Na studentská léta vzpomíná teď docela často. Kvůli byznysu jezdí z Pardubic vlakem na Slovensko. Jeho cesta na nádraží vede záměrně kolem studentských kolejí. Absolvent Univerzity Pardubice René Hroneš (43) vystudoval Fakultu ekonomicko-správní a nyní pracuje jako ředitel Skiareálu ve Špindlerově Mlýně. Pod jeho vedením získalo lyžařské horské středisko už čtyři Oskary.

V roce 2018 získal „Špindl“ Oskara za nejlepší lyžařské středisko v České republice. O jakou cenu jde?

Ano, již po čtvrté v řadě jsme získali ceny World Ski Awards za nejlepší lyžařské středisko u nás. V soutěži se každoročně utkají věhlasné lyžařské resorty z celého světa a sjedou se do rakouského Kitzbühelu.

Kdo rozhoduje o vítězi?

V soutěži hlasují přední odborníci na lyžařský průmysl a horské hoteliérství, ale i stovky tisíc lidí z široké veřejnosti. Moc si toho vážíme. Jsem celkově pyšný na to, kam se nám za těch šest let podařilo středisko posunout. Špindlerův Mlýn měl vždy pověst vyhlášeného střediska, ale my jsme posunuli jeho laťku mnohem výše.

Začínáme se přibližovat lyžařským střediskům v zahraničí?

Přestože jsou Krkonoše oproti resortům v Rakousku nebo třeba v Itálii malými horami, službami a úrovní se s nimi již porovnávat můžeme. Za uplynulé roky jsme do areálu investovali více než šest set milionů korun. Zásadně jsme zmodernizovali zasněžovací systém, zvýšili bezpečnost lyžování, rozšířili sjezdovky, vybudovali moderní vyhřívanou šestisedačku ve Svatém Petru a návštěvníkům nabídli i komfortní čtyřsedačku na Horních Mísečkách. Lidé si navíc nevybírají zimní střediska už jen podle počtu kilometrů sjezdovek, které rezort nabízí, ale je důležité jim nabídnout i přidanou hodnotu, komplexní zážitek. Proto se snažíme modernizovat také bary a restaurace, rozšířit atrakce. Chceme, aby si návštěvníci užili Špindlerův Mlýn na lyžích i bez nich, a to během dne i večera.

Co odborníci v soutěži hodnotí?

Hodnotí infrastrukturu, moderní přístupy, neusínání na vavřínech a posouvání střediska neustále dopředu. To vše máme. Hodně je ceněn náš inovativní přístup v oblasti prodeje skipasu – Gopass.  Jde o náš věrnostní program, který propojuje všechna střediska Tatry mountain resorts. Jedná se o světový trend, kdy si lyžaři mohou kupovat skipasy na internetu z pohodlí domova, a navíc za výrazně nižší cenu než na pokladnách. Letos jsme navíc zavedli samoobslužné automaty GOPASS TICKETS a na příští sezónu chystáme flexi ceny po vzoru slovenských středisek. Toto je oblast, ve které si dovolím říci, že jsme lídry v oboru. Rozhodně v evropském měřítku. Toto naše know-how je opravdu žádané a často k nám jej jezdí vyzkoušet i zástupci z řady zahraničních středisek.

Zní to od vás tak snově. Máte i nějaké rezervy?

Rezerv máme samozřejmě spousty, pořád je co zlepšovat. Modernizace je nikdy nekončící proces, takže z hlediska hardwaru máme před sebou další a další investice. V  současné době dává nejvíce zabrat nedostatek pracovních sil a jejich kvalita. Je to problém asi i v jiných oborech. Snažíme se ve všech našich činnostech přizpůsobit trendům, řadu procesů automatizujeme, ale některé služby zkrátka robotem nenahradíme. I tak jsme však největším zaměstnavatelem ve městě i regionu. Přes zimu máme přes 650 zaměstnanců a v létě bezmála dvě stovky.

Být ředitelem skiareálu. Je tohle zatím váš profesní vrchol, nebo máte ještě jiné ambice?

Po studiích jsem začínal v soukromém sektoru, v žádném případě jsem neměl plány budovat si kariéru. Všechny moje aktivity ale vždy mířily na hory a za sněhem. Je to zřejmě ovlivněno tím, že jsem se narodil a vyrůstal ve Špindlerově Mlýně a ke zdejšímu skiareálu jsem měl vztah odjakživa.

„Špindl“ je taková startovní čára.

První zkušenosti jsem nasbíral v rámci pořádání nejrůznějších akcía závodů. Když před šesti lety převzala Skiareál ve Špindlu do dlouhodobého nájmu společnost Melida, viděl jsem příležitost stát se součástí něčeho, co mé rodné město posune o zásadní kus dál. Přihlásil jsem se proto do nově otevřené pozice na marketingu, pak se stal marketingovým a obchodním ředitelem a od loňského roku ředitelem celé společnosti.

Je to dobrý pocit?

Je skvělé mít přímý a rozhodující vliv na to, jakým směrem se bude skiareál a zároveň hlavní tahoun byznysu ve Špindlerově Mlýně ubírat, jak bude v budoucnu naše horské středisko vypadat. Ano, je to v současnosti můj profesní vrchol. Skiareál je součástí nadnárodní společnosti Tatry mountain resorts (TMR) a její aktivity v rámci leisure byznysu se v Čechách stále rozrůstají. Spadá pod ni již i lyžařské středisko Ještěd, nově také golfové resorty Kaskáda Golf Rezort Brno a Ostravice. Svůj další růst vidím tedy nejen v řízení lokálního byznysu, ale i v řízení celorepublikových aktivit.

Studoval jste Fakultu ekonomicko-správní na Univerzitě Pardubice. Uplatnil jste získané znalosti v pozdějším zaměstnání?

Ano, studoval jsem věhlasnou „FESku“. Nevzpomínám si už přesně na název oboru, možná jsme ani tenkrát neměli žádnou další specializaci. Náplň studia ale odpovídá už názvu fakulty. Jde o široký záběr od poměrně detailního studia mikro a makro ekonomie, až po právní stránku problematiky. Tím, že byl záběr tak velký, musím uznat, že dříve nebo později jsem narazil na to, že využívám něco snad z každého předmětu, který jsem na FES studoval.

Věděl jste už na vysoké škole, kam budou směřovat vaše profesní kroky?

Jasně. Věděl jsem, že budou směřovat na hory a za sněhem. Jen jsem neměl příliš jasno v tom, jak znalosti ze školy využiji. Kromě specializace na nejvyšší úrovni vám dá vysoká škola hlavně i celkový přehled a rozhled. Naučí vás přemýšlet v širších souvislostech, naučí vás vnitřně si třídit podstatné od nedůležitého. Alespoň mně toto alma mater dala. Takže toto všechno jsem využil jak ve svém následném podnikání, tak i nyní ve vrcholné manažerské pozici.

Jak vzpomínáte na Pardubice a studentská léta?

Teď docela často. Tím, že je část byznysu, kterému se věnuji, na Slovensku a v Polsku, musím tam poměrně často cestovat. A autem je to přece jenom daleko, takže hodně využívám vlaky. No a nejbližší nádraží na hlavním tahu je pro mě právě v Pardubicích. Občas se schválně cestou na vlak projedu kolem studentských kolejí v Polabinách a zavzpomínám si. Vyhlášené kluby „Áčko“ a „Béčko“ byly centrem studentského života, kde nás tenkrát co týden bavily tehdy začínající neznámé kapely, jako třeba Vypsaná Fixa.

Ono se taky ledasco změnilo.

Jasně. Krásnou moderní knihovnu a studovnu „za nás“ tenkrát teprve stavěli, takže jsem si ji moc neužil. Otevřena byla, myslím, až v mém posledním ročníku. Celkově se hodně dopředu posunuly i samotné Pardubice, centrum města prošlo modernizací. Myslím si, že jestli pro mě byly Pardubice skvělým místem pro studium už tenkrát, tak v současné době to musí být naprosto úžasné. No a samozřejmě nesmím zapomenout ani na další pozitivum mých studentských let. Hned v prvním ročníku jsem si tu našel krásnou a chytrou slečnu, z níž se mi povedlo udělat krásnou a chytrou manželku. A jsme spolu dodnes (smích).

