Jak využít umělou inteligenci ve vzdělávání, posílit kybernetickou bezpečnost a řídit digitální transformaci vysokých škol? O těchto tématech diskutovali účastníci konference Digitální transformace univerzit 2026 na Univerzitě Pardubice. Akce nabídla prostor pro sdílení zkušeností, příkladů dobré praxe a pohledů na budoucnost českého vysokého školství.

Univerzita Pardubice hostila konferenci Digitální transformace univerzit 2026 zaměřenou na výzvy a příležitosti digitalizace vysokých škol. Do Pardubic přivedla zástupce univerzit, státní správy, odborníky na informační technologie i partnery z oblasti digitálních řešení.

Dvoudenní program se věnoval strategickým i technologickým aspektům digitalizace vysokého školství. První den se soustředil na řízení univerzit v digitální transformaci, legislativní souvislosti, kybernetickou bezpečnost a evropskou digitální identitu. 

Druhý den navázal přednáškami a workshopy zaměřenými na konkrétní oblasti univerzitní praxe se zaměřením na digitalizaci procesů, správu informačních systémů, kybernetickou bezpečnost a využití moderních digitálních nástrojů v provozu univerzit nejen v České republice.  

Zvláštní pozornost byla věnována umělé inteligenci. Přednášející představili zkušenosti s jejím využitím při řízení univerzit, v administrativě i při práci se studenty. Diskuse se věnovala také etickému a bezpečnému zavádění AI nástrojů a jejich přínosu pro služby vysokých škol.

Odborný program vyvrcholil panelovou diskusí představitelů vysokých škol a státní správy, včetně rektorů významných českých univerzit i zástupce Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Debata se zaměřila na budoucnost digitalizace vysokého školství a schopnost univerzit reagovat na technologické změny i rostoucí očekávání společnosti.

Konference potvrdila, že digitalizace je strategickým předpokladem dalšího rozvoje vysokých škol. Sdílené zkušenosti, prezentované projekty i odborné diskuse zdůraznily význam spolupráce univerzit, veřejné správy a technologických partnerů při budování moderního, bezpečného a efektivního vysokoškolského prostředí.

HLAVNÍ VSTUP do budovy 0309 Výukový objekt EA je uzavřen.
Vstup do budovy je řešen takto:

A. BEZBARIÉROVÝ VSTUP (přístup na kartu UPCE) – bez změněn,
     – čtečka u jižního vstupu bude funkční pouze pro stavbu a vyhrazené osoby.

B. Vstup pro ZAMĚSTNANCE A STUDENTY (přístup na kartu UPCE) 
     – přístup vchodem do budovy 0323 DB, poté po schodišti k jazykovému centru (JC) v 2.NP, a přes spojující most z DB do EA 2. NP, do vyšších pater je možné použít severní výtah (modrý) nebo schodiště na obou stranách budovy 

C. Vstup pro NÁVŠTĚVY (BEZ karty UPCE)
     – přístup přes recepci „Dopravní fakulty Jana Pernera“ (DFJP) – 0321, všechny návštěvy se musí nahlásit na recepci.

Z recepce se projde budovou DB 0322, poté po schodišti k jazykovému centru (JC) v 2.NP, a přes spojující most z DB do EA 2. NP, do vyšších pater je možné použít severní výtah (modrý) nebo schodiště na obou stranách budovy.

Rektoři, prorektoři i jednotliví manažeři udržitelného rozvoje českých vysokých škol a univerzit jednali ve středu 9. září na Univerzitě Pardubice. 

Diskuse se zúčastnili například rektor Mendelovy univerzity v Brně doc. Martin Klimánek, který je garantem Pracovní skupiny České konference rektorů pro udržitelnost, rektoři Vysoké školy ekonomické v Praze nebo Vysoké školy chemicko-technologické, prorektoři Univerzity Karlovy, Univerzity Palackého v Olomouci, Masarykovy univerzity, Vysokého učení technického v Brně nebo České zemědělské univerzity a Univerzity obrany a dalších univerzit.

Univerzitu Pardubice zastupovala prorektorka pro vnitřní záležitosti doc. Liběna Černohorská a manažerka udržitelnosti Ing. Radka Stárková. 

Zástupci vysokých škol řešili například reporting udržitelnosti nebo platformy, která poskytují data pro posouzení klimatických rizik a datové služby pro hodnocení klimatické odolnosti a udržitelnosti projektů infrastrukturních investic a hospodářských činností. Setkání zakončila klimatická procházka historickým centrem Pardubic s ambasadorkou Evropského klimatického paktu Dominikou Gryczovou.

Univerzita Pardubice se i letos od 21. září zapojuje do aktivit v rámci Evropského týdne udržitelného rozvoje. Seznam akcí a aktivit pro studující i veřejnost mohou zájemci najít na webu: Evropský týden udržitelného rozvoje na UPCE | Univerzita Pardubice.

