Vážené kolegyně, vážení kolegové,

počítejte, prosím, s omezením provozu menzy v období červenec - září 2022 a v některých případech i s nutností objednávky jídla předem, bližší infomace naleznete zde.

Děkuji za pochopeni

Jan Brothánek

Kokosy, palmy a prosluněná pláž. Student Fakulty ekonomicko-správní Enrique Lysoněk se vydal do ráje na Zemi jako soutěžící reality show Survivor. V týmu Azua bojoval na pustém ostrově o přežití. Měsíc vydržel s minimem jídla i věcí na okraji džungle. Útěchou za předčasné vypadnutí bylo, že se stihl vrátit na první den semestru.

Jaké bylo první jídlo, které jste si dal po návratu do Česka?

Byl to McDonald’s. Fakt jsem se na něj těšil a bylo to to první, co jsem si chtěl dát. První cesta, jakmile jsem přijel do Pardubic, vedla na hamburger u nádraží (smích).

Někteří diváci namítali, že jste si žili v „luxusu“. Zahlédli, že jste měli třeba čaj.

Každého, kdo tohle řekne, bych tam nejraději vzal. Jestli je pro někoho luxus mít každý den ke snídani kokos, klidně mu ho dopřeju. Kokos ke snídani, kokos k obědu, kokos k večeři. Je pravda, že červený kmen Mao měl čaj, protože si ho vyvařoval z nějakých bobulí. My jsme bobule měli také, ale byly nezralé. Luxus to tedy rozhodně nebyl.

Co vám z luxusu, na který jste zvyklý doma, nejvíce chybělo?

Největší diskomfort pro mě bylo jídlo a spánek na tvrdém. Doteď nemůžu spát v posteli a bolí mě záda. Postupně si zvykám a spím střídavě na zemi a na matraci. Opravdu luxusní bylo počasí. Sluníčko neustále svítilo, jen občas zapršelo, jinak bylo pořád teplo. Ale to je tak vše.

Už jsme mluvili o kokosu, ale co dalšího jste jedli?

Měli jsme rýži. Dostávali jsme kilo pro celý tým na týden, takže jsme si tak třikrát za týden dopřáli lžičku a půl neuvařené rýže na osobu. Bylo to hrozně málo. Když jsme měli štěstí, vyhráli jsme brambory nebo fazole a dělali si třeba polévky. Na začátku jsme také dostali lžíce, vidličky, hrníčky a hrnec. V první soutěži jsme navíc vyhráli sekeru, kladivo, pilu a provaz, což se nám hodilo.

Jak jste na ostrově prováděli osobní hygienu?

Zuby jsme si čistili třeba vodou s popelem. Já jsem to teda zkusil jednou a rozedřel jsem si hned dáseň, takže jsem to pak už nedělal. Zuby jsem si 24 dní nečistil. Protože jsme neměli jídlo, tak to nebylo ani tolik potřeba. A místo sprchy jsme měli oceán. I vlasy jsme si myli slanou vodou, díky čemuž jsme je měli úplně tuhé.

Mohl byste popsat, jak probíhal běžný den?

Netuším, v kolik hodin jsme vstávali. Neměli jsme absolutně ponětí o čase a nedokázali jsme ho odhadnout ani ze slunce. Většinou jsem se ale budil za svítání, kdy jiní soutěžící už byli u ohně a sušili třeba věci. Ke každé snídani jsme si rozdělali kokos. Pak jsme udělali věci, které byly potřeba, jako bylo nošení dřeva. Na začátku jsme hromadně stavěli přístřešek nebo se řeklo, že jdeme na kokosy. Sbírali jsme je na pláži a nosili jich okolo deseti. Občas jsme chodili na ryby, ale brzy jsme to zavrhli, protože jsme většinou nebyli úspěšní.

A co jste dělali odpoledne?

Později jsme především odpočívali. Lukáš vyrobil ze dřeva šachy, čímž jsme si zkracovali chvíle. Do toho jsme se účastnili soutěží. Když jsme v nich získali nějakou odměnu, tak jsme po návratu z vyhraných surovin vařili. Nebo jsme se šli vykoupat do moře, smýt tu prohru a zchladit se. Večer jsme se chodili koukat na západ slunce. Sedávali jsme na pláži na lavičce, kterou opět vyrobil Lukáš. Měli jsme tam krásný výhled, na který budu vzpomínat do konce života. Později jsme spolu trávili čas u ohně, občas jsme zpívali. V noci jsem často spal pod širým nebem, protože jsme se pod přístřeškem nemohli všichni poskládat. Někteří se během noci budili a chodili pravidelně přikládat do ohně.

Proč jste se do soutěže vlastně přihlásil?

Když jsem byl mladší, dávali ji v televizi a já na ni každý večer koukal. Bavili jsme se o tom ve škole a hrozně to prožívali. Když vysílali Robinsonův ostrov (podobná reality show – pozn. red.), bylo to to samé. Už v té době jsem si přál, aby to bylo i u nás. V době, kdy Robinsonův ostrov přišel do Česka, mi bylo 17 let, takže jsem se nemohl přihlásit. A při covidu mě ani nenapadlo, že by to mohlo vyjít. Jednou jsem si ale projížděl TikTok, kde jsem zahlédl reklamu na Survivor Česko & Slovensko. Ani vteřinu jsem nezaváhal. Hned jsem klikl a přihlásil se. Další den jsem natočil motivační video a odeslal ho.

