Malíř, fotograf, restaurátor a také kurátor. Tomáš Lahoda z Fakulty restaurování spojil své jméno také s univerzitní galerií GU:, která se otevřela s novým názvem i obsahem.
Nabízí pohled na současnou českou uměleckou scénu i výstavy zahraničních umělců.

Proč by univerzita měla mít galerii?

Univerzita by se měla veřejnosti prezentovat nejenom výsledky studentů a vědeckých pracovníků, ale také uměním. Nejen pro studenty a zaměstnance, ale i pro veřejnost je to skvělá příležitost, protože mohou nahlédnout do toho, co se odehrává na výtvarné scéně. Univerzity ve Spojených státech mají běžně své vlastní galerie. V Dánsku mají školy dokonce své obrazové fondy. Univerzity nakupují umění a mají svoje velmi hodnotné sbírky. Obrazy zdobí jejich budovy, aby studenti i personál měli přístup ke kvalitnímu umění. Pro univerzity je to možnost, jak se prezentovat na veřejnosti a budovat svou image a značku.

Koho byste chtěl v GU: vystavovat? Jaký je váš koncept?

Budou to kvalitní umělci. Chci vytvořit galerii, která bude mít vysokou úroveň a bude hodna univerzity. Převážně budu oslovovat české umělce, ale mám vizi naši scénu proložit i některými zahraničními. Budou to současné a moderní věci, které ale pořád spadají do klasických médií. Galerie se zaměří na obrazy a fotografii, v menší míře i na trojrozměrné objekty a plastiky.

Vy sám jste aktivní umělec, budou moci návštěvníci vidět i vaše díla?

Rád bych tu vystavil svá díla samostatně nebo společně s fotografiemi od jiného konkrétního umělce. Vidím určitou spojitost mezi tématy jeho černobílých fotografií a tématy mojí série velkoformátových barevných maleb série LaGuardia. Námětově jde o podobné věci, proto by bylo zajímavé udělat jejich konfrontaci.

Místo v sousedství Univerzitní knihovny, kde se galerie nachází, se změnilo. Jaké úpravy se tam dělaly?

Galerie byla takovým podivným koutkem za knihovnou. Byly tu zvláštní panely a vitríny a také prosklený roh do ulice, s nímž se nedá moc pracovat. Vytvořili jsme s kolegy z univerzity několik nových stěn, díky nimž vznikl docela veliký prostor, a nainstalovali jsme rozptýlené osvětlení. Mým cílem byla minimalistická, čistá galerie oddělená od knihovny. To se nám povedlo.

Za rok se v GU: vystřídá několik výstav. Jak bude probíhat jejich instalace?

Když se udělá dohoda s umělcem, musí se zajistit transport uměleckých děl. Autor je zabalí, přijede pro ně transportní firma, přiveze je do galerie. Vyloží se, rozbalí a pak je s autorem rozestavíme podél stěn. Klidně se budeme celý den snažit najít každému dílu vhodné umístění, aby instalace sledovala určitou logiku a dynamiku. Když bude rozmístění hotové, díla se pověsí. Také se musí zajistit pojištění děl, abychom byli kryti v případě krádeže a poničení. Stává se totiž, že někdo třeba nechtěně plátno prorazí nebo obraz shodí ze zdi. A pak se už jen zorganizuje vernisáž.

Kdo podle vás budou návštěvníci galerie?

Galerie je otevřená také veřejnosti, takže by bylo dobré, kdyby do ní zavítali nejen studenti a zaměstnanci univerzity. Věřím, že vybudujeme galerii, která si získá renomé, což přiláká další umělce a s nimi i další návštěvníky. Také bych chtěl do GU: přivést naše studenty z Fakulty restaurování. Rád bych je sem bral místo svých přednášek a udělal jim výklad, který by souvisel s vystavenými díly přímo v galerii. Chtěl bych také pozvat některé vystavující, aby i oni pro naše studenty přednášeli nebo jim připravili workshop. Plánuji mimo jiné vystavovat díla, která budou pro studenty z restaurátorského pohledu zajímavá a problematická, což se u současného umění často děje.

Proč je současné umění z pohledu restaurátora problematické?

Stará díla jsou většinou na plátně nebo na dřevě, kde není co řešit. V současném umění se používá téměř vše a samotný materiál má často význam. Nelze jej jen tak zaměnit za jiný, protože by se tím změnil význam díla. Některá díla jsou míněná tak, že mají stárnout a v čase se měnit, proto se používají materiály, které se třeba rozpadají. Nahradit je by znamenalo jít proti záměru autora. Jsou to moderní materiály, které nebyly původně určeny k tomu, aby se použily v umění. Například industriální barvy, které se velmi rychle mění, nebo molitan, který za rok začne měnit barvu a za pár let se rozdrolí. Takové případy jsou časté. Co s tím? Tato problematika je v restaurování současného umění velmi aktuální.

Jakým tématům se věnujete ve své tvorbě vy?

Zajímají mě různá témata, která se od sebe velmi liší. Pracuji v sériích, takže určité téma se vždy dotkne celé série. Jednotlivé série se jeví jako zcela odlišné projekty s vlastní řečí. Tyto někdy až protichůdné styly, žánry a způsob práce s různými tématy jsou však pojeny jednotícím konceptem a vnitřní logikou několika dominujících zájmů a strategií.