Co byste poradil studentům, kteří chtějí uspět ve své profesi?

Musíte milovat, co děláte. Musí vám to být blízké, abyste to dělali rádi. Jenom tak to můžete dělat naplno a dobře. Mě osobně baví dělat lidem radost a na mé práci mám rád právě to, že jde o obor, za kterým jezdí lidé na dovolenou. Jsou plní očekávání a jezdí si čas strávený u nás a veškeré naše služby užít. Na nás je, abychom jejich očekávání splnili a aby na dovolenou rádi vzpomínali a chtěli se vrátit. V podstatě to máme strašně jednoduché, klienti k nám přijíždí nadšení, zážitek z dovolené jim můžeme maximálně zkazit. To samozřejmě myslím s nadsázkou. Zkrátka mě baví řídit firmu, která vytváří zážitkové produkty, ať už jde o lyžování, gurmánské záležitosti v našich horských restauracích a aprés-ski barech nebo další netradiční zážitky na horách.

Jaké to jsou?

Letos jsme například začali návštěvníkům nabízet zážitkové jízdy rolbou, zážitkové večeře, nocleh v expedičním táboře, kdy si mohou stát na jednu noc členem horské expedice a přečkat mrazivou noc ve stanu na vrcholcích Krkonoš, nebo třeba Picnic Tour – výlet rolbou s horským svařeným vínem, sýrovým fondue a prosecco sabráží.

Není pochyb o vašich organizačních schopnostech. V minulosti jste se podílel na přípravě sportovních snowboardových soutěží. Chystáte něco dalšího?

Hory a sníh mě odjakživa baví. Vždycky jsem proto své aktivity včetně těch pracovních směřoval do této oblasti. Pořádání nejrůznějších sportovních akcí, které souvisely s lyžemi nebo snowboardingem, tak bylo jednou z mých dřívějších aktivit. Před více než deseti lety jsem například stál se svou firmou u zrodu největší domácí snowboardové akce Snowjam, kterou se nám postupně podařilo vyprofilovat až na úroveň světového poháru ve snowboardingu. V průběhu let se nám tak povedlo dostat k nám do Špindlu světový závod, na kterém se předávali křišťálové glóby pro nejlepší závodníky celé série, a na který se v předolympijském roce pravidelně sjíždějí ti nejlepší jezdci z celého světa, aby získali potřebné kvalifikační body na Olympijské hry.

Že by další výzva?

To asi ne. Ve své současné profesi se již těmto organizačním věcem nemohu věnovat. Každopádně společnost, kterou řídím, často pořádá své vlastní sportovní a kulturní akce pro veřejnost. Jde třeba o tradiční Špindl Ski Opening, pravidelné menší eventy v průběhu zimy a letos se zásadně podílíme i na organizaci Světového poháru v lyžování žen. Ten se uskuteční 8. a 9. března ve Svatém Petru a i tady všude jsem schopen těžit ze svých organizačních zkušeností.

Kde se vidíte za deset let?

Já doufám, že stále na horách. V létě je tu krásně a v zimě padá sníh. A přál bych si, aby za deset let byl Skiareál Špindlerův Mlýn nejmodernější zimní středisko v Čechách s novými sjezdovkami a lanovkami a jednoznačně udával trendy v oblasti cestovního ruchu.

V příloze naleznete přijatá usnesení 149. zasedání Pléna České konference rektorů, které proběhlo 14.2.2019 na Masarykově univerzitě v Brně.

Rusko chce být opět impériem a Česká republika by se k němu podle historika Zbyňka Vydry neměla přimykat

Rusko je velká neznámá – politicky, ekonomicky i demograficky. Podle historika Zbyňka Vydry z Univerzity Pardubice, který se specializuje na ruské dějiny, by se proto Česká republika neměla na tuto zemi příliš vázat. Rozhodně se to týká jaderné energetiky a možná i dodávek ropy a zemního plynu. Ačkoliv vojenský útok z východu podle něj nehrozí a Moskva je menší nebezpečí než Peking, představuje Putinův režim se sklony k autoritářství pro Evropu problém.

Dovedeme se o Rusku bavit racionálně, bez emocí?

Byl bych rád, kdybychom to dokázali, obávám se však, že nám to moc nejde. Je to ale těžké, zejména v případě lidí z generace, která má negativní zkušenosti ještě ze sovětské éry. Chápu, že ti, kdo mají osobní zkušenost z roku 1968, se i na současné Rusko dívají prizmatem tehdejší okupace. V posledních letech se mi zdá, že česká společnost je vůči Rusku velice vyhraněná a máme tu dva extrémní póly: buď ho adorujeme, nebo nenávidíme. Málokdo je ochoten akceptovat nějakou střední cestu.

Ohrožuje nás Rusko? BIS vydala zprávu, která před jeho pronikáním do ČR varuje.

Osobně se jako člověk ohrožen necítím. Ale jako občan Česka a obyvatel Evropy určité ohrožení vnímám. Ne sice tak velké jako v případě pronikání čínského vlivu, ale nebezpečí tady je. Nejen pro ČR, ale pro celou Evropu. Hodně to souvisí s politickým vývojem v Rusku, který je v rozporu s liberálním pojetím demokracie, a s trvalým imperiálním uvažováním ruských politiků.

Máte na mysli to, že Moskva podporuje evropské ultrapravicové strany nebo že třeba ve Velké Británii měli nedávno aféru Skripal?

Například. Hrozba ze strany Ruska nespočívá ani tak v přímém vojenském ohrožení, jako v jeho podvratné činnosti. Tu bylo možné sledovat už v době SSSR, Moskva měla své agenty v řadě zemí po celém světě, masivně vyvážela zbraně i vojenské poradce a rozšiřovala svůj vliv. Rusko za Putina v tom pokračuje. Situace se navíc změnila s internetem a sociálními sítěmi a jejich vlivem na společnost. Rusko výrazně vstoupilo do veřejného prostoru jiných států. To je hlavní nebezpečí.

Jaká je síla ruské armády? NATO je daleko početnější.

Nemá smysl zpochybňovat sílu ruské armády. V postsovětském prostoru Rusko dominuje a většina vojenských analytiků uvádí, že pokud by tam bojovalo, tak vyhraje. To ukazuje i zkušenost ze čtyřdenní války s Gruzií v roce 2008. Něco jiného by byl střet Ruska s Čínou nebo s NATO. Konflikt s NATO ale nepředpokládám, už kvůli jadernému odstrašování. Pokud by však nastal, zůstal by zřejmě omezen na konvenční střet. Rusko loni mělo asi 900 tisíc aktivních vojáků a další dva miliony v zálohách. Ale pozemní síly reálně připravené k boji tvoří asi 300 až 350 tisíc mužů, což by ve východní Evropě neumožňovalo Rusku na delší dobu okupovat nějaké území.

Přesto na Západě existuje mnoho scénářů, podle nichž ruská armáda vpadne do Pobaltí, na Ukrajinu.

Rusko spíše sleduje starou strategii opatrného pronikání tam, kde mu nehrozí srážka s někým silnějším či alespoň stejně silným soupeřem. Takhle postupovali za cara i v dobách SSSR. I když na počátku může být špatný odhad a později se ukáže, že protivník byl silnější, než se zdálo. Ale nemyslím, že by Moskva plánovala masivní invazi do Pobaltí, protože to je skutečně chráněno NATO. Něco jiného je Ukrajina, ale ani tam nejde o přímou vojenskou intervenci, ale o podporu separatistů a operace paramilitárních skupin. To jsou sice Rusové, ale tváří se jako dobrovolníci. V každém případě je napětí mezi Ukrajinou a Ruskem trvalé a nezdá se, že by situace spěla k uklidnění.

Válka může mít i ekonomickou podobu a my z Ruska dovážíme zemní plyn a ropu. Obejdeme se bez nich?

