asdf

asd

Uvolnila se poslední 3 místa!!!

Neváhejte využít možnosti přihlásit se na intenzivní čtyřdenní pobytový sebezkušenostní kurz, který je sestaven z jednotlivých psychoterapeutických technik.

Kurz je určen všem studentům, kteří formulovali potřebu v rozvoji vlastní osobnosti a studentům humanitních oborů jako osobnostní příprava pro budoucí uplatnění na trhu práce.

Kurz proběhne v termínu 12. - 15. 9. 2020 v konferenčním centru Immanuel.

Studenti si platí pouze stravu a zajistí si dopravu. Ubytování a kurz uhradíme MY. 

Začátek: 12.9.2020   9:00 v místě kurzu (konferenční centrum Immanuel)

Konec: 15.9.2020   14:00-15:00 v místě kurzu

S sebou si prosím vemte pohodlné oblečení.

Kurz povedou zkušení lektoři: 

Mgr. Hana Jelínková a Bc. Šimon Jelínek

Kurz není vhodný pro osoby s diagnostikovaným psychickým onemocněním a pro studenty doktorského studia. Děkujeme za pochopení.

Přihlásit se můžete na: alena.feige@upce.cz , nebo: barbora.modlíková@upce.cz  do předmětu prosím uveďte: Poznej sám sebe.

Jak reagovaly a komunikovaly vysoké školy v čase pandemie? Zaujaly univerzity aktivně svou třetí roli a byly společensky odpovědné? Jak důležité je vzdělání zdravotních sester, které stály v první linii? A jaké kompetence by měla mít sestra 21. století? Na tyto a další otázky diskutovala děkanka Jana Holá z Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice a dalších šest hostů v online diskusi, která se uskutečnila v Praze ve čtvrtek 17. září od 13.00 hodin.

Akce se uskutečnila v rámci projektu Partnerská síť pro posílení společenské odpovědnosti univerzit ve spolupráci s partnery v regionech, do kterého je pro letošní rok zapojeno 21 českých vysokých škol.

Hosté:

• Jana Holá, děkanka Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice
• Robin Čumpelík, ředitel komunikace Ministerstva průmyslu a obchodu ČR
• Michal Lošťák, prorektor pro mezinárodní vztahy České zemědělské univerzity v Praze
• Vojtěch Petráček, rektor Českého vysokého učení technického v Praze
• Lucie Rohlíková, vedoucí oddělení Celoživotního a distančního vzdělávání Západočeské univerzity v Plzni
• Jiří Šitcký, novinář, magazín Reportér

Diskusi moderoval Jakub Novák, tiskový mluvčí Univerzity Hradec Králové.

V projektu jsou naplánovány celkem tři online diskuze - první z nich proběhla v červnu na Masarykově univerzitě, na pražskou akci naváže na podzim třetí diskuze na Ostravské univerzitě.

Videa z Bejrútu zapůsobí na každého. Ale s určitými odbornými znalostmi na nich uvidíte mnohem více, než rozpozná oko laika. Přesvědčte se sami v článku, který publikoval náš doktorand Jindřich Kučera z Ústavu energetických materiálů Fakulty chemicko-technologické.

Na serveru idnes.cz

Některým je i pět set let. Jsou staré a zničené. Přesto krásné. Na Fakultě restaurování znovu ožívají. Knihy. Vedoucí ateliéru restaurování papíru, knižní vazby a dokumentů Ivan Kopáčik bere jednu z nich do ruky a detailně popisuje, jak studenti a studentky zachraňují historické skvosty, jejichž příběhy jsou velmi zajímavé.

Postupně mě seznamuje s první knihou. Zrestaurovaný pozdně gotický exemplář z přelomu 15. a 16. století drží v bílých rukavicích a pokládá jej na molitanovou podložku. Přitom vytahuje klín, o který pak otevřenou knihu opírá. Je to proto, aby nedošlo ke „zlomení“ v oblasti hřbetu. Zároveň mě ale upozorňuje, že při samotné práci s výjimkou některých činností jako je například práce s rozpouštědly, se rukavice nepoužívají. Restaurátor by v nich ztrácel cit.

 „Pro toto období jsou typické lovecké motivy, použité u slepotiskové výzdoby vazby, u štítku a spon už moc o gotice mluvit nemůžeme,“ ukazuje Ivo Kopáčik na charakteristické znaky slohu, který se zrodil ve Francii. Rytina na titulní straně knihy je datovaná rokem 1522 a je provedená technikou dřevořezu. Je to nádhera. Tak v takových knihách si četli například Pernštejnové…

Zajímá mě, co všechno si může restaurátor vůči dílu dovolit, aby neporušil nějaká pravidla. A tak se dozvídám, že se řídí etickým kodexem. „Doplňujeme ztráty, například chybějící části listů, k retuším ale nedochází, výjimečně doplníme obvodovou linku, aby se uzavřela kresba. Zasahovat do vzhledu příliš nechceme, protože bychom si mohli vymýšlet něco, co vlastně na papíře ani nebylo,“ upozorňuje odborník. A tak si při pohledu na letitou krásu nemůžete nevšimnout, že některé doplněné části listů jsou nechané skutečně bez zásahu pera. Nic není dopsáno, ani dokresleno. Zajímavostí je, že listy jsou stránkované pouze na lícové straně, říká se tomu foliování. Stránek je ve výsledku dvakrát tolik.