V jedné sérii se věnujete reflexi konzumní společnosti a interpretaci reklam. Co v ní zobrazujete?

Reklama mě začínala zajímat, když jsem bydlel v Dánsku a zároveň učil v Brně. Pět let jsem létal každý týden tam a zpět, takže jsem strávil mnoho času na letišti. Při čekání jsem listoval časopisy a uvědomil si, že více než polovina obsahu jsou reklamy. Velká část na parfémy a na módní doplňky. Každý produkt je navíc doprovázen obličejem – většinou ženským. Napadlo mě udělat sérii z reklam na parfémy, kterou jsem nazval Ad Paintings. Malé dceři jsem řekl, ať něco nakreslí podle reklamy. Rozhodl jsem se, že v obrazech spojím dvojí vidění stejné předlohy, moji verzi s přístupem mé malé dcery. Když jsem pak začal reklamy xeroxovat, náhodou se mi to posunulo a obličeje z toho vylezly úplně rozjeté. Bylo to zničené, přesto zvláštně fotogenické. Zajímala mě na tom ta ošklivost a krása zároveň. Obličeje byly zdeformované a ošklivé, přitom bylo vidět, že jsou to hezké ženy. Flakony a rtěnky jsou v mé sérii velmi primitivní, převzal jsem je od dcery. Známé parfémy se tak mění v bizarní toaletu v pokřiveném zrcadle dnešního světa.

Na vašich dílech jsou také jeleni. Proč?

Série ironicky odkazuje ke klasické salónní malbě a k široké produkci pokleslého umění. Téma troubícího jelena je prototypem kýče. Chtěl jsem udělat sérii s jeleny, která nebude jen dalším kýčem, ale bude seriózní. Měl jsem vzdáleného příbuzného, který si jako myslivec jeleny amatérsky fotil. Použil jsem jeho fotky jako východisko a snažil se vrátit jelena zpátky na piedestal, kam patří. Jsou to mé nejrozměrnější obrazy. Největší měří na šířku téměř šest metrů a na výšku necelé tři. Koupila si ho IT firma a jelen nyní visí v jejich sídle.

Kde všude na světě lze najít vaši tvorbu?

Když jsem vystavoval jeleny v New Yorku, přijela tam limuzína a z ní vystoupil chlápek. Prohlédl si výstavu a řekl: „Tohohle si kupuju, tady máte šek a pošlete mi ho do Utahu, já tam mám chalupu.“ Takže jeden skončil v dřevěném srubu a jeden koupila Italka, která si ho odvezla do Itálie. Mnoho mých děl visí v Dánsku, kde jsem žil. O mnohých ani nemám ponětí, protože se po čase třeba přeprodají. Když dcera začala v Dánsku chodit na střední školu, přišla jednou domů a říká: „Tati, u nás ve škole visí tvůj obraz.“ V Dánsku totiž existuje instituce s názvem Státní fond umění, která nakupuje umění a rozmisťuje ho do státních institucí. Jedno mé dílo tak visí třeba na radnici v Kodani.

Kromě autorské tvorby se věnujete také restaurování. Nedávno jste pomáhal s obnovou Rytířských sálů na Zámku Pardubice. Jaký byl váš úkol?

To byl docela oříšek. Jsou tam totiž zrestaurované fresky a jejich velké části chybí. Zadání znělo namalovat tři chybějící fresky jako obrazy, které by byly rekonstrukcí toho, jak mohly předlohy k freskám asi vypadat. Měly se doplnit celé chybějící scény. Bylo jasné, že jsou to kvalitní fresky zřejmě vycházející z Cranacha. Zobrazovaly třeba postavu, které chyběl obličej a část klobouku, takže jsme nejdříve doplnili klobouk, obličej, chybějící loket a dokonce i náhrdelník, protože jsme ji rekonstruovali podle podobné dámy od tohoto autora. Na jiném výjevu zbyla třeba jenom řada hlav s nosem a kloboukem a zbytek zcela chyběl. Nebyly tam celé figury. V takových případech jsem musel vyhledávat rytiny vojsk s podobnými klobouky ze stejné doby a snažit se tam postavy doplnit.

Na čem pracujete jako restaurátor nyní?

Restauruji například velkoformátový renesanční portrét Marie Lichtenstein z portrétní galerie Zámku Mikulov nebo zcela přemalovaný barokní portrét šlechtice z portrétní galerie Muzea Jindřichohradecka.

prof. akad. mal. Tomáš Lahoda (1954)

Po studiu Akademie výtvarných umění v Praze se přestěhoval za manželkou do Dánska, kde se stal uznávaným umělcem. Působil jako pedagog na Jutské akademii výtvarných umění v Arhusu v Dánsku a na Fakultě výtvarných umění v Brně. Je autorem 15 tematických sérií. Mnohá jeho díla visí v zahraničí a někteří ho považují za nejvšestrannějšího umělce své generace současnosti. Navrhnul interiér kavárny na letišti Kastrup v Kodani. Nemocnici v Břeclavi zase zdobí jeho nástěnná malba Pilulky. Pořádá přednášky a workshopy na univerzitách po celém světě. Je vedoucím Ateliéru výtvarné přípravy Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Otevřeli jsme slavnostně Titan

Zázemí pro studentské spolky, pro studenty se specifickými potřebami, poradenské služby i kariérní centrum. Nově najdou vysokoškoláci Univerzity Pardubice tyto služby a prostory v rekonstruované budově v kampusu.

