Šéf č. 10: Ředitel Národní knihovny Tomáš Foltýn

8. 7. 2021

Sedm a půl milionu svazků. Nejstarší a nejvzácnější knihy u nás. Vzácné prvotisky i pergamenové rukopisy. To je naše kulturní dědictví uložené ve fondech Národní knihovny ČR. Dohled nad ním a kompletním chodem této významné instituce má od května její nový generální ředitel Tomáš Foltýn, absolvent Fakulty filozofické. Stal se tak desátým porevolučním ředitelem. Jeho vize o knihovně krystalizují, mezi nimi je i ta o podobě nové budovy. „Novostavba knihovny by měla být výkladní skříní českého knihovnictví,“ říká.

Kdy jste vstoupil poprvé do Národní knihovny?

To už si bohužel nevzpomenu. Nicméně jako student jsem měl průkazku čtenáře a doma ji mám pravděpodobně ještě někde schovanou. Protože jsem studoval na Filozofické fakultě v Pardubicích, navštěvoval jsem i další knihovny – místní univerzitní i krajskou knihovnu či vědeckou knihovnu v Hradci Králové.

Měl jste od počátku studií jasnou představu o tom, jakým směrem chcete jít?

Když nastupujete po střední škole na univerzitu, nepřemýšlíte, co bude za pět let. Na katedru historických věd jsem nastupoval s tím, že se chci věnovat této oblasti v tom nejširším úhlu pohledu, ať už by se jednalo o výzkumné práce směrem k našim dějinám, nebo práci v paměťových institucích.

Co jste studoval?

V bakalářském stupni studia jsem studoval kulturní dějiny se zaměřením na muzeologii, v magisterském jsem se zaměřil na regionální dějiny.

A přitom jste předtím vystudoval obchodní akademii v Berouně.

Ano. Byla to škola, která kvalitně připravovala pro budoucí studium na vysokých školách s ekonomickým či právnickým zaměřením. Také jsem se na obdobný typ škol hlásil. Na vysněné obory jsem se nedostal, vždy mi chyběl malý kousek. U přijímacích zkoušek jsem dopadl sice úspěšně, ale byl jsem součástí generačně silného ročníku a konkurence byla velká.

Před nástupem na vysokou školu jsem se věnoval jazykovému vzdělávání a studoval jsem angličtinu a němčinu. Jazyky jsou velmi důležité pro jakýkoliv obor. Ale také mě vždy bavilo číst, zajímala mě historie, rád jsem jezdil po památkách. Podal jsem si proto další rok přihlášku do Pardubic a dodnes toho nelituji. Pro mě bylo studium na Univerzitě Pardubice velmi inspirující a dalo mi hodně do života.

Když jste studoval na Univerzitě Pardubice, byl jste členem zajímavého a perspektivního týmu dnešního děkana Jiřího Kubeše. Čemu jste se věnovali?

Byla to problematika šlechtických rodů, zejména v pobělohorské době, vzdělávání aristokratů a fenomén kavalírských cest, ale také další aspekty ze šlechtického života. Díky zdravé atmosféře a podpoře Jiřího Kubeše vzniklo množství odborných studií, které publikovali samotní studenti. Byl zde i pozitivní tlak ze strany vedení na to, aby studenti své výsledky průběžně prezentovali. Myslím, že je dobré do budoucna, aby si vysokoškoláci zvykli na to, jak působit ve vědecké komunitě, využívat jazyk, obhajovat svůj výzkum, ať už ve formě poznámkového aparátu, nebo při účasti na vědeckých konferencích.

Přesně jako jste si zvykl vy, když jste publikoval odborné články a sbíral body v historických soutěžích…

Tradice úspěšné reprezentace Ústavu historických věd Fakulty filozofické sahá daleko do minulosti. A rozhodně jsem nebyl ani první, ani poslední. V roce 2005 jsem skončil druhý v celostátní studentské soutěži Historie. Představoval jsem výsledky své bakalářské práce právě v oblasti kavalírského cestování a zejména z pohledu cestovních institucí. Díky podpoře zahraničních studentských stáží jsem mohl bádat ve vídeňských archivech a věnovat se studiu barokní šlechty, což vyvrcholilo mou diplomovou prací.

Zůstal jste po studiu v kontaktu se spolužáky?

Ano. S některými se stále stýkáme. Je to další přidaná hodnota vysokoškolského studia.

A vzpomínky na učitele? Často i dlouho po skončení studia o některých kolují historky…

Vzpomenu si na profesora Jiřího Škabradu, který se věnoval oblasti historických budov. S ním jsme absolvovali nezapomenutelné přednášky právě o tom, jak se vyvíjely stavby. Podnikli jsme studijní cestu po východních Čechách. Obcházeli jsme stará stavení a chalupy a obdivovali, jak byly dobře řemeslně postaveny. To byl neskutečný zážitek.

