Hovoří jazykem indiánů a stal se dokonce jejich šamanem. Historik, etnolog a iberoamerikanista Oldřich Kašpar z Fakulty filozofické označuje Mexiko za svůj druhý domov.

Kdybyste spočítal všechny dny, které jste strávil mezi Mexičany a Španěly, kolik by to bylo let?

V Mexiku jsem strávil téměř sedm let. Ve Španělsku pět let a další roky vyjdou na Itálii, Tunisko a Spojené státy americké.

Sám ale pocházíte z vesničky Jestřebí v podhůří Jeseníků. Váš prapředek měl doma pušku „španělku“, odsud plynou touhy po dálkách?

Někdy říkám, že to mám geneticky dané. Všichni moji prapředkové byli kováři, až na mého dědečka. A jeden z mých prapředků měl nejen ručnici „španělku“, ale měl také dvě knihy.

Jaké knihy?

Bohužel z testamentu to není jasné. Nejde ani určit, v jakém jazyce byly psané. Předpokládám, že šlo o nějaké kosmografie, geograficko-historické spisy, které v 17. století lidé často četli.

Dělal jste genealogii vlastního rodu?

S bratrem, který je archivář, jsme se naším rodem zabývali. Společně se chystáme po dědečkovi vydat deník z první světové války.

Svůj profesní život jste ale zasvětil indiánům. Dělal jste mnoho terénních výzkumů, bádal jste v mexických archivech. Proč jste si vybral Mexiko?

Je to paradoxní, protože už jako žák na základní škole jsem miloval antiku. Mojí biblí byly Dějiny psané Římem Vojtěcha Zamarovského. K šestnáctým narozeninám mi pak strýc daroval knihu Carla Coccioliho Dědic Montezumův a přečetl jsem ji za jednu noc. Je to psychologický román o tom, jak poslední nešťastný aztécký vladař noc před popravou vzpomíná na celý svůj život. Tehdy jsem se rozhodl – Aztékové, Mexiko a nikdo jiný.

Musel jste mezi indiány proniknout, naučit se jejich jazyk… Bylo to obtížné?

Poprvé jsem se do Mexika dostal až v roce 1987. Do té doby to s ohledem na tehdejší politickou situaci nešlo. Aztécký jazyk náhuatl (navatl) jsem se nejdříve učil z misionářských gramatik ze 17. století. Když jsem ale přišel mezi indiány, zjistil jsem, že se jazyk změnil. Učil jsem se sám tím, jak jsem s nimi komunikoval.

Měl jste dokonce speciální metodu učení.

Ano, není to pouze metoda, jak se naučit jazyk Aztéků, ale je to i metoda, jak se dostat mezi odloučená indiánská etnika. Nejde mezi ně jen tak přijít a říct jim, že tady budu bádat. To by se se mnou nebavila ani chýška. Zhruba tři dny se potuluju kolem vesnice a přespávám pod stromem. Po třech dnech přijdou i přes přísné příkazy děti. Dívají se na mě, pozorují mě… Vytáhnu blok a začnu malovat zvířata, jejich obydlí… Když děti poznají, co jsem nakreslil, radostně vykřiknou a já si to ihned zapíšu. Pokud uspěju u nich, druhý den přijdou prarodiče a s nimi navážu vážný hovor. Když uznají, že jsem člověk, kterého mohou přijmout, přivítají mě oficiálně. Jenže pak přijde velká mela, vždycky se hádají, u koho budu bydlet. Svého hosta si totiž velmi váží. Jak kdysi řekl jeden můj detektivní hrdina, je to klenot na podušce přátelství.

Jsou dnešní indiáni jiní než před třiceti lety?

Zcela určitě. Globalizace pronikla všude. Mladí mají mobilní telefony a staří si stěžují stejně, jako si stěžuje naše generace – že mládež nezná a nectí žádné hodnoty. U nich je to ale důležitější o to víc, že jejich tradice sahaly až do předkolumbovského období, ještě před příchod Španělů.

Máte doma řadu artefaktů z cest. Jaké například?

Přivezl jsem si například calaveru, typickou lebku, která se používá při Dnu mrtvých, to jsou takové mexické Dušičky. Mexičané je slaví tak, že v každé domácnosti je obětní oltář a na něm jsou fotografie těch, kteří zemřeli. V dušičkovou noc jim před něj pokládají dary. Dávají jim i lahve s rumem a tequilou, kartony cigaret – zkrátka vše, co měli nebožtíci rádi. Pro děti se dělají velké calavery z barevného papíru, ty se plní cukrovím. Mám také malou nádobku z 15. století, která je krásně symetrická, přestože indiáni neznali hrnčířský kruh. Našel jsem ji v jedné skalní proláklině, kde ji uchránilo stabilní prostředí. Vypadalo to, že čeká na mě. Dostal jsem i sošku hlavního indiánského božstva z obsidiánu, sopečného skla, a pochází ze 14. století.

