Rekordní počet 70 týmů středoškoláků se v pátek utkal na Univerzitě Pardubice v soutěži Chemiklání. Během jediného dne změřilo na Fakultě chemicko-technologické síly v řešení sady chemických úloh více než 300 žáků z České republiky a ze Slovenska.

Chemiklání pořádali už popáté vysokoškolští studenti, kteří jsou také autory speciální sady chemických úloh pro soutěžící středoškolské týmy. Šanci zvítězit měli jen ti, kteří jich správně vyřešili ve stanoveném čase co nejvíc.  

„Jsem rád, že se soutěž ujala a zájem o ni každým rokem roste. Myslím si, že je důležité podporovat v žácích nadšení pro chemii, která je všude kolem nás a je podstatou mnoha jevů. Proto jsem se rozhodl opět nabídnout žákům z nejlepších týmů příslib mimořádného stipendia v prvním roce studia, pokud se v budoucnu stanou našimi studenty,“ řekl děkan Fakulty chemicko-technologické prof. Ing. Petr Kalenda, CSc.

S nápadem zorganizovat soutěž přišli před pěti lety vysokoškoláci, kteří sami vymysleli pravidla a sestavili soutěžní úlohy. Jejich zadání pokrývá veškeré oblasti chemie od nejjednodušších až po ty obtížné.

Letos žáci soutěžili ve dvou kategoriích. Vítězem v kategorii pro mladší, tedy 1. a 2. ročníky středních škol zvítězili Mladí Křeni, z Gymnázia Brno, Křenová, kteří soutěžili v zastoupení Šárka Geierová, Petra Kopecká, Jakub Sochor, Markéta Protivánková a Natálie Kumanová.

Nejvyšší kategorii pak pro všechny ročníky středních škol ovládla Vítězná čtyřka z Gymnázia Na Vítězné pláni z Praha 4 v sestavě Michal Straka, Pavel Říkovský, Marek Pavlica a Alina Mojšová. 

Soutěž pořádá studentský spolek Alumni scientiae bohemicae a Fakulta chemicko-technologická.

Nejstarší studna na světě, kterou objevili archeologové u Ostrova na Chrudimsku pod budoucí dálnicí D35, nyní zdroj vody rozhodně nepřipomíná. Leží rozebraná na části v pěti plastových vanách a konzervuje se ve sklepení - poněkud nezvykle v cukru.

Obyčejný krystalový cukr posloužil restaurátorům k tomu, aby ošetřili 7000 let starou dubovou studnu. Krystalový je nejideálnější, protože neobsahuje žádné další příměsi. Do 700 litrů vody postupně nasypali 700 kilogramových balíčků cukru.
Dřevo je cukerným roztokem doslova napité. „Studna se nyní nachází ve fázi impregnace dřeva. Kusy jsme očistili a následně vložili do roztoku sacharózy,“ popisuje proděkan Fakulty restaurování Univerzity Pardubice Karol Bayer.
Tma, nízká teplota a vysoká vlhkost poskytují studni dokonalý komfort. Uchovat vodou nasycené kmeny totiž není jednoduché. Na rozdíl od běžného dřeva dubové části studny zcela vyschnout nesmí. Jakmile by se to stalo, jednotlivé části dřeva by se deformovaly a znehodnotily.
„Cílem konzervace je nejen zpevnit, ale i nahradit vodu, která byla ve dřevě. Jak bude dřevo vysychat, postará se o to právě cukr, a tak se podaří studnu uchovat,“ řekl Bayer.
Restaurátoři zpočátku poměrně dlouho zvažovali, jak studnu ošetřit a uchovat, aby ji pak ve Východočeském muzeu mohli začít ukazovat návštěvníkům. „Nikdy předtím jsme v cukru nekonzervovali, postup jsme konzultovali s odborníky Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, kde jsou specialisté na konzervaci dřeva. Tento postup je pro studnu nejvýhodnější a nejšetrnější. Navíc nejvíce garantuje původní vzhled studny,“ řekl Bayer.
Sedm tisíc let staré dřevo bylo na první pohled vcelku zachovalé, ale křehké. „Na svůj věk se zachovalo ve velmi dobrém stavu, ale dřevní hmota už je narušená, proto s ním musíme manipulovat velmi opatrně,“ řekl Bayer. Naši neolitičtí předkové zřejmě vycházeli z nějaké zkušenosti, protože dubové dřevo je tvrdé a odolné. „I proto se zřejmě studna dochovala v tomto stavu,“ řekl Bayer.

Použitá technologie odborníky překvapila

Pro restaurátory bylo zajímavé, jak zručně je dřevo opracované. Studnu tvoří rohové kůly, do nichž jsou vydlabané drážky osazené prkny. Dřeva ze studny jsou zajímavá i z hlediska technologie zpracování dřeva.
„Dosud byly představy, že když na naše území přicházeli první zemědělci, tak pracovali primitivními metodami. Ze studny poznáváme, že v té době před sedmi tisíci lety k nám přišli takřka s kompletním balíčkem celého tesařského umění,“ řekl Petr Juřina, ředitel společnosti Archaia, která společně s olomouckým archeologickým centrem na výzkumech pod plánovanou trasou nové dálnice D35 pracovala. „Na to, že je to doba před 7 tisíci lety, je to hodně dobře propracované a vydlabané,“ řekl student fakulty restaurování Marek Laška, který o studnu nyní pečuje.
Sleduje, aby dřevěné kusy byly zcela ponořené v cukerném roztoku nebo aby dovnitř nevnikly mikroorganismy, které by narušily proces konzervování.
Části studny zůstanou v cukerném sirupu ponořené do listopadu. Pak je restaurátoři vyjmou a další měsíce budou dubová prkna zvolna vysychat. Žádné lakování nebo natírání ochranným filmem už studnu nečeká.
Poté si ji budou moci prohlédnout návštěvníci Východočeského muzea v Pardubicích, kde bude vzácná studna uložena.

Článek je převzatý z Mladá fronta DNES - Pardubický kraj

Příběhy památek ho provázely od malička. Pochází totiž z Českého ráje, kde se to jimi jen hemží. Jako průvodce začínal na Karlštejně. Záliba v historii a literatuře ho přivedla také do Pardubic, kde na univerzitě vystudoval Fakultu filozofickou. Teď je kastelán zámku Hrádek u Nechanic, kde občas zavede turisty i tam, kam to nečekají nebo klidně smekne před knížecí rodinou Harrachů.

Co všechno máte jako kastelán na starosti?

Malý zámek na samotě u lesa. Jde o komplexní zajištění ochrany, provozu, správy, prezentaci a tvorbu koncepce národní kulturní památky s velkou provozní náročností.

Jak vypadá váš běžný den?

