Na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice proběhl slavnostní akademický obřad instalace nové děkanky, docentky Jany Holé.
Spolu s proděkanem pro studium a vzdělávávací činnost PhDr. Zdeňkem Hrstkou, Ph.D. a proděkankou pro vědu, výzkum a mezinárodní vztahy doc. Petrou Mandysovou Ph.D., MSN tvoří nové vedení fakulty.
Téměř třicítka studentů Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice oboru Zdravotnický záchranář prochází také speciálním potápěčským kurzem. Se záchranou na vodě se vysokoškoláci seznamují v areálu vodních sportů loděnice Univerzity Pardubice, kde se učí ovládat plavidla, ale také v bazénu pardubického aquacentra. Tam trénují ponory a zkouší techniky obrany zachránce (plavčíka). Další lekce potápění absolvují v lomu Leštinka na Chrudimsku.
Během kurzu si budoucí záchranáři osvojují záchranářské dovednosti ve vodě, naučí se orientovat v terénu a řešit krizové situace. „Náplní kurzu je potápění s ABC, teorie potápění s dýchacím přístrojem, seznámení se s fyzikálními a fyziologickými aspekty potápění, diagnostikou potápěčských nehod. Studenti provádí zkušební ponory na bazénu a ve volné vodě a trénují záchranu na tekoucí vodě,“ uvedl Mgr. Jan Němec z Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice.
Na závěr týdenního výcviku musí studenti prokázat záchranářské dovednosti při praktické zkoušce.
Obnovovali nebo zkoumali už řadu významných středověkých památek. Například reliéf z věže již neexistujícího Juditina mostu v Praze nebo stavby v jordánském skalním městě Petra. Nyní čeká odborníky z litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice konzervace pravěké studny, staré přes sedm tisíc let.
Starobylou studnu odkryli archeologové loni při stavbě silnice u Ostrova v Pardubickém kraji. „Naši kolegové restaurátoři, ale i studenti, pracovali už na mnoha cenných památkách vysoké umělecké nebo historické hodnoty. Tato studna je ale bezesporu nejstarším dílem, kterým jsme se u nás zabývali,“ vysvětluje proděkan Fakulty restaurování Karol Bayer.
Cítíte větší zodpovědnost, když zachraňujete takový nález?
Podvědomě ano, restaurátor si uvědomuje výjimečnost díla. Ale obecně platí zásada stejného profesionálního, odpovědného přístupu u všech uměleckých nebo umělecko-řemeslných děl bez ohledu na jejich věk nebo význam.
Studna se dochovala v poměrně dobrém stavu, zejména díky tomu, že byla dlouho pod vodou. Budete některé její části doplňovat?
Naší hlavní úlohou je konzervovat, přesněji zpevnit a rozměrově stabilizovat zachované dřevěné části studny. Konzervace se bude týkat dvou studní (archeologové odkryli dalších sedm studní z různých pravěkých období, pozn. redakce). Starší studna je podle informací archeologů z dubového dřeva a druhá mladší studna byla zhotovena z jedlového dřeva. Po ukončení se některé oddělené části vzájemně spojí lepením. Nic dalšího doplňovat nebudeme. Studna na pohled zůstane tvarově stejná, tak jak se zachovala.
Co se děje s rozebranými konstrukčními prvky nyní?
Rozebrané konstrukční prvky jsou ponořené v nádobách s vodou v prostorách s chladným stabilním klimatem, kde se udržuje teplota 10-11 stupňů Celsia a v relativní vzdušné vlhkosti 85-90 procent. Postupně začneme studnu napouštět roztokem sacharózy.
Cukrem? To je tak jednoduché?
Konzervační metoda je technicky poměrně jednoduchá. Zpevňovacím prostředkem je vodný roztok sacharózy. Základní roztok se musí převařit a obsahuje také biocidní prostředek, aby se zabránilo případnému napadení mikroorganismy. Před vlastní konzervací jsme jednotlivé části studny opatrně očistili vodou a následně je ponořili do konzervačního roztoku. Počáteční koncentrace vodního roztoku sacharózy je 5 procent hmotnostních. A v průběhu konzervace se koncentrace se postupně navyšuje až na konečných cca 50 procent hmotnostních. Veškeré tyto postupy konzultujeme se specialistkami na konzervaci dřeva Irenou Kučerovou a Klárou Drábkovou z pražské VŠCHT.
Jak dlouho bude konzervace trvat?
Proces bude velmi dlouhý, což je u této metody obvyklé. Dlouhá doba impregnace mokrého dřeva sacharózou je nutná z toho důvodu, aby byla dosažena dostatečná penetrace roztoku sacharózy do poškozené struktury dřeva a také „výměna“ molekul vody za molekuly sacharózy. S ohledem na velikost a hlavně tloušťku jednotlivých dílů studny potrvá konzervace deset měsíců v případě prken a až patnáct v případě rohových kůlů.
Kolik roztoku je třeba k uchování všech těch dřevěných částí?