Objekt, kterému se dlouhodobě říká Titan, ve čtvrtek slavnostně otevřel rektor univerzity prof. Libor Čapek a předseda správní rady univerzity MUDr. Tomáš Gottvald, předseda představenstva a generální ředitel a.s. Nemocnice Pardubického kraje. Mezi hosty nechyběli další členové správní rady Univerzity Pardubice, prorektoři, děkani a zástupci sedmi fakult vysoké školy, architekti a zaměstnanci, kteří se na rekonstrukci a provozu budovy podílí.

Bezbariérová budova, kde sídlí univerzitní Oddělení pro vzdělávání, Kariérní centrum a poradny ALMA a APUPA, bude sloužit především studentům. Uvnitř najdou speciální odpočinkovou místnost s polohovacím lehátkem, konzultační místnost ale i dvě společenské místnosti, které lze posunem posuvné stěny spojit do jedné velké. Budova nabízí také vnitřní atria nebo venkovní zázemí v zeleni s lavičkami a stoly. Do podzimu ji doplní první univerzitní venkovní učebna.

Z Kyjeva do Čech utekly v prvních dnech války vysokoškolské pedagožky Halyna a Katja. Obě učily na tamních univerzitách a před třemi roky byly společně v Praze na konferenci o distančním vzdělávání. Tam se seznámily s českými kolegy, a i díky tomu se jim povedlo získat práci na pardubické univerzitě. Jedna z tamních vyučujících jim poskytla byt přímo ve městě. Jak obě říkají, Češi se o ně postarali tak, že jim nic nechybí. Nic kromě vlasti.

Poslechněte si jejich příběh

„Když přijde čas se rozhodnout, prostě si vezmeš jen ty nejdůležitější věci: dokumenty a nějaké peníze a to je všechno,“ říká Radiožurnálu dvaačtyřicetiletá Halyna a vysvětluje, že nic jiného není důležité. „Materiální věci nejsou důležité, pouze mezilidské vztahy a to je všechno…,“ dodává žena.

Obě ženy přijely s minimem věcí. „Každá z nich měla doslova jenom jeden malý baťoh,“ říká Markéta Denksteinová, která jim nejen nabídla byt, ale s pomocí přátel sehnala pro Halynu a Katju oblečení, jídlo do začátku a hlavně práci.

„Byl to náš způsob boje proti válce,“ komentuje svou pomoc Denksteinová. Ženy si nepředstavovaly, že tu hned začnou bydlet a pracovat.

„Neočekávaly jsme nic a překvapilo nás, jak moc se nám každý snažil pomoct a jak jsou tu lidé přátelští,“ sděluje Halyna.

Terapie a pomoc

Halynina kolegyně Katja přijela s dcerou Mášou, její muž pracuje v armádě a zůstal v Kyjevě.

Právě čtrnáctiletá Máša nese celou situaci nejhůř, nechce přijmout, že je omezená, nejistota ji rozčiluje a cítí se bezvýchodně.

Ke Katje se však dostala reportáž o ukrajinské psycholožce, která pracuje v Chrudimi. Propojit je bylo otázkou pár telefonátů a Máša tak našla terapii a pomoc. 

„Skvělé je hlavně to, že Máša může s psycholožkou mluvit v ukrajinštině, to jí pomáhá,“ říká Katja s úsměvem i přes těžké téma rozhovoru.

„Když přemýšlím o všem, co jsme dosud překonaly, jsem šťastná, protože jsme naživu a máme mnohem víc než ostatní Ukrajinci,“ vysvětluje Katja.

Obě ženy se chtějí vrátit hned, jak to bude možné, ale s univerzitou by rády spolupracovaly i v budoucnu. „Čeští lidé jsou fantastičtí,“ zdůrazňuje Halyna, která si myslí, že se Češi podceňují.

Článek je se svolením převzatý z irozhlas.cz 

OZNÁMENÍ

o konání

19. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice 
ve funkčním období 2020 - 2023,

které se uskuteční v úterý 14. června 2022 od 14:00 hodin
v zasedací místnosti rektorátu, Studentská 95 (4.NP)

Program zasedání:

1. Schválení skrutátorů zasedání.
2. Schválení programu zasedání.
3. Informace o činnosti předsednictva Akademického senátu Univerzity Pardubice.
4. Výroční zpráva o činnosti Univerzity Pardubice za rok 2021.
5. Dodatek ke Zprávě o vnitřním hodnocení kvality vzdělávací, tvůrčí a s nimi souvisejících činností Univerzity Pardubice za rok 2021.
6. Žádost o vyjádření Akademického senátu Univerzity Pardubice k právním jednáním, kterými Univerzita Pardubice hodlá smluvně zřídit služebnost inženýrské sítě.
7. Návrh statutu Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.
8. Diskuse ke změnám v Jednacím řádu Akademického senátu Univerzity Pardubice.
9. Různé.
10. Informace ředitelky CITS k problematice kybernetické bezpečnosti.

Materiály k bodům č. 4, 5, 6 a 7 naleznete na následujícím odkazu: Úřední sdělení | Univerzita Pardubice (upce.cz).

