Předat zkušenosti mladým začínajícím vědcům, pomoct s rozjezdem jejich profesní kariéry nebo jim ukázat směr výzkumu. To je cílem mentoringového programu, který začíná také na Univerzitě Pardubice. Zkušení mentoři, lídři vědeckých týmů, akademici s bohatou životní zkušeností se stanou kouči studentům doktorských studijních programů a začínajících vědeckých či výzkumných pracovníků.

Mentoring se stává jedním z velmi účinných a profesně a sociálně prospěšných nástrojů podpory rozvoje dovedností a schopností, zejména tvůrčích sil jednotlivce, a to nejen v akademickém, ale i v komerčním prostředí. „Rádi bychom pomohli studentům a mladým vědeckým pracovníkům s nastartováním jejich profesní kariéry. Chceme jim ukázat cestu a předat zkušenosti, které jsme sami během své kariéry získali,“ říká prof. Roman Bulánek z Fakulty chemicko-technologické, který je garantem programu a zároveň jedním z mentorů.

Mentory jsou akademici z Univerzity Pardubice, ale i odborníci mimo akademickou sféru. Tyto respektované osobnosti dobrovolně předávají mladším kolegům své zkušenosti a znalosti a zároveň se snaží mentorovaného posunout v jeho profesní kariéře. Do programu se mohou dobrovolně zapojit čeští i zahraniční studenti a začínající vědečtí a výzkumní pracovníci.

Mentoringový program má tři formy spolupráce. Jedná se o skupinové aktivity, ve kterých zájemci navštěvují odborné semináře a přednášky zaměřené zejména na měkké dovednosti mladých začínajících vědců, které umožní jejich osobní růst. Přihlásit se například mohou na kurzy prezentačních dovedností, přednášky zaměřené na etiku vědecké práce, problematiku autorství vědeckých publikací, kurzy akademického psaní, jazykové kurzy, ale také na kurz zvládání stresových situací nebo jak předejít symptomům vyhoření.

Mentoring může být také individuální. Primárním cílem individuálního mentoringu je předání znalostí či zkušeností z jakékoliv oblasti, které mohou mentorovanému pomoci odstartovat jeho profesní kariéru. Potřeba individuálního mentoringu by měla vždy vzniknout na základě potřeby mentorovaného. Zkušený mentor může například pomoci s identifikací kariérních cílů a nastavit postup, jak jich co nejlépe a nejrychleji dosáhnout. Může zprostředkovat důležité kontakty na kolegy v oboru, a kromě vědeckých zkušeností může předat i zkušenosti životní.

Třetí oblastí v mentoringu je tzv. peer mentoring, což je méně formálně pojatý mentoring. Při něm si zkušenosti mezi sebou předávají vrstevníci. Například PhD studenti pomáhají nově nastupujícím doktorandům praktickými radami a informacemi o organizaci studia požadavcích kladených na PhD studenty, doporučením odborné literatury či zahraničních kurzů a podobně.

Délka mentoringového programu je minimálně jeden rok. Při pozitivním hodnocení programu je možné program po dohodě obou aktérů prodloužit o další rok. Více informací k mentoringovému programu získáte na https://www.upce.cz/mentoring.

Co udělá s mladými lidmi pobyt v divoké přírodě bez kontaktu s okolním světem? Právě to zkoumali v ojedinělém experimentu studenti Univerzity Pardubice. Během izolace ušli v uzavřené skupině skoro 300 kilometrů.

„Tento výzkum není pro antropology úplně typický. Primárně zkoumají nějakou kulturu anebo společnost. Tím, že jsme se izolovali někde za polárním kruhem v Laponsku, tak zrovna tuto myšlenku popíráme. Chtěli jsme ale realizovat terénní praxe i v době covidu. Proto jsme vyrazili studovat sami sebe,“ říká vedoucí katedry sociální a kulturní antropologie Fakulty filozofické Adam Horálek.

Sítem prošlo pár lidí

Původní zájem o expedici byl relativně velký. „Vybírali jsme na základě psychické i fyzické odolnosti. Těsně před odjezdem jsme skupinu nejodvážnějších testovali v Krkonoších. Nakonec se jich sedm odhodlalo skutečně vyrazit. Protože je na oboru převaha dívek, jelo jich šest a jeden student.“

Jde o metodu takzvané autoetnografie. „Vytvořili jsme takovou malou sociální skupinu a zkoumali jsme, jak na nás působí izolace. Vznikala pravidla, měnily se role, vztahy. Nikdo mě nesesadil, ale jednu dobu se k tomu schylovalo. Velice rychle se smazaly hranice mezi učitelem a studenty. Po první krizi jsme zjistili, že vykání musíme v extrémních podmínkách odložit,“ usmívá se Horálek.

Bylo o čem mluvit?

