Published: 04.10.2019
Slunce pařilo a pětačtyřicet stupňů bylo nesnesitelných. Během třítýdenní expedice si zvykli na špínu, špatnou hygienu, odbourali strach z nemocí. Pro někoho dobrodružství, pro ně ale znamenalo 400 kilometrů v tropickém vedru a na kole něco víc. Absolventi Univerzity Pardubice Marek Žampach a Jakub Kaplan chtěli pomoct. Přivezli speciálně upravené bicykly do školy v Gambii a podpořili projekt, který přibližuje cestu ke vzdělání africkým dětem.
Jaká země je vlastně Gambie?
Jakub: Gambie na mě působila ze všech navštívených afrických států nejvíce přátelsky. Po prvotním šoku, který jsme měli po příletu do Senegalu, kde nás okradli, to pro nás byl malý ráj. Jazyková bariéra opadla, lidé se o nás více zajímali a byli hodně přátelští. Pro individuální cestování je to velice přívětivá země.
Marek: Je to jiný svět. Setkali jsme se s řadou problémů – od neskutečného a všudypřítomného nepořádku, přes korupci, ale i třeba rasismus. Afrika je prostě svá, jiná, divoká a možná právě proto úžasná. Jinak souhlasím s Jakubem, že Gambie byla asi nejpřívětivější.
Kdo vás okradl?
Jakub: Hned první den jsme se skamarádili s jedním Senegalcem, který nás hostil u sebe doma. Problém nastal v momentě, kdy jsme se chtěli rozloučit a odejít. Spolu s dalšími nám zatarasil cestu a chtěli peníze. Situace byla už slušně vyhrocená a k napadení nebylo daleko. Odnesly to „jen“ Márovi boty a moje tričko, plus část našich peněz. Naštěstí jsme jim dali míň, než původně požadovali.
O africkém kontinentu mají lidé spoustu negativních představ. Chudoba, špína, násilí, děti s nafouknutými bříšky. Co vás naopak mile překvapilo?
Marek: Afrika mě utvrdila v tom, že všude na světě je krásně, ale i zle. Dříve by mě ani nenapadlo, že lze například v Senegalu stopovat. A ono to jde. Vlastně úplně jednoduše a stejně jako v Evropě. Na druhou stranu je tam nepořádek, špína, násilí… s tím vším jsme se setkali. Je nutné to ale přijmout a přizpůsobit se.
Setkali jste se s rasismem vůči bělochům?
Jakub: Překvapivě ne v takové míře, jak jsme očekávali. S největším projevem rasistického chování jsme se setkali v Mauretánii. Otroctví tu bylo oficiálně zrušeno relativně nedávno a je tu stále běžným jevem, že bohatí „bílí“ Arabové mají své černé otroky. Například nám zastavil arabský kamioňák s černým kolegou. Jeli jsme s ním asi čtyři hodiny skrze poušť a celou dobu svého „kolegu“ neskutečně šikanoval. Měl na něho odporné narážky a dokonce ho i fyzicky napadal. Stáli jsme před těžkou otázkou, jak se zachovat. Jenomže dva kluci Afriku nezmění, přijali jsme to tedy jako skutečnost. Chudákovi černochovi jsme alespoň tajně dali nějaké peníze a na závěr se s ním skutečně přátelsky loučili. Arab to nemohl pochopit.
Vaše cesta vypadá až neuvěřitelně. Které státy jste projeli?
Marek: Přiletěli jsme do Senegalu, odkud jsme se autostopem přesunuli na jih do Gambie. Zde jsme si vyzvedli dvě kola, na kterých jsme projeli velkou část Gambie a zamířili do vesničky Jurumeh Koto, kde je škola, která podporuje projekt Kola pro Afriku. Odtud jsme pokračovali zase autostopem. Naším cílem bylo za asi 10 dnů dojet skrze Senegal, Mauretánii a Západní Saharu až na sever do Maroka.
Kolik kilometrů jste jen na kole urazili?
Jakub: Celkově asi 350 kilometrů. Denně to bylo nejvíc 80 kilometrů. Trasu jsme záměrně vedli mimo hlavní tah, abychom si užili cestu i po nezpevněných cestách mimo asfalt. Tím pádem jsme měli možnost nahlédnout pod pokličku té pravé Gambie.