Celkový objem impregnačního roztoku pro konzervaci obou studní je přibližně tisíc litrů a bude potřeba šest set kilogramů sacharózy.
Nemůže během záchranných prací dojít k nějakému dalšímu poškození?
Věříme, že ne. Ale naprosto upřímně a otevřeně, tak jako u každého restaurátorského nebo konzervátorského zásahu, nelze riziko poškození nikdy vyloučit úplně. V případě konzervace mokrého dřeva může dojít v průběhu konzervace k mikrobiálnímu napadení a proto je součástí roztoku také biocidní prostředek. Dále se mohou některé velmi poškozené, tedy oslabené části při manipulaci rozlomit. Proto budeme s každým dílem zacházet velmi opatrně. A nakonec by se mohly některé díly při sušení deformovat. Aby se deformaci zabránilo, tak bude sušení probíhat pomalu, v regulovaných klimatických podmínkách a pro jednotlivé díly bude vytvořena pevná opora, která bude případné deformaci bránit.
Co se bude dít se studnou pak?
Cílem je alespoň jednu studnu prezentovat veřejnosti v prostorách Východočeského muzea v Pardubicích. Pokud nebudou studny přímo vystaveny v expozici muzea, tak budou uloženy v depozitáři ve stabilních klimatických podmínkách.
Studna je sice nejstarší památka, kterou restaurujete. Jaké další památky jste zkoumali nebo zachraňovali?
Pocházely obvykle ze středověku. Třeba jsme zkoumali reliéfu z věže již neexistujícího Juditina mostu na Malé Straně v Praze, datovaného do druhé poloviny 12. století. Zkoumali jsme i stavební památky ve známém skalním městě Petra v Jordánsku, především chrám Qasr Al Bint postavený v 1. století před naším letopočtem. Z větších prací pak naši absolventi či studenti restaurovali a zkoumali objekty ve městě Efez na území dnešního Turecka, středověké nástěnné malby v obci Sankt Martin v Dolním Rakousku, nebo středověký kamenný epitaf z kaple zámku v obci Ebergassing v Dolním Rakousku. Restaurovali jsme i čínský závěsný svitek s portrétem zesnulé aristokratky z Národního muzea v Poznani.
Co všechno musí restaurátor umět?
Podle současných požadavků památkové péče ve vyspělých zemích je spektrum vědomostí, poznatků a dovedností, které by měl restaurátor mít, skutečně poměrně široké – od výtvarných disciplín, řemeslných dovedností přes humanitní vědy až po přírodní vědy, zejména chemii. My se snažíme studentům dát dobrý a vyvážený základ ve všech zmíněných oborech.
Na archeology se často nadává, že svými výzkumy brzdí například stavební práce. Vyčítá se něco podobného i restaurátorům?
Stává se to. Zejména pokud se restaurátorské práce provádějí v rámci obnovy stavebních památek. Stavební firmy, pro které jsou restaurátoři v tomto případě subdodavatelem, jsou často pod časovým nebo ekonomickým tlakem, například z konkurenčních důvodů, a tento tlak se potom bohužel přenáší i na subdodavatele, tedy i restaurátory. Pro pečlivé restaurátory je potom za těchto podmínek často obtížné důsledně dodržovat restaurátorské postupy i z důvodu minimalizace nebezpečí poškození restaurovaného díla.
Jak moc musí restaurátor potlačit vlastní umělecké ambice a ctít rukopis autora?
Pokora před originálním dílem a to nejen rukopisem autora, ale někdy i změn, ke kterým došlo v průběhu jeho „života“, je nezpochybňovanou součástí přístupu péče o památky, uplatňovaném na naší fakultě. Tento přístup se snažíme přenášet i na studenty a jsem si jistý, že jej ctí všichni moji kolegové.
Kdo rozhoduje o tom, zda se památka bude zachraňovat?
V první řadě záleží na tom, kdo je majitelem nebo případně správcem dané památky, což může být soukromá osoba, privátní firma nebo instituce. Vlastník památky, která je na Ústředním seznamu kulturních památek České republiky, je povinen podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, neboli takzvaného památkového zákona, pečovat o památku tak, aby nedošlo k jejímu poškození nebo zničení. Pokud něco takového hrozí, tak se ve správním řízení obrátí na příslušný správní orgán – příslušný odbor památkové péče, který na základě metodického doporučení Národního památkového ústavu vydá závazné stanovisko dalšího postupu. O tom, která památka se bude restaurovat, tedy spolurozhoduje více osob od zástupce vlastníka až po specialisty z Národního památkového ústavu. Hlavním rozhodovacím kritériem je stav daného objektu a odhad rizika jeho poškození nebo v krajním případě jeho zániku.
Jaké názory na obnovu památek převažují na počátku 21. století? Dříve například francouzský historik umění Viollet-le-Duc mluvil o navracení do stavu úplnosti, který před tím nikdy neexistoval. Angličan Ruskin naopak napsal, že než znetvořit památku falešnými doplňky, je lepší se smířit s jejím koncem...
