Za jakou nejkratší dobu někam dojedete vlakem anebo jak se na výtvarných dílech projevuje takzvaný zub času. To jsou jenom některé věci, které můžete sami prozkoumat během letošní Noci vědců. I v Pardubicích bude poslední zářijový pátek.

Situace poprvé od roku 2019 umožňuje pozvat návštěvníky přímo na univerzitu. „Chceme je pustit tam, kam se normálně nedostanou, ukázat jim laboratoře a hlavně jim umožnit setkání s vědci. Loni jsme museli dělat on-line formu Noci vědců, ale kontakt s lidmi a možnost vidět jejich reakce je něco, co se nedá nahradit,“ myslí si jedna z organizátorek Lenka Čermáková.

Zábava na šest hodin

Program nabitý atraktivní vědou odstartuje v prostorách Dopravní fakulty Jana Pernera v pátek 24. září ve čtyři odpoledne. Na zajímavé experimenty a kvízy zaměřené na čas zvou popularizátoři vědy všechny zájemce až do večera. Zapojí se výzkumníci ze všech sedmi fakult Univerzity Pardubice, a to na více než dvaceti stanovištích. Menší návštěvníci můžou do indexu sbírat razítka a následně získat malou odměnu.

Desítky možných podob a významů času najdou zájemci v praktických ukázkách. Podle Čermákové zjistí třeba princip fungování binárních anebo modrých hodin. Zároveň na novém dispečerském pracovišti uvidí, jak se řídí vlaky, aby se nesrazily a dojely včas. Plno atrakcí si budou moci sami vyzkoušet. „Připravili jsme i speciální podcast, který si můžete poslechnout kdykoliv sami, a to na téma Čas jsou peníze.“

Součástí programu bude nově kinosál Noci vědců. Univerzita tam nabídne speciálně natočená videa i rozhovory o čase, případně povídání s vědci v novém podcastu UPCE On Air.

Blíž lidem

Vstup je zdarma. Návštěvníky pardubické Noci vědců bezplatně dopraví okružní linka MHD, která jede od nádraží až na místo. Handicapovaným pomůže se zvládnutím stanovišť univerzitní Centrum ALMA.

Akce má tradičně bořit mýty o vědě i o vědcích a ukázat, že věda může být velmi zábavná a že ji vědci dokážou poutavě představit. V Česku se Noc vědců opakuje pravidelně od roku 2005. Vědecké instituce se otevírají ve stejný den ve stejném čase po celé Evropě.

Článek je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Pardubice. 

Všichni ubytovaní studenti a zaměstnanci, kteří nemají platné očkování nebo neprodělali onemocnění COVID-19, jsou povinni každých 7 dní absolvovat test.

Ve středu 22. 9. 2021 otevírá společnost MEDILA testovací místo v areálu Univerzity Pardubice:

• koleje, pavilon E
• vstup bočním vchodem od parkoviště
• testování každou středu 8:00 – 16:00
• test je NUTNÉ předem objednat

 Rezervační kalendář - MeDiLa spol. s r.o. - UNIVERZITA PA... | Reservatic

• cena testu pro samoplátce 150,- Kč

Výsledek testu je nutné načíst do ubytovacího a stravovacího systému ISKaM - postup:

• přihlášení do ISKaM
• záložka „ubytování“ → „COVID – potvrzení o bezinfekčnosti“
• tlačítko „nové potvrzení“
• dále dle instrukcí systému ISKaM

V případě problémů s načtením potvrzení do systému ISKaM kontaktujte Ubytovací centrum nebo recepci.

Vážení studenti,

v souvislosti s nárůstem počtu onemocnění covid-19 přistupujeme v tomto týdnu k následujícím úpravám pravidel:

1. zakazuje se vstup do prostorů FES těm, kdo mají jakékoliv příznaky onemocnění covid-19;
2. omluvit neúčast z výuky kvůli covid-19 budete moci i na základě sms zprávy z hygienické stanice nebo printscreenu z rezervace termínu na PCR test;
3. po celou dobu pobytu na fakultě je nově povinné nosit respirátor. Respirátor nemusí mít při výuce plně očkovaný vyučující a student, který prezentuje nebo je ústně zkoušen;
4. od 25. 11. 2021 se budou přednášky, kde je více než 250 zapsaných studentů, konat jen online. Jde například o přednášky předmětů FPSE, FSP1 a FPRM. Vyučující zpřístupní záznam přednášky.

V tuto chvíli předpokládáme, že zápočty a zkoušky budou probíhat prezenčně (pokud vládní opatření nenařídí jinak) v obvyklých termínech. Připravujte se tedy průběžně.  Potřebujete-li konzultovat, domluvte si předem s vyučujícím emailem schůzku.

Uvědomujeme si, že stávající opatření Vám mohou způsobit určité nesnáze. Věříme však, že se nám je společně podaří opět překonat.