Začátek show byl kvůli pandemii posunutý. Co se dělo?

Přesně tak, bylo to kvůli tomu, že jsme měli covid. Netušíme, kde jsme ho chytli, všichni jsme byli před odjezdem testovaní, přesto se tam nákaza dostala. Hodně z nás bylo nakonec pozitivních a já byl jeden z nich. Po celou dobu jsme byli v izolaci zavření na hotelovém pokoji.

Připravoval jste se na soutěž fyzicky i psychicky?

Od začátku jsem věděl, do čeho jdu. Věděl jsem, že tam budu mít velký hlad. Dva měsíce před soutěží jsem daleko více jedl a podařilo se mi trochu přibrat. Na ostrově jsem ale ztratil mnohem víc kil, než jsem nabral před odjezdem. Snažil jsem se na hlad nemyslet a neříkat sám sobě, že hlad mám. Psychicky je to spíše o soužití s neznámými lidmi. Byla potřeba velká dávka tolerance.

Šel jste do soutěže s nějakou taktikou?

Nějaké plány jsem měl, ale šel jsem tam s tím, že se může stát cokoli. Od začátku jsem věděl, že hra je o aliancích. Mít alianci byl jeden z úkolů, který jsem si dal. Nečekal jsem, že to půjde tak rychle, že se najde tolik lidí, s nimiž bych měl podobný názor. Takže taktika byla asi jen udržet se co nejdéle, a také hrát čistě. I když bylo jasné, že se ve hře lže a taktizuje. Taktizoval jsem, ale nezalhal jsem ani jednou. Ta hra je také o zradě, ale to já neumím. Myslel jsem si, že když byl Survivor můj sen, tak se tam v tomto směru změním, ale nedokázal jsem to. A možná proto jsem tady.

Vnímáte nějaké rozdíly mezi českou a americkou verzí Survivora?

Kdybych měl porovnat herní systém, tak obrovsky rozdílné jsou duely, v nichž se rozhoduje, který ze dvou navržených hráčů ostrov opustí. Lidé to nemají rádi. Já jsem v duelu sice také vypadl, ale přesto jsem jejich zastáncem. Kompletně dokážou změnit hru a zamíchat kartami. Doufám, že se duely objeví i v amerických verzích. Diváci zkritizovali i to, že jsme měli na spaní deky. V Robinsonově ostrově měli účastníci zase více kusů oblečení, takže mohli spát v něm. My měli méně oblečení a místo něho deku.

Říká se, že Survivor je takový katalyzátor vztahů.

Na pustém ostrově se lidé poznají velmi rychle. Na začátku se baví každý s každým, ale pak se některé vztahy prohlubují a některé zase uvadají. V této hře prostě nejde být zadobře s každým.

Jaký byl návrat k sociálním sítím?

Byl to pro mě šok, v dobrém i špatném. Valila se na mě velká kritika a nenávist. Snažím se nebrat si k srdci komentáře, kterých mám pod fotkou třeba 400. Jen malá část se většinou týká mě, ve zbytku se lidé hádají mezi sebou. Občas někdo kritizuje můj vzhled, což mi přijde úplně mimo. Ale v soukromých zprávách dostávám hodně podpory a konstruktivní kritiky, jak jsem to měl udělat líp a podobně. Za to jsem vděčný a také jsem rád, že mi narostl počet fanoušků.

Koukal jste se zpětně na odvysílané díly?

Jen na některé. Mrzí mě, že mi vystřihli moji častou větu, že je to Survivor a člověk nikdy neví, co se na ostrově stane. Rozumím tomu, že střih je udělaný tak, aby bavil diváky. Když jsem se díval od 10. dílu dál, přišlo mi to dobré a nic mi v tom nechybělo. Ale pro každého je zásadní něco jiného. Pro mě to byly hry, ale chápu, že lidé chtěli třeba víc vidět, jak na ostrově žijeme.

Když jste byl na ostrově, probíhalo tady zrovna zkouškové. Jak jste si to zařídil?

Poslal jsem paní proděkance sáhodlouhý email, kde jsem se snažil vše vysvětlit. Vlastně jsem jí napsal, že někam pojedu, nevím kam, nevím, kdy budu odjíždět a ani kdy se vrátím, ale že potřebuju odložit zkouškové období. Podle mě si musela myslet, že jsem blázen, protože soutěž neznala. Ale vyšla mi maximálně vstříc a poradila mi, co si mám zařídit. Měl jsem tedy odložené zkouškové období a potenciálně i začátek letního semestru. Nakonec jsem se ale vrátil přesně na první den semestru. Nyní toho mám hodně, ale doteď jsem si užíval a plnil si sen, takže je potřeba zabrat.

Co vám dal Survivor do života?