V současnosti je hlavním cílem restaurování či konzervování zachování díla, aby se prodloužila jeho existence. Míra a způsob doplnění chybějících nebo poškozených míst, zásahy vedoucí ke zlepšení čitelnosti daného díla jsou vždy velmi individuální, ale obecně je dnes v tomto směru uplatňován podstatně zdrženlivější přístup než v 19. století.
K profesionální obnově a restaurování památek se dnes přistupuje s větší opatrností. Velká pozornost se věnuje jejich zkoumání z různých hledisek i v různých souvislostech. Dalším důvodem větší pečlivosti při rozhodování o postupech konzervace, restaurování či obnovy jsou negativní zkušenosti s některými postupy v minulosti, kdy použití některých postupů přineslo sice krátkodobý efekt zlepšení, ale po delší době znamenali jen urychlení poškozování památky. Dalším trendem v památkové péči je větší důraz na zachování autenticity díla, často včetně změn, ke kterým došlo v průběhu jeho existence. Velký důraz se klade i na takzvanou preventivní péči neboli neinvazivní péči o památkové objekty. To v praxi znamená vytvoření podmínek, které prodlužují existenci díla bez nutnosti fyzicky zasahovat do jeho integrity.
Obor restaurování má tedy budoucnost?
Samozřejmě, pokud bude naše společnost chtít chránit a uchovávat svoje historické kořeny, ke kterým hmotné kulturní dědictví patří, tak má restaurování jako specializovaná fyzická péče o umělecká a umělecko-řemeslná díla, svoje opodstatnění. Zatím tomu tak je, naši absolventi nacházejí uplatnění v muzeích, archivech, galeriích, institucích státní památkové péče nebo pracují samostatně jako OSVČ i v privátních firmách. Podle většiny z nich, se kterými jsem v kontaktu, je tato práce nejen živí, ale také baví a naplňuje.
Pravěká studna
Ing. Karol Bayer
- vedoucí Katedry chemické technologie a proděkan pro vědeckovýzkumnou činnost a zahraniční spolupráci Fakulty restaurování Univerzity Pardubice
- v letech 1984 – 1995 pracoval pro Památkový ústav Slovenské republiky
- Od roku 1993 působí také jako externí lektor na Umělecko-průmyslové univerzitě ve Vídni
- výzkumnou činnost zaměřuje zejména na analýzy historických maltovin, vlastnosti a využití historických anorganických pojiv, využití nanomateriálů pro konzervaci nástěnných maleb, povrchů architektury a uměleckých a umělecko-řemeslných děl z kamene, omezení vlivu vodorozpustných solí na stavební památky, nástěnné malby a umělecká a umělecko-řemeslná díla z kamene a příbuzných materiálů
- v roce 2018 získal nejvýznamnější ocenění města Litomyšle, Cenu purkmistra Laška, za zásluhy o rozvoj Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.
Článek byl převzat z magazínu vysokých škol Universitas.
Dva dny skvělých hudebních vystoupení, tři velká pódia, bohatý doprovodný program pro vysokoškoláky i ostatní návštěvníky. To vše na jednom místě, na louce u koupaliště Cihelna. Absolvent Univerzity Pardubice David Audrlický pořádal Pardubický majáles už po jednadvacáté a letos s rekordní účastí.
Jste absolvent Univerzity Pardubice. Co jste studoval?
Studoval jsem Fakultu chemicko-technologickou, nejdříve tři roky chemie, pak jsem zakotvil na katedře ekonomiky a managementu chemického a potravinářského průmyslu, takže jsem skončil u ekonomiky, managementu a marketingu. Vzhledem k tomu, že první tři roky chemie jsem si díky studentskému životu rozložil na pět, provozoval jsem v té době studentský B-klub, tak na studentská léta vzpomínám velmi rád.
Jaký byl tehdy majáles?
Byl studentskou party s několika, většinou regionálními, hudebními skupinami, odehrával se mezi bloky studentských kolejí, kapely hrály na pódiu z lešenářských trubek a podlážek, na záchod se chodilo na koleje a občerstvení se prodávalo z pokojů v přízemí. Návštěvnost se počítala v řádu stovek.
Proč jste se rozhodl majáles i studentský ples pořádat?
Majáles v té době pořádal většinou ten, kdo provozoval studentský klub, takže na nás přešlo pořadatelství skoro automaticky. Co se týče plesu, i jeho pořádání souviselo se studentským klubem, kde bylo „centrum“ studentského života. Zároveň jsem v té době pracoval i jako provozní ABC klubu, kde se ples pořádal, takže jsme obojí propojili.