Případové studie, storytelling, týmové projekty nebo digitální technologie. To je jen zlomek nástrojů, které do výuky zařazuje docentka Michaela Kotková Stříteská z Fakulty ekonomicko-správní. Energii, kterou do práce vkládá, oceňují nejen studenti, ale i rektor, který jí udělil cenu za zavádění moderních výukových metod, které efektivně propojují teorii s praxí.

Vaši výuku ocenil rektor UPCE. Co to říká o tom, kam se výuka na UPCE posouvá?

Měla jsem radost, že si někdo všiml energie, kterou do výuky a práce se studenty vkládám. Zároveň jsem však cítila velkou pokoru. Nemám pocit, že dělám něco výjimečného. Řídím se tím, co považuji za správné, a beru to jako potvrzení přístupu ke studentům, který buduje bezpečné, otevřené a diskusní prostředí. Využívání moderních metod a nástrojů v něm není cílem, ale prostředkem ke zvýšení kvality a k rozvoji nejen kritického, ale i kreativního myšlení. Je to pro mě znamení, že se Fakulta ekonomicko-správní i celá UPCE posouvá k méně frontálnímu výkladu, k většímu partnerství se studenty a k odvaze zkoušet nové. Zároveň je to závazek v tomto přístupu pokračovat a sdílet, co funguje.

Co vás ke změně formátu výuky vedlo?

Můj styl výuky vychází z toho, jak to cítím. Prošla jsem vzdělávacím systémem, kde se hodně memorovalo a souvislosti se málo propojovaly. Kreativita a komunikace byly často upozaděné. Věděla jsem, že takto učit nechci. Potřebuji se studenty mluvit, ne mluvit na ně. Chci, aby se učili přemýšlet, tvořit a obhájit výsledek své práce. Proto kombinuji různé metody výuky, ne kvůli trendům. Dává mi to smysl a současně vidím posun ve znalostech i dovednostech studentů.

Co znamená moderní metoda ve výuce – jde spíš o techniky, prostředí nebo vztah ke studentům?

Začíná to lidmi a atmosférou v učebně. Je důležité vytvořit bezpečné prostředí, prosazovat dialog místo monologu a klást cílené otázky. Pak se mění i moje role. Jsem mentorem, který otázkami otevírá prostor a pomáhá studentům vystavět a obhájit vlastní názory a řešení. Teprve potom přicházejí na řadu techniky a nástroje. Případové studie, storytelling, týmové projekty nebo digitální technologie pomáhají vtáhnout studenty do děje a přenést teorii do praktických situací. Osvojování potřebných znalostí a dovedností je daleko přirozenější. A to pro praxi potřebují. 

Jak se buduje bezpečné prostředí a partnerský dialogický vztah?

Na začátku si naši spolupráci přesně popíšeme. Zdůrazním, že nesouhlas míří na myšlenku, ne na člověka, a že každý má právo se zeptat a přispět do diskuse. Ujišťuji je, že chyba není ostuda, ale součást učení. Vydat se špatnou cestou může být často nejrychlejší způsob, jak najít tu správnou. Někdy navíc nejde o jedinou správnou odpověď. V odpovědném managementu záleží na kontextu a na tom, jakým postupem ke správnému řešení dojít. Učím studenty zvažovat více variant a zvolit tu s nejmenším negativním dopadem na společnost i planetu.

Není to ale jen o vás, záleží i na ochotě studentů...

Ano, průběh výuky ovlivňuji já i oni. Větší odvahu komunikovat jim dodá například týmová práce, pak nesou zodpovědnost za výsledek společně. Pomáhá pracovat i s příklady, které jsou jim blízké, a nechat jim volbu při výběru tématu i role v týmu.

„Vyhořela“ někdy vaše metoda? 

Jistě. Někdy přijdu s „perfektním“ plánem a realita je úplně jinde. Opírám se o komentáře z hodnocení výuky, u každého předmětu jich mám desítky a jsou to cenné signály, co funguje a co je třeba upravit. Když aktivita nevyjde, příště zkrátím čas, zpřesním instrukce, nahradím ji jinou. Občas mě překvapí, jak dobře jsou některé úkoly přijímány.

Stává se často, že třída mlčí?

To se děje hlavně na začátku semestru. Každá skupina studentů je jiná a první ročníky bývají zdrženlivější. Na velkou diskusi nespěchám. Dávám čas na přemýšlení, pak pracujeme ve dvojicích nebo trojicích, a nakonec ve větší skupině. 

Jak rozmluvíte i ty nejtišší hlasy?

Takovým často pomůže, když nemusí mluvit sami za sebe, ale právě za tým. Cíleně studenty oslovuji s ujištěním, že každý názor je pro debatu důležitý, a pomohu myšlenku rozvinout doplňující otázkou.

Jakým způsobem v hodinách propojujete teorii s praxí?