Každý den na zámku je nevšední. Většinou se ráno sejdu se zámeckou posádkou, abychom si určili pracovní povinnosti na konkrétní časový úsek. Hned potom zasedám k počítači a vyřizuji nejnutnější e-maily a byrokracii. Pak se snažím být tzv. v terénu. Ať už se jedná o stavební obnovy, úpravy expoziční instalace, drobnou údržbu zámeckých budov, nákup materiálu, práci v parku nebo sjednané schůzky. Pokud mě večer nečeká kulturní akce, opět zasedám k počítači.

Máte čas provádět i turisty?

Bohužel jen velmi málo. Ostatní pracovní povinnosti mi to téměř nedovolí. Ale výjimky se najdou: Tradičně provázím první a poslední prohlídku roku. Od letošního roku také začínáme s prohlídkami Hrádkem křížem krážem, kdy spolu s kolegy provedeme návštěvníky celým zámkem včetně běžně nepřístupných prostor.

Co máte na provádění rád?

Předávání zajímavých informací lidem, kteří o ně stojí. Hrádek u Nechanic je plný takových zajímavostí: centrální vytápění, tajné dveře, původní elektrorozvodna, houpací křeslo, kaple s ďáblem, nestvůry nebo golfové hřiště.

Mívají návštěvníci záludné otázky?

Ptají se často, to nemohu říct.

Jakou nejhorší otázku jste dostal?

Je to spíše taková škála evergreenů: Straší tady? Je to lešení původní? Je to zrcadlo kouzelné? Ale vůbec nejroztomilejší byl malý chlapeček, který ke mně zhruba v půlce prohlídky přišel a povídá: A strejdo, kdy už bude konec?

Co jste si na zámku Hrádek u Nechanic zamiloval?

Nejspíš fakt, že se jedná o unikátní zámecký komplex. Když pominu neogotický vzhled zámecké budovy a bohatou výzdobu interiéru, za zmínku stojí také čtyřkřídlá hospodářská budova, ve které se nachází jízdárna, divadlo, kočárovny, stáje a byty pro zaměstnance (v současnosti je bohužel hospodářská budova ve velmi špatném stavu). To vše obklopuje téměř dvacetihektarový park. Každý detail areálu je pečlivě promyšlený a v tomto ohledu je třeba před hraběcí rodinou Harrachů, která zámek postavila, smeknout.

Jak probíhá příprava zámku na sezonu? Co všechno se musí udělat a stihnout?

Vzhledem k vánočním prohlídkám si zámek od návštěvníků moc neodpočine. Během tří měsíců se musí uklidit zámecká expozice, umýt okna, rámcově připravit akce na rok dopředu a provést opravy, které během klasického provozu nejsou možné. To vše za velmi nízkých teplot. Také se snažíme vymýšlet nové akce i prohlídky, protože vždy se najde někdo s otázkou, co pro letošek chystáme za novinky.

A na jaké se tedy turisté mohou těšit?

Krom zmiňovaných netradičních prohlídek se návštěvníci mohou například těšit na nový prohlídkový okruh s názvem Hostinské pokoje. V prvním patře západního křídla budeme od letošního června vyprávět příběhy o zajímavých návštěvách, které na zámku strávily noc. Dále se připravujeme na nové noční kostýmované prohlídky s názvem Kouzelnické hrátky nebo otevřenou zámeckou kuchyni v rámci prohlídkového okruhu Sklepy.

Kdy vás tak „chytla“ láska k památkám?

Původem jsem z Českého ráje, tedy kraje, ve kterém se nachází takové památky jako Rotštejn, Valdštejn, Frýdštejn, Hrubá Skála, Hrubý Rohozec, Trosky nebo Sychrov. Jejich příběhy mě provázely od malička.

Může za to i Karlštejn, na němž jste začal jako sezónní průvodce?

Určitě. Byla to má první pracovní zkušenost na objektu. Vděčím za to Obchodní akademii v Turnově, kdy součástí povinné praxe byla i práce průvodce. A „Kájaštejn“ je hrad, který zaujímá mezi českými památkami zcela výjimečné postavení. Kdo někdy rozjímal v Kapli svatého Kříže, dá mi jistě za pravdu.

Přispěla vaše záliba v hradech a zámcích k výběru studijních oborů na Fakultě filozofické?

Bezesporu.

Proč jste volil pro svá vysokoškolská studia právě Pardubice?

Jednak mě zaujaly zajímavé přednášky a semináře, které kombinovaly mou zálibu v historii a literatuře. Praktické bylo i umístění školního kampusu na jednom místě. Třešničkou na dortu bylo historické centrum města se zámkem.

Jak se vám tu studovalo?

Zkoušky byly náročné, ale jsem rád, že je UPCE moje alma mater. Kde jinde bych se naučil tvůrčímu psaní, rétorice, literatuře 19. století nebo dějinám umění a každodennosti?

Na co rád vzpomínáte?

Krom nezapomenutelných přednášek a seminářů? Na literární skupinu Tlupu, na divadelní představení Já, Síť, na EAčko, na Áčko, na Dýdý Bábu, na Josefa, na Dědka nebo nekonečné ping-pongové zápasy.

Jste s fakultou v kontaktu dodnes? Neprovází u vás například naši studenti?

Pro všechny různé povinnosti se dostanu do Pardubic bohužel jen málokdy. Ale „vaši“ u „nás“ provází a jsou moc šikovní.

Co byste poradil studentům, kteří chtějí uspět ve své profesi?

Vyberte si, co vás baví a naplňuje, buďte trpěliví a nezapomeňte si to užívat.

Přemýšlel jste už, která památka bude vaší další profesní zastávkou?

Na to se mě prosím zeptejte, až objevím hezčí památku, než je Hrádek. Ten kousek Anglie se stal mou srdeční záležitostí. Budu jedině rád, když se stane i tou vaší. Tak přijďte pobejt.

Mgr. Martin Rejman vystudoval Historicko-literární studia a Dějiny literární kultury na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Doplňující pedagogické studium absolvoval na Univerzitě Hradec Králové. Působil jako průvodce a dispečer návštěvnického provozu na hradě Karlštejn, zámku Žleby nebo zámku Hrubý Rohozec. Po ukončení studia pracoval na Územní památkové správě Sychrov jako Kurátor mobiliárních a sbírkových předmětů. Od 1. července 2016 je kastelánem státního zámku Hrádek u Nechanic. 

Webové stránky Hrádek u Nechanic 
Facebook Hrádek u Nechanic
Instagram Hrádek u Nechanic                   

Ještě jim třeba ani nebylo třicet a už vydávají knihy. Nebo se ani po několika desítkách let nevzdali svého snu stát se básníkem, spisovatelem. Představujeme vám literární talenty z Pardubického kraje: Přemysla Krejčíka, Anetu Krejčík Plškovou, Zuzanu Martínkovou a Reginu Podávkovou.

Láska k literatuře přivedla Přemysla Krejčíka a Anetu Krejčík Plškovou až k oltáři. Seznámili se na Filozofické fakultě Pardubické univerzitě. On už byl šéfredaktorem tamního časopisu Partonyma a autorem několika knih a ona talentovanou básnířkou, které si všimli pedagogové. Doporučili jí Přemka, který ji měl pomoci s vydáním její první básnické sbírky.

