Published: 15.10.2018
Absolventka Univerzity Pardubice Věra Švach je cestovatelka. Už během studií na katedře anglistiky a amerikanistiky absolvovala několik pobytů v zahraničí a i poté hodně cestovala. Založila firmu, která se specializuje na pořádání společenských akcí, nyní se ale věnuje dalším projektům. „Dnešní doba přeje nápadům a inovacím. Je potřeba do toho dát hodně, ale také myslet již od počátku na udržitelnost firmy.“
Jak vzpomínáte na studentská léta v Pardubicích?
Velmi dobře, často a ráda. Právě jsme si psali se spolužáky, co se do teď stýkáme, a plánujeme setkání i s našimi rodinami. Pocházím z malého města na Valašsku a střední školu jsem studovala ve Zlíně. Pardubice byly pro mě tak akorát. Takový pomyslný schod mezi velkým světem a známým Zlínem. Je to takové pěkné město, se zámkem, parkem a vše důležité je v pěší vzdálenosti od školy.
Studium jsme zahájili přípravným pobytem v přírodě. Už si ani nepamatuji kde. A ani si nejsem jistá, zda se to tak ještě dělá. Jedete na týden do neznáma, s lidmi, které jste nikdy neviděli a s vašimi budoucími profesory. Přišlo mi to bláznivé, málem jsem tam strachy nejela. Ale nakonec to byl naprosto famózní týden s tvůrčí vzdělávací náplní! Poznali jsme se se všemi spolužáky, a i když se pak moje parta zúžila, stejně jsme znali dobře i ty ostatní a celý náš obor byl velmi přátelský po celou dobu studia. Na komunitě mně hodně záleželo.
Bydlela jsem na internátu, na který vzpomínám asi nejméně ráda, za rodinou na Valašsko jsem nejezdila každý víkend, a tak mě ti lidé drželi nad vodou. Pardubická univerzita je také velká tak akorát a bylo relativně jednoduché seznámit se se spoustou jiných lidí z jiných oborů a nasát i jejich příběhy a vzdělání. To se s velkými, neosobními univerzitami ve velkém městě nedá srovnat. Jsem za to vděčná.
Celkově mě studium velmi bavilo. Moje milovaná angličtina ve všech svých formách, pedagogické teorie a učitelská minima a spousta zajímavých seminářů a projektů. Člověk už si nejspíš tak nevybavuje některé nudné přednášky, na kterých jsme usínali, uplácení těch poctivějších studentů, aby nám dali své poznámky a přípravy na zkoušky na poslední chvíli, kdy jsme mívali takzvané „noční směny“, abychom to všechno stihli.
Co, kromě vědomostí, Vám studium na Univerzitě Pardubice přineslo?
Hodně! Zformoval se tam můj charakter. Poznala jsem hlouběji, kdo jsem, co k životu potřebuji, jakými lidmi se chci obklopovat. Díky dobrým možnostem brigád jsem se více osamostatnila od rodičů a bavilo mě takové nezávislé žití s vlastními penězi, plánováním času studia, práce a kamarádů. Rozvinuly se tam mé podnikatelské geny, nezávislost, sebejistota, zodpovědnost, práce na sobě a na své pohodě a svém štěstí. No a v neposlední řadě ty těžké dny, ty výzvy, překážky, hádky se spolubydlícími, těžké předměty, stesk po Valašsku, valaštině a maminčině kuchyni, mně dodaly hodně síly, vytrvalosti a odhodlanosti do života. Nebylo to vždy jednoduché. Nejspíš tak jako i na jiných vysokých školách. Ale Pardubice mě uměly držet nad vodou. Parky, výběhy na Kunětickou horu, spousta známých a relativní bezpečí.
Co vám přineslo studium v zahraničí?
Zahraniční pobyty byly pro mě nejpřínosnější asi ze všeho nejvíc. Byla to jízda. Prožila jsem půl roku ve Švédském Orebro v rámci programu Erasmus a jeden školní rok v Jihoitalském městečku Forio, na ostrově Ischia na projektu Commenius, v rámci mé roční praxe. Zahraniční studium by podle mě měli absolvovat povinně všichni studenti vysokých škol. A ti, co se věnují jazykům, by měli určitě zůstat déle než půl roku. Je to zkouška života. Je to hození do vody se vším, co k tomu patří. Od zajištění si základních potřeb pro život, orientaci při studiu na cizích vysokých školách, nacházení přátel, kontaktů a pomoci. Často také musíte dohánět předměty v kmenové škole v Čechách a studovat extra dávky.