Teorii vždy doplňuji o reálné úkoly, které z ní vycházejí. Třeba v Podnikových inovacích studenti řeší inovaci konkrétního produktu či procesu, identifikují problém zákazníka. Nejprve pojmenují potřebu zákazníka, pak formulují nápady, vytvoří jednoduchý prototyp a ověřují zájem na trhu. V Malém a středním podnikání staví business plán pro firmu, kterou by jednou opravdu rádi založili. Končíme vždy obhajobou, ideálně před lidmi z praxe, aby studenti slyšeli i pohled „zvenku“. Důležitá je i reflexe – co fungovalo a proč, co by příště udělali jinak, jak si rozdělili role. Tím se hezky propojí teorie, kritické uvažování i kreativita. A studenti i studentky získají pocit, že to, co dělají ve škole, má přímý přesah do praxe.

Které konkrétní aktivity studenty nejvíc vtáhnou – a co se díky nim naučí „navíc“?

Dávám otevřenější zadání projektů a nechávám týmy, ať si samy zvolí téma i formu výstupu. Když pracují na něčem, co je jim blízké, roste energie i kvalita. V týmu se vždycky potkají různé silné stránky. Někdo je silnější v analýze dat, jiný ve vizualizaci, další v argumentaci. Díky tomu se učí rozdělit si role, dávat si konkrétní zpětnou vazbu a obhájit řešení před ostatními. Ještě lépe fungují úkoly, kde vzniká viditelný výstup pro někoho skutečného, například pro konkrétní firmu či organizaci. Soutěže jako Hackathon nebo Sociální nápad, kde studenti přímo spolupracují s lidmi z praxe, je během jediného dne dokážou posunout výrazně vpřed, a to jak v myšlení, tak ve způsobu práce.

Když učíte jinak, hodnotíte taky jinak?

U projektové výuky je klíčová průběžná zpětná vazba. Společně s kolegy zařazuji pracovní prezentace s průběžnými výsledky, aby bylo možné ladit směr včas, ne až ve finále. Díky tomu studenti nejen přemýšlejí, ale i tvoří a vidí nápady svých kolegů. Když to jejich počty dovolí, končíme předmět ústním kolokviem. Je to odborná diskuse, která propojí témata kurzu a ověří porozumění v souvislostech.

Co s příchodem AI a rychlé digitalizace pozorujete na studentech – a jak s tím didakticky pracujete?

Všechno se zrychluje a pozornost je vzácnější. Všímám si toho i u sebe, když jsem posluchačem na přednáškách. Proto vědomě pracuji s tempem a dynamikou hodiny. Střídám formáty, krátká videa a příběhy z praxe prokládám diskusí a čtením delších případových studií. Často zapojuji studenty přímo do průběhu semináře. Sami připravují příklady z praxe, otázky do diskuse i jednoduché kvízy. Digitální technologie beru jako nástroj. Samy o sobě kvalitu výuky nezvednou ani nesníží, záleží na tom, jak s nimi pracujeme.

Jak hlídáte, aby technologie nezvítězily nad pozorností a dialogem, ale učení pomáhaly?

Jsem ráda, když studenti technologie používají, pokud je dovedou k lepšímu výsledku. U AI je důležitá transparentnost. Studenti mají uvést, jak a k čemu ji při zpracování použili. Zadání je třeba postavit tak, aby nešla vyřešit třemi prompty. Požadovat od studentů vlastní příklady, práci s daty, obhajobu postupu a krátkou reflexi. Je fér dodat, že to klade vyšší nároky i na nás pedagogy. Musíme pečlivě promýšlet cíle, jasná kritéria a počítat s poskytováním kvalitní zpětné vazby.

Ovlivňuje moderní výuku i samotný prostor? 

Prostor je pro mě bonus, ne nutná podmínka. Moderní učebny se snadno přestavitelným sezením, dobrou viditelností a akustikou umí udělat velký rozdíl. Stejně jako ve firmách pomáhá kreativní prostředí uvolnit atmosféru a podpořit otevřený dialog. Když studenti sedí v dlouhých řadách, hůř se v týmu spolupracuje. Pak pomohou jasně nastavené podmínky spolupráce.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Martina Floriánová

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Školení jsou zaměřená na ochranu měkkých cílů, prevenci, reakci a zvládání rizikových a nebezpečných situací a krizovou připravenost.

Přihlášení: prostřednictvím portálu EDU

• Kurz: Modul 1: Ochrana měkkých cílů, reakce na rizikové a nebezpečné situace 7. 9. 2026 | EDU UPCE
• Kurz: Modul 1: Ochrana měkkých cílů, reakce na rizikové a nebezpečné situace 10. 9. 2026 | EDU UPCE
• Kurz: Modul 2: Mentální a psychologická příprava na zvládání rizikových a nebezpečných situací | EDU UPCE
• Kurz: Modul 3: Praktická nácviky a modelové situace k OMC | EDU UPCE

Získáte praktické znalosti a dovednosti, které mohou pomoci chránit Vás i Vaše kolegy v případě mimořádných nebo krizových situací. Součástí školení jsou konkrétní doporučení, modelové scénáře a praktické nácviky reakcí na bezpečnostní incidenty.