Přemysl s Anetou se ale nepřestali scházet ani poté, co kniha s názvem Zlom ruce za vaz mířila do tisku. Zamilovali se, brzy se zasnoubili a vzali. Jaké je manželství dvou literárně činných lidí? Podle nich je to výhoda. Partner může být totiž prvním a zcela upřímným kritikem. Takového právě Přemysl Krejčík určitě potřebuje. Naposledy vydal román z prostředí hip hopové kapely Mladej NY.

Dny poezie a Šaziho tisíc a jedna noc

Také Zuzana Martínková vzešla jako mladý literární talent z tvůrčího prostředí Pardubické univerzity a z okolí časopisu Partonyma. Tam je teď redaktorkou, ale podílí se na jeho obsahu i vlastní tvorbou, povídkami. 

Zuzana je speciální případ, člověk mnoha talentů. A tak krom psaní ještě kreslí, dělá grafiku, fotí, peče dorty nebo se věnuje reklamním textům, což je její současné povolání. Pak také každoročně pořádá v Pardubicích festival poezie. Ke své tvorbě je ale velmi kritická a poměrně dlouho trvá, než nějaký text představí veřejnosti. S vlastní knihou tak váhá.

Zcela jasno má v tomto směru už Regina Podávková. Ta se od dětství toužila stát básnířkou, spisovatelkou. I když se jí podařilo publikovat básně třeba v antologii básníků Podorlicka, psát články do novin a časopisů nebo zvítězit v literárních soutěžích, život ji vedl jinými cestami.

Tvořit ale nepřestala nikdy. A když se před pár lety rozhodla vydat svou první sbírku, cítila, že už je to „teď nebo nikdy.“ A tak vznikla nejprve útlá knížka s názvem Poetry fox proces aneb žába po špičkách jdoucí. Knížku plnou intimní lyriky pak následovala další sbírka. Byla jí bohatě ilustrovaná knížka s tajemným názvem Šaziho tisíc a jedna noc. Teď se Regina Podávková chystá k vydání další básnické sbírky.

Převzato z Český rozhlas Pardubice

Slyšela tisícovku koncertů, vítala statisíce posluchačů. Profesí ekonomka a naše absolventka Jarmila Zbořilová devět let řídila Komorní filharmonii Pardubice. Svou profesní kariéru ukončila loni s velkým potleskem a novým vysokoškolákům radí: „Studium by vás mělo bavit. Vystudovat něco s vyhlídkou, že se tím dále nebudete živit, je hloupost.“

Ekonomka v čele orchestru? To je neobvyklé, jaký obor jste vystudovala?

Ekonomiku a řízení na tehdy ještě Vysoké škole chemicko-technologické. Pro studium ekonomiky jsem se rozhodla už na základce. Přijímačky na střední ekonomickou školu jsem sice zvládla na výbornou, ale nevzali mě. Bylo to v době, kdy byl u nás těžký komunismus a doba normalizace. To, co umíte, úplně tak nerozhoduje. Členové naší rodiny byla pracující inteligence a živnostníci, což byla pro tehdejší režim nebezpečná kombinace. Nakonec jsem šla na gympl. A po něm na vysokou školu v Pardubicích, kde už tehdy byla katedra zaměřená na ekonomiku.

Jaké vzpomínky na školu máte?

Vysokoškolská studia jsou nádherná a vzpomínám na ně ráda. Studovala jsem v rodném městě, vždycky jsem ale litovala, že nebydlím na kolejích. Chodila jsem tam alespoň za spolužáky na diskotéky a různé klubové akce.

Co vám studium vysoké školy dalo?

Získala jsem hlavně všeobecný rozhled. A také schopnost a vůli chtít získávat vědomosti. Důležitá je ale také praxe, teprve tam se ukáže, co ve vás doopravdy je.

Jak se z ekonomky stane právě ředitelka filharmonie?

Ke kultuře jsem měla blízko už dříve, šest let jsem pracovala v divadle jako ekonomická náměstkyně. Tam jsem zjistila, že je to oblast, která mě baví a zajímá. Poté jsem šest let působila jako asistentka poslance ve sněmovně a nakonec odešla k filharmonii. V ní jsem prošla různými posty – přes tajemnici, ekonomickou náměstkyni, až jsem se nakonec dostala na místo ředitelky.

To bylo v jakou chvíli?

Můj předchůdce Vojtěch Stříteský, mimo jiné umělecký ředitel a dramaturg festivalu Smetanova Litomyšl, v roce 2010 kandidoval v komunálních volbách. Upozornil mě, že neexistuje šance, že by mohl uspět. Jenže oni ho zvolili. Během dvou týdnů mě pověřili řízením orchestru. A zůstalo to tak tři roky. Pan Stříteský byl uvolněný pro výkon veřejné funkce s právem vrátit se zpět na svůj post do filharmonie. Jenže Pardubice mají v republice výjimku, kterou si stanovilo město u všech svých institucí. Ředitelé musí po šesti letech funkci obhajovat. Takže byl vyhlášený nový konkurz a já se do něj přihlásila.

Jak se hráči srovnali s tím, že jim šéfuje ekonomická náměstkyně?

Byla jsem první žena ve funkci a navíc mimo muzikantský obor. Hráči čekali, co to s orchestrem udělá – ta žena a ještě ekonom. Myslím, že není nutné, aby byl dobrý manažer vystudovaný v oboru. Manažer v pekárně nemusí umět upéct rohlík, ale musí umět ho prodat. To stejné platí v hudbě. Manažer musí prodat koncert.

Jakou radu byste poslala mladší generaci?

Poselství se tomu říká? Dělejte jenom tam, kde do práce chodíte rádi. Nesmíte trávit život tím, co vás netěší. Neměli bychom žít jen proto, aby člověk pracoval. Musíme pracovat tak, abychom měli také čas na to, abychom si užili život. Stejné je to i se studiem. To by vás mělo bavit. Vystudovat něco s vyhlídkou, že se tím dále nebudete živit, je hloupost.

Je sice nejmladší fakultou Univerzity Pardubice, svým studentům však nabízí moderní zázemí a špičkové laboratoře. Počet vysokoškoláků, kteří od letošního podzimu zahájí studium na Fakultě elektrotechniky a informatiky, opět vzroste. I když má fakulta dnes 600 studentů, poptávka po specializovaných odbornících bude stále neuspokojená.

K jedničkám a nulám to už odmalička táhlo Barboru Pilnou, studentku oboru Informační technologie, který patří na Fakultě elektrotechniky a informatiky k nejoblíbenějším. Plánuje dopsat bakalářskou práci, dostudovat všechny předměty a vrhnout se na státní závěrečnou zkoušku. Po škole chce najít zaměstnání ve svém oboru jako programátorka.

Vysoké uplatnění i plat

S hledáním nebude mít moc práce. Množství absolventů totiž zdaleka nepokrývá dlouhodobý nedostatek elektrotechniků a informatiků na trhu práce. Přitom uplatnění i platové ohodnocení absolventů pardubické FEIky je nadstandardní hned po jejich nástupu do zaměstnání.