To je dobrá otázka. Rusko je nepochybně naším důležitým obchodním partnerem. Z mimounijních zemí je na druhém místě, hned po USA. Struktura vzájemného obchodu je dlouho stejná. Vyvážíme z 65 procent stroje a dopravní prostředky a zhruba ve stejném poměru dovážíme ropu a zemní plyn. V zásadě bychom se bez takového dovozu obešli, jinou otázkou je, zda takovou změnu chceme. Ekonomická vazba na Rusko, její posilování či oslabování, je podle mě záležitost primárně politického rozhodnutí. Česká vláda by proto měla učinit strategické rozhodnutí, zda se dlouhodobě orientovat tímto směrem nebo ne. V prvním případě by to znamenalo posilování vývozu a zadávání strategických zakázek. V druhém případě obchod s jinými.

Mají se dostavovat naše jaderné elektrárny s ruskou technologií?

Teoreticky je šest možných dodavatelů, a tak si nemyslím, že tu musí stavět zrovna Rusko. Opět jde o politické rozhodnutí.

Kdybyste byl poradcem, co byste doporučil?

Pokud je vůbec nutné jaderné elektrárny rozšiřovat, tak spíš hledat dodavatele v USA nebo Francii. Rozhodně bych nedoporučoval cestu, jakou se vydalo Maďarsko, kde bez výběrového řízení přenechali stavbu elektrárny Rusku. Nejde primárně o to, že s tím Brusel nesouhlasí, ale o definici národního zájmu. Neměli bychom se více přimykat k Rusku, když existují alternativy a když vidíme, jak se tato země politicky v posledních dvaceti letech vyvíjí od demokracie k autoritářství.

A pokud jde o běžný obchod?

To by nebyla změna z měsíce na měsíc. Vzhledem k tomu, že jde z hlediska české obchodní výměny asi o dvě procenta, tak je možné hledat jiné partnery – v Indii, Latinské Americe nebo i v EU.

Řada podnikatelů, zejména ve strojírenství, má nicméně o ruský trh velký zájem. Cítí, že tam mohou vyvézt nikoliv nějakou subdodávku, ale komplexní výrobek.

Tomu rozumím. Jde o suverénní rozhodnutí firem. Demokratický stát jako Česká republika asi nikdy nebude podnikatelům striktně diktovat, kde mají kupovat zboží a kam vyvážet. Takže nějaký obchod s Ruskem tu bude vždy. Ale jak jsem říkal, jde hlavně o strategické rozhodnutí vlády.

Takže s politikou prezidenta Miloše Zemana – ten mluví o Rusku jako o zemi důležité pro náš obchod – nesouhlasíte.

Prezident obchod s Ruskem velice podporuje a je to podpora přehnaná. Docela mě udivuje, proč to dělá, se žádný velký pozitivní vliv neukazuje. Stále jsme na těch asi dvou procentech. Uznávám, že v byznyse jde hlavně o zisk, ale nemělo by to být pouze o něm. Namístě by bylo více etiky a morálních vztahů i v obchodních stycích. Já mám vzhledem k tomu, kam se Rusko ubírá, s takovým obchodem problém. Navíc je otázka, jak se tam situace bude dál vyvíjet, zda skutečně půjde o tak stabilní zemi, aby se na ni dalo jako na ekonomického partnera spolehnout.

Jak si vlastně stojí ruská ekonomika, je Rusko opravdu slovy britského experta „supertěžební stát“? Nafta a plyn stále tvoří asi 60 procent jeho vývozu.

Sovětský svaz začal s jejich masivní těžbou a v globálním měřítku se stal jejich významným exportérem. Rusko v tom pokračuje. Někdo to pokládá za jeho silnou stránku, jiní zase za slabinu. Protože se mu nepodařilo více diverzifikovat export ani celý průmysl. Je sice také důležitým vývozcem obilí či dřeva, ani to však nejsou položky, které mohou pomoci modernizaci. Rozhodně nepokročili tak, jak si to sami ruští politici představovali. Pokud budeme posuzovat kondici ruské ekonomiky v současnosti, je tu problém, čemu lze vlastně věřit. Tamní statistiky jsou často zpochybňovány i místními analytiky. Ruský statistický úřad aktuálně ohlásil, že se ekonomika loni vrátila po delší době k růstu, a to o 2,3 procenta. Ale sami ruští ekonomové to zpochybňují a hovoří jen o 1,5 procenta. Ostatně šéf statistického úřadu byl v prosinci vyměněn a až s novým šéfem konečně přišla lepší čísla.

Jaký vliv mají protiruské sankce?

Rusko poškodily, ale jejich dopad bych nepřeceňoval. Navíc je neuplatnili všichni. Dají se obcházet přes Čínu, také Francie a Německo je změkčily. Větší problém je v jednostranné orientaci na těžební průmysl, v tom, že se nepodařilo vybudovat nová průmyslová odvětví, která by byla globálně konkurenceschopná. To je například problém ruského automobilového průmyslu. Vyrábí vozy pro domácí trh, ale ani ten nezaplní, a tak je nutný dovoz třeba i z Česka. A už vůbec není schopen exportovat. Sankce vedly k tomu, že některé věci z obchodů skutečně zmizely, nicméně běžného konzumenta se to moc nedotklo, leckdy šlo o drahé zboží, které si stejně nekupoval. Běžný Rus italská vína či francouzské sýry nepotřebuje. Ty se dají nahradit z domácích zdrojů.

Když jsme u toho – ruské zemědělství se od sovětské doby docela zlepšilo, to není úspěch?

Rusko je skutečně v řadě zemědělských komodit soběstačné, ale do budoucna nastane problém s pracovními silami v zemědělství. Ruský venkov se postupně vylidňuje. A k tomu i platy v zemědělství zůstávají na minimální úrovni. Asi 93 procent lidí, kteří v něm pracují, se pohybuje na hranici chudoby.

Jak tři desetiletí po pádu komunismu vypadá ruský kapitalismus? Je liberální a tržní, nebo hlavně státní?

Definice jsou různé, v některých kritických publikacích se píše například o kleptokracii. Autoři tak chtějí upozornit na obrovskou míru korupce, která sráží i některé úspěchy. Obrovské zisky z ropy, které Rusko mělo v první dekádě tohoto tisíciletí a v letech 2012 až 2014, kdy šla ropa přes 110 dolarů za barel, doprovázelo i rozkradení desítek miliard dolarů. Ty se daly investovat do infrastruktury či modernizace sociálního systému. Vezměte si třeba, jak se vydávaly peníze na zimní olympiádu v Soči. Šlo o padesát miliard dolarů a uvádí se, že až pětina byla rozkradena. K vývoji ale došlo – v devadesátých letech v Rusku měli skutečně divoký kapitalismus, který si ve střední Evropě neumíme představit. Pak se situace stabilizovala i díky stabilizaci politické. Tu bych ale dal do velkých uvozovek.

Z dálky to vypadá, že Rusko šlo od jedněch oligarchů – Jelcinových – ke druhým, tentokrát Putinovým.

V devadesátých letech, díky vazbě na Jelcina, měli oligarchové na politiku větší vliv. Putinovi se je podařilo odstřihnout a dokázal se zbavit těch, kteří šli proti němu. To jsou případy jako Vladimir Gusinskij, Boris Berezovskij či Michail Chodorkovskij. Ti loajální – Roman Abramovič, Oleg Děripaska – si pozici udrželi. I když právě Děripaska už dávno není nejbohatším Rusem, protože za finanční krize prodělal asi 16 miliard dolarů. Přišli rovněž jiní, kteří mají blízko ke Kremlu, třeba Viktor Vekselberg. Takže teď je tam jakási symbióza a nějak to funguje. Otázkou je, bude po Putinovi. Jaké vztahy jeho nástupce s oligarchy naváže. A jestli se – pokud zmizí silný prezident – sami oligarchové nepokusí „nastrčit“ před sebe nějakou pro veřejnost přijatelnou figuru.

Ruští sociologové zase mluví o rozdělené zemi – na jedné straně bohatá a pozápadnělá Moskva a další milionová centra, uprostřed menší města plná nostalgie a nakonec nehybný venkov.

