Povídali jsme si s Janem Vodičkou, který se zabývá výzkumem čichu a chuti na Univerzitě Pardubice. Jaký je pohled klinického lékaře na českou vědu? A jak se dostávají inovace v medicíně do praxe?

Jste lékař s klinickou praxí, působíte na Fakultě zdravotnických studií na Univerzitě Pardubice. Kdy jste se rozhodl, že svoji kariéru zasvětíte také vědě?

Po dokončení studií jsem nastoupil do Pardubické nemocnice na oddělení ORL. Měl jsem štěstí na mentory. Kliniku vedli profesoři Arnošt Pellant současně s Viktorem Chrobokem. Kladli velký důraz na léčebně-preventivní péči a současně nás vedli k tomu, abychom se neustále aktivně vzdělávali a cíleně se věnovali i určitému tématu. V tom je obsažená i vědecká práce.

Díky vědecké činnosti se lépe orientuji v moderních postupech. Nicméně také na klinice zkoušíme a vyvíjíme takové metody, které ve finále pomohou pacientovi, jak ve smyslu stanovení diagnózy, tak v léčbě.

Takže vy jste se vlastně od profesního seberozvoje dostal až k vlastní vědecké činnosti?

U nás v republice se před 15 lety nikdo intenzivně nevěnoval problematice čichu ani chuti, takže jsme chtěli založit specializované pracoviště. Začali jsme rozvíjet prvotní jednoduchou metodiku vyšetření čichu v Česku. Pan profesor Pellant mi dal kontakty na zahraniční pracoviště, se kterými vedeme mnoho odborných debat, ale navzájem se i navštěvujeme. Od té doby, co jsme se začali na naší klinice zabývat čichem a chutí, tak pacientů začalo přicházet čím dál tím více. U některých z nich jsou i možnosti léčby.

Váš výzkum je tedy vyloženě o tom, abyste dostal svoje inovace do praxe?

Moje role je v klinické aplikaci. Nemáme takové zázemí, abychom mohli dělat bazální výzkum. Nicméně máme možnosti spolupráce napříč univerzitou a jsme schopni naše poznatky předat do klinické praxe.

Když se podíváte z pohledu akademického pracovníka na českou vědu, co jsou podle Vás největší aktuální problémy?

Velký problém vidím v nedostatku financí, to řeším často. Mladé nadějné talenty si chci udržet, neměli by pracovat zadarmo. Ověření postupů v klinické praxi je dlouhodobý proces a zachovat kontinuitu práce je proto velmi důležité.

Ale zároveň si myslím, že na lékařských a zdravotnických fakultách je stále prostor, aby byli studenti zapojováni více do vědy. Měl by na to být kladen větší důraz a současně by nadějní studenti měli být ohodnoceni za kvalitně odvedenou práci. Potřebují podpořit, aby nezůstali jenom u klinické medicíny, ale také pokračovali ve vědecké práci. Lékaři působící také jako vědci by měli umět nabídnout i něco navíc, snažit se motivovat studenty, aby započali a pokračovali ve vědecké práci.

Co myslíte tím nabídnout „něco navíc“?

Měli bychom se více starat o složku propagace pracoviště a projektů, které jsou na něm vedeny. Zapojit studenty od začátku i do mezinárodní spolupráce. Dřív jsem obecně k propagaci přistupoval relativně kriticky, protože jsem věřil, že člověka má věda vnitřně bavit. Nyní věřím, že student musí mít pocit, že ho to nejen baví, ale také že je to užitečné. A navíc ta odvedená práce má být i řádně zaplacená.

Setkala jsem se s názorem, že pokud není klinický lékař-vědec součástí výzkumného týmu, pak se může ocitnout v situaci, kdy zůstává na vše zcela sám a dělá vědu "večer doma pod lampičkou".

Mám zkušenost z německých Drážďan, kde je centrum pro čich a chuť (klinické i výzkumné pracoviště současně). Tamní lékaři ošetřují pacienty na ORL klinice a dále mají pacienty s poruchou čichu, některé z nich zařadí do studií. Velký rozdíl je v tom, že klinická praxe obnáší přibližně 50 % zaměstnání. Zbytek času věnují vědecké práci v jiné, klidnější části budovy kliniky ORL. Tam mají prostor utřídit si myšlenky, tvořit projekty a sepisovat, co potřebují. I produkce jejich vědeckých výstupů je výborná.

Jak to tedy probíhá u nás?

My máme velkou spoustu zajímavých dat. Času je ale tak málo, že data zůstanou nevyužitá. V Drážďanech mají jasnou linku. Rozpracuje se projekt, uzavře se a pak se řádně publikuje. A jde se na projekt další. U nás dokončíme sběr dat, výsledky pak odpřednášíme a většinou se jde na projekt další, aniž by se výsledky publikovaly. To je škoda, protože pak na výstupy naší práce může reagovat někdo ze zahraničí, můžete navazovat další spolupráci. Publikace jsou důležité a na našem pracovišti se snažíme tuto část zlepšit.