Kouzlo Mattioliho herbářů

Vzápětí mi Ivan Kopáčik pro srovnání ukazuje Mattioliho herbář z 16. století v de facto „salátovém vydání“. Jednotlivé listy jsou do knihy jen vloženy a vazba nedrží pohromadě. „Když dojde k rozhodnutí, že knihu rozebereme, tak je to skutečně na jednotlivé dvoulisty. Musíme vyndat jednotlivé nitě a celý organismus šití rozebrat na kousky. Nic nevyhazujeme, co nelze vrátit zpátky, zůstane v podobě fragmentů adjustováno ve speciální folii jako součást knihy,“ vysvětluje akademik. Každý student pracuje na „své“ knize celý rok a každý z nich dělá sám všechny úkony, které vedou k záchraně objektu. Kolektivní vinna se zde tedy nenosí.

Na počátku celého záchranného procesu se provádí analýzy, které odborníkům řeknou něco o stavu poškození. Další mikrobiologické rozbory například určí, jestli je kniha infikovaná bakteriemi nebo viry, protože právě tyto nebezpečné mikroorganismy mohou být pro restaurátora hrozbou. Poté dochází k mechanickému čištění knižní vazby a knižního bloku, tedy rozebraných jednotlivých dvojlistů. Zvlášť se pracuje s potahem knihy a kováním. Překvapuje mě, že studenti jsou natolik šikovní, že si spony dokáží vyrobit v ateliéru sami. „Nepoužíváme žádné prefabrikáty, studenti mají k dispozici mosazný plech a s tím pracují. Polotovarem jsou jen dřevěné desky k výrobě knihy. Do průmyslové revoluce se každá kniha dělala individuálně, a tedy i každá součást knihy je originál. Děláme to také,“ říká Ivan Kopáčik.

V jiném herbáři z období renesance, který pochází z Městského muzea Jevíčko, se uvnitř nachází malý igelitový pytlíček s nějakými kousky něčeho, co nedokážu identifikovat. Na knize už prý začala pracovat studentka a fragmenty z tohoto díla si uschovala. Části pergamenů a nitek by se do budoucna mohly hodit, pokud by restaurátoři chtěli znát například složení vlákna, a podrobit ho analýzám. A přece, jedna skutečná rostlinka se v herbáři také nachází. Jaké neduhy léčí, se dozvíte, protože jazykem herbáře je staročeština a při troše trpělivosti se do knihy psané švabachem a písmem antikvou, začtete.

Herbáře byly knihami, které se dědily z generace na generaci, byly totiž velmi drahé. „Majitelé je opravovali, dolepovali části a knihy měly velké množství přípisků. I když někdy na jejich neodborné zásahy nadáváme, že nám vlastně přidělali práci, otázkou zůstává, co by se z nich vlastně dochovalo.“

Známý i neznámý původ knih

Při svém povídání listuje vedoucí ateliéru knihou a pomáhá si knihařskou kostkou, která postupně jednotlivé stránky odděluje. Nedovedu si vůbec představit, jaká mravenčí práce na knize musí být, aby nakonec všechno drželo pohromadě a putovalo v novém kabátu ke svému majiteli. Hned mě tedy napadá, komu knihy patří a v minulosti patřily. „Jedná se například o zakázky pro státní instituce. Restaurujeme knihy pro Vědeckou knihovnu v Olomouci, Muzeum Náchodska nebo muzeum ve Strakonicích. Velkou prací je průzkum 16 tisíc svazků knih z benediktýnské knihovny kláštera v Broumově. Zachraňujeme ty nejpoškozenější exempláře. Navíc zpracováváme celý fond a snažíme se co nejvíce o knize vyčíst z typologických znaků. Mapujeme tak vývoj knižní vazby,“ podotýká vysokoškolský pedagog a dodává, že z knih lze získat spoustu užitečných historických informací. Odpovědi na různé otázky hledají odborníci u svých kolegů z katedry humanitních studií, která je součástí fakulty. Složení materiálu konzultují s kolegy z katedry chemické technologie, také přímo na fakultě.

V dílně restaurátora

Abych měla představu, jak taková práce restaurátora vypadá, vede mě Ivan Kopáčik přímo do „laboratoří“. Alespoň mi to přijde ve chvíli, když vstupuju do místnosti, kde se „koupou“ listy z knih a na poličkách jsou různá organická rozpouštědla a barviva. Praxi zde zrovna mají dvě studentky ze čtvrtého ročníku bakalářského studia. Tady bakalář trvá skutečně čtyři roky.  

Jedna ze studentek stojí u dolévacího stolu. Její práce spočívá v tom, že rozebrané dvojstrany knihy ponořuje do lázně s obyčejnou vodou. „Listy jsou ponořené přibližně 15 minut a během této doby se z nich vyplavují nečistoty, jsou to například různé zatekliny, které jsme nebyli schopni odstranit mechanickým čištěním. Za den tímto způsobem očistím i 40 stran,“ přibližuje svou práci Marie Vaňková. Hned vedle ní stojí Tereza Kubalová a na cestopisu ze 17. století provádí další záchrannou akci. „Mým úkolem je nyní doplnit chybějící části pomocí papírové suspenze s klížidlem, Poté se odsaje přebytečná voda. Ve chvíli, kdy má list určitý počet vrstev, putuje do sušáku.“ V sušáku pak stráví přibližně den a jednotlivé listy se opět sešívají do knižního bloku.

