Záchrana knih. Třeba i z popela

24. 8. 2020

Některým je i pět set let. Jsou staré a zničené. Přesto krásné. Na Fakultě restaurování znovu ožívají. Knihy. Vedoucí ateliéru restaurování papíru, knižní vazby a dokumentů Ivan Kopáčik bere jednu z nich do ruky a detailně popisuje, jak studenti a studentky zachraňují historické skvosty, jejichž příběhy jsou velmi zajímavé.

Postupně mě seznamuje s první knihou. Zrestaurovaný pozdně gotický exemplář z přelomu 15. a 16. století drží v bílých rukavicích a pokládá jej na molitanovou podložku. Přitom vytahuje klín, o který pak otevřenou knihu opírá. Je to proto, aby nedošlo ke „zlomení“ v oblasti hřbetu. Zároveň mě ale upozorňuje, že při samotné práci s výjimkou některých činností jako je například práce s rozpouštědly, se rukavice nepoužívají. Restaurátor by v nich ztrácel cit.

 „Pro toto období jsou typické lovecké motivy, použité u slepotiskové výzdoby vazby, u štítku a spon už moc o gotice mluvit nemůžeme,“ ukazuje Ivo Kopáčik na charakteristické znaky slohu, který se zrodil ve Francii. Rytina na titulní straně knihy je datovaná rokem 1522 a je provedená technikou dřevořezu. Je to nádhera. Tak v takových knihách si četli například Pernštejnové…

Zajímá mě, co všechno si může restaurátor vůči dílu dovolit, aby neporušil nějaká pravidla. A tak se dozvídám, že se řídí etickým kodexem. „Doplňujeme ztráty, například chybějící části listů, k retuším ale nedochází, výjimečně doplníme obvodovou linku, aby se uzavřela kresba. Zasahovat do vzhledu příliš nechceme, protože bychom si mohli vymýšlet něco, co vlastně na papíře ani nebylo,“ upozorňuje odborník. A tak si při pohledu na letitou krásu nemůžete nevšimnout, že některé doplněné části listů jsou nechané skutečně bez zásahu pera. Nic není dopsáno, ani dokresleno. Zajímavostí je, že listy jsou stránkované pouze na lícové straně, říká se tomu foliování. Stránek je ve výsledku dvakrát tolik.

Kouzlo Mattioliho herbářů

Vzápětí mi Ivan Kopáčik pro srovnání ukazuje Mattioliho herbář z 16. století v de facto „salátovém vydání“. Jednotlivé listy jsou do knihy jen vloženy a vazba nedrží pohromadě. „Když dojde k rozhodnutí, že knihu rozebereme, tak je to skutečně na jednotlivé dvoulisty. Musíme vyndat jednotlivé nitě a celý organismus šití rozebrat na kousky. Nic nevyhazujeme, co nelze vrátit zpátky, zůstane v podobě fragmentů adjustováno ve speciální folii jako součást knihy,“ vysvětluje akademik. Každý student pracuje na „své“ knize celý rok a každý z nich dělá sám všechny úkony, které vedou k záchraně objektu. Kolektivní vinna se zde tedy nenosí.

Na počátku celého záchranného procesu se provádí analýzy, které odborníkům řeknou něco o stavu poškození. Další mikrobiologické rozbory například určí, jestli je kniha infikovaná bakteriemi nebo viry, protože právě tyto nebezpečné mikroorganismy mohou být pro restaurátora hrozbou. Poté dochází k mechanickému čištění knižní vazby a knižního bloku, tedy rozebraných jednotlivých dvojlistů. Zvlášť se pracuje s potahem knihy a kováním. Překvapuje mě, že studenti jsou natolik šikovní, že si spony dokáží vyrobit v ateliéru sami. „Nepoužíváme žádné prefabrikáty, studenti mají k dispozici mosazný plech a s tím pracují. Polotovarem jsou jen dřevěné desky k výrobě knihy. Do průmyslové revoluce se každá kniha dělala individuálně, a tedy i každá součást knihy je originál. Děláme to také,“ říká Ivan Kopáčik.

V jiném herbáři z období renesance, který pochází z Městského muzea Jevíčko, se uvnitř nachází malý igelitový pytlíček s nějakými kousky něčeho, co nedokážu identifikovat. Na knize už prý začala pracovat studentka a fragmenty z tohoto díla si uschovala. Části pergamenů a nitek by se do budoucna mohly hodit, pokud by restaurátoři chtěli znát například složení vlákna, a podrobit ho analýzám. A přece, jedna skutečná rostlinka se v herbáři také nachází. Jaké neduhy léčí, se dozvíte, protože jazykem herbáře je staročeština a při troše trpělivosti se do knihy psané švabachem a písmem antikvou, začtete.