Velmi rád vzpomínám i na hodiny středověku s docentem Teplým, který nás byl schopný vtáhnout do problematiky svým entuziasmem. Tým pedagogů Ústavu historických věd byl v době, kdy jsem studoval, perfektní. Podporovali studenty, intenzivně s nimi pracovali a byla tam celkově dobrá atmosféra. Byly to moc pěkně prožité roky po stránce studijní i v budování osobních vazeb.

Rýsuje se spolupráce mezi Ústavem historických věd a Národní knihovnou?

Mezi Ústavem historických věd a Národní knihovnou bylo už v minulosti několik vzájemných propojení. Se svými kolegy jsme v rámci volitelných přednášek seznamovali studenty z Univerzity Pardubice s digitalizací. Někteří experti z oblasti knihovnictví se účastnili oborových konferencí, které ústav pořádá.

Ve své nové pozici bych chtěl na tuto spolupráci navázat, a to i v širším spektru vysokých škol. Nabízí se například oblast Digital Humanities, která je velmi progresivním trendem v oblasti výzkumu historických dat. Díky výpočetní technice lze analyzovat velké množství textů a hledat v nich souvislosti, které by při běžném čtení bylo velmi složité obsáhnout. Paměťové instituce mají co nabídnout z hlediska svého obsahu, ale zároveň z hlediska zkušeností svých výzkumných a odborných pracovníků, kteří s daty pracují. Tyto znalosti lze efektivně provázat se vzděláváním v bakalářském i v magisterském stupni.

Některého ze studentů si pak přetáhnete do knihovny?

Několik absolventů Fakulty filozofické už u nás v knihovně pracuje.

Víte, kolikátým ředitelem Národní knihovny České republiky budete?

Přesné číslo nevím. Myslím, že to bude kolem desítky, pokud počítám porevoluční ředitele. Knihovna tento název získala v roce 1995.

Od roku 1777 budete čtyřicátým ředitelem knihovny. Jaké máte plány?

Chtěl bych, aby Národní knihovna do budoucna nabízela služby a aktivity, které od nás uživatelská komunita očekává. V současné době jsou tyto služby spjaté zejména s digitálním světem. Nikdo z nás neví, jak bude vypadat vývoj pandemické situace. Digitální služby se ukázaly naprosto klíčové pro fungování institucí našeho typu. Tady bychom samozřejmě rádi navázali už na to, co knihovna nabízí. Digitalizační projekty, jakými jsou Manuscriptorium, Kramerius či Webarchiv, mají celonárodní dosah a vskutku evropskou prestiž.

Chtěl bych, aby se také dále rozvíjely páteřní služby, které Národní knihovna poskytuje. Velmi populární službou je například „Ptejte se knihovny“, kde se uživatelé mohou ptát odborníků na různá témata. Zaznívají zde otázky na různá odborná témata, tak i na „lehčí dotazy”. Například kde má Krteček záchod.

Chtěl bych podporovat i aktivity, které směřují k podpoře výzkumu. Národní knihovna ČR disponuje unikátními fondy a mnohdy tak slouží jako knihovna poslední záchrany, když čtenáři hledají dokument, který v jiných knihovnách není dostupný. Máme významné sbírky pro společenskovědní obory, ale i přírodní vědy. Naším kontinuálním cílem tak musí být poskytovat odborníkům, ale i studentům potřebné a relevantní informace, pokud možno s přidanou hodnotou a efektivním způsobem.

Kolik svazků knihovna má?

Z hlediska knižních svazků vykázaných výroční zprávou knihovny měla knihovna ke konci loňského roku asi 7,5 milionu svazků. Fondy jsou budované napříč různými obory. V knihovně se nachází středověké pergamenové rukopisy, prvotisky, máme tu řadu dokumentů, které primárně vznikají v elektronické podobě. Nedílnou součástí Národní knihovny je i webový archiv. Do budoucna bychom měli rozvíjet aktivity kolem povinného elektronického výtisku. Šíře fondů je prakticky bezbřehá.

Aktuálně například v rámci vedení knihovny vedeme i velkou vnitřní diskuzi o tom, že by se tady mohla etablovat plnohodnotná studovna map a velkých formátů. Toto rozhodnutí není navázané jen na samotné studium fondů, ale bude obnášet i razantní změnu v přístupu ke správě těchto sbírek, k evidenci dokumentů, které sem mohou spadat, či jejich doplňování. Opět se tu dostáváme i k propojení s digitálním světem, kdy spousta map už také prošla digitalizací.

Zvedl se počet uživatelů, kteří využívají vaše digitální služby?

Dle doposud dostupných údajů, jež připravujeme pro naše statistické výkazy, k jednoznačnému nárůstu našich digitálních služeb došlo, zejména s ohledem na zvláštní možnosti zpřístupnění výsledků digitalizace novodobých dokumentů. Konkrétní data budou k dispozici ve výroční zprávě Národní knihovny ČR za rok 2020.

