Šest týdnů škol v nouzovém režimu. A vzdělávání z domova pokračuje. Rodiče se musí obrnit dávkou trpělivosti, a mnozí se na učitelskou profesi už dívají jinak. Profesor Karel Rýdl z Katedry věd o výchově Fakulty filozofické Univerzity Pardubice říká, že každá rodina si vytváří vlastní model učení a pedagog by neměl žáky v mimořádném stavu přetěžovat, ale dát jim prostor hledat, srovnávat a kriticky myslet.

Kdo je na tom v tuhle chvíli vlastně hůře? Rodiče, nebo děti?

Já myslím, že hůře než rodiče a děti je na tom stát, který dočasně rezignoval na školní docházku. Veřejnost má možnost pocítit, že vzdělávání – méně již výchova, je, byť s online pomocí učitelů a médií, fakticky více v jejich odpovědnosti a děti se naučí možná stejně.

Stát rezignoval?

Ta horší situace pro stát tkví z hlediska právního právě v tom, že odpovědnost státu zůstala, ale zhoršily se mu podmínky pro její uplatňování. Jak celou situaci sleduji, konstatuji zároveň, že současný ministr školství situaci zvládá velmi dobře, vydává srozumitelná a realistická rozhodnutí, která jsou konzultována s příslušnými učitelskými a pedagogickými organizacemi, umožňuje širokou didaktickou pestrost nabídky pro učitele a rodiče při řešení situace výuky dětí doma.

Už několik týdnů se žáci a studenti učí doma. Dokážete si představit, jak jejich vzdělávání vypadá?

Ano, dokáži si to představit velmi přesně. Moje vnoučata se takto už měsíc učí. Přitom vím od řady známých, ale i z médií, že modely jsou v různých rodinách odlišné. Tím, kolik času věnují učení, v jaké denní době se vzdělávají, způsoby pomoci a kontroly rodičů nebo jejího propojování s běžným rodinným životem. V každé rodině, pokud má rodič zájem dětem pomoci, a přitom nedělat úkoly za ně, se vytváří vlastní model. Je to samozřejmě dáno tím, kdy a jak rodiče pracují, jestli s výukou pomáhají prarodiče, v jakém prostředí se učí, zda mají možnost si odpočinout aktivně a například vyběhnout na zahradu. Nelze tedy paušalizovat bez respektu ke konkrétním podmínkám a možnostem, jestli je to špatné či dobré. Navíc, právně míněno, jsme všichni v režimu nouzového stavu.

Řada rodičů pracuje z domova a není schopna dítěti věnovat tolik času. Někteří se hroutí, protože nestíhají ani odpovídat učitelům. Má vůbec smysl takto rodiče přivádět do stresu?

V některých rodinách jsou na tom hůře rodiče, jinde děti. Děti se mohou dobře vyspat a učit se v době, která jim osobně vyhovuje. U rodičů je to věcí nejen vzdělání, ale i zájmu o děti, dostatku času nebo kreativity pro doplňkové programy. Myslím, že řada rodičů začíná přehodnocovat svůj vztah k učitelkám a učitelům. Zjišťují, jak tvrdou a vyčerpávající činnost každodenně vykonávají. Učitelky a učitelé, zejména na prvním stupni, by měli respektovat možnosti rodin v nouzovém stavu a zadávat úkoly, které jsou řešitelné pro děti, ale i pro rodiče. Nabízí se neznámkovat a spíše dávat zpětnou vazbu slovním hodnocením. Pro všechny jde o nečekanou zátěžovou situaci a každý reagujeme jinak, takže se jeví i vyšší potřeba tolerance a empatie, také respektu k druhým. Celkově se asi řada učitelů a učitelek zdokonalí v práci s online programy.

Ne každý rodič je také vědomostně či mentálně „vybaven“ tak, aby zvládal látku vysvětlit. Jak propastné rozdíly po návratu do škol mezi žáky budou?

Rozdíly určitě budou, ale když se rodiče stěhují, je to horší. Pro učitele se nabízí možnost individuálního přístupu. S dostatkem času a motivované dítě se po pár týdnech srovná. Zažil jsem to osobně při stěhování rodičů, a to na základní škole i na gymnáziu. Úkoly by měly zvládat především děti. Jde o formu zadání, formulace očekávaných cílů a časem, který nestresuje a umožňuje vyhledávání, kritické myšlení, porovnávání, zdůvodňování apod. Dobré je méně využívat paměťové učení.

Psycholog Štěpán Vymětal, odborník na psychologii v krizových situacích, v rozhovoru pro novinky.cz doporučuje netlačit na výkon a nepřehánět to. To si ale každý může vyložit jinak. Existuje přiměřená cesta?

Se Štěpánem Vymětalem souhlasím v obecné rovině. Přiměřenost je u každého dítěte na jiné úrovni. Dítě vysílá signály o nezájmu, únavě, vnitřní motivaci a ty by měl rodič umět dobře přečíst a reagovat na ně.

Může být český rodič dobrý učitel?

Jakýkoliv rodič může být dobrým učitelem ‚života‘, když je pro dítě pozitivním vzorem a podporuje v dětech jejich tvořivost, samostatnost a sociální empatii.

Jak se ideálně učit a připravovat?

Neexistuje jeden ideální model pro všechny, to poznala pedagogika již koncem 19. století. Dítě má být vedeno rodiči i školou k vlastní efektivní cestě učení. Té, která mu nejvíce vyhovuje. Hovoříme o tzv. učební autonomii. Pro vysokoškolské studenty platí stále tradiční Komenského zásady soustavnosti, přiměřenosti, od jednoduchého ke složitému a pochopení jádra problému. „Biflování“ je dobré, pokud vůbec, jen pro krátkodobou paměť.

Jak si rozvrhnout úkoly tak, aby byl student schopen ještě vnímat?

Každý z nás má určitou kapacitu aktivit a potom odpočinku. To je individuální, takže každý to zvládá jinak. Já studentům říkám, že napřed mají zvládnout základní úkoly, v nichž se ukazuje řešení pro další úkoly.

Jak to myslíte?

Uvedu příklad. Kdo chce rozumět domu, musí znát skelet základní konstrukce a pak na ni navěšuje detaily včetně estetických projevů třeba. Pokud se soustředíme jen prvotně na detaily, například okno, okapy nebo barvu omítky, nikdy smysl vzájemných vztahů a souvislostí nepochopíme.

Lze v domácím vzdělávání spatřovat nějaké výhody?

Určitě. Osobně si myslím, že někteří rodiče a děti to už tak vnímají. Jedná se o denní rozvrh, motivaci dětí, učení v jiném prostředí. Myslím, že jde možná i o podobu budoucích forem výuky, kdy do školy budou děti docházet jen některé dny.

Někteří psychologové tvrdí, že škola neuteče. Že by učitelé neměli přetěžovat žáky a nedávat jim úkoly za každou cenu. Už jsem slyšela, že polovinu slohové práce u žáka šesté třídy napsala matka. Co si o tom myslíte vy?

Je obtížné pro učitele kontrolovat, kdo vlastně úkoly mimo školu vypracoval. Takové úkoly by se měly minimalizovat a nepřenášet školní prostředí do rodin. Kdo se již uchýlí k podvodu, podvádí vlastně sebe sama, ale v naší společnosti se to občas ještě bere jako hrdinství a vyzrání na protivníka. Např. ve Skandinávii je takové chování vnímáno jako nepochopitelné a zbytečné. Každý umí něco lépe a něco hůře, to není vada charakteru.

Učitelé dokonce zadávají úkoly i v předmětech, jako je hudební či výtvarná výchova. Není to za současné situace zbytečné? Neměli by se soustředit na hlavní předměty, tedy český jazyk, matematiku nebo cizí jazyky?

Není to zbytečné. Jde o předměty výchovné, které umožňují jinak myslet a vyjádřit více emoce dětí. Já je v dnešní uspěchané době a velkém tlaku na osobní úspěšnost považuji za velmi důležité pro osobnostní rozvoj dítěte. Důraz na rozumové předměty v rámci povinné školní docházky, která by měla kultivovat člověka, a pak kvalifikace od středních škol, je už ve světě překonaný.

Zabýváte se vývojem školství v zahraničí, konkrétně ve skandinávských zemí. Jak zde vypadá vzdělávání?

Na jedné straně jsou skandinávské systémy benevolentnější, co se rozvrhu dne a debaty s dětmi týče. Na druhé straně není jejich kurikulum tak moc orientované na faktografii bez souvislostí, jako je naše a je více orientováno na mezioborové souvislosti, se kterými se děti setkávají v praktickém životě jako u nás. Také společnost je ve Skandinávii více tradičně soudržná, spolupracující, nejen když teče do bot. Škola také není tak přísně výkonová jako u nás, čímž tam lépe funguje třeba i inkluzivní vzdělávání.

Nechal byste kvůli mimořádnému nouzovému stavu opakovat ročníky, nebo byste spíš změnil učební osnovy? Například, že by se místo opakování na začátku roku doháněla látka.

Rozhodně není doba a ani situace tak vážná, aby se opakovaly ročníky. To nebylo ani po válce. Změny v osnovách studijních programů nejsou například u nás na katedře nutné, protože vše jde zvládnout komunikací online a samostudiem. Jde vlastně i o test studentovy motivace a zralostní vyspělosti.

Vzdělávání z domova by pro vysokoškoláky neměl být problém. Jakou máte zpětnou vazbu od studentů?