Zvykli jste si na africké horko?
Jakub: Dopředu jsme tušili, že počasí pro nás bude asi největší nepřítel. Horko mi nedělá dobře ani u nás v Čechách, natož v Africe. Přestože ani jeden z nás vysoké teploty zrovna dvakrát nemiluje, myslím, že jsme ta vedra snášeli ještě relativně dobře. V Gambii přitom vrcholilo období sucha. Čím více jsme jeli do vnitrozemí, tím bylo počasí víc nesnesitelné. Nejvíce bylo snad 45 stupňů.
V kolik jste ráno vyjížděli?
Jakub: Každý den byl budíček v šest hodin. Pár hodin přes poledne, kdy byly teploty nejvyšší, jsme vždy odpočívali pod nějakým stromem. A pak jsme jeli až do večera.
A co hygiena?
Jakub: S tou byl asi největší problém. Člověk nemá moc možností se někde opláchnout nebo si vyprat. Navíc každý den vypotí pár litrů vody, lepí se na vás prach. Ke konci dne je z toho „krásná“ směs špíny. Ale když je to takhle pořád, zvyknete si časem na cokoliv.
Marek: Špínu jsem po dvou dnech přestal úplně vnímat. Mně chybělo vychlazené pivo (smích). Měli jsme hroznou žízeň a v dohledu byla většinou jen teplá voda nebo šíleně chemické limonády. Voda se dala ale na některých místech koupit a měli jsme na ni účinný filtr.
Měli jste z něčeho strach?
Jakub: Největší strach byl asi z komárů a případných nemocí, které mohou přenášet. Myslím, že v tomto ohledu jsme situaci ale nepodcenili.
Kde jste spali?
Marek: Většinu nocí jsme spali ve stanu. Jen jednou jsme na Sahaře spali pod širákem. Ulehali jsme někdy uprostřed noci se slovy: „Jsme na Sahaře, tady nemůže pršet, na tu chvíli stan stavět nebudeme.“ O dvě hodiny později jsme se krčili pod malým keřem a kryli se před obřími kapkami. Na Sahaře pršet může!
Můžou se objevit i predátoři. Byli jste v klidu?
Marek: To možná ano. Moc jsme nad tím ale nepřemýšleli.
Jak se dá ujet 350 kilometrů bez přehazovačky a v tropech?
Jakub: Já měl velkou kliku na kolo. Sice jsem byl nucen hned po pár kilometrech dofukovat přední duši, ale pak už naštěstí žádný větší problém nebyl. Mára může vyprávět…Zažíval se svým kolem krušnější chvilky (smích).
Marek: Náhodou… já jsem si jízdu užil, i když musím říct, že nebyla bezproblémová. Moje kolo celou cestu ucházelo, takže jsem si ho tak čtyřikrát denně dofukoval. Blbé bylo, že jsem asi druhý den zničil pumpičku, takže jsme jeli tak trochu naslepo a doufali, že až přijde čas nafouknutí mých kol, bude v dohledu nějaký dobrý Gambijčan s pumpičkou. Tahle taktika nám vždy vyšla. Taky mi upadl nosič s batohem, ale museli jsme si nějak poradit.
Kola jsou speciálně upravená. Proč?
Marek: Kola se musí upravit hlavně proto, aby byla po místní děti co nejméně poruchová. Navíc musí být v místních podmínkách dobře opravitelné, proto se zbavují například přehazovaček.
Komu jste je darovali?
Jakub: Kola jsme předávali řediteli v základní škole Jurumeh Koto. Škola vybere děti, které je potřebují a budou na kolech jezdit do školy. Cesta, kterou musí ujít pěšky za vzděláním, je opravdu dlouhá, až deset kilometrů. Jít to dvakrát denně je náročné a unavující.
Vědí místní lidé něco o projektu?
Jakub: Velmi dobře ho znají a zdejší základní škola s ním úzce spolupracuje. Z tohoto důvodu mají Gambijci i dobré povědomí o České republice.
Znají naše sportovce a české pivo?
V Africe milují hlavně fotbal, takže mají slušný přehled i o našich fotbalistech. Stačilo říci, že jsme z České republiky, už na nás vykřikovali: „Pavel Nedvěd, Petr Čech!“ Pivo a jakýkoliv alkohol je tam spíše tabu, jsou to muslimské země. Mimo hotelových komplexů se ani sehnat nedá. Pokaždé, když jsme chtěli koupit pivo, koukali na nás jak na blázny.