V Pardubicích dne 7. června 2022

Ing. Petr Bělina, Ph.D.
předseda AS UPCE

INVITATION

to

the 19th session of the Academic Senate of the University of Pardubice
in the term of office 2020 – 2023

to be held on Tuesday 14 June 2022 at 2 pm
in the Rectorate Meeting Room, Studentská 95 (4th floor).

Programme:

1. Approval of scrutineers.
2. Approval of the programme.
3. Information about activities of the Board of the UPCE Academic Senate.
4. Annual report of the activities of the University of Pardubice in 2021.
5. Annex to the Report of Internal Assessment of the quality of educational, creative and relating activities of the University of Pardubice in 2021.
6. Application for the Academic Senate´s opinion about the legal negotiations with the intention to contract the UPCE engineering networks.
7. Draft of the Statutes of the Faculty of Restoration of the University of Pardubice.
8. Discussion about changes to the Code of Procedure of the Academic Senate of the Unviersity of Pardubice.
9. Miscellaneous.
10. Information of the Head CITS about cybersecurity.

Annex to the Invitation is the agenda concerning points  4, 5, 6 and 7.

Pardubice, 7 June 2022                                                   

   Ing. Petr Bělina, Ph.D.

                                                                             Chair of the UPCE Academic Senate

V příloze naleznete přijatá usnesení 166. zasedání Pléna České konference rektorů.

166. zasedání Pléna ČKR se konalo ve čtvrtek dne 3. června 2022 v péči Vysoké školy ekonomické v Praze.

Analytický chemik se specializací na průmyslovou toxikologii, který píše beletrii a rád popularizuje vědu. Miloslav Pouzar z Fakulty chemicko-technologické mluví o jedech i ochraně přírody.

Jde skutečně vyrobit bombu z deseti gramů máku, jak píšete ve své knize Kalich hořkosti?

Existuje knížka Sometimes you win, sometimes you learn – Občas vyhraješ, občas se poučíš. Tohle byl přesně ten případ, na kterém jsem se během své diplomové práce poučil. A poučilo se asi i dost dalších lidí. Při mikrovlnném rozkladu máku jsem totiž dokázal zlikvidovat laboratoř České zemědělské a potravinářské inspekce.

Proč mák vybuchl?

Mák obsahuje tuky a smyslem práce bylo připravit vzorky rostlinného materiálu pro chemickou analýzu. To se dělá tak, že se materiál rozpouští v poměrně drastických chemikáliích, v tomto případě v kyselině dusičné a peroxidu vodíku. Došlo k chemické reakci, kde vznikly patrně třaskavé peroxidy.

Vzal jste si ponaučení?

Ano. Uvědomil jsem si mimo jiné, že v kritické situaci je potřeba kolem sebe mít dobré lidi, kteří vás v tom nenechají. Jako můj tehdejší vedoucí z České zemědělské a potravinářské inspekce. Přístroj ve svém volném čase opravil a pomohl mi diplomku dokončit. Druhá věc byla kariérně důležitá: v době, kdy jsem dělal experiment, jsem vůbec neuvažoval jako chemik. Chtěl jsem mít hezký graf a přemýšlel jsem jako statistik. Příroda mě přesvědčila, že to takhle nejde.

Je tedy chemie nebezpečná?

Pokud ji děláte s vědomím, že děláte chemii, nebezpečná není.

Jste vášnivým čtenářem detektivek. Návody, jak se někoho zbavit, dávat nebudeme, ale… Existuje dokonalá vražda jedem, který by těžko někdo odhalil?

Forenzní toxikolog by vám asi řekl více. Já učím obecnou toxikologii a zabývám se průmyslovou toxikologií. Tuto otázku neslyším poprvé, ale ona má v sobě rozpor. Kdyby to bylo nezjistitelné, nevím to ani já. Ale s rozvojem analytické chemie muselo travičů hodně ubýt.

Máte nějaký příběh z historie?

Například belgický hrabě Hippolite Visart de Bocarmé z poloviny 19. století se pokusil svého švagra otrávit nikotinem. V jedné učebnici toxikologie se dočetl, že nesmí používat anorganické jedy, ale organické, které nebude nikdo schopný odhalit. Takže si myslel, že připravil dokonalou vraždu. Jenže informace v učebnici byly zastaralé. Věda kráčela dál a do průběhu soudního řízení zasáhl tehdy neznámý student chemie Jean Servais Stas, který objevil způsob, jak stanovit ve tkáních zbytky nikotinu. Spoléhání na zastaralé informace se tedy hraběti Bocarmé stalo osudným.

Vědci také řešili, co musel vypít Sokrates. Byl to bolehlav? Zjistilo se to?

V tomto případě máme k dispozici pouze nepřímé důkazy. Nemáme tělo, ze kterého bychom mohli odebrat vzorky. Soudit na základě symptomů a popisů popsaných v historických textech je poměrně složité. Ten, kdo popisoval Sokratovu smrt, si Sokrata zřejmě vážil a některé klinické příznaky, které jsou nepříjemné, v textu ani nepopsal. Vždycky tedy existuje nějaká míra pravděpodobnosti, ale nemůžeme nic říci s jistotou.

Učíte toxikologii. Jak jste se k ní dostal?

Dostal jsem nabídku, která mi přišla jako zajímavá výzva. Často bývám postavený do situace „Nechceš to zkusit?“ První roky byly náročné, protože mi chybělo období zaškolení. Byl jsem hozený do vody a musel jsem plavat. Tím, že mi nikdo nepředal zažité postupy ve výuce, jsem ale mohl zvolit netradiční přístup. Dal jsem předmětu jinou náplň.