Za vedení fakulty

Jan Stejskal, děkan

Jitka Komárková, proděkanka pro studium a pedagogickou činnost

Další informace naleznete na Souhrných informacích ke koronaviru.

Provoz studijního oddělení

Provoz studijního oddělení se již vrátil do původního režimu. Úřední hodiny naleznete zde.

• Potvrzení o studiu můžeme i nadále zaslat na studentský email či poštou.
• Pro odevzdávání Vašich dokumentů a žádosti slouží také schránka umístěná přímo u dveří studijního oddělení, kterou denně vybíráme.
• Dotazy ke studiu lze zasílat na emailovou adresu studijni.fes@upce.cz nebo ipc.fes@upce.cz nebo vyřídit telefonicky.

Velké přednášky budou moci vysoké školy organizovat v nadcházejícím akademickém roce bez prokázání bezinfekčnosti, rozhodla v pátek vláda. Naopak pro akademické slavnosti má platit nadále obecné pravidlo, že pokud se jich zúčastní více než 20 lidí, budou se muset prokázat testem či dokladem o očkování nebo prodělání nemoci covid-19.

Vyplývá to z aktuální změny opatření ministerstva zdravotnictví, daný výklad potvrdil i mluvčí ministerstva školství Ondřej Macura.

Ministerstvo zdravotnictví v následné tiskové zprávě konkrétně uvedlo, že studenti vysokých škol se nebudou muset prokazovat potvrzením o bezinfekčnosti. Zůstávat má tato povinnost pro vzdělávací akce a zkoušky, které jsou mimo studium na VŠ.

Testování na kolejích a roušky na chodbách

MŠMT už počátkem září uvedlo, že s resortem zdravotnictví zřejmě nepřipraví žádná zvláštní opatření pro provoz vysokých škol. Platí povinnost testování na covid-19 pouze na kolejích a nošení roušek v budovách mimo učebny.

Školy tak zřejmě budou moct semestr zahájit prezenčně. „V případě zhoršení epidemie by se mohla omezit kapacita přednášek,“ poznamenal na začátku září ministr školství Robert Plaga (za ANO).

Plaga doporučuje velké přednášky online

Akademický rok začíná ve většině škol na přelomu září a října. Plaga by ale doporučoval dělat velké přednášky online.

„Jsem rád, že ministerstvo zdravotnictví na základě jednání s ministerstvem školství upřesnilo výklad a připravilo úpravu mimořádného opatření k organizaci výuky plavání a provozu vysokých škol,” komentoval nyní ministr páteční rozhodnutí vlády.

Na kolejích se podle stávajícího opatření mohou ubytovat jen studenti, kteří absolvují test s negativním výsledkem nebo předloží doklad o očkování či o tom, že se uzdravili z covidu-19. Antigenní test nesmí být starší 72 hodin, PCR test platí sedm dní.

Případně studenti mohou na místě podstoupit samotest. Samotest provedený pod dohledem zdravotníka online nesmí být starší 24 hodin. Testem se ubytovaní musí prokazovat před nástupem na koleje a pak každých sedm dnů. Povinnost má platit do 31. prosince.

Pokračování článku zde.

Text je převzatý ze serveru Novinky.cz

Děkan, který přejmenoval Fakultu ekonomicko-správní

Původně strojař, který se specializoval na vozidla a dělal aplikovaný výzkum například i pro Tatru. V Pardubicích začínal na Dopravní fakultě Jana Pernera. V roce 1993 se Radim Roudný chopil kormidla na Fakultě ekonomicko-správní a stal prvním děkanem, který ji vedl už pod současným názvem. Fakulta letos slaví 30 let a on v rozhovoru mluví o začátcích, vizích či důležitosti bezpečnostního managementu.

Jak to bylo na počátku 90. let s vaším působením na dvou fakultách?

Když se v Pardubicích začalo s přípravami na založení dopravní fakulty, bylo to pro mě zajímavé nejenom po odborné, ale i praktické stránce. Dlouhodobě jsem totiž v Pardubicích bydlel. Byl jsem u zrodu dopravní fakulty, a ten vyústil úspěšnou akreditací. Koncem května 1993 mne oslovil tehdejší prorektor prof. Koudelka s návrhem, abych se věnoval Fakultě územní správy. Ta se potýkala s problémy. Koncem června se podařilo fakultu akreditovat na bakalářské studium a tehdejší rektor prof. Kudláček mne požádal, abych se fakultě dále věnoval. Slíbil jsem to na rok a dopadlo to tak, že jsem na fakultě dodnes.

V roce 1991 vznikla Fakulta územní správy. O dva roky později se přejmenovala na Fakultu ekonomicko-správní. Proč jste jako děkan chtěl změnu názvu?