Herbáře byly knihami, které se dědily z generace na generaci, byly totiž velmi drahé. „Majitelé je opravovali, dolepovali části a knihy měly velké množství přípisků. I když někdy na jejich neodborné zásahy nadáváme, že nám vlastně přidělali práci, otázkou zůstává, co by se z nich vlastně dochovalo.“

Známý i neznámý původ knih

Při svém povídání listuje vedoucí ateliéru knihou a pomáhá si knihařskou kostkou, která postupně jednotlivé stránky odděluje. Nedovedu si vůbec představit, jaká mravenčí práce na knize musí být, aby nakonec všechno drželo pohromadě a putovalo v novém kabátu ke svému majiteli. Hned mě tedy napadá, komu knihy patří a v minulosti patřily. „Jedná se například o zakázky pro státní instituce. Restaurujeme knihy pro Vědeckou knihovnu v Olomouci, Muzeum Náchodska nebo muzeum ve Strakonicích. Velkou prací je průzkum 16 tisíc svazků knih z benediktýnské knihovny kláštera v Broumově. Zachraňujeme ty nejpoškozenější exempláře. Navíc zpracováváme celý fond a snažíme se co nejvíce o knize vyčíst z typologických znaků. Mapujeme tak vývoj knižní vazby,“ podotýká vysokoškolský pedagog a dodává, že z knih lze získat spoustu užitečných historických informací. Odpovědi na různé otázky hledají odborníci u svých kolegů z katedry humanitních studií, která je součástí fakulty. Složení materiálu konzultují s kolegy z katedry chemické technologie, také přímo na fakultě.

V dílně restaurátora

Abych měla představu, jak taková práce restaurátora vypadá, vede mě Ivan Kopáčik přímo do „laboratoří“. Alespoň mi to přijde ve chvíli, když vstupuju do místnosti, kde se „koupou“ listy z knih a na poličkách jsou různá organická rozpouštědla a barviva. Praxi zde zrovna mají dvě studentky ze čtvrtého ročníku bakalářského studia. Tady bakalář trvá skutečně čtyři roky.  

Jedna ze studentek stojí u dolévacího stolu. Její práce spočívá v tom, že rozebrané dvojstrany knihy ponořuje do lázně s obyčejnou vodou. „Listy jsou ponořené přibližně 15 minut a během této doby se z nich vyplavují nečistoty, jsou to například různé zatekliny, které jsme nebyli schopni odstranit mechanickým čištěním. Za den tímto způsobem očistím i 40 stran,“ přibližuje svou práci Marie Vaňková. Hned vedle ní stojí Tereza Kubalová a na cestopisu ze 17. století provádí další záchrannou akci. „Mým úkolem je nyní doplnit chybějící části pomocí papírové suspenze s klížidlem, Poté se odsaje přebytečná voda. Ve chvíli, kdy má list určitý počet vrstev, putuje do sušáku.“ V sušáku pak stráví přibližně den a jednotlivé listy se opět sešívají do knižního bloku.

Nejsou kouzelníci, ale dokáží mnohé

Nakukuji pod ruku také studentkám prvního ročníku, které se s šitím vazby teprve seznamují. Zato třeťačka Ludmila Stašová už má před sebou svou první restaurovanou knihu z 16. století. „Už jsem vyspravila knižní blok, ještě musím zarovnat přesahy materiálu, kterým jsem doplňovala ztráty původní papírové podložky. A ještě budu tmelit desku, aby v ní nebyly dírky po červotoči. Deska je navíc naprasklá,“ říká studentka, která na knize velkého formátu pracuje přes rok. A proč si vybrala tento obor? „Restaurování je hezké řemeslo, které souvisí s historií a uměleckou tvorbou. Vždy jsem chtěla dělat něco praktického. Navíc se dozvím spoustu informací z dějin umění a také oblasti chemie. Jednou bych chtěla pracovat v knihovně nebo galerii.“ A k restaurování knih si našel cestu i student druhého ročníku Martin Tůma, který právě dorovnal papírovou podložku a začne doplňovat ztráty. „Knížky si samozřejmě přečtu rád, ale ještě raději jim vracím život. A proto jsem si vybral i tento obor. Práce mě baví, je navíc propojená s historií a uměním.“

Restaurátoři sice nejsou kouzelníci, ale umí udělat nemožné, ne však na počkání. Zachrání třeba i knížku, kterou silně poškodily plameny. Jednu takovou tu měli. Prý nešla ani otevřít, přesto je dnes plně funkční. „My ale věc nezachráníme navždy, dodáme ji kondici, určitě ji nepoškodíme. Dále je na dané instituci, jak ji bude uchovávat, aby jí prodloužila život, říká se tomu preventivní ochrana,“ uzavírá Ivan Kopáčik.

Ateliér restaurování papíru, knižní vazby a dokumentů

Studenti jsou ke studiu přijímáni na základě talentových zkoušek. Uchazeč by měl zvládnout základy chemie, dějin umění, základy všeobecného historického přehledu, kresbu zátiší a portrétu. V bakalářském stupni studia se vysokoškoláci specializují na knižní vazbu se zaměřením na staré tisky, jejichž časové rozmezí je mezi 15. – 18. stoletím.  V prvním ročníku se seznamují se s knihařskou dílnou a fungováním ateliéru, získávají základní informace o knize a materiálech. V následujících letech začínají pracovat s jednotlivými objekty. Studium trvá čtyři roky a na něj navazuje magisterský stupeň. Studenti se ve výuce zaměřují na okrajové a specifické části knižní kultury. Sem patří práce s pergamenovými listinami. Pracují i s novodobými polygrafickými materiály od konce 18. století.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.

TEXT: Věra Přibylová/FOTO: Petr Špaček