Jedna z účastnic Anna Vrkoslavová říká, že když vládla dobrá nálada, tak se cestou hojně debatovalo. „Když ale nastaly splíny a kolektivně špatné nálady, tak se většinou mlčelo celý den. Kritický byl hlavně poslední týden.“

Skoro každého napadne, že studenti nemohli vydržet bez moderních technologií. „S mým tlačítkovým telefonem to bylo poměrně snadné. Chyběl mi signál, abych o sobě dala vědět a mohla přijímat zprávy z domova. Internet mi nechyběl až tolik. Facebook je pro mě toxická věc, na které je člověk jenom závislý. Ráda jsem si od toho odpočinula.“

Světlo i v noci

Za polárním kruhem výprava prakticky nepoznala tmu. Podle Horálka vládly takzvané bílé noci. „Slunce sice zapadlo za obzor, ale nemělo to vliv na světelnost. I v noci tedy bylo světlo. Některým ta hranice chyběla.“

Anna Vrkoslavová podotýká, že člověk musel spát s páskou přes oči. Mělo to i své výhody: „Když nám jednou celé dopoledne propršelo, tak jsme vycházeli ve tři odpoledne a spát jsme šli o půlnoci. Nepotřebovali jsme čelovku. Dobře se daly psát terénní deníky. Každý měl svůj sešítek, kam si mohl libovolně zapisovat. Zrovna jsem ten svůj přepisovala a je to dobré pro osvěžení vzpomínek.“

Právě teď nastává ve výzkumu fáze analýzy. „Terénní deníky budeme zpracovávat a první akce, kde budeme prezentovat výsledky, by měl být Sociocon, tedy studentská konference v Pardubicích. Připravíme i krátký film a monografii v odlehčené podobě,“ dodává Adam Horálek.

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.
autor:Jakub Malý | foto: Adam Horálek, katedra sociální a kulturní antropologie
Český rozhlas Pardubice

Afghánci vědí, čeho je Tálibán schopný, proto raději nekladou odpor, říká sociální antropolog Libor Dušek z Vrchlabí.

V Afghánistánu byl čtyřikrát, naposledy v roce 2016 jako vedoucí expedice, která vylezla na tamní nejvyšší horu Nošak. Libor Dušek z Vrchlabí chtěl zemi, kde zcela převzalo kontrolu radikální islamistické hnutí Tálibán, navštívit i letos v červnu. Překročit hranice z Tádžikistánu už mu však úřady nedovolily. Sociokulturní antropolog se Afghánistánem odborně zabývá celý profesní život. Studuje kulturu etnika Váchánců ze severovýchodu země. Libor Dušek, Ph.D. je absolventem Fakulty filozofické Univerzity Pardubice a jejím  externím vyučujícím.

„Že během léta dojde k prudké eskalaci Tálibánu, bylo jasné, ale takovéhle tempo nečekal asi nikdo,“ říká v rozhovoru pro MF DNES. Hovoří v něm také o mentalitě Afghánců i o tom, jak místní vnímají Tálibán.

Před měsícem jste byl na expedici v Tádžikistánu. Pro cestu do Afghánistánu vám už úředníci nedali vízum. V tu chvíli vás to asi mrzelo, teď ale můžete hovořit o velkém štěstí...

V polovině června jsme s kamarádem Honzou Sokolíkem odletěli do Tádžikistánu, že naším cílem budou sedmitisícovky a horalé žijící na jejich úpatí, na severovýchodě Afghánistánu, v subregionu Váchán a provincii Badachšán. Vízum do této části Afghánistánu je potřeba vyřídit ještě v Tádžikistánu. V minulosti jsem ho několikrát bez problémů, takřka na počkání dostal. Letos ale úředníci z konzulátu nebyli tak vstřícní. Nejprve hovořili o restrikcích kvůli covidu-19, ale nakonec nám řekli, že Tálibánci už jsou nedaleko provincie Badachšán a z bezpečnostních důvodů nás nevpustí. O víkendu se údajně střílelo jen několik kilometrů od tádžických hranic. Proto jsme zvolili připravenou variantu B a přesunuli se do údolí Bartang. O stažení vojsk USA a NATO z Afghánistánu se hovořilo minimálně už na jaře a v takové situaci je potřeba předpokládat ne zrovna optimistické scénáře. Když už dojde na improvizaci, tak musí být řízená. Východ je věc citlivá, což platí pro Afghánistán mnohonásobně.

Na hranicích jste mluvil s několika lidmi, kteří byli už v polovině července evakuováni z Afghánistánu do Tádžikistánu. Jak vnímali rostoucí napětí v zemi?

Dozvěděli jsme se, že Tálibánci pár dní předtím dorazili do města Iškašim, což je v podstatě hraniční přechod s Tádžikistánem. Bez výstřelu sundali afghánskou státní vlajku a vyvěsili vlajku svého hnutí. Všem státním zaměstnancům a zahraničním humanitárním pracovníkům dali údajně 48 hodin na opuštění místa. Každopádně museli místní vyděsit a psychicky zlomit. Tálibánci nejednají v rukavičkách. Žena z jídelny, ve které jsme nocovali, nám řekla, že během dvou dnů kolem projelo přibližně dvacet džípů s lékaři, státními úředníky a učiteli, kteří zřejmě našli útočiště v Tádžikistánu. Několik uprchlíků jsme potkali a nadšeně rozhodně nevypadali.

Překvapilo vás, jak rychle získal Tálibán v zemi po odchodu spojeneckých vojsk naprostou kontrolu?