Územní správa tehdy byla módní záležitost. Bylo zřejmé, že požadavky na pracovníky nejen územní, ale celkově veřejné správy se budou snižovat, a dále zde byla velká konkurence. Zároveň jsem měl představu, která se také potvrdila, že bude zájem o podnikovou ekonomiku. A jako univerzální mi připadal název Fakulta ekonomicko-správní. Ten už měla fakulta Masarykovy univerzity Brno, s kterou jsme spolupracovali. Autorka názvu prof. Strecková ani brněnský děkan prof. Blažek neměli proti použití názvu žádné námitky.¨

Můj hlavní obor, kterému se věnuji trvale, je teorie rozhodování s podoborem bezpečnost. Tento obor pro mě nebyl nic nového, aplikoval jsem to, co jsem používal v technické oblasti, pouze jsem posílil výklad subjektivní stránky.

Co jste chtěl z pozice děkana prosadit?

Měl jsem představu fakulty začleněné do logické struktury odborné dělby práce v rámci univerzity ve smyslu ústavy celouniverzitní, fakultní s univerzitní působností a čistě fakultní. To se až na výjimky nepovedlo.

Jaké výjimky?

Například matematika. Z hlediska zaměření fakulty jsem měl představu orientace oborů na praxi se silnou teoretickou podporou a s použitím matematiky. Nikoliv hry na vědu. Také jsem očekával vznik specifických oborů a osobně jsem prosazoval bezpečnost společnosti i podnikání. Celkově si myslím, že moje představy byly dány mojí specifikou a příliš se nenaplnily, tím však nehodnotím dnešní úroveň fakulty. Hlavním úkolem byla akreditace, a ta probíhala i mým zaviněním obtížně. Byl jsem z průmyslové oblasti zvyklý prosazovat věcnou stránku, pak následovala výroba jako hodina pravdy. To ovšem nebyl styl standardních akademiků a můj přístup se nelíbil.

Nelíbil?

Posuzování nebylo o výsledcích a perspektivě, ale o subjektivních názorech, o konkurenci, a očekávala se servilnost.

Jaké obory byly pro vás stěžejní?

Za rozhodující jsem vždy považoval obor podnikohospodářský. Náš zájem byl získat akreditace na široké spektrum oborů, které můžeme nabídnout studentům. Shodou okolností se nejlépe rozvíjela informatika.

Na změny jste ale nebyl sám…

To nebyl. Počátky fakulty jsou i poučením pro budoucnost. Bez smyslu pro spolupráci a velkorysost poškodíme rozvoj celku. V prvním období se o rozvoj fakulty zasloužili prof. Kolda, prof. Kosek, prof. Cimpl, doc. Machačová, dr. Černá a řada dalších. Ne všichni však se změnami pro její záchranu souhlasili, někteří dokonce škodili a z fakulty odešli.

Nemůžu zapomenout na významnou podporu fakulty od vedení tehdejší Vysoké školy chemicko-technologické. Hlavní roli hráli především rektor prof. Kudláček, prorektor prof. Koudelka, kvestor Ing. Maršálek a prorektoři prof. Churáček a prof. Tichý. Pomáhali i místní patrioti, politici primátor Ing. Stříteský, starosta Pardubice 2 – Polabiny Jiří Srbek, poslankyně dr. Tomanová. Bohužel byla řada dalších, kteří rozvoji školy spíše bránili. Dnes je již téměř neuvěřitelné, že existoval odpor proti stavbě nové knihovny, na kterou ministerstvo školství poskytlo 60 milionů korun. Ještě větší odpor byl proti stavbě auly, na kterou ministerstvo poskytlo 60 milionů a město Pardubice 30 milionů korun. Naštěstí se podařilo stavby obhájit a realizovat. Dnes se už dávno zapomnělo, jak to bylo. Důležité je, že knihovna i aula dobře slouží a současné vedení školy je orientované rozvojově.

Vaše specializace se během třicetileté éry také proměnila…

Původní odborností jsem strojař. Specializoval jsem se na vozidla s dlouholetou praxí v aplikovaném výzkumu a řízení jakosti a technického rozvoje. Po škole jsem pracoval v aplikovaném výzkumu, zkušebnictví vozidel a posléze řízení technického rozvoje, kde jsem získal rozsáhlé praktické zkušenosti. Po příchodu do Pardubic jsem pouze krátce přednášel teorii automobilů na dopravní fakultě.

Můj hlavní obor, kterému se věnuji trvale, je teorie rozhodování s podoborem bezpečnost. Tento obor pro mě nebyl nic nového, aplikoval jsem to, co jsem používal v technické oblasti, pouze jsem posílil výklad subjektivní stránky. Fakulta ve svých počátcích často improvizovala, dnes již má profesionální charakter. Dále jsem se věnoval managementu veřejné správy.

Čemu konkrétně?