Určitě nový pohled na lidi a svět okolo. Bylo tam 11 lidí, které jsem vůbec neznal, a najednou jsem s nimi měl žít. Dal mi i toleranci, která tam byla hodně potřeba. Také jsem získal zkušenost s natáčením a účastí v takto obrovském projektu. Když se teď řekne Survivor, vybavím si hlad, soutěže, soužití s lidmi, aliance a podobně. Už vždycky budu vědět, že hlad se dá vydržet. Je totiž jen v hlavě.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Byl čtvrtek 24. února. Probudili se do dne, který měl být jako každý jiný. Studentský. Čekaly je přednášky, semináře a milá setkání s přáteli v kampusu. To ráno se ale probudili do války. Do války, kterou si nepřejí. Desítky ukrajinských studentů, ale také těch ruských, se společně s českými shodují na jednom. Není to válka mezi Rusy a Ukrajinci. Je to válka Vladimíra Putina. Studenti UPCE se ohlédli za dnem, v němž jejich země vstoupily do války.

O zahájení ruské invaze na Ukrajinu se většina studentů dozvěděla hned ráno, jakmile vzala do ruky telefon. „Najednou mi přišlo velké množství SMS zpráv. Maminka mi napsala, že začala válka,“ popsala prvotní šok Viktoriia Safonenko, studentka Fakulty ekonomicko-správní. Další studenti dostávali zprávy s konkrétním popisem toho, co se v jejich rodné zemi děje. Příbuzní jim psali, že ruská armáda bombarduje Kyjev a Charkov. „Už to začalo!!! Nespíme od pěti od rána. Jsou slyšet výbuchy,“ četla děsivou zprávu od rodiny z Kyjeva Alona Podzega, která dokončuje studium na stejné fakultě a pro Univerzitu Pardubice také pracuje.

„V únoru všichni říkali, že možná přijde válka. Já tomu ale nevěřila. Žijeme v 21. století, nerozumím tomu, že se tyhle věci mohou v této době dít,“ nechápe Ukrajinka studující na Fakultě filozofické Daria Smirnova, která má špatné vzpomínky už na konflikt v roce 2014. „Do školy přišli vojáci se samopaly a říkali, že máme jít domů. Běžela jsem naproti babičce, plakala jsem a volala na ni, že je válka. Přestěhovali jsme se kvůli tomu z Luhanska do Oděsy. A je to tu zase. Nenapadlo mě, že za 20 let svého života zažiju hned dvě války,“ povzdechla si. Přesto se čtvrtek 24. února 2022 zapsal do historie Ukrajiny i celé Evropy černým písmem.

Život na Univerzitě Pardubice jako by se na chvíli zastavil. Přednášky šly pro dotčené studenty ten den stranou, studium přehlušila válka. Motivaci sbírat nové znalosti vystřídal smutek, strach a hněv. „I kdybych šel na přednášku, vůbec bych se nesoustředil. Pořád jsem myslel na to, jestli je moje rodina v pořádku,“ svěřil se student Dopravní fakulty Jana Pernera Roman Pokhodoshchuk, který v sobě sváděl velmi těžký boj. Ještě ve čtvrtek se chtěl sbalit a jet domů, aby se zapojil do bojů a bránil svou zem. Rodina se ho ale snažila přesvědčit, aby nejezdil. „Mám zůstat v Česku, abych tu mohl pomoci ostatním Ukrajincům, kteří se rozhodnou přijet,“ dodal mladý muž s tím, že mnoho jeho spolužáků muselo o pár dní později narukovat. Domů se chtěli rozjet téměř všichni. „Každý den je pro mě hodně těžký, chtěla bych být s rodinou, velmi se o ni bojím,“ přitakala Viktoriia s tím, že její tatínek je připravený Ukrajinu bránit. „Doma si vyrábí Molotovovy koktejly, aby ochránil naši rodinu a naše město,“ dodala. Někteří však ani nevěděli, zda se mají kam vrátit a co s jejich domovem je. „Když se dívám na fotky zničeného Kyjeva, mého města, bolí mě srdce. Absolutně netuším, v jakém stavu může být náš dům,“ popisovala své emoce studentka Fakulty ekonomicko-správní Liza Ryzhuk.

Někteří se měli se svými příbuznými v březnu vidět, plánovaná setkání ale najednou byla nemyslitelná. Rodiny od sebe zůstaly odtržené. „Víkend po začátku okupace jsem měla být doma. Měla jsem jíst babiččiny vareniki a probírat s rodiči, co je nového. Bohužel se to nestalo,“ posteskla si Alona. Daria zase chtěla své narozeniny oslavit se svou rodinou, která za ní plánovala přijet do Pardubic. „Chtěla jsem to oslavit s maminkou, tatínkem, babičkou, dědečkem i sourozenci. To už se ale nestane,“ řekla  začátkem března Daria.

Válka na Ukrajině začala mít ale také velký dopad na finance studentů. Rodiče už jim nemohli posílat peněžní podporu jako doposud. A tak se pro ně život v Pardubicích stal o něco složitějším. Velmi narychlo tak studenti začali hledat další brigády, aby se zvládli uživit. „Musím chodit do práce a vydělat nějaké peníze, abych se stala finančně nezávislá a mohla poslat nějaké peníze i rodině. Chodím na brigády, ale výdělek je kvůli daním jen omezený. Navíc pro mě musí být primární studium – to je důvod, proč jsem tu. Takže jsem děkana požádala o mimořádné stipendium,“ svěřila se Daria.