Nechodíte jen mezi indiány, ale bádáte v mexických archivech. Co konkrétního jste tam hledal?

Narazil jsem na velmi zajímavé zápisy z 16. století ke španělské inkvizici. Například kněz píše, jak indiánka léčila a své nečisté ruce vkládala na lidi. Obvinili ji z čarodějnictví. Inkvizice byla v Novém Španělsku, neboli Mexiku, mnohem mírnější než ve Španělsku. Neupalovalo se, většinou šlo o nějakou veřejnou potupu.

V archivech jste také našel hodně pramenů k jezuitům, o kterých píšete.

Dlouhodobě se zabývám česko-mexickými vztahy, několik knih jsem na toto téma napsal. Jezuitští misionáři z Čech, Moravy a Slezska působili na území Mexika od konce 17. století až do konce první poloviny 18. století. Bylo jich tam přes třicet dva. Někteří tam i zemřeli a dodnes tam mají hroby. To je nejvýraznější stopa, která v Mexiku zůstala. Dokonce i z korespondence do pražského Klementina jsem se dozvěděl, že když přijel visitador jednou za rok zkontrolovat, jestli páter vede misi dobře, bratři z české provincie mu hráli na housle. V Klementinu jsem zase našel žádosti, jak někteří naši misionáři psali do Čech, aby jim housle poslali.

Bezpochyby budou Mexičané znát olympioničku Věru Čáslavskou. Je to tak?

Její jméno se přenáší z generace na generaci. Ze starších postav naší historie znají prezidenta Masaryka. Dokonce v hlavním městě Ciudad de México je Avenida Presidente Masaryk (třída prezidenta Masaryka –  pozn. red.). Je zde jeho busta, tři pamětní desky a také socha odhalená v roce 2000.

Česká historie ovlivnila i názvy čtvrtí. Jedna z nich se jmenuje Lidice…

Málo se ví, že Mexiko bylo první zemí, která protestovala proti Mnichovské dohodě, nikoliv Sovětský svaz, jak mé generaci vtloukali do hlavy. Kulturní veřejnost bedlivě sledovala dění v protektorátu. Když nacisté vypálili Lidice, na jejich počest byla jedna z čtvrtí, tenkrát ještě vesnice, na okraji hlavního města přejmenována na San Gerónimo de Lidice. Dost dlouho bylo jméno Lidice křestním jménem dívek.

Šíříte kromě mexické kultury i mexickou kuchyni?

Je to opět oboustranné. Když přijedu do Mexika, vařím svým přátelům české pokrmy. Mám jednoho kamaráda, který dělá úžasnou zelňačku, akorát chutná úplně jinak, protože používá jiné suroviny. V Česku svým přátelům vařím zase něco mexického. Miluju fazole, ale takové fazole, jaké jsou v Mexiku, v Česku neseženete. Pokoušel jsem se je kdysi vypěstovat, ale sežrali je hlemýždi, než stačily vyrůst. Asi jim také chutnaly.

V roce 2018 jste získal za šíření mexické kultury Řád aztéckého orla, nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince. Jaký to je pocit?

Tento řád z dvacetičtyřkarátového zlata obdržel jako první československý prezident Edvard Beneš. A má ho také profesor Polišenský, můj nezapomenutelný učitel z doby, kdy jsem byl na doktorském studiu. Velmi rád na něj vzpomínám. Když jsem tuto cenu dostal, vzpomněl jsem si na něj. Najednou jsem byl na té druhé straně také.

Napsal jste 32 knih, 10 jste jich přeložil a jste autorem 800 českých a zahraničních studií. O čem všem píšete?

V odborné literatuře je těch témat několik. Zabývám se česko-španělskými vztahy, česko-mexickými vztahy, předkolumbovskou Amerikou. V literatuře jsem začal s překlady aztécké a inckokečuánské poezie, přešel jsem na indiánské mýty Mexika, z nichž jsem mnohé posbíral u ohniště. Pohádky jsem vydával pro dospělé i pro děti. Před několika lety v Mexiku vyšla kniha Mýty a legendy Starého Mexika, autor Oldřich Kašpar. Uspořádali tenkrát křest knihy. Stalo se, co jsem očekával. Vystoupil na něm jeden muž a razantně pronesl větu: „Jak je možné, že člověk ze země, o které jsem nikdy neslyšel, vydává naše národní pohádky!“ Jeden můj přítel vstal a usadil ho jedinou větou: „Když to neděláte vy, musí to za nás dělat cizinci. Tak prosím tě mlč!“

V názvech vašich děl se velmi často objevují slova jako smrt, magie, ďábel – například kniha Svatyně smrti, Záhada ďáblových očí. Inklinujete k magii?

