Emoce jsou součást mojí práce, říká absolventka

21. 5. 2020

Nedávno pomáhala seniorce, když ji napadl příbuzný. Snažila se najít bydlení matce, která právě porodila holčičku. A psychickou podporu poskytla i rodičům, kterým ve vysokém stupni těhotenství zemřelo dítě. Její práce je náročná. Ale zároveň má obrovský smysl. Za svůj přístup získala absolventka Fakulty zdravotnických studií Alena Rohlíková ocenění ministerstva práce a sociálních věcí.

Pracujete jako zdravotně-sociální pracovník v Chrudimské nemocnici. Nejste tedy zdravotní sestra ani sociální pracovník. Co je náplní vaší práce?

Moje profese se řadí mezi nelékařský zdravotnický personál. Mohu například nahlížet do zdravotnické dokumentace, to je největší rozdíl mezi sociálním pracovníkem a zdravotně-sociálním pracovníkem. Zajišťuji terénní zdravotní nebo sociální služby tak, aby navazovaly na hospitalizaci v nemocnici. S pacientem podáváme žádosti do pobytových sociálních zařízení a poskytuji sociální poradenství. Absolventi tohoto oboru získají odbornou způsobilost k výkonu povolání zdravotně-sociálního pracovníka bez odborného dohledu.

Chtěla jste vždycky pomáhat?

Možná to bude znít jako fráze, ale ano, chtěla jsem pomáhat lidem. Pro studium sociální práce jsem se rozhodla na Střední zdravotnické škole v Chrudimi. Velmi mě inspirovala paní učitelka, také sociální pracovnice, která pracovala a stále pracuje v Domově sociálních služeb ve Slatiňanech. Tam jsem dělala téměř pět let dobrovolníka u dětí i dospělých s těžkým mentálním a kombinovaným postižením. A že ve zdravotnictví zůstanu, jsem se rozhodla při praxi v Hamzově odborné léčebně v Luži-Košumberku. Působila jsem v ní téměř tři roky a mnoho jsem se tam naučila.

Co musíte dennodenně řešit?

Sociální dávky, služby, důchody, pomáhám pacientům při řešení problémů s neschopenkami. Dále se zabývám podáním žádosti o omezení ve svéprávnosti a ustanovení opatrovníka, který bude jednat v zájmu pacienta, když toho sám není schopen kvůli svému zdravotnímu stavu. Má práce je o komunikaci. O psychosociální podpoře pacienta, ale i jeho rodiny.

Na kterém oddělení se pohybujete nejčastěji?

Většinou mám předem připravený plán, kam půjdu. Každý den je jiný. Někdy jsem potřeba na neurologii, někdy řeším půl dne případy na novorozeneckém oddělení. Telefonicky komunikuji s rodinami, úřady a institucemi. Poté vše zapisuju do zdravotnické dokumentace. To je také velmi důležité, aby kolegové, lékaři a ostatní nelékařský personál, věděli, co se s pacientem řeší po stránce sociální.

Pracuji na oddělení LDN, kde jsou převážně pacienti seniorského věku s mnoha zdravotními problémy. Na neurologickém oddělení docházím za pacienty, kteří byli hospitalizováni například po prodělané cévní mozkové příhodě, na interním oddělení řešíme také pacienty, kteří mají mnoho zdravotních problémů a utrpěla i jejich soběstačnost. Na porodnicko- gynekologickém oddělení poskytuji poradenství ženám se závažnou diagnózou převážně onkologického charakteru.

Setkáváte se s různými životními příběhy…

Ano. Například jsem řešila seniorku po napadení rodinným příslušníkem, matku od novorozené holčičky, která neměla kam jít. Matku, která brala drogy. Rodiče, kterým ve vysokém stupni těhotenství zemřelo dítě.  Maminka ho porodila přirozeně, potřebovala o tom mluvit. Chtěla informace k mateřské dovolené, neschopence, návratu do práce, ale v první řadě pochopení, lidský přístup a podporu v této náročné situaci.

Mateřská i při úmrtí dítěte?

Ano. Rodička má nárok na 14 týdnů mateřské, která nemůže skončit dříve, než 6 týdnů po narození dítěte.

Musíte umět mluvit s lidmi a vžít se do jejich psychického stavu. Jaké momenty vás dostávají?