Upřímně řečeno ano. Že během léta dojde k prudké eskalaci Tálibánu, bylo jasné, ale takové tempo nečekal asi nikdo. Nejvíc mě zaráží, že tak brzy dobyli právě Badachšán a Váchán, který stál coby vysokohorský nehostinný region s bídnou infrastrukturou, bezpřebytkovým zemědělstvím a absolutní absencí průmyslu dlouhodobě mimo zájem kohokoliv. Nebojovalo se tam v období vlády Tálibánu mezi lety 1996 až 2001 ani v 80. letech během sovětské války v Afghánistánu ani v mezidobích občanské války. Severovýchod celkově představoval opomíjenou periferii. Mylně jsem se domníval, že Váchán zůstane izolovaným ostrovem svobody.

Předání moci se v podstatě uskutečnilo bez boje. Čím si to vysvětlujete?

Intenzivní osobní zkušenosti mám jen se severovýchodem země, který je specifický. Obecně se ale dá říct, že Afghánci mají s Tálibánem už předchozí zkušenost a moc dobře vědí, čeho jsou jeho stoupenci schopni. Proto raději nekladou odpor. Navíc v současnosti v zemi není silná osobnost, která by dokázala zorganizovat efektivní opozici, jako tomu bylo v 90. letech za dob charismatického vůdce Ahmada Šáha Masúda a Severní aliance. Myslím si také, že samotní Tálibánci změnili diskurz a zjemnili svou image. Moc dobře si uvědomují, že pokud chtějí uspět a mají zájem, aby uznal jejich legitimitu i někdo jiný než Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty a Pákistán, nemohou být tak radikální jako v 90. letech. Netouží být v očích světa teroristy, ale legitimními vládci. Příliš se nezdůrazňuje, že probíhají jakési námluvy mezi Tálibánem a Čínou. A to je na světové šachovnici sakra podstatný hráč, takže si sami můžete doplnit, s jakými rozličnými trumfy se v balíčku míchá.

Lidé museli vědět, že se smyčka utahuje a Tálibán získává čím dál větší území, přesto většina z nich zůstala v zemi. Proč?

Myslím si, že pro většinu obyčejných Afghánců bylo velmi problematické se během pár dní zmobilizovat k odchodu z rodinných, ekonomických, ale především teritoriálních důvodů. Víte, on takový uprchlík, migrant, běženec, vnitřní či vnější vysídlenec nehraje z dlouhé chvíle únikovou hru, ale jde mu o život. A nikde ho s otevřenou náručí nevítají. V médiích se často skloňuje paralela se Saigonem 1975, to hovoří samo za sebe.

Pro Západ je Tálibán nebezpečnou organizací. Jak radikální hnutí vnímají lidé žijící v Afghánistánu?

To je dost komplikovaná otázka. Souvisí to jednak s etnickým, jednak s náboženským zázemím té které části Afghánistánu. Žije tam víc než třicet různých etnicko jazykových skupin, které mají mezi sebou různě vyhrocené, nebo naopak přátelské vztahy. Tálibán se neprofiluje jako teroristická organizace, ale jako sunnitské hnutí a velkou roli hraje paštunský nacionalismus. Řada etnických Paštunů, kteří žijí především na jihu země, Táliby schvaluje nebo i otevřeně podporuje. To ale neznamená, že všichni Paštuni jsou protálibánští. Dovolím si tvrdit, že ostatní nepaštunská etnika z 99 procent Tálibán odmítají. Evropané si Afghánistán a jiné asijské země často představují jako homogenní národ, ale středoasijská společnost stojí spíš na rodových a kmenových principech a autoritách. Národ v evropském pojetí, jak ho konstruovali osvícenci, Herder a obrozenci, je pro ně v podstatě cizím pojmem. Větší roli hraje náboženství. Ale opět, ne všichni sunnitští muslimové sympatizují s Tálibánem, určitě ale všichni afghánští šíité jsou proti Tálibánu.

Jak byste charakterizoval mentalitu Afghánců, tak jak jste je poznal?

Na to se nedá jednoduše odpovědět, žádný prototyp Afghánce neexistuje. Dlouhodobější bezprostřední zkušenost mám se šíitskými Váchánci, Šugnánci a Badachšánci. Jsou to velmi otevření, přívětiví, pohostinní a milí lidé, kteří mi vždycky pomohli.

V roce 2016 jste vedl expedici, jejíž člen Zdeněk Hák vylezl na 7 492 metrů vysoký Nošak a jako první ho sjel na skialpinistických lyžích. Už tehdy Tálibán ovládal značnou část Afghánistánu a neustále se rozpínal. Cítili jste se tam bezpečně?

V tu chvíli ano. Stejně jako v letech 2011, 2013 a 2014, když jsem tam prováděl antropologický výzkum. Připadalo mi, že čím více pronikám do Váchánu proti toku řeky Pjandž, tím víc se vracím do minulosti. Neměl jsem žádný strach. V podstatě až do letošního června jsem to vnímal tak, že Tálibán ani kdokoliv jiný nebude mít nikdy o Váchán zájem. Mýlil jsem se a mám obavy o obyvatele a hory, protože skrývají množství drahých kamenů a vzácných prvků. Doposud se mělo za to, že není reálné je vytěžit, protože by to znamenalo brutální ekologickou a demografickou katastrofu. Když ale vidím, čeho všeho jsou nejen v posledních letech schopni Číňané, tak mi naskakuje husí kůže.