Je to zjednodušení, ovšem venkov na tom nejhůře je. Není nehybný, ale špatně je na tom ve smyslu, že dál chudne, lidé tam stárnou a mladí ztrácejí zájem na vesnicích žít. Pokud jde o města, tak nad nimi vyčnívají Moskva a Petrohrad. Mezi těmi je patrná jistá řevnivost. Když jsem byl v Petrohradu, slýchal jsem, že toto město ani není Rusko. Že byl založen podle evropského vzoru a prezentuje jakousi evropskou vizi. Architektura a historie však nejsou vše. Ačkoliv jsou více otevření vůči cizincům a Západu a celkově přátelštější, protože do města přijíždí mnoho turistů, jde o normální Rusy. Moskva je hektičtější, vztahy mezi lidmi v ní jsou napjatější a v životě se tam více uplatní ostré lokty.

Co menší města?

Také v Moskvě a Petrohradě jsou veliké rozdíly mezi jejich částmi. Když se procházíte po centru, máte pocit, že jste v západní metropoli, jen nápisy v azbuce matou. O pár ulic dál už máte pocit, že jste se vrátil padesát let zpátky do doby Leonida Brežněva. Pro malá města to platí ještě více, tam se infrastruktura nijak nemodernizuje, nestaví se nic nového a dál se bydlí v panelácích ze šedesátých let. Ale nerad bych paušalizoval. Do některých investováno bylo, třeba do historických center napojených na turistický ruch. To je „zlatý prsten“ kolem Moskvy, města jako Vladimir či Jaroslavl. Výrazně se zmodernizovala Kazaň. Záleží na tom, kdo je místním gubernátorem, jakou má vazbu na Kreml a zda se mu daří získávat finanční prostředky.

Jak se žije běžným Rusům, střední třídě?

V Rusku, a tak tomu bylo už za carismu, je střední třída slabá. Za posledních dvacet let se nerozrostla ani nestabilizovala. Na jedné straně je elita, pak slabá střední třída a nakonec velká většina lidí, kteří se pohybují na životním minimu. Odvíjí se to od průměrné mzdy, která podle oficiálních statistik představuje 32 tisíc rublů, tedy asi 14 tisíc korun. A v posledních letech poklesla. Lidem s vysokými příjmy rostou výdělky, tato skupina se však početně Průměrný plat petrohradského manažera je 230 tisíc rublů měsíčně, polovina pracujících v tomto městě nedosáhne ani na těch 32 tisíc. Takže berou méně než v Rumunsku nebo Číně. O zemědělcích jsme mluvili, těsně nad hranicí bídy je i skoro 90 procent zaměstnanců ve školství nebo 85 procent lidí ve zdravotnictví.

Nenahlodává to stabilitu režimu?

Určitě, Rusové ale vydrží hodně. Jsou odolní a trpěliví. Nespokojenost s ekonomickou situací sílí, jenže průzkumy jsou dvojznačné. Roste kritika premiéra Dmitrije Medveděva a polovina obyvatel chce, aby vláda byla odvolána. Rozlišují však mezi ním a prezidentem. Popularita Vladimira Putina také loni klesla na dlouhodobé minimum. Teď v lednu s ním 64 procent dotázaných souhlasí a 33 procent ne. Pořád ale zůstává nejpopulárnějším ze všech politiků a nadpoloviční většina Rusů očekává, že se situace zlepší.

Jak se tam nyní staví k minulosti, ke komunismu? Žili v něm přes sedmdesát let.

Nostalgie po samotném Sovětském svazu je výrazná. Dvě třetiny obyvatelstva aktuálně vyjadřují lítost nad jeho rozpadem, nejvíc od roku 2004. Chybí jim hlavně jednotný hospodářský prostor a zjevně se domnívají, že pro ekonomiku by bylo lepší, kdyby zůstal zachován. Postrádají i velmocenské postavení SSSR. Rusko sice za supervelmoc považují, ale přece jen za menší. Pokud jde o samotný komunismus: nemyslím, že běžní Rusové myslí ideologicky. Uvažují prakticky a vzpomínají na sociální jistoty a zdánlivou stabilitu. A hlavně na šedesátá a sedmdesátá léta, protože s tím, jak populace stárne, mizí vzpomínky na stalinismus, jeho čistky a hladomory. Nostalgie je pochopitelná, protože lidé vzpomínají na dobu svého mládí. Když se v roce 2017 mluvilo o stoletém výročí ruské revoluce, velkou část populace to nezajímalo. Zvláště pro mladší jde o vzdálené období bez vazby na současnost. Když už, tak se Rusové k tomuto datu vyjadřovali negativně, protože podle nich došlo k revoluci, která svrhla carismus a vedla k občanské válce a zmatku.

Takže se vrací k tradicím carismu?

Je to určitá synkreze toho rádoby dobrého z carismu i z období sovětské éry. Jakmile se Putin stal prezidentem, začal z obojího vybírat pozitivní symboly a tomu, co se do obrazu silného Ruska nehodí, nevěnuje pozornost. V případě stalinismu se mluví o industrializaci, silném státu a vítězství ve druhé světové válce. Po carském impériu byla poptávka už za Jelcina, patrná byla idealizace posledního cara, což souviselo s jeho svatořečením pravoslavnou církví. Veřejnost se zajímala o všechno, co v sovětské době bylo tabuizováno – carskou rodinu, šlechtu, objevily se práce o bělogvardějcích. To přebíral i Putin, točí se filmy oslavující admirála Kolčaka, bojovníka proti bolševikům. Nebo snímky, jak revoluce byla už v principu špatná. Takový je nový seriál o Trockém. Souvisí to s nedávnými událostmi. Když se totiž kolem Ruska prohnala vlna barevných revolucí, na Ukrajině, v Gruzii či Kyrgyzstánu, propaganda začala zdůrazňovat konzervativní stabilitu.

A Vladimir Putin? Lze ho zařadit do nějaké standardní politologické škatulky?

  Nevím, zda se něco takového dá aplikovat zrovna na něj. Když to zjednoduším, troufnul bych si říci, že je to konzervativní nacionalista. Možná konzervativní patriot, jestli to není příliš mírné. Jeho ideologie se dá zhustit do jednoho slova: Rusko. Klade důraz na silný stát a v tom je obsaženo vše. Často připomínaným vzorem se stal předrevoluční ministerský předseda Pjotr Stolypin (žil v letech 1868–1911, pozn. redakce). A co ten dělal? Pokoušel se o modernizaci, provedl agrární reformu. Prosazoval výrazně nacionální politiku, současně však chtěl, aby Rusko na mezinárodní scéně vystupovalo jako klidná síla. Tvrdil, že nechce válčit a potřebuje místo toho dvacet let klidu.

Jak Putina vidí samotní Rusové?

Pokud se budete bavit s obyčejným Rusem, tak se často setkáte se vstřícným pohledem na jeho politiku. Nebo alespoň neuslyšíte otevřenou kritiku. Už proto, že tito lidé v sobě mají zakódovanou špatnou zkušenost z devadesátých let. Absolutní chaos, nepředvídatelnost, divoká privatizace. Mnoho lidí tehdy získalo pocit, že je všichni zradili, čelili nezaměstnanosti a inflaci, mnozí řadu měsíců nedostávali výplatu. To se výrazně změnilo k lepšímu, byť problémy existují.

Nezměnil Putin svoji politiku? Přinejmenším tu zahraniční? Když v roce 2000 nastupoval, mluvilo se o spolupráci Ruska s Evropou.

Úvahy o tom, že by Rusko mohlo vstoupit do Evropské unie, nebo dokonce do NATO, nebyly nikdy myšleny vážně. Snad o tom snili ruští liberálové za Jelcina, Putin rozhodně ne. I když tím nechci říkat, že Rusko s Evropou a se světem musí být v konfrontaci. Základním problémem je, že Rusko je zvyklé být velmocí a jeho politické vedení uvažuje imperiálně. Devadesátá léta byla obdobím frustrace a situace se začala měnit až s novým tisíciletím. Nešlo jen o příchod Putina, kdy se Rusko stabilizovalo a začalo se mu více dařit ekonomicky. Také 11. září 2001 ve světě mnoho změnilo. A samozřejmě narostl význam Číny.

Čína je už pro Rusko největším obchodním partnerem. Ale sovětsko-čínské vztahy kdysi byly špatné, dokonce až na hraně války.