Nejsou kouzelníci, ale dokáží mnohé

Nakukuji pod ruku také studentkám prvního ročníku, které se s šitím vazby teprve seznamují. Zato třeťačka Ludmila Stašová už má před sebou svou první restaurovanou knihu z 16. století. „Už jsem vyspravila knižní blok, ještě musím zarovnat přesahy materiálu, kterým jsem doplňovala ztráty původní papírové podložky. A ještě budu tmelit desku, aby v ní nebyly dírky po červotoči. Deska je navíc naprasklá,“ říká studentka, která na knize velkého formátu pracuje přes rok. A proč si vybrala tento obor? „Restaurování je hezké řemeslo, které souvisí s historií a uměleckou tvorbou. Vždy jsem chtěla dělat něco praktického. Navíc se dozvím spoustu informací z dějin umění a také oblasti chemie. Jednou bych chtěla pracovat v knihovně nebo galerii.“ A k restaurování knih si našel cestu i student druhého ročníku Martin Tůma, který právě dorovnal papírovou podložku a začne doplňovat ztráty. „Knížky si samozřejmě přečtu rád, ale ještě raději jim vracím život. A proto jsem si vybral i tento obor. Práce mě baví, je navíc propojená s historií a uměním.“

Restaurátoři sice nejsou kouzelníci, ale umí udělat nemožné, ne však na počkání. Zachrání třeba i knížku, kterou silně poškodily plameny. Jednu takovou tu měli. Prý nešla ani otevřít, přesto je dnes plně funkční. „My ale věc nezachráníme navždy, dodáme ji kondici, určitě ji nepoškodíme. Dále je na dané instituci, jak ji bude uchovávat, aby jí prodloužila život, říká se tomu preventivní ochrana,“ uzavírá Ivan Kopáčik.

Ateliér restaurování papíru, knižní vazby a dokumentů

Studenti jsou ke studiu přijímáni na základě talentových zkoušek. Uchazeč by měl zvládnout základy chemie, dějin umění, základy všeobecného historického přehledu, kresbu zátiší a portrétu. V bakalářském stupni studia se vysokoškoláci specializují na knižní vazbu se zaměřením na staré tisky, jejichž časové rozmezí je mezi 15. – 18. stoletím.  V prvním ročníku se seznamují se s knihařskou dílnou a fungováním ateliéru, získávají základní informace o knize a materiálech. V následujících letech začínají pracovat s jednotlivými objekty. Studium trvá čtyři roky a na něj navazuje magisterský stupeň. Studenti se ve výuce zaměřují na okrajové a specifické části knižní kultury. Sem patří práce s pergamenovými listinami. Pracují i s novodobými polygrafickými materiály od konce 18. století.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.

Matti Syiem je studentka z malého indického města jménem Shillong. Philip Strammeer je student z německého Stuttgartu. Oba jsou doktorandi na Fakultě filozofické a působí v Centru pro etiku. Ona se zabývá v rámci výzkumu pocitem hanby a viny, on morálkou. Jak se jim žije a studuje v Pardubicích? A jací jsou podle nich Češi?

Co vám proletělo hlavou, když jste zjistili, že jedete do České republiky?

Philip: Myslím, že to bylo něco jako „Ok, proč to nezkusit“. Musím přiznat, že jsem z toho nebyl bůhvíjak nadšený, protože jsem o České republice nevěděl prakticky nic, neměl jsem zde žádné přátele a musel jsem opustit své kamarády a rodinu ve Stuttgartu. Zároveň mě také zajímalo, co mi může tato tak blízká, a přesto neznámá země nabídnout.

Matti: Bylo to největší překvapení mého života! Do PhD programu jsem se přihlásila na poslední chvíli a nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec přijmou. Bylo těžké si představit život v nové zemi. Neměla jsem vůbec tušení, co můžu očekávat, ale také jsem se těšila na nové změny v mém životě – navazování nových přátelství, poznávání nové kultury, objevování nových míst.

Čemu se věnujete v Centru pro etiku na Fakultě filozofické?

Philip: Věnuji se doktorskému studiu v oboru filosofie, přesněji morální filosofie, byť důležitou roli v něm hraje také estetika. Zajímají mě zkušenosti, díky kterým se mění naše chápání morálky. Jednoduše řečeno: zajímá mě, jak nás mohou morální idoly inspirovat k tomu, abychom se stali lepšími lidmi. Centrum pro etiku je pro řešení takových otázek dobrým místem, neboť se zaměřuje na etiku běžného života a mnozí z jeho vědců se tématem změny morálky zabývají.

Matti: Jsem v polovině svého doktorského studia, zaměřuji se na souvislost mezi emocemi a morálním vývojem. Obzvláště mě zajímá pocit hanby a viny. Jelikož tyto emoce bývají líčeny jako temné a negativní, já se spíše snažím odhalit jejich pozitivní stránku a to, jak mohou pozitivně ovlivnit naše morální životy. Práce v centru je velmi inspirativní, protože jsme úzce semknutá skupina a všichni jsme úzce spjati s prací toho druhého, což je velmi užitečné.

Jaký je váš oblíbený etický citát? Motto?

Matti: (smích) Já nikdy neměla příliš paměť na citáty, takže na tuto otázku bohužel nemůžu odpovědět.

Philip: V tuto chvíli si myslím, že by to byl Hegelův krásný výrok: „Der Schein ist dem Wesen wesentlich“. Kvůli jeho komplexnímu významu a poetickému rozměru jej do angličtiny nelze zcela přeložit, ale bylo by to něco jako „Vzhled (záře) je pro bytí zásadní“.