Je čas ten klíčový problém?

Čas je problém. Ale i když budu mít v práci více času, prostor na přemýšlení budu mít až doma v klidu. Velká většina mých kolegů to tak dělá. Je skoro nemožné najít si klid na vědeckou práci v lékařském prostředí.

Jaká je dle vašeho názoru konkurenceschopnost Česka v oboru medicíny?

Co se týče pacientů a léčebně-preventivní péče používáme ve srovnání se zahraničím shodné metody. V rámci vědeckých výzkumů nicméně v zahraničí mají k dispozici nejen novější přístrojové vybavení, ale především více personálu, který s novými přístroji pracuje. Hlavní důraz kladu na rozdíl v personálním zajištění.

Pokud se porovnáme s německými klinikami, ve výzkumných procesech jsou určitě dál. Nicméně to není tak, že nejsme pro zahraničí rovnocennými partnery. Vždy přinášíme nové pohledy a metody, které jsou sice jednodušší, ale pořád si je se zájmem vyposlechnou.

Na čem pracujete teď?

V minulosti jsme intenzivně pracovali na vyšetření čichu, na našem pracovišti vznikl i jednoduchý screeningový test. Nyní cílíme na vyšetření chuti. Chuť je trochu upozaděná, ale je potřeba, aby se velmi dobře vyšetřila, protože často je porucha čichu s poruchou chuti spojena. Cílem je vytvořit takový test, který lze provést v pohodlí domova. Toto vyšetření chuti bude umožnovat i stranové odlišení na jazyku.

Porucha chuti se může objevit u mnoha nemocí. Může to být cukrovka nebo hypertenze. Dále se s poruchami chuti setkáváme u neurologických nemocných nebo u nemocí v oblasti ORL.  Například může být přerušený nerv (chorda tympani) a pacient chuť necítí. Také léčba nádorů v oblasti hlavy a krku ozařováním vede ke zhoršenému vnímání chuti. Náš test umožní zjistit, jaký je stav chuti, jak intenzivně si má pacient stravu solit nebo sladit, a tím pro ně bude přínosem.

Na tento projekt jste získal podporu v podobě grantu Technologické agentury GAMA, proof of concept. Jaká je prvotní myšlenka?

Výzkum je podpořen v rámci covidových projektů. V oblasti čichu je metodika vyšetření velmi dobře propracovaná, ale chuť zůstává velice pozadu. Až v rámci pandemie covid-19 se o čichu začíná více mluvit a tím pádem je i větší zájem o vyšetření nejen čichu, ale i chuti.

Myšlenka projektu je následující. Pokud pacient prodělal covid-19 a bude přetrvávat porucha chuti, zajde do lékárny a udělá si test. Jednoduše si zjistí, zda je chuť porušená nebo ne. Pokud ano, tak musí dávat pozor na to, jak si sladit a solit a od lékaře dostane případně doporučení k léčbě.

V našem dlouhodobém cíli plánujeme, že lékaři budou mít k dispozici test, kterým se mohou pacienti vyšetřit doma. Zjistí se, jestli je chuť zhoršená nebo zachovaná. Lékaři budou mít k dispozici standardní instrument, kterým budou vyšetřovat chuť. Doposud je chuť vyšetřována velmi raritně.

Kdo je konečný uživatel vaší metody?

Test je koncipován pro tři skupiny: za prvé pro pacienta, který se sám rozhodne, že si vyšetří chuť. Pak za druhé budou mít možnost ověřit stav chuti lékaři (neurologové, ORL, ale i praktici). A za třetí očekáváme, že společnosti, které dělají výzkum, budou chtít monitorovat léčbu novými preparáty i ve vztahu k chuti.

Jak jste daleko s posunutím do praxe?

Pracovali jsme na několika variantách testu, z nichž jedna se ukazuje jako nejvhodnější. Potřebovali jsme test dotáhnout do takové míry, aby se dalo udělat samovyšetření a současně stranové rozlišení. Jsme nyní ve fázi, že máme vhodný nosič a blížíme se i ideální koncentraci. Současně s tím testujeme aplikaci, kdy telefon nebo kamera sleduje, zda se pacient vyšetřuje správně. Je totiž klíčové, aby pacient zachoval správný postup. Předpokládám, že na podzim budeme metodiku verifikovat na větších souborech. V současnosti jsme tedy těsně před vyprodukováním testu, který bude opravdu definitivní a budeme ho ověřovat na větším souboru zdravých i nemocných osob.

Jaká je, pro vás osobně, cesta od myšlenky přes výzkum až do praxe?

Na Univerzitě Pardubice funguje centrum transferu velmi dobře. Cítím z jejich strany podporu. Kdykoli něco potřebuji, tak hledáme možnosti řešení. Především pak ze strany administrativy.