Před půlstoletím se vzájemné vztahy skutečně ocitly na bodu mrazu a došlo k ozbrojeným pohraničním konfliktům. Čína se však hodně změnila, už to není říše Mao Ce-tunga. Změnil se také mezinárodní kontext. Takže v současné době mohou v poklidu spolupracovat. Jinou věcí je budoucnost, ta se ale teď předvídat nedá.

Přesto – jak je to s ruskou demografií?

Populace stárne, poměr pracujících a penzistů je kritický, tedy 2,4:1, zatímco například v USA mají 4,4 pracujícího na jednoho penzistu. Což je jeden z důvodů pro přípravu ruské penzijní reformy. Putin její návrh poněkud změkčil, muži by stále měli odcházet v 65 letech místo v dnešních 60, avšak ženy by nově místo dnešních 55 let neodcházely v plánovaných 63, ale jen v 60 letech.

I tak je to vůči mužům neobyčejně tvrdé.

Podle odhadů by se jich 40 procent vůbec nedožilo penze. Rusko teď má – počítáme-li i Krym – přes 146 milionů obyvatel, loni se populace o něco snížila. A někteří demografové odhadují pokles zejména u samotných Rusů. Ti tvoří asi 80 procent populace, ale v roce 2050 jich má být pouze 46 procent.

A zbytek?

Žije tam 160 jiných etnických skupin, nárůst počtu obyvatel se ale týká hlavně neruských etnik. Četl jsem nedávno jednu americkou analýzu a její autor uvádí, že demografický pokles může být i jedním z důvodů pro ruskou expanzi vůči Ukrajině. Protože se Moskva ztrátu obyvatelstva snaží kompenzovat tím, že bude připojovat oblasti s ruským obyvatelstvem. To je ostatně případ Krymu. Pokud by tato teorie odpovídala pravdě, byly by ohroženy také státy v Pobaltí a Bělorusko, protože mají výrazné ruské menšiny. Nicméně jde jen o studii jednoho analytika.

 Lze předvídat, jak se Rusko změní po odchodu Vladimira Putina z prezidentské funkce?

Analytici po celém světě se v souvislosti Ruskem už mnohokrát spletli, třeba když nedokázali odhadnout zhroucení SSSR. Až Vladimiru Putinovi vyprší funkční období, bude mu 72 let, což je teoreticky ideální věk pro odchod do penze. Ale jak se zachová a jaká v tu chvíli bude situace Ruska? Nevíme. Je tam mnoho neznámých. Možná bude hledat nástupce, kterého představí veřejnosti. Sám se také stal prezidentem jako poměrně neznámý člověk, který se najednou vynořil ve vysoké politice. Asi ho nemůže nahradit dnešní premiér Dmitrij Medveděv nebo lidé zdiskreditovaní různými aférami. Ekonomická situace tam sice není tragická, ale může se zhoršovat a míra nespokojenosti růst. Přitom roste také procento Rusů nespokojených s poměry a ochotných vstoupit do politiky, je jich zhruba pětina.

Jaká tedy může být budoucnost celého Ruska?

Nejasná. Politický systém se soustředil kolem jediné osoby, až tato osoba zmizí, může vzniknout nebezpečné vakuum. A dobrý není ani demografický trend a zvrátit ho je velice obtížné. Takže jsem dost skeptický.

Rusko sleduje starou strategii opatrného pronikání tam, kde mu nehrozí srážka se silnějším soupeřem. Jde o definici národního zájmu. Neměli bychom se více přimykat k Rusku, když existují alternativy a když vidíme, jak se tato země v posledních dvaceti letech vyvíjí od demokracie k autoritářství. K vývoji došlo – v devadesátých letech měli v Rusku skutečně divoký kapitalismus, pak se situace stabilizovala. Putin možná bude hledat nástupce, kterého představí veřejnosti. Sám se také stal prezidentem jako poměrně neznámý člověk.

Zbyněk Vydra (41) Vystudoval historii v Praze na Univerzitě Karlově a také v Brně. Nyní vyučuje na Univerzitě Pardubice moderní dějiny a především historii Ruska. Je autorem řady odborných studií o období pozdního carismu a v předloni vydaných Dějinách Ruska napsal kapitoly týkající se událostí od 19. století až do současnosti. Je ženatý, ve volném čase se věnuje turistice a je milovníkem opery. Někteří demografové odhadují pokles u samotných Rusů. Ti v zemi tvoří 80 procent populace, v roce 2050 jich má být pouze 46 procent.

Rozhovor byl převzat z ekonom.ihned.cz

Foto autor: Jiří Benda

Každoročně na 11. února připadá Mezinárodní den žen a dívek ve vědě, který byl vyhlášen Valným shromážděním OSN na sklonku roku 2015. Má připomenout zásadní úlohu žen a dívek ve vědě a podpořit jejich zapojení do výzkumu. 

I my máme osobnosti - ženy, které tvoří vědu ve všech jejích podobách. Ženy, které se významně podílejí na výzkumu a přichází s přelomovými výsledky. 

Doktorandka Fakulty filozofické Univerzity Pardubice Šárka Caitlín Rábová se zabývá dějinami tuberkulózy. Její diplomová práce na toto téma vyšla dokonce v knižní podobě a za svůj výzkum obdržela dvě významná ocenění. 

Rozhovor se Šárkou Caitlín Rábovou

Věnuje se genderové tematice a píše o pestrém 19. století z pohledu každodennosti. Přečetla mnoho francouzských pramenů, pracovala s deníky, které ji daly nahlédnout do života něžného pohlaví před více než sto lety. Je autorkou řady knih o dějinách ženy a dětství. Za svou vědeckou činnost byla několikrát oceněna.

Rozhovor s Milenou Lenderovou

Doktorka Kamila Pacovská převzala významnou cenu Učené společnosti ČR za svůj výzkum na poli filosofie a etiky. Stála také u zrodu Centra pro etiku na Univerzitě Pardubice. Ocenění si váží, protože ukazuje, že i ve společenských vědách je možné dělat původní výzkum a vstupovat na mezinárodní scénu.

Rozhovor s Kamilou Pacovskou

Středoškolačka Sylva Neradová, která bádá v laboratořích Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice, převzala cenu Česká hlavička. Ocenění jí přinesl výzkum kvasinek rodu Candida, jehož výsledky publikoval i mezinárodní časopis FEMS Yeast Research.

Česká hlavička Sylva Neradová

Restaurování zhruba 50 metrů čtverečních maleb v interiéru unikátní Očistcové kaple, součásti piaristického chrámu v Litomyšli, je u konce. V rámci této již třetí etapy obnovy památky byly opraveny malby na severozápadní stěně kaple a souvisejících okenních a dveřních špaletách, na jihovýchodní stěně a na stěně jihozápadní s dveřní špaletou směrem do kostela.

„Snažili jsme se co nejvíce navázat na předchozí etapy prováděné fakultou restaurování v minulém desetiletí, aby bylo výsledné působení maleb jednotné. I přesto jsme ale provedli drobné úpravy postupu, například ke zpevnění maleb byly použity vápenné nanosuspenze, tedy velmi moderní konzervátorský materiál, jehož výzkumem se na fakultě zabýváme již asi 10 let. Je zajímavé, že tento materiál byl v Očistcové kapli zkoušen již v roce 2008, ale pro malé zkušenosti bylo tehdy od jeho použití upuštěno,“ řekl k problematice restaurování Jan Vojtěchovský, vedoucí Ateliéru restaurování a konzervace nástěnné malby a sgrafita Univerzity Pardubice.

Na restaurování nástěnných maleb, odstraňování nečistot a opravě stěn pracovali studenti i pedagogové fakulty od prosince 2017.

Očistcová kaple byla dostavěna a vysvěcena zřejmě v roce 1732, výzdoba je také z tohoto období. Kaple sloužila věřícím jako místo pro konání mší za zemřelé a k modlitbám za jejich duše, které měly ukrátit jejich čas strávený v očistci.

