Rok 2014 - uskutečněné výstavy

Ivan Baborák: Živil jsem se rukama a snil o umění

Stal se umělcem, protože neměl vlohy pro bigbít. Tak by se dal s trochou nadsázky popsat rozhodující okamžik v životě Ivana Baboráka, díky kterému se z něj nestal tuctový rocker, ale uznávaný výtvarník a designér.    Ivan Baborák se narodil v roce 1955 v Chrudimi. Od dětství měl k umění kladný vztah. Ačkoliv chtěl umění studovat, nemohl, protože neměl správný kádrový profil. Ale nakonec si cestu k uměleckému vyjádření našel. V roce 1993 se začal výtvarnou prací živit ve svobodném povolání a vyučoval design. Od roku 1998 vystavuje svá díla nejen v České republice, ale i v zahraničí. Například v Belgii, Nizozemí a Švýcarsku.   Zpravodaj: Jak jste se dostal k umění? Ivan Baborák: Můj táta byl nedělní malíř, v dobrém slova smyslu. Maloval, jen když měl náladu, a byl to rituál. Voněl terpentýn, prostě svátek. Všichni mý kamarádi vsadili na bigbít, třískali do kytar. A na rozdíl ode mne jim to šlo. Byl jsem zoufalej. V pubertě šlo hlavně o holky. Oni je měli a já nic. Tak jsem se dal na umění. Šlo o to, se tvářit mysticky a hlavně o tom umění dlouze hovořit. Nějaký čas mě to vydrželo, ale nakonec jsem tu výstavu udělat musel. V těch nesvobodných dobách bolševických se říkalo „volná noha“ nebo „svobodné povolání“, a to znělo velmi dobře, téměř neuvěřitelně, a stálo za to se o umění pokusit. Měl jsem představu, že budu v balíku, popíjet šampaňský a holky budu znuděně odmítat. Nakonec je vždycky všechno úplně jinak. Táta a vlastně i moje máma řekli soudruhům, co si o nich myslí, a bylo vymalováno na dlouhou dobu. O výtvarných školách jsem si mohl nechat zdát, živil jsem se různě, hlavně rukama, abych měl klid. A studoval jsem soukromě.   Z: Proč jste na začátku svého uměleckého působení zvolil právě malby a kresby jako způsob svého uměleckého vyjádření? IB: V podstatě je jedno, jakou formou se vyjadřujete, pokud jde o skutečnou tvorbu. Mám rád ironii, sebeironii, srandu i poezii a obrazy plodí nové obrazy, a pokud jste obdařená viděním a propojují se vám věci a obrazy, stane se, že máte najednou v sobě přetlak. Pak stačí jen sáhnout po tužce, štětce, dlátu či klávesnici, nadechnout se zhluboka, a pokud se daří, tak je to radost v plození. Pokud se nedaří, jsou to muka, která obyčejně odnesou vám blízcí, ale oni si časem zvyknou, neb je jim odměnou doba, kdy se vám daří.   Z: Kde berete inspiraci ke své tvorbě? IB: Nevím, prostě to přijde. Jde hlavně o motiv, to je myslím rozhodující. Ztvárnění, či technika je věc cviku a řemesla, to se dá naučit, to ostatní musíte mít dáno.
Z: Jak a proč jste navázal spolupráci s panem Bronislavem Starým? IB: Broňka jsem potkal v Chocni a velmi si vážím jeho řemeslné zručnosti. Výborně se s ním spolupracuje. Jen doba je pro kumštýře krutá a všichni se nyní musíme víc ohánět komerčně.
Z: Proč jste se rozhodl právě pro design židlí? IB: Neděláme jen židle, jsme v týmu schopni vyrobit i mnoho jiných věcí do interiéru. Dělali jsme skříně, postele, prostě cokoliv. Ale pozor, jsou to originály a je potřeba počítat i s tím, že výroba je náročná. S tím se pojí i cena.
Z: Je design dalším způsobem Vašeho vyjádření, které plánujete nadále rozšiřovat. Mohlo by v budoucnu převažovat nad Vašimi obrazy? IB: Učil jsem patnáct let design na Technickém lyceu v Chrudimi, učil jsem externě a ve středu. Byla to střední škola. Mám rád hru i náhodu, jak v životě, tak i v umění. Nemyslím, že by cokoliv převýšilo malbu, kresbu a grafiku. Vyjadřuju se například i literárně, vydal jsem knihu říkadel z regionu Chrudimska a Hlinecka. Jmenuje se to Byla jedna babka a byl jeden dědek. A mám připravenou knihu povídek z mého mládí v Chrudimi, měla by jít do tisku letos. Hraju si rád. Jen se mi nedostává čas na všechny nápady a projekty, co mám v hlavě. Čas a bankovky.
Z: Co považujete za svůj největší umělecký úspěch? IB: Největší úspěch je, že i přes různé krize a tíživé doby našeho českého prapodivného kapitalismu, se stále ještě živým uměním na volné noze. A doufám, že to tak i doklepu. Jsem v balíku, popíjím šampaňské, přikusuju kaviár a odmítám znuděně krasavice.   Monika Čápová studentská redaktorka, FES