Ano, vedeme studenty zejména k samostatné práci, protože na přednáškách a seminářích jde o vybraná základní témata. Pro proniknutí do oboru musí student využít samostudium. Většina studentů s tím také počítá a chápe, že na vysoké škole jde o jiný systém, než na středních školách. Já osobně napsal studentům podmínky ke zkoušce, poskytl jsem zkušební okruhy – každý se může dobře pro „zkouškovou“ diskusi připravit. Posílám jim přes studentský systém prezentace k vybraným okruhům, včetně doporučené literatury. Vyhodnocuji jejich seminární práce a kvalifikační práce jako dříve. Kolegové to mají podobně.

Udělali si studenti „koronavirové prázdniny“, nebo dokáží pravidelně komunikovat?

Nedělal jsem žádný průzkum, ale mám zkušenost, že řada studentů pravidelně komunikuje, někteří méně. Ti, co pochopí, že i když mají volno, čas stále běží a přijde zúčtování, mají výhodu. Nový čas nelze nikde koupit.

Zkuste přiblížit komunikaci s vysokoškoláky. Jak tento stav vnímají?

Podle mého studenti situaci chápou, jen potřebují mít jasno v podmínkách a pravidlech. Například vedení Fakulty filozofické poskytuje potřebné informace včas a jasně. Vše běží přes internet a funguje to – je to forma distančního vzdělávání.

Univerzita Pardubice se rozhodla prodloužit semestr a odložit zkoušky. Zvládnou se studenti dostatečně připravit na zkoušky a stánice bez výmluv?

Já zatím výmluvy nezaznamenal. Ve hře je mírné odložení státnic o pár týdnů, takže času budou mít zřejmě o něco více. Výmluvy by byly absurdní.

Co pozitivního byste nakonec vzkázal rodičům?

Já bych chtěl apelovat na rodiče, ale i jednotlivé děti, aby si uvědomili, že současná situace umožňuje lépe poznat sebe sama a druhé lidi. V pozitivním a podporujícím prostředí se zátěž totiž lépe snáší.

prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc. (1952)

Vystudoval učitelství historie a němčiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Odborně se věnuje dějinám školství a pedagogického myšlení, specializuje se na komeniologii, reformní a alternativní vzdělávání, pojetí kvality ve správě a řízení školství. Řada publikací mu vyšla doma i v zahraničí. Od roku 1998 působí na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice.

Nemocnice Pardubického kraje vytvořila unikátní systém pro koordinaci testování, na kterém se významnou měrou podílejí také studenti a pracovníci Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Ostrý provoz call centra byl zahájen již 20. března a jednalo se o první spuštěný organizovaný systém na principu drive thru v zemi.

Vznik COVID Info Teamu

Záměr vznikl v Pardubické nemocnici hned v první polovině března, kdy se koronavirus začal šířit i v ČR.  U jeho vzniku byla Petra Křížová, sestra kontroly infekcí oddělení klinické mikrobiologie, která se domluvila s Kateřinou Horáčkovou z FZS o personálním zajištění prostřednictvím studentů fakulty. Nejprve bylo nutné najít vhodné a spolehlivé nástroje pro provoz call centra, které bude zajišťovat testování za maximálně bezpečných podmínek a eliminovat vzájemný kontakt klientů s podezřením na Covid-19. To byla práce pro IT odborníky z NEMPK, kteří se velice rychle dohodnuli s T-Mobile a společností Daktela, poskytovatelem technologie. V rekordně krátké době provedli testovací provoz a zaškolení obsluhy call centra.

Zjednodušeně řečeno – klient přijede osobním autem na určené místo ve stanovený čas, stáhne okénko a personál vybavený ochrannými pomůckami mu z nosohltanu odebere vzorek k testování. Klient odjíždí, aniž by vystoupil z auta. Odběr vzorku u klientů, kteří se z nějakého důvodu nemohou dostavit sami, zajišťuje výjezdová skupina záchranné zdravotnické služby. Po vyhodnocení vzorku klienta kontaktují pracovníci hygienické stanice s výsledkem.

Pro obsluhu call centra byli osloveni studenti a také akademici FZS, kteří s rozběhem call centra pomáhali. Vedoucí Katedry ošetřovatelství FZS Kateřina Horáčková říká: „Cíleně jsme oslovili studenty vyšších ročníků, kteří mají za sebou již určité zkušenosti s komunikací s lékaři a pacienty a mají základní znalosti z hygieny, mikrobiologie a epidemiologie. Sami jsme byli překvapeni, jak se studenti vše rychle naučili, sehráli se a dokázali velmi erudovaně odpovídat na dotazy zejména od pacientů. Podpora ze strany akademických pracovníků byla nutná pouze první tři dny. Dnes jsme pro ně k dispozici v případě nečekané situace jako je např. nemoc, kdy je nutné zajistit náhradu.“

12 hodin každý den v týdnu

V call centru pracuje deset studentů ve dvou směnách každý den v týdnu v čase 7 – 19 hodin. Telefonicky přijímají indikace k testování z KHS, e-mailem od obvodních lékařů. Klienty zadají do systému, kontaktují je a objednají na volný termín na odběrové místo nebo vyšlou výjezdovou skupinu. Aktuálně pracují v Pardubickém kraji dvě odběrová místa, v Pardubicích a Litomyšli. Možná to zní jednoduše, ale jejich práce zdaleka jednoduchá není. Musí reagovat na změny podmínek, zohledňovat ochranu dat, vyhodnocovat nečekané dotazy i situace.
„Ze spolupráce se studentkami FZS jsme nadšení," říká Petra Křížová. „Nečekali jsme tak vysokou a profesionální úroveň jejich práce, velmi nám pomáhají a usnadňují naši práci. Jsou vysoce flexibilní, rychle a bezchybně se naučily pracovat s používanými systémy, správně vyhodnocují, kdy je potřeba kontaktovat odborný personál,“ pokračuje.  „Oceňujeme také jejich empatii a lidskost, se kterou komunikují s klienty. Nemáme k nim jedinou výtku,“ doplňuje ji MUDr. Bareková, zástupkyně primářky Oddělení klinické mikrobiologie.

Jak to vidí COVID Info Team

Ptali jsme se studentek, jak se jejich práce v průběhu posledních týdnů mění. „Nejnáročnější je vždy pondělí, to je nápor největší, často také po víkendu přicházejí změny v podmínkách, na které musíme reagovat,“ říká Veronika Hájková, studentka 3. ročníku oboru Porodní asistentka na FZS. „V průběhu fungování call centra se kapacita testování několikanásobně navýšila. Čím dál častější jsou též kontrolní testy uzdravených pacientů, kdy druhý kontrolní test absolvují všichni členové společné domácnosti. Často jsou evidováni u různých obvodních lékařů a koordinovat testování je v takovém případě logisticky hodně náročné,“ pokračuje.

Její kolegyně Katka Langrová studuje 3. rokem obor Všeobecná sestra, v call centru má na starosti evidenci e-mailových požadavků a odpovědi na ně. „Denně vyřídíme kolem 150 zpráv, velký nápor je během dopoledne, po poledni frekvence klesá a po třetí odpoledne přicházejí požadavky spíš výjimečně,“ říká Katka.

Obě dívky konstatují, že i když se jim o práci někdy i zdá, jsou hrdé, že mohou být užitečné a přispívat k usnadnění práce profesionálních zdravotníků. „Po reportáži ze zahájení práce call centra mi volaly babičky a další příbuzní, že mi drží palce a jsou na mě pyšní,“ usmívá se Veronika Hájková. „Já jsem v době nástupu pandemie měla angínu, po uzdravení jsem hledala uplatnění ve zdravotnictví nebo sociálních službách. Jsem ráda, že jsem součástí COVID Info teamu,“ pochvaluje si své působení Katka.

„Jsme velmi rádi, že akademičtí pracovníci a zejména studenti jsou v této náročné době platnou pomocí. Pyšní jsme o to víc, že tato pomoc je v oblasti, ve které se studenti připravují na svoje budoucí povolání. Nemocnice Pardubického kraje je našim hlavním partnerem a proto považujeme tuto spolupráci za samozřejmou. Chápeme, že vzniklá situace může být komplikací ve studiu. Každopádně všichni akademičtí pracovníci dělají vše proto, aby studenti mohli ukončit studium v řádném termínu. Věříme také, že zkušenosti získané právě v této složité době jim budou přínosem jak ve studiu, tak v budoucím zaměstnání,“ komentuje situaci Kateřina Horáčková.

Pár otázek pro COVID Info team        

•   Stíháte plnit také své studijní povinnosti?

VH: Snad ano, s bakalářskou prací pokračuji podle plánu a již nás kontaktovali učitelé ohledně některých zkoušek, které pravděpodobně proběhnou na dálku on-line.

KL: Součástí mé bakalářské práce je výzkum zde v Pardubické nemocnici, který byl kvůli pandemii pozastaven. Mám ale informaci, že od pondělka bych se mohla na pracoviště vrátit a výzkum dokončit, tak snad vše proběhne podle plánu.

• .Na jaké dotazy nejčastěji odpovídáte?

VH: Ze začátku jsme hodně vysvětlovali, jak se dostat na odběrné místo a jakým způsobem probíhají odběry. Tyto informace se již dostaly do povědomí, takže dotazy ubývají.