Kvůli tomu má Očistcová kaple unikátní výzdobu, na zdech návštěvníci najdou připomínky konečnosti pozemského života – lebky, plazy, kosti a další motivy spojené se smrtí. Obrazy na stěnách a stropu měly ve věřících vyvolat pokoru a seberefl exi. V rámci České republiky se jedná o jednu z mála takto vyzdobených kaplí.

Práce za 412 tisíc korun z poloviny hradil Pardubický kraj, druhou část dodalo město Litomyšl. „V současné době restaurátoři jednají s městem o financování oprav poslední části kaple,“ doplnila mluvčí městského úřadu Jana Bisová.

Článek byl převzat z Právo - region Čechy, 9. 2. 2019

Foto: ilustrativní

Odkaz na rozhovor s Mgr. art. Janem Vojtěchovským, Ph.D. naleznete zde:

https://regiony.rozhlas.cz/nastenne-malby-v-kapli-kostela-nalezeni-svateho-krize-v-litomysli-radi-jak-se-7788424

Profesor Petr Kalenda kdysi dávno přijel do Pardubic studovat. Jeho obor ho nakonec přivedl až k postu děkana Fakulty chemicko-technologické. Brzy vstoupí do dalšího funkčního období.„Chemie obnáší spoustu dřiny, ale je to taky celoživotní láska. Nedokážu si představit, že bych dnes dělal něco jiného. V naší rodině jsem třetí generací chemiků, můj syn je už čtvrtá generace. Jsme taková chemická rodina,“ usmívá se. 

Posun ke kvalitě

Fakulta podle něj dnes patří mezi špičková evropská vědecká pracoviště. „Máme řadu velice kvalitních profesorů, docentů, vědeckých pracovníků, ale taky investujeme značné finanční obnosy do inovace přístrojového vybavení. I když je chemie dál o baňkách, chladičích, kádinkách, tak je taky o velice sofistikovaných přístrojích. Umožňují měření vlastností a veličin, které jsme si před lety ani nedokázali představit, že bychom je u nás mohli měřit.“

Akademický senát Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice nedávno jednomyslně potvrdil Kalendu ve funkci. „Mým hlavním zájmem je vyhledávání talentovaných studentů, pedagogická činnost a samozřejmě taky vědecká činnost, kterou pěstujeme už od roku 1950. Budeme tedy slavit 70 let výuky chemie v Pardubicích.“ 

Na fakultě aktuálně studuje přes 1 400 vysokoškoláků. Vznikla v roce 1950 jako Vysoká škola chemická, později se její název změnil na Vysokou školu chemicko-technologickou. Podílí se na pořádání řady soutěží jako třeba Chemiklání anebo Hledáme nejlepšího mladého chemika. Pro zájemce o studium chystá na 13. února další Den otevřených dveří.

Celý audio záznam a rozhovor najdete na webu Českého rozhlasu Pardubice, ze kterého byl článek převzat. 

Restaurování kamene vyžaduje kromě řemeslné a umělecké dovednosti i další odborné znalosti. Nejen o tom, jak v tomto oboru pomáhají moderní technologie, hovořil ve Studiu Leonardo restaurátor Jakub Ďoubal.

„Ještě jsme se nesetkali s dílem, které by nešlo zachránit nebo u něj udělat konzervační  zásah,“ uvedl vedoucí Ateliéru restaurování kamene na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice.

Podle něj vždy záleží na tom, co je cílem zásahu na památce. „Jestli jde čistě jen o to zajistit hmotu, nebo jestli mají být další vklady, například estetické úpravy, čištění, doplnění chybějících částí.“

V roce 2017 byl odhalen restaurovaný unikátní gotický náhrobek Arnošta z Pardubic. „Bylo to za dlouhou dobu nejvýznamnější dílo, ke kterému jsme měli možnost se dostat... Teď se nám podařilo dokončit nejvýznamnější etapu rekonstrukce morového sloupu v Kutné Hoře, velmi významné barokní památky.“

V Evropě se kloníme k trendu, kdy čím je dílo starší, tím měně se do něj vstupuje. Ale je třeba vždy vyhodnocovat individuálně, kdy se sestaví systém hodnot. Pokud je důležitější hodnotou celistvost památky,... tak se misky vah přiklánějí k rekonstrukci. Ale je to vždy třeba řešit individuálně a po diskuzi. Jakub Ďoubal

„Druhým okruhem našeho zájmu je restaurování sádrových odlitků a modelů sochařů. Dělali jsme restaurování všech modelů z výstavy Jana Šalouna. Připravujeme také výstavu Jaroslava Suchardy ve Veletržním paláci, jehož většina pozůstalosti se nachází v těchto křehkých materiálech a byla v dezolátním stavu.“

Vždy velmi záleží na tom, jestli restaurované dílo je v interiéru nebo v exteriéru. „V interiéru, když objekt zrestaurujete dobře a nastaví se podmínky, je naděje, že to pár desítek let vydrží. V exteriéru je třeba počítat, že náš zásah je velice dočasný. Spíše je nutné dobře nastavit režim údržby do budoucna.“

Za zřejmě nejtěžší dosavadní projekt považuje Ďoubal kamennou kašnu v Kutné Hoře. „Z hlediska materiálového složení i designu oprav je jasné, že kašna bude nadále chátrat i přes veškerou snahu restaurátorů. Nejtěžší bylo se smířit s tím, že náš zákrok je dočasný, náročné je i neustále upravovat režim a přemýšlet, jak objektu pomoci.“

S omezením oxidů síry v ovzduší se snižuje kyselost dešťů, větším problémem jsou dusičnany z aut. Lidé jsou také významným zdrojem poškození objektů, a to i v jejich úsilí všechno udělat rychle. Na rychlo a na efekt udělané zásahy mohou památkám uškodit. A i když jsou už možnosti jak s holuby bojovat, jsou pořád velký problém. Jakub Ďoubal

Významným pomocníkem v oboru je už od 70. let minulého století laser. „Technologie laserového čištění pískovcových památek jde neustále dopředu. Využíváme toho, že laserový paprsek je schopný reagovat s tmavými depozity, zatímco se světlým podkladem nereaguje.“

Laser tedy spálí nečistoty a zastaví se na kamenném podkladu. „Probíhá také neustálé zlepšování vlastního laserového zařízení i procesu kontroly celého procesu.“

„Ani my jsme se nevyhnuli nanotechnologiím. Ty se využívají pro zpevnění materiálu, ale probíhá i výzkum v oblasti samočištění a bránění ukládání nečistot na povrchu... Tady jsme ale opatrní. Musíme zaručit, že to nepřinese víc problémů,“ konstatoval Jakub Ďoubal.

Článek byl převzat z pořadu Studio Leonardo Českého rozhlasu Plus.

Foto: Archiv Česká rozhlas Plus.

Přednáší, učí, leze po skalách, účastní se náročných zahraničních expedicí a na lyžích dokázal sjet i z šestitisícového vrcholu v Tádžikistánu. Libor Dušek (35) vystudoval na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice obor Sociální antropologie. Dnes pracuje jako etnolog muzea ve Vrchlabí a mimo jiné napsal scénář k dokumentu o českém horolezci Miroslavu Šmídovi. Ten nakonec i sám zrežíroval.

Co považujete za svůj největší úspěch ve své profesní kariéře?

V prvé řadě žádnou kariéru cíleně nebuduju. Mám to štěstí, že moje práce je mi koníčkem, tak v životě dělám v podstatě jen to, co mě baví. Mám radost z toho, že jsem zúročil svá bádání v horách Střední Asie v disertační práci, která vyšla knižně. V tuzemské etnologii se věnuji rozhovorům s krkonošskými pamětníky, kterých jsem již stovku publikoval časopisecky i knižně, a jsou na to velmi pozitivní ohlasy. Veřejnost výstupy mé práce zajímají, tak mě zvou na přednášky, besedy a tak dále. Snažím se i odborná témata zpracovat tak, aby byla přístupná nejen pro akademiky, ale i širší veřejnost.

Jsou věci, ze kterých máte určitě i velkou radost.