Úspěšně jsme spolupracovali s veřejnosprávním úsekem ministerstva vnitra a dále problematice bezpečnosti ve spolupráci s Institutem ochrany obyvatelstva Lázně Bohdaneč. Ten spolupracoval s fakultou ve výuce, kde mimo jiné přednášeli doc. Linhart a doc. Janošec. Školili jsme také úředníky okresů a posléze krajů. Měli jsme i aktivní spolupráci s Policií ČR. Policie zajišťovala speciální přednášky na fakultě a účastnili jsme se jednání Protikorupční komise Policie ČR.

V roce 1994 opouštělo fakultu prvních 48 absolventů-bakalářů. Dnes má fakulta na 8 500 úspěšných absolventů, a to v bakalářských, magisterských, inženýrských i doktorských studijních programech. Jak velkou váhu toto číslo pro vás má?

Považuji to za úspěch. Ročně to znamená více než 280 absolventů.

Jste v kontaktu se svými bývalými studenty?

Řada absolventů se občas přihlásí. Není to masové, ale vždy mě to potěší.

Třicet let, to je už poměrně dlouhá doba, aby se člověk ohlédl a hodnotil. Jaké vaše hodnocení by fakulta od vás obdržela?

Dnes už nemám tolik informací a dostatečný přehled. Domnívám se, že fakulta dosáhla dobré úrovně, plně srovnatelné s ostatními ekonomickými fakultami.

Ekonomika v době pandemie trpí. Bude potřeba více expertů na tuto oblast?

Myslím, že pandemie počet expertů, ekonomů nezvýší. Pandemie není obor, ale negativní jev ekonomiky, který vyvolá potřebu úspor ve všech oborech.

Má budoucnost právě obor Krizový management?

Nechci hovořit o tzv. krizovém managementu, raději použijme širší pojem bezpečnostní management, jehož význam jednoznačně poroste. Obecně je podceněna problematika negativních jevů ve všech disciplínách. Jasným příkladem je současná covidová situace, na kterou jsme se dlouhodobě nepřipravovali, ačkoliv to nebyla žádná „černá labuť“, něco co jsme neznali. Byla tu už španělská chřipka a další. Myslím, že bezpečnostní disciplíny jsou i přirozená součást ekonomie a mají významnou budoucnost.

Co byste fakultě popřál?

Samozřejmě úspěšný rozvoj. Mladší kolegové by se měli trvale snažit o spojení s praxí. A k ohromným výhodám, které přináší rozvoj výpočetní techniky, by vždy měli přidat zdravý selský rozum. Fakulta ale stojí před velkým nebezpečím, kterým je prozatím neřešený přebytek společenských oborů. Tomu je možné čelit vytvářením specifických oborů se špičkovou úrovní, což se snadno řekne, ale obtížně dělá. Držím jim ale palce.

doc. Ing. Radim Roudný, CSc.

Dvacet let pracoval absolvent prestižní Vojenské technické akademie v aplikovaném výzkumu a zkušebnictví vozidel, kde získal rozsáhlou praxi v oboru jakosti. V roce 1961 přijal nabídku na funkci ředitele odboru jakosti ministerstva všeobecného strojírenství, kde přešel na odbor vědy a technického rozvoje. Působil v automobilním průmyslu ve funkci technického ředitele a rád vzpomíná na korektní a tvůrčí jednání s prezidentem Volkswagenu Dr. Hahnem. Po celou dobu praxe spolupracoval s vysokými školami přednáškově, oponenturami a prací v komisích v oboru vozidla a také v oboru ekonomika na Ústavu ekonomie strojírenství ČVUT. Před listopadovou revolucí se rozhodl z průmyslové oblasti odejít a věnovat se pedagogice na plný úvazek. Nastoupil na dnešní Univerzitu obrany, kde působil do roku 1993. V roce 1993 se stal děkanem Fakulty ekonomicko-správní a na Univerzitě Pardubice působí dodnes.

Předat zkušenosti mladým začínajícím vědcům, pomoct s rozjezdem jejich profesní kariéry nebo jim ukázat směr výzkumu. To je cílem mentoringového programu, který začíná také na Univerzitě Pardubice. Zkušení mentoři, lídři vědeckých týmů, akademici s bohatou životní zkušeností se stanou kouči studentům doktorských studijních programů a začínajících vědeckých či výzkumných pracovníků.

Mentoring se stává jedním z velmi účinných a profesně a sociálně prospěšných nástrojů podpory rozvoje dovedností a schopností, zejména tvůrčích sil jednotlivce, a to nejen v akademickém, ale i v komerčním prostředí. „Rádi bychom pomohli studentům a mladým vědeckým pracovníkům s nastartováním jejich profesní kariéry. Chceme jim ukázat cestu a předat zkušenosti, které jsme sami během své kariéry získali,“ říká prof. Roman Bulánek z Fakulty chemicko-technologické, který je garantem programu a zároveň jedním z mentorů.