KL: Zato přibývají dotazy na kontrolní testování, někdy jsou obvodní lékaři netrpěliví a rádi by odstup mezi dvěma kontrolními testy zkrátili.

• Zasmějete se někdy při práci?

VH: Často. Při předávání požadavků telefonicky logicky občas dojde ke zkomolení jména klienta. Nemůžu z pochopitelných důvodů citovat, ale dochází k opravdu veselým situacím.

KL: Já chci dodat, že vesměs komunikujeme s příjemnými lidmi, ať to jsou hygienici, záchranka, samotní klienti, kteří jsou tím příjemnější, čím je termín objednání kratší. Někdy cítíme trochu nervozity ze strany obvodních lékařů, to ale vyplývá většinou z toho, že se k nim nedostávají včas kompletní informace, jak postupovat.

S analýzami vzorků na koronavirus SARS-CoV-2 pomáhá také Univerzita Pardubice. Vědci a doktorandi Fakulty chemicko-technologické prověřují v unikátních speciálně zabezpečených laboratořích desítky vzorků denně. Fakulta si podala žádost o finance na nákup dalších přístrojů, které tuto kapacitu mohou výrazně navýšit.

„Jsem rád, že využíváme naši speciálně zabezpečenou laboratoř kromě základního výzkumu i pro dnes tak potřebné analýzy. I tato pandemie ukazuje, že jsme se před deseti lety rozhodli dobře, když jsme tento typ laboratoře vybudovali. Dnes můžeme pomoci a urychlit návrat nás všech do normálního života,“ uvedl děkan Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice prof. Petr Kalenda.

Chemici z Univerzity Pardubice analyzují vzorky v těsné spolupráci s  Pardubickou nemocnicí.

Fakulta chemicko-technologická má pro tyto analýzy k dispozici laboratoře s biologickou bezpečností BLS3. Je to prakticky budova v budově. Vzduch dovnitř i ven proudí přes HEPA filtry, voda z laboratoří putuje přes sběrnou nádrž do dekontaminační, kde probíhá čtyřiadvacetihodinová dekontaminace, a následně do neutralizační stanice. Veškerý biologický materiál se do prostoru laboratoří vkládá materiálovou propustí a po analýze se likviduje v prokládacím autoklávu.

Analýzy vzorků na koronavirus SARS-CoV-2 provádí šestice žen. Kromě molekulární bioložky, která laboratoř vede, vzorky pacientů analyzují také studentky doktorského studia a laborantky fakulty. Ty do laboratoří vstupují personální propustí, kde se převléknou do oblečení určené pro práci v těchto laboratořích. Nasadí si respirátor, brýle, pokrývku hlavy a rukavice. V laboratoři pak použijí ještě druhé rukavice. Ochranné oblečení při odchodu z laboratoří vkládají do prokládacího autoklávu, kde se sterilizuje při 121 °C.

Fakulta před nedávnem reagovala na výzvu ITI Hradecko-pardubické aglomerace k participaci na operativně chystaném projektu „COVID-19“ a požádala o peníze na vybavení této laboratoře. Pokud by žádost byla úspěšná, mohli by chemici otestovat stovky vzorků denně. „Je otázka, kdy se tento stav bude opakovat. Rádi bychom proto posílili přístrojové vybavení laboratoří molekulární biologie, které slouží k izolaci nukleových kyselin DNA a RNA z biologických vzorků. Využití vidím také při řešení vědeckých projektů z této oblasti,“ říká prof. Roman Kanďár, vedoucí Katedry biologických a biochemických věd Fakulty chemicko-technologické.

V současnosti totiž provádí chemici izolaci nukleových kyselin manuálně, využívají přitom speciální kolonky. Tato metoda je časově náročnější a navíc s sebou nese větší riziko nákazy. Bez laboratoří typu BSL3 by testy nebyly v prostředí univerzity vůbec možné. Automatická izolace, o kterou by stáli, probíhá v uzavřeném prostoru přístroje a je rychlejší.

Fakulta chemicko-technologická je nejstarší fakultou Univerzity Pardubice. V červnu uplyne 70 let od jejího založení.

ROZHOVOR - V rámci bouřlivého celorepublikového a celosvětového dění ohledně situace kolem šíření koronaviru se akademičtí pracovníci a studenti Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice rozhodli pomoci při testování vzorků indikovaných pacientů na COVID-19. Do realizace se zapojili pod koordinací prof. Romana Kanďára, společně ve spolupráci s Pardubickou nemocnicí. V uplynulých týdnech pečlivě celou akci plánovali, připravovali a nyní zahájili svou pomoc tolik vytíženému zdravotnickému personálu. Položili jsme proto několik otázek hlavnímu koordinátorovi realizačního týmu prof. Mgr. Romanu Kanďárovi, Ph.D., vedoucímu Katedry biologických a biochemických věd, kde bude testování po celu dobu probíhat a garantovi laboratoří molekulární biologie Mgr. Barboře Jankovičové, Ph.D., která bude celou akci koordinovat z odborného hlediska.

Jak vlastně vznikl nápad pomoci s testováním biologických vzorků, který nyní realizujete?'
Prof. KANĎÁR:
„Myšlenka pomoci tímto způsobem vzešla od vedení nemocnice, které oslovilo vedení naší fakulty. Generální ředitel Nemocnice Pardubického kraje MUDr. Tomáš Gottvald, MHA se na naši instituci obrátil s žádostí o pomoc při testování vzorků na SARS-CoV-2. Proto jsem se spojil s Mgr. Barborou Jankovičovou, Ph.D., která je garantem laboratoří molekulární biologie na naší katedře. V počátečních fázích přípravy jsme zjišťovali naše reálné možnosti z různých hledisek (specializace laboratoří, vybavení, metodiku analyzování nebo proškolení personálu) a začali co nejdříve s přípravou na analyzování vzorků.“

Kdo se do analyzování vzorků zapojí? Spolupracujete ještě s jinými pracovišti?
'Mgr. JANKOVIČOVÁ:
 „V současné chvíli je náš tým na katedře složen ze tří akademických pracovníků, dvou studentů doktorského studia a tří laboratorních pracovníků. Naše postupy samozřejmě odborně konzultujeme i s odborníky z jiných pracovišť pravidelnými videokonferencemi.“

Kde testování vzorků probíhá? Jak je pro tyto účely vybavená specializovaná laboratoř?
Prof. KANĎÁR:
 „Testování vzorků na přítomnost SARS-CoV-2 bude probíhat ve speciální laboratoři na úrovni vyššího stupně biologického zabezpečení, tzv. BSL-3, která umožňuje pracovat s vysoce rizikovými viry a patogeny. Tyto laboratoře jsou vhodně vybavené a opatřené technickými prostředky zamezující úniku infekce volně do prostředí a to tak, že v izolovaném prostoru je udržován neustálý podtlak. Analyzované vzorky jsou nejprve vkládány přes tzv. materiálovou propust, pracovníci vstupují přes tzv. personální propust, kde se převléknou do laboratorního oblečení a nasadí si ochranné pomůcky, které nám poskytne nemocnice. Po skončení testování si laboratorní oblečení pracovníci svléknou, osprchují se a obléknou oblečení, ve kterém do personální propusti přišli. Veškeré ochranné pomůcky na jedno použití a také biologický materiál jsou pečlivě dekontaminovány v prokládacím autoklávu. Voda z umyvadel, výlevek a sprch odtéká do tzv. dekontaminační stanice, která se skládá ze sběrné jímky a dekontaminační nádrže. Po naplnění sběrné jímky je voda přečerpána do dekontaminační nádrže, do které je nadávkován desinfekční roztok a zde následně probíhá 24hodinová dekontaminace, poté teprve voda odtéká do neutralizační stanice FChT.“

Jak probíhá koordinace transportu? A jak vlastně takový transport krok po kroku probíhá?
Prof. KANĎÁR:
„Biologické vzorky jsou transportovány v bezpečnostním trojobalu. Laboratorní pracovník vloží vzorky do laboratoře BSL-3 přes tzv. materiálovou propust. V této laboratoři jsou vzorky vybaleny v tzv. laminárním flow-boxu.“

Kolik vzorků denně budete schopni otestovat?
Mgr. JANKOVIČOVÁ:
„Zde jsme bohužel limitováni přístrojovým vybavením. Nemáme velkokapacitní automatická zařízení, např. izolaci RNA budeme dělat manuálně, takže by se řádově mělo jednat o desítky vzorků, zhruba 50-100 denně, podle potřeby a aktuálních možností. Přestože by se toto množství mohlo zdát malé, je výpomoc i v takovémto rozsahu v momentální situaci vítána.