Jakou?

Studenti musí propojovat poznatky z jiných oborů.

Přírodní látky mohou zabíjet. Ale je v tom také rozpor. To, co je přírodní, je lepší?

Na jedné toxikologické konferenci jsem viděl úžasnou přednášku švýcarského psychologa Michaela Siegrista. Překlad jejího názvu do češtiny by zněl: Přírodní je fajn, syntetické fuj. Ukazoval v ní na určitých věcech, jak se lidé ve vztahu k chemickým látkám chovají hodně iracionálně. Že všechno přírodní považují za zdravé a prospěšné, ale co vyrobil člověk, považují za nebezpečné. Z hlediska toxikologie tohle nedává žádný smysl.

Jak to myslíte?

Když porovnáme postoj odborníků, kteří se zabývají riziky chemických látek, s laickým postojem, najdeme skutečně největší rozpor ohledně vnímání nebezpečnosti právě u látek přírodního původu. Původ látek nám z pohledu toxických účinků nedává žádnou užitečnou informaci. Pokud bych měl zařadit látky do nějakého žebříčku zohledňujícího toxicitu, na vrcholu budou přírodní látky, jako je například botulotoxin.

A co když je výrobek označený eko?

To je také velmi zajímavé. Že se dobře rozkládá v životním prostředí, neznamená, že nemůže mít nějaká zdravotní rizika.

Věnoval jste se tématu glyfosátu, herbicidu, který hubí plevel.

Rád o něm přednáším. Je to učebnicový příklad zkresleného postoje tím škatulkováním na „dobrý“ a „špatný“. Glyfosát je herbicid, kolem jehož toxikologie je hodně nejasností. Někteří by ho chtěli zakázat, protože může způsobit rakovinu. Ale výzkum karcinogeneze není podle mě udělaný dobrým způsobem. Proto není jednoduché odpovědět, jestli je opravdu karcinogenní. V některých ohledech nemáme dost informací.

Dal byste si ho na zahrádku?

Na svou malou zahrádku bych ho nepoužil, plevel vytrhnu. Velké zemědělské technologie glyfosát využívají k ochraně přírody. Zní to asi kontroverzně, ale jeho využití je součástí tzv. půdyochranných technologií, které dokážou bránit erozi půdy. Rozumné používání glyfosátu nese jasné benefity.

Musíme mít jistotu, že benefity převažují?

Ano. Musíme si být jisti, že nám použití látky přináší víc benefitů než problémů. Stává se, že se nějaká látka přestane používat a je nahrazena alternativou, o jejích účincích toho mnoho nevíme. Předpokládáme, že nové je lepší než staré, jaksi z principu. Jenže u každé chemické látky musíme očekávat nějaké vedlejší účinky, stejně jako jsou u léků.

Když jste u těch léků. Napadá mě šílená kauza s lékem thalidomidem z 50. let 20. století.

Thalidomid bylo léčivo, které mělo sedativní účinky. Používalo se i jako hypnotikum. Lékaři jej předepisovali zejména v Německu ženám proti ranním těhotenským nevolnostem. Jeho účinky byly ale fatální, protože se u několika desítek tisíc dětí nevyvíjely končetiny. Měly závažná postižení, různé deformace a znetvoření, byly bez rukou a bez nohou…

Proč léčivo přišlo na farmaceutický trh?

Měla to být alternativa návykového barbiturátu. Snaha vyhnout se jednomu nebezpečí vedla k podcenění jiného. Thalidomid poškozuje plod, jelikož zabraňuje rozvoji cév – angiogenezi. To se ukázalo jako funkční v případě léčby některých typů nádorů. Tím chci říct, že i taková látka může při určitém typu použití přinášet benefity.

Jak jste se dostal k chemii?

V životě člověka existují klíčoví lidé. Na základní škole jsem potkal velmi špičkového a nadšeného učitele chemie a přírodopisu Luboše Musílka. Byl tou pochodní, která dokáže druhé zapalovat. Pobízel nás do různého experimentování. Málem jsem ho připravil o život, když mi vybuchl sodík. Měl jsem s chemií dramatické začátky už v sedmé třídě. Přesto jsem byl rozhodnutý studovat chemii.

Tatínek mi sehnal propagační prospekty středních škol zaměřených na tento obor. Na letáku Střední průmyslové školy potravinářské technologie byla hezčí děvčata, proto jsem tam šel (smích). Byli zde ale velmi dobří učitelé na analytickou a fyzikální chemii. Tady jsem získal silný vztah k analytické chemii díky inženýrce Novotné.

Takže cesta vedla na vysokou školu?

Jsem z generace, která měla po střední škole jasno, že ji čeká vojna, nebo vysoká. Jako antimilitarista jsem byl nadšený myšlenkou jít na vysokou školu. Někteří odcházeli do Prahy, ale já jsem byl tenkrát velmi aktivní v místním hnutí Brontosaurus. Zůstal jsem v Pardubicích, kde řada mých kamarádů studovala na Vysoké škole chemicko-technologické.

Není to zvláštní spojení ochrana životního prostředí a chemie?