OZNÁMENÍ
o konání
13. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice,
které se uskuteční v úterý 21. května 2019 od 14:00 hodin
v zasedací místnosti Fakulty elektrotechniky a informatiky,
náměstí Čs. legií 565 (2. NP)
Program zasedání:
doc. Ing. Jan Stejskal, Ph.D., v. r.
předseda AS UPa
Pardubice, 14. května 2019
Na „plečkách“, kolech bez přehazovačky, i autostopem. V šíleném vedru s hrozbou malárie a žluté zimnice. Absolventi Univerzity Pardubice Jakub Kaplan (27) a Marek Žampach (27) spojili cestovatelskou vášeň s dobrou věcí. Jedou do Afriky, aby dětem v Gambii, které denně chodí kilometry pěšky do školy, přivezli speciálně upravené bicykly.
Marek je absolvent Fakulty ekonomicko-správní, Jakub vystudoval Dopravní fakultu Jana Pernera. Oba pracují pro předního výrobce outdoorového oblečení a vybavení. Ke svému koníčku tak mají velmi blízko. Do Afriky vyrážejí poprvé, ale s jasným cílem. Chtějí poznat tuto zemi a symbolicky darovat dětem dvě kola, která nechali seřídit a upravit na vlastní náklady (stálo je to přibližně tisícovku). Zapojili se totiž do projektu „Kola pro Afriku“ a svojí cestou chtějí upozornit, jak se dá dětem v Africe pomoci a přiblížit jim cestu ke vzdělání.
„Děti v Gambii chodí do školy až deset kilometrů pěšky, stejnou trasu urazí týž den zpět k domovu. Učitelé si pak stěžují, že jsou při výuce unavené. Kola z České republiky by jim měla v překonávání vzdáleností pomoci,“ vysvětluje situaci žáků ze vzdálených míst od školy Jakub.
Bez přehazovačky ve čtyřiceti stupních
Absolventi mají namířeno do Dakaru v Senegalu, odkud pojednou stopem na jih do Banjulu, hlavního města Gambie. Tady se setkají s koordinátorem projektu, který školí mechaniky, a vyzvednou si dvě seřízená kola, na nichž pojednou podél řeky Gambia za dětmi do školy, kde bicykly předají. Urazit by přitom měli 400 km během pěti dnů. „Nikdy jsme nejeli na kole bez přehazovačky a navíc ve 40 stupních. Ty podmínky nejsou úplně ideální, ale je to pro nás výzva,“ říká Marek.
Po předání kol a drobných dárků dětem vyrazí autostopem přes Senegal do Mauretánie, do městečka Choum uprostřed Sahary, kudy projíždí jeden z nejdelších nákladních vlaků na světě a na pobřeží veze železnou rudu. Tím by se rádi svezli a pokračovali dále na sever přes Západní Saharu do Maroka. Marek by rád dojel autostopem až do České republiky. Pokud se plán vydaří, čeká na dvojici cesta dlouhá 7000 km.
Na otázku, jaké mají zkušenosti se stopováním, oba cestovatelé shodně odpovídají: „Ještě jsme nezažili vysloveně špatnou situaci, většinou nám zastaví fajn lidi, mrzout vás nevezme. Povídáme si, dozvíme se různé životní příběhy, občas jsme takové vrby.“
Funkční „plečky“ seřizují vězni
Jejich zahraniční expedice začíná 5. května a potrvá tři týdny. Ještě před odletem mohou projekt podpořit i ostatní. Po Česku existuje mnoho sběrných míst, kam může každý odevzdat kolo, které už nepotřebuje, případně darovat nové. „Tato kola je nutné ale upravit, aby s jejich seřizováním měli v Gambii co nejméně práce. Musí být co nejjednodušší a co nejméně poruchová,“ říká Marek a Kuba ho vzápětí doplňuje: „Jsou to vlastně funkční plečky, na jejichž úpravě se podílejí i odsouzení v ostravské věznici Heřmanice.“
Ne všechna darovaná kola budou vhodná pro cestování v Gambii. Ty co neodcestují do Afriky, se prodávají v Čechách všem, kterým k pohybu ve městě stačí ojetý kousek. Utržené peníze podpoří projekt „Kola pro Afriku“ a zajistí nákladnou logistiku. V Pardubicích zatím sběrné místo není, oba absolventi by ale rádi navázali spolupráci s univerzitou a místo vytvořili. Vždyť Pardubice a jejich okolí jsou protkané cyklostezkami a kolo je zde populární dopravní prostředek.
Momenty z expediční cesty absolventů Univerzity Pardubice hledejte na univerzitních sociálních sítích - Facebook a Instagram.
Ing. Jakub Kaplan vystudoval obor Technologie a řízení dopravy se zaměřením na Technologie a řízení dopravních systémů na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. Má rád hory, lezení a rád poznává svět. K cestování mu stačí pouze malý batoh a pár korun. Na svých cestách často stopuje, stanuje nebo spí pod širákem. Navštívil například Japonsko, Mexiko či USA. Zatím s žádnou zemí nemá vyloženě špatnou zkušenost, a proto doufá, že Afrika nebude výjimkou.