„Naši absolventi se uplatní především jako analytici a vývojáři softwaru, administrátoři operačních a databázových systémů, správci počítačových sítí. Dále jako vývojáři komunikačních a řídicích systémů, jako vývojáři automatizační, zabezpečovací a sdělovací techniky,“ říká proděkan pro vnitřní rozvoj a vnější vztahy Lukáš Čegan. „První zkušenosti přitom získávají již během studia, kdy absolvují nejrůznější stáže a praxe nejen u nás, ale také v zahraničí,“ dodává proděkan.

Studenti ocení moderní vybavení

Znalost technologií blízké budoucnosti dává studentům a absolventům skvělou možnost pro realizaci svých nápadů. „S podnikáním nebo praxí mnohdy začínají už na vysoké škole. Stávají se z nich uznávaní odborníci a úspěšní mladí podnikatelé,“ říká děkan fakulty Zdeněk Němec. Je rád, že na fakultě jsou šikovní studenti, kterým mají co nabídnout. Do modernizace totiž za poslední roky investovali obrovské sumy a poskytují zázemí pro výzkum řady oblastí.

„Na FEI mě asi nejvíce baví právě moderní vybavení, jako například moderní počítače, robotická ramena a spousta dalšího,“ pochvaluje si student Dominik Varga, který oceňuje i to, že kromě oborových předmětů se může rozvíjet i v marketingu, managementu, základech práva a mnoha cizích jazycích. „V IT oboru je široký záběr předmětů, které se mohu naučit, od programování, počítačových sítí po grafiku nebo simulaci. Většina učitelů je ochotná a ráda pomůže,“ dodává student Lukáš Karlík. Stejně jako ostatní studenti fakulty měl k počítačům vždycky vřelý vztah a už při studiu tvořil vlastní věci, programy nebo grafiku.

Obory budoucnosti

Na fakultu se každý rok hlásí bezmála 600 uchazečů. Největší zájem je tradičně o obor Informační technologie. Velmi žádané jsou v současné době obory, které dlouhodobě souvisí s průmyslovým zaměřením regionu a fakulty. Jako radiotechnika, radarové systémy, vývoj prostředků pro automatické řízení a s těmito oblastmi propojený výzkum inteligentních systémů pro řízení dopravy.

Fakulta rovněž reaguje na aktuální potřeby trhu. Od podzimu proto přibyde dvacet studentů nového oboru Aplikovaná elektrotechnika, který právě čeká na akreditaci. Je to jeden z prvních profesně zaměřených oborů, jehož pevnou součástí je praxe v rozsahu 260 hodin.

Prohlédněte si nabídku studia na Fakultě elektrotechniky a informatiky

Obecně obory, které fakulta nabízí, jsou velice perspektivní a mají budoucnost. Například navazující studijní program oboru řízení procesů (automatizaci) si student Dominik vybral hlavně proto, že je to moderní a v dnešní době velmi žádaný obor.

Cesta k doktorátu

Navíc fakulta připravila inovovaný doktorský studijní program, o jehož absolvování Dominik momentálně uvažuje. „Vychovává vysoce kvalifikované odborníky se zaměřením na elektrotechniku, informatiku a automatizaci,“ říká proděkan pro vědu a tvůrčí činnost Petr Doležel. Studenti se stanou členy týmů řešících aktuální výzkumné úkoly v oblastech radiotechniky, radarových a komunikačních systémů, automatizace průmyslových výrob a robotiky, ale také softwarových a síťových technologií. Využívat budou nejmodernější zařízení a technologie. „Po absolvování programu se stanou velmi ceněnými odborníky uplatnitelnými v průmyslových podnicích, výzkumných ústavech i na akademické půdě,“ doplňuje k nabídce proděkan Doležel.

Každý den s novou výzvou

Kromě studia čeká na studenty v Pardubicích i moderní zábava. Báře se na fakultě líbí skvělá parta lidí, studentský život, grilování na začátku roku, turnaje v paintballu a v Counter Strike: Global Offensive. „Každý den je výzva, ráno vstanu, těším se na další úkol, který mi škola přinese a budu ho moci vyřešit,“ dodává Bára, která navíc novým studentům pomáhá zorientovat se v předmětech, vybrat vyučujícího nebo poradí, jak trávit volný čas v Pardubicích a okolí. Obrátit se na ni nebo její kolegy mohou nejen „prváci“, ale i zájemci o studium, kteří se rozhodují, kam pošlou přihlášku. Bára, Dominik i Lukáš jsou totiž Navigátory a kdykoliv jim ukážou, jak to na fakultě chodí. Dokonce i teď, kdy na poslání přihlášky zůstává několik posledních březnových dnů.

Chci si podat e-přihlášku

Jednou bude možná řídit dopravu, nebo zachraňovat životy jako profesionální hasič. Teď ale hlavně běhá. A ve svém živlu je vždycky, když právě prší. Štěstí nad ním pršelo i v Argentině. Jan Janů, student Dopravní fakulty Jana Pernera, skončil v této jihoamerické zemi na mistroství světa v běhu do vrchu čtvrtý. Od medaile ho přitom dělily jen tři sekundy.

Čtvrté místo je obrovský úspěch. Vnímáte to tak také?

Kdyby mi někdo před závodem řekl, že doběhnu na 4. místě, nevěřil bych mu. Je tedy pravda, že s trenérem jsme přípravě na tento závod věnovali hodně úsilí a času. Za posledních pět měsíců před závodem jsem byl dva a půl měsíce v horách, ve vysoké nadmořské výšce, a tam trénoval.

Kolik kilometrů denně uběhnete?

Na soustředění jsou mé obvyklé denní tréninkové dávky v rozmezí 25-35 km v různých intenzitách. Takže jsem taky věděl, že natrénováno mám, netušil jsem ale, že by to mohlo stačit na to, abych se poměřil s těmi nejlepšími na světě. Jak se říká, s jídlem roste chuť, před závodem bych bral 4. místo všemi deseti, po závodě si říkám, že je škoda toho třetího místa, kdy mně na třetí příčku chyběly pouze tři vteřiny.

Jak se vám běželo?

Moc rád závodím v dešti, a na závod začalo přímo lít, takže jsem byl ve svém živlu. Náš závod se běžel v polovině listopadu, kde v Argentině mají inverzní roční období, takže tam bylo příjemné jaro. Dny před závodem panovalo ve Villa La Angostura teplé slunečné počasí, takže četné dešťové srážky v den závodu byly pro mě příjemným ochlazením.

Jaké převýšení jste musel překonat?

Běželi jsme závod téměř 15 km dlouhý s kladným i záporným převýšením (start i cíl byly na jednom místě) něco málo přes 800 m. Větší část trati vedla místními pralesy, měli jsme tam nespočet brodů a malých potůčků, trať byla velice pestrá a členitá.