Těch je mnoho… Mám obrovskou radost, když se od pacienta nebo jeho rodiny s odstupem času dozvím, že se jim daří dobře.  Jako jeden z mnoha uvedu případ, kdy jsme se velmi snažili s pacientkou a její rodinou zajistit bydlení v jednom sociálním zařízení. Pacientka tam dnes žije čtyři roky, volala mi, že je moc spokojená. Z toho člověk musí mít radost! A těší mě, že s řadou pacientů jsem v kontaktu i po skončení naší spolupráce.

Je těžké srovnat své emoce?

Někdy pláču. A pláču hodně, protože je náročné emocionálně ustát některé situace. Třeba když mi zavolají z oddělení, abych navštívila rodiče po ztrátě dítěte. V pozitivním smyslu mě rozplakala i maminka, která mi po 14 dnech napíše zprávu, jak moc byla ráda, že jsem s ní a s jejím manželem hovořila o jejich mrtvorozeném dítěti. Oni potřebovali vědět, co a jak dál dělat, ale potřebovali i prosté lidské bytí. Jen o dítěti mluvit.

Co bylo za poslední měsíce nejnáročnější?

Zdravotně-sociálním pracovnicím přibylo poměrně dost práce.  Tím, že byl nouzový stav, téměř žádná organizace nejezdila provádět svá sociální šetření před přijetím například do domovů pro seniory. Nejezdily ani kolegyně z úřadu práce, které řeší příspěvky na péči a posuzují soběstačnost pacienta. Najednou to bylo jen na nás.

Mluví s vámi pacienti také o koronaviru?

Samozřejmě. Ono se jich to velmi dotýká. Máme zakázané návštěvy, rodiny za nimi nemohou, a to se odráží na psychickém prožívání. Sice si s rodinami volají, ale to není ono. Osobní kontakt je k nezaplacení, nejen u dlouhodobě hospitalizovaných pacientů.

Co vám dalo studium na Fakultě zdravotnických studií?

Škola mi dala teoretický základ, na kterém jsem mohla stavět na praxi, a pak i v zaměstnání. Na studium vzpomínám moc ráda. Poznala jsem skvělé lidi, se kterými jsem dosud v intenzivním kontaktu, a to nejen pracovně. Velmi mě ovlivnili učitelé, zejména docentka Marie Macková. Dovedla mě na cestu, kterou teď jdu. Byla naší ročníkovou vedoucí, vedla mi bakalářskou práci. Právě díky ní jsem se začala zajímat o paliativní péči u dětí, i u těch ještě nenarozených.

Za svůj přístup k pacientům jste získala ocenění Gratias od ministerstva práce a sociálních věcí. Jak se to stalo?

Navrhla mě moje nadřízená Gabriela Medunová, která pracuje jako manažerka ošetřovatelské péče a zároveň náměstkyně ošetřovatelské péče v Chrudimské nemocnici. Už samotná nominace přímo od nadřízené je ocenění nejvyšší. Náš vztah je založený na respektu, vzájemné úctě a důvěře.

A já si toho ocenění moc vážím. Taky je to motivace, abych pracovala tak, jako dosud. Naplno a z přesvědčení, že ta práce má smysl.

Proč si myslíte, že jste ocenění získala?

Nastavila jsem prakticky, jak má práce zdravotně-sociální pracovnice vypadat. Ukázala jsem, jak je takový pracovník v týmu důležitý. Navázala jsem zcela nově spolupráci s porodnicko-gynekologickým oddělením naší nemocnice. Tím chci říct, že za necelý rok se nám toho hodně povedlo. Ale usínat na vavřínech nemůžeme, vždy je co zlepšovat.

Bc. Alena Rohlíková (29)

Vystudovala Střední zdravotnickou školu v Chrudimi, obor sociální péče. Na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice získala v programu Zdravotně sociální péče titul bakalář. Po studiu až do loňského června působila na pozici zdravotně-sociální pracovnice v Hamzově odborné léčebně v Luži- Košumberku. Od té doby pracuje v Chrudimské nemocnici (Nemocnice Pardubického kraje a.s.). Sociální práci v organizaci pozvedla na vyšší úroveň. Aktivně se vzdělává formou celoživotního vzdělávání a studiem odborných publikací. Letos v březnu získala ocenění Gratias, které od roku 2017 uděluje Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky vybraným sociálním pracovníkům za kvalitně odváděnou práci. Ve svém volném čase ráda čte, chodí do přírody, sleduje filmy nebo maluje. Má ráda zvířata.

 

TEXT: Věra Přibylová/archiv Aleny Rohlíkové