proměnlivé a také záleží, kde a jak vystupuje.

Mezi Miloněm Čepelkou a vaší babičkou byla platonická láska. Ovlivnilo její vyprávění o něm některé pasáže v knize?

Otázka je, jestli o té platonické lásce vůbec věděli oba (smích). Ale pokud jde o jejich přátelství, nemyslím si, že bych touto situací byla nějak ovlivněna. Jedině snad v tom smyslu, že jsem trochu cítila „komfortní zónu“ i přes silnou míru respektu. Například mi nedělalo takový problém pana Čepelku oslovit a později s ním komunikovat.

Měla být bakalářka „předskokanem“ knihy?

V období tvorby původního textu práce jsem měla myšlenky úplně jinde, takže vydání jakékoliv knihy tehdy spadalo do kategorie sci-fi a nejdivočejších snů. „Nakopnutí“ přišlo později a zvenčí.

Jak vás napadlo psát právě o panu Čepelkovi?

Je rodák ze stejného kraje jako já. Zajímala jsem se o orální historii a pan Čepelka byl jasnou volbou k oslovení. S myšlenkou publikovat text knižně přišel Ivo Říha z katedry literární kultury a slavistiky (dnes proděkan Fakulty filozofické). Ten byl zároveň oponentem bakalářské práce, takže měl text více v oku a viděl ho objektivněji.

Opočeňák z Pohoří. Není to schizofrenní název?

Pan Čepelka se narodil v Pohoří, ale od 6 týdnů věku žil v Opočně. To vnímá trochu silněji jako svůj domov, protože tam prožil celé dětství a mládí. Ale jelikož je to půl napůl a fakticky je z Pohoří, název jsme dali Opočeňák z Pohoří.

Psala jste práci o někom, kdo sám píše texty. Měla jste velký respekt?

Ano. Respekt jsem měla k panu Čepelkovi už předtím, než jsem ho oslovila. Při psaní práce se pak zájem soustředil trochu jiným směrem, hlavně to dopsat, což asi znají všichni studenti… (smích). Ale od chvíle, kdy jsme začali podnikat kroky k vydání knihy, respekt opět sílil. Tam už šlo o pocit větší zodpovědnosti. Člověk nechce zklamat.

Jak to celé začalo?

Poprvé jsme se sešli zhruba půl roku před samotným nahráváním. To bylo v restauraci u vína, a tam jsme si začali vyprávět. Nastínila jsem panu Čepelkovi svůj záměr, a on byl velmi sdílný, ale i zvídavý. Ptal se mne též na různé věci ohledně studia. Tušila jsem tedy, na co se připravit. Nahrávání pak bylo zcela spontánní. Prostě jsme si začali povídat a pan Čepelka mi odvyprávěl svůj životní příběh „v kostce“. Tam bylo zajímavé sledovat jeho asociace, jakým způsobem se jeho povídání větvilo. Na dalších setkáních jsme mluvili o konkrétních tématech, která mě zaujala a která mě zajímala vzhledem k tématu práce.

Kolikrát jste se sešli?

Čistě nahrávací dny byly čtyři. Uskutečnily se v průběhu jednoho týdne. To ale neznamená, že jsme nahrávali 24 hodin 7 dní v týdnu.  Mimo tyto dny byla další setkání.

Vést rozhovor, umět naslouchat, dát prostor, neztratit se v myšlenkách, znovu se napojit, nepoučovat a nehodnotit. V čem je metoda orální historie a zpověď pamětníka náročná?

Přesně v tom, co jste jmenovala. Jsou tam ještě různé další aspekty, některé mě minuly, jiné nikoliv. Jsem ráda, že nebylo nutné řešit silně traumatická či jinak citlivá témata, což není v orální historii nic výjimečného. Naopak jsem osobně vnímala genderové aspekty a věkový rozdíl, který mezi mnou a panem Čepelkou byl.

Bylo těžké se naladit na stejnou vlnu?

Zcela určitě, zvlášť když jsou na pořadu dne různé propastné rozdíly. Myslím, že řadu potíží, které souvisí s orální historií, lze překonat díky určité míře cítění, empatie... Pro mě bylo ještě náročnější, že se jednalo o první velký rozhovor, který jsem vedla. A rovnou s „velkou rybou“. Naštěstí pan Čepelka byl a stále je skvělý vypravěč, vlastně jsem mnohdy měla problém do rozhovoru vstoupit, ale vůbec mi to nevadilo. Lepšího vypravěče bych si nemohla přát. Když není člověk úplný dřevo, dotkne se ho ta rozmluva na duši.

Co jste musela vyškrtat, aby vznikla čtivá kniha?