Těšíme se na Vaši účast.

Poslední týden letošních prázdnin patřil na Univerzitě Pardubice tradičnímu příměstskému sportovnímu táboru. Během pěti dnů se do něj zapojilo více než 70 dětí, o které se staral tým 14 instruktorů a organizátorů.

Počasí nám letos opravdu přálo. Nebylo ani příliš horko, ani deštivo, a tak vznikly ideální podmínky pro sportování. Díky tomu jsme mohli naplno využít sportoviště Univerzity Pardubice a nabídnout dětem pestrý program plný pohybu, her a nových zážitků.

Během týdne si děti vyzkoušely nejen klasické sportovní hry, ale také beachvolejbal, tenis, stolní tenis, kanoistiku, inline bruslení, šátky, základy posilování, noční hru nebo kin-ball. Nechyběly ani atletické disciplíny, štafety, soutěže družstev a spousta dalších aktivit, při kterých se nejen sportovalo, ale také navazovala nová přátelství.

Příjemným zpestřením programu bylo také odpoledne strávené na loděnici Univerzity Pardubice. Děti si zde užily vodácké aktivity a nechybělo ani tradiční opékání buřtů, které k závěru prázdnin neodmyslitelně patří.

Největší odměnou pro celý organizační tým byly usměvavé tváře dětí, jejich nadšení a chuť zapojit se do všeho, co jsme pro ně připravili. O to, aby si tábor všichni užili naplno, se starali instruktoři a praktikanti Viktorie Bajerová, Adam Bartoníček, Prokop Janovský, Dan Citta, Tomáš Koudela, Pavla Lukášková, Markéta Filipová, Elen Procházková a Sabina Lorencová. Velké poděkování patří také kolegům z Katedry tělovýchovy a sportu, kteří zajišťovali celou akci.

Děkujeme všem dětem za skvělou atmosféru, rodičům za projevenou důvěru a celému týmu za energii, čas a nadšení, které do tábora vložili. Věříme, že si účastníci odnesli spoustu krásných vzpomínek, nových zážitků i inspirace k dalšímu sportování.

Děkujeme všem za krásný závěr prázdnin a už nyní se těšíme na poslední týden letních prázdnin roku 2027, kdy se na Katedře tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice opět sejdeme na dalším ročníku příměstského sportovního tábora.

Potkáváme je každý den. V aule, v knihovně, ve frontě na oběd. Sedí vedle nás na přednáškách, vedou semináře, pracují v laboratořích. Vědkyně. Na Univerzitě Pardubice jsou napříč obory samozřejmou součástí akademického života. Přesto jich s rostoucí kariérní úrovní ubývá. Proč?

Na tuto otázku hledá odpovědi historička Veronika Lacinová Najmanová z Fakulty filozofické. Dlouhodobě sleduje, jak se ženy ve vědě prosazují, kde narážejí a co jejich profesní dráhu zpomaluje. „Ženy se stále setkávají se stereotypy o tom, kdo se hodí pro vědeckou práci nebo zda mají dostatečné vlohy pro technické či přírodovědné obory. Zároveň často složitěji slaďují práci s rodinným životem,“ popisuje.

Cesta k vědě

Její vlastní cesta k vědě přitom nebyla předem daná. Rozhodla se pro ni až v závěru magisterského studia, kdy začala uvažovat o doktorském programu. Důležitou roli sehrála její vyučující, historička Milena Lenderová. „Byla pro mě zásadní inspirací – odborně i lidsky,“ říká.

Dnes se sama věnuje výzkumu každodennosti. Zkoumá, jak ženy v minulosti skutečně používaly antikoncepci, a opírá se přitom i o rozhovory s pamětnicemi. Právě konkrétní zkušenosti jí pomáhají doplňovat obraz historie, který v učebnicích často chybí. Sama se tak stává příkladem pro ostatní a píše konkrétní příběh ženy vědkyně. Podle ní jsou vzory a to, koho studující během studia potkávají, nesmírně důležité. „Pokud studentky nevidí ženy ve vedoucích rolích, hůře si představují, že by se na podobnou pozici mohly dostat samy,“ vysvětluje.

Tomu odpovídají i statistiky. Zatímco ženy tvoří většinu absolventů vysokých škol, na vyšších akademických pozicích jejich podíl klesá. Na Univerzitě Pardubice je mezi akademiky přibližně 40 % žen, docentek je necelých 28 % a profesorek jen zhruba pětina. Podobný vývoj je patrný v celém Česku, které oproti jiným evropským zemím zaostává.