Jakou metodou testování probíhá?
Mgr. JANKOVIČOVÁ:
„Budeme provádět přímé stanovení RNA viru. Nukleová kyselina viru bude nejprve izolována, poté bude převedena tzv. reverzní transkripcí na DNA, jejíž vybrané specifické úseky budou namnoženy a detekovány metodou kvantitativní polymerázové řetězové reakce v reálném čase (Real-time PCR).“

Jak dlouho odhadujete, že budete schopni přispívat touto pomocí nemocnici?
Mgr. JANKOVIČOVÁ:
„Budeme se samozřejmě snažit testovat, co nejdéle to bude možné. Předpokládáme, že nyní se blížíme vrcholu co do počtu vzorků. Odhadem v květnu, možná červnu by se počty testovaných vzorků mohly stabilizovat a snad by mohly i pomalu začít klesat. Uvidíme, kdy a v jakém rozsahu bude obnovena výuka na vysokých školách, kterou pak bude potřeba s testováním efektivně skloubit. Další faktor, který může situaci ovlivnit, je samozřejmě dostupnost diagnostických souprav na trhu.“

Pokud se Vaše pomoc osvědčí, budete uvažovat o možné analýze vzorků i do budoucna?
Prof. KANĎÁR:
„Samozřejmě, že o této pomoci uvažujeme a budeme jednoznačně podporovat její návaznost na další testování. Určitě je to pro nás velká zkušenost, kterou v budoucnu budeme moci využít i při dalších analýzách obdobného typu. Pomoc nemocnici odstartovala na našem pracovišti další možnosti rozšíření a modernizování laboratoří molekulární biologie na naší katedře, což vítáme. Tuto aktivitu vnímáme jako nesmírně důležitou výpomoc, která může umožnit nemocnici včasný záchyt pacientů a tím efektivně zamezit nadměrnému šíření infekce.“

K TÉMATU: Univerzita analyzuje vzorky na koronavirus SARS-CoV-2, podává grant na další přístroje (tisková zpráva k testování)

---

prof. Mgr. Roman Kanďár, Ph.D. (*1968)

• vystudoval magisterský obor „Analýza biologických materiálů“ na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice, dále doktorský studijní program „Patobiochemie a xenobiochemie“ na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové, habilitoval se v oboru „Biochemie“ tamtéž a byl jmenován profesorem v oboru „Analytická chemie“ na FChT, UPa
• od roku 2019 působí jako vedoucí Katedry biologických a biochemických věd
• ve své vědecké práci se věnuje především analýze biologických vzorků separačními technikami se zaměřením na metabolomiku
• absolvoval několik odborných vědeckých stáží na Univerzitě Tübingen v Německu
• vede celou řadu odborných prací, dotýkajících se tématiky metabolomiky a oxidačního stresu

---

Mgr. Barbora Jankovičová, Ph.D. (*1981)

• vystudovala magisterský obor „Analýza biologických materiálů“ na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice, dále doktorský studijní program „Analytická chemie“ na FChT, UPa
• od roku 2007 působila na katedře FChT jako vědecko-výzkumný pracovník, od ledna 2020 pak jako odborný asistent
• ve své vědecké práci se věnuje především molekulární biologii a proteomice se zaměřením na nukleové kyseliny a proteiny s klinickým potenciálem
• absolvovala několik zahraničních stáží (Institut Curie v Paříži, Indiana University v Bloomingtonu, KTH Royal Institute of Technology ve Stockholmu, Virologický ústav SAV v Bratislavě)
• byla zapojena do řešení několika národních tak i mezinárodních projektů (FP6 - NeuroTAS, FP7 - NaDiNe)
• vedla celou řadu bakalářských a diplomových prací, dotýkajících se především tématiky klinicky významných biomarkerů se zaměřením na jejich identifikaci, charakterizaci, způsoby izolace či detekce

text: Mgr. Lucie Stříbrná, Ph.D.
proděkanka pro propagaci a vnější vztahy
foto: Milan Reinberk a Mgr. Jankovičová

Obvykle je potkáte jako pedagogy na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Učí studenty, jak přistupovat k pacientům, jak o ně pečovat, jak jim zachránit život. Nyní nasazují i ten svůj. Aby pomohli, vyrážejí do terénu. Nikdy nevědí, kdo z pacientů je Covid pozitivní.

„Pohyb v terénu je fajn. Jsem rád zase mezi pacienty. V době klidu, které si pamatuji, jsme se věnovali jen kardiálním diagnózám a izolační režimy jsme mívali občas. Dnes ho má v podstatě každý pacient. I ten bez příznaků může být Covid pozitivní,“ říká Jan Pospíchal, vedoucí Katedry klinických oborů Fakulty zdravotnických studií. V nouzovém stavu slouží na Koronární jednotce Kardiologického oddělení Pardubické nemocnice. Rozhodování zapojit se mu usnadnilo zrušení prezenční výuky, protože mohl se svými studenty jít pomáhat.

Jako dobrovolník

Před nástupem na fakultu pracoval u „lůžek s ventilátory“. „Podle zpráv přicházejících ze zahraničí jsem věděl, že ventilovaná lůžka budou potřeba a zaučit se ze dne na den není možné,“ vysvětluje Jan Pospíchal a dodává, že není problém nakoupit nové ventilátory, ale hůře se zajišťuje specializovaný personál na jejich obsluhu. „Vím, co se u kterého pacienta má dělat, ale hledání pomůcek na novém oddělení je náročné,“ doplňuje. Informací o způsobu přenosu i o tom, jak se chránit, mají s kolegy dost. Jan je v systému jako dobrovolník a díky sociálním médiím sleduje také situaci sester v USA, kde je situace daleko vážnější.

To, že se mohl vrátit do nemocnice i v této situaci, si chválí. Práce s pacientem mu chybí již několik let. „Od nástupu na fakultu jsem se pod dokumentaci svého pacienta podepisoval až teď v nouzovém stavu.“ Nyní pomáhá tam, kde je právě potřeba doplnit personál. A pracuje i se svou manželkou, která je dnes v práci jeho šéf - coby staniční sestra.

Není v ohrožené skupině

Karanténu mají doma vyřešenou. Nařídili jim ji hygienici, takže mohou jen do práce a domů. To Honzovi nevadí, protože i doma má práce dost. Akorát děti už jeho nenápadnou snahu o edukaci prokoukly a pracovní sešity ani pohádky je nebaví. Práce na fakultě také nestojí. „Výuka a provoz pokračuje, žádná dovolená. Máme schůzky přes videohovory, koordinujeme zapojení našich studentů do práce v nemocnici, pracujeme na závěrečných pracích, organizujeme státní závěrečné zkoušky a řešíme ukončení semestru u ostatních ročníků,“ říká Jan Pospíchal, který se onemocnění neobává.

 „Nemoc se dnes prezentuje spíše ve formě senzace než epidemiologických čísel. Nejsme v ohrožené věkové skupině, takže jsem rád, že můžu být v nemocnici v době pandemie nyní a ne jako dobrovolník až mi bude sedmdesát,“ dodává.

Záchranářka ve Svitavách

Srovnat práci na fakultě a v terénu může i záchranářka Šárka Fišerová, která jindy učí studenty fakulty. Dnes jezdí se Zdravotnickou záchrannou službou Pardubického kraje ve Svitavách. Na svou profesi studovala na Fakultě zdravotnických studií a dnes budoucí kolegy vzdělává. Vede cvičení urgentní medicíny, vyučuje studenty záchranáře, dělá konzultantku bakalářské práce. Dnes přes e-mail.

S Honzou se shoduje i v tom, že v současné době přistupují ke všem pacientům jako k potenciálně infekčním, a právě proto nosí ochranné pomůcky na každý výjezd. „Na všechny výjezdy nyní vyrážíme v ochranných brýlích, respirátoru FFP2 a se štítem. Pokud máme k dispozici všechny potřebné pomůcky, jsme schopni se postavit téměř všemu,“ popisuje Šárka svoji práci v terénu.

 „Pokud předem víme, že pacient je COVID pozitivní či se u něj projevily nějaké příznaky, oblékáme se do kompletních obleků, což zahrnuje celotělovou kombinézu, těsnící brýle, respirátor FFP3, popř. celoobličejovou masku s filtrem, a několik vrstev rukavic,“ říká pedagožka záchranářka. „Naše operační středisko se snaží od volajících zjistit epidemiologickou anamnézu a na základě těchto informací pak volíme ochranné pomůcky. Bohužel, máme i ty zkušenosti, že volající některé informace zamlčí,“ posteskla si Šárka. To i přesto, že lidé se snaží média upozorňovat, aby byli k zasahujícím zdravotníkům ohleduplní a zbytečně je neohrožovali.

Podpora veřejnosti pomáhá

Ochranné pomůcky jsou mnohdy limitující a nepohodlné. Celou situaci Šárka zvládá, i když přiznává, že je to náročnější než v běžném provozu. Psychická zátěž je velká. „Všichni si uvědomujeme vážnost situace a cítíme napětí, ale velice se vážíme podpory, kterou nám v těchto dnech veřejnost projevuje,“ říká profesionálka a pedagožka.

„Jsem zdravotnický záchranář a dělám svou práci, proto jsem se smířila s tím, že se mohu nakazit, stejně, jako myslím většina kolegů z první linie. Důležitější je neohrozit své blízké, přátele a rodinu,“ uzavírá Šárka, která omezila kontakty na telefonické hovory. Šárčina rodina ale chápe, že právě tím je chrání. 

Studuje prvním rokem Fakultu elekrotechniky a informatiky. Je přesvědčený, že technologie a vývoj s tvrdou prací nás může zachránit. Koneckonců právě to Michael Coubal nyní zkouší, když kvůli ochraně sebe a svých blízkých před koronavirem začal na 3D tiskárně vyrábět respirátory. Jimi na začátku pomohl kolínské nemocnici, kterou zásobuje dodnes. Teď jeho tiskárny zaměstnávají především ochranné štíty. A jeho hlavu zase speciální polomaska, která už je skoro na světě.