Zejména odbornou „omáčku“ a věci podoby kvalifikační práce. Bylo nutné některé věci rozšířit či doplnit a aktualizovat. Úpravy a dílčí práce jednotlivých osob se překrývaly, jindy naopak časově těžce navazovaly, protože jsme byli všichni lapeni v pastích vlastních zaměstnání a projektů. Já už potom jen litovala grafiky a jazykového redaktora (smích).

Kdo si s chutí knížku přečte?

Ono je to téma velmi úzce zaměřené a zároveň má velký rozptyl. Jinými slovy, kniha nejvíce zaujme následující typ čtenáře: Historik-laik původem z Rychnovska se zájmem o literaturu, s chutí dozvědět se více o orální historii a v neposlední řadě s obří láskou k panu Čepelkovi či Divadlu Járy Cimrmana. Ale čtenář asi nemusí nutně splňovat všechna daná kritéria (smích).

Jakou knížku si ráda přečtete vy?

To je typ srdcervoucí otázky (smích). Je toho moc. Záleží na náladě a konkrétním rozpoložení. V poslední době jsem si znovu oblíbila poezii, pozoruhodné je japonské haiku. A pak už od střední školy tíhnu k autorům jako Gellner, Hrabě, Krchovský, Ginsberg, Kerouac, Bukowski. Myslela jsem, že mě to věkem opustí, ale zatím se nestalo. Pokud chcete jediný tip na knihu, doporučuji provokativní komiks Ovoce poznání, vydaný v roce 2018 nakladatelstvím Paseka. Určitě musím zmínit taky svou posedlost poezií v hudebních textech. Jelikož u hudby je pro mne dost podstatná kvalita textů. A hudba mě provází, i když není čas či možnost číst. Jinak mám oblíbené autory jak mezi klasiky, stejně tak v současné literatuře. Myslím, že právě ta nevyhraněnost je pro mě v posledních letech typická. To mi možná dalo to vysokoškolské studium. Člověk je více přístupný i jiným věcem, není tak uzavřený ve své bublině.

Která z knih Miloně Čepelky vás zaujala?

Deník haiku, z poezie. A pak Monology k živým i mrtvým. A proč? Asi na mne působí tyhle dvě knížky nejvíc experimentálně. A místy mne zaujaly určité hlubší myšlenky. V monolozích je pak často znát ten břitký a jízlivý humor, jak už jsem zmiňovala dříve.

Martina Hlaváčková (*1990)

Pochází z Opočna pod Orlickými horami. Vystudovala obor Kulturní dějiny se zaměřením na Historicko-literární studia na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Kniha Opočeňák z Pohoří  je založena na textu její původní kvalifikační práce, jejíž obhajobou úspěšně završila svá studia. V současné době pracuje v Hradci Králové a žije v Opočně. Jejími zájmy jsou především literatura, umění, hudba, divadlo, fotografie. Ve volném čase ráda objevuje nová místa a vydává se do přírody. 

Orální historie
Obraz lidské minulosti popsaný vlastními slovy. Jinak také práce s pamětníky. Ti vyprávějí životní příběhy a vzpomínají, hovoří o událostech, kterými byli svědky, a vrací se zpět do minulosti. Jedná se o výzkumnou metodu používanou ve společenských vědách. Zejména historii, sociologii, antropologii, politologii, gender studies. Metoda orální historie vznikla v USA kolem roku 1948 a její boom nastal v 60. letech. U nás se začíná rozvíjet až po roce 1989. V roce 2000 vzniklo Centrum orální historie jako součást Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a v roce 2007 vznikla Česká asociace orální historie.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.

Milena Lenderová je jednou z předních českých historiček. Zaměřuje se mimo jiné na každodennost a historii genderu v 19. století. Když jsem se chtěla dozvědět víc o počátcích ženské emancipace, bylo jasné, že zamířím za ní.

Dlouhá staletí žily ženy v podřízené roli vůči mužům. Od té doby sice urazily velký kus cesty za emancipací, ale pod povrchem veřejných diskuzí o rovnosti pohlaví v české společnosti občas vnímám stopy této podřízenosti.

Souhlasím, ale často si myslím, že si za to ženy můžou do určité míry samy. Nic jim nebrání v tom, aby se jakýmkoliv snahám jednat s nimi jako s tvory méněcennými vzepřely. Jsou vzdělané, stále vzdělanější než muži. Mezi mladými ženami je 40 % vysokoškolaček, což je o 13% víc než mezi mladými muži; více mužů-vysokoškoláků je pouze mezi seniory. Je třeba se ozvat. A nemilosrdně. Vnímám také, že v českém prostředí občas mívá navrch takové to „upocené chlapáctví“, žonglující sprostými výrazy a tupými vtipy o feministkách. Ale v inteligentní debatě takoví pánové zpravidla neobstojí.