Jak na vás reagovaly děti?
Marek: Byli jsme takovou malou atrakcí. Všechny děti mávaly, běhaly za námi nebo pokřikovaly. S dětmi jsme si hodně povídali. Jejich myšlení se odvíjelo od toho, z jakého sociálního prostředí pocházely. Ty nejchudší v nás bohužel viděli hlavně chodící peněženky. Často ale zvítězila zvědavost a žebrání šlo na chvíli stranou. Děti, které nebyly z chudého prostředí, byly přátelské a usměvavé, vesměs z nás byly vykulené. Příjezd do školy byl ale skvělý, během pár sekund se k nám rozběhlo několik desítek děcek. Malé, velké, všechny nás obklopily a začaly se na nás tlačit, až mě málem shodily z kola. Všude křik, povyk a chaos. Ale bylo to moc fajn.
Co škola v Gambii?
Marek: Ředitel školy nás po areálu provedl. Ukázal nám, jak všechno funguje a byli jsme i ve výuce. Studenti zrovna probírali nějaké ekonomické grafy. Navštívili jsme například i počítačovou učebnu, která obsahovala asi pět ultra starých počítačů. Na závěr jsme se zúčastnili závěrečného ceremoniálu, který studenti podstupují zřejmě každý den na konci výuky. Ředitel a učitelé měli dlouhé motivační proslovy, představili nás studentům jako přátelé z České republiky a na závěr všichni sborově zazpívali státní hymnu. Bylo to zajímavé, ale asi jsem rád za náš školní systém.
Chtěli jste se cestou zpět svézt jedním z nejdelších nákladních vlaků na světě. Vyšlo to?
Jakub: Naštěstí se zadařilo. Cesta na pobřeží trvala třináct hodin. Já osobně to beru jako jeden z největších zážitků africké cesty. Sedíte na velké kupě železné rudy, krčíte se v nejníž položeném místě vagónu, aby vás poletující prach a písek co nejméně zasahoval. Celou noc se nevyspíte a na záchod chodíte na druhou stranu vagonu. Když se pohybujete po naloženém voze, musíte být opatrní, abyste z vlaku nevypadli. Ta železná bestie sebou totiž dost škube.
Takže to byl vcelku dobrý adrenalin.
Jakub: To byl. Vlak asi po 6 hodinách uprostřed pouště mimořádně zastavil, kvůli neznámé poruše na nákladních vozech. Velkou část vlaku proto odstavili na druhou kolej. Zbytek vlaku pokračoval do Nuadhibú na pobřeží Mauritánie. Než jsme si uvědomili, co se vlastně stalo, vlak se dal do pohybu. Po chvíli nabral takovou rychlost, že už nebylo bezpečné naskočit, obzvlášť s našimi velkými bágly. Nezbývalo než si stopnout další nákladní vlak, který nás z této prekérní situace uprostřed pouště dostal až na pobřeží Mauretánie.
Asi jste také nebyli jediní pasažéři...
Marek: Vlak využívají i pastevci. Převážejí kozy, ovce a další zvěř. Druhý vlak, který jsme si stopli, převážel svázané velbloudy. To nebyl moc pěkný pohled. Kromě pastevců s námi jeli i dva Asiaté. Muž a žena. Byli trošku legrační. Dodnes nechápu, jak můžou při takových cestách přežít. Když nám ujel vlak, tak jejich největší starostí bylo, aby nafotili to nejvíce survival selfie.
Jak se stopuje v Senegalu a v Gambii?
Marek: V podstatě stejně dobře, jako kdekoli jinde. Problém nám trochu dělala jazyková bariéra a to, že řidiči často chtěli za svezení zaplatit. Stopování nám ale přineslo řadu zážitků, které by nás jinak nepotkaly. Několikrát jsme například spali u místních doma, mohli jsme tak nahlédnout do afrických domácností a do běžného života. Bylo to o to zajímavější, že zrovna probíhal Ramadán. Snad nejvtipnější noc jsme strávili u místních na jejich dvorku. Hned vedle nás byl chlívek s kozami. Celou noc nás mrchy budily mečením a tím, že žraly rákosový plot přímo nad našimi hlavami.