Na začátku si podnikavý student Michael Coubal na internetu našel respirátor, vytisknul ho na své 3D tiskárně a začal ho vylepšovat. Založil facebookovou skupinu Tisknu pro Kolín, sestavil tým osmi lidí a tisk respirátorů se rozjel naplno. „Vytvořit respirátor je dost těžká věc. Je tu několik faktorů, které se musí dodržet i co do komfortnosti a pohodlnosti. V tuto chvíli na něj nemáme žádnou certifikaci a nemůžeme tedy dodávat do nemocnic,“ říká Michael s tím, že právě nemocnice jsou pro něho priorita. A tak tisk respirátoru přerušili i přesto, že svůj návrh konzultovali s primářem Vinohradské nemocnice v Praze. „Vysvětloval nám také, proč lékaři ve Wu-Chanu přežili. Měli dvoje brýle – svoje dioptrické a ještě ochranné – dále štít, respirátor a samozřejmě čepici, rukavice a ochranný oblek.“ A právě to je nasměrovalo jinam.

Dnes tiskneme hlavně štíty

Michaelovi se totiž zdá, že na tisk respirátorů není nyní vhodná chvíle. „Jejich produkce je hrozně malá, co se týče poptávky. Jeden respirátor jsme tiskli 5 hodin, a navíc to spolklo strašně moc materiálu.“ I to byl impuls pro změnu, a tak se vrhli na tisk štítů. Velmi rychle se jim podařilo vymodelovat čelenku, kterou napojili na plexisklo. Štít navíc vyrobí za dvě hodiny a ani materiálu nepotřebují tolik. K dnešnímu dni jich předali na 750 kolínské nemocnici, tamní radnici a dalším, kdo je potřebují.

Výhodou tohoto tisku je i to, že kdokoliv má doma 3D tiskárnu, může tisknout. A jak to funguje? „Tiskárnu stačí nahřát, vložit do ní element, tedy filament, ze kterého tiskneme. Tiskárna má SD kartu, na kterou nahrajeme výsledný program neboli g-kódy. Cokoliv vymodelujeme na počítači, máme v programu stl, který to převede,“ popisuje Michael. „Je to jako bychom vzali bramboru a tu nasekali na jemné plátečky, protože tiskárna tiskne tak, že nanese jednu vrstvu na druhou a zvedá se to do výšky. Jako bychom měli tavnou lepicí pistoli a nanášeli vrstvy rukou pořád nahoru. A takhle jednoduše můžeme tisknout různé jiné i flexibilní prvky.“

Tiskárny jedou nonstop

Sám Michael má doma dvě 3D tiskárny a ještě se nezastavily. „Jejich obsluha je velmi jednoduchá, navíc mohou jet nepřetržitě, tedy 24 hodin, 7 dní v týdnu, což je obrovský bonus. Jak s oblibou říkám, jediné, co nás v budoucnu může zachránit, je elektrotechnika.“ Sama tiskárna má nějaké plastové součásti a ty se dají vytisknout na jiné 3D tiskárně, jde asi o 20 % součástek. Takže když se objednají zbylé součástky, je možné další 3D tiskárnu v pohodě sestavit doma. I materiálu pro tisk mají zatím dost. Daří se jim ho získávat i zadarmo. „Dostali jsme i 80 kg filamentu a z toho uděláme asi 300 štítů,“ dodává Michael.

A svou pomoc s tiskem nabízejí i další dobrovolníci. „Tiskne pro nás asi 25 dalších lidí a jen nám to hodí do boxu, který jsme zřídili. Se spoluprací se nám nabídli třeba i lidé ve Žďáru nad Sázavou, kde je takováto podobná skupina lidí jako my. Díky všem máme nyní materiál asi tak na dva tisíce štítů.“ S jejich výrobou tak pokračují dál, protože jich je stále nedostatek. Navíc do skupiny může napsat kdokoliv své požadavky a kluci se je snaží zohlednit, ať už jde o zdravotníky, popeláře, prodavačky či jiné profese. Navíc radí i s jejich dezinfekcí.

Rozjíždíme výrobu polomasky

Ve chvílích volna ale neodpočívají a tvoří další novinku. „Nyní pracujeme na masové výrobě respirátorů-polomasek s výměnnými filtry podle přesné normy, která bude certifikovaná. Navíc bude velmi ekologická. Oproti konkurenční polomasce, je ta naše menší a pohodlnější. Není důležité, aby vydržela co nejdéle, protože v nemocnici stejně preferují jednorázové pomůcky.“ Mají za sebou 14 dnů, kdy skoro nespali, tvořili polomasku, studovali potřebné normy. A už jsou skoro u cíle. „Ladíme poslední detaily, sháníme například filtrační materiál, který do naší polomasky použijeme, ale vlastně nevíme, zda v tom pokračovat a celé to rozjet,“ posteskl si Michael. Tíží je otázka financí. Přemýšlejí proto o sbírce či spojení s investorem, kterého však neví kde hledat.

K výrobě polomasky už totiž nepotřebují 3D tiskárny. S jejich výrobou jim pomůže vstřikolis, který jim hodně usnadní práci a ušetří čas. „Vytvoří se rozkládací forma, ta se rozloží, vstříkne se do ní plast, složí se a v řádu miliseknud je hotovo. Díky tomu bychom denně vyprodukovali tisíce plastových součástek, které se jen složí dohromady.“ Dospěli ale tak trochu do mrtvého bodu a zvažují, zda pokračovat dál. „Nepracujeme pod žádnou známou značkou a je komplikované sehnat například partnery,“ uzavírá Michael s tím, že nyní jednoduše potřebují „otevřít dveře“ a navíc vést dialog se zástupci vybraných profesí jako s hasiči, zdravotníky, policisty i s prodavači, aby zjistili především jejich budoucí potřeby a zohlednili je tak v dalším vývoji. Výroba by pak mohla být spuštěna do šesti týdnů. Otázkou ale je, jaká bude situace a zda to bude ještě potřeba.

Jako milovník basketbalu se ho Dušan Pandula z Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice nyní musel nedobrovolně vzdát. Nastavil si však cíle nové a to doporučuje všem. „Vnitřní motivace je to nejdůležitější. Hlavně nyní, když nemáme možnost klasického sportovního vyžití v tělocvičně, bazénu nebo v posilovně,“ říká akademik, kterému čerstvý vzduch a svižná chůze vždycky spraví náladu. Udělat si už ráno pohodové je pro něj základem úspěšného dne i v době mimořádných opatření. 

„Fyzická očista by měla být součástí každodenního života a v této době obzvlášť. Už ve starověkém Řecku měli lidé snahu dosáhnout Kalokagathiu, tedy ideálu harmonického souladu ducha a těla. Nemusí jít jen o posilování a běh. Důležité je, aby to člověka bavilo a dávalo mu to smysl,“ říká Dušan Pandula, bývalý basketbalový hráč, který dnes trénuje také mládež.

Jeho srdcovou záležitostí je právě basketbal a další míčové hry, které se v těchto dnech vůbec nedají provozovat. A tak je nahradil jízdou na kole, prací na zahradě a posilováním s vlastním tělem. K procvičení těla se dá totiž využít každé prostředí. „Přírodu bych doporučoval hlavně kvůli psychohygieně a čistému vzduchu. Ale už jen jako změna prostředí je i balkon dobrá volba, protože čerstvý vzduch vám dodá sílu,“ motivuje sportovec Dušan.

Nikdy není pozdě

Začít je dobré kdykoliv. A je toho hodně, do čeho se můžeme pustit. Třeba procházky, kratší tzv. indiánské běhy, popřípadě fartlek, což je střídání běhu a chůze. „Důležité je nepřestřelit začátek a poslouchat tělo. Aby člověk cvičil opravdu pravidelně a technicky správně. Potom už nezáleží na tom, jestli je to běh, posilování nebo cokoliv jiného. Tělu to prospěje tak jako tak,“ doplňuje Dušan. Pro začátek stačí posílit tělo jednoduchou sestavou. Zabere maximálně 30 minut a hned se budete cítit lépe. Navíc radí zapojit do cvičení i děti. Jednak proto, že často opakují to, co rodiče, ale do určitého věku nebo váhy mohou být také skvělým závažím.

Je lepší cvičit 10, 15, 20 minut každý den nebo raději dvakrát v týdnu hodinu? Dušan Pandula říká, že záleží na tom, co tělu více prospěje. Nejlépe kombinovat obojí. „Krátké cvičení do 20 minut bych doporučil v případě, že chcete procvičit konkrétní svalovou skupinu jako břicho, ramena, biceps nebo co má pro vás prioritu. V hodinovém cvičení už jsem schopný procvičit si celé tělo, popřípadě vydat dostatek energie na to, abych zhubnul,“ vysvětluje a připomíná, že nesmíme zapomínat na formu. Vždy je třeba začít zahřátím, aktivováním, těla, pak následuje samotné cvičení a na konec protáhnutí svalového aparátu.

Nezapomínat ani na stravu

Pohyb je jedna věc, ale důležité je přidat také vyváženou pestrou stravu s dostatkem bílkovin, ovoce, zeleniny a vlákniny. Omezit jednoduché cukry. Dodržovat pravidelný pitný režim. Pedagog přidává i pár tipů na zdravou výměnu: sladkosti za ovoce, bílé pečivo za celozrnné. Slazené nápoje za vodu a čaje, fastfood za domácí jídlo.

