Prof. Vladimír Macháček: Škola mi dala dvě lásky

20. 11. 2020

Otec byl hutník, ale on se už jako dítě zajímal o výbušniny a rakety. Student, absolvent, šéf katedry a nakonec profesor organické chemie Vladimír Macháček (76) si chodí o chemii za kolegy popovídat dodnes. Kromě lásky k ní si našel na vysoké škole v Pardubicích i svoji životní partnerku.

Kdy jste byl naposled na univerzitě?

Minulý týden.

Ještě učíte?

To ne. Mám tu ale kamarády-chemiky, se kterými se rád vidím. Chodím sem pravidelně každý týden a ve spojení s fakultou zůstávám pořád. Teď nám to setkávání s kolegy překazila pandemie. Ale jinak se scházíme každý týden v takovém kroužku. Každý jsme z jiného oboru, někdo je z organiky, někdo z anorganiky nebo fyzikální chemie. Odborně se spolu můžeme hádat a diskutovat (smích). Je dobré mít rozhled přes jiné disciplíny než jen ty, kterým se věnujete. A tím také udržuji i sociální vazby, když je mi doma smutno.

Kudy vedla vaše cesta k chemii?

Nepocházím z rodiny, kde by někdo dělal chemii. Můj otec byl hutník. Ale už na základní škole v Ostravě jsem se zajímal o výbušniny a rakety, měl jsem i domácí minilaboratoř v předsíni malého bytu. Lákalo mě to. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu chemickou a jít na vysokou školu zaměřenou na chemii se přímo nabízelo. Byla to pro mě jediná a jasná volba. Praha byla daleko a na vysokou školu v Pardubicích byly dobré reference.

Jaká byla studentská léta?

Šlo nás tenkrát do Pardubic ze střední školy osm. Nastoupil jsem do prvního ročníku v roce 1962 a končil jsem v roce 1967 na katedře organické chemie. Vzpomínám na to moc rád, protože jsem se tady seznámil se svou budoucí manželkou. Měli jsme chemické manželství, moje žena studovala anorganickou chemii. Navíc jsem od 2. ročníku začal na katedře organické chemie vařit, tedy provádět chemickou syntézu, připravovat nové sloučeniny, zprvu pro budoucího kolegu Mirka Kaválka a později pro svého velkého učitele prof. Vojeslava Štěrbu, který mému chemickému rozvoji přispěl nejvíce.

Čemu jste se ve svém profesním životě věnoval?

Po absolvování vysoké školy jsem šel na vojnu a v roce 1968 jsem se ze základní vojenské služby vrátil rovnou na katedru. Byla to doba, kdy tady na škole zaváděla metodika nukleární magnetické rezonance. Tuto metodiku bude většina lidí znát spíše z medicíny, ale v chemii se uplatnila podstatně dříve než v medicíně. Byla to metodika, kterou jsem si nesmírně oblíbil. A při vší skromnosti jsem ji tady pomáhal na škole zavést a věnoval jsem se jí řadu let. Kromě toho jsem se zaměřoval na organickou syntézu, zpočátku to byla barviva, azolátky. Studovali jsme jejich vznik a chování metodami reakční kinetiky, to znamená stanovením rychlostí a rovnovah. Od chemie azolátek, ke které jsme se čas od času vraceli, jsme přešli k chemii polynitrosloučenin a jejich reakci s nukleofily. Pracovali jsme na hranici mezi organickou a fyzikální chemií, proto se náš přístup nazývá fyzikální organickou chemií.

Sledujete, jak se chemie a výzkum proměňuje?

Celou dobu jsem byl u toho, tedy od toho roku 1967. Doba se posunula, výzkum je více orientován na praxi. Méně se člověk dle mého názoru věnuje základnímu výzkumu, ale spíše aplikacím. Ale právě ze základního výzkumu vychází řada nápadů a podnětů pro budoucí využití. Fascinuje mě rozvoj experimentálních metod, které umožňují nahlédnout do nitra hmoty detailněji, než to bylo možné před nedávnem.

Která jména se vám s fakultou spojí?

Tím, že patřím na fakultě k těm nejstarším, pamatuji si také nejstarší kolegy. Rád například vzpomínám na profesora Miroslava Večeřu, byl to takový náš doyen nejen jedné katedry a skvělý manažer. Z Výzkumného ústavu organických syntéz si v letech 1963-64 přivedl skupinu lidí, která měla katedru obrodit a změnit. A povedlo se mu to.

Skupinu tvořili profesor Štěrba, což byl „chemický ideolog“, doc. Panchartek, skvělý pedagog, a Ing. Šlosar, zkušený syntetik a praktik. Na katedře působili i bývalí rektoři, prof. Večeřa, zvolený, leč nejmenovaný několikadenní rektor, doc. Josef Panchartek, ten byl také prvním absolventem s inženýrským titulem z roku 1954 a prvním porevolučním rektorem. Dále to byli prof. Oldřich Pytela a současný prorektor prof. Mirek Ludwig. Vybaví se mi řada starších kolegů, Ing. Socha, doc. Kaválek, doc. Klicnar, doc. Vetešník, RNDr. Kalfus, RNDr. Schreiber, prof. Čegan. Někteří již nejsou mezi námi, odešli do chemického nebe. Bylo by ale chybou uvrhnout je do věčného zapomnění, vždyť na katedře žili, pracovali, učili studenty, bádali. Byť za podmínek daleko odlišných od těch současných.

Žádná vědkyně mezi vámi nebyla?  

Má manželka mě nazvala misogynem. Myslím, že v tomto ohledu ale neměla pravdu. K ženám jsem měl vždy kladný vztah, ale ta organika opravdu dost páchne. Nyní jsem nejvíce v kontaktu s prof. Milošem Sedlákem, vedoucím Ústavu organické chemie a technologie. Vídám se i s mým doktorandem doc. Petrem Šimůnkem. Petrovi jsem také předal výzkum v oblasti  nukleární magnetické rezonance. Máme spolu řadu publikací v  oboru tautomerie azolátek. Rád vidím svou bývalou spolupracovnici Ing. Markétu Svobodovou.

Škola letos slaví 70 let. Co byste vzkázal na fakultu?

Protože jsem jejím fandou, přál bych jí jen samé úspěchy. Aby byla mezi těmi nejlepšími. A hlavně jí přeju hodně nadšených studentů.

prof. Ing. Vladimír Macháček, DrSc.

Absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích (organická technologie, studijní zaměření organická chemie, 1967), disertační práci obhájil v roce 1969 a habilitoval se na VŠCHT v Pardubicích v oboru organická chemie v roce 1983. Titul doktora chemických věd obhájil na Ústavu organické chemie a biochemie v Praze v roce 1991 a profesorem organické chemie byl jmenován na VŠCHT v Praze také v roce 1991. Zabýval se studiem mechanismů organických reakcí metodami reakční kinetiky a využitím nukleární magnetické rezonance. Je spoluautorem více než 120 původních prací publikovaných v mezinárodních časopisech.

Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.

 

TEXT: Věra Přibylová/ FOTO: Milan Reinberk