Ing. Marek Žampach je absolventem Fakulty ekonomicko-správní, vystudoval obor Regionální a informační management. Rád cestuje batůžkovým stylem a také navštívil spoustu zajímavých zemí. Neví o zemi, kam by nikdy nejel, rád by navštívil například Pákistán. Kromě cestování je Marek i nadšený běžec. Díky tomu běžel například maraton ve Vietnamu nebo Kuvajtu. Závod si zaběhne i v rámci africké cesty.
Do zahraničí vyjíždějí studenti nejčastěji s programem Erasmus+. Mnozí z nich se do něj ale nakonec nepřihlásí. Strávit v cizině celý semestr je pro ně dlouhá doba. S Jazykovým centrem ale mohou na návštěvu cizí univerzity vyrazit i na kratší dobu. Zážitky se zhustí do jednoho týdne a napříč celou Evropou.
Anglický Preston, německý Weiden, španělské Alicante, švédská Uppsala nebo třeba Jihoafrická republika. Tam všude se pardubičtí vysokoškoláci podívali a zažili univerzity na vlastní kůži. Program měli přitom nabitý: přednášky a workshopy na cílových univerzitách, exkurze, setkání se zajímavými lidmi nebo práce na projektech v mezinárodních týmech.
„Kdybych někdy měla šanci jet znovu, tak rozhodně pojedu. Bylo to jednoduše úžasné a dalo mi to nový rozhled,“ říká studentka Natálie Farbárová, která se nedávno z takového pobytu vrátila. „Množství nových věcí, znalostí, názorů, kontaktů a vzpomínek získaných během dnů v Prestonu bylo za hranicí mých představ. Vidět jinou univerzitu tak zblízka rozvinulo můj zájem o vzdělání,“ dodává Natálie. Nejúžasnějším zážitkem bylo setkání s Lady Milenou Grenfell-Baines, jednou z tzv. Wintonových dětí, a také s primátorem města Preston.
Povídání se zajímavými lidmi, které studenti běžně nepotkají, patří k mnoha výhodám krátkodobých pobytů. „Studenti mají unikátní možnost poznat jinou univerzitu, zkusit, zda obstojí v cizojazyčném prostředí, porovnat výuku s tím, co znají z domova, a otestovat své komunikační dovednosti,“ popisuje výhody Zuzana Bezdíčková z Jazykového centra. Právě to zaštiťuje program Language and Culture Scheme.
A jak se stát jeho součástí? Stačí se přihlásit do výběrového řízení, napsat motivační dopis a uspět v krátkém pohovoru. „Studenti musí prokázat jazykové schopnosti, a to jak znalost cizího jazyka a komunikativnost, tak schopnost spolupráce s ostatními. Klíčovým aspektem je i dobrá reprezentace naší univerzity,“ vyjmenovává podmínky Zuzana Bezdíčková. V Jazykovém centru studentům ochotně poradí nebo se mohou informovat přímo na jejich webu.
Sama nosí kontaktní čočky a ví, že nesprávnou manipulací s nimi je možné do oka zavléct zákeřné kvasinky. Ty mohou u lidí s oslabenou imunitou způsobit až ztrátu zraku. Doktorandka Fakulty chemicko-technologické Lucie Michalcová ve svém výzkumu zjistila, že je obtížné odstranit je i roztokem určeným k jejich čištění.
Studentka se ve své diplomové práci zabývala zkoumáním biofilmů patogenních kvasinek na hydrogelových kontaktních čočkách a vytvořila modelovou situaci, kdy čočky nechala kontaminovat kvasinkami Candida albicans a Candida parapsilosis a zjišťovala, jakým způsobem se dále šíří.
Hrozí zánět rohovky i slepota
Tyto kvasinky máme běžně na rukou. Pro zdravého člověka však nepředstavují větší nebezpečí. „Problém může nastat u lidí, jejichž imunita je oslabená, například u pacientů v nemocnicích nebo u HIV pozitivních. Špatnou hygienou rukou si mohou přivodit vážné zdravotní problémy, například zánět spojivek a rohovky, v horším případě by mohli až oslepnout,“ upozorňuje Lucie Michalcová.
Je znám případ, kdy měl uživatel čoček doma kočku, která se pohybovala po různých místech. Když mu při nasazování upadla čočka do umyvadla, vzal ji a ihned nasadil. U lékaře pak skončil s těžkým zánětem oka. Kvasinkové infekce se přitom léčí mnohem hůře než bakteriální. „Výzkum potvrdil, že je krajně obtížné odstranit z kontaktních čoček kvasinkovou kontaminaci, i když používáme roztok určený k jejich čištění,“ říká Lucie Michalcová.
Studentka výzkum prováděla na měsíčních kontaktních čočkách z důvodu větší pravděpodobnosti zanesení mikroorganismů na jejich povrch, než by tomu bylo u jednodenních čoček. Připravila tzv. planktonické tekuté kultury, do kterých vložila čočky a nechala je týden kontaminovat. Nejdříve v plastových zkumavkách, které mají kónické dno. Výhodou u nich bylo, že po práci se vyhodí a vždy se použily nové, sterilní. Pak použila baňky s rovným (plochým) dnem, u nichž je čočka vložena na dno a může být rovnoměrněji kontaminována kvasinkami. Poté pod mikroskopem pozorovala, k jakým změnám na povrchu čočky došlo.