Kariéra vs. osobní život

„Nízké zastoupení žen ve vyšších akademických pozicích vnímáme jako neefektivní využití talentů a omezení diverzity perspektiv, která je klíčová pro kvalitu výzkumu a inovací. Proto se zaměřujeme na vytváření transparentních a spravedlivých podmínek pro kariérní růst, nabízíme mentoring a další možnosti profesního rozvoje a rovněž podporujeme slaďování pracovního a osobního života,“ vysvětluje vedoucí Oddělení HR Award Iva Hromádková. I proto univerzita přijala principy a hodnoty HR Award, na kterých rozvíjí otevřené a férové pracovní prostředí, čímž naplňuje principy rovnosti příležitostí a standardy HR Award.

Kritickým obdobím bývají roky, kdy se buduje vědecká kariéra a zároveň přichází osobní životní změny. Akademické prostředí na tuto situaci zatím reaguje jen omezeně – flexibilita i systémová podpora návratu po přerušení kariéry stále chybí. 

„Největší odliv žen je jasně patrný v období po skončení doktorátu, proto se snažíme i naše aktivity směřovat na podporu akademiček v rané fázi kariéry a také podporovat slaďování osobního a profesního života, které je pro ženy, jež v Česku stále tvoří naprostou většinu pečujících osob, extrémně náročné,“ doplňuje Iva Hromádková.

O tématu je potřeba mluvit

I kvůli prolomení bariér se Veronika Lacinová Najmanová, působící donedávna také v Oddělení HR Award, rozhodla téma otevírat i mimo odborné debaty. Na univerzitě se podílí na akcích k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě, organizuje diskuse i neformální setkání. 

Letos například spolu s Oddělením HR Award připravili pub kvíz a setkání vědkyň napříč obory. „Ukázalo se, že podobných příležitostí není mnoho. Přitom sdílení zkušeností může být velmi důležité,“ říká Lacinová Najmanová. Změna podle ní nepřijde sama. Nejde jen o jednotlivce, ale o prostředí jako celek – o to, jak jsou nastavena pravidla, jak funguje podpora i jaké vzory jsou vidět.

Sama se teď soustředí na vydání první monografie a rozvoj mezinárodní spolupráce. „Chci dělat práci, která má smysl a přináší nové poznání,“ dodává. A snad i díky její práci a podobným příběhům bude jednou odpověď na otázku, proč je vědkyň ve vyšších pozicích méně, o něco jednodušší.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Radek Plžík

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Máte někdy pocit, že energie ubývá rychleji, než se stačí doplňovat? Přijďte načerpat inspiraci, zastavit se a hledat vlastní cestu, jak pečovat o svou energii a odolnost dříve, než začne docházet.

Práce v akademickém prostředí přináší řadu výzev – vysoké pracovní tempo, množství povinností, odpovědnost, změny i potřebu dlouhodobě zvládat různé nároky. Zveme vás proto na kurz Prevence vyhoření – Jak dlouhodobě pečovat o svou energii a odolnost, který nabídne prostor zpomalit, zastavit se a zaměřit se na to, co nám pomáhá zvládat pracovní a životní zátěž dlouhodobě a s větší lehkostí. 

📅17. – 19. 9. 2026 
📝kurz v EDU UPCE s možností přihlášení

Na co se můžete těšit:

Čekají nás praktická cvičení, sebereflexe a techniky inspirované psychologií a psychoterapií, které si budete moci rovnou vyzkoušet a následně využívat podle svých potřeb. Zaměříme se na:

• rozpoznávání signálů přetížení a rizika vyhoření,
• techniky pro zvládání stresu a podporu psychické odolnosti,
• relaxaci a mindfulness,
• nastavování a udržování zdravých hranic,
• práci s vlastními potřebami a zdroji energie,
• hledání a posilování osobních zdrojů a způsobů jejich využití v každodenním životě.

Vyrůstala mezi vědou a uměním. Rodiče dělali vědu, její dědeček byl Otto Wichterle a příbuzná je i se známou sochařkou Hanou Wichterlovou. Restaurátorka Zuzana Wichterlová si ale chtěla prošlapat vlastní cestu. Nevytváří nová díla, ale zachraňuje ta, která by bez její péče zanikla. Byla jednou z prvních absolventek Institutu restaurování v Litomyšli, který předcházel Fakultě restaurování. Dnes tam vychovává další generace a za propojování výuky s praxí obdržela dokonce Cenu Wernera von Siemense.

Kovová konstrukce připevněná ke staré fasádě domu, obyčejné lešení dnes budí pozornost. Pohybuje se po něm hned několik postav v ochranné helmě a s prachovou maskou na obličeji. Kolem nich se vznášejí oblaka jemného prachu a ve vzduchu je cítit vůně vápenné malty. Chvíli stojí, hned klečí. A tak pořád dokola. Trpělivě odkrývají další a další vrstvy zapomenuté minulosti, když se pod nimi zastavuje dvojice turistů. „Co tam hledáte?“ ptá se žena. Restaurátoři otáčejí hlavu od malého ostrého kladívka a jedna z nich krátce vysvětlí, že fasáda ukrývá zapomenuté sgrafito. Zuzana Wichterlová navrací historickým budovám jejich barvu a podobu.