Mimořádné stipendium je jednou z několika forem pomoci, kterou Univerzita Pardubice svým studentům z Ukrajiny nabídla. Vedení univerzity odsoudilo bezprecedentní ruskou invazi, která nevykazuje žádnou úctu k principům demokracie a základním hodnotám Evropské unie ve 21. století, a krátce po začátku války nabídlo mimořádné stipendium studentům v tíživé situaci a vychází vstříc i těm, kteří mají problémy splnit kvůli válečnému konfliktu povinnosti spojené se studiem. Hned ve čtvrtek také začaly po celém kampusu vlát ukrajinské vlajky, které mají vyjádřit alespoň symbolickou podporu a nesouhlas s válkou. Do žluté a modré se zbarvilo dokonce i univerzitní logo.

Pomoc se týká všech studentů zasažených válkou, takže i těch ruských. Studenti, kteří do Čech přijeli studovat z Ruska, se také potýkají s finančními problémy. Navíc není jisté, zda nebudou muset studium ukončit předčasně a vrátit se do své země, protože nedostanou víza. „Kvůli Putinově válce mi rodiče nemohou poslat peníze, a bojím se, že mi neprodlouží víza a nebudu moci dostudovat. Já ale do Ruska zpátky nechci. Není to ale nic proti tomu, co prožívají lidé na Ukrajině, Ukrajinci jsou pro mě jako bratři a nyní jsou pod palbou. S tím se nikdy nesmířím,“ prohlásil student Fakulty ekonomicko-správní Ivan Knyshov. S válkou nesouhlasí on ani jeho rodina, která proti Putinovi aktivně vystupuje. Jeho otec byl dokonce vězněn za to, že bojoval proti politickému režimu v Rusku. „Demokracie a svoboda v Rusku prostě neexistují, jednotlivá slova jsou používaná, ale vláda je chápe naprosto jinak. Proto mě rodiče poslali do Česka – abych vyrůstal v demokratickém a svobodném státě,“ popsal Ivan, který stojí za svými ukrajinskými spolužáky. Zatímco ti ruští své ukrajinské spolužáky podporují, ti ukrajinští vědí, že jejich vrstevníci válku nezačali. Vznikla tu dokonce rusko-ukrajinská přátelství, která přetrvávají i v této době – ani zbraně, ani válka tyto vazby nezpřetrhá. „Mám tu ruskou kamarádku. Vím, že ona za válku nemůže a nevybrala si ji. Kamarádíme se stále, mám ji ráda,“ řekla Liza.

Láska vs. válka

Někteří ruští a ukrajinští studenti dokonce vytvořili páry. Také láska odolává válce. Partneři se účastnili demonstrací v Praze a stojí jeden za druhým. Například Ukrajinec Oleksandr Korolov z Fakulty ekonomicko-správní v Česku našel osudovou lásku, když se seznámil s Ruskou Marií, která studuje Fakultu chemicko-technologickou. „Válka nás nerozdělí. Kdyby nebyla se mnou, asi bych tuhle situaci ani nezvládl. Nevadí mi, že je z Ruska. Válku a Putina nepodporuje,“ vysvětlil Saša. Jeho přítelkyně s válkou nesouhlasí a její rodiče jsou na ni za to pyšní, také oni válku nechtějí. Ani oni ale nemohou své dceři kvůli opatřením ruské vlády dále posílat peníze. Saša tak se svou přítelkyní jeden celý den strávil obíháním bankomatů po celých Pardubicích, ze kterých se snažili vybrat co nejvíce peněz, protože věděli, že její karty brzy přestanou fungovat.

Studenti obou skupin nacházejí alespoň malou útěchu v podpoře, která se jim dostává ze strany České republiky a jejích občanů. „Je pro nás velmi důležité vědět, že v tom nejsme sami,“ doplnila Viktoriia. Na Univerzitě Pardubice vzniklo mnoho iniciativ, které dávají podporu Ukrajině. Fakulty vyhlašovaly sbírky materiálu, který poté poslaly uprchlíkům, ukrajinským vojákům a rodinám odstřiženým od základních potřeb. Na Hudebním benefičním večeru pro Ukrajinu zase studenti vybírali peníze na podporu ukrajinských lidí. A Katedra tělovýchovy a sportu uspořádala Jógu pro Ukrajinu, na níž se platilo dobrovolné vstupné, které putovalo na pomoc ukrajinským občanům. Celou jednu budovu kampusu, v níž dřív sídlily koleje, navíc Univerzita Pardubice nabídla jako možné ubytování pro stovky lidí prchající před válkou. Univerzita Pardubice také přijímá další ukrajinské studenty, kterým válka vzala možnost studovat na svých univerzitách.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek pozval na víkendový II. Kvalifikační dostih na 132. ročník Velké pardubické řadu hostů, mezi kterými nechyběli rektoři sedmi českých vysokých škol.