Mentory jsou akademici z Univerzity Pardubice, ale i odborníci mimo akademickou sféru. Tyto respektované osobnosti dobrovolně předávají mladším kolegům své zkušenosti a znalosti a zároveň se snaží mentorovaného posunout v jeho profesní kariéře. Do programu se mohou dobrovolně zapojit čeští i zahraniční studenti a začínající vědečtí a výzkumní pracovníci.

Mentoringový program má tři formy spolupráce. Jedná se o skupinové aktivity, ve kterých zájemci navštěvují odborné semináře a přednášky zaměřené zejména na měkké dovednosti mladých začínajících vědců, které umožní jejich osobní růst. Přihlásit se například mohou na kurzy prezentačních dovedností, přednášky zaměřené na etiku vědecké práce, problematiku autorství vědeckých publikací, kurzy akademického psaní, jazykové kurzy, ale také na kurz zvládání stresových situací nebo jak předejít symptomům vyhoření.

Mentoring může být také individuální. Primárním cílem individuálního mentoringu je předání znalostí či zkušeností z jakékoliv oblasti, které mohou mentorovanému pomoci odstartovat jeho profesní kariéru. Potřeba individuálního mentoringu by měla vždy vzniknout na základě potřeby mentorovaného. Zkušený mentor může například pomoci s identifikací kariérních cílů a nastavit postup, jak jich co nejlépe a nejrychleji dosáhnout. Může zprostředkovat důležité kontakty na kolegy v oboru, a kromě vědeckých zkušeností může předat i zkušenosti životní.

Třetí oblastí v mentoringu je tzv. peer mentoring, což je méně formálně pojatý mentoring. Při něm si zkušenosti mezi sebou předávají vrstevníci. Například PhD studenti pomáhají nově nastupujícím doktorandům praktickými radami a informacemi o organizaci studia požadavcích kladených na PhD studenty, doporučením odborné literatury či zahraničních kurzů a podobně.

Délka mentoringového programu je minimálně jeden rok. Při pozitivním hodnocení programu je možné program po dohodě obou aktérů prodloužit o další rok. Více informací k mentoringovému programu získáte na https://www.upce.cz/mentoring.

Co udělá s mladými lidmi pobyt v divoké přírodě bez kontaktu s okolním světem? Právě to zkoumali v ojedinělém experimentu studenti Univerzity Pardubice. Během izolace ušli v uzavřené skupině skoro 300 kilometrů.

„Tento výzkum není pro antropology úplně typický. Primárně zkoumají nějakou kulturu anebo společnost. Tím, že jsme se izolovali někde za polárním kruhem v Laponsku, tak zrovna tuto myšlenku popíráme. Chtěli jsme ale realizovat terénní praxe i v době covidu. Proto jsme vyrazili studovat sami sebe,“ říká vedoucí katedry sociální a kulturní antropologie Fakulty filozofické Adam Horálek.

Sítem prošlo pár lidí

Původní zájem o expedici byl relativně velký. „Vybírali jsme na základě psychické i fyzické odolnosti. Těsně před odjezdem jsme skupinu nejodvážnějších testovali v Krkonoších. Nakonec se jich sedm odhodlalo skutečně vyrazit. Protože je na oboru převaha dívek, jelo jich šest a jeden student.“

Jde o metodu takzvané autoetnografie. „Vytvořili jsme takovou malou sociální skupinu a zkoumali jsme, jak na nás působí izolace. Vznikala pravidla, měnily se role, vztahy. Nikdo mě nesesadil, ale jednu dobu se k tomu schylovalo. Velice rychle se smazaly hranice mezi učitelem a studenty. Po první krizi jsme zjistili, že vykání musíme v extrémních podmínkách odložit,“ usmívá se Horálek.

Bylo o čem mluvit?

Jedna z účastnic Anna Vrkoslavová říká, že když vládla dobrá nálada, tak se cestou hojně debatovalo. „Když ale nastaly splíny a kolektivně špatné nálady, tak se většinou mlčelo celý den. Kritický byl hlavně poslední týden.“

Skoro každého napadne, že studenti nemohli vydržet bez moderních technologií. „S mým tlačítkovým telefonem to bylo poměrně snadné. Chyběl mi signál, abych o sobě dala vědět a mohla přijímat zprávy z domova. Internet mi nechyběl až tolik. Facebook je pro mě toxická věc, na které je člověk jenom závislý. Ráda jsem si od toho odpočinula.“

Světlo i v noci

Za polárním kruhem výprava prakticky nepoznala tmu. Podle Horálka vládly takzvané bílé noci. „Slunce sice zapadlo za obzor, ale nemělo to vliv na světelnost. I v noci tedy bylo světlo. Některým ta hranice chyběla.“