Během letního semestru jste pořádali kurz angličtiny o lásce a přátelství. Jaký z toho máte pocit?

Philip: Jaký mám pocit z lásky a přátelství, nebo jaký mám pocit z kurzu na toto téma? No, vlastně mám z obojího dobrý pocit – je to pozitivní téma, a to jak v životě, tak v teorii. Chtěl jsem na toto téma uspořádat kurz, neboť je v současné etice zcela ostudně zanedbáváno, byť si myslím, že má naprosto zásadní význam. O lásce a přátelství je těžké říci něco jednoznačného, a právě to je ten důvod, proč si myslím, že se mu filosofové mají tendenci vyhýbat. Ale pokud se podíváme na naše životy, okamžitě zjistíme, že oba fenomény hrají u většiny zásadní roli. Proto jsem při koncipování kurzu neměl na mysli žádnou konkrétní cílovou skupinu – všichni k tomu máme co říct.

Matti: Takže, když jsme uvažovali nad konceptem kurzu, přišel Philip s tímto tématem a já ho v tom podpořila. Považuji to za skvělé téma, které, jak zmínil Philip, je v současné etice dosti přehlíženo. Přestože jsme museli přesměrovat výuku na relace přes Zoom (kvůli karanténě) a sem a tam jsme měli technické problémy, téma bylo natolik zajímavé a důležité, že jsme měli co dělat od začátku do konce kurzu. Byla to pro mě velká zkušenost – diskutovat o lásce a přátelství z velmi odlišných úhlů. A kromě bakalářských studentů se k nám přidali i někteří doktorandi.

Je to poprvé, co žijete v zahraničí?

Matti: Ano, toto je můj první delší pobyt v zahraničí. Hlavním důvodem, proč jsem se přestěhovala do Pardubic, bylo Centrum pro etiku. Když jsem v e-mailu od kamaráda uviděla nabídku ke zdejšímu doktorskému studiu, hned jsem věděla, že si musím podat přihlášku. Centrum se specializuje na výzkumná témata, která mě velmi zajímají, přičemž v Indii bych takovou příležitost neměla.

Philip: Ne, v posledních deseti letech jsem žil v různých zemích. Do České republiky jsem se rozhodl přijet hlavně proto, že mi byla za napsání mé doktorandské práce nabídnuta na univerzitě slušně placená pozice, navíc mezi vědci, z nichž většina se zajímá o stejná témata jako já – to znělo jako velmi výhodná nabídka.

Jak se vám tady žije?

Matti: Zpočátku to bylo docela těžké, protože jsem se musela přizpůsobit novému jazyku a novému způsobu života. Ačkoliv pocházím z malého města, téměř deset let jsem žila ve velkých městech v Indii. Takže jsem se musela znovu přizpůsobit pomalejšímu životu. Ale dnes, navzdory občasným odměřeným pohledům a nevlídným poznámkám, se už necítím jako cizinka. Začínám si užívat zdejší tempo života. Mám pocit, že se město a jeho obyvatelé otvírají způsobem, který by předtím nebyl možný. Také jsem zde potkala spoustu skvělých lidí. Ale z praktického hlediska je pro mě život v Pardubicích kvůli omezené znalosti češtiny stále obtížný.

Philip: Já popravdě nebydlím v Pardubicích, ale v Praze. Měl jsem velké štěstí, neboť jsem sehnal velký pokoj v krásném bytě ve skvělé části Prahy, takže v tomto ohledu to rozhodně těžké nemám. Někdy mi připadá trochu smutné, že Češi, se kterými jsem se dosud setkal, bývají obvykle spíše rezervovaní, i když mluví anglicky. Nevím, jestli je to proto, že jsem cizinec, nebo zda to je součást české mentality, ale samozřejmě bych se s některými Čechy rád spřátelil. Naštěstí to pro mě není velký problém, protože v Centru mám skvělé kolegy.

Philipe, a proč ses rozhodl žít v Praze?

Prvním důvodem je, že jsem dostal šanci přestěhovat se do velkého bytu v krásné části města. Druhým důvodem je to, že se mi líbí živost velkého města. Dělat filozofii je často spíše osamělou záležitostí, takže být pak v rušném prostředí není špatné. Miluji Prahu, zejména od jara do podzimu.

Máte nějaké oblíbené místo v Pardubicích, Praze či České republice, kam se uchýlíte, když chcete od všeho utéct?

Matti: Takovým místem v Pardubicích by pro mě byly asi turistické a běžecké stezky u řeky Labe – skvělé místo pro odpočinek po dlouhém dni, zvláště krásné jsou během letních a podzimních večerů.

V Praze ráda navštěvuji kavárny a zamilovala jsem se do evropské kultury kávy. V Indii máme podobně silnou kulturu čaje. Jednou za čas se také ráda vydám do Prahy a toulám se po různých historických a kulturních památkách.

Určitě bych ráda častěji vyrážela z Pardubic na český venkov, který je podle mě krásný a malebný.

Philip: V Pardubicích by to pravděpodobně byl malebný průplav u automatického mlýna s kavárnami a „uvíznutou“ lodní restaurací. V Praze se mi moc líbí náměstí Jiřího z Poděbrad mezi Vinohrady a Žižkovem. Je lehce snobské, ale jeho živý farmářský trh a množství kaváren mu dodávají téměř středomořskou atmosféru. Na jaře se chci vydat na túru do Krkonoš, tam by se mi myslím mohlo líbit.