Pozvání přijal rektor Univerzity Palackého v Olomouci prof. Martin Procházka, rektor Technické univerzity v Liberci doc. Miroslav Brzezina, prof. Bohumil Jiroušek z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, rektor Slezské univerzity v Opavě doc. Pavel Tuleja, rektor Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně prof. Vladimír Sedlařík, a také prof. Václav Báča z Vysoké školy polytechnické Jihlava a Ing. Vojtěch Stehel, MBA, Ph.D., rektor Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích.

Mezi hosty byla také ředitelka Odboru vysokých škol MŠMT Mgr. Karolína Gondková a další osobnosti. 

Zveme všechny zájemce z akademické obce na závěrečné setkání mentoringového programu

dne 22. 6.

od 13 hodin 

koleje, blok C, klub v 1.patře nad recepcí

Zveme i případné zájemce o další ročník mentoringového programu, který odstartuje na podzim tohoto roku. Budete mít jedinečnou možnost dozvědět se, jak skutečně mentoring probíhá a v čem Vám může pomoci.

Přijďte diskutovat nebo si poslechnout diskusi o významu mentoringového programu na Univerzitě Pardubice.

Mentorovaní a mentoři, kteří prošli pilotním ročníkem, se s námi podělí o své zkušenosti, co jim program přinesl, co jim přišlo užitečné a co by bylo žádoucí z jejich pohledu zlepšit.

Setkání bude moderovat Mgr. Kateřina Cidlinská, Ph.D., která má s mentoringem v České republice velké zkušenosti.

Přítomni budou i koordinátoři mentoringového programu na naší univerzitě prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc. a prof. Ing. Roman Bulánek, Ph.D.

 prosíme zájemce o registraci zde:

Aktuality | Univerzita Pardubice (upce.cz)

Těšíme se na setkání s Vámi

Tým mentoringového programu Univerzity Pardubice

Jubilejní desátý ročník celostátního finále soutěže Hledáme nejlepšího Mladého chemika ČR zná svého vítěze. Králem mladých chemiků pro rok 2022 se stal Michal Čapek ze ZŠ Pardubice – Polabiny 3.

Žákovské mistrovství republiky v chemii, které přivítalo 38 nejúspěšnějších žáků, se uskutečnilo ve čtvrtek 16. června 2022 v prostorách Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice. „Probojovat se až do závěrečného klání předpokládá výjimečné znalosti a vědomosti. Podobné talenty cíleně vyhledáváme, protože jsme schopni poskytnout jim skvělé podmínky pro další odborný růst. Mnozí finalisté se k nám po maturitě rádi vracejí, aby u nás dokončili své vzdělání. Velice nás těší, že mezi letošními absolventy Fakulty chemicko-technologické najdeme i několik účastníků historicky prvního ročníku celostátního finále z roku 2013,“ řekl děkan Fakulty chemicko-technologické Petr Kalenda.

Finálové klání se skládalo ze dvou částí. Teoretické znalosti prověřil písemný test, praktické dovednosti laboratorní práce. Nejlépe si vedl Michal Čapek z pardubické ZŠ Polabiny 3. „V teoretické části jsem několikrát chyboval, ale práce v laboratoři mi šla překvapivě dobře. Chemie je mým koníčkem a po absolvování gymnázia bych se jí rád věnoval. Po dnešním úspěchu mě to samozřejmě nejvíc táhne na Fakultu chemicko-technologickou,“ svěřil se nejlepší mladý chemik. Za svůj úspěch získal notebook a od děkana Petra Kalendy příslib přiznání stipendia ve výši 36 000 Kč v prvním akademickém roce studia na Univerzitě Pardubice.

Na druhé příčce se umístila Michaela Šubrtová ze ZŠ Odry Pohořská, která převzala ceny od rektora Univerzity Pardubice Libora Čapka. Třetí místo obsadila Josefína Řeháková ze ZŠ Cerekvice nad Loučnou. Oceněno bylo všech 38 finalistů. Žáci, kteří se umístili na prvních pěti místech, také získali Cenu děkana Fakulty chemicko-technologické, kterou je příslib přiznání stipendia v prvním akademickém roce studia v celkové hodnotě 108 000 Kč.

Děkan pořádající fakulty ocenil také učitele vítězných žáků a udělil jim Bronzovou pamětní medaili Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice za zvyšování zájmu žáků o studium chemie.

Rodiče nadaných chemiků si při finálovém dni mohli projít fakultu a pro žáky i dospělé byly připraveny ukázky efektních pokusů. Finalisté navíc mohli obědvat v menze a přespat na kolejích univerzity, takže si vyzkoušeli studentský život. Doprovodný program vyvrcholil zajímavou science show Michaela Londesborougha, který si diváky podmanil interaktivním chemickým divadlem plným zábavy a působivých experimentů.

Největší akce Univerzity Pardubice popularizující vědu s názvem Vědecko-technický jarmark se po dvouleté pauze vrátila do centra města. Do tajů vědeckých principů i každodenních věcí, které nás obklopují, se zájemci ponořili ve čtvrtek 16. června. Atrakcí pro děti i dospělé byl například i letecký simulátor nebo programovatelní roboti.