Máte zprávy, jak to teď ve Váchánu vypadá?

Bohužel ne. Není tam internet a v podstatě ani telefonní signál. Musíte být přímo na místě, abyste měl skutečně objektivní informace. Domnívám se však, že zvlášť v odlehlejších částech Váchánského koridoru není zatím vliv Tálibánu na běžný život nijak destruktivní. Problematická bude výhledově určitě výuka dětí a zřejmě i práva žen, protože Váchánci jsou coby šíité v tomto ohledu velmi pokrokoví. Pod dozorem Tálibánu mohou na svobodnou výuku a lidská práva bohužel zapomenout. Všechno záleží na tom, jakou formou bude Tálibán uplatňovat a kontrolovat svou moc. Zpětná kontrola může být v těchto periferiích velmi slabá, což by obyvatelům jednoznačně ulehčilo život.

Předpokládám, že teď bude Afghánistán pro horolezce naprosté tabu...

Teď je předčasné cokoli předpovídat. Jsem ale optimista a tajně doufám, že vláda Tálibánu bude otevřená a nebude bránit těm několika desítkám turistům a pár horolezeckým skupinám. Je potřeba říct, že do Afghánistánu se návštěvníci zrovna nehrnou. Může to ale trvat několik let. Nepříliš pozitivním scénářem by byl návrat západních vojsk, což osobně vidím také jako tragédii.

Jakým směrem se podle vás Afghánistán bude ubírat? Stane se z něj uzavřená, mezinárodně izolovaná země s výrazně okleštěnými svobodami?

V tuto chvíli si netroufám odhadovat, ve hře je opravdu hodně možností. Snažím se být optimista a držím všem obyvatelům tohoto pozoruhodného kusu země palce.
 

Libor Dušek (1983)

● Sociokulturní antropolog, etnolog, publicista, skialpinista a horolezec z Vrchlabí. Vystudoval sociální antropologii na Univerzitě Pardubice a postgraduálně etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
● Mezi lety 2011 až 2016 navštívil čtyřikrát Afghánistán, zkoumá etnika na severovýchodě v provincii Badachšán. V roce 2016 byl vedoucím expedice na nejvyšší horu Nošak, o dva roky později vystoupal a sjel na lyžích nejvyšší horu jižního Pamíru štít Karla Marxe.
● Přednáší na univerzitách v Hradci Králové a Pardubicích, je autorem odborných studií o Krkonoších a Střední Asii. V roce 2016 knižně vydal svou disertační práci Trojí tvář Váchánu, vloni napsal publikaci Peru 1970: Čeští horolezci pod Huascaránem.

Rozhovor je se svolením převzatý z Mladé Fronty DNES, 18. 8. 2021

POSLEDNÍ VOLNÁ MÍSTA - PŘIHLÁŠENÍ PRODLOUŽENO DO 20.9.2022 DO 16:00

KDE: Konferenční centrum Immanuel,

KDY: 22. - 25. 9. 2022

Lektoři:  Mgr. Hana Jelínková a Mgr. Milan Novotný

Intenzivní forma čtyřdenního pobytového sebezkušenostního kurzu, který je sestaven z jednotlivých psychoterapeutických technik.

Kurz je určen všem studentům, kteří formulovali potřebu v rozvoji vlastní osobnosti a studentům humanitních oborů jako osobnostní příprava pro budoucí uplatnění na trhu práce.
Frekventanti obdrží osvědčení o absolvování kurzu.

Studenti UPCE mají kurzovné a ubytování zdarma, platí si pouze stravu a zajistí si dopravu.

Začátek: 22.9. 10:00 v místě kurzu (konferenční centrum Immanuel)

Konec: 25.9. 14:00-15:00 v místě kurzu

S sebou si prosím vemte pohodlné oblečení.

Kurz není vhodný pro osoby s diagnostikovaným psychickým onemocněním a pro studenty doktorského studia. Děkujeme za pochopení.

Aktuální informace a přihlášení: Sebezkušenostní a seberozvojový kurz "Poznej sám sebe" | Univerzita Pardubice (upce.cz)

Univerzita Pardubice letos opět představila tisícům návštěvníků vědu hravou formou ve svém speciálním Science Pointu. Popularizátoři vědy připravili program, který nabídl sedmidenní šňůru ukázek vědy i kontaktních her v rámci pardubického Sportovního parku. 

Univerzita Pardubice se stala partnerem projektu INVENTHEI (Innovation and Entrepreneurship in Higher Education Institutions), díky kterému bude v následujících dvou letech řešit rozvoj inovativního a podnikatelského přístupu v rámci vzdělávání a výzkumu. Projekt se realizuje v rámci prestižního programu Evropské komise „Horizon Europe“ a zapojily se do něj univerzity z několika evropských zemí. Podpořit by měl na 1400 studentů a posílit spolupráci s průmyslem a aplikační sférou.