„Všechny tyto tipy a rady jsou všeobecné. Každý člověk je však jedinečný, a proto by se k němu takto mělo přistupovat. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že aktivní senior po fyzické stránce hravě strčí do kapsy studenta univerzity. Základ je poslouchat své tělo.“ A na závěr? Čtyři tipy od Dušana Panduly: 1. Zůstat pozitivní. 2. Plánovat si čas. 3. Stanovovat si cíle a plnit je. 4. Mít dostatek spánku. Sám si dává i pátý: Nestresovat se věcmi, které nemůžeme změnit.

Mor, cholera, tyfus, pravé neštovice. Tyto nemoci ve své době kosily obyvatele všech kontinentů. Stejně jako současný COVID-19, který udeřil po sto letech od vymýcení španělské chřipky. Symbolem tehdejší doby se stala gázová rouška. Odborník na dějiny medicíny Vladan Hanulík z Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice říká, že v epidemiích nepřežívali ti nejzdravější či nejmoudřejší. Šlo o shodu náhod nebo o příznivou kombinaci genů.

Média srovnávají španělskou chřipku z let 1918–1920 s onemocněním COVID-19. Dají se mezi nimi najít paralely?

Dají, i když nemoci způsobuje odlišný typ virů. Podobné jsou však příčiny, díky nimž dochází ke komplikacím u nemocných. V případě španělské chřipky se mimo běžných projevů nákazy dostavovaly sekundární komplikace – bakteriální zápal plic, díky němuž byl celkový počet obětí vysoký. Infekčnost chřipky byla masivní, vlna epidemie ve městech trvala obvykle pouze tři až čtyři týdny, přesto nakazila třetinu celosvětové populace. Pokud se ale nedostavily komplikace v podobě sekundárního zápalu plic, uzdravily se nakažené osoby velmi rychle.   

Odkud vir španělské chřipky přišel?

Z Kansasu, kde v březnu 1918 zaznamenali první případy chřipkové epidemie. Spojené státy již v daném období byly aktivně zapojeny do první světové války, v dubnu 1918 se nemoc spolu s jednotkami ze zámoří dostala do Evropy a Číny. Za chvíli ale zachvátila celý svět a dodnes je tato vlna epidemie chápána jako pandemie s největším počtem nakažených osob v celé historii planety.

Proč označení španělská?

Označení španělská chřipka se začalo užívat díky tomu, že se Španělsko, jako jedna z mála evropských zemí, nezapojilo do bojů světové války. Proto jeho představitelé neměli důvod ze strategických důvodů skrývat počet nakažených ani statistické výkazy obětí. Válečná demagogie, tedy snaha utajovat reálná data o šíření nemoci, vedla nezasvěcenou veřejnost v jiných evropských zemích k názoru, že se daná epidemie masivně projevila především ve Španělsku, proto španělská chřipka.

Kolik na ni zemřelo lidí?

Odhaduje se, že během dvou let se nakazilo minimálně půl miliardy osob, přičemž počet obyvatel celé planety tehdy dosahoval 1,8 miliardy. Obyvatelé Evropy a USA byli vůči fatálním důsledkům nemoci evidentně lépe vybaveni, neboť smrtnost se u nich pohybovala pod hranicí 1 % nakažených. Naopak obyvatelé Afriky, Austrálie a Asie na tom byli mnohem hůře, smrtnost zde přesahovala 5 %, a například Západní Samoa měla smrtnost 23 % nakažených.

Z jakého živočicha se přenesl?

Do nedávna odborníci neznali ani přesnou podobu viru. Lékařská věda jej před sto lety neuměla izolovat. Průlom začaly přinášet od 90. letech 20. století až výzkumy těl obětí, které díky aljašskému mrazu zůstaly uchovány do současnosti. V roce 2005 byla publikována genová sekvence viru a objasněn princip nákazy – přenesl se na člověka z ptactva. Není však jisté, zda ohnisko nákazy vzniklo v USA, nebo se původně počala šířit z Číny.

Záměrně jsem se ptala, odkud se nemoc šířila. Často teď slyšíme, že většina nemocí k nám dorazila právě z Číny.

Podobné názory jsou blízké realitě jen částečně. Epidemie se šířily především v civilizacích, kde existovala vysoká koncentrace velkého počtu osob a zvěře, nejčastěji domestikované. Pokud se podíváme na ekonomickou váhu jednotlivých zemí v historii naší planety, zjistíme, že po většinu známé historie dominovaly světovému hospodářství čínské a indické civilizace, na což my v Evropě rádi zapomínáme.

Čínské a indické oblasti tvořily až do 19. století zhruba 75 % celosvětové ekonomické produkce, Evropa a USA je na čas předehnaly díky industrializaci a kolonialismu. Nadneseně řečeno – v době, kdy v Číně a Indii popíjeli kultivovaně čaj ze skvostných porcelánových souprav, jsme se my v českých zemích ještě živili lovem kančí zvěře. Proto lze vysvětlit, že řada epidemií skutečně měla svůj počátek v Asii. Mimo některých epidemií chřipky a koronaviru zde pravděpodobně měla kořeny i morová nákaza, která se na člověka poprvé přenesla asi před 2000 lety právě v oblasti jižní Číny.

Léčíme stejně jako před 100 lety

Byla před sto lety nějaká „nouzová“ opatření?

Byla, dokonce podobná těm, která platí dnes pro nás. V USA a některých evropských zemích byly uzavřeny veřejné instituce, školy, kostely, restaurace. Znamením doby se stala gázová rouška užívaná při pohybu na veřejnosti. Karanténa se však tehdy ukázala jako neúčinné opatření, nakažlivost nemoci byla příliš vysoká.

Účinná léčba tehdy nebyla?

Nebyla. Ani dnes zatím neznáme účinnou cílenou léčbu COVID-19, neumíme léky zabránit šíření viru v těle nemocného, a proto léčíme podobnými prostředky jako tehdy – klidem na lůžku, vydatným pitným režimem a potlačováním příznaků v podobě zvýšené teploty.

Co nám tedy moderní medicína dává navíc?

Máme k dispozici antibiotika, která lze užít k léčbě sekundárních potíží v případě vzniku zánětu. COVID-19 ale působí komplikace odlišným způsobem. Jsme schopni nasadit ventilátory a okysličovat krev mimotělním oběhem. Stejně jako v letech 1918 a 1919 ale zatím nemáme to nejdůležitější – účinnou prevenci šíření nemoci. Tou bude jedině očkovací sérum.

Kritizovali lidé tehdejší nařízení?

Pro laickou veřejnost byla španělská chřipka důvodem pro kritiku terapeutické bezradnosti tehdejšího lékařství. Podobně skeptické úvahy zatím nezaznamenáváme, byť mimo ventilátorů a testování populace zatím ministerstvo zdravotnictví spoléhá víceméně na formu karanténní prevence. Tedy v podstatě středověkou strategii, kterou známe a užíváme již od roku 1377. Očekával bych, že k inteligentní karanténě státní úřady přistoupí mnohem dříve. Rezignovali jsme dokonce do značné míry i na další zbraň moderní medicíny – pokročilou diagnostiku, protože nemáme dostatek testů. Když zavoláte na hygienickou stanici s tím, že jste byli v zahraničí a máte teplotu a kašel, nebudou vás testovat, ale doporučí klid a roušku.

V médiích jsou nyní lékaři naopak zobrazováni jako bojovníci bránící civilizační pokrok. Je otázkou, zda si za dva až tři měsíce neuvědomíme, že za klidné přežití celé epidemie bychom měli být vděčni spíše prodavačce v marketu, u níž (nevybavené jakýmikoli účinnými ochrannými prostředky) jsme si celou dobu kupovali ovoce a zeleninu. A díky zakoupeným vitamínům jsme v klidu nejen překonali nákazu, ale prostřednictvím vína, jež jsme ke zdravé stravě přikládali do košíků, nakonec přestáli i nervozitu z mediální prezentace epidemie.

Nepodléhejme panice

Dnes na koronavirus umírají převážně starší nebo nemocní lidé. Španělská chřipka si brala i mladé životy. Jak to?

To je dodnes nejasné. Epidemie obvykle postihují obyvatelstvo způsobem, který by se dal popsat statistickou křivkou obětí podobnou písmenu U. Zranitelné bývají nejmladší skupiny z populace, u nichž ještě není vytvořena dostatečná imunita, a naopak nejstarší skupiny obyvatel, jejichž imunita již díky věku nedostačuje k obraně před nemocí.

Epidemie španělské chřipky však měla podobu písmene W s hlavním vrcholem smrtnosti ve skupinách obyvatel mezi 18–35 lety. Nejčastěji se daný jev vysvětluje tím, že došlo k imunizaci u starších obyvatel prostřednictvím nákazy chřipkové epidemie, jež obletěla svět v roce 1889. Starší lidé tedy disponovali získanou imunitou a dospívající mládež naopak organismem schopným přestát případné sekundární komplikace v podobě pneumonie.

S koronavirem přišla panika. Zažívali podobný strach z nákaz a chorob lidé v minulých staletích?

Obávám se, že největší paniku zažíváme nyní. Pokud chápeme význam slova panika v jeho pravém významu, tedy jako nepřiměřenou, iracionální a vyhraněnou emocionální odpověď na vnější podnět, provázený často vysokým vnitřním napětím. Ačkoli je výše smrtnosti COVID-19 odhadována pod jedním procentem nakažených osob, a to dominantně u osob s předešlými vážnými zdravotními komplikacemi, mediální svět nás přesvědčuje o neustálém nebezpečí, jež domněle hrozí všem.