Abych nebyl falešně skromný, asi velkou radost mám z filmu o legendárním horolezci Mírovi Šmídovi. V dokumentu jsem propojil své zkušenosti antropologa s aktivitami, které mě momentálně nejvíc baví: horolezení a fotografie. V loňském roce jsme se s kamarádem vydali na nejvyšší vrchol jižního Pamíru a sjeli ho na lyžích. Štít Karla Marxe se nachází ve výšce 6723 metrů. Bylo to náročné, ale krásné.

Dostali jste dokonce ocenění.

Ano. Tento smělý počin Český horolezecký svaz ohodnotil čestným uznáním.

Zmínil jste, že děláte rozhovory s krkonošskými pamětníky. Brzy vyjde třetí pokračování příběhů rodáků v knize Krkonošští rodáci vzpomínají. S kým jste mluvil tentokrát?

Kniha opět nabízí pestrou mozaiku životních osudů a zkušeností pozoruhodných vypravěčů. Výběr tuctu pamětníků narozených ve 20. a 30. letech 20. století opět není náhodný a plynně navazuje na předchozí dvě souborná knižní vydání osudů horáků spjatých s Krkonošemi, jejich příbuzných a blízkých.

 Podle čeho pamětníky oslovujete?

Pamětníci a pamětnice jsou pečlivě vybráni tak, aby prostřednictvím jejich příběhů byli čtenáři seznámeni s historickým odkazem regionu a jeho přesahem do současnosti v celé jeho šíři. V příbězích se zrcadlí samorostlý naturel českých i německých horalů a především jejich přístup k období první republiky, 2. světové války, situace krátce po ní a období krátce po únoru 1948. Stejně jako v předchozích dílech se obsah knihy opět opírá o data mého etnologického výzkumu.

Takže jejich vyprávění je zcela autentické…

Výpovědi pamětníků jsou citlivě uspořádány a zpracovány tak, aby neovlivnily jejich vnitřní soudržnost, formální i obsahovou jedinečnost a interpretační autentičnost. Z toho důvodu je většinou značnou měrou zachován hovorový jazyk a regionální dialekt. Důležitým doplňkem textů je stránka vizuální, reprezentovaná bezmála stovkou dobových fotografií. 

Studoval jste na univerzitě v Pardubicích. Jaké jsou vaše vzpomínky?

Jsou v tom nejlepším světle. Bylo to z dnešního pohledu takřka až mýtické období, během něhož jsem navázal přátelství a kontakty s těmi správnými lidmi – spolužáky, pedagogy a jejich kumpány. S řadou z nich jsem v přátelském či profesním kontaktu doposud.

Samozřejmě to bylo období, kdy měl sice člověk nedostatek peněz, ale dostatek času – od půlky května do konce září jsem měl prakticky volno. Proto jsem hodně cestoval po východní i západní Evropě, zpravidla stopem, a poznával reálný život obyčejných lidí, což bylo pro mou profesi, kterou je sociální antropologie a etnologie do budoucna zcela zásadní. V neposlední řadě proběhl nespočet večírků, které, jak známo, též upevňují sociální vazby a užije se při nich spoustu legrace, ale i vášnivých debat se spolužáky. Naše hospodské řeči se z drtivé většiny točily okolo témat spojených se studiem antropologie, filozofie, historie, politiky a podobně.   

Připravila vás vysoká škola na pracovní život?

Do jisté míry určitě, rozhodně mi ukázala možnosti a směry, pomocí kterých je snadnější se v propletenci sociálně-historicko-politických a dalších vztahů orientovat. Prohloubila mé, sic už předtím zřejmě vrozené, kritické myšlení, prazákladní intelektuální instrument sociálního vědce.

Komplexní „manuál do života“ vám ale nedá ani rodina, ani třeba skautský oddíl, fotbalový mančaft nebo církevní spolek a podobně, ale konkrétní počínání je v průběhu plynutí vašeho života více či méně dynamické, to stejné platí i pro budoucí povolání, které se taky může měnit. Nutno uznat, že podstata mého sociálního a kulturního kapitálu pro profesi etnologa, kterou se teď živím, mi fakulta značnou měrou poskytla.

Chtěl byste něco vzkázat studentům?

Ať především myslí kriticky vlastní hlavou, cestují, mají oči otevřené, komunikují nejen s lidmi, s jejichž názory se shodují, ať nemají strach z neznámého, čtou v angličtině a dalších světových jazycích a ať se profilují na témata, která se jich dotýkají. Zkrátka, ať dělají to, co je baví. Nemá smysl vážněji dělat něco, do čeho nedáte kus sebe.

Vracíte se někdy do „města perníku“?

Jako kluka z Krkonoš mě zpočátku Pardubice mírně nudily, ale vše záhy napravil bohatý kulturní život a studentská komunita, takže mám Pardubice spojeny s tímto. Koncerty, výstavy a přednášky už dnes kvůli nedostatku času nestíhám, ale takřka každý rok se s „tvrdým jádrem“ scházíme v sobotu v předvánočním čase v hospodě Na Rychtě, kde je veselo a živo jako tenkrát, akorát už toho tolik nevydržíme a v neděli máme silnější kocovinu (smích).

Kdo je Libor Dušek

Libor Dušek studoval na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice bakalářský obor Sociální antropologie, pokračoval v navazujícím magisterském studiu ve stejném oboru. Během studia v Pardubicích absolvoval stáž na Kyrgyzské Národní Univerzitě v Biškeku. V doktorském studiu pokračoval na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 2016 tam získal titul Ph.D. Už v začátcích svého studia se začal věnovat výzkumné činnosti, navštívil například Tádžikistán, Kyrgyzstán, Uzbekistán či Afghánistán a Pákistán, kde zkoumal mimo jiné sociální strukturu, duchovní či hmotnou kulturu tamních etnik. Věnuje se ale také výzkumu mezi pamětníky v Krkonoších a blízkém Podkrkonoší. Výsledky svých výzkumů poté publikuje v odborné i populárně naučné podobě. Měl také několik výstav autorských fotografií a věnuje se pedagogické činnosti. Od dubna 2010 je etnologem v Krkonošském muzeu Správy KRNAP ve Vrchlabí. V roce 2018 vyjel na expedici Marx-Engels-Krakonoš. S kamarádem Zdeňkem Jiroušem jako první na světě sjeli na lyžích z nejvyššího bodu jižního Pamíru, ze štítu Karla Marxe v Tádžikistánu ve výšce 6723 metrů.

Univerzita Pardubice v rámci svého programu k 30. výročí sametové revoluce představila unikátní výstavu s názvem Za vaši a naši svobodu 1968-2018 o protestech proti okupaci Československa v roce 1968 ve státech komunistického bloku. Do Pardubic ji přivezla její patronka, místopředsedkyně Senátu Miluše Horská.

„Informace o tehdejších protestech se do našich médií po roce 68 samozřejmě nedostaly a musíme poděkovat současným badatelům, že našli prameny a archivy k těmto případům a také ještě některé žijící svědky a účastníky těchto statečných činů. Mnozí mladí lidé si dnes asi nedovedou představit, jak takové protesty jejím vrstevníkům změnily život a jak vysokou cenu za projevení svého postoje tenkrát zaplatili,“ komentoval výstavu předseda správní rady Univerzity Pardubice a 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.

Výstava byla vytvořena z dokumentů, fotografií a na základě autentických svědectví pamětníků, které pořídili v letech 2008 až 2018 Adam Hradilek, Petr Blažek, Štěpán Černoušek, Michaela Stoilova a další badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů. Popisuje osudy protestujících, jejich vzpomínky a kombinuje je s dokumenty ze sovětských, polských, maďarských, německých, bulharských a českých archivů bezpečnostních složek a osobních archivů.

 Výstava je putovní a byla představena například ve Washingtonu, Permu nebo v Kyjevě.

Ve foyeru Auly Arnošta z Pardubic bude výstava umístěna do 8. března.

Článek byl převzat z aktualit Pardubického kraje.

Richard Matula. Absolvent Historiografické specializace oboru Humanitních studií na Univerzitě Pardubice, vedoucí oddělení pro péči, ochranu a prezentaci sbírky muzea loutkářských kultur v chrudimi. Zabývá se českým loutkářstvím do roku 1948, především tradičními marionetáři a rodinným loutkovým divadlem.