Mám ještě knihu Zlato v rouše smrti… Je to možná podvědomé vyjádření toho, jak je svět nejistý. A co svět světem stojí, jdou proti sobě dvě síly, které v křesťanství personifikuje ďábel a Bůh. Celá řada jevů, které nás obklopují, je obestřena tajemstvím. Moje první sešitová kniha, která vycházela v edici Karavana, byla o Tajemství vlčí rokle. Tři historické povídky z mé rodné vísky Jestřebí – ze středověku, z třicetileté války a z období 18. století. Záhada ďáblových očí je zase kombinace cestopisu, populárně- ---naučného textu a kuchařky. U cestopisů se snažím, abych nenápadnou formou čtenáře poučil, aniž by si toho všiml.

Je nějaká kniha, která se vymyká všem ostatním?

Zatím není, ale asi brzy bude. Bude to vzpomínková cesta mým životem. Badatelskými, cestovatelskými a jinými příběhy. Prostřednictvím zajímavých lidí, se kterými jsem se setkal, budu vyprávět příběh. Bude utkán ze dvou linií, mého vědění a vědění jejich. Zkrátka čím mě obohatili vědci, spisovatelé, básníci ve Španělsku a Mexiku, ale i indiáni. Hlavní motto jsem si vypůjčil od Maxima Gorkého, který v jedné básni píše: Lidé jak včely létali v duši mou, obohacujíce ji, čím kdo mohl.

doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
(1952)

 Absolvent Pedagogické a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci získal titul PhDr. v oboru historie. Disertační práci obhájil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (CSc.), kde také habilitoval (doc.).

 Je autorem 30 odborných publikací v češtině, francouzštině, němčině a španělštině a několika set odborných studií a recenzí. 

 Sbírá pověsti a lidovou slovesnost Mexika. Do španělštiny i češtiny přeložil mýty či legendy a se svými studenty sehrál několik her přenášejících diváka do starých časů Latinské Ameriky. 

  Napsal a recituje indiánské básně.

 V roce 2018 byl na mexické Autonomní univerzitě státu Hidalgo (UAEH) v Pachuce jmenován čestným a hostujícím profesorem „profesor honorario y visitante“ a obdržel nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince „Řád aztéckého orla“. 

 V roce 2022 na Tři krále oslavil Oldřich Kašpar životní jubileum.

Řeka plyne a plyne, nikdy neustává.

Vítr vane a vane, nikdy nepřestává.

Život ubíhá, nikdy se nevrací.

(anonymní indiánský básník, 15. století)

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Univerzita mi dala to nejcennější. Vzdělání, ale především rodinu

V patnácti vzal brigádu na autodromu ve Vysokém Mýtě. Víkendový přivýdělek se však časem proměnil ve vášeň pro rychlá kola, která se přirozeně prolínala se studiem na Dopravní fakultě Jana Pernera. Dnes se Jiří Čáp zabývá vývojem a provozem informačních systémů v dopravě. Co si tento úspěšný absolvent UPCE myslí o současném stavu dopravy? Jak se mu daří skloubit koníčky s vlastní rodinou a jaký má vztah ke své alma mater?

Když se řekne doprava, představíme si hlavně kolony na silnicích nebo zpožděné vlaky.

To je pravda. Když jsem před lety podával přihlášku na dopravní fakultu, všichni se mě ptali: „To se hlásíš k policajtům, nebo budeš jezdit na železnici?“ Spousta lidí si neuvědomuje, že nás doprava v běžném životě neustále obklopuje. I parkování je její součástí, i když v klidovém stavu. Může to být ale i cesta do práce nebo za zábavou, přeprava zboží, posílání kusových zásilek, zkrátka přeprava čehokoliv.

Jaký jste byl student?

Nikdy jsem nebyl prototypem skvělého studenta. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a vypuklo nestudijní období. Hodně jsem se pohyboval kolem závodů motokár, Supermota a veteránů, nastoupil na vysokou do Prahy a odešel na vojnu. Pak jsem ale opustil IT automatizaci a vrhl se na studium dopravy. Ale ani tady to nebylo nějak vzorné, opakoval jsem druhák, protože autodrom a koníčky byly silnější. Z hlediska svého současného uplatnění a nasměrování nelituju, naopak. Po celou dobu jsem zároveň pracoval v dopravní firmě ve Vysokém Mýtě, ve které působili zkušení pracovníci z dřívější ČSAD, takže jsem pochytil spoustu věcí z praxe. Věnovali jsme se tam například expresní přepravě kusových zásilek, celovozovým přepravám, skladování, celní deklaraci… Nakonec jsem úspěšně dostudoval dopravní fakultu, po magisterském studijním programu i navazující doktorský program. Dokonce jsem na ní i několik let působil jako asistent a posléze jako odborný asistent.