Zahraniční pobyty jsou o životě s minimem peněz, často v drahých zemích a městech, při kterém si sáhnete na syrovou realitu opravdového života. Je to síto. A to nejenom co se vzdělání týká, ale také síto, zda to dokážeš, jak to zvládneš a jak chceš vlastně v životě pokračovat dál. Prošla jsem si vším hned dvakrát, od nehorázně těžkých začátků, kdy to chcete vzdát, po uplakané konce, kdy se vám tak nechce odjíždět….
Co považujete za svůj největší úspěch ve své profesní kariéře?
To, že jsem po šesti letech aktivního vedení mé firmy, kterou jsem založila, dokázala vedení předat kolegyni, předat jí veškeré know-how a důvěru… a s láskou delegovat. I když se firma otřásla v základech, díky mé vytrvalosti, odhodlanosti a láskyplné péči jsme vše zvládli a nyní jsem „jen“ majitel. Založila jsem tak svůj druhý projekt, který se částečně opírá o finance mé první firmy. Mou srdcovou záležitost, firmu, která pomáhá měnit svět a vzdělává lidi na poli osobního štěstí, spokojenosti a životního naplnění. A to je pro mě velké životní naplnění.
Co byste poradila studentům Univerzity Pardubice, kteří chtějí uspět ve své profesi?
Více méně to, co zmiňuji v předchozí otázce. Jít si za svým. Za svými sny a ideály. Ono to může někdy trvat. Někdy je potřeba projít si kariérním žebříčkem v korporaci, učit se od ostatních a ze svých vlastních chyb. Já jsem srdcem podnikatel a velmi fandím všem lidem, kteří si otevírají své firmy a start-upy. Dnešní doba přeje nápadům a inovacím. Je potřeba do toho dát hodně, ale také myslet již od počátku na udržitelnost – firmy, mých sil, mého uspokojení z práce, mého osobního a rodinného života. A také se nebát změn. Práce, směru mé tvorby, stěhování do jiných měst za prací, do zahraničí nebo otevření nových firem či oddělení.
Už několik let žijete v zahraničí. Jaké zkušenosti vám život v cizině přináší?
Umění být sám sebou a nesrovnávat se. Uvědomění, že každý jsme jiný a není jediná správná cesta života, kariéry, výchovy dětí a štěstí. Hlubší rodinné vztahy, touhu a odvahu mít větší rodinu - nyní čekáme třetí dítě. Zodpovědnost sám za sebe, za svůj život a za své vlastní štěstí. Umění neočekávat, nekritizovat a neodkládat. A také mě život v cizině a časté cestování naučil minimalismu. Vlastníme jen minimum věcí, žije se nám tak, možná paradoxně, lehčeji a máme víc času, prostoru i myšlení na sebe, na blízké a na svou tvorbu.
Jak se Vám daří skloubit pracovní povinnosti s péčí o malé děti?
Právě díky té flexibilitě, energii a odhodlání, které jsem za ty roky studia a dosavadní kariéry získala. Nyní pracuji jako takzvaný digitální nomád, čili převážně online, a to mě umožňuje jednak flexibilní pracovní dobu, tak i práci ze zahraničí. Hodně jako rodina cestujeme. Také jsem díky dětem rozepnula všechny korzety vzorových životů a očekávání, které na mě jako na matku byly kladeny a vykročila jsem, tak nějak bosá a nahatá, směrem, jakým chci já. Založila jsem svůj nový projekt, minimalizovala množství věcí, které s mužem vlastníme, naladila se na svou intuici a kreativní duši. Žijeme si s mužem život podle svého. I když to často znamená přijímat a překonávat spoustu životních výzev.
Mgr. Věra Švach
Věra Švach vystudovala katedru anglistiky a amerikanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Je zakladatelkou firmy Viera Events, která se specializuje na pořádání společenských akcí různého druhu. Věnuje se také holistickému přístupu k životu či čínské medicíně. Dnes provozuje web www.happier.cz, kde vede kurzy. Diváci České televize ji mohli vidět v první řadě pořadu Čtyři v tom. Má dvě děti, pětiletou Isabelle a čtyřletého Elliota, čeká třetí dítě. Už od studií na vysoké škole hodně cestuje, pobývala například v Číně, nyní žije v Berlíně.