Vliv médií na šíření informací je velký.

To určitě. Moderní média do jisté míry existovala například již v době počátků šíření cholery ve 30. letech 19. století. Dané nemoci jen v rakouském císařství podlehlo v průběhu 70 let 19. století milion obyvatel. Znáte ale nějaký cholerový sloup či památník? Rozhodující je tedy kulturní paměť. Když ale porovnáme stopy, které v kolektivní paměti zanechaly mor a cholera, zdá se být role této nemoci bezvýznamnou.

Při epidemiích nepřežívali nejzdravější

Jak se nakonec epidemii španělské chřipky podařilo dostat pod kontrolu?

O postupný ústup epidemie se nezasloužila dobová medicína. Nemoc se šířila ve dvou vlnách – první vlna na jaře roku 1918, druhá pak od podzimu 1918 do jarních měsíců roku 1919. Je pravděpodobné, že nemoc byla natolik infekční, že další vlny nenašly dostatečný počet šiřitelů a velká část populace byla vůči danému chřipkovému kmeni imunní. Chřipkové viry jsou navíc vázané na sezónní výskyt, třetí vlna se proto již neobjevila.

Ale objevily se choroby jiné…

Samozřejmě. Nakažlivé nemoci se ale stávaly v průběhu první poloviny 20. století okrajovým fenoménem. Nahradily je nemoci plynoucí často z nadbytku a životního stylu – kardiovaskulární nemoci, diabetes, hypertenze, karcinom plic, případně nemoci, které jsou spojené s vyšším věkem a z něj plynoucími disfunkcemi organismu, Alzheimerova choroba, nádorová onemocnění. Imunologové přesto stále žili v obavě před další nebezpečnou pandemií.

I přes vysoký počet obětí je současná pandemie nemoci COVID-19 spíše nepříjemným testem naší připravenosti. Odhady smrtnosti jsou dosud velmi nepřesné, neboť nemáme data k výši celkového rozšíření nákazy napříč populací. Ačkoli se tedy zatím smrtnost udává mezi 3–6 %, jedná se o podíl, který se po odeznění epidemie pravděpodobně výrazně sníží. Máme totiž zprávy jen o testovaných osobách a testovat se nechávají především pacienti s vážnějšími příznaky. Může to pro nás být užitečná lekce do budoucna. Jak se totiž ukázalo, oblasti jako Hongkong či Tchaj-wan si s šířením nákazy dokázaly velmi dobře poradit díky tomu, že museli řešit předchozí epidemii SARS.

Na světě žije necelých 8 miliard lidí. Selektuje si příroda sama zdravé a silné jedince od těch nemocných? Můžeme v historii pozorovat, že když vzrostl počet lidí, došlo k nějaké ráně?

Kdyby tomu tak bylo, nemohlo by být nyní lidstvo tak početné. Představa, že jednou za čas si příroda vzpomene a smontuje novou podobu viru jen za tím účelem, aby redukovala počet obyvatel Země, je spíše podstatou víry některých jedinců neustále předpovídajících různé formy civilizačního kolapsu.

V epidemiích nepřežívali ti nejsilnější, nejzdravější či nejmoudřejší. Šlo o shodu náhod, případně o příznivou kombinaci genů. U epidemických chorob je to spíše tak, že se dostávaly do kontaktu vzájemně odlehlé civilizace, které nedisponovaly imunitou na rozšířené choroby cizí kultury. Přežívali ti, kteří byli geneticky lépe přizpůsobeni dané chorobě, což ovšem neznamená, že byli adaptováni na choroby všechny. Do hrobu je mohla dostat hned následující epidemie.

Mor jako nejhorší nákaza

Lidé se ale děsili hlavně moru?

Je to tak. Synonymem epidemií proto zůstává především mor, který se dlouhodobě navracel od roku 1346. Zde ovšem není slovo panika na místě, strach byl oprávněný. Po čtyři staletí budil oprávněnou hrůzu a podmiňoval projevy davové psychózy. V evropských městech zaznamenáváme opakovaně hromadné migrace z postižených oblastí na venkov.

Všichni si mor neseme v sobě díky kulturní paměti. Téměř každé město disponuje morovým sloupem, literární díla prolíná tematika morových epidemií. Proto při slově pandemie řada lidí vzývá obrazy „černé smrti“.

Byl mor opravdu nejzákeřnější nemocí, která kdy sužovala Evropu?

Pro Evropany byl mor skutečně nejhrůznější. V opakovaných vlnách od poloviny 14. století po celých 400 let sužoval obyvatele kontinentu. Mor se ale šířil po celé Zemi a postupně dosáhl odhadovaného počtu přes 300 milionů obětí. V absolutním počtu úmrtí tedy morové nákazy dosud žádná nemoc nepřekonala.

Českých zemí se ovšem největší epidemie moru, pustošící Evropu mezi lety 1348–1352, dotkla pouze okrajově. Zasaženi jsme byli spíše epidemií roku 1380. Některými historiky je dané vlně epidemie přičítán vliv za navýšení religiózního cítění, které pak v českých zemích vyústilo až v husitské hnutí. Církevní představitelé horlivě hlásali, že je nemoc trestem božím a městy pochodovaly v době epidemie zástupy kajících se flagelantů (sebetrýznící se lidé).

Proč byl mor tolik smrtelný? Opravdu šlo hlavně o hygienu?

Lékaři vůbec netušili, co nemoc způsobuje. Nejdříve převládla teorie miasmatického původu nákazy (miasma znamená zkažený vzduch). Lékaři tedy prokazovali, že se nemoc přenáší díky hnilobným částečkám rozkládajících se živočišných těl, přírodních zbytků a dalších nečistých elementů. Proto se místnosti vykuřovaly a lidé měli nosit roušky s bylinami. Odtud je také slavná maska morového doktora, kterou sestavil roku 1619 osobní lékař francouzského krále Ludvíka XIII. Charles de Lorme.

Až v 16. století se objevily názory, že je epidemie působena tzv. contagii, malými tělísky, která jsou přenášena mezi lidmi. Nikdo však danou teorii definitivně neprokázal. Nejasnost původce nemoci vedla k terapeutické bezradnosti. Když netušíte, co nemoc působí, jak ji můžete úspěšně léčit?

Nejúčinnější byla karanténa a imunita

A co teda dělali?

Jako nejúčinnější opatření se prosadily sanitární kordony. Tedy zmrazení pohybu osob a zboží na hranicích s cizími zeměmi, případně s centrem nákazy. Šlo o karanténní opatření, které mělo svou tradici již od roku 1377, kdy byly v Dubrovníku poprvé do 40denní karantény (od slova quaranta – čtyřicet) uzavírány osoby, které byly jako příchozí podezřelé z potenciálního šíření moru.  

V jakých cyklech se mor vracel?

Představte si město velikosti Pardubic – morová nákaza zahubila v prvním roce svého šíření třetinu populace, řada z obyvatel však nemoc přestála a byla dále imunní. Proto se nemoc v dalších letech již tak masivně neprojevila. Chybějící třetinu populace však bylo třeba nahradit, proto přicházeli lidé z předměstí a venkova, ti však imunní nebyli. Další vlna tedy přišla po několika desítkách let i s nárůstem jejich počtu a umírali především právě noví přistěhovalci a jejich potomci. Díky tomu se počty obětí morových ran postupně snižovaly až do té doby, než imunitou disponovala dostatečná část obyvatelstva. Pak se mor šířit přestal. Podobným způsobem se chovaly i další epidemie.

Stejně se může přestat šířit i koronavirus?

Je to možné. Zodpovědné orgány se jen snaží redukovat náraz první vlny, protože máme limitovaný počet lůžek, na nichž lze o nemocné pečovat.

Moderní dobu zasáhly i neštovice. Kdy byly největší pandemie?

Neštovice se projevily už v antice a také byly patrně jednou z příčin prohry Athén proti Spartě v Peloponéské válce, athénský městský stát decimovala tato epidemie šířící se vzduchem v letech 430–427 před Kristem. Následně se vracela epidemie v dalších vlnách. Kolem roku 189 našeho letopočtu neštovice vyhubily 10 % obyvatel římského impéria – v historických pramenech jsou nezřídka mylně označovány epidemie neštovic jako morové rány.

K šíření neštovic a k následnému vyhlazení původního amerického obyvatelstva někdy záměrně přispívali i kolonizátoři z Evropy, kteří lidem poskytovali pokrývky, jež předtím používaly nakažené osoby. Neštovice tak vlastně byly svébytnou biologickou zbraní, kterou Evropané používali k ovládnutí kontinentu, byť většinou nevědomky.

Jak se šířily v našem prostředí?

V 18. století nahradily strach z černé smrti, a to oprávněně. Po celé 18. století neštovice dominovaly epidemickým vlnám a ještě před počátkem vakcinace zaznamenáváme epidemické šíření neštovic, které jen na Moravě a ve Slezsku mezi lety 1796–1812 způsobilo úmrtí 114 769 obyvatel. Neštovice tedy byly „novodobým morem“, kterému neunikli ani panovníci – v důsledku nákazy zemřel roku 1711 náš císař Josef I., roku 1730 ruský car Petr II., nakazila se jimi i Marie Terezie, která pak díky tomu nechala dva své potomky variolizovat.

Jaká byla úmrtnost na neštovice?