„Součástí projektu INVENTHEI je i praktické zapojení studentů do přípravy, založení a rozvoje startupu jakožto nástroje pro uplatnění inovativního myšlení a podporu spolupráce s výzkumnými akademickými pracovišti,“ říká Jaroslav Chvojka, ředitel Centra transferu technologií a znalostí na Univerzitě Pardubice.

Univerzity chtějí podpořit studenty, aby přicházeli s inovativními nápady, které budou schopni uvádět také do praxe. Veškeré zkušenosti budou univerzity sdílet v rámci konsorcia, jehož ambicí je mít do roku 2025 dostatek vzdělaných mladých podnikatelů a inovátorů. Snahou je nastavit tzv. Evropskou síť inovačních okresů. Zjednoduší se zakládání společností, které nabízejí špičkové technologie, produkty a služby v nich. Pro studenty to může být další cesta, jak rozvíjet své podnikatelské dovednosti.

Odborníci vytvoří učební a mentorské programy a univerzity budou mít školitele, kteří budou vést nadané studenty. Projekt si klade za cíl podpořit na téměř 1400 studentů. Zároveň vzniknou místa, kde budou moci své nápady realizovat a dojde k propojení mezi průmyslem, výzkumem a akademickou sférou.

Na Univerzitě Pardubice se do projektu zapojily Fakulta elektrotechniky a informatiky, Dopravní fakulta Jana Pernera a Fakulta zdravotnických studií společně s Centrem transferu technologií a znalostí a Oddělením pro rozvoj a mezinárodní vztahy. Projekt financuje Evropská komise prostřednictvím EIT Manufacturing a jeho realizace se uskuteční v rámci prestižního programu Evropské komise „Horizon Europe“. Do projektu se zapojily univerzity z několika evropských zemí, kromě Univerzity Pardubice jsou to vysoké školy z Velké Británie, Estonska, Rumunska, ale také vědecký park z Portugalska nebo malé společnosti z Belgie. Mezinárodní partnerský projekt koordinuje portugalská University of Porto.

Každý z nás má jiný životní příběh, své sny. A ne každému osud rozdal ty nejlepší karty. Snem Zdeňka Kotlára je pracovat pro jednu z českých bank, ve veřejné správě nebo být managerem v soukromé firmě. Zatím se však snaží dokončit své vzdělání na Fakultě ekonomicko-správní. Sám ale ví, že cesta životem, ale i studiem je náročná a rád by našel někoho, kdo by mu pomohl s doučováním.

Zdeněk sice pochází z Jaroměře, ale doma je už v Pardubicích, kde na Univerzitě Pardubice studuje třetím rokem obor Veřejná ekonomika a správa. Od počátku je pro něj studium náročné a řeší celou řadu problémů, které vyplývají ze špatné rodinné situace a problémů s financemi. „Celoročně bydlím na kolejích, protože se nemám kam vrátit,“ říká Zdeněk.

Na střední škole přišel o maminku, která zemřela, a podporu u sourozenců nenalezl. Sestra se odstěhovala a bratr zůstal po autonehodě v invalidním důchodu. Otce, který pracuje, zatížily exekuce. Finanční problémy se prohloubily, když si rodina na něj vzala další úvěry na umoření dluhů. Přestože se pokusila řešit tíživou situaci s právníkem, služby byly drahé a oddlužení se nepodařilo. Dnes Zdeněk situaci řeší za pomoci pomáhajících organizací zcela zdarma, ale pohledávky musí splácet.

Zdeněk si ve druhém ročníku studia našel brigádu, ale kvůli pracovnímu vytížení se nestíhal do školy pečlivě připravovat. Kvůli zdravotní diagnóze má navíc specifické potřeby. „Musel jsem začít tuto situaci řešit. Podařilo se mi požádat o příspěvky. Hodně mi pomohli také lidé na fakultě a pracovníci centra ALMA,“ děkuje Zdeněk Kotlár.

Pomoc s doučováním

Přesto by moc rád našel někoho, kdo by ho doučoval a pomohl mu připravit se ke zkouškám a ke státnicím. „Mám před sebou rok navíc, během kterého musím dokončit pět předmětů v zimním a tři předměty v letním semestru. Začnu psát i bakalářku,“ vysvětluje Zdeněk. Velmi by stál o dvě hodiny doučování týdně v předmětech Mikroekonomie, Makroekonomie, Statistika, Matematika. Zároveň byl by vděčný za velmi individuální a trpělivý přístup.

Pokud chcete Zdeňkovi pomoci, dejte vědět na kontaktní e-mail: jan.mandys@upce.cz.

Nejen Zdeněk, ale i další studenti, kteří se během studia potýkají s osobními, studijními nebo zdravotními problémy, se mohou obrátit na univerzitní Centrum ALMA. To zajišťuje podporu vysokoškolákům a uchazečům se specifickými vzdělávacími potřebami. Na Univerzitě Pardubice funguje také Akademická poradna APUPA, která poskytuje odbornou pomoc všem studentům s potřebou individuálního poradenství, sociálního, ale třeba i psychoterapeutického. Kariérní centrum pomáhá vysokoškolákům na cestě ze studentského do profesního života.