Míváte při práci za zády často zvědavce?

Při restaurování venku nám většinou za zády nějaké publikum stojí. Někteří jen zvědavě přecházejí sem a tam, jiní pokládají různé otázky. A vy se buď rozhodnete odpovídat a vytrhnete se tak z koncentrace, nebo otázky necháte plynout do ztracena...

Na co se nejčastěji ptají?

Velmi často chtějí vysvětlit, co právě děláme. Někdy nám chtějí také poradit, jak to dělat třeba lépe a rychleji.

Pracujete raději v exteriéru nebo interiéru?

To je těžké říct. Exteriéry jsou extrémně náročné. Může být nesnesitelné vedro a slunce nebo naopak vlezlá zima, může začít foukat a pršet, práci komplikuje i brzká tma. Každý večer je třeba vše uklidit, připevnit a zakrýt, aby v případě bouřky nic nesletělo z lešení nebo nám nenapršelo do barvy. Zase ale pracujete venku, na slunci. Uvnitř v kostelech naopak při umělém světle i přes den a chlad je často i přes léto. Při práci na stropu stojíte na lešení, máte neustále zakloněnou hlavu a zvednuté ruce, po chvíli vás bolí úplně všechno, ale po čase si zvyknete (smích).

Co se vám honí hlavou, když vylezete na lešení před nějaké dílo?

Vždycky je třeba si ho detailně prohlídnout. Jen se dívat, ideálně ještě se světlem v ruce, abyste viděli strukturu povrchu v bočním světle. To je vizuální průzkum, u kterého jsou velmi důležité naše zkušenosti. Čím je člověk zkušenější, tím víc věcí dokáže rozklíčovat pouhým okem. Potom na řadu přichází detailní materiálový a uměleckohistorický průzkum, jehož výsledky pak konfrontujete s tím, co jste viděli.

Je pro vás zajímavější okamžik objevování nebo dokončování?

Baví mě objevování, které doprovází počáteční průzkum. Když objevíte třeba krásnou figurální malbu, je samozřejmě strašně lákavé jít po ní dál. Ale v tenhle moment se restaurátor musí zastavit a uvědomit si, co je cílem práce, a musí se zase vrátit na zem… Cílem totiž nebývá zjistit, jestli je tam figurka, jestli třeba mává, nebo jestli andělíček je oděný do košilky, ale správně se rozhodnout, jestli vrstvu odkrýt. Při každém odkryvu se totiž ničí jiné, novější vrstvy. Nebo chybí prostředky udělat odkryv dostatečně citlivě a může se tím poničit odkrývaná malba. Někdy tím nejlepším, co může člověk pro objevenou malbu udělat, je znovu ji zakrýt, a nechat ji schovanou pro další generace. Restaurátor musí myslet nadčasově, v řádu desítek a stovek let. Dokončit samotnou práci je velké vítězství, ale odevzdat k ní dokumentaci je ještě větší (smích).

Vy jste vyrůstala ve vědecko-kulturním prostředí. Je to důvod, proč dnes děláte, co děláte?

Oba rodiče dělali vědu a učili na vysoké škole, takže nějakou takovou tradici v rodině máme. Ale já jsem to tak v plánu neměla. Šla jsem studovat architekturu, kde jsem rychle zjistila, že nechci jen stát u prkna, ale chci dělat rukama. Takhle jsem se dostala do Litomyšle. Původně jsem chtěla jen restaurovat, k pedagogice jsem přišla souhrou náhod. A vědu jsem nechtěla dělat, protože jsem měla pocit, že v ní nemůžu ve své rodině konkurovat.

Váš dědeček byl velmi slavný vědec Otto Wichterle. Jaké na něj máte vzpomínky?

Jako na dědečka. Až do revoluce nebyl známý, takže jsem vyrůstala s normálním dědečkem, který dělal docela zajímavé věci, byl vtipný a měl dobré nápady. Ale to, že je opravdu známý, nám došlo až po revoluci. Předtím to byla taková legenda. Věděli jsme, že něco vytvořil a že je to dobré, ale noviny o něm nepsaly (smích).

Nemůžeme opomenout jednu z nejvýznamnějších představitelek českého moderního sochařství Hanu Wichterlovou, na kterou máte také rodinnou vazbu.

To byla sestra mého dědečka, se kterou jsem se setkávala jako velmi mladá. Byl to pro mě vždy intenzivní zážitek, protože pracovala a zároveň bydlela v takovém maličkém ateliéru pod Petřínem, byl to vlastně takový zahradní domek plný soch. To svobodné a tvůrčí prostředí pro mě jako pro dítě bylo velmi fascinující.

Vy se ale specializujete na průzkum a restaurování sgrafit – kde všude na ně můžeme narazit?