Nemoc se v moderním období šířila především v oblastech, kde neproběhlo celoplošné očkování. Přesto i v Evropě došlo ještě k velké epidemii mezi lety 1870–75. Daná vlna nákazy započala ve Francii, kde nebylo povinné očkování proti neštovicím a třetina populace jej proto nepodstoupila. Proto zde endemicky přežívaly kmeny neštovic, jež bychom v jiných částech kontinentu již nenalezli. Prusko-francouzská válka byla rozhodujícím elementem, neboť zajatí francouzští vojáci šířili epidemii v budoucím Německu, zatímco další části německé armády se nakazily ve Francii.

V Prusku byla situace jiná?

Prusko bylo státem s propracovaným systémem vakcinace, Francie nikoli, proto panoval velký rozdíl v dopadech nemoci. Zatímco ve francouzských řadách se nakazilo 125 000 vojáků, z nichž nemoci podlehlo 28 000, mezi pruským vojskem se nemocí nakazilo pouze 8 500 příslušníků armády a jen 400 osob utrpělo fatální následky. Z vojska se pak epidemie šířila na civilisty a dále do všech zemí kontinentu. Postiženi byli ale především neočkovaní, případně ti, kteří vakcinaci podstoupili již před delší dobou, což pak vedlo ke zdokonalení systému opakovaného očkování u nemocí, kde se imunizační efekt časem snižuje. Není divu, dané epidemické vlně podlehlo půl miliónu Evropanů.

Později se díky důslednějšímu postupu epidemie neštovic šířily již převážně mimo evropský kontinent, přesto však i ve 20. století podlehlo neštovicím 300–500 milionů obětí. Jejich eradikace (zavedení očkování) roku 1977 je tedy pro lidstvo významným vývojovým mezníkem.

Na neštovice se ještě umíralo ve 20. století. Ukazuje nám historie, že očkování má smysl?

Pokud se současná hyper-moderní medicína potká s novým typem choroby, dostává se někdy najednou na úroveň lékařství 19. století – do doby před vynálezem antibiotik a antivirotik. Skutečně účinnou zbraní současné medicíny je tedy jedině očkovací sérum, které by imunizovalo náš organismus. Po něm by nyní možná sáhli i ti, kteří jinak očkování kritizují. Očkování je spolu s antibiotiky a hygienizací života nejúčinnějším nástrojem moderního lékařství. Jen díky němu řešíme nyní spíše vysoký tlak a obezitu a ne šíření spály, černého kašle, tetanu a dalších chorob.

Zjednodušeně řečeno, až do objevu antibiotik lékařství nemělo prakticky žádnou zbraň pro cílenou léčbu – potlačovalo jen příznaky nemocí. Naše civilizace je postavena na očkování a je možná dobře, že nám to nyní tak nepříjemným způsobem nový virus připomenul. Odmítání vakcinace v současné české společnosti je spíše důsledkem zvláštního typu sobeckého liberalismu, při němž nebereme ohled na bezpečí druhých.

Dejme tomu, že odmítnete jako matka nechat svou dceru očkovat proti planým neštovicím. Dcera vyroste a ve třiceti bude chtít počít další generaci. Přijde však do kontaktu s nakaženým dítětem kamarádky, která své dítě nedala očkovat také. Výsledkem je vysoké riziko deformace plodu, tedy budoucího děťátka nastávající maminky. Skutečně chceme jít danou cestou?

K čemu by nás mohl COVID-19 při pohledu do budoucna inspirovat?

Možná novou strategií přežití. Ukazuje se, že klíčem je vzájemná ohleduplnost. Média a politici používají v souvislosti s koronavirem výrazy odkazující metaforicky či přímo k válce a bojovému nasazení.

Reálně ale šíření nemoci zabrání zklidnění našich civilizačních návyků a ohleduplnost vůči druhým. Až půjdete po ulici, zkuste si odmyslet roušky a přítomnost nemoci a promyslete si, zda byste v podobném prostředí vlastně nechtěli žít trvale. Po ulicích najednou můžete po 20 letech jezdit s dětmi na kole, aniž by každou minutou hrozilo, že je někdo zabije. Naše konzumní potřeby se zredukovaly na základní potraviny a IT prostředky, jimiž udržujeme na dálku kontakt s blízkými a spolupracovníky.

Měli bychom si uvědomit, že k životu nepotřebujeme astronomicky přeplácené profesionální sportovce, ti se ukázali jako nejzbytečnější součást naší současné kultury. Naopak bez prodavačky v ulici bychom se neobešli, stejně jako bez lékařů, policistů, učitelů či popelářů. Osm miliard obyvatel planety může dále spokojeně žít pouze v případě, když si uvědomíme, co má skutečně hodnotu a co je naprostým plýtváním času, přírodních zdrojů i financí. Oceňujme užitečnost, pojďme raději slušně zaplatit popeláře (bez nich by se brzy začal šířit tyfus) a v hokejových halách ať hrají už jen naše děti. V takové civilizaci bych chtěl žít já.

Působí na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Odborník na sociální dějiny medicíny, historii lázeňství a kulturní dějiny 19. století pochází ze Šumperka. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Titul Ph.D. získal v roce 2013. V roce 2018 absolvoval vědeckou stáž na Birckbeck, University of London. V současnosti vede řešitelský tým analyzující proměny vztahů mezi lékaři a pacienty mezi 18.-20. stoletím. Je ženatý a má dvě děti. Po večerech marně hledá v Pardubicích dostatečně dlouhé běžecké trasy, přes den vášnivě dětem vaří těstoviny a sní o tom, že univerzitní plat jednou dovolí konzumaci argentinských steaků.  

V současnosti, kdy v Evropě a v dalších zemědílech naší malé lodičky plující vesmírem určuje život jejích obyvatel pandemie koronaviru učeně označeného jako COVID-19, je dosti těžké říci cokoliv, co by již nesčetněkrát nezaznělo v nejrůznějších jazycích tohoto našeho světa z mnohých a mnohých úst. Opakovat to nemá smysl, protože to k ničemu nepřispívá, ani k věcnému zmáhání každodenních potíží s nákazou spojených, ať to jsou praktické potíže života v nuceném a nutném omezení, ani ovšem zmáhání všeho ostatního, co je spojeno s pandemií. Je to jakýsi nový druh života, jenž nás pohltil, dal mu novou podobu a nechť mně prominou ti, kdo skutečně v jakékoli podobě s pandemií koronaviru, s jejími zdravotními, ale i dalšími důsledky zápasí, ta nám poskytuje nečekanou příležitost k zamyšlení.

Ne, nehodlám vůbec jakkoliv uvažovat, spekulovat – je to kupodivu slovo, kterému se v dnešní době dostává veliké obliby – o tom, co se mělo nebo nemělo udělat, jak a jakými prostředky se mělo epidemii předejít, nebo jak naopak je dobré ji potírat. Ne, nedomnívám se, že k něčemu takovému nám, kteří nejsme epidemiology, lékaři, zdravotníky a kteří dokonce ani neumíme vzít do ruky jehlu s nití, abychom se pokusili spíchnout ochrannou roušku, protože bychom nejspíš jen popíchali sami sebe, dává oprávnění současná pandemie. Ona nás však může vést k zamyšlení, a znovu opakuji, nikoliv nad tím, co by se mohlo a co by bývalo lepší, kdyby se udělalo, co by se mělo udělat atd., atd., nýbrž nad sebou samými.

Změní nás tato pandemie, jež nám dává poznávat dosud nepoznanou zkušenost s docela jiným prožíváním světa, než na jaký jsme byli zvyklí natolik, že se nám jevil a zpětně stále jeví jako zcela přirozený? A na jaký se těšíme, přiznaně, nepřiznaně, těšíme se, že zase bude stejný, jako byl až do zcela nedávna. A zase: nechci uvažovat o tom, zda opravdu ten svět, jakmile skončí všechna opatření, jež pandemie vyvolala, bude úplně nebo aspoň z největší míry stejný, jako byl před pandemií.

Kladu si otázku (ach zase jeden z obratů současného tupého oficiálního jazyka!), ne, nekladu si otázku, ale zamýšlím se: budeme jiní? Dovolte mně, abych důrazně prohlásil, že nebudeme. A abych hned dodal, že jsem rád, že nebudeme. Budeme stejní, jako jsme byli. Myslím tím vnitřně stejní. Budeme se těšit, radovat a také plakat a naříkat jako předtím. A v tom právě spočívá síla naděje. Strach z pandemie překonáme jen nadějí, ne, jistotou, že až skončí, rádi uznáme zásluhy těch, kteří nám pomohli, rádi je odměníme, jak jen dokážeme, a hlavně si rádi a s úlevou oddychneme, že je to už za námi a pak s chutí (a rovněž s nutností, že to jinak nejde) začneme znovu žít, jak jsme žili.

„Těším se, až skončí tahle zasr…válka,“ cituje tuším André Maurois jednoho britského vojáka v první světové válce, v oné Velké válce, „protože se těším, že zas budou pořádné manévry.“ Při manévrech se většinou neumírá, takže ten vojáček přesně vystihl, jak si představuje normální život. Citát není úplně přesný, ale vystihuje situaci. Až ta patálie současné pandemie skončí, svět sice nebude hned růžový, nebude úplně stejný, jakým byl před ní, ale nebude už pochmurný. A na to se můžeme, ne, dokonce musíme těšit!