Co říkáte na českou kulturu? Jídlo, lidi, jejich smysl pro humor?

Matti: Na české kultuře mě fascinují odlišné tradice a to, jak jsou stále hluboce zakořeněny v českém způsobu života – od Velikonoc do Vánoc a všech dalších tradic (zejména česká velikonoční pomlázka). I když také pocházím ze země prodchnuté tradicemi, něco jiného je setkat se s velmi odlišnými tradicemi v jiné kultuře a porozumět jim.

Pokud jde o jídlo, přiznám se, že si občas rád dám nějaké těžké české jídlo, ale ne každý den. Dostal mě tatarák, protože jsem nikdy předtím nic takového nejedla. A musím říct, že je těžké držet krok s českým způsobem pití piva (snažila jsem se, ale byl to debakl!).

Je těžké zobecnit, jací jsou Češi. I když na první pohled vypadá většina rezervovaně, myslím, když se s nimi seznámíte blíže, ona odměřenost se vytratí – dokáží být velmi vřelí a ochotní. A to říkám to z vlastní zkušenosti. Přesto přiznávám, že ona vnější rezervovanost může někdy způsobovat problémy cizincům, jako jsem já. Ve formálních prostředích, jako jsou kanceláře a obchody, zejména když zde existuje jazyková bariéra. Jejich smysl pro humor je úžasný a dokáže mě rozesmát: je suchý, cynický, umí si udělat srandu ze sebe samých.

Philip: Z toho, co jsem dosud zažil, se zde do jisté míry cítím jako doma. Je to i proto, že moje babička pocházela z České republiky, a přestože to byla Němka a po druhé světové válce byla ze země vyhnána, zdědila velkou část české kultury. Díky ní jsem poznal třeba českou kuchyni, kterou mám moc rád, když je jídlo dobře připraveno – i když na můj vkus je někdy příliš těžká a moc orientovaná na maso. Co mi připadá celkem zvláštní, je česká tendence chodit na oběd v 11 hodin nebo i dříve. Je to čas na lehký brunch, ne na guláš a velké pivo.

Pokud jde o lidi, mohl bych toho říci mnoho, ale omezím se jen na jeden pozitivní a jeden negativní rys: nelíbí se mi způsob, jakým lidé interagují v rámci institucionálních hierarchií. Když musíte jít k lékaři nebo na úřad, ale týká se to i oblasti služeb, je dosti pravděpodobné, že ti „u moci“ se k vám nebudou chovat příliš slušně. Beru to jako pozůstatek bývalého režimu, který, jak doufám, z české společnosti brzy vymizí. Co se mi však na Češích hodně líbí, je to, že nikdy nejsou dotěrní nebo vlezlí a celkově jsou to klidní a mírumilovní lidé. A toho si velmi cením.

Česká kultura se té německé překvapivě v mnohém podobá – těžká jídla, vážní lidé, pivo, smysl pro pravidla a pořádek. I když je to vlastně těžké říci, protože německá kultura je z historických důvodů mnohem více heterogenní než česká kultura. Určitě ale existují i určité rozdíly. Němci například milují cestování. Každý kout světa je plný německých turistů. Zdá se, že Češi to mají dosti jinak, pokud to tak mohu říci, spíše jim vyhovuje trávit letní prázdniny ve své zemi.

Zdá se také, že Němci si stěžují mnohem více než Češi, což podle mého názoru opět souvisí s nedávnou historií. Samozřejmě, pokud si někdo stěžuje neustále, je to pruda, ale zároveň se domnívám, že zdravá kultura veřejné kritiky je dobrá věc, zejména ve společnosti, která stále pociťuje ozvěny komunistického režimu.

Kdy jste se dozvěděli o kontaktním místě EURAXESS na Univerzitě Pardubice? Můžete nám říci, jak konkrétně vám kontaktní místo na univerzitě pomohlo?

Philip: Dozvěděl jsem se o něm díky tobě, drahá Caroline. Jelikož teď bydlím v Praze, a protože v České republice té pomoci opravdu tolik nepotřebuji, nabídky EURAXESS tak často nevyužívám. Určitě mi však pomohli s některými administrativními formalitami a z toho, co jsem viděl a slyšel, je zřejmé, že těm, kteří to potřebují, nabízejí velkou pomoc. Kromě toho skýtají večírky EURAXESS skvělou příležitost setkat se s lidmi z celého světa.

Matti: Mám to podobně jako Philip, EURAXESS znám díky tobě, Caroline, která jsi mi jej coby koordinátorka EURAXESS blíže představila. Řekla bych, že na EURAXESS jsem závislá a konkrétněji na tobě, Caroline, téměř ve všem – počínaje mou žádostí o vízum a prodloužení pobytu, přes pomoc s lékaři a konče třeba instalatéry. Zúčastnila jsem se také některých akcí pořádaných EURAXESS, včetně prohlídky města Pardubice, vánočních večírků a semináře „Práce s češtinou“.

Co kromě studií děláte v České republice?

Matti: Kromě výzkumu jsem začala vyučovat angličtinu na jazykové škole a doufám, že v blízké budoucnosti dostanu nějaké další nabídky výuky. A taky jsem nedávno začala trochu sportovat, dělám jogging a hraju squash.