Časem jste ale zamířil do soukromé sféry, ovšem kontakt s univerzitou jste nikdy nepřerušil.

Milník nastal v době, kdy odešel z fakulty výborný kolega Viktor Patras. Já pak dva tři roky nato nastoupil, stejně jako on, do Oltis Group, což je společnost, která se zabývá vývojem a provozem informačních systémů v dopravě. Působím zde dodnes – na oddělení výzkumu a inovací se zaměřením na nákladní železniční dopravu. S univerzitou jsme však nadále propojeni. Intenzivně například spolupracujeme se studenty a formou stáží se je snažíme zapojovat do pracovního režimu. Absolventi, kteří u nás nakonec zůstanou, jsou skvělí a pro nás klíčoví lidé.

Zkuste se vžít do dob svých studií na Dopravní fakultě Jana Pernera. Co vám Univerzita Pardubice dala?

Krásné vzpomínky, vzdělání. Ale hlavně jsem tam poznal svoji manželku, se kterou mám dvě úžasné dcery.

Jak jste naznačil, na dopravní fakultu jste se dostal vlastně neplánovaně – a sice díky svému kladnému vztahu k rychlým kolům.

Ano. Už když mi bylo asi patnáct, mě oslovil na ulici soused a přemlouval mě, jestli bych nechtěl vzít brigádu v Mýtě na autodromu. Souhlasil jsem a začal mávat praporkem coby traťový komisař. To mě postupně nasměrovalo k motorsportu a k dopravě vůbec.

Ale jen u mávání jste nezůstal…

Ne, prošel jsem si různými pozicemi – ať už v rámci Autoklubu Karosa u nás ve Vysokém Mýtě, kde jsem si vyzkoušel práci traťového komisaře, vedoucího tratě, ředitele závodu, sportovního komisaře nebo aktivity, kterým se věnuju v rámci Autoklubu České republiky. Zastávám pozici viceprezidenta pro obecný motorismus Autoklubu ČR.

Teď v létě se ve Vysokém Mýtě konalo mistrovství světa Supermoto. Co to vlastně je?

Jde o jednu z mladších motocyklových disciplín, která balancuje mezi motokrosem a silničním závoděním. Kořeny má v Americe. V Čechách se Supermoto objevuje asi od roku 2000. A my byli jedni z prvních, kdo ho tu uspořádal. Závod je atraktivní v tom, že jedete zhruba 70 procent trasy na asfaltu, zbytek v terénu, offroadu. K vidění jsou skoky, někdy i pády, akce. Celé to má šťávu a drajv.

Zorganizovat takovou akci ale není úplně snadné.

Mistrovství světa Supermoto se jezdí běžně s mistrovstvím Evropy. A protože jsme se nechali vyhecovat, uspořádali jsme navíc mistrovství Evropy juniorů. Aby toho nebylo málo, přidali jsme k tomu ještě Mezinárodní mistrovství ČR. Pořádali jsme mezinárodní čtyřzávod, což byla výzva pro všechny. K naší nemalé radosti to ocenili diváci, ale i například zástupci FIM (Mezinárodní federace motocyklistů), což je určitý příslib pro další roky.

Ke světovému motorsportu patří i spoře oděné krásky. Prozradíte, jaká je jejich role na vašich závodech?

Jedna z podmínek promotéra skutečně je, aby se na závodě objevily aspoň čtyři „takové“ ženy. Pravdou ale je, že nikde v kontraktu není určeno, jak přesně mají vypadat, kolik jim má být, apod. Přiznávám, že kolega, který měl organizaci personálu na starosti, z toho měl trochu zamotanou hlavu, vlastně nemohl nikoho sehnat, tak vypomohl Autoklub ČR. Dnes je problém přizvat lidi do práce, zvlášť uprostřed léta. Na druhou stranu je škoda, že má v oblasti motorsportu veřejnost ženy zafixované jen coby „umbrella girls“, tedy jako nosičky deštníků. Přitom se v něm pohybuje řada žen. Ve vedení vysokomýtského autoklubu působí jako klíčová osoba například Veronika Truhlářová, shodou okolností absolventka Fakulty chemicko-technologické UPCE. Zrovna bez ní si závody už nedokážu představit. Není ale jediná, na akcích se podílí mnoho dalších, které bohužel nejsou vidět. Lidé bohužel vnímají jen to pozlátko, které vidí v televizi. Jenže ta největší krása spočívá v akčnosti a celém dění kolem.

A co motorky, jezdíte pořád?

