Absolventka Lenka Černota: Maluju to, co žiju

11. 10. 2021

Namalovala stovky obrazů s vlky a některé z nich vystavuje v přírodě. V lese je vidí nejen lidé, ale i divoká zvěř. Lenka Černota je absolventkou Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a na studium má ty nejlepší vzpomínky. „Bylo to báječné období. Osvojila jsem si základní malířské a restaurátorské techniky a postupy, kterých využívám dodnes,“ říká umělkyně.

Vlci, to je téma, které prochází celou vaší tvorbou. Má být tajemná?

Někomu to tak může připadat, ale já ji tajemnou nedělám. Maluju to, co žiju.

V antice byl vlk jedním ze symbolů boha Apollona. Nejznámější kapitolská vlčice vychovávala Romula a Rema, zakladatele Říma. Ve středověku byl vnímán jako démon, který na sebe bere i podobu čarodějnice. Jakou symboliku má vlk ve vaší tvorbě?

Pro mě je symbol vlka zdroj. Baví mě, dává, inspiruje, irituje, chrání mě. Zdroj souboru nehmotných vjemů, ze kterého si člověk vybírá nebo čerpá.

Malujete i něco jiného?

Vlci posledních deseti let moji tvorbu zaštítili, ale nejsou jediným zdrojem. Mám vícero témat, která vychází z okamžitých vjemů, situací, ročního období.

Zajímám se o původ a vliv na selekci zobrazovaného, tedy na základě čeho vybíráme a zhmotňujeme nehmotné informace, a především o samotný proces zobrazování. Co je malba schopna zprostředkovat a do jaké míry. Jaký je to nosič. Co dovolí barevnost, jak se zapisuje proces v povrchu a uvnitř malby, kde je hranice malby.

Jste absolventkou Fakulty restaurování. To je vlastně taková rodinná škola. Co se vám z Litomyšle, kde fakulta sídlí, vybaví?

Litomyšl vnímám jako výjimečné místo. Na fakultu jsem nastoupila hned po gymnáziu a patřila jsem mezi nejmladší v ročníku. Byla to má první vysoká škola a dala mi živý základ. Skvělý punk, výjimeční lidé, pedagogové, město. Zažila jsem éru, kdy jsme na Piaristické koleji topili v kamnech a celé prázdniny jsme měli povinné praxe. Bylo to báječné období. V ateliéru nástěnné malby a sgrafita jsem si osvojila základní malířské a restaurátorské techniky a postupy, kterých využívám dodnes. V ročníku nás bylo dvanáct, navzájem jsme si pomáhali a učili jsme se od sebe. Spolužáci jsou dodnes mí nejlepší přátelé.

Studovala jste také v Polsku. Co jste se naučila?

Polsky malovat, mluvit a myslet. Krakov a ASP v Krakově patří do období plného experimentů v malbě, sochařině a grafice.

Loni v srpnu jste měla velkou výstavu v pražské holešovické Bold Gallery s názvem Vlčina. Jaký jste z ní měla pocit?

Především mi přinesla novou zkušenost. Možnost vidět svá velkoformátová plátna pohromadě v jiných souvislostech, než do kterých jsem je stavěla já sama. Byla tam interakce diváků. Jsem velmi vděčná panu Oldřichu Hejtmánkovi a všem lidem z Bold Gallery, panu kurátoru Radku Wohlmuthovi, že mi to umožnili. Výstava mi poskytla odstup od obrazů, jak fyzický, tak i mentální.

Čím malujete?

Převládá klasická olejomalba. Oleje mají svoji vlastní hlubokou barevnost, vůni, hutnost, váhu, fyzickou váhu barvy na plátně, která pulzuje. Na některých obrazech to kombinuji i s jinými médii, zaleží na konkrétním obraze, co má ukázat.

Existuje autor, který by vaši tvorbu inspiroval?

Já se nikdy nechtěla někým inspirovat, rovněž jsem nikdy nestudovala žádného autora detailně. Samozřejmě se mi líbí spousta umělců, jak starých, tak současných. Nežijeme v izolaci, informace a vjemy jsou kolem nás, a to já všechno vnímám. Mám barevnou paměť. Vizuální vzpomínka toho, co jsem viděla nebo se mi líbilo, se občas objeví v tom, co dělám, ale mnou přetráveno do jiné formy.

Když mluvíte o těch barvách… Jste držitelkou patentu. Jakého?

Jedná se o způsob přípravy pigmentu z odpadního materiálu při zpracování bauxitové rudy. Získala jsem pigment, který má dobré optické vlastnosti a stálost.

Zajímavé také je, že svá díla necháváte vystavená v přírodě. Co se s nimi děje, vidíte prostřednictvím fotopastí. Viděla jste u fotopastí vlky?

Vlci jsou na každém snímku.

Viděla jsem u nich divoká prasata, jelení a srnčí zvěř, spoustu lesního ptactva, kuny, lišky, zajíce a také lidi. Teď mám nově past umístěnou v oblasti Svitavska, a tam jsou častými návštěvníky jeleni a laně siky japonského, lišky, mufloni a srnčí zvěř.

Kolik těchto zvířat (vlků) jste už namalovala?

Nemám to spočítané. Víc než sto, méně než tisíc.

A kolik jste jich viděla?

Měně než tisíc, více než dva. 

Pocházíte z myslivecké rodiny. Tatínek byl hajný?

Nikoli. Dědeček, pradědeček a prapradědeček byli lesníci. Tatínek je lovec.

V době, kdy umění nemá své diváky, čemu se věnujete?

Maluji stále. Moje obrazy mají diváky i nadále, zvířecí i lidské.

Učíte?

Já se pořád učím. Vedu v Praze nárazové workshopy – Jamming. Jedná se jednodenní víkendové kurzy pro Ateliér radostné tvorby, který pracuje s handicapovanými umělci a veřejností. Online kurzy nepořádám.

Máte raději zvířata než lidi?

Obojí si zaslouží lásku.

Lenka Černota (1985)

Narodila se v Mělníku. Je absolventkou několika vysokých škol. V letech 2004 – 2008 studovala v ateliéru nástěnné malby a sgrafita na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice (BcA.). Inženýrský titul získala na Hornicko-geologické fakultě VŠB – Technické univerzitě Ostrava, kde také v roce 2014 dokončila doktorské studium. V letech 2009-2011 pobývala v Krakově na Akademii výtvarných umění a odtud se přesunula do Prahy, kde v roce 2015 úspěšně ukončila studium na Akademii výtvarných umění (MgA.).

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

TEXT: Věra Přibylová/FOTO: archiv Lenky Černota