Program odstartoval v 10 hodin z pódia malou vědecká show. Na celé ploše historického Pernštýnského náměstí se děti i dospělí mohli až do pozdního odpoledne formou interaktivních ukázek seznámit s mnoha vědeckými disciplínami. Návštěvníci měli možnost vyrazit si vlastnoručně historickou minci, prověřit znalosti v inflačním kvízu nebo proniknout do tajů chemických a fyzikálních pokusů. Na jarmarku univerzity se objevili také programovatelní roboti z oblíbené stavebnice Lego a letecký simulátor.

Spolupráce univerzity s partnery přinesla i další zajímavou nabídku. Dobrovolní hasiči představili svoji techniku, a společně se strážníky si zájemci mohli vyrobit vlastní policejní odznak. Střední průmyslová škola chemická představila vlastní interaktivní chemickou show a od 14 a 16 hodin vyšly přihlášené ukrajinské i české děti na prohlídku centra města pod názvem Superhrdinové aneb legendy a pověsti v Pardubicích. Prohlídku i s překladem do ukrajinštiny připravila univerzita ve spolupráci s Východočeským muzeem v Pardubicích. Na Pernštýnském náměstí byli i zástupci Střední školy potravinářství a služeb Pardubice, kteří si připravili ukázku na téma “Cukr přítel i nepřítel”.

Univerzita pořádala akci v rámci městských slavností Zrcadlo umění a během dne se na náměstí v centru Pardubic přišlo podívat přes tisíc návštěvníků.

Velvyslankyně Irska v České republice Cliona Manahan navštívila ve středu Univerzitu Pardubice.

Nejprve jednala s rektorem prof. Liborem Čapkem a prorektorkou pro vnější vztahy doc. Petrou Bajerovou, kteří ji představili univerzitu a jejích sedm fakult, vědecké oblasti a možnosti spolupráce. Rektor předal velvyslankyni pamětní medaili a požádal o zápis do pamětní knihy univerzity. Poté se Její excelence Cliona Manahan seznámila s výzkumem detekce rakoviny a s vědeckým týmem prof. Michala Holčapka přímo na Fakultě chemicko-technologické. 

Věda není nuda, je to zábava. Další důkazy předloží Univerzita Pardubice ve čtvrtek 16. června od 10 do 17 hodin na Pernštýnském náměstí.

„Vědecko-technický jarmark chce hlavně popularizovat vědu. Děti si třeba díky naší akci můžou vybrat svůj budoucí obor, který by je zaujal. Snažíme se o maximálně pestrý program, aby si tam každý našel to své,“ říká za organizátory Lenka Čermáková.

Co si vyberete vy?

Zájemci bez rozdílu věku si užijí program, který mají na starosti univerzitní fakulty. „Budou tam zábavné chemické pokusy i oblečení pod drobnohledem. Dozvíte se, jak to je, když se klube nový život. Nebude chybět finanční pexeso a inflační kvíz. Uvidíte, jak vznikají cechovní znaky anebo jaké jsou německé názvy českých měst. Přivezeme i letecký simulátor. Vyzkoušet si můžete taky veslování na souši,“ láká další organizátorka Tereza Karanská.

S nabídkou přispěchají ještě univerzitní partneři. „Dobrovolní hasiči představí svoji techniku. Společně s městskými strážníky si můžete vyrobit vlastní policejní odznak. Střední průmyslová škola chemická představí interaktivní chemickou show. Střední průmyslová škola potravinářství a služeb Pardubice nám zase řekne, jestli je cukr náš přítel anebo nepřítel. A návštěvníky navíc zavede do svého mlýna.“

Odpoledne vyrazí přihlášené děti na prohlídku centra města pod názvem Superhrdinové aneb legendy a pověsti v Pardubicích. Prohlídku i s překladem do ukrajinštiny připravila univerzita ve spolupráci s Východočeským muzeem. Vstup na jarmark je zdarma. Opětovně patří do městských slavností Zrcadlo umění.

Stánek v parku

Univerzita Pardubice znovu obohatí srpnový program Sportovního parku populárně-naučným programem s atraktivními interaktivními demonstracemi. Stanoviště se tradičně jmenuje Science Point. Následovat bude v pátek 30. září Noc vědců.

Dění a zajímavosti kolem univerzity můžete sledovat ve speciálním podcastu UPCE On Air. „Hostem byl třeba účastník reality show Survivor a náš student Enrique Lysoněk. Zároveň pokračuje takový seriál rozhovorů s děkany všech fakult. V něm shrnujeme veškeré informace o studiu včetně možného budoucího uplatnění. Čeká nás i rozhovor s absolventem a staronovým hokejistou Pardubic Lukášem Radilem,“ dodává jedna z moderátorek Tereza Karanská.

Článek je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Pardubice. 

Malíř, fotograf, restaurátor a také kurátor. Tomáš Lahoda z Fakulty restaurování spojil své jméno také s univerzitní galerií GU:, která se otevřela s novým názvem i obsahem.
Nabízí pohled na současnou českou uměleckou scénu i výstavy zahraničních umělců.