Jak ale vy sám vnímáte transfer technologií?

Ze začátku jsem byl z procesu transferu technologií trošku nešťastný. Cítil jsem ohromný tlak na komerční část, respektive na to, aby produkt nějaká firma začala vyrábět a vše se začalo prodávat a univerzita, aby byla nositelem myšlenky, patentu, užitného vzoru. Já jsem v první řadě lékař a zajímá mě, zda se ta metoda dostane do praxe. Jestli bude mít komerční úspěch je pro mě druhořadé. Přes moje počáteční neporozumění musím říct, že to má smysl. Nás i naše kolegy z ostatních fakult to nutí k tomu, abychom dotáhli praktickou využitelnost testu a současně se zabývali úspěchem propagací metody obecně.

A co transfer v medicíně?

Transfer v medicíně je složitější a všechno trvá mnohonásobně déle. Nebudeme mít jako výsledek projektu zdravotnický prostředek. To je na další roky schvalování, ale rozhodně budeme splňovat požadavky na bezpečnost. Pokud to srovnám se světem, obdobné metody k vyšetření čichu a chuti také nejsou v naprosté většině zdravotnickými prostředky.
Centrum transferu technologií by mělo brát v potaz i rozdílnosti v oborech, které žádají o granty. Časové a finanční náročnosti jsou velmi rozdílné.

Rozhovor je svolením převzatý z portálu Věda a výzkum

Zemřel doc. Ing. Jiří CAKL, CSc.

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že dne 29. července 2021 zemřel náš vzácný kolega, akademik doc. Ing. Jiří Cakl, CSc., prorektor Univerzity Pardubice v letech 2000 – 2014.

Docent Jiří Cakl svůj celoživotní odborný zájem zasvětil naší alma mater, Univerzitě Pardubice, na níž působil jako vysokoškolský učitel a vědec od samého začátku své profesní dráhy.

Svůj velice aktivní pracovní život věnoval bádání v oboru chemického inženýrství, zejména pak hydrodynamice toku nenewtonských kapalin vrstvami částic a kompaktními porézními materiály. Věnoval se i studiu procesních charakteristik tlakových membránových separačních procesů, a to na Ústavu environmentálního a chemického inženýrství na Fakultě chemicko-technologické. Rád se věnoval výchově nových generací odborníků, pro něž byl velkým vzorem a oporou. V odborné komunitě byl uznávaným kolegou.

Nejen svým odborným vědeckým dílem přispěl k rozkvětu a věhlasu pardubické vysoké školy. Plných 14 let (2000-2014) se podílel na řízení činností a života vysoké školy ve vedení Univerzity Pardubice ve funkci prorektora pro vnitřní záležitosti, poté ve funkci místopředsedy významného univerzitního orgánu – Rady pro vnitřní hodnocení Univerzity Pardubice (2018-2021). Byl členem Vědecké rady Univerzity Pardubice (2000-2014) a Fakulty chemicko-technologické (2001-2004, 2011-2015). Byl dlouholetým místopředsedou Rady vysokých škol ČR a předsedou Ekonomické komise RVŠ (2001-2008) a dlouholetým členem Sněmu Akademie věd ČR (2006-2010, 2014-2018). Za jeho přínosnou činnost pro vysoké školství mu udělil ministr školství v roce 2009 medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy I. stupně a v roce 2014 rektor Univerzity Pardubice Medaili za zásluhy o Univerzitu Pardubice.

Docent Jiří Cakl se navždy zapsal do kroniky života Univerzity Pardubice nejenom jako mimořádná osobnost našeho akademického života, ale také jako dlouholetý prorektor, člen vedení Univerzity Pardubice, vědec,  oblíbený vysokoškolský pedagog, ale také jako laskavý člověk, milý kolega a vzácný kamarád.

ČEST JEHO PAMÁTCE!

Fakultu restaurování Univerzity Pardubice povede opět Mgr. BcA. Radomír Slovik.  Expert na restaurování dokumentů a knižní vazby bude v čele fakulty i další čtyři roky. Děkana zvolila většina z devítičlenného akademického senátu fakulty jako kandidáta na děkana a  do funkce ho přímo na fakultě v Litomyšli oficiálně uvedl rektor UPCE Jiří Málek.  Druhé funkční období Radomíra Slovika začne 1. září.

„Mým cílem je udržet kvalitu výuky a propojit ji s praxí nejen v České republice, ale také v zahraničí. Záleží mi na tom, abychom si na fakultě udrželi inspirativní a tvůrčí prostředí pro mé kolegy a zejména pro studenty. Chci, aby naši absolventi byli oceňovanými špičkovými restaurátory a experti fakulty pokračovali v projektech na mezinárodní úrovni i v práci na nejcennějších dílech u nás,“ uvedl děkan Fakulty restaurování Univerzity Pardubice Mgr. BcA. Radomír Slovik.