Philip: Většinu času trávím čtením a psaním, což je asi docela překvapivé. Ale jak jsem již zmínil, raději to dělám v živém prostředí, a proto často pracuji v pražských kavárnách. Kromě toho rád zajdu s přáteli na pár piv a dobrý pokec. Na jaře a v létě však rozhodně více prozkoumám český venkov – chci chodit po horách, zajet na Kunětickou horu, navštívit Olomouc a další zajímavá místa.

Podařilo se vám zde najít si nějaké kamarády, navázat kontakty?

Matti: Ano, popravdě spoustu. Kromě svých kolegů jsem hodně přátel získala na setkáních Beer Embassy.

Philip: Jak jsem již řekl, moji přátelé jsou většinou moji kolegové. To je milé, protože jsou skvělí – ale samozřejmě bych se zde cítil více doma, kdybych se seznámil i s místními.

Kdyby se někdo chystal z Indie a Německa do Pardubic, jakou radu byste jim dali?

Philip: Doporučil bych jim, aby se učili česky, zvláště pokud budou žít v Pardubicích (v Praze hodně lidí mluví anglicky). Také bych jim řekl, zejména pokud pocházejí z otevřenější a extrovertnější kultury, aby si zjistili, jaké mezinárodní skupiny zde jsou, a zašli na jejich setkání, kde je snadné poznat příjemné lidi.

Matti: Myslím, že Philip dal velmi dobrou radu, ale ještě bych dotyčné osobě doporučila, aby se mentálně připravila na vízový proces, který může být docela deprimující a odrazující, a také aby se spojil s tebou, Caroline, a to hned po příjezdu.

Jak dlouho ještě v Pardubicích zůstanete?

Matti: V České republice jsem už dva a půl roku a plánuji zde zůstat další rok a půl.

Philip: Jsem tu rok a čtyři měsíce a pravděpodobně zde ještě další dva roky zůstanu.

O unikátní Braunův Betlém u Kuksu se budou starat studenti pardubické univerzity. Barokní památku mají vyčistit a pravidelně udržovat. Zato velkolepý plán na infocentrum s projekčním sálem zřejmě zmizí v zapomnění.

Dlouholetý otloukánek na prestižním seznamu národních kulturních památek, barokní Braunův Betlém v Novém lese nedaleko hospitálu Kuks na Trutnovsku, se už příští měsíc dočká náležité péče.

Studenti Fakulty restaurování Univerzity Pardubice sousoší z 18. století očistí a podle dohody s Národním památkovým ústavem by se o cenné dílo Matyáše Bernarda Brauna měli starat dlouhodobě. Přesné podmínky spolupráce mají akademici s památkáři dohodnout v těchto dnech.

„Máme už s univerzitou podepsanou smlouvu o spolupráci. Spolupracujeme na různých projektech a teď jsme se dohodli konkrétně i na Braunově Betlémě,“ potvrdil oblastní ředitel Národního památkového ústavu na Sychrově Miloš Kadlec. Fakulta restaurování už v minulosti získala grant ministerstva kultury, s jehož pomocí vypracovala studii, jak se o Betlém nejlépe starat. Nyní je hotova metodika a může se přejít k praxi. Studenti by měli na očištění památky pracovat od září pod dozorem pedagogů, stejně jako tomu dosud bylo i na jiných projektech.

„Výstupem grantu je doporučený postup, jak pečovat o jednotlivé sochy. Budou je očišťovat, zbavovat biologických nánosů, mechů, lišejníků,“ popsal hejtman Královéhradeckého kraje Jiří Štěpán, který k návštěvě památky nedávno pozval ministra kultury Lubomíra Zaorálka (oba ČSSD). Ten slíbil, že na revitalizaci Betléma uvolní peníze. Projekt má do konce roku připravit Národní památkový ústav, který Braunův Betlém i nedaleký hospitál na Kuksu spravuje.

„Dohodli jsme se s panem ministrem, že peníze vyčlení. Přesná výše bude známa na základě investičního záměru. Vnímáme to jako důležitou památku nadregionálního významu. Jako Italové mají Michelangela, my máme Matyáše Bernarda Brauna,“ zmínil hejtman.

Právě kraj byl před dvěma lety hlavním iniciátorem memoranda o obnově památky. Jeho společnost Revitalizace Kuks nechala už dříve vypracovat studii na proměnu Betléma a jeho okolí. Ta počítá s úpravou cest a vznikem zhruba dvoukilometrového prohlídkového okruhu s infopanely a lavičkami, s modernizací parkoviště i se stavbou moderního objektu pro infocentrum, kavárnu a projekční sál.

Futuristické zázemí ve varu tří elips s ozeleněnou střechou však u památkářů narazilo. Celý projekt měl podle odhadů stát až 70 milionů korun.

„Je to sice nádherně navržené, ale nerealistické nejen z hlediska financí na vytvoření, ale především následných provozních nákladů včetně personální kapacity. My jsme spíše zastánci nějaké minimalističtější koncepce, aby parkoviště bylo zkultivované, aby tam byly toalety, jednoduché posezení, odpadkové koše a podobně,“ vysvětlil Kadlec.

S obřím návštěvnickým centrem už před lety nesouhlasil ani kastelán hospitálu Kuks Libor Švec, jehož pracovníci se o národní kulturní památku starají. Navrhoval skromnější zázemí. Ostatní signatáři memoranda však chtěli projekt pojmout velkoryseji.