V době studií jsem jezdil dost. Při představě, že ještě v březnu nesedím na motorce, na mě obvykle doléhaly abstinenční příznaky. Teď mám díky rodině priority nastavené jinde, čas je pro mě pochopitelně dražší. V minulosti jsem ale zažil i takové „sranda“ závody na pionýrech v Mníšku pod Brdy. Šlo o čtyřiadvacetihodinové bláznovství, při kterém jsme jezdili v extrémních podmínkách. Kus jsme třeba jeli po lesní cestě, kus zase po louce, a protože v noci napršelo, cesta byla plná vody a hlíny. Na pionýru jsem se střídal s tátou, se skoro bratrancem a kamarádem, přičemž každý z nás musel vydržet v sedle zhruba šest hodin.

To asi nebylo zrovna pohodlné.

Pohodlné asi ano, ale nejelo to tak, jak byste chtěli. A největší problém nastával v noci, jelikož světlomety pionýru moc nesvítí. Museli jsme proto propojovat vlákna, aby svítila tlumená dálková světla najednou. S kolegou, který už bohužel mezi námi není, jsme to chtěli také implementovat v Mýtě na autodromu a vytvořit „light“ verzi, s kterou bychom jezdili během dne.

Jenže do toho přišlo ošklivé zranění, které vám dost zkomplikovalo osobní život.

Každá zábava musí být po zásluze potrestaná, takže jsem si v létě roku 2010, pár týdnů po svatbě, zadělal na otevřenou zlomeninu kotníku. Místo svatební cesty jsem ležel na traumatologii, kam za mnou manželka jezdila. A když jsem konečně vstal z postele, učil jsem se chodit. Dodnes se rád svezu na veteránech nebo starých motorkách, ale už nehoním kilometry, svezu se občas jen pro radost.

Není divu, dnes jste už také hrdým otcem. Pořádáte závody, na nichž jezdí i děti. Vaše dcery budou jezdit?

Na tohle není jednoduchá odpověď. Dost mě zaskočilo, když jedna z nich asi před dvěma lety přišla a oznámila mi: „Tatínku, já chci závodit“. To jsem se zapotil. Naštěstí se situace časem vyřešila sama. Dnes moje dcery chodí na karate, rády malují. Na autodromu se obě rády svezou, chodím tam s nimi, ale myslím, že období, kdy chtěly závodit, mají za sebou (smích).

Zabýváte se železniční a nákladní železniční dopravou. Budou podle vás někdy české vlaky jezdit včas?

Zajímavé je, že kdykoliv se něco na trati přihodí, zaručeně za to můžou České dráhy. Přitom už před lety proběhla liberalizace, takže České dráhy plní jen roli dopravce. Infrastrukturu má na starosti Správa železnic, což je státní podnik. Bohužel jakmile pak dojde k opravám trati, právě ten dopravce se kolikrát stává rukojmím. Osobně si myslím, že vlaky zase tak špatně nejezdí. A že nejvíc nadávají ti, co jimi nejezdí.

Vraťme se ještě k vaší alma mater. Proč jít studovat právě dopravní fakultu?

Dopravní fakulta na Univerzitě Pardubice poskytuje komplexní vzdělávání. Působí tu řada odborníků, kteří se věnují mnoha zajímavým oborům, ať už napojených na informatiku, technologii řízení dopravy, nebo logistiku, to se jinde na školách moc neučí. Doufám, že se to mým bývalým kolegům podaří udržet.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Pernštejnské ženy se vrátily do Španělska. Tentokrát v podobě výstavy Pernštejnské ženy a Evropa, kterou od 21. dubna 2022 hostí největší španělská univerzita Universidad Complutense. V režii Českého centra v Madridu bude výstava, kterou společně připravilo Východočeské muzeum v Pardubicích a Univerzita Pardubice, putovat dále po Pyrenejském poloostrově.

Podkladem pro scénář výstavy byla kniha Pavla Marka, vedoucího Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. „Velice si vážím možnosti prezentovat výstavu na Universidad Complutense, která je největší a zároveň jednou z nejvěhlasnějších univerzit ve Španělsku. Madrid je navíc místem, kde strávily velkou část svého života hned dvě z dcer Vratislava z Pernštejna: Jana a Luisa,“ zdůraznil Pavel Marek. Jana z Pernštejna žila nedaleko královského paláce v tehdejší rezidenci vévodů z Villahermosy, Luisa v dodnes existujícím klášteře Descalzas reales, kde se stala dokonce abatyší.

„Jde o téma evropského významu. Ženy z rodu Pernštejnů sehrály zásadní roli při navazování vztahů mezi současným územím České republiky a Španělského království v průběhu 16. století. Pernštejnská příbuzenská síť se rozprostírala od Madridu až do Prahy a výrazně přispívala tomu, že se ve středoevropském prostoru šířily politické, náboženské i kulturní koncepty,“ uvedl výstavu ředitel Východočeského muzea v Pardubicích Tomáš Libánek.