Ve čtvrtek 5. srpna 2021 uzavřel náhle a nečekaně svou životní pouť prof. Ing. Pavel Jandera, DrSc., jeden z nejvýznamnějších českých analytických chemiků, jehož jméno bylo po celý profesní život neodmyslitelně spjato s Katedrou analytické chemie na VŠCHT a později na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice.

Profesor Jandera patřil mezi přední české, světově uznávané vědce v oboru separačních analytických technik. Ve své vědecké práci se věnoval především vysokoúčinné kapalinové chromatografii (HPLC), kde se zaměřoval na studium principů separace, retenčních mechanismů, vývoj a optimalizaci metod pro analýzy různých typů látek v životním prostředí, potravinách a průmyslových produktech, například barviv, pesticidů, léčiv, tenzidů, tuků a olejů a v neposlední řadě přírodních antioxidantů. Vypracoval ucelenou teorii chromatografie s gradientovou elucí, zabýval se vývojem technik gradientové eluce v preparativní chromatografii ve spolupráci s profesorem G. Guiochonem (University of Tennessee, Knoxville, USA). Spolu se svým týmem vyvinul nové metody hodnocení a charakterizace vlastností kolon pro kapalinovou chromatografii. V poslední době se zabýval mikrokolonovými technikami kapalinové chromatografie, především vývojem účinných monolitických kapilárních kolon s novou selektivitou a také dvourozměrnou kapalinovou chromatografií, kde optimalizoval spojení polárních a nepolárních kolon pro zvýšení kapacity dvourozměrných systémů pro vyšší počet látek separovaných během jedné analýzy. Se stejným cílem vyvinul a optimalizoval techniku současné gradientové eluce ve dvoudimenzionální HPLC.

Výsledky dosažené při vědecké práci prof. Jandery publikovaly nejprestižnější časopisy v oboru. Jeho publikační záznam zahrnuje úctyhodných 260 publikací, pět monografií a více než 20 kapitol v odborných, převážně zahraničních knihách. Práce profesora Jandery byly se zájmem přijímány vědeckou komunitou, o čemž svědčí nejen vysoké počty citací (>9000, H-index 52), ale také pravidelná pozvání ke zpracování řady přehledných článků a k přednesení plenárních přednášek na prestižních světových sympoziích. Dva z přehledných článků jsou vedeny jako „Highly Cited in Field“, tzn. v daném oboru jsou dle počtu citací mezi jedním procentem nejvíce citovaných prací.

Za svůj vědecký přínos byl profesor Jandera oceněn celou řadou medailí, z nichž mezi nejvýznamnější patří Tswett Foundation Award (1988), Hanušova medaile České společnosti chemické (2004), pamětní medaile Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni (2005) a Univerzity v Messině (2005), „A. Wakszmundski Award for important achievements in the field of separation sciences“ udělená Polskou akademií věd (2011), AJP Martin Gold Medal udělená Britskou chromatografickou společností (2015), Stříbrná medaile Senátu Parlamentu ČR (2015), medaile Jaroslava Janáka udělená Ústavem analytické chemie AV ČR (2015), Award Giorgio Nota za celoživotní výsledky v kapilární kapalinové chromatografii (2016), a v neposlední řadě Tswett & W.Nernst Award udělená European Society for Separation Science (2016).

Se stejným nasazením, s jakým se věnoval vědecké práci, působil profesor Jandera také jako pedagog. Přednášel předměty Identifikace, určování struktury a stanovení organických látek, Chromatografie a elektroforéza a Optimalizace separačních procesů. Za dobu svého pedagogického působení vedl 25 úspěšně obhájených doktorských disertačních prací a několik desítek diplomových prací. Jeho doktorandi působí jako akademičtí pracovníci, profesoři a docenti, nejen na Katedře analytické chemie Univerzity Pardubice, ale také na Masarykově Univerzitě v Brně a dalších vysokých školách v České republice, řada dalších studentů si vede velmi úspěšně na pracovištích AV ČR (Ústav Analytické chemie Brno, ÚMCh Praha) a v průmyslu.

Členové skupiny a blízcí kolegové z katedry, kteří měli možnost poznat pana profesora také při méně formálních příležitostech, si ho pamatují jako společenského, nesmírně sečtělého člověka, který měl rád historii a s velkou chutí o ní diskutoval. Byl rád ve společnosti svých doktorandů a mladých vědeckých pracovníků, což se projevovalo zejména živými diskusemi při společenských setkáních v rámci domácích a zahraničních konferencí.

S profesorem Janderou odešel český vědec světového významu, který vychoval několik generací analytických chemiků a zejména chromatografistů. Rádi bychom mu tímto věnovali tichou vzpomínku.

Za kolektiv Katedry analytické chemie, spolupracovníky a bývalé studenty,

Petr Česla, Jan Fischer, Tomáš Hájek, Michal Holčapek

Za středeční tragickou nehodou na trati u Domažlic, kde se srazily dva vlaky a při nehodě přišli o život tři lidé, může podle Petra Nachtigalla z Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice nejspíše chyba strojvedoucího. Podle něj by tragédii nezabránil ani tzv. „generální stop“, tedy moderní zabezpečení, kdy dispečeři vlaky zastaví na dálku.