Proč by univerzita měla mít galerii?

Univerzita by se měla veřejnosti prezentovat nejenom výsledky studentů a vědeckých pracovníků, ale také uměním. Nejen pro studenty a zaměstnance, ale i pro veřejnost je to skvělá příležitost, protože mohou nahlédnout do toho, co se odehrává na výtvarné scéně. Univerzity ve Spojených státech mají běžně své vlastní galerie. V Dánsku mají školy dokonce své obrazové fondy. Univerzity nakupují umění a mají svoje velmi hodnotné sbírky. Obrazy zdobí jejich budovy, aby studenti i personál měli přístup ke kvalitnímu umění. Pro univerzity je to možnost, jak se prezentovat na veřejnosti a budovat svou image a značku.

Koho byste chtěl v GU: vystavovat? Jaký je váš koncept?

Budou to kvalitní umělci. Chci vytvořit galerii, která bude mít vysokou úroveň a bude hodna univerzity. Převážně budu oslovovat české umělce, ale mám vizi naši scénu proložit i některými zahraničními. Budou to současné a moderní věci, které ale pořád spadají do klasických médií. Galerie se zaměří na obrazy a fotografii, v menší míře i na trojrozměrné objekty a plastiky.

Vy sám jste aktivní umělec, budou moci návštěvníci vidět i vaše díla?

Rád bych tu vystavil svá díla samostatně nebo společně s fotografiemi od jiného konkrétního umělce. Vidím určitou spojitost mezi tématy jeho černobílých fotografií a tématy mojí série velkoformátových barevných maleb série LaGuardia. Námětově jde o podobné věci, proto by bylo zajímavé udělat jejich konfrontaci.

Místo v sousedství Univerzitní knihovny, kde se galerie nachází, se změnilo. Jaké úpravy se tam dělaly?

Galerie byla takovým podivným koutkem za knihovnou. Byly tu zvláštní panely a vitríny a také prosklený roh do ulice, s nímž se nedá moc pracovat. Vytvořili jsme s kolegy z univerzity několik nových stěn, díky nimž vznikl docela veliký prostor, a nainstalovali jsme rozptýlené osvětlení. Mým cílem byla minimalistická, čistá galerie oddělená od knihovny. To se nám povedlo.

Za rok se v GU: vystřídá několik výstav. Jak bude probíhat jejich instalace?

Když se udělá dohoda s umělcem, musí se zajistit transport uměleckých děl. Autor je zabalí, přijede pro ně transportní firma, přiveze je do galerie. Vyloží se, rozbalí a pak je s autorem rozestavíme podél stěn. Klidně se budeme celý den snažit najít každému dílu vhodné umístění, aby instalace sledovala určitou logiku a dynamiku. Když bude rozmístění hotové, díla se pověsí. Také se musí zajistit pojištění děl, abychom byli kryti v případě krádeže a poničení. Stává se totiž, že někdo třeba nechtěně plátno prorazí nebo obraz shodí ze zdi. A pak se už jen zorganizuje vernisáž.

Kdo podle vás budou návštěvníci galerie?

Galerie je otevřená také veřejnosti, takže by bylo dobré, kdyby do ní zavítali nejen studenti a zaměstnanci univerzity. Věřím, že vybudujeme galerii, která si získá renomé, což přiláká další umělce a s nimi i další návštěvníky. Také bych chtěl do GU: přivést naše studenty z Fakulty restaurování. Rád bych je sem bral místo svých přednášek a udělal jim výklad, který by souvisel s vystavenými díly přímo v galerii. Chtěl bych také pozvat některé vystavující, aby i oni pro naše studenty přednášeli nebo jim připravili workshop. Plánuji mimo jiné vystavovat díla, která budou pro studenty z restaurátorského pohledu zajímavá a problematická, což se u současného umění často děje.

Proč je současné umění z pohledu restaurátora problematické?

Stará díla jsou většinou na plátně nebo na dřevě, kde není co řešit. V současném umění se používá téměř vše a samotný materiál má často význam. Nelze jej jen tak zaměnit za jiný, protože by se tím změnil význam díla. Některá díla jsou míněná tak, že mají stárnout a v čase se měnit, proto se používají materiály, které se třeba rozpadají. Nahradit je by znamenalo jít proti záměru autora. Jsou to moderní materiály, které nebyly původně určeny k tomu, aby se použily v umění. Například industriální barvy, které se velmi rychle mění, nebo molitan, který za rok začne měnit barvu a za pár let se rozdrolí. Takové případy jsou časté. Co s tím? Tato problematika je v restaurování současného umění velmi aktuální.

Jakým tématům se věnujete ve své tvorbě vy?

Zajímají mě různá témata, která se od sebe velmi liší. Pracuji v sériích, takže určité téma se vždy dotkne celé série. Jednotlivé série se jeví jako zcela odlišné projekty s vlastní řečí. Tyto někdy až protichůdné styly, žánry a způsob práce s různými tématy jsou však pojeny jednotícím konceptem a vnitřní logikou několika dominujících zájmů a strategií.