Mgr. BcA. Radomír Slovik (40 let) je absolventem Institutu Restaurování a konzervačních technik, o.p.s. v Litomyšli (2004). V roce 2011 absolvoval také magisterské studium Kulturních dějin na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Jeho oborem je konzervace a restaurování dokumentů z papíru, také pergamenů, usní, pečetí a knižní vazby. Byl u založení fakultního Ateliéru restaurování uměleckých děl na papírové podložce (2005) a od roku 2006 vedl Ateliér restaurování papíru, knižní vazby a dokumentů. Několik let stál v čele Akademického senátu Fakulty restaurování a od roku 2014 působil jako proděkan pro vědu a tvůrčí činnost. Je třetím mužem v čele Fakulty restaurování v Litomyšli. Prvním děkanem byl zvolen 1. listopadu 2005 doc. Jiří Novotný, ak. sochař (2005 – 2009), kterého vystřídal Ing. Karol Bayer (2009 – 2017), dnes proděkan.

Jejich boom nekončí. Naopak nabírá na síle. Fenomén podcastů se šíří internetem. Zasáhnul taky pardubickou univerzitu. Své osobnosti, úspěšné studenty i absolventy chce díky vlastní tvorbě představit širší veřejnosti.

„Sice máme univerzitní časopis, ale ten je spíš takový interní. Naši hosté jsou obecně inspirativní. Vůbec prvním byl pan rektor. I když je excelentním vědcem, byl rozhovor osobnější. Mluvil tam o své knize Věda a jiné lásky. Těmi láskami přitom myslí koníčky a záliby. Málokdo tuší, že fotografuje, sbírá staré fotoaparáty a taky se už v dětství začal učit japonsky, rád poznává cizí země,“ říká jedna z moderátorek Věra Přibylová. Tou další je Šárka Rusnáková.

UPCE On Air

Koho uslyšíte?

Celkem má podle Přibylové univerzita natočených 10 dílů a postupně je každé druhé pondělí vysílá na webu i v aplikacích. Dohledat se k audiu dá taky video. „Kromě pana rektora jsme si pozvali i studenta Petra Václavka z fakulty ekonomicko-správní, který během pandemie pořádal charitativní fiktivní zápas ve futsale. Přivítali jsme taky mladou vědkyni Michaelu Chocholouškovou z excelentního vědeckého týmu profesora Michala Holčapka, který se zabývá výzkumem rakoviny slinivky.“

Rozhovorem prošel taky absolvent dopravní fakulty Jiří Čáp. „Ten pracuje v logistické firmě a na autodromu ve Vysokém Mýtě, takže povídal o motosportu. Mezi hosty jsme měli i dva historiky – Pavel Marek je spoluautorem výstavy na pardubickém zámku Pernštejnské ženy a Evropa. Vladan Hanulík se pro změnu zabývá dějinami těla, dějinami medicíny. Pozvali jsme taky Marcelu Pejchalovou z fakulty chemicko-technologické, která se zabývá rozbory vody anebo docenta Černohorského z fakulty ekonomicko-správní na téma Jak peníze v čase ztrácí svou hodnotu.“

Cizojazyčná verze

Protože na univerzitě studuje přes 400 zahraničních studentů a působí tam zahraniční akademici, vznikají i speciální anglické podcasty. Moderuje je Zaan Bester z Jihoafrické republiky. „Povídala si třeba se studentem z Jemenu, kterým zmítá válka a různé politické problémy. Jeho zajímavý příběh určitě stojí za poslech,“ doporučuje Přibylová.

Na natáčení podcastu autoři využívají vlastní studio Univerzitního konferenčního centra. V logu podcastu je symbolika křídel složená ze šestnácti otisků prstů. „Dřív jsme tento motiv použili v kampani pro uchazeče. Jmenovala se Studuj na UPCE a nechej tu svůj otisk. Naši hosté taky nechávají v podcastu takový symbolický otisk. Navíc křídla evokují lehkost a my se snažíme podcasty dělat odlehčeně.“

Článek je se svolením převzat z Českého rozhlasu Pardubice. 

Děkanka Fakulty zdravotnických studií (FZS) Univerzity Pardubice Jana Holá v rozhovoru pro Českou televizi vysvětluje, proč nelze vzdělávat více studentů, i když zájem o studium všeobecného ošetřovatelství po pandemii radikálně vzrostl.

Společný projekt  FZS a Fakulty informatiky a statistiky VŠE ukázal, že počet absolventů pro české zdravotnictví nestačí a k udržení současného počtu všeobecných sester i v budoucnu by měl být dvojnásobný.

Sledujte reportáži ČT 24  z naší fakulty, která na problém upozornila.

Desátým rokem mohou studenti a absolventi hlasovat v soutěži Fakulta roku. V prestižní anketě hodnotí nejen kvalitu výuky, ale také prostředí, ve kterém se vzdělávají. A právě hodnocení studentů a čerstvých absolventů představuje zásadní kritérium, kterým se mohou řídit i budoucí vysokoškoláci při výběru školy.