A co jste jedli vy?
Marek: Stolování v Africe bylo docela vtipné. Typické jídlo je ryba se zeleninou a rýží. Pro nás bylo jiné jíst z jednoho talíře a dost často rukama. I hostitelka, která jídlo připravila, nás navíc krmila zvláštním způsobem. Z ryby uždibla rukama část masa, to vyválela v dlani a pak nám ho přes celý talíř hodila na naši stranu, kde jsme si ho vzali a smíchali s rýží. Na pohled nic moc, ale chuťově to bylo výborné!
Přivezli jste si nějaký suvenýr?
Jakub: Já osobně mám takovou úchylku – z každé země si tahám nějaký specifický kámen. Někdy je to prostě jen obyčejný šutr, který mě připomíná nějaký zážitek nebo místo. Celkem jsme projeli pět afrických států, takže méně než pět kamenů nepřipadalo v úvahu.
Marek: Přivezl jsem si asi kilo afrického prachu, který se mi usadil všude ve věcech.
Zvládli jste všechno podle plánu?
Marek: Měli jsme dva hlavní cíle. Prvním bylo se v pořádku vrátit, což se nám povedlo a tím druhým bylo alespoň lehce zpropagovat skvělý projekt Kola pro Afriku. Na projektu bychom chtěli dále pracovat i u nás, jestli se nám povede posunout ho někam dál, to teprve uvidíme.
Jakube, před odjezdem jste měl obavy, jestli se stihnete vrátit a odsvědčit kamarádovi svatbu. Zvládl jste to?
Jakub: Návrat vyšel parádně, i když posledních pár dnů přibývaly obavy, že to nestihnu. Poslední tři dny před plánovaným odletem jsme byli ještě v Mauritánii, víc jak 1800 km od Marakéše, odkud letělo letadlo domů. V tu chvíli jsem už byl pěkně nervózní. Stopařský bůh byl štědrý a pár opravdu solidních stopů nás zachránilo. Domů jsem přijel sice až v pátek o půlnoci, ale další den se svatba stíhala. Mára domů tak nechvátal, takže si ještě stihl po cestě zpět v Lisabonu zaběhnout maraton a měl v plánu dál cestovat po Evropě.
Marek: To už jsem ale necestoval. Stalo se mi totiž trochu kuriózní zranění. Kvůli našemu rychlému přesunu do Marakéše a nekonečnému sezení v autech jsem si „natáhl zadek“. Další stopování po Evropě a sezení v autech mi tak nebylo moc příjemné a už jsem se těšil domů.
Vrátíte se do Afriky?
Jakub: Někdy určitě. Afrika má své kouzlo.
Marek: Doufám, že to nebude trvat dlouho.
Ing. Jakub Kaplan (28) vystudoval obor Technologie a řízení dopravy se zaměřením na Technologie a řízení dopravních systémů na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. Má rád hory, lezení a rád poznává svět. K cestování mu stačí pouze malý batoh a pár korun. Na svých cestách často stopuje, stanuje nebo spí pod širákem. Navštívil například Japonsko, Mexiko či USA. Z afrických zemí je podle něj Gambie pro individuální cestování velmi přívětivá země.
Ing. Marek Žampach (28) je absolventem Fakulty ekonomicko-správní, vystudoval obor Regionální a informační management. Batůžkovým stylem procestoval spoustu států. Říká, že není země, kam by nikdy nejel a rád by navštívil Pákistán. Kromě cestování je nadšený běžec. Startoval už na maratonu ve Vietnamu nebo v Kuvajtu. Naposled si zaběhl tento závod v Lisabonu.
Projekt Kola pro Afriku
Darováním ojetého, nepotřebného nebo i kola nového pomůžete dětem v Africe snadněji získat přístup ke vzdělání. Denně totiž chodí pěšky do školy několik kilometrů. V Česku existuje hned několik sběrných míst, kam můžete kolo odevzdat. Ne všechna darovaná kola budou vhodná pro cestování v Gambii. Ty, co neodcestují do Afriky, se prodávají v Čechách všem, kterým k pohybu ve městě stačí ojetý kousek. Peníze z prodeje podpoří projekt „Kola pro Afriku“ a zajistí nákladnou logistiku.