Mužský tým se v Argentině umístil první. Trénovali jste společně?

Podařil se nám opravdu husarský kousek. Ještě nikdy v historii naší země se nestalo, aby mužský tým přivezl z mistrovství světa v běhu do vrchu nějakou medaili, my přivezli rovnou zlatou. Takže veliká senzace. Jeden z mnoha faktorů, proč se nám na mistrovství tolik dařilo, je podle mého názoru i to, že jsme do Argentiny přiletěli dříve než výpravy ostatních států. Takže jsme se stihli lépe aklimatizovat. Společně jsme ale netrénovali, každý jsme navíc zvolili jiný způsob přípravy. Někdo se připravoval v Alpách, někdo na Šumavě, v Tatrách nebo v Beskydech, každý podle svých finančních i časových možností.

Jak jste se dostal k běhání?

Bydlím na vesnici u Nového Města na Moravě. Doma máme menší hospodářství, takže mi pohyb už odmalička nebyl cizí. Žádný sport jsem ale nedělal, pracoval jsem na statku, v lese nebo na poli, a mou fyzickou zdatnost rozvíjel. Až na základní škole v osmé třídě si mě všimla trenérka paní Holubová na školních závodech, od té doby jsem začal běh trénovat. Jelikož pocházím z Vysočiny, kde jsou kopce všudypřítomné, navíc mám hory rád, tak se postupem času ukázalo, že právě běh do vrchu je má nejsilnější běžecká disciplína.

Co vás na běhání nejvíce baví?

Ta volnost. Při tomto sportu se nemusíte na nic vázat. Nemusíte se vázat na žádnou otevírací dobu sportovišť, neomezuje vás počasí ani tma. Stačí pouze zvolit vhodné oblečení a obuv, popřípadě si vzít čelovku a můžete jít běhat kdykoliv a kamkoliv. Rád objevuji nová místa, k čemuž běh přímo vybízí.

Jste před závodem nervózní?

Dříve jsem býval hodně, teď už se tolik nestresuju. Podle mě je taková ta přirozená nervozita zdravá a na místě. Když jsem na závodech typu mistrovství Evropy či světa a dýchá na mě atmosféra velkých závodů, snažím se na to nemyslet a nepřipouštět si to.

Jaký je váš tréninkový plán?

Ten se odvíjí od toho, v jaké fázi přípravy se nacházím. Teď přes zimu nabíhám objemy, čím více se blíží závody, tak se snažíme více běhat rychlost. Tréninkový plán pro běh bych přirovnal k pyramidě. V přípravné fázi se nabíhají objemy, to je ten pomyslný základ pyramidy. Čím větší je ten pomyslný základ, tím více je možné na čem stavět. S blížícími závody se tréninkové jednotky zkvalitňují, to znamená, že běhám méně a rychleji, až na pomyslném vrcholu pyramidy by měl být ten hlavní závod sezóny.

Máte nějaký speciální výživový plán?

Žádnou dietu ani výživový plán nemám. Myslím si, že s mou naběhanou kilometráží si samo tělo řekne, co mu chybí, co potřebuje. Takže jím, na co mám právě chuť. Sladké mám rád, ale oblíbil jsem si zelené čaje, které se nesladí, takže piju neslazené nápoje.

Jaký je váš největší sportovní úspěch?

Je to právě 4. místo na mistrovství světa v běhu do vrchu v Argentině. Mé dosavadní maximum bylo 11. místo na mistrovství světa v běhu do vrchu. Pro letošní rok jsem mistr ČR v této běžecké disciplíně. Ovšem konkurence je u nás hodně vyrovnaná, takže to vůbec není jednoduché prosadit se u nás v této disciplíně.

Sportoval jste i přímo na univerzitě?

Na Katedru tělovýchovy a sportu jsem chodil sportovat v rámci povinně volitelného předmětu Tělesná výchova. Možnosti zázemí v jejích prostorách jsem také často využíval, když jsem měl mezi výukou nějaký čas. Abych tento volný čas efektivně využil, tak jsem si šel zatrénovat, což mi umožnilo studovat a zároveň dvoufázově trénovat. Takto jsem to praktikoval na bakalářském studiu. Navazující studium jsem začal studovat dálkově, takže většinu tréninkových jednotek mám doma na Vysočině, do Pardubic jezdím jenom jednou za čas.

Studujete obor Technologie a řízení dopravy. Je náročné skloubit studium se závoděním?

Bakalářské studium jsem studoval prezenční formou, s vyučujícími jsem se vždy snažil domluvit a ve většině případu mi vyšli vstříc, za což jsem jim velice vděčný. Takže při bakalářském studiu jsem mohl sportovat bez větších problémů. Po skončení bakaláře jsem si začal plnit svůj sen a šel jsem pracovat k hasičům, k tomu jsem pokračoval ve studiu navazujícího studia, tentokrát v kombinované formě. Bylo už náročnější skloubit školu s vrcholovým sportem. Do toho noční, mnohdy fyzicky i psychicky náročná práce, omezený počet dovolených. Proto jsem se po necelých dvou letech rozhodl práci u hasičů přerušit a naplno se věnovat studiu a sportu.

Máte nějakou vysněnou práci v oboru, nebo se spíše vidíte ve sportovním odvětví?

Po studiu bych se rád i nadále věnoval sportu. Sport už tak nějak patří k mému životu. Získané vědomosti z dopravní fakulty bych v budoucnu rád promítl do praxe a živil se jako technolog dopravy. Navrhovat jízdní řády, sledovat potřeby a proudy cestujících a rád bych přispěl k rozvoji integrovaných dopravních systémů.

Bc. Jan Janů (26) studuje obor Technologie a řízení dopravy se zaměřením Technologie a řízení dopravních systémů na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. Rád cestuje, sportuje a má rád dobrodružství. Když se pro něco rozhodne, jde si pevně za svým cílem. Je milovníkem hor a přírody.

V Týně nad Vltavou se v pátek konala konference Budoucnost regionální dopravy 2020. Pozornost mimo jiné vzbudil doc. Ing. Pavel Drdla, Ph.D. z Katedry technologie a řízení dopravy Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Podle něj jsou české a moravské kraje příliš malé a uměle stvořené na to, aby kvalitně zajistily železniční dopravu. Drdla kritizoval i tarifní chaos, který nastal s příchodem nového jízdního řádu. Vyjmenoval řadu různých systémů, podle kterých si různé kraje určují ceny (pásma, zóny, kilometry, atd.). „Neměli bychom dělat z cestujícího einsteina tarifních systémů v různých krajích,“ uvedl docent. Inspiraci by podle něj měli Češi hledat ve Švýcarsku. 

Jak hodnotíte situaci, která v polovině prosince nastala v regionální železnici, a především často zmiňovaný tarifní zmatek?