V našem vnímání je pořád patrný pohled na historii jako na dějiny mužů. Máte dojem, že se toto pojetí dějin v posledních letech přeci jen začíná měnit?

Asi bych tu byla opatrnější. Ženy skutečně stály dlouho mimo, a nejen mezi vládkyněmi, ale i mezi umělkyněmi jich bylo podstatně méně než mužů. Nemyslím si, že to bylo jen proto, že je muži do určitých sfér prostě nepustili. Úporné snahy hledat v dějinách písemnictví či umění vůbec ženy rovné Shakespearovi či da Vincimu jsou odsouzeny k nezdaru. Dokud ženy nedosáhly na vzdělání, základní, vyšší, umělecké – jakékoli –, nemohly se skutečně s muži poměřovat. A uvědomte si ta staletí zpoždění…

Zatímco ve Francii se kořeny skutečné emancipace hledají v 17. století, u nás tato vlna přichází až ve století následujícím. Jak obtížné bylo prosazovat emancipační kroky v tehdejší společnosti?

Samozřejmě obtížné, jako je obtížné prosazování lidských práv vůbec. Aby měla ženská emancipace nějaký význam, nemůže se týkat jen ženy jedné či několika málo žen. Jakékoli emancipační hnutí je až jedním z výsledků přesvědčení, že lidé jsou si rovni a mělo by se s nimi tak jednat. Ale v Čechách máme jeden zajímavý paradox: ve vlasteneckém prostředí doby předbřeznové (pozn. autorky: před revolucí 1848) byly Češky povzbuzovány, aby se vzdělávaly, ba dokonce aby se věnovaly literární tvorbě. Národně emancipující se česká společnost měla vzdělanou a veršující ženu ve svém programu. Až když se ženy – už potřebně vzdělané – začaly hlásit o kvalifikovanou práci, nastaly potíže.

Ve výuce dějin jsou ženy líčeny jako manželky či matky významných mužů, kterým většinou není věnována hlubší pozornost. O často nevybíravém chování těchto mužů vůči ženám pak zpravidla nepadne ani slovo. Myslíte, že i takové příběhy by se měly stát součástí hodin dějepisu?

Osobně jsem pro to, aby se významné a kladně přijímané postavy minulosti ve školní výuce dějepisu představovaly i s chybami. Děti to určitě zaujme.

Dnes matky cítí velkou zodpovědnost (a někdy i tlak) na poli výchovy. Kdy ženy začaly samostatně řešit, jak budou vychovávat své děti?

Opět to souviselo s jejich vzděláním. Model matky, která se osobně stará o své děti a moudře, ve shodě s přírodou, je vychovává, vytvořil po polovině 18. století J. J. Rousseau ve svém Emilovi (Emil aneb o výchově – pozn. autorky). Knížka nejdřív oslovila mladé aristokratky, a to i ve středoevropském prostředí. V jazykově českém se dlouho nechytla, ale i zde se snažila vzdělaná matka skloubit ve výchově rozum a cit. Příkladem může být nejen Božena Němcová, ale i třeba Sofie Podlipská, které se problémům výchovy i teoreticky věnovala a Rousseauova Emila znala.

Velkým tématem současnosti je neplodnost. Setkáváme se s ní ale také poměrně často v historických pramenech, obzvláště se řešila u šlechtických párů kvůli zajištění rodu. Jak se měnil pohled na ženy, které se s tímto problémem potýkaly?

Neschopnost počít potomka bývala přisuzována takřka výhradně ženám. Ty z materiálně zajištěného prostředí se snažily léčit, někdy dokonce úspěšně (základním předpokladem bylo, že je problém skutečně na jejich straně). Ale touha zajistit rod nešla většinou tak daleko, aby se nějaké cizí dítě adoptovalo. Maximálně ze spřízněné rodiny. Případně byl adoptován nějaký „poklesek“ hlavy rodiny.

Poslední etapa života, kterou mnoho žen prožívalo jako vdovy, jim paradoxně poskytovala nejvíce svobody. Tedy v případě, že manžel před svou smrtí ošetřil právně svůj majetek ve prospěch své ženy, která jinak měla nárok pouze na své věno. Stávalo se ale i to, že předčasně zemřelí muži zanechali své ženy v zoufalé finanční situaci?

To nejde nijak kvantifikovat, ale stávalo se tak hlavně v době válek. Krutým zásahem byla např. prusko-rakouské válka, po níž zůstala masa vdov, které musely řešit existenci své rodiny. A také dívek, u nichž bylo zjevné, že nenajdou věkově vhodného partnera. Přitom se ukázalo, že vlastně nic neumějí, nemají žádnou kvalifikaci. Do značné míry to ovlivnilo úvahy o tom, že i ženy by měly nějakou kvalifikaci mít. 