Za americkými vojáky přijela do Koreje Marilyn Monroe, hrdinové první světové války museli být rádi i za Kašpárka se Škrholou. Na frontě, v zajateckých táborech i v lazaretech, tam všude zvedali morálku na mužstva čeští loutkáři. Působili na obou stranách barikády - v rakouskouherské armádě i v řadách československých legionářů. O tom, jak bylo pro vojáky divadlo důležité, jsme si povídali s Richardem Matulou, autorem výstavy Loutky na frontě, která je nyní k vidění v Chrudimi.

Je pravda, že měli čeští loutkoherci působící v italských legiích při jednom z představení v publiku čtyři tisícovky diváků?

Ano, Antonín, Matěj a Jindřich Kopečtí, prapravnuci slavného Matěje Kopeckého, na svazích Monte Altissima údajně hráli loutková představení pro tisíce svých spolubojovníků. Bratři Kopečtí získali oficiální podporu velitelů a jejich zahajovacího představení se zúčastnili i vysocí spojenečtí důstojníci.

Italská generalita byla prý zručností českých loutkářů unesena a jeden z důstojníků měl prohlásit: „Všichni Čechoslováci jsou inteligenti.“ Lze tedy říci, že nejen Masaryk s Benešem, ale i Kašpárek a spol. pomohli přesvědčit Spojence, že si Československo samostatnost zaslouží?

S notnou dávkou nadsázky ano. Češi a Slováci byli Spojenci považováni za dobré vojáky a vojenští loutkáři navíc udivovali svým uměním.

Proč právě loutky byly v armádě tak oblíbené?

Loutkové divadlo patřilo na počátku 20. století mezi velmi populární zábavu, kterou mohl s jistým talentem a dávkou nadšení provozovat leckdo. Výroba loutek, scény a poté i samotná produkce nebyly samozřejmě tak obtížné jako například u činohry. Jednodušší scény se daly připravit během několika málo minut a poté i stejně rychle sklidit.

Představa vojáků natěsnaných před pimprlovým divadélkem dnes vyvolává lehké pousmání. Nebyli původně skeptičtí i samotní loutkáři a velitelé?

Odpověď na tuto otázku snad nejlépe vystihují slova Váši Cimrmanna, který v rámci rakousko-uherské armády založil Společnost Alešova loutkového divadla při obvazišti 26. pěší střelecké divize: „Nejprve se říkalo, že pimprlata jsou pro děti a nemohou tudíž pobaviti vojáka. Pak, že nebude dostatek vhodného repertoiru pro dospělé apod. Zkrátka jako při všem bylo mnoho hlasů pro i proti. První vystoupení však rázem vše překonalo. Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati, až po čase staly se nám loutky životní potřebou.“ Loutkové divadlo bylo podobně jako další volnočasové aktivity krátkým únikem z reality. Produkce představovaly vítanou zábavu, ventil každodenních útrap a v neposlední řadě vytvářely i iluzivní návštěvu tisíce kilometrů vzdáleného domova.

Hrál se Jirásek nebo Faust, ale divadlo bylo určitě také dobrým nástrojem propagandy.

Přesně tak, podobně jako činohra i loutkové divadlo v rámci československých legií sloužilo také k těmto účelům. Hry jako Krvavý císař Vilém, Vilém a Franc Josef či další díla s vlasteneckým a protirakouským podtextem fungovaly jako určitá vzpruha a motivace v boji proti Rakousko-Uhersku a jeho spojencům.

Loutky působily i v domácím odboji. Podvratná hesla vykřikoval třeba Skupův plzeňský Revoluční Kašpárek.

Ano, po návratu z fronty - ještě v průběhu války - se Josef Skupa připojil k plzeňskému divadlu Feriálních osad, kde se jednou z jeho naplněných uměleckých představ stal právě Revoluční Kašpárek. Ten v oblíbených a hojně navštěvovaných politických kabaretech již od září 1918 dvakrát týdně pochovával rakouskouherského orla písní: „Dobrú noc, Rakousko, spi, jen spi. Nech sa ti snívajú c. k. sny. Sladce spi, dobrú noc, už se neprosíme o pomoc!“

Celkem odvážný počin na pracovníka vojenské cenzury. Jak se vůbec Skupa vyhnul frontě?

Částečně snad i díky loutkám. V čase, kdy se sestavovala marškumpanie mířící na frontu, zvrhl jeden z neopatrných kuchařů polní kuchyně Skupovi na nohu kotel horké kávy. Ten s tímto poraněním putoval na ošetřovnu, kde byl shodou náhod jedním z členů zdravotní komise také maďarský důstojník, pro jehož děti Skupa ochotně hrál maňáskové divadlo. Na jeho přímluvu byl přeložen k plzeňské cenzuře, kde přečkal zbytek války.

Co loutky a kulisy, přivezli si je vojáci na frontu z domova, nebo je vyráběli až na místě? Z jakých materiálů?

V případě, že si loutky vojáci nevzali na frontu s sebou nebo si je nepořídili o dovolenkách v zázemí, vyráběli si je takřka z čehokoli, co se naskytlo. Častým materiálem byly například brambory, dřevo, ale dochovaly se také plošné loutky J. M. Gottlieba, který je vyrobil z korespondenčních lístků maďarské polní pošty. Nejjednodušší na výrobu byly prstové loutky, spodové loutky či maňásci, ale vyráběly se i marionety.

Zmínil jste, že v italských legiích měli čeští loutkáři oficiální podporu velení. Jak to bylo v Rusku a ve Francii?

Na rozdíl od Itálie se ve Francii či v Rusku loutkářům žádné větší finanční nebo materiální podpory ze strany velení nedostávalo. Například v ruských legiích nebylo loutkové divadlo oproti činohře nikdy zařazeno pod takzvané divadelní komandy. Loutkáři byli odkázáni pouze sami na sebe a pomoc svých kamarádů ve zbrani.

V případě nouze největší se hrálo i bez loutek…

Ano, působí to sice poměrně úsměvně, ale bylo tomu tak. K realizaci takového představení bylo většinou zapotřebí tmy a nadaného loutkáře-vypravěče, který se změnou hlasů odříkával jednotlivé dialogy, popisoval jednotlivé scény a prostředí, v němž se děj odehrává. Přidával i drobné režijní poznámky, kterými tak dopomohl k celkové imaginaci divákůposluchačů. A tak tito loutkáři - řečeno s trochou nadsázky - položili základ pro vznik rozhlasových her.

Válka skončila, vojenské loutkoherce ale propagandisticky použilo i mladé Československo.

Ani po vítězném konci první světové války a návratu domů nemohla část legionářských vojsk odložit zbraně a byla povolána do bojů proti Polákům na Těšínsku a proti Maďarům na Slovensku. Polská i maďarská agrese se brzy staly minulostí, avšak dva z bratří Kopeckých na Slovensku ještě setrvali a dle rozkazu brázdili slovenský venkov se svým loutkovým divadlem. Tím měli podpořit především československé národní uvědomení jako odpověď na pokračující maďarskou agitaci.

Přes všechny hrůzy války, nezastesklo se čas od času loutkohercům v dobách mírových po elektrizující atmosféře válečných představení?

Ano, dle slov samotných účastníků, kteří s jistým časovým odstupem a nostalgií vzpomínali na své produkce na frontě, patřily tyto mezi ty nejvzácnější a nejúspěšnější. Bylo to jistě dáno silou okamžiku, vážnou a obtížnou dobou. Myslím ale, že většina z nich by loutkaření v době míru již za válečnou scénu neměnila.

Loutky na frontě

Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati. Po čase staly se nám loutky životní potřebou. Loutky na frontě výstava chrudimského muzea vznikla u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatného československa. V rámci oslav se v minulém roce ve spolupráci s československou obcí legionářskou uskutečnila i série více než sedmdesáti loutkových představení hry zkáza tvrdého meče v legiovlaku. Samotná expozice představuje například unikátní marionety italských legionářů bratrů kopeckých, plošné loutky j. M. Gottlieba či revolučního kašpárka josefa skupy.

Foto: Nový Prostor

Rozhovor byl převzat z časopisu Nový Prostor.