Podle vyšetřovatelů stálo za tragédií u Domažlic nejspíše lidské selhání. Jeden ze strojvedoucích – rychlíku jedoucího z Německa do Prahy - projel návěst „zpomal“ a následně nezastavil ani na návěst stůj. Co bývá nejčastějším důvodem takového selhání? Obyčejná nepozornost, zdravotní problémy strojvůdce, nebo technické selhání na lokomotivě?
Všechny uvedené možnosti určitě přichází do úvahy a vyšetřování odhalí, zda se nejednalo o technickou závadu. Bohužel oba strojvedoucí při nehodě zemřeli, takže otázka zdravotní indispozice či nepozornosti může zůstat neobjasněna. Obecně je dnes technika na takové úrovni, že se přikláním spíše k chybě na straně strojvedoucího či momentální zdravotní indispozici.

Poslední takto vážný případ se odehrál v roce 2020 u Perninku na Karlovarsku, kde jeden ze strojvůdců nepočkal ve stanici, vyjel předčasně a na jednokolejné trati se srazil s protijedoucím vlakem. I tehdy se začala řešit bezpečnost na železnici a investice do zabezpečení. Jak je na tom česká železnice s úrovní zabezpečení?
Nejen česká železnice, ale železnice obecně je velmi bezpečný způsob dopravy a bezpečnost je při organizaci železniční dopravy na prvním místě. Samozřejmě vždy je ve hře i lidský faktor, který v tomto případě selhal a způsobil tuto nehodu.

Na některých tratích už dnes funguje dálkové řízení, včetně systému „generální stop“, který umožňuje, aby dispečeři mohli na dálku zastavit vlaky. Jak moc je tento systém rozšířený, pomohl by v tomto případě?
Funkce generálního stopu není pevně spjata s dálkovým řízením a je možné ji aplikovat i na místě řízené stanice. V tomto případě je však možné, že mezi projetím návěsti a nehodou uplynul tak krátký časový okamžik, že ani výpravčí ani dispečer z Centrálního dispečerského pracoviště (CDP) by nemuseli na tuto situaci zareagovat. V tuto chvíli není generální stop na našich tratích ničím výjimečným, ale jeho aplikace vyžaduje součinnost s obsluhujícím personálem a není tedy stoprocentně jisté, že by této nehodě zabránila. Úplné řešení přinese jen instalace tzv. ETCS (evropský vlakový zabezpečovací systém, mj. hlídá rychlost a to, zda vlaku nehrozí kolize. Na dálku je možné vlak zastavit – pozn.red.).

Opakovaně se řeší i problém samotných strojvůdců. Je jich málo, často slouží u více dopravců a existuje podezření, že část dělá až moc přesčasů. Je to stále takový problém?
Tento problém intenzivně řeší České dráhy i Drážní inspekce, ale zatím se nepodařilo prokázat, že by tento faktor měl vliv na vznik mimořádných událostí. Paradoxně strojvedoucí, kteří "melouchaří", nemívají tolik mimořádných událostí. Viz nehoda u Českého Brodu, kde se jednalo o strojvedoucího po delším odpočinku.

Nové vládní nařízení z letošního roku povinnou přestávku strojvedoucích po směnách prodlužuje ze šesti na sedm hodin. Bude to v praxi fungovat, nebo by si pracovní režim strojvůdců zasloužil nějaký jiný, ještě přísnější režim?
Jak jsem již uvedl, tak nebyl prokázán vliv odpočinku na vznik mimořádných událostí, tedy určitě toto zpřísnění pomůže, ale v praxi také může prohloubit nedostatek strojvedoucích.

Vlaky, které se srazily, byly moderní. Jednalo se o soupravu RegioShark, proti níž z neznámých důvodů vyjela lokomotiva Herkules. Jsou tyto novější vlaky lépe zabezpečeny z hlediska pasivní bezpečnosti - jak pro strojvedoucí, tak pro samotné cestující?
Obecně jsou lokomotivy bezpečnější už tím, že strojvedoucí sedí výš, než je tomu u motorových vozů. Rám vozidla RegioShark má nové deformační zóny, což zvyšuje jejich bezpečnost. Je to ale také o rychlosti, ve které se vlaky potkají. Zabezpečení těchto vozidel je standardní jako u dalších vozidel na naší železnici.

Rozhovor je převzatý ze serveru Deník.cz

Akademie věd ČR, vysoké školy a ostatní výzkumné instituce jsou úrodnou půdou pro nápady a řešení, které mají dopad na kvalitu našeho života. Kdo stojí za transferem výzkumných výsledků a inovací z akademického prostředí do běžného života v České republice? Tentokrát jsme se podívali do Centra transferu technologií a znalostí na Univerzitě Pardubice.