Není. Už v 90. letech, kdy jsem začínal v hnutí Brontosaurus, bylo jasné, že chemický průmysl je zodpovědný za celou řadu škod na životním prostředí. A mně vždycky přišlo logické, že škody se musí napravovat tam, kde vznikají. Ale nenapraví je někdo, kdo bude vést dlouhé debaty o tom, že je třeba chránit životní prostředí. Bude to ten, kdo bude rozumět technologiím, bude schopný toxické látky likvidovat nebo vymýšlet postupy, které k produkci toxických látek nepovedou.

Ochranu přírody jsem vždycky považoval za technicistní záležitost a nikdy mě nenapadlo, že v tom existuje nějaký rozpor. Ano, je dobré přesvědčit společnost, že musíme životní prostředí chránit, což je doména humanitně zaměřených oborů. Ale jak to budeme dělat, to musí řešit technické obory. Přijde mi naprosto přirozené, že jsou katedry ochrany životního prostředí na chemických nebo technických školách. To je ta cesta, jak se dají věci zlepšovat.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Mám dva životní úspěchy. Jeden se jmenuje Baruška a druhý Jaromír. Moje děti. Ale profesní… Je to zpětná vazba od absolventů. Když vám po ukončení studia řeknou: „Bylo to dobrý, stálo to za to.“ To není málo. Když vedete magisterského nebo doktorského studenta, tráví s vámi poměrně klíčový okamžik ve svém životě. Je to velký závazek, nepokazit mu to. Má jen jednu možnost a vybral si zrovna vás.

prof. Ing. Miloslav Pouzar, Ph.D.
(1973)

Analytický chemik, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog, který se zaměřuje na toxikologii, environmentální toxikologii a ochranu životního prostředí. Vystudoval v Pardubicích a dnes působí na Ústavu environmentálního a chemického inženýrství Fakulty chemicko-technologické, Oddělení ochrany životního prostředí. Je autorem odborných, ale také populárně-vědeckých publikací a povídek ze svého oboru.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Poslechněte si rozhovor s prof. Miloslavem Pouzarem v našem podcastovém studium UPCE On Air. 

O historii Ruska s historikem Zbyňkem Vydrou z Fakulty filozofické.

Jaká doba nejvíce ovlivnila vývoj Ruska?

Z mého pohledu jsou to 60. léta 19. století. Bylo zrušeno nevolnictví a nastaly reformy, které měly Rusko udělat konkurenceschopnější vůči vyspělým evropským státům. Car se sice snažil zemi modernizovat, ale stále zachovával autokratické řízení a chtěl mít reformní proces pod kontrolou. V tomto vidím paralely k současnému Rusku. Také se mluví o modernizaci, ale už ne o liberální demokracii, jak ji chápeme na Západě. V dějinách Ruska sehráli zásadní roli také Lenin a Stalin. Bez Lenina by nevznikl Sovětský svaz. Stalin na něj navázal a transformoval Rusko z agrární země v průmyslovou velmoc, avšak za cenu obrovských obětí. To bylo ale v bolševickém hodnotovém systému v pořádku. Stalin k tomu přistupoval pragmaticky – země se musí modernizovat, smrt milionů lidí je vedlejší. Podařilo se mu vyhrát druhou světovou válku, čímž posílil pozici Sovětského svazu, který se stal jednou ze dvou supervelmocí. To je Stalinovo dědictví, které má i dnes v Rusku mnoho obdivovatelů. Obraz Stalina se navíc v současné ruské propagandě stal černobílým. Záměrně se opomíjí zločiny proti vlastnímu obyvatelstvu, hladomor, masové čistky a zdůrazňují se jen úspěchy jako vítězství v druhé světové válce, budování průmyslu a podobně.

Jak byste popsal dnešní Rusko a Vladimíra Putina?

Dnešní Rusko psychologicky trpí tím, že už není v postavení supervelmoci, jako tomu bylo v éře Sovětského svazu. Snaží se to nějakým způsobem zvrátit a vykompenzovat. Zatím se mu to moc nedaří. Do hlavy Putinovi nevidí asi nikdo. Prezidentem je s přestávkami 20 let, takže je klíčovou postavou, která ztělesňuje novou éru Ruska. Legitimní je otázka: Co bude po Putinovi? Kolem něj se zatím neobjevuje žádná jiná výrazná figura, která by ho mohla zastoupit. Ale i Putin se v Kremlu objevil jako relativně málo známá postava. Rychle si získal popularitu Rusů, a to i díky kontrastu s prezidentem Jelcinem, jehož éra byla chaotická, zkorumpovaná a plná skandálů. Putin se jevil jako mladý, perspektivní politik, který neodpovídá stereotypu Rusa. Nepije, je to sportovec a pro řadu žen idol. S tím pracuje propaganda i nyní. Dvacet let buduje kult silného prezidenta, který se o Rusy dokáže postarat, vyřeší úplně všechno a současně není zkorumpovaný. Je to iluze, k níž se řada Rusů ráda upnula.

Proč je Ukrajina pro Rusko důležitá?