Tři fakulty Univerzity Pardubice se v předchozích letech dostaly na stupně vítězů. V roce 2019 ve své kategorii zvítězila Fakulta chemicko-technologická. Na předních příčkách v anketě se objevuje přitom pravidelně. Ve stejném roce si vítězství v kategorii odnesla i Fakulta zdravotnických studií a do čela se dostala poprvé v historii soutěže. A prvenství v jednom z ročníků patří i Fakultě restaurování, která sídlí v Litomyšli.

V anketě mohou hlasovat současní i bývalí studenti, kteří ukončili bakalářské nebo magisterské studium v posledních 24 měsících. Index Fakulta roku ukazuje kromě hodnocení samotné kvality, zajímavosti a pestrosti výuky, také dostupnost studia v zahraničí.

Pojďte do toho s námi a podpořte svou fakultu! Hlasujte na https://fakultaroku.cz/ do 31. července 2021.

Část Karlova mostu posprejoval neznámý vandal. Modré nápisy v angličtině jsou na pravé straně zábradlí i podstavci sochy směrem k Pražskému hradu asi od poloviny mostu. „U graffiti je to spíše estetický problém, ale mnohem nebezpečnější je samotné odstraňování, které může způsobit paradoxně daleko větší poškození,“ vysvětlil vedoucí ateliéru restaurování kamene z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice Jakub Ďoubal.

Policisté byli přímo na míste a případem se budou zabývat, řekl policejní mluvčí Richard Hrdina.

Nápisy jako například „hate you“, „love“ nebo „sorry“ jsou nastříkány nesmyvatelnou modrou barvou. Posprejovaná je i lampa na mostě. Pražský magistrát se situací již zabývá. „Kolegové z Technické správy komunikací současné graffiti již řeší a bude se pravděpodobně odstraňovat i ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy, protože se jeden tag objevil i na jedné ze soch,“ sdělil mluvčí magistrátu Vít Hofman.

„Ta škoda bude rozhodně v desítkách tisíc korun, rozsah je poměrně velký, budeme to řešit s restaurátory, tak abychom nápis odstranili, ale zároveň byli k památce šetrní,“ popsal Hofman. Mluvčí Sdružení výtvarníků Karlova mostu Roman Kotrč odhadl škodu na více než sto tisíc korun.

V posledních měsících to není ojedinělý případ, poslední poškození takzvaným tagem bylo podle mluvčí TSK Barbory Liškové na schodišti na přelomu května a června tohoto roku. Odstranění současných nápisů proběhne v řádu několika hodin, maximálně několika dní podle obtížnosti, uvedla mluvčí.

Protože se jeden z nápisů objevil i na podstavci sochy, provede práci zkušený restaurátor. „Celou věc řeší Městská policie hl. m. Prahy a bude podáno oznámení na Policii ČR,“ dodala Lišková. Podle policejního mluvčího hrozí pachateli až tříleté vězení.

„U graffiti je to spíše estetický problém, ale mnohem nebezpečnější je samotné odstraňování, které může způsobit paradoxně daleko větší poškození,“ vysvětlil vedoucí ateliéru restaurování kamene z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice Jakub Ďoubal.

„Bude záviset na typu barvy, může být odstranitelná chemicky, nebo nemusí. Používá se pára na základní omytí, dají se používat rozpouštědla, mikropískování až po laserové čištění na dočištění na hodnotných sochařských dílech,“ přiblížil restaurátorskou praxi Ďoubal.

Most posprejovali vandalové i v minulosti. Loni v prosinci potvrdil pražský městský soud roční podmíněný trest německému turistovi Benjaminu Wittigovi, který spolu se svým bratrem Niclasem Steigerem v létě 2019 posprejoval jeden z pilířů Karlova mostu. Cizinci ponechal také stotisícový peněžitý trest a vyhoštění na pět let.

Obvodní soud pro Prahu 1 v listopadu 2019 rozhodl, že Karlův most posprejovali oba bratři. Steiger vinu od počátku přiznával a už v závěrečné řeči uvedl, že rozsudek přijme. Dodal však, že si neuvědomil, na jak významnou památku graffiti umístil. Starší z bratrů obvinění odmítl. Uvedl, že nápis o rozměrech pět krát dva metry na most nastříkal pouze Steiger.

Sledujte reportáž od 15 min a 40 s.

Reportáž je převzatá ze serveru České televize

Foto ilustrační

Vědci z Univerzity Pardubice vytvořili speciální slitinu, která slibuje jednodušši, rychlejší a levnější zápis a uchování dat. Vynález teď nově chrání americký patent. 

Podívejte se na reportáž ČT 24 s excelentním týmem profesora Tomáše Wágnera z Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice.