Výstava na 15 panelech včetně interaktivních ukazuje, jak žily ženy z poslední generace Pernštejnů v 16. a 17. století. Provdaly se na Pyrenejský poloostrov a do Itálie, ale s rodinou čile komunikovaly a vyměňovaly si nejen dopisy, ale také portréty, recepty či nejnovější módní styly. Výstava po vernisáži ve francouzském Štrasburku v září 2020 okouzlila návštěvníky na Zámku Pardubice, Zámku Nelahozeves, v prostějovském muzeu i v Senátu Parlamentu České republiky.

Výstava bude v madridské univerzitě přístupná do konce května.

Tisková zpráva Východočeského muzea v Pardubicích

V průběhu celého jara a léta vás zveme na akce, které připravují a organizují naši studenti. Bude se zpívat, hrát a tančit a chybět nebude ani poezie, výstava a dokonce ani příměstský tábor. Zapište si do diáře termíny a rozjeďte to s námi na kulturních akcích v Pardubicích!

Podpořte studentské nápady a dorazte na akce

• 4. – 30. 4. 2022   Taneční workshopy v Polabinách
• 20. 4. 2022  Pardubický ples v Paláci Pardubice
• 7. 5. 2022    Pardubickej Rock-Pop-Rock ve Žluťáku
• 16. 5. 2022  Poezie o páté v Divadle 29
• 3..6 - 4. 6. 2022    Pardubický Art Market na Třídě Míru
• 1. 7. – 31. 7. 2022  Panelová výstava v TIC Pardubice
• červenec 2022    Anglický příměstský tábor v Pardubicích

Co mají všechny akce společného? 

• Konají se v Pardubicích.
• Jsou pro všechny, takže zváni jsou nejen studenti, absolventi, zaměstnanci, ale i široká veřejnost.
• Pořádají je nadšení vysokoškoláci.  

Jak projekt Rozjeď to vznikal?

Fantazii se meze nekladou. Chtěli jsme všem ukázat, jaký kreativní náboj ve studentech leží. Na naši výzvu reagovalo několik desítek studentů a vybrané projekty získaly podporu Rozjeď to. Akce se konají za podpory Univerzity Pardubice spolu se Statutárním městem Pardubice.

OZNÁMENÍ

o konání

17. (mimořádného) zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice 
ve funkčním období 2020 - 2023,

které se uskuteční v úterý 26. dubna 2022 od 14:00 hodin
distančně, formou videokonference

Program zasedání:

1. Schválení skrutátorů zasedání.
2. Souhlas s Pravidly pro distanční zasedání a hlasování Akademického senátu Univerzity Pardubice formou videokonference. 
3. Schválení programu zasedání.
4. Předchozí souhlas AS k odvolání a jmenování členů Vědecké rady Univerzity Pardubice.
5. Různé.

Materiál k bodu č. 4. naleznete na následujícím odkazu: Úřední sdělení | Univerzita Pardubice (upce.cz).

Hosté z řad akademických pracovníků, studentů, zaměstnanců UPCE a veřejnosti se mohou přihlásit pomocí následujícího odkazu: Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

V Pardubicích dne 14. dubna 2022

Ing. Petr Bělina, Ph.D.
předseda AS UPCE

INVITATION

to

the 17th (extraordinary) session of the Academic Senate of the University of Pardubice
in the term of office 2020 – 2023,

to be held on Tuesday 26 April 2022 at 2 PM
in the form of a video-conference

Programme:
1. Approval of scrutineers.
2. Approval of the Rules for distance sessions and voting of the Academic Senate of the University of Pardubice in the form of a video-conference.
3. Approval of the programme.
4. Previous approval of the AS to remove and appoint members of the Scientific Board of the University of Pardubice.
5. Miscellaneous.

Annex of the invitation is the material to point N. 4
Guests from among academic staff, students, UPCE employees and general public can join by using the link: Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

Pardubice, 14 april 2022                                                   

Ing. Petr Bělina, Ph.D.
Chair AS UPCE

Univerzita Pardubice naléhavě varuje před podvodnými e-maily, jež jsou pod jejím jménem občas rozesílány různým organizacím s falešnou žádostí o údajné cenové nabídky a zneužívají jména UPCE, či jejích e-mailových adres, ať již fiktivních nebo skutečných. Jedná se o podvod.

Příloha v e-mailu obsahuje počítačový virus. Neotvírejte v žádném případě přílohu. Cílem útočníka je zmanipulovat příjemce e-mailu k otevření přílohy a dostat se tak do jeho počítače.