„Po dvou letech se vrátíme k mé variantě. Samozřejmě bych rád zajistil i nějaké jednoduché zázemí pro návštěvníky, ale mně jde primárně o záchranu toho areálu,“ upozornil Švec.

Sochy ovečky a poustevníka

Ještě předloni to vypadalo, že se o proměnu Betléma a okolí bude starat krajská Revitalizace Kuks. Nakonec se projektu ujme sám Národní památkový ústav. Zatím se však čeká, až se památkáři dohodnou s vlastníky pozemků v okolí skalního reliéfu. Nyní totiž v lokalitě, kde má vzniknout naučná stezka, mají pozemky různí vlastníci, hlavně obce Hřibojedy a Dvůr Králové nad Labem.

„Je zcela zásadní, aby došlo k scelení majetku v rámci celého areálu Braunova Betléma. Toto území musí být řešeno jako celek, což obnáší nejen opravu soch, ale také úpravu okolního turistického zázemí, které se rozkládá i na lesních pozemcích,“ uvedl hejtman Štěpán.

Památkáři by tak mohli do majetku získat sochu ovečky, která patří Dvoru Králové, a sochu poustevníka Juana Garina, která je v majetku Hřibojed. Teprve až získají pozemky, mohou se pustit do úpravy okolí Betléma. Nejdůležitější je vyřešit odvodnění skály, jelikož vlhkost a vzlínající voda jsou hlavními nepříteli barokního díla.

„Pokud se nám podaří scelit pozemky, chtěli bychom provést základní údržbu cestních sítí včetně nějakého mobiliáře. Pokud příští rok získáme finance, rádi bychom to spustili,“ vysvětluje Miloš Kadlec.

Projekt moderního objektu s informačním centrem, kavárnou a promítacím sálem se zřejmě neuskuteční.

První fáze zřejmě bude zahrnovat jen jednoduchý mobiliář. Zatím není jasné, zda jeho součástí budou i toalety či další zázemí. O údržbu by se měli i nadále starat pracovníci hospitálu Kuks. Vstup k Betlému má být i nadále bezplatný.

Návštěvníci si už nyní mohou Braunův Betlém prohlédnout i ve virtuální realitě. Prostřednictvím mobilní aplikace uvidí dílo v původní podobě na začátku 18. století. Aplikace je v několika světových jazycích a nahrazuje informační brožury.

„Hlavní reliéf reálného Braunova Betléma jsme naskenovali s přesností 0,2 milimetru. Díky tomu máme zcela detailně zachycen aktuální stav památky, a to s maximální přesností. Při vytváření této aplikace jsme použili dřevěný model Braunova Betléma, jehož autorem je řezbář ze Dvora Králové nad Labem Leoš Pryšinger,“ sdělil hejtman.

Autor: Tomáš Hejtmánek

Druhý týden v srpnu jsme otevřeli Science Point ve Sportovním parku Pardubice. Během celého týdne představili naši kolegové a studenti z fakult návštěvníkům parku zábavnou formou vědu. Děti i rodiče si vyzkoušeli vědecké hry či pokusy a seznámili se s pestrým studijním zaměřením a obory, které univerzita nabízí budoucím studentům.

Každý den čekal na příchozí malé i velké účastníky nový program podle fakulty, která se Sportovního parku účastnila. Pokusy a vědu doplnily sportovní aktivity Univerzitního sportovní klubu a Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice. 

Podívejte se na fotoreport z nabitého týdne. Děkujeme za návštěvu na našem univerzitním stanovišti Science Point ve Sportovním parku. A těšíme se na vás zase za rok! 

Bejrútský přístav srovnaly se zemí tuny špatně skladovaného zabaveného ledku. Vybuchnout však může velké množství naprosto běžných sypkých látek organického původu, jako jsou například mouka, uhelný prach nebo cukr, okomentoval událost vedoucí Ústavu energetických materiálů na pardubické univerzitě Miloš Ferjenčík.

Je skutečně možné, že při špatném skladování dusičnanu amonného, může přijít výbuch jako v Libanonu?
Souběh nežádoucích podmínek při skladování dusičnanu amonného může způsobit jeho výbuch. Má se za to, že takových podmínek musí být splněno několik, a patří mezi ně především to, že dusičnanu musí být skladováno mnoho a musí být intenzivně zahříván, například požárem v bezprostřední blízkosti, jako tomu bylo v Bejrútu.

Jaká jiná látka, která se skladuje například i u nás, je schopná takovéto exploze?
Exploze je schopno velké množství naprosto běžných pevných látek. Všechny sypké organické materiály, například i mouka, uhelný prach, nebo cukr. Práškové kovy jako hliník. 

V minulosti už výbuchy všech těchto látek na různých místech ve světě dokázaly způsobit veliké škody. Mezi anorganickými sypkými materiály, které se běžně skladují, je dusičnan amonný patrně nejvýznamnější.

Je podle vás možné, že by se něco podobného mohlo stát i u nás?
Není seriózní odpovědět, že u nás je podobná nehoda vyloučena. Ale k tomu, aby nastalo něco podobného jako v Bejrútu, by se musela sejít celá řada nepříznivých okolností. Pokud u nás budou nadále normálně fungovat instituce zajišťující dozor nad provozováním průmyslových činností, pokládám takový souběh za velmi nepravděpodobný.