Pomocí DNA se určí léčba
Doktorandka také získala z kontaminovaných čoček DNA mikroorganismů. Čočka ale není materiál, který by byl úplně vhodný k izolaci. Proto musela být upravena. Byly navrženy tři metody. Ponechat čočku v tekuté kultuře, zamrazit ji nebo vysušit. „Nejlepší metodou bylo vysušení, kdy čočka zkřehla a dala se i rozbít na menší kousky. Díky porušení struktury čočky dojde ke snadnější izolaci DNA. Tato DNA může posloužit i k identifikaci kvasinek a usnadnit rozhodnutí, jaký typ léčby má být nasazen, pokud došlo k infekci,“ říká doktorandka.
Zároveň se pomocí metody ATR (metoda infračervené spektroskopie) prokázalo, že mezi čistými a kontaminovanými čočkami jsou při vysychání značné rozdíly. V přítomnosti kvasinky čočka rychleji vysychala. Candida parapsilosis měla větší přilnavost a Candida albicans povrch čočky více narušila.
„Práce naší studentky přinesla velmi praktické závěry do budoucna. Jednoznačně se prokázalo, že čočky byly kontaminované. Pokud vezme toto zjištění na vědomí lékařská věda, může se v této oblasti brzy udělat i významný pokrok v léčbě,“ říká vedoucí diplomové práce Miroslav Večeřa.
O vynikající úrovni odborné práce svědčí i skvělé umístění studentky Lucie Michalcové v soutěži Wernera von Siemense. Z 256 přihlášených diplomových prací se se svým výzkumem zařadila do desítky těch nejlepších.
Ing. Lucie Michalcová absolvovala bakalářské studium v oboru Zdravotní laborant na Katedře biologických a biochemických věd Fakulty chemicko-technologické UPa pod vedením RNDr. Olgy Heidingsfeld, CSc. Inženýrský titul získala na Ústavu chemie a technologie makromolekulárních látek, na Oddělení syntetických polymerů, vláken a textilní chemie. Nyní pokračuje v doktorském studiu. Výsledky svého výzkumu prezentovala na konferenci „Rutinní analýza nukleových kyselin 2019 v Pardubicích a odborníci ji udělili Cenu za nejlepší poster a cenu Dalibora Novotného v kategorii Nejlepší práce mladých autorů do 35 let.
Napsala knihu o tabákové továrně v Lanškrouně a do Králík umístila děj svých detektivek. Historička a spisovatelka Marie Macková má ráda dějiny východních Čech, 19. století a jeho úředníky. Myslí si, že by se u nich mohli inspirovat i ti dnešní.
„Kdybych žila v 19. století a pocházela z prostředí mé rodiny, asi bych žila těžký život horalky z vesnice na Lanškrounsku. Pokud bych v sobě našla dost síly, tak bych se stala dělnicí v tabákové továrně. To bylo v té době docela luxusní zaměstnání,“ odpovídá historička Marie Macková na otázku, zda by si dokázala představit život v čase, kterým se jako badatelka zabývá.
O 19. století dokáže i poutavě vyprávět studentům Filozofické fakulty pardubické univerzity, kde učí. A má za to, že v nás z té doby mnoho zůstalo, nebo zůstat mělo. Podle ní by se tam mohli v mnohém inspirovat i dnešní úředníci nebo zákonodárci.
Úřednictvo je dalším oblíbeným tématem historičky Mackové. Dostala se k němu v době, kdy se mu ještě mnoho badatelů nevěnovalo jako archivářka a posléze i ředitelka Státního okresního archivu v Ústí nad Orlicí. V archivech totiž našla k tomuto tématu řadu materiálů. A díky nim zjistila, jak moc vzdělaní a schopní lidé museli úředníci v 19. století být. I když i v té době, stejně jako dnes, bylo úřednictvo velmi nepopulární, zvláště to z finanční správy.
„V pomyslné hře na pašeráky a finance bude v očích veřejnosti vždy vítězit pašerák,“ uvědomuje si Marie Macková a s úsměvem dodává, že se jedná o historickou nespravedlnost, kterou si předsevzala napravit i svými dalšími pracemi. A to také historickými detektivkami. „Rozhodla jsem se tedy vytvořit postavu geniálního detektiva, kterým nebude četník ani policista, ale financ. Občas mě baví jít proti proudu,“ dodává.
Detektivky začala psát Marie Macková už jako zkušená autorka odborných publikací, ale také jako velká milovnice detektivních příběhů. A dokázala v nich skvěle spojit své znalosti dějin, regionu s fantazií a umem schopných autorů tohoto žánru. Příběhy jejích knih se totiž odehrávají v předminulém století a na Králicku. Tam umístila zločiny a hlavně svého hrdinu, komisaře finanční správy Eduarda Plischka, který je rozplétá. Zároveň si tak čtenáři mohou udělat obrázek, jak nelehký byl život financů zvláště v tak zapomenutém kraji a v příhraničí.