Sedm a půl milionu svazků. Nejstarší a nejvzácnější knihy u nás. Vzácné prvotisky i pergamenové rukopisy. To je naše kulturní dědictví uložené ve fondech Národní knihovny ČR. Dohled nad ním a kompletním chodem této významné instituce má od května její nový generální ředitel Tomáš Foltýn, absolvent Fakulty filozofické. Stal se tak desátým porevolučním ředitelem. Jeho vize o knihovně krystalizují, mezi nimi je i ta o podobě nové budovy. „Novostavba knihovny by měla být výkladní skříní českého knihovnictví,“ říká.

Kdy jste vstoupil poprvé do Národní knihovny?

To už si bohužel nevzpomenu. Nicméně jako student jsem měl průkazku čtenáře a doma ji mám pravděpodobně ještě někde schovanou. Protože jsem studoval na Filozofické fakultě v Pardubicích, navštěvoval jsem i další knihovny – místní univerzitní i krajskou knihovnu či vědeckou knihovnu v Hradci Králové.

Měl jste od počátku studií jasnou představu o tom, jakým směrem chcete jít?

Když nastupujete po střední škole na univerzitu, nepřemýšlíte, co bude za pět let. Na katedru historických věd jsem nastupoval s tím, že se chci věnovat této oblasti v tom nejširším úhlu pohledu, ať už by se jednalo o výzkumné práce směrem k našim dějinám, nebo práci v paměťových institucích.

Co jste studoval?

V bakalářském stupni studia jsem studoval kulturní dějiny se zaměřením na muzeologii, v magisterském jsem se zaměřil na regionální dějiny.

A přitom jste předtím vystudoval obchodní akademii v Berouně.

Ano. Byla to škola, která kvalitně připravovala pro budoucí studium na vysokých školách s ekonomickým či právnickým zaměřením. Také jsem se na obdobný typ škol hlásil. Na vysněné obory jsem se nedostal, vždy mi chyběl malý kousek. U přijímacích zkoušek jsem dopadl sice úspěšně, ale byl jsem součástí generačně silného ročníku a konkurence byla velká.

Před nástupem na vysokou školu jsem se věnoval jazykovému vzdělávání a studoval jsem angličtinu a němčinu. Jazyky jsou velmi důležité pro jakýkoliv obor. Ale také mě vždy bavilo číst, zajímala mě historie, rád jsem jezdil po památkách. Podal jsem si proto další rok přihlášku do Pardubic a dodnes toho nelituji. Pro mě bylo studium na Univerzitě Pardubice velmi inspirující a dalo mi hodně do života.

Když jste studoval na Univerzitě Pardubice, byl jste členem zajímavého a perspektivního týmu dnešního děkana Jiřího Kubeše. Čemu jste se věnovali?

Byla to problematika šlechtických rodů, zejména v pobělohorské době, vzdělávání aristokratů a fenomén kavalírských cest, ale také další aspekty ze šlechtického života. Díky zdravé atmosféře a podpoře Jiřího Kubeše vzniklo množství odborných studií, které publikovali samotní studenti. Byl zde i pozitivní tlak ze strany vedení na to, aby studenti své výsledky průběžně prezentovali. Myslím, že je dobré do budoucna, aby si vysokoškoláci zvykli na to, jak působit ve vědecké komunitě, využívat jazyk, obhajovat svůj výzkum, ať už ve formě poznámkového aparátu, nebo při účasti na vědeckých konferencích.

Přesně jako jste si zvykl vy, když jste publikoval odborné články a sbíral body v historických soutěžích…

Tradice úspěšné reprezentace Ústavu historických věd Fakulty filozofické sahá daleko do minulosti. A rozhodně jsem nebyl ani první, ani poslední. V roce 2005 jsem skončil druhý v celostátní studentské soutěži Historie. Představoval jsem výsledky své bakalářské práce právě v oblasti kavalírského cestování a zejména z pohledu cestovních institucí. Díky podpoře zahraničních studentských stáží jsem mohl bádat ve vídeňských archivech a věnovat se studiu barokní šlechty, což vyvrcholilo mou diplomovou prací.

Zůstal jste po studiu v kontaktu se spolužáky?

Ano. S některými se stále stýkáme. Je to další přidaná hodnota vysokoškolského studia.

A vzpomínky na učitele? Často i dlouho po skončení studia o některých kolují historky…

Vzpomenu si na profesora Jiřího Škabradu, který se věnoval oblasti historických budov. S ním jsme absolvovali nezapomenutelné přednášky právě o tom, jak se vyvíjely stavby. Podnikli jsme studijní cestu po východních Čechách. Obcházeli jsme stará stavení a chalupy a obdivovali, jak byly dobře řemeslně postaveny. To byl neskutečný zážitek.