E-maily nejsou posílané z emailové adresy zaměstnanců, ani z univerzitní sítě a bohužel univerzita nemůže zabránit jejich rozesílání. Uvedené zprávy nejsou odesílány z Univerzity Pardubice.

Popularizační akce Noc vědců letos spustila jako svůj předvoj pátrání po Českém Vševědovi 2022. Najít nejlepšího popularizátora nebo popularizátorku české vědy se pokusí fanoušci vědy. Podpořit už teď můžete vědce Univerzity Pardubice.

Hlasujte na sociální síti Facebook v události Český Vševěd 2022. Z celkem 12 soutěžních kol po jednotlivých týdnech vzejdou finalisté, kteří se 13. září 2022 utkají v brněnském kině Scala. 

Do 17. dubna můžete hlasovat pro Ing. Petra Vnenka z Dopravní fakulty Jana Pernera, který  se svým videem plným informací o kolejnicích s tenzometrem bojuje o vaši přízeň. Níže přikládáme odkaz, kde můžete hlasovat pomocí lajků.

Hlasovat

V termínu od 27. června do 2. července pak budete moci na stejné Facebookové události hlasovat pro Jana Vlacha z Fakulty chemicko-technologické.

Soutěž má naladit návštěvníky Noci vědců 2022, která se už tradičně koná poslední zářijový pátek. Letos to bude 30. září 2022 a téma je Všemi smysly. Noc vědců chce bořit mýty o vědcích a vědkyních jako lidech zavřených v laboratořích a ukázat nejširší veřejnosti, že vědci jsou „obyčejní lidé“, kteří dělají práci přínosnou pro společnost, dokáží ji poutavě představit a pobavit.

Na Noc vědců se můžete letos těšit také na Univerzitě Pardubice. Zavede vás opět do kampusu univerzity a prostor Fakulty chemicko-technologické.

Jeho profesní dráha trvala skoro 60 let. Karel Havlíček jednoznačně posunul obor chirurgie. Nedávno za to dostal prestižní ocenění Rytíř českého lékařského stavu.

Ještě v mladém věku na chirurgickém oddělení okresního typu prakticky založil obor hrudní chirurgie a vylepšil dětskou chirurgii. Podílel se na založení traumacentra a oddělení neurochirurgie. V Pardubicích strávil nepřetržitě 56 let. Operoval víc než 10 000 pacientů. „V paměti utkví operace, které se nezdařily anebo byly velmi obtížné. Ty zdařilé se většinou berou jako samozřejmost. Člověka nejvíc trápí, když se něco z jakýchkoliv důvodů nepovedlo.“

Rytířů je málo

Na Rytíře českého lékařského stavu pasuje úspěšné doktory od roku 1996 Česká lékařská komora. Havlíček je teprve 28. takto oceněnou osobností. „Je to velmi složitý proces, výsledek naprosto nejistý. Nikdy jsem s ničím podobným nepočítal, nikdy jsem nic podobného neočekával. Bylo to pro mě velké překvapení.“

Se svou profesní dráhou už podle svých slov definitivně skončil. Zůstává jenom emeritním přednostou chirurgického oddělení Pardubické nemocnice. „Občas se jenom jdu podívat, jak se jim vede. Jsem rád, pokud jsou úspěšní.“

Předání mouder dalším generacím

Karel Havlíček 25 let učil na střední zdravotnické škole v Pardubicích, 20 let vedl výuku mediků na Lékařské fakultě v Hradci Králové a další řádku let studenty na Univerzitě Pardubice. Letos si Fakulta zdravotnických studií připomíná 15 let od svého vzniku. „Vyučuje se tam ošetřovatelství, ale jsou tam i další směry jako záchranář, rentgenový laborant a jiné specializace.“ 

Mladším kolegům vždy doslova otevíral dveře do světa. „Měli jsme možnost jezdit do USA, přednášet na různých konferencích po celém světě. Kongresy a přednášky patří k práci každého specialisty. Bez vystupování na těchto shromážděních prakticky není možný žádný posun. Týkalo se to i mých lékařů.“

Start v dřevních časech

Havlíček byl levák, s čímž tehdejší chirurgie vůbec nepočítala. „Nejdřív jsem se musel naučit operovat pravou. Levorucí chirurgové už dnes normálně operují, za dob mého mládí tomu tak nebylo.“ Navíc neměl ani správný původ, takže si na studium musel rok počkat. „Taková byla doba,“ konstatuje.

Chirurgie bývala považovaná za velmi prestižní obor a byl o ni velký zájem. „V současné době už není až tak populární. Přednost se většinou dává jiným disciplínám. Medicína se velmi feminizuje. Za dobu těch padesáti roků se chirurgie posunula neskutečným způsobem, a to od klasické k laparoskopické a výhledově k robotizaci.