Anna Vrkoslavová podotýká, že člověk musel spát s páskou přes oči. Mělo to i své výhody: „Když nám jednou celé dopoledne propršelo, tak jsme vycházeli ve tři odpoledne a spát jsme šli o půlnoci. Nepotřebovali jsme čelovku. Dobře se daly psát terénní deníky. Každý měl svůj sešítek, kam si mohl libovolně zapisovat. Zrovna jsem ten svůj přepisovala a je to dobré pro osvěžení vzpomínek.“

Právě teď nastává ve výzkumu fáze analýzy. „Terénní deníky budeme zpracovávat a první akce, kde budeme prezentovat výsledky, by měl být Sociocon, tedy studentská konference v Pardubicích. Připravíme i krátký film a monografii v odlehčené podobě,“ dodává Adam Horálek.

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.
autor:Jakub Malý | foto: Adam Horálek, katedra sociální a kulturní antropologie
Český rozhlas Pardubice

Afghánci vědí, čeho je Tálibán schopný, proto raději nekladou odpor, říká sociální antropolog Libor Dušek z Vrchlabí.

V Afghánistánu byl čtyřikrát, naposledy v roce 2016 jako vedoucí expedice, která vylezla na tamní nejvyšší horu Nošak. Libor Dušek z Vrchlabí chtěl zemi, kde zcela převzalo kontrolu radikální islamistické hnutí Tálibán, navštívit i letos v červnu. Překročit hranice z Tádžikistánu už mu však úřady nedovolily. Sociokulturní antropolog se Afghánistánem odborně zabývá celý profesní život. Studuje kulturu etnika Váchánců ze severovýchodu země. Libor Dušek, Ph.D. je absolventem Fakulty filozofické Univerzity Pardubice a jejím  externím vyučujícím.

„Že během léta dojde k prudké eskalaci Tálibánu, bylo jasné, ale takovéhle tempo nečekal asi nikdo,“ říká v rozhovoru pro MF DNES. Hovoří v něm také o mentalitě Afghánců i o tom, jak místní vnímají Tálibán.

Před měsícem jste byl na expedici v Tádžikistánu. Pro cestu do Afghánistánu vám už úředníci nedali vízum. V tu chvíli vás to asi mrzelo, teď ale můžete hovořit o velkém štěstí...

V polovině června jsme s kamarádem Honzou Sokolíkem odletěli do Tádžikistánu, že naším cílem budou sedmitisícovky a horalé žijící na jejich úpatí, na severovýchodě Afghánistánu, v subregionu Váchán a provincii Badachšán. Vízum do této části Afghánistánu je potřeba vyřídit ještě v Tádžikistánu. V minulosti jsem ho několikrát bez problémů, takřka na počkání dostal. Letos ale úředníci z konzulátu nebyli tak vstřícní. Nejprve hovořili o restrikcích kvůli covidu-19, ale nakonec nám řekli, že Tálibánci už jsou nedaleko provincie Badachšán a z bezpečnostních důvodů nás nevpustí. O víkendu se údajně střílelo jen několik kilometrů od tádžických hranic. Proto jsme zvolili připravenou variantu B a přesunuli se do údolí Bartang. O stažení vojsk USA a NATO z Afghánistánu se hovořilo minimálně už na jaře a v takové situaci je potřeba předpokládat ne zrovna optimistické scénáře. Když už dojde na improvizaci, tak musí být řízená. Východ je věc citlivá, což platí pro Afghánistán mnohonásobně.

Na hranicích jste mluvil s několika lidmi, kteří byli už v polovině července evakuováni z Afghánistánu do Tádžikistánu. Jak vnímali rostoucí napětí v zemi?

Dozvěděli jsme se, že Tálibánci pár dní předtím dorazili do města Iškašim, což je v podstatě hraniční přechod s Tádžikistánem. Bez výstřelu sundali afghánskou státní vlajku a vyvěsili vlajku svého hnutí. Všem státním zaměstnancům a zahraničním humanitárním pracovníkům dali údajně 48 hodin na opuštění místa. Každopádně museli místní vyděsit a psychicky zlomit. Tálibánci nejednají v rukavičkách. Žena z jídelny, ve které jsme nocovali, nám řekla, že během dvou dnů kolem projelo přibližně dvacet džípů s lékaři, státními úředníky a učiteli, kteří zřejmě našli útočiště v Tádžikistánu. Několik uprchlíků jsme potkali a nadšeně rozhodně nevypadali.

Překvapilo vás, jak rychle získal Tálibán v zemi po odchodu spojeneckých vojsk naprostou kontrolu?