Velmi rád vzpomínám i na hodiny středověku s docentem Teplým, který nás byl schopný vtáhnout do problematiky svým entuziasmem. Tým pedagogů Ústavu historických věd byl v době, kdy jsem studoval, perfektní. Podporovali studenty, intenzivně s nimi pracovali a byla tam celkově dobrá atmosféra. Byly to moc pěkně prožité roky po stránce studijní i v budování osobních vazeb.

Rýsuje se spolupráce mezi Ústavem historických věd a Národní knihovnou?

Mezi Ústavem historických věd a Národní knihovnou bylo už v minulosti několik vzájemných propojení. Se svými kolegy jsme v rámci volitelných přednášek seznamovali studenty z Univerzity Pardubice s digitalizací. Někteří experti z oblasti knihovnictví se účastnili oborových konferencí, které ústav pořádá.

Ve své nové pozici bych chtěl na tuto spolupráci navázat, a to i v širším spektru vysokých škol. Nabízí se například oblast Digital Humanities, která je velmi progresivním trendem v oblasti výzkumu historických dat. Díky výpočetní technice lze analyzovat velké množství textů a hledat v nich souvislosti, které by při běžném čtení bylo velmi složité obsáhnout. Paměťové instituce mají co nabídnout z hlediska svého obsahu, ale zároveň z hlediska zkušeností svých výzkumných a odborných pracovníků, kteří s daty pracují. Tyto znalosti lze efektivně provázat se vzděláváním v bakalářském i v magisterském stupni.

Některého ze studentů si pak přetáhnete do knihovny?

Několik absolventů Fakulty filozofické už u nás v knihovně pracuje.

Víte, kolikátým ředitelem Národní knihovny České republiky budete?

Přesné číslo nevím. Myslím, že to bude kolem desítky, pokud počítám porevoluční ředitele. Knihovna tento název získala v roce 1995.

Od roku 1777 budete čtyřicátým ředitelem knihovny. Jaké máte plány?

Chtěl bych, aby Národní knihovna do budoucna nabízela služby a aktivity, které od nás uživatelská komunita očekává. V současné době jsou tyto služby spjaté zejména s digitálním světem. Nikdo z nás neví, jak bude vypadat vývoj pandemické situace. Digitální služby se ukázaly naprosto klíčové pro fungování institucí našeho typu. Tady bychom samozřejmě rádi navázali už na to, co knihovna nabízí. Digitalizační projekty, jakými jsou Manuscriptorium, Kramerius či Webarchiv, mají celonárodní dosah a vskutku evropskou prestiž.

Chtěl bych, aby se také dále rozvíjely páteřní služby, které Národní knihovna poskytuje. Velmi populární službou je například „Ptejte se knihovny“, kde se uživatelé mohou ptát odborníků na různá témata. Zaznívají zde otázky na různá odborná témata, tak i na „lehčí dotazy”. Například kde má Krteček záchod.

Chtěl bych podporovat i aktivity, které směřují k podpoře výzkumu. Národní knihovna ČR disponuje unikátními fondy a mnohdy tak slouží jako knihovna poslední záchrany, když čtenáři hledají dokument, který v jiných knihovnách není dostupný. Máme významné sbírky pro společenskovědní obory, ale i přírodní vědy. Naším kontinuálním cílem tak musí být poskytovat odborníkům, ale i studentům potřebné a relevantní informace, pokud možno s přidanou hodnotou a efektivním způsobem.

Kolik svazků knihovna má?

Z hlediska knižních svazků vykázaných výroční zprávou knihovny měla knihovna ke konci loňského roku asi 7,5 milionu svazků. Fondy jsou budované napříč různými obory. V knihovně se nachází středověké pergamenové rukopisy, prvotisky, máme tu řadu dokumentů, které primárně vznikají v elektronické podobě. Nedílnou součástí Národní knihovny je i webový archiv. Do budoucna bychom měli rozvíjet aktivity kolem povinného elektronického výtisku. Šíře fondů je prakticky bezbřehá.

Aktuálně například v rámci vedení knihovny vedeme i velkou vnitřní diskuzi o tom, že by se tady mohla etablovat plnohodnotná studovna map a velkých formátů. Toto rozhodnutí není navázané jen na samotné studium fondů, ale bude obnášet i razantní změnu v přístupu ke správě těchto sbírek, k evidenci dokumentů, které sem mohou spadat, či jejich doplňování. Opět se tu dostáváme i k propojení s digitálním světem, kdy spousta map už také prošla digitalizací.

Zvedl se počet uživatelů, kteří využívají vaše digitální služby?

Dle doposud dostupných údajů, jež připravujeme pro naše statistické výkazy, k jednoznačnému nárůstu našich digitálních služeb došlo, zejména s ohledem na zvláštní možnosti zpřístupnění výsledků digitalizace novodobých dokumentů. Konkrétní data budou k dispozici ve výroční zprávě Národní knihovny ČR za rok 2020.

Co můžete uživatelům nabídnout?