Polovina Ukrajiny byla součástí ruského impéria od 17. století a zbytek Rusko získalo v 18. století. Téměř celé teritorium dnešní Ukrajiny bylo jeho součástí staletí. Ruské elity odmítaly velmi dlouho uznat existenci nezávislého ukrajinského národa. Celé 19. století byla ukrajinština potlačována a ruští carové a ministři tvrdili, že ukrajinský národ neexistuje, že je to pouze větev ruského etnika. V rámci Sovětského svazu byla Ukrajina svazovou republikou. Nikdo nepředpokládal, že by jednou mohla být nezávislá. Stejně tak nikdo, až do roku 1990, ani vážně neuvažoval o rozpadu SSSR. Ukrajina byla vždy brána jako integrální součást Ruska. Koneckonců ruská identita vyrůstá z území Ukrajiny. Rusko se odkazuje na Kyjevskou Rus jako na svůj historický základ. I proto Rusko chce minimálně udržet Ukrajinu v ruské sféře vlivu. Existuje však celá řada obyčejných Rusů, kteří se smířili s tím, že Ukrajina je nezávislým samostatným státem, berou ji jako souseda a nevidí v tom problém.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. Rozhovor byl pořízen v únoru 2022.

V příspěvku se podíváme do Pardubic. Zdejší univerzita realizuje projekt, jehož smyslem je připravit takové vysokoškolsky vzdělané odborníky se znalostmi a praktickými dovednostmi pro chemický průmysl, jaké si žádá trh práce. Univerzita Pardubice tak chce dosáhnout zkvalitnění výuky, při které mohou studenti využívat nejnovější technologické zázemí využívané i v praxi. Více o projektu pohovoří prof. Libor Čapek, řešitel projektu (v době vydání NoVVVinek už také rektor Univerzity Pardubice – pozn. redakce).

Projekt je zaměřen na modernizaci přístrojového vybavení v předmětech praktické výuky technicky zaměřených studijních programů v oblasti chemie a na modernizaci SW v předmětech teoretické a praktické výuky. Důraz je kladen na podporu praktických znalostí a dovedností studentů nových bakalářských a magisterských studijních programů zaměřených na potřeby trhu práce, plně v návaznosti na příslušné aktivity komplementárního ESF projektu. prof. Ing. Libor Čapek, Ph.D. odborný řešitel projektu

Zmíněný projekt je zaměřen na podporu získávání praktických dovedností studentů v předmětech studijních programů v oblasti chemie tak, aby odrážely aktuální požadavky trhu. V čem tato podpora spočívá, jaké jsou cíle projektu?
Smyslem projektu je připravit vysokoškolsky vzdělané odborníky se znalostmi a praktickými dovednostmi, plně odrážejícími současný vývoj chemického průmyslu. Realizace projektu je zaměřena na kvalitní, prakticky orientovanou výuku, při které studenti pracují s adekvátním přístrojovým, softwarovým i hardwarovým zázemím, se kterým se následně setkají ve své práci. Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice proto každoročně investuje nemalé finanční prostředky do obnovy a modernizace přístrojového vybavení a softwaru. Zmíněný projekt nám v tomto směru velmi pomohl.

V projektové žádosti byly popsány tři výchozí problémy a tři klíčové aktivity, kterými dosahujete stanovených cílů projektu. Můžete je stručně popsat?
První problém, který projekt řeší, je nezbytná modernizace přístrojového a materiálového vybavení v praktické výuce sedmi nových studijních programů z oblasti chemie. Druhý problém, který projekt řeší, je modernizace softwarového vybavení a v nezbytných případech i s tím související potřeba modernizace hardwarového vybavení pro potřebu zavedení nových metod výuky v rámci předmětů praktické výuky a praktického cvičení. S využitím pořízeného SW je možné aktivně zapojit studenty do řešení složitých matematicko-chemických operací, které bez specializovaného softwaru nelze řešit. Třetí problém, na který se projekt soustředí, jsou občas nedostatečné schopnosti a dovednosti studentů v propojení teoreticky získaných znalostí s konkrétními případy využití těchto znalostí v praxi. Z tohoto důvodu došlo k posílení praktické výuky vycházející ze skutečných případů a problémů různých odvětví chemického průmyslu.

Existuje zde komplementarita k jinému ESF projektu. Nastiňte, prosím, o jaký projekt se jedná a jak spolu souvisí?
Jedná se o celouniverzitní projekt „Rozvoj kvality vzdělávání, hodnocení a strategického řízení na Univerzitě Pardubice“. Tento projekt mimo jiné cílí na zvýšení kvality vzdělávání v bakalářských a navazujících magisterských studijních programech, vzdělávání akademických progra - mů a rozvoj dvojjazyčného prostředí.

Jsou do realizace či výuky zapojeny také subjekty z praxe - tedy potenciální zaměstnava - telé či odborníci z aplikační sféry – a jakým způsobem?
ubjekty z praxe se na řešení projektu přímo nepodílí. Na druhou stranu všechny podpořené studijní programy jsou realizované v součinnos - ti s aplikační sférou, což zvyšuje jejich kvalitu a atraktivitu. S odborníky z praxe jsme pak spolupracovali nejen při přípravě projektu, ale rovněž při přípravě akreditačních materiálů a celé řady studijních materiálů.