Situace se v České republice po 15. prosinci 2019 výrazným způsobem zkomplikovala. Jsou pochopitelné obavy cestujících z určité nepřehlednosti a bohužel už jsou i první náznaky úbytku cestujících. Cestující tyto změny považují za nepohodlné a nejsou ochotní věnovat tolik času jejich studování. Bohužel se to projevuje odlivem cestujícím z veřejné dopravy. Neexistuje přitom jednoznačné stanovisko a jednotný postup, některé kraje jdou formou brutto smluv, jiné využívají netto smlouvy, a každý samozřejmě hájí svou pozici. Navíc jedna věc jsou cesty v rámci krajů a druhá jsou cesty na větší vzdálenosti přes krajské hranice, kde ta situace je vůbec nejsložitější. Požadovat po cestujícím odbavení pomocí několika jízdenek je nešťastné.

Může být řešením onen jednotný státní tarif, který připravuje rezort dopravy a který už měl být dávno hotov? A nebude vadit cestujícím, že bude vyšší než jiné jízdné?

Cestující jsou podle mě ochotni si za určitý komfort připlatit. Pokud ten rozdíl nebude markantní a ten tarif jim umožní lepší orientaci. Drobné zvýšení proto budou cestující akceptovat. Dnes se hodně diskutuje i o celosíťové jízdence, která by ale určitě neměla končit jen u železniční dopravy, ale měla by směřovat na veřejnou dopravu jako celek. Ale nesmí se zapomínat ani na jízdenky na jednotlivé jízdy, neboť řadě cestujících se síťové jízdenky z důvodů malé četnosti jejich cest nevyplatí.

Ve své prezentaci jste zmínil řekněme určitou nekoncepčnost při vzniku krajů, absenci spádovosti, porovnával jste jejich velikost se spolkovými zeměmi v Německu. Mohla by být řešením nějaká nadregionální integrace v podobě nějakých dopravních spolků?

Začnu tím srovnáním s Německem. Ve své prezentaci jsem naznačoval, že počet obyvatel jedné spolkové země vychází v průměru nad pět milionů obyvatel, kdežto v České republice při 14 krajích to vychází zhruba na tři čtvrtě milionu obyvatel. Pokud bychom chtěli kopírovat Německo, tak by to znamenalo, že bychom měli dva, maximálně tři územní celky. Což by zřejmě ze strany krajských samospráv nebylo asi správně pochopeno. Ale určitě se musí zohlednit i to, že bohužel (ať chceme, nebo ne) nejsou stávající kraje přirozenými celky. Vznikly sloučením několika okresů vzniklých v roce 1960, což znamená, že tyto kraje jsou umělé jednotky. A nemusí respektovat přirozenou dopravní spádovost. Co se týká té další části otázky: určitě nějaké řešení bude muset přijít. Doporučoval bych model Švýcarska, kde je sice více dopravců a více integrovaných systémů, ale cestující tím není nijak postižen. On si koupí jízdenku z bodu A do bodu B a už neřeší, se kterým jede dopravcem nebo v jakém se zrovna nachází integrovaném systému. To už je úloha těch, kteří si přerozdělují tržby. Tedy ani v České republice bychom neměli dělat z cestujícího einsteina tarifních systémů v různých krajích, vůbec by tím neměl být zatěžován.

Jak to udělat z administrativního hlediska? Nebylo by záhodno odebrat krajům pravomoc objednávat vlaky, nebo by měl stát zřídit nějakého nadregionálního integrátora a clearingové centrum tržeb?

To je zajímavá otázka. Jak jsem naznačoval, tak ten problém je spojen zejména s tím, že – lidově řečeno – je v České republice krajů mnoho. Potom i otázka toho řešení je velmi komplikovaná. Objevují se v jednotlivých návrzích náznaky změny kompetencí, ale těžko říci, jestli je to průchodné. Stát se to může jen na základě politického rozhodnutí. Pokud chcete znát čistě můj názor, pak u páteřní dopravy, kterou železniční doprava je, by si objednávka zasloužila návrat na celostátní úroveň. Oblast autobusové linkové dopravy by na úrovni krajů mohla zůstat. Ale i u ní by bylo na místě zvážit větší propojenost mezi kraji, protože bohužel i u autobusové dopravy působí hranice krajů jako značná bariéra dopravní obslužnosti.

Jsme na konferenci k budoucnosti lokálek. Jak ji vidíte vy?

Podle mého názoru je jediná jejich šance na budoucnost v provázanosti, tedy všechny druhy dopravy se musejí vzájemně doplňovat, a to nejen v rámci veřejné dopravy. Je to i otázka propojení s dopravou individuální, která se může s veřejnou dopravou výborně doplňovat, vzpomeňme třeba cyklověže nebo parkoviště P+R. Lokálky jako takové nemohou být ostrovem, pokud budou zapojeny do širšího kontextu, tak určitě budoucnost mají.

Rozhovor byl převzat zdopravy.cz

Pavlína Vágnerová měla ekonomické zaměření. Statistika ji ale nudila. Na doporučení kamaráda přestoupila na Dopravní fakultu Jana Pernera a zamilovala si logistiku. Aby zjistila, která logistická pozice je pro ni ta pravá, naskočila do Trainee programu ve ŠKODA AUTO. Nakonec tam zůstala a dnes pracuje na oddělení Plánování logistiky. Má ráda jednoduchost, selský rozum při plánování a je zastánkyní ekologických řešení.

Jak vás napadlo se do programu přihlásit?

Oslovila mě personalistka přes LinkedIn. A jelikož jsem měla kamaráda, který byl v programu přede mnou, tak jsem se přihlásila.

Co bylo dál?

Následovalo výběrové řízení, které pro mě bylo další výzvou. Mělo několik kol, přes které se kandidát musí dostat, až po Assesment center, kde vás hodnotí komise z řad manažerů firmy.

Čím je Trainee program zajímavý?

Je to program, který nabízí absolventům vysokých škol možnost vidět náplň práce na různých odděleních a najít tak místo, které je bude naplňovat a bavit. Dále v průběhu celého roku vám umožní studovat cizí jazyk nebo se školit v rámci sebe rozvoje. Největší benefit vidím v kontaktech, které v průběhu roku získáte.

Proč jste se rozhodla do toho jít?

Po škole mi nebylo jasné, v jaké oblasti logistiky chci pracovat. Z tohoto důvodu mi přišlo super, že v rámci Trainee programu máte možnost rotovat po různých odděleních, kde můžete poznávat a vyzkoušet si náplň dané práce. Navíc za podpory svého mentora a koordinátora programu. 20 % náplně práce jsou i tzv. soft aktivity. Pomáháte organizovat eventy nebo se můžete školit. Také můžete absolvovat zahraniční rotaci – já měla možnost jet do Indie.

Co jste si z této cesty odnesla?

Z mého pohledu je to nádherná země plná kontrastů, kde na jedné straně vidíte všude poházené odpadky a pak jste ve čtvrti plné vil, parků a hotelů a nepoznáte, že byste byli v té „špinavé“  Indii, jak je známo z obrázků. Z pracovního hlediska vidím, že je důležité vzájemné porozumění a respektování obou kultur.  