Vyšly zatím dvě: Příběh vzácné tabatěrky a Příběh staré šperkovnice. A milovníci tajemství, napětí a historických detektivek si v nich určitě přijdou na své. Oslovila ale také své kolegy odborníky, kteří oceňují, jak vychází z historických reálií. Do svých detektivek pak začlenila i některé své badatelské objevy a při popisech okolí i krajiny čerpá i ze starých map. Jak ale sama přiznává, podstatná část jejích knih je výplodem autorovy fantazie. I když vlastně cokoli, co se v jejích detektivkách odehrává, se ve skutečnosti na Králicku 19. století klidně mohlo stát.
Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.
Nekomplexní, nesystematický, zaujatý a unikátní pohled. O osobní zážitky z mnoha studijních a pracovních pobytů ve Spojených státech jsme požádali proděkana Dopravní fakulty Univerzityv Pardubicích Radovana Souška. Mimo jiné rád cestuje a jeho nejoblíbenějším dopravním prostředkem je vlak.
Jako přední odborník na dopravu, který přednáší na pardubické Dopravní fakultě Jana Pernera a ČVUT, jste odjížděl do Spojených států se zevrubnými znalostmi tamějšího systému pozemních komunikací a dopravy. Rozcházely se vaše představy s realitou?
Hlavní hypotézy se potvrdily, jako třeba dominantní postavení nákladní přepravy po železnici, výrazná preference osobní automobilové dopravy, letecké dopravy i skutečnost, že USA jsou zemí od Evropy velmi odlišnou v mnoha aspektech, dopravu nevyjímaje. V mnoha ohledech velmi inspirativní.
Co vás nejvíc překvapilo?
Poměrně malý počet nákladních vozidel na dálnicích a propracovaný a využívaný systém hromadné dopravy ve velkých městech. V jižních státech nás zaujaly v Evropě nevídané silniční mosty, které svou délkou na některých úsecích, například při jízdě na ostrov Key West, dosahovaly v součtu délky okolo padesáti kilometrů. Podobně koncipovány jsou stovky kilometrů mostů při pobřeží Mexického zálivu, hlavně v okolí New Orleans, kde si toto řešení vyžádala rozsáhlá delta řeky Mississippi.
Čechům, kteří dlouhodobě pobývají v USA, doma chybí kvalitní americké silnice a dálnice a pocit bezpečí za volantem. Projezdil jste velkou část Států, máte podobnou zkušenost?
Mám. Tamější řidiči jsou tolerantní, ohleduplní a respektují dopravní předpisy, ale zejména ostatní řidiče. USA jsem procestoval opravdu křížem krážem. Jsem názoru, že v kvalitě a bezpečnosti silniční sítě, urbanistickém začlenění do krajiny a účelnosti objektů dopravní infrastruktury nás Američané předběhli minimálně o deset let. Je to dáno také tím, že mají více prostoru.
V Evropě jsou vyhlášené německé dálnice. Na to obvykle říkám, americké se mi líbí víc a lépe se po nich jezdí, i když nemusí být tak hezké. Kdo vyzkoušel, velmi často má slova potvrdí.
Velmi se mi líbí, že na červenou lze na křižovatce při odbočení doprava jet, při respektování přednosti v jízdě. Stejně tak, že když „zaspíte“, nikdo na vás netroubí. Když zastavíte u krajnice, velmi rychle někdo přibrzdí a zeptá se, zda nepotřebujete pomoci.
Jeden náš systémový architekt, který již léta pracuje v USA, se mi během našeho rozhovoru přiznal, že mu doma vadí nedostatečné značení a nedomyšlená organizace některých úseků dopravy. Americké subjekty se úzkostlivě chrání před potenciálními žalobami. Nepřehánějí to trochu s preventivní ochranou klientů a zákazníků?
Na amerických silnicích a dálnicích se na bezpečnost skutečně klade mimořádný důraz. Na většině dálnic se téměř vždy dodržuje „povolená“ rychlost a vozidla jsou v dobrém technickém stavu. Ovšem zejména po dálnicích jezdí malinko rychleji, než je uvedeno na dopravních značkách. Funguje, že jedete prostě s davem – a to je v každém státě USA trošku jiné. Pokud se řidič vymyká nepřiměřenou rychlostí, rychle se objeví policie a je velmi nekompromisní. Ve městech není, na rozdíl od nás, rychlost omezena plošně, ale na každém konkrétním úseku je stanovena maximální rychlost podle konkrétních stavebně technických poměrů a řidiči to respektují. Za prvek inspirativní i pro nás považuji třeba instalaci „dávkovacích“ semaforů na vjezdech na dálnice. Co překvapí, je přístup policie, která v podstatě nedělá „preventivní“ kontroly, jak jsme zvyklí v ČR. Pokud se řidič nechová extrémně, nevěnuje mu pozornost. Na druhou stranu, jak už jsem uvedl, pokud vznikne problém, řeší ho okamžitě a bez diskuzí. A to se týká i takových drobností, jako je nesprávné parkování. I přes vysoký stupeň motorizace se v USA registruje poměrně malý počet nehod, z nichž převážná většina končí pouze materiálními škodami.