Historické prameny ukazují hlavně život šlechtičen, o něco méně měšťanek. Co taková běžná venkovská žena? Kolik toho víme o jejich životě?

Je pravda, že lépe se zkoumají osudy šlechtičen a žen z měšťanského prostředí. Bývaly gramotné, některé i psavé, vedle deníků se zachovaly i soubory korespondence. Z privilegovaného a pak městského prostředí máme k dispozici i obrazové prameny – portréty, vyobrazení interiérů, skicáře s kresbami amatérských malířek. Ale v poslední době se výzkum venkovského obyvatelstva zaměřený na jejich každodenní život, včetně života žen či dětí, utěšeně rozvíjí. Zásluhu na tom mají hlavně historičtí demografové a antropologové.

Zabývala jste se podrobně deníky žen a dívek 19. století, což je poměrně intimní vhled do lidské osobnosti. Které z těchto žen vás oslovily nejvíce? Nechala jste se jejich myšlenkami někdy inspirovat i ve svém životě?

Deníky jsou jistě fascinujícím pramenem, ale nemyslím, že by mě některá z pisatelek mohla čímkoli inspirovat. Některé mi byly bližší, jiné – hlavně rebelky – vysloveně sympatické. Z nich nejvíc blízká je mi Božena Němcová a malířka Zdenka Braunerová. Obě odmítly respektovat mantinely genderového konstruktu a ani jedné z nich to nepřineslo moc dobrého. Božena Němcová ovšem dopadla o poznání hůř. Možná proto, že část požadavků, které tehdejší společnost kladla na ženu, splnila. Byla manželka a matka.

A reflektovaly některé z těchto deníkových hrdinek ve svých zápiscích i mateřskou lásku? Úzkosti a obavy o budoucnost svých dětí?

Co se týče mateřské lásky, nevzpomínám si, že by byla v denících nějak explicitně vyjádřena - v denících ženy spíš od reality utíkaly.

A jak vnímaly svůj život? Cyklicky, nebo spíše lineárně, jako my?

Vzhledem k tomu, že jsem se zabývala deníky žen dlouhého 19. a z části 20. století, šlo už zjevně o lineární vnímání času. Ale na druhou stranu to v denících moc neřešily. Moc neplánovaly.

Uvádíte, že většina žen a dívek, píšících deník, počítala s tím, že by jejich zápisky mohl číst někdo z rodičů, vychovatelů či případně pozdějších čtenářů. Proto se snažily ukazovat v lepším světle. V denících tak projektují spíše osobnost, kterou by chtěly, či měly být. Není to v podstatě ten samý jev, který spatřujeme v posledních letech na sociálních sítích? Nepodléhaly ženy silné touze zalíbit se svému okolí již v minulých staletích?

Ano, dalo by se to tak říct. S tím, že nešlo o „veřejné“ zalíbení, ale spíš o snahu dopadnout dobře v očích bližních, pokud by na deník náhodou narazili. V osobních denících je velmi často (ne vždycky) zřetelná autostylizace, někdy i autocenzura. Ale platí to pro deníky žen či dívek stejně jako pro deníky mužů.

V době světové pandemie nemůžeme opomenout fakt, že takové situace byly pro ženu minulosti běžné. Války, epidemie, četná úmrtí potomků i nejbližších. Jak, alespoň v zrcadle historických pramenů, přijímaly takové osudy?

Lidstvo kosil mor a černé neštovice. Morové pandemie skončily v prvních desetiletích 18. století. Neštovice pokračovaly, přidala se cholera a další epidemické katastrofy. Lidé je dlouho vnímali jako trest Boží a byli proti nim prakticky bezmocní a samozřejmě zoufalí, báli se a často se dopouštěli agrese vůči postiženým. Zjevně to platilo jak pro muže, tak pro ženy. Později se objevily strategie, které chránily – ať to byla zvýšená hygiena nebo očkování. A především rozhodný postoj veřejné moci, vycházející z moderního zdravotního zákonodárství.

Milena Lenderová

Profesorka Milena Lenderová je jednou z předních českých historiček. Zaměřuje se na dějiny česko-francouzských kulturních vztahů a každodennost a genderové historie 19. století, pro jejichž studium využívá též pramenů osobní povahy, jako jsou např. deníky. Je členkou vědeckých a uměleckých rad na několika českých univerzitách a interní vyučující na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Je autorkou či spoluautorkou čtivých děl, zkoumajících běžný život v minulých staletích. Genderovým tématům se věnovala například v publikacích Vše pro dítě! (2015), Dějiny těla (2013), Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové (2013) či K hříchu i modlitbě (1999). Je nositelkou významných ocenění za vědu a výzkum, mimo jiné obdržela v roce 2015 Stříbrnou pamětní medaili Senátu za vynikající vědeckou práci.

Rozhovor je převzatý z  Heroine.cz