Pro jaké oddělení pracujete dnes?

V rámci Trainee programu jsem rotovala v Logistice a mé hlavní místo je na Plánování logistiky, kde je moje mentorka vedoucí. Spolu jsme vytvořily rotační plán, napříč logistikou a ostatními odděleními, s nimiž spolupracují, jako je nákup, dispozice, operativní logistika a další. Na jednotlivých odděleních jsem dostala k vypracování jejich aktuální projekty, abych získala různé zkušenosti a díky podpoře jednotlivých pracovníků také kontakty pro mou cílovou pozici. Už v průběhu Trainee programu jsem dostávala nabídky na různá oddělení, ale nakonec jsem si zvolila pozici Specialista pro plánování logistiky výroby agregátů, kde s nabíhající elektromobilitou plánuji toky, plochy a logistické technologie pro výrobu náprav do elektrického vozu.

Co vás na práci nejvíce baví?

Na mé pozici mě baví různorodost mé každodenní práce a mladý kolektiv v kanceláři.

Elektromobilita a udržitelná mobilita je dnes velké téma. Jste příznivkyní ekologických řešení?

Ano jsem, ale zastávám ten názor, že každý musí začít sám u sebe a pozastavit se nad svojí ekologickou stopou a nemít v hlavě, že sám nic nezmůže. V dnešní konzumní době je pro lidi těžké si něco odepřít nebo přemýšlet nad tím, jestli to vůbec potřebujeme. Pořád jezdím do práce na kole, když někam cestuji, snažím se o sdílenou mobilitu, ale upřímně ne vždy jsou k tomu podmínky. Všeho s mírou!

Myslíte, že naši generaci v tomto ohledu čeká revoluce?

Nevím, jestli revoluce, ale je pozitivní, že se o tom již mluví a dostává se to do povědomí všech.

Na co z dob studií ráda vzpomínáte?

Na spolužáky, se kterými jsme vždycky čekali na chodbách před hodinou a kecali. Na město Pardubice, kde jsem jeden rok jezdila na koloběžce a další rok na kole, na brigádu v obchodě Náš Grunt. Nebo také na přestávky, kdy jsme si šli pro něco dobrého do bufetu u Dědka, nebo hned po škole zamířili zhodnotit celý den a život do Áčka.

Čím jste chtěla být?

Původně jsem měla zaměření ekonomické, ale pro mě se stala statistika nudnou, i když s cennými údaji. Až přes známého, který pracoval v logistice, jsem přestoupila na studium na dopravní fakultu. Líbí se mi totiž jednoduchost a nutné využití selského rozumu při tvorbě a plánování, aby všechno na sebe navazovalo a dávalo smysl. Obecně si myslím, že logistika je jako žilní systém, který zásobuje naše srdce a bez kterého by nemohlo fungovat.  

Ing. Pavlína Vágnerová vystudovala Dopravní fakultu Jana Pernera Univerzity Pardubice, obor Technologie a řízení dopravy. Původně studovala statistiku a stochastické metody na VŠE v Praze, ale pak přestoupila na studium logistiky na DFJP. Při škole byla na studijní stáži ve Finsku a na pracovní stáži ve Španělsku. Po promoci absolvovala Trainee program ve ŠKODA AUTO, kde momentálně pracuje na oddělení Plánování logistiky. V rámci rodinné firmy devátým rokem pomáhá organizovat semináře v oblasti osobnostního růstu a rozvoje.

Odhalit rakovinu slinivky v časném stadiu nemoci. Přesně před rokem představil profesor Michal Holčapek z Fakulty chemicko-technologické metodu, která by mohla zachránit život statisícům pacientů. Média chtěla rozhovory, lékaři se ptali, kdy bude vyhodnocení výsledků, a pardubickému vědci drnčely na stole telefony. Lidé se sami hlásili do výzkumu a nabízeli ke zpracování své vzorky. Uvést metodu do praxe však ještě potrvá. Výzkum pokračuje. Kam se pardubičtí vědci posunuli?

V současné době se Michal Holčapek z katedry analytické chemie snaží se svojí skupinou dotáhnout realizaci několika patentů, které jsou podány, a zvolit nejvhodnější strategii pro vstup do národních fází ve vybraných zemí, kde plánují zaměřit se na karcinom pankreatu. Tato diagnóza má ze všech nádorových onemocnění nejhorší prognózu.

Spolupráce s odbornými pracovišti

Výzkumná skupina začíná spolupráci s Ing. Karolínou Peškovou z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, s oddělením, které je zodpovědné za novorozenecký screening v ČR. Ročně analyzují asi 70 tisíc novorozenců s testem na závažné onemocnění poruchy metabolismu. Mají zkušenosti se žádostmi, aby mohla být do praxe uvedena nová screeningová metoda. „Je to tedy nejlepší místo, kde mohou také ověřit, že naše metoda skutečně funguje. Můžeme zde dokončit kroky, aby celý náš výzkumný proces mohl být uvedený do klinické praxe,“ vysvětluje další kroky v bádání profesor Holčapek.

Tým profesora Holčapka dlouhodobě spolupracuje s prof. Bohuslavem Melicharem z Fakultní nemocnice v Olomouci, doc. Romanem Hrstkou z Masarykova onkologického ústavu, odkud vědci získali vzorky rakoviny slinivky. Nově navázali spolupráci s Dr. Milanem Vošmikem z Fakultní nemocnice Hradec Králové, kterou garantuje přímo ředitel nemocnice profesor Vladimír Palička a který se o tento výzkum velmi zajímá.

Potřebuje větší tým

Během roku posílili výzkumný tým další dva studenti doktorského studia. Nyní má skupina sedm lidí. Ale i s tímto počtem lidí trvá výzkum déle. „Veškeré věci velmi důkladně ověřujeme a chceme mít naprostou jistotu v tom, co ukazujeme a prezentujeme,“ zdůrazňuje vědec. Profesor Michal Holčapek by byl rád, kdyby ve skupině bylo vědeckých pracovníků více. Ideálně by si představoval 10 až 12 lidí. Významná by byla i externí spolupráce s biology a biostatistiky či softwarovými specialisty. „Dostat do skupiny kvalitní studenty je asi ta úplně nejtěžší a zároveň nejdůležitější věc na naší práci, ale věřím, že naše skupina má zájemcům co nabídnout. Pokud studenty baví analytická chemie, tak ať neváhají a podívají se na vypsané diplomové práce nebo mě rovnou kontaktují,“ říká profesor Holčapek.

Studenti nejdříve pracují s nebiologickým materiálem a postupně se seznamují s hmotnostní spektrometrií, softwary a prací s lipidy. Až zvládnou tuhle výzkumnou část, mají příslušné očkování a školení, začíná jejich práce s nádorovými buňkami a analýzou.

 „Ještě do minulého roku jsem si neuvědomoval, že to, co děláme, může být časem přelomové. Jenže výsledky začaly mít reálnější podobu,“ říká student doktorského studia Ondřej Peterka, který by chtěl i po skončení studia zůstat na univerzitě kvůli zajímavé vědecké práci a skvělým lidem.