Příběh Centra pro transfer technologií a znalostí (CTTZ) se na Univerzitě Pardubice začal psát díky projektu v rámci Operačního programu Výzkum a vývoj  pro inovace (OP VaVpI) v roce 2012. CTTZ bylo zařízené tak, aby mohlo ihned poskytovat kompletní právní služby, podporu duševního vlastnictví, komercializaci a doplňkovou činnost, tedy smluvní výzkum, školení nebo analýzy.

„Univerzita Pardubice má sedm fakult se specializací v oblasti přírodních, technických, společenských i ekonomických věd, uměleckých a zdravotnických oborů. Je to široké spektrum. Nejlépe se nám pracuje na transferu v technických oborech a takovým lídrem je pro nás Fakulta chemicko-technologická. Nicméně na Dopravní fakultě Jana Pernera a Fakultách elektrotechniky a informatiky a zdravotnických studií už máme také spolupráce. Díky projektu GAMA se zapojili i vědci z Fakulty ekonomicko-správní,“ popisuje záběr CTTZ na Univerzitě Pardubice Petra Hawlová, která se stará o strategii transferu.

V rámci zkvalitnění procesu komercializace se CTTZ snaží vyhledávat průmyslové partnery a investory. Na jejich stránkách je k nahlédnutí celkový přehled patentů, z nichž je několik zdůrazněných. Jde o pomyslná želízka v ohni, například screening karcinomu slinivky, katalyzátory nebo zdravotnické pomůcky s kyselinou hyaluronovou.

Úspěchy

„Opravdový transferový úspěch se nám podařil v oblasti vývoje veterinárních léčiv. Společnost vyrábějící farmaceutické substance se v jednom odvětví své produkce dostala do slepé uličky, když přišel legislativní požadavek, že rozpouštědlo, které používali, bude zakázáno. Díky tomu, že už tehdy probíhala aktivní spolupráce, naši vědci dokázali nalézt náhradu a firma mohla pokračovat ve výrobě této substance. V tomto případě jsme se podíleli na patentování technologie, jejím dalším licencování a následně i prodeji,“ popisuje Hawlová příběh, kdy CTTZ pomohlo zachovat jednu z výrob společnosti.

Takových pozitivních příběhů má CTTZ ve svém portfoliu více, například když se podařila spolupráce s biotechnologickou firmou. Vědcům se povedlo připravit vlákno kyseliny hyaluronové, a na tento objev navázal vývoj unikátních krytů ran na bázi kyseliny hyaluronové s dalšími složkami.

Hawlová doplňuje: „Pokročili jsme také v projektu včasné diagnostiky rakoviny pomocí speciálních markerů z tělních tekutin, převážně z krve. Zprostředkovávali jsme spolupráci s patentovou kanceláří a externím partnerem projektu. Nyní je nutné provést klinické ověření samotné metodiky. A jedna z variant realizace projektu je případně i naše první spin-off firma.“

Transferová centra ještě nejsou bytostnou součástí univerzit

Transferová centra se na české akademické půdě stále potýkají s předsudky. Hawlová vysvětluje: „Běžný člověk vůbec netuší, co to znamená transfer technologií. My propojujeme svět aplikační sféru, respektive průmysl, s tím, co dělají vědci na univerzitě. Dostáváme vědecké inovace do společnosti.“

Podle Hawlové některé univerzity stále neberou transferová centra jako svoji interní součást. Transfer je zatím ve srovnání s některými převážně zahraničními univerzitami spíše potenciální než skutečný zdroj peněz. Přitom by měla důležitost pozice transferových center z pohledu univerzity spíše stoupat, protože univerzitní ekosystém se mění. Patenty, užitné vzory a licenční smlouvy dostávají vyšší význam.

„Zpočátku pro nás bylo také těžké proniknout k akademikům. Jsme poměrně mladé oddělení a akademici k nám neměli důvěru. Mysleli si, že nebudeme přínosem, že představujeme jenom další byrokratickou zátěž. To se mění,“ říká Hawlová a vyzdvihuje přínos programu GAMA, k ověřování výsledků výzkumu a vývoje pro praktické uplatnění a komerční využití. „Akademici vidí, že jsme tu pro ně a že jim budeme pomáhat.“

„Přístup průmyslových partnerů k univerzitě byl zpočátku také problematický. Občas mají pocit, že univerzity jakožto veřejné instituce, by se o svoje technologie měly podělit zdarma,“ doplňuje.

Potenciál pro projekty v oblasti life-sciences

CTTZ rozvinulo od roku 2018 spolupráci se Stanford University v USA. Jedná se o účast v komunitě SPARK, což je konsorcium, které pomáhá přechodu vědeckých inovací do společnosti. Cílem iniciativy je propojení transferových center.

Podporují se projekty z oblasti life-sciences, tedy transfer nových léčiv, vakcín nebo diagnostických metod. Členství v konsorciu SPARK představuje významnou pomoc při vyhledávání komerčních partnerů po celém světě. SPARK znamená jak transferovou, tak edukační oporu. Probíhají například školení o marketingu pro vědce, komunikaci projektů směrem k průmyslovým partnerům či o různých finančních možnostech, co se týče získání dotací z evropských zdrojů.

Článek je se svolením převzatý z portálu Věda a výzkum