Čím vším se odlišují železnice v USA od těch evropských?
Těch aspektů je mnoho jak v oblasti technického vybavení, tak v organizaci a vlastnictví. Některé železnice byly Americe dány do vínku již při propojování východního a západního pobřeží. Jejich budování bylo od počátku v režii soukromých investorů, kteří očekávali především zisk, jemuž přizpůsobili všechno, a tomu odpovídá železniční doprava i v současnosti. Železnice prošla také obdobím státních zásahů, což se neblaze projevilo na finanční stabilitě železničních společností. V sedmdesátých letech se však vládní politika změnila a současně vznikla společnost Amtrak, která provozuje dálkovou osobní železniční dopravu, avšak s velkými federálními dotacemi. Dnešní systém financování nákladní železniční přepravy odpovídá počátkům osmdesátých let, kdy se odstranila regulace a železniční společnosti se začaly orientovat opět na zákazníka a ekonomiku provozu. Tyto společnosti jsou nejen dopravci, ale také vlastníci železniční infrastruktury, takže přístup železniční společnosti na infrastrukturu jiné železniční společnosti je dán většinou smluvní dohodou mezi jednotlivými subjekty, které si však nečiní žádné problémy. Při výstavbě tratí se zohledňovaly místní geografické podmínky i vzdálenosti a tomu byla posléze přizpůsobena technologie dopravy, která se od Evropy velmi liší. V neposlední řadě jde také o lokomotivy. Americký průmysl totiž dokázal velmi rychle nahradit stroje zejména z Velké Británie zařízeními americké provenience. Podobně jsou řešené železnice například v Austrálii, které na první pohled připomínají ty americké.
Jaké jste zaznamenal rozdíly mezi nákladní dopravou po kolejích?
V USA je například velmi rozšířená přeprava kontejnerů. Mnohé kontejnerové vlaky, které se pohybují rovnoběžně napříč zemí, konkurují také námořní přepravě Panamským průplavem. Obvyklá je třeba přeprava kontejnerů na sobě ve dvou vrstvách na speciálních vozech a v termínech. Velmi často jsme viděli, jak se v soupravách přepravují silniční návěsy, celé vlaky plné návěsů. V této souvislosti jsme si uvědomili, že na amerických silnicích nejezdí zdaleka tolik těžkých trucků, jak se může českému divákovi zdát při sledování amerických filmů. Výpočet poplatků na silnicích probíhá na „vážicích stanicíchkontrolách“, které lze běžně vidět cca po 50 až 70 kilometrech. Tam je sejmuta jeho registrační značka a je generována cena za použití, která je zasílána elektronicky. Znamená to zhruba minutové zdržení. Nikdo si nedovolí tato místa minout, sankce jsou zásadní.
Co strojové vybavení?
Lokomotivní a vozový park v USA je na první pohled velmi úzký, strohý a jednotvárný. Při bližším zkoumání však zaznamenáte mnohé odlišnosti. Někoho by možná překvapilo „spartánské“ provedení železničních tratí, velký podíl dřeva, a to nejen na pražce, ale také mosty. Většina železničních tratí není elektrizována, až na výjimky patří vše nezávislé trakci. Osobně mne překvapila hustota železniční sítě v některých státech, například železniční mapa Louisiany ve mně budila dojem, že koleje snad vedou na každou větší farmu. Můj dojem se mi potvrdil, když jsem na mnoha místech státu spatřil desítky odstavených železničních vozů pro zemědělskou produkci, čekajících na své sezonní využití. Vlaky jsou oproti evropským zvyklostem výrazně delší a běžně lze vidět soupravy o více než stu vozech. Výjimkou nebývá ani vlak o sto padesáti vozech tažený třemi až pěti lokomotivami, někdy doplněn vloženými lokomotivami v soupravě a i s postrkem. Úžasný pohled se nám naskytl na několikakilometrový vlak na dlouhatánské estakádě železničního mostu v deltě Mississippi. Takové stavby nejsou v USA výjimkou. ?
Doc. Ing. Radovan Soušek, Ph. D., je proděkanem pro rozvoj Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Publikuje články převážně v odborných časopisech, přednáší na mezinárodních konferencích, je spoluautorem mnoha odborných publikací a výzkumných projektů. Je také nadšeným cestovatelem, protože tvrdí, že aby bylo studentům co předat, musí mít člověk také praktické znalosti z terénu a znát reálně svět. Na fotografii se svým „dítětem”, reklamní lokomotivou na Dopravní fakultu, kterou navrhl a uvedl v život. Na škole mu prý proto přezdívají „proděkan pro zázraky”.
Článek byl převzat z TRADE NEWS.