Upřímně řečeno ano. Že během léta dojde k prudké eskalaci Tálibánu, bylo jasné, ale takové tempo nečekal asi nikdo. Nejvíc mě zaráží, že tak brzy dobyli právě Badachšán a Váchán, který stál coby vysokohorský nehostinný region s bídnou infrastrukturou, bezpřebytkovým zemědělstvím a absolutní absencí průmyslu dlouhodobě mimo zájem kohokoliv. Nebojovalo se tam v období vlády Tálibánu mezi lety 1996 až 2001 ani v 80. letech během sovětské války v Afghánistánu ani v mezidobích občanské války. Severovýchod celkově představoval opomíjenou periferii. Mylně jsem se domníval, že Váchán zůstane izolovaným ostrovem svobody.

Předání moci se v podstatě uskutečnilo bez boje. Čím si to vysvětlujete?

Intenzivní osobní zkušenosti mám jen se severovýchodem země, který je specifický. Obecně se ale dá říct, že Afghánci mají s Tálibánem už předchozí zkušenost a moc dobře vědí, čeho jsou jeho stoupenci schopni. Proto raději nekladou odpor. Navíc v současnosti v zemi není silná osobnost, která by dokázala zorganizovat efektivní opozici, jako tomu bylo v 90. letech za dob charismatického vůdce Ahmada Šáha Masúda a Severní aliance. Myslím si také, že samotní Tálibánci změnili diskurz a zjemnili svou image. Moc dobře si uvědomují, že pokud chtějí uspět a mají zájem, aby uznal jejich legitimitu i někdo jiný než Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty a Pákistán, nemohou být tak radikální jako v 90. letech. Netouží být v očích světa teroristy, ale legitimními vládci. Příliš se nezdůrazňuje, že probíhají jakési námluvy mezi Tálibánem a Čínou. A to je na světové šachovnici sakra podstatný hráč, takže si sami můžete doplnit, s jakými rozličnými trumfy se v balíčku míchá.

Lidé museli vědět, že se smyčka utahuje a Tálibán získává čím dál větší území, přesto většina z nich zůstala v zemi. Proč?

Myslím si, že pro většinu obyčejných Afghánců bylo velmi problematické se během pár dní zmobilizovat k odchodu z rodinných, ekonomických, ale především teritoriálních důvodů. Víte, on takový uprchlík, migrant, běženec, vnitřní či vnější vysídlenec nehraje z dlouhé chvíle únikovou hru, ale jde mu o život. A nikde ho s otevřenou náručí nevítají. V médiích se často skloňuje paralela se Saigonem 1975, to hovoří samo za sebe.

Pro Západ je Tálibán nebezpečnou organizací. Jak radikální hnutí vnímají lidé žijící v Afghánistánu?

To je dost komplikovaná otázka. Souvisí to jednak s etnickým, jednak s náboženským zázemím té které části Afghánistánu. Žije tam víc než třicet různých etnicko jazykových skupin, které mají mezi sebou různě vyhrocené, nebo naopak přátelské vztahy. Tálibán se neprofiluje jako teroristická organizace, ale jako sunnitské hnutí a velkou roli hraje paštunský nacionalismus. Řada etnických Paštunů, kteří žijí především na jihu země, Táliby schvaluje nebo i otevřeně podporuje. To ale neznamená, že všichni Paštuni jsou protálibánští. Dovolím si tvrdit, že ostatní nepaštunská etnika z 99 procent Tálibán odmítají. Evropané si Afghánistán a jiné asijské země často představují jako homogenní národ, ale středoasijská společnost stojí spíš na rodových a kmenových principech a autoritách. Národ v evropském pojetí, jak ho konstruovali osvícenci, Herder a obrozenci, je pro ně v podstatě cizím pojmem. Větší roli hraje náboženství. Ale opět, ne všichni sunnitští muslimové sympatizují s Tálibánem, určitě ale všichni afghánští šíité jsou proti Tálibánu.

Jak byste charakterizoval mentalitu Afghánců, tak jak jste je poznal?

Na to se nedá jednoduše odpovědět, žádný prototyp Afghánce neexistuje. Dlouhodobější bezprostřední zkušenost mám se šíitskými Váchánci, Šugnánci a Badachšánci. Jsou to velmi otevření, přívětiví, pohostinní a milí lidé, kteří mi vždycky pomohli.

V roce 2016 jste vedl expedici, jejíž člen Zdeněk Hák vylezl na 7 492 metrů vysoký Nošak a jako první ho sjel na skialpinistických lyžích. Už tehdy Tálibán ovládal značnou část Afghánistánu a neustále se rozpínal. Cítili jste se tam bezpečně?