V jedné sérii se věnujete reflexi konzumní společnosti a interpretaci reklam. Co v ní zobrazujete?

Reklama mě začínala zajímat, když jsem bydlel v Dánsku a zároveň učil v Brně. Pět let jsem létal každý týden tam a zpět, takže jsem strávil mnoho času na letišti. Při čekání jsem listoval časopisy a uvědomil si, že více než polovina obsahu jsou reklamy. Velká část na parfémy a na módní doplňky. Každý produkt je navíc doprovázen obličejem – většinou ženským. Napadlo mě udělat sérii z reklam na parfémy, kterou jsem nazval Ad Paintings. Malé dceři jsem řekl, ať něco nakreslí podle reklamy. Rozhodl jsem se, že v obrazech spojím dvojí vidění stejné předlohy, moji verzi s přístupem mé malé dcery. Když jsem pak začal reklamy xeroxovat, náhodou se mi to posunulo a obličeje z toho vylezly úplně rozjeté. Bylo to zničené, přesto zvláštně fotogenické. Zajímala mě na tom ta ošklivost a krása zároveň. Obličeje byly zdeformované a ošklivé, přitom bylo vidět, že jsou to hezké ženy. Flakony a rtěnky jsou v mé sérii velmi primitivní, převzal jsem je od dcery. Známé parfémy se tak mění v bizarní toaletu v pokřiveném zrcadle dnešního světa.

Na vašich dílech jsou také jeleni. Proč?

Série ironicky odkazuje ke klasické salónní malbě a k široké produkci pokleslého umění. Téma troubícího jelena je prototypem kýče. Chtěl jsem udělat sérii s jeleny, která nebude jen dalším kýčem, ale bude seriózní. Měl jsem vzdáleného příbuzného, který si jako myslivec jeleny amatérsky fotil. Použil jsem jeho fotky jako východisko a snažil se vrátit jelena zpátky na piedestal, kam patří. Jsou to mé nejrozměrnější obrazy. Největší měří na šířku téměř šest metrů a na výšku necelé tři. Koupila si ho IT firma a jelen nyní visí v jejich sídle.

Kde všude na světě lze najít vaši tvorbu?

Když jsem vystavoval jeleny v New Yorku, přijela tam limuzína a z ní vystoupil chlápek. Prohlédl si výstavu a řekl: „Tohohle si kupuju, tady máte šek a pošlete mi ho do Utahu, já tam mám chalupu.“ Takže jeden skončil v dřevěném srubu a jeden koupila Italka, která si ho odvezla do Itálie. Mnoho mých děl visí v Dánsku, kde jsem žil. O mnohých ani nemám ponětí, protože se po čase třeba přeprodají. Když dcera začala v Dánsku chodit na střední školu, přišla jednou domů a říká: „Tati, u nás ve škole visí tvůj obraz.“ V Dánsku totiž existuje instituce s názvem Státní fond umění, která nakupuje umění a rozmisťuje ho do státních institucí. Jedno mé dílo tak visí třeba na radnici v Kodani.

Kromě autorské tvorby se věnujete také restaurování. Nedávno jste pomáhal s obnovou Rytířských sálů na Zámku Pardubice. Jaký byl váš úkol?

To byl docela oříšek. Jsou tam totiž zrestaurované fresky a jejich velké části chybí. Zadání znělo namalovat tři chybějící fresky jako obrazy, které by byly rekonstrukcí toho, jak mohly předlohy k freskám asi vypadat. Měly se doplnit celé chybějící scény. Bylo jasné, že jsou to kvalitní fresky zřejmě vycházející z Cranacha. Zobrazovaly třeba postavu, které chyběl obličej a část klobouku, takže jsme nejdříve doplnili klobouk, obličej, chybějící loket a dokonce i náhrdelník, protože jsme ji rekonstruovali podle podobné dámy od tohoto autora. Na jiném výjevu zbyla třeba jenom řada hlav s nosem a kloboukem a zbytek zcela chyběl. Nebyly tam celé figury. V takových případech jsem musel vyhledávat rytiny vojsk s podobnými klobouky ze stejné doby a snažit se tam postavy doplnit.

Na čem pracujete jako restaurátor nyní?

Restauruji například velkoformátový renesanční portrét Marie Lichtenstein z portrétní galerie Zámku Mikulov nebo zcela přemalovaný barokní portrét šlechtice z portrétní galerie Muzea Jindřichohradecka.

prof. akad. mal. Tomáš Lahoda (1954)

Po studiu Akademie výtvarných umění v Praze se přestěhoval za manželkou do Dánska, kde se stal uznávaným umělcem. Působil jako pedagog na Jutské akademii výtvarných umění v Arhusu v Dánsku a na Fakultě výtvarných umění v Brně. Je autorem 15 tematických sérií. Mnohá jeho díla visí v zahraničí a někteří ho považují za nejvšestrannějšího umělce své generace současnosti. Navrhnul interiér kavárny na letišti Kastrup v Kodani. Nemocnici v Břeclavi zase zdobí jeho nástěnná malba Pilulky. Pořádá přednášky a workshopy na univerzitách po celém světě. Je vedoucím Ateliéru výtvarné přípravy Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.