Role Národní knihovny je poněkud odlišná od role městských či univerzitních knihoven, které akcentují jiný typ služeb a jsou více v kontaktu se svými uživateli. Naše poslání je především v tom, abychom dlouhodobě uchovávali a zpřístupňovali naše fondy. Samozřejmě také pořádáme online workshopy, školení, velké knihovnické tradiční konference, které navštěvují stovky lidí, a poskytujeme knihovnám cenné metodické a standardizační služby.

V minulosti se řešila výstavba Národní knihovny na Letné a ve hře byl návrh architekta Jana Kaplického. Jak by ale měla knihovna vypadat, aby se přizpůsobila nejnovějším trendům?

To je koncepční otázka. Nemůžeme se omezit pouze na novostavbu Národní knihovny. Plány před rokem 2007 reflektovaly potřeby tehdejšího knihovnictví a v tu dobu platné trendy. Projekt z roku 2004 převzít nemůžeme. Musíme se bavit o stavbě Národní knihovny v návaznosti na strategii celé sídelní struktury knihovny do budoucna. Národní knihovna ČR už v dnešní době disponuje vícero budovami. Klementinem, historickou budovou s nepopiratelným geniem loci, depozitáři v Hostivaři, kde se nalézají moderní pracoviště spojená se zpracováním dokumentů, digitalizací či ochranou fondů.

Novostavba by měla být především výkladní skříní českého knihovnictví do budoucna. Zároveň by měla být jakýmsi symbolem, že si je Česká republika vědoma potřeby vzdělané populace a nutnosti podpory informační gramotnosti. Že chce podpořit kulturu v celé její šíři. Nová budova by měla být propojená na moderní služby.

Vaše vize?

Moje vize postupně krystalizuje. Jejím základem je, že Klementinum by měla Národní knihovna využívat pro svou reprezentativní funkci a měly by tu být uskladněny fondy, které ke Klementinu bytostně patří. Jsou to historické a hudební dokumenty či dokumenty Slovanské knihovny. Měl by tu být adekvátní prostor pro vzdělávání, velký přednáškový sál a výstavní prostory, které by akcentovaly ducha Klementina, ať už ve spojení s jezuitským řádem, nebo s historií knižní kultury na území naší země.

V Hostivaři zůstane technická část, velká skladiště dokumentů, které neslouží pro prezenční použití. Mohla by tu být i prostorová rezerva pro ostatní instituce. Dále by zde byly technologické dílny, centrum ochrany knihovních fondů či velké datové úložiště.

Nová budova Národní knihovny ČR by měla být místem poderních služeb s přidanou hodnotou a rychlou dostupností uložených fondů a také prostorem pro setkávání, vzdělávání a osobní rozvoj veřejnosti

Co je v knihovně nejvzácnější?

Otázka nejvzácnějších fondů je velmi komplikovaná. Obecně je jako největší skvost uložený ve fondech Národní knihovny ČR brán Kodex vyšehradský. Nicméně každý badatel či správce fondů si cení jiného dokumentu. Pro mě osobně je například velmi vzácná komplexní a unikátní sbírka barokních tezí 17. a 18. století. Hodnota historických fondů je zkrátka nevyčíslitelná.

Kolik knih máte doma? A co právě čtete?

Vlastním poměrně velké množství knih, ostatně jako každý knihovník. Na čtení teď nemám moc času, ale v dohledné budoucnosti mám v plánu přečíst si Shakespearovu Anglii Martina Hilského, Rozpojené státy, sondu do současné USA z pera Martina Řezníčka, a nakonec pro oddech humoristický bestseller Fredrika Backmana Úzkosti a jejich lidé.

Mgr. Tomáš Foltýn (1982)

Po studiu Obchodní akademie v Berouně získal magisterský titul na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Během svého studia absolvoval zahraniční stáž na Vídeňské univerzitě. V roce 2007 začal pracovat v Národní knihovně na pozici knihovníka a o tři roky později se stal vedoucím Oddělení tvorby a správy metadat, současně v roce 2012 vedl Oddělení strategického plánování digitalizace knihovních fondů. Od roku 2013 působil na pozici ředitele Odboru správy fondů. Od května roku 2021 je novým generálním ředitelem Národní knihovny České republiky. Je ženatý, žije v Praze, má 2 děti. Rád jezdí na horském kole, lyžuje, hraje badminton a florbal. Mezi jeho záliby dále patří mimo četby i dobré jídlo, pivo a víno a také poslech hudby.

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Červnové promoce a sponze mají za sebou absolventi bakalářského a magisterského studia Fakulty ekonomicko-správní a Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Nejúspěšnější z nich obdrželi za své studijní výsledky speciální ceny rektora a děkana.

Všem absolventům přejeme hodně úspěchů v dalším profesním i osobním životě a zároveň bychom s nimi rádi zůstali ve spojení, a to prostřednictvím webu absolventi.upce.cz.