Ty renesanční, kterým se věnuji přednostně, jsou především na fasádách staveb, jako jsou zámky, měšťanské domy, radnice a někdy i kostely. Protože se věnujeme technice sgrafit, jsou pro nás nejzajímavější ta, která jsou ochráněná před povětrností a zároveň unikla pozornosti restaurátorů. Taková sgrafita nesou opravdové stopy původních tvůrců. Často jde o sgrafita, která se díky nějaké přestavbě či přístavbě dostala do interiérů, do půdních prostor zámků. Není to tak neobvyklé, jak se to zdá. Takové úplně autentické sgrafito je například na půdě v Horšovském Týně, v Telči, v Prachaticích, ale i v Litomyšli či v Doudlebech na zámku.

Co s takovými sgrafity dělat?

Já bych byla ze všeho nejradši, kdyby taková sgrafita dostala speciální památkovou ochranu a nikdo by na ně nesměl sahat. Hlavně ne žádný restaurátor (smích). Nebo maximálně udělat úplně základní konzervaci. Jsou to doklady, které už nikde jinde a nikdy jindy nebudou. Jejich největší hodnotou je jejich nedotčenost. Jako kdyby někdo před 450 lety odložil špachtli a odešel. 

Můžete je všechny pomoct uchovat do budoucna?

Zrovna jsme uprostřed projektu, který se mapováním sgrafitových objektů zabývá. Děláme jejich soupis, takže se dostanou víc do povědomí. Ty nedotčené, autentické jsou mnohdy na zámcích, mluvíme o nich proto s kastelány či majiteli a vysvětlujeme jim, jak unikátní a cenné jsou. Možná se je díky tomu podaří časem zahrnout i do prohlídkových tras a ukázat jejich autenticitu. 

Na které sgrafito nemůžete zapomenout? 

Pro mě bylo asi největším objevem sgrafito v Telči na půdě zámku, kde se nám podařilo nově přečíst specifickou techniku stínování pomocí špachtle, kterou jsme pak nazvali stínování prokletováním. Dalším příkladem je figurální výjev pod omítkami na fasádě zámku v Adršpachu. Jde o techniku sgrafita kombinovanou se žlutou a modrou barvou. Tyto objevy jednoznačně dokládají to, co si už dlouho myslíme, že technika renesančních sgrafit je mnohem bohatší, než si dříve odborníci mysleli. 

Jaké výjevy je tam možné vidět?

Sgrafito v Telči zobrazuje iluzivní architekturu a rostlinné ornamenty. Sgrafito v Adršpachu ještě není odkryté, jeho existenci nám potvrdily pouze sondy, ale už teď je tam možné rozeznat biblický příběh Přechod řeky Jordán. Co je na dalších výjevech, zatím nevíme. Renesanční sgrafita se vyznačovala tím, že zobrazovala jednotlivé obrazy vedle sebe v horizontálních pásech.

Dalo by se říct jako dnešní komiks?

Něco podobného. Například na domech ve Slavonicích sgrafita představují ilustrace k jednotlivým příběhům z bible, je tam třeba Noemova archa, Stvoření Evy nebo David s Goliášem. Výjevy z bible bývají na sgrafitech časté, stejně jako motivy z mytologie. Témata si vybírali přímo majitelé, tehdejší panstvo, výjevy odkazují k nejrůznějším ctnostem.

A vaším úkolem je opravit je tak, aby vypadaly jako původně?

To úplně ne. Po restaurování by dílo nemělo vypadat jako nové, měly by mu zůstat stopy stáří. Ta historie, kterou prošlo, je pro nás také velmi cenná. A při doplňování chybějících částí není vždy cílem udělat to stejnou technikou, jako to bylo provedeno původně. To je takový mýtus, který okolo naší práce panuje. Například olejomalba se neretušuje olejovou barvou. Jedním z hlavních požadavků je, aby naše zásahy byly nejen kompatibilní, ale i odstranitelné. V tom nám často lépe slouží moderní materiály a techniky.

Které moderní technologie používáte?

Například injektáž. Používá se v místě, kde se oddělily vrstvy omítek a je mezi nimi dutina. Kdybyste ji tam nechali, bude se zvětšovat, až to celé odpadne. Injektáž to pomůže zachránit. Pečlivě vybíráte místo, kde do omítek vyvrtáme dírku a v tom místě ji napustíte speciálním materiálem, takovou řídkou maltou. 

Jste s kolegy tak trochu průkopníky této metody u nás, je to tak?

V podstatě ano. Částečně tuto techniku kolegové přivezli ze zahraničí a částečně vznikala průkopnicky u nás, mezi absolventy litomyšlské školy. Nejde jen o materiál, ale zejména o samotnou techniku injektáže, o vybavení, které k tomu je potřeba. To všechno jsme postupně hledali, protože sehnat injektážní materiál i vybavení na injektáž bylo velmi obtížné. Leckdy to byla cesta pokus omyl, ale jedině ta vede k objevení něčeho nového, co opravdu funguje. Mimochodem injektáž je také jednou z činností, která se obtížně teoreticky předává, protože na každé omítce funguje trošku jinak. Proto, když přijdu za studenty na lešení, snažím se jim hned neradit. Vždycky je nechám, ať mi nejdřív poví, s čím se potýkají a jak to řeší, co jim jde a co jim nejde. Pak to prakticky zkusím a teprve pak do toho můžu vstoupit. Něco jiného je teorie a něco jiného je reálná praxe.