Co můžete uživatelům nabídnout?

Role Národní knihovny je poněkud odlišná od role městských či univerzitních knihoven, které akcentují jiný typ služeb a jsou více v kontaktu se svými uživateli. Naše poslání je především v tom, abychom dlouhodobě uchovávali a zpřístupňovali naše fondy. Samozřejmě také pořádáme online workshopy, školení, velké knihovnické tradiční konference, které navštěvují stovky lidí, a poskytujeme knihovnám cenné metodické a standardizační služby.

V minulosti se řešila výstavba Národní knihovny na Letné a ve hře byl návrh architekta Jana Kaplického. Jak by ale měla knihovna vypadat, aby se přizpůsobila nejnovějším trendům?

To je koncepční otázka. Nemůžeme se omezit pouze na novostavbu Národní knihovny. Plány před rokem 2007 reflektovaly potřeby tehdejšího knihovnictví a v tu dobu platné trendy. Projekt z roku 2004 převzít nemůžeme. Musíme se bavit o stavbě Národní knihovny v návaznosti na strategii celé sídelní struktury knihovny do budoucna. Národní knihovna ČR už v dnešní době disponuje vícero budovami. Klementinem, historickou budovou s nepopiratelným geniem loci, depozitáři v Hostivaři, kde se nalézají moderní pracoviště spojená se zpracováním dokumentů, digitalizací či ochranou fondů.

Novostavba by měla být především výkladní skříní českého knihovnictví do budoucna. Zároveň by měla být jakýmsi symbolem, že si je Česká republika vědoma potřeby vzdělané populace a nutnosti podpory informační gramotnosti. Že chce podpořit kulturu v celé její šíři. Nová budova by měla být propojená na moderní služby.

Vaše vize?

Moje vize postupně krystalizuje. Jejím základem je, že Klementinum by měla Národní knihovna využívat pro svou reprezentativní funkci a měly by tu být uskladněny fondy, které ke Klementinu bytostně patří. Jsou to historické a hudební dokumenty či dokumenty Slovanské knihovny. Měl by tu být adekvátní prostor pro vzdělávání, velký přednáškový sál a výstavní prostory, které by akcentovaly ducha Klementina, ať už ve spojení s jezuitským řádem, nebo s historií knižní kultury na území naší země.

V Hostivaři zůstane technická část, velká skladiště dokumentů, které neslouží pro prezenční použití. Mohla by tu být i prostorová rezerva pro ostatní instituce. Dále by zde byly technologické dílny, centrum ochrany knihovních fondů či velké datové úložiště.

Nová budova Národní knihovny ČR by měla být místem poderních služeb s přidanou hodnotou a rychlou dostupností uložených fondů a také prostorem pro setkávání, vzdělávání a osobní rozvoj veřejnosti

Co je v knihovně nejvzácnější?

Otázka nejvzácnějších fondů je velmi komplikovaná. Obecně je jako největší skvost uložený ve fondech Národní knihovny ČR brán Kodex vyšehradský. Nicméně každý badatel či správce fondů si cení jiného dokumentu. Pro mě osobně je například velmi vzácná komplexní a unikátní sbírka barokních tezí 17. a 18. století. Hodnota historických fondů je zkrátka nevyčíslitelná.

Kolik knih máte doma? A co právě čtete?

Vlastním poměrně velké množství knih, ostatně jako každý knihovník. Na čtení teď nemám moc času, ale v dohledné budoucnosti mám v plánu přečíst si Shakespearovu Anglii Martina Hilského, Rozpojené státy, sondu do současné USA z pera Martina Řezníčka, a nakonec pro oddech humoristický bestseller Fredrika Backmana Úzkosti a jejich lidé.

Mgr. Tomáš Foltýn (1982)

Po studiu Obchodní akademie v Berouně získal magisterský titul na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Během svého studia absolvoval zahraniční stáž na Vídeňské univerzitě. V roce 2007 začal pracovat v Národní knihovně na pozici knihovníka a o tři roky později se stal vedoucím Oddělení tvorby a správy metadat, současně v roce 2012 vedl Oddělení strategického plánování digitalizace knihovních fondů. Od roku 2013 působil na pozici ředitele Odboru správy fondů. Od května roku 2021 je novým generálním ředitelem Národní knihovny České republiky. Je ženatý, žije v Praze, má 2 děti. Rád jezdí na horském kole, lyžuje, hraje badminton a florbal. Mezi jeho záliby dále patří mimo četby i dobré jídlo, pivo a víno a také poslech hudby.

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

 

TEXT: Věra Přibylová/FOTO: Eva Hodíková, Milan Říský a archiv Jiřího Kubeše