Každý nový člověk přináší do týmu nové nápady. A s novými nápady se může z tříměsíční stáže v Singapuru vrátit i doktorandka Michaela Chocholoušková. Na zahraničním pracovišti se nyní zabývá vývojem metodiky pro ověření kvality poskytnutých biologických vzorků. Získané vzorky z nemocnice by měly být řádně zamraženy v krátkém čase, ale vědci nemají způsob, jak jej správně ověřit. Některé vzorky v modelech selhávají a chemici nevědí, proč tomu tak je. Jestli je to biologická variabilita, nebo došlo k chybnému zpracování.

Skupina v této asijské zemi a také Německu patří společně s pardubickým týmem ke třem nejlepším na světě, co se lipidomické analýzy týká. „V Singapuru spolupracujeme s prof. Wenkem z National University of Singapore, jehož skupina patří mezi absolutní světovou špičku a nyní vybudovali i díky podpoře místní vlády tak excelentně vybavenou laboratoř, že to je výjimečné i ve světovém měřítku. V tomto směru je doktorandka na skutečně vynikajícím pracovišti,“ zdůrazňuje profesor Holčapek a dodává:  „My také máme dobré instrumentální vybavení, i když nedokážeme pravidelně kupovat nejnovější modely přístrojů, ale i přesto si dokážeme práci nastavit tak, abychom byli schopni konkurovat.“

Vědci z Fakulty chemicko-technologické mají v této oblasti zajímavé výsledky a z klinického pohledu se lékařům jeví tento výzkum jako zajímavý, protože dosud neexistuje žádný spolehlivý biomarker pro včasnou diagnostiku. Ať už v oblasti patentové žádosti, tak v rámci výzkumu. „Posílali jsme rukopis studie do časopisu Nature Metabolism (impakt přes 32) a podařilo se nám dostat do recenzního řízení. To se podaří asi 20 procentům rukopisů a zbylých 80 procent editor zamítne bez recenzního řízení,“ říká vedoucí vědeckého týmu.  Bohužel po získání čtyřech posudků, které se nám nezdáli přehnaně kritické, se editor rozhodl, že dále recenzní řízení nebude pokračovat. Byly totiž vyžadovány další verifikace, jako například změření vzorků dalším nezávislým pracovištěm, testy na buněčných liniích, testy na zvířecích modelech xenograftovaných myších. U těchto myší štěp pochází z jiného živočišného druhu, nádor neroste podkožně, ale přímo v orgánu. 

Brzdy ve výzkumu

Tým profesora Michala Holčapka během deseti měsíců splnil požadavky, kromě pokusů na myších. Je to totiž mimořádně nákladný experiment a dělá jej pouze několik pracovišť na světě. „V tuhle chvíli máme doměřeny všechny ostatní věci, které se týkaly článku a chystáme se rukopis zevidovat a znovu poslat do stejného časopisu,“ říká profesor Holčapek, který zároveň přiznává, že chtěl být ve výzkumu o kousek dál. Bohužel jej brzdí vnitřní a vnější faktory. Je to například vysoká finanční náročnost patentové ochrany, hledání komerčního partnera pro realizaci projektu, neexistence etické komise na univerzitě či pomalý proces smluvního výzkumu dalšími fakultními nemocnicemi. „Ti, co nám poskytují vzorky, se samozřejmě ptají, kdy bude vyhodnocení. Snažíme se publikovat klíčové výsledky na rakovinu slinivky a také udělat první pokusy s převodem naší metodiky na jiné pracoviště.“ 

Vědci dosahují skvělých výsledků

Žádné screeningové postupy na včasnou detekci rakoviny několika typů rakoviny v současné době k dispozici nejsou. „Jsou pouze některé metody založené na glykoproteinech, jejichž spolehlivost není zase tak vysoká. Správnost stanovení je 70 – 80 procent. Tyto metody ale selhávají pro včasná stadia,“ vysvětluje profesor. Úspěšnost metody, se kterou pracují vědci na Univerzitě Pardubice, se neliší podle stadia rakoviny, což je naprosto klíčová věc. S rakovinou slinivky je těžké pacienta v pozdním stadiu už léčit. Přežití je jeden až dva roky v závislosti na stadiu, šance na úplné vyléčení je mimořádně nízká. Pokud tedy vědcům veškeré testování vyjde, metoda bude uvedena v klinickou praxi, bude to pro tým profesora Michala Holčapka světový úspěch, ale zejména by to mohlo pomoci zachránit životy díky včasné diagnóze.

Vědecký tým

Michal Holčapek
Vystudoval Fakultu chemicko-technologickou Univerzity Pardubice a je vedoucím skupiny mladých vědců. Specializuje se na hmotnostní spektrometrii, kapalinovou a superkritickou chromatografii a lipidomickou analýzu. Se svým týmem pracuje na výzkumu typů rakoviny s vysokou úmrtností a bez spolehlivého screeningu, například rakoviny slinivky, plic, prostaty a ledvin.

Robert Jirásko
Je nejzkušenějším členem skupiny prof. Holčapka, pod jehož vedením na Univerzitě Pardubice obhájil diplomovou i disertační práci. Kromě výzkumu v oblasti analýzy lipidů a jejich významu při diagnóze rakoviny se podílí i na řadě dalších prací týkajících se analýzy metabolitů léčiv či nejrůznějších organických a organokovových sloučenin. Jakožto akademický pracovník se věnuje i výuce předmětu Hmotnostní spektrometrie v organické analýze, laboratorních cvičení a podílí se na odborném vedení studentů.

Michaela Chocholoušková
V současné době je na stáži v Singapuru a po svém návratu by měla u nás zavést nové metody pro ověření kvality vzorků krve dodávaných z klinických pracovišť a také by v příštím roce měla obhájit svoji disertační práci a pak nastoupil na postdoktorandský pobyt.

Ondřej Peterka
O práci profesora Holčapka se dozvěděl na jeho přednáškách a jelikož se vždy zajímal o farmacii, jeho výzkum ho nadchnul. Domluvil si schůzku a spolupráce byla na světě. V nedávné době ukončil studii extracelulárních částic izolovaných z krevní plazmy a nyní se věnuje derivatizacím lipidů. Na jaře příštího roku se chystá na 3 měsíční stáž na kliniku do Regensburgu, která by měla napomoci k převedení metodiky do klinické praxe.

Denise Wolrab z Rakouska
Nastoupila do skupiny hned po obhajobě PhD. na Univerzitě ve Vídni, tedy od června 2017. Nyní získala juniorský grantový projekt od Grantové agentury ČR na tři roky. Naše skupina jí instrumentální možnosti, které ona na svém domovském pracovišti nemá.

Jakub Idkowiak z Polska a Zuzana Vaňková jsou noví studenti doktorského studia, kteří do týmu přišli v září tohoto roku.

A tohle jsme my, náš tým.