V tu chvíli ano. Stejně jako v letech 2011, 2013 a 2014, když jsem tam prováděl antropologický výzkum. Připadalo mi, že čím více pronikám do Váchánu proti toku řeky Pjandž, tím víc se vracím do minulosti. Neměl jsem žádný strach. V podstatě až do letošního června jsem to vnímal tak, že Tálibán ani kdokoliv jiný nebude mít nikdy o Váchán zájem. Mýlil jsem se a mám obavy o obyvatele a hory, protože skrývají množství drahých kamenů a vzácných prvků. Doposud se mělo za to, že není reálné je vytěžit, protože by to znamenalo brutální ekologickou a demografickou katastrofu. Když ale vidím, čeho všeho jsou nejen v posledních letech schopni Číňané, tak mi naskakuje husí kůže.

Máte zprávy, jak to teď ve Váchánu vypadá?

Bohužel ne. Není tam internet a v podstatě ani telefonní signál. Musíte být přímo na místě, abyste měl skutečně objektivní informace. Domnívám se však, že zvlášť v odlehlejších částech Váchánského koridoru není zatím vliv Tálibánu na běžný život nijak destruktivní. Problematická bude výhledově určitě výuka dětí a zřejmě i práva žen, protože Váchánci jsou coby šíité v tomto ohledu velmi pokrokoví. Pod dozorem Tálibánu mohou na svobodnou výuku a lidská práva bohužel zapomenout. Všechno záleží na tom, jakou formou bude Tálibán uplatňovat a kontrolovat svou moc. Zpětná kontrola může být v těchto periferiích velmi slabá, což by obyvatelům jednoznačně ulehčilo život.

Předpokládám, že teď bude Afghánistán pro horolezce naprosté tabu...

Teď je předčasné cokoli předpovídat. Jsem ale optimista a tajně doufám, že vláda Tálibánu bude otevřená a nebude bránit těm několika desítkám turistům a pár horolezeckým skupinám. Je potřeba říct, že do Afghánistánu se návštěvníci zrovna nehrnou. Může to ale trvat několik let. Nepříliš pozitivním scénářem by byl návrat západních vojsk, což osobně vidím také jako tragédii.

Jakým směrem se podle vás Afghánistán bude ubírat? Stane se z něj uzavřená, mezinárodně izolovaná země s výrazně okleštěnými svobodami?

V tuto chvíli si netroufám odhadovat, ve hře je opravdu hodně možností. Snažím se být optimista a držím všem obyvatelům tohoto pozoruhodného kusu země palce.
 

Libor Dušek (1983)

● Sociokulturní antropolog, etnolog, publicista, skialpinista a horolezec z Vrchlabí. Vystudoval sociální antropologii na Univerzitě Pardubice a postgraduálně etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
● Mezi lety 2011 až 2016 navštívil čtyřikrát Afghánistán, zkoumá etnika na severovýchodě v provincii Badachšán. V roce 2016 byl vedoucím expedice na nejvyšší horu Nošak, o dva roky později vystoupal a sjel na lyžích nejvyšší horu jižního Pamíru štít Karla Marxe.
● Přednáší na univerzitách v Hradci Králové a Pardubicích, je autorem odborných studií o Krkonoších a Střední Asii. V roce 2016 knižně vydal svou disertační práci Trojí tvář Váchánu, vloni napsal publikaci Peru 1970: Čeští horolezci pod Huascaránem.

Rozhovor je se svolením převzatý z Mladé Fronty DNES, 18. 8. 2021

POSLEDNÍ VOLNÁ MÍSTA - PŘIHLÁŠENÍ PRODLOUŽENO DO 20.9.2022 DO 16:00

KDE: Konferenční centrum Immanuel,

KDY: 22. - 25. 9. 2022

Lektoři:  Mgr. Hana Jelínková a Mgr. Milan Novotný

Intenzivní forma čtyřdenního pobytového sebezkušenostního kurzu, který je sestaven z jednotlivých psychoterapeutických technik.

Kurz je určen všem studentům, kteří formulovali potřebu v rozvoji vlastní osobnosti a studentům humanitních oborů jako osobnostní příprava pro budoucí uplatnění na trhu práce.
Frekventanti obdrží osvědčení o absolvování kurzu.

Studenti UPCE mají kurzovné a ubytování zdarma, platí si pouze stravu a zajistí si dopravu.

Začátek: 22.9. 10:00 v místě kurzu (konferenční centrum Immanuel)

Konec: 25.9. 14:00-15:00 v místě kurzu

S sebou si prosím vemte pohodlné oblečení.

Kurz není vhodný pro osoby s diagnostikovaným psychickým onemocněním a pro studenty doktorského studia. Děkujeme za pochopení.

Aktuální informace a přihlášení: Sebezkušenostní a seberozvojový kurz "Poznej sám sebe" | Univerzita Pardubice (upce.cz)

Univerzita Pardubice letos opět představila tisícům návštěvníků vědu hravou formou ve svém speciálním Science Pointu. Popularizátoři vědy připravili program, který nabídl sedmidenní šňůru ukázek vědy i kontaktních her v rámci pardubického Sportovního parku.