Momentálně je projekt ve fázi plné fyzické realizace. Jaké výstupy či výsledky již máte, jak jsou využívány a co vás ještě čeká? Jsou nějaká zařízení, software, či praktická cvičení, která jsou mezi studenty či učiteli zvláště oblíbená?
rojekt vstupuje do svého posledního roku řešení. V rámci ERDF projektu je již veškerá pořízená infrastruktura využívána studenty tak, jak jsme si představovali při přípravě projektu. V rámci komplementárního ESF projektu aktuálně dochází k aktualizaci a finalizaci vytvořených výstupů tak, aby se zohlednila zpětná vazba studentů, v některých případech pak i zkušenosti získané z období poznamenané pandemií COVID-19. Osobně se domnívám, že právě praktická výuka s využitím moderního přístrojového a softwarového vybavení může zvýšit atraktivitu technicky zaměřených studijních programů a více studentům přiblížit konkrétní problémy řešené v praxi.

Chtěl byste dodat ještě něco, co v rozhovoru nezaznělo?
Rád bych využil příležitosti a poděkoval za finanční podporu. Pevně věřím, že i v dalších operačních programech bude možné realizovat obdobně zaměřené projekty.

Děkujeme za rozhovor!

Informace o projektu:
Název projektu: Modernizace praktické výuky a zkvalitnění praktických dovedností v  technicky zaměřených studijních programech
Doba realizace: 1. 4. 2017 - 31. 12. 2022
Projekt byl podpořen celkovou dotací ve výši 74 607 353,34 Kč, z toho příspěvek EU činil 70 876 985,67 Kč.
Realizátor: Univerzita Pardubice
Informace o výzvě: Cílem výzvy je zkvalitnění vzdělávací infrastruktury na vysokých školách za účelem zajištění vysoké kvality výuky, zlepšení přístupu znevýhodněných skupin a zvýšení otevřenosti vysokých škol.

Rozhovor je převzatý z NoVVVinky 01/2022.

Poprvé v životě měla na sobě tento týden Barbora Brodzianska potápěčskou výstroj. Po pondělní a úterní přípravě v pardubickém  bazénu  se  ve  středu ponořila do vod zatopeného lomu Leštinka na Chrudimsku. Až do hloubky 13 metrů.

Na jeden nádech se musí ponořit do čtyř metrů a tam plnit zápočtové úkoly. Jan Němec, vedoucí katedry

Byla  jednou  z  30  studentů Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice, kteří v  rámci studia absolvují kurz záchrany na vodě. „Byla to paráda a  mám radost,  že  jsem  se  na  svůj  třetí ponor v  životě dokázala dostat tak hluboko. Nejprve jsem byla trochu v  šoku, protože když jsme se ponořili tak do 3 až 4 metrů,  byla  voda  hodně  kalná. Ale jak jsme se dostali do větší hloubky, tak najednou byla krásná průzračná voda, mohla jsem si vše ohmatat,“ vyprávěla nadšeně studentka 2. ročníku oboru Zdravotnický záchranář.

Zpočátku si ale musela zvyknout na horší periferní vidění v potápěčských brýlích. „Můj vedoucí potápěč byl nade mnou. Měla jsem pocit, že tam jsem sama. Jen sem tam nějaká ryba. Ale hned u prvního ponoru mě ten svíravý pocit opustil. Naopak, neustále jsme byli ve vizuálním kontaktu a komunikovali jsme. Třeba palec nahoru neznamená OK, ale výstup a palec dolů je zase sestup,“ připomněla s  úsměvem studentka Barbora. Klidně by se k potápění vrátila i po obdržení zápočtu. Nejlépe ale někde u moře.

„Mám poměrně dobrou kondici, ale při zpáteční cestě jsem už únavu cítila. Přece jen výbava váží asi polovinu toho co já,“ dodala.

Zatímco někteří ze studentů se již potápěli, dokonce mají i  licenci, někteří se stejně jako Barbora s potápěním dosud nepotkali. „Většinou to ale zvládnou. Z pětatřiceti lidí měli problém dva,“ zhodnotil průběh kurzu vedoucí Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice Jan Němec.

A přitom to opravdu není jen formální kurz. „Na jeden nádech  se  musí  ponořit  do  čtyř metrů a  tam plnit zápočtové úkoly. Ani práce s  dýchacím přístrojem není úplně snadná. Někdo občas problém má. Ale většinou to je blok v hlavě a to se dá odstranit,“ dodal Jan Němec.

V  rámci studia se musí budoucí zdravotničtí záchranáři naučit i základy plavání, vodní záchranu, dva semestry mají sebeobranu a  nakonec práci s lanem a slaňování. „Záchranář musí zhodnotit, jak se k tonoucímu přiblížit, jak ho vylovit. Navíc absolvováním kurzu prokáží i určitou odvahu a statečnost. Druhou věcí je, že dnes je potápění mezi veřejností poměrně rozšířené. A  tak se s nehodami při potápění setkáváme častěji. A záchranář musí

v první řadě poznat, o jaký typ nehody jde. Jestli třeba o  poškození plic z  přetlaku, nebo dekompresní nemoc. Podle toho  se  zvolí  postup  záchrany,“ dodal pedagog.

Text je se svolením převzatý z deníku Právo - Severovýchodní Čechy, vydání 19. května 2022

Čeština pro ukrajinské uprchlíky je nyní v plném proudu! Jazykové centrum UPCE  dokončuje semestrální kurzy češtiny pro Ukrajince.

Již třetí týden také probíhá intenzivní kurz, ve kterém se účastníci seznamují s jazykem i českým prostředím. Intenzivní čtyřtýdenní kurz češtiny poběží také v létě od 11.7. do 5. 8.2022. Jsme rádi, že můžeme pomoci!