Rozhovor je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Pardubice. 

V příloze naleznete přijatá usnesení 165. zasedání Pléna České konference rektorů.

165. zasedání Pléna ČKR se konalo ve čtvrtek dne 7. dubna 2022 v péči Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

V nedožitých 91 letech zemřel dne 28. března 2022 mistr reliéfní plastiky, přední český medailér a autor medailí a spoluautor pečetě Univerzity Pardubice - akademický sochař Zdeněk Kolářský, s nímž Univerzita Pardubice měla tu čest spolupracovat uplynulých více než 20 let.

S Univerzitou Pardubice spolupracoval mistr Kolářský téměř čtvrt století, již od roku 1999. V letech 1999-2000, pro padesátileté výročí založení školy, navrhl pro univerzitu jak bronzovou Pamětní medaili univerzity, tak stříbrnou Medaili za zásluhy o Univerzitu Pardubice „PRO MERITIS“. Poté následovala série malých medailí příležitostných - pro univerzitu jednostranná a oboustranná pro její fakulty (2006-2010). V roce 2004 pro vestibul univerzitní auly v Pardubicích vytvořil umělec monumentální reliéf Arnošta z Pardubic, po němž nese největší přednášková síň univerzity své jméno. Pro rok 2010 a šedesátileté výročí založení vysoké školy vznikl ve spolupráci s mistrem Kolářským speciální kalendář. V roce 2009-2010 byla podle Kolářského návrhu rovněž vytvořena ražba pozlaceného typáře univerzitního pečetidla coby součást nové pečetní soupravy Univerzity Pardubice, která tak vznikla spojením díla dvou významných akademických sochařů – Zdeňka Kolářského a Jindřicha Plotici, autora univerzitních insignií. V roce 2011 pak vydala Fakulta filozofická Univerzity Pardubice za významného přispění samotného umělce obsažnou celobarevnou monografii „Mezi orlem a pannou“ prezentující výběr z rozsáhlého autorského díla Zdeňka Kolářského a podílela se na vzniku samostatného kabinetu a stálé expozice mincovního a medailérského díla Zdeňka Kolářského ve Východočeském muzeu v Pardubicích.

Akademický sochař Zdeněk Kolářský (nar. 1931), mistr reliéfní plastiky a přední český medailér, žil a tvořil v rodném Kostelci nad Orlicí, kam se v polovině devadesátých let natrvalo vrátil z pražské metropole. Rozsah jeho díla, jímž zaujímá významnou pozici mezi českými medailéry, je neuvěřitelně široký a stopy jeho děl se dají vysledovat prakticky po celém světě, ať již v soukromých sbírkách, nebo expozicích veřejných numismatických fondů.

Zdeněk Kolářský vystudoval železnobrodskou sklářskou školu, kde zprvu maloval a brousil sklo, poté pod vedením profesora Jana Černého zpracovával tavené sklo do forem, což byl tehdy ojedinělý postup při tvorbě skleněné plastiky. Tomu se věnoval i při studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Karla Štipla. Po absolutoriu se začal zabývat též volnou a propagační grafikou a tyto zkušenosti zdatného kreslíře a grafika mnohonásobně zúročil na své další tvůrčí cestě sochaře a medailéra.

V roce 1964 se umělec poprvé zúčastnil soutěže na pamětní minci vyhlášené Československou státní bankou a se svým návrhem hned zvítězil. Následovaly realizované návrhy jak oběžných korunových, tak pamětních mincí, obsáhlá je Kolářského medailérská práce pro mezinárodní výstavy poštovních známek Praga či další filatelistické výstavy u nás.

Jako autor rozsáhlé tvorby reliéfního umění vytvořil pro různá města nejen svého rodného kraje, pro různé události a příležitosti řadu děl – pamětních desek, plastik, reliéfů, plaket a medailí, jeho díla zdobí i významné pražské budovy a prostory. Nejčetnějšími položkami v Kolářského díle jsou realizace medailí, pamětních desek, volných plastik a bust významných osobností, návrhy medailí oslavil známé výtvarné, hudební i literární tvůrce, stejně jako představitele české i světové vědy. Samostatnou kapitolu tvoří umělcova dlouholetá spolupráce s řadou českých univerzit na vzniku insignií, medailí a pečetidel.

Zdeněk Kolářský získal za svůj život řadu čestných cen a mezinárodních uznání, v září 2017, v předvečer státního svátku ČR, převzal z rukou předsedy Senátu Parlamentu České republiky Milana Štěcha Stříbrnou pamětní medaili Senátu Parlamentu České republiky.

Zdeněk Kolářský - autor univerzitních medailí | Univerzita Pardubice (upce.cz)