Jaká jsou u nás pravidla pro skladování dusičnanu amonného?
Neznám konkrétní předpisy, ale pokud vím, reguluje se umístění takových skladů, jejich povolená velikost, i další zásadní podmínky při skladování. Předchází se kontaktu s hořlavými látkami a dbá se na protipožární ochranu.

Co se vlastně musí stát, aby tato látka vyhodila do vzduchu půlku města?
Jak jsme viděli v Bejrútu, musí jí být nashromážděno velké množství v blízkosti zranitelných částí města a musí nastat souběh nežádoucích podmínek, které vedou k výbuchu.

Prosím jako pro laika – co je vlastně dusičnan amonný? Jde přirovnat k trhavině či něčemu takovému?
Dusičnan amonný není sám o sobě trhavina. Je to bílá sypká látka, běžná součást průmyslových hnojiv. V podobě různých sypkých hnojiv ji vlastně zná každý zemědělec nebo zahrádkář.

K čemu se běžně využívá?
Jako součást průmyslových hnojiv se využívá ve velkém množství na polích i v zahradách. Menší část dusičnanu amonného spotřebovávaného v Česku slouží jako jedna ze surovin pro výrobu trhavin, které se používají při těžbě nerostů nebo při stavebních pracích.

Kolik materiálu muselo být ve skladě, aby exploze napáchala takovéto škody?
Údaje z médií říkají, že ho bylo asi 2 750 tun. Hrubým odhadem lze říci, že napáchané škody odpovídají tomuto množství.

Dusičnan amonný se vyrábí například v Semtíně v Pardubicích. Hrozí i při jeho výrobě nějaké nebezpečí?
Samozřejmě neexistuje průmyslová výroba, při které nehrozí žádné nebezpečí. Aby nebezpečí výroby v Semtíně bylo srovnatelně veliké s nebezpečím z Bejrútu, musely by semtínské sklady produktu být stejně veliké jako ten přístavní sklad v Bejrútu a musely by stát někde ve vnitřní Praze.

Rozhovor byl převzat z idnes.zpravy.cz

Ledek je žádané zboží. Důležité jsou detaily, za jakých podmínek se skladuje, říká český odborník na bezpečnost při práci s chemickými látkami.

Z dostupných informací vyplývá, že úterní neštěstí v Bejrútu způsobil výbuch dusičnanu amonného, tedy ledku. Podle Miloše Ferjenčíka, vedoucího Ústavu energetických materiálů na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice, přitom ledek není extrémně výbušný. Jeho skladování není nic výjimečného a platí to i pro Česko, uvedl expert pro Seznam Zprávy.

Proč je ledek explozivní materiál?

Podle informací z médií mělo jít o ledek amonný neboli dusičnan amonný. O tom je známo, že může za určitých okolností explodovat. Nemluvil bych ale o vysoce explozivním materiálu.

Co tuto vlastnost způsobuje?

Má se za to, že ledek, aby explodoval, musí být intenzivně zahřátý, kontaminovaný, ohraničený a podrobený nějakému iniciačnímu podnětu – nárazu, výbuchu. Tyto podmínky mohly být splněny, pokud byl ledek skladován v budově v sousedství hořících pyrotechnických výrobků, což je dostupné tvrzení o průběhu události.

Proč se ledek skladuje v tak velkých množstvích, jako tomu bylo zřejmě i v Bejrútu?

Protože je to velice kvalitní a oblíbené průmyslové hnojivo.

Jaká rizika je třeba při skladování či manipulaci brát v potaz, kterých se vyvarovat? Uvádí se, že původní příčinou výbuchu ledku mohl být nedaleký požár.

Ano, podle videa před výbuchem probíhal požár. To je jedna z podmínek, které mohou vést k explozi ledku. Předcházení požáru v blízkosti ledku je jedním z hlavních opatření, která mohou explozi předejít.

Není riskantní skladovat velké množství ledku v přístavu blízko velké aglomerace?

K tomu je těžké zaujmout rozumné stanovisko. V přístavech se skladuje zboží. Ledek je zboží. Důležité jsou detaily, za jakých podmínek se skladuje.

Lze říci, jaké zásoby ledku se skladují v Česku a jakým způsobem je ošetřena bezpečnost?

Ledek se v Česku určitě skladuje. Nevím, v jakých množstvích, ale nebudou malá. Neznám detaily, ale nepochybuji, že se například požární bezpečnosti věnuje péče.

Jak se skladuje ledek?

V Evropské unii je skladování hnojiv s obsahem dusičnanu amonného upraveno směrnicí, přezdívanou Seveso, která reagovala na dřívější havárie s nebezpečnými látkami. Některé evropské země jako Německo a Francie mají také další národní předpisy. V Česku se skladování řídí Vyhláškou o skladování a způsobu používání hnojiv. U hnojiv s obsahem dusičnanového a amonného dusíku nad 28 procent a předepisuje následující:

- ve skladech musí být látka oddělena a chráněna před jakýmkoli vnosem látek organického původu, zejména pilin, slámy, dřeva, oleje nebo látek alkalicky reagujících, zejména vápna a cementu,

- v jednom skladě může být maximálně do 25 tun balené látky

- hnojiva musí být chráněna proti přímému slunečnímu záření,

- je předepsán minimálně jednometrový odstup od zdi a stropu skladu a minimálně půl metru od tepelného a světelného zdroje a

- rozsypané hnojivo a zbytky obalů se musí neprodleně odstranit mimo skladovací prostor

Článek převzat ze Seznam Zprávy

Autor: Tomáš Pergler