Máte nějakou práci, na kterou jste obzvlášť pyšná?

Největší srdcovky jsou věci, na kterých jsme začínali. Na zámku Kratochvíle jsme zažili hodně intenzivní začátky. Člověk se rozkoukával v nové profesi, postupně jsme si vytvořili tým spolupracovníků, neměli jsme rodiny, celou sezonu jsme pracovali v podstatě kontinuálně. Domů jsme si jezdili akorát vyprat. To byly doby, kdy se toho člověk nejvíc naučil, zejména ze svých chyb, z nichž se učím pořád. Druhou srdcovkou jsou Slavonice, kde se nám otevřely obzory ohledně sgrafitových fasád. A tou třetí je zámek Červená Lhota, kde jsme přečkali dobu covidovou a zámek nám odkryl krásné malby a štuky. Na všech místech se nám podařilo navázat i hezké vztahy s kastelány a s místními obyvateli, pak se ta práce hned dělá lépe. 

Jste teď víc pedagožka nebo restaurátorka?

Momentálně jsem ve specifické poloze, protože zastávám funkci proděkanky pro vnější vztahy na Fakultě restaurování. Částečně jsem na projektu a také se snažím poprat se svým doktorátem. Na studenty si ale ráda čas najdu vždy, když je to možné. Práce s nimi mě nabíjí.

Za práci se studenty a svůj přístup k nim jste nedávno získala ocenění Wernera von Siemense. Co to pro vaši další práci znamená?

Ocenění si skutečně velmi vážím, nicméně vnímám to jako cenu nejen pro mě, ale pro všechny kolegy, se kterými se na výuce podílím. Učit studenty otevřeně, odvážně, kriticky, sebevědomě a s pokorou myslet je fascinující úkol. Jedině tak může vyrůstat zdravá silná společnost, a jsem ráda, že k tomu můžu přispět.

Mají čerství studenti nějaká očekávání, která se nepotkávají s realitou?

Doufám, že nemají, že je s tou realitou dostatečně konfrontujeme už v rámci přijímacích pohovorů. Takový univerzální náhled na restaurování je, že restaurátor si jen tvoří a maluje. Ale to je dost zkreslené. Je to velmi komplexní obor. Dobrý restaurátor by měl být skvělý výtvarně, řemeslně, znát technologii, chemii, vyznat se v dějinách umění, umět si přečíst stavebně-historický průzkum, znát grafické programy a další věci. Měl by si také umět přiznat, kde je jeho slabina a že je čas říct si o pomoc třeba historikovi umění. A zvláště k některým oborům, jako je nástěnná malba či socha, patří mnohdy i náročná fyzická práce. 

Čeká vás v blízké době nějaká zajímavá zakázka?

Spíš velká výzva, protože v jednom objektu v obci Hradištko spadl kus stropu a rozsypal se na puzzle. Oni je sesbírali a naším úkolem je tyto fragmenty barokní nástěnné malby osadit zpátky, což bude těžké zejména technologicky. 

MgA. Zuzana Wichterlová, Dis. Působí na Fakultě restaurování v Litomyšli. Dlouhodobě se věnuje výuce i vedení studentů při praktických restaurátorských projektech. Přednáší, vede semináře a odborné práce studentů. Klíčovou součástí výuky je především praxe v terénu. Je autorkou monografie Průzkum techniky renesančního sgrafita. V současnosti je zapojena do doktorského programu Konzervační vědy v péči o hmotné dědictví. Za vysokou profesionalitu pedagogické práce a za mimořádné úsilí propojovat výuku s praxí získala jako první žena v historii Cenu Wernera von Siemense pro nejlepšího pedagogického pracovníka. Pochází z rodiny významného českého vědce Otto Wichterleho. Je vdaná, její muž je sochař a mají čtyři děti.

Co Zuzanu Wichterlovou na učení restaurování baví a za jaké vlastnosti ji její studenti oceňují? Je restaurátorů v Česku dost a kde vidí svůj obor za deset let? Dozvíte se v podcastu UPCE On Air. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Siemens, Archiv Zuzany Wichterlové

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Voda je pro nás samozřejmostí, pijeme ji, vaříme z ní a v létě se v ní koupeme. Přesto nemusí být každá voda automaticky bezpečná. Jak poznat kvalitní vodu ke koupání, proč dát přednost kohoutkové před balenou a kdy má smysl vodu filtrovat? O tom mluvila mikrobioložka docentka Marcela Pejchalová z Univerzity Pardubice.

Při koupání v přírodě bychom měli především sledovat, co se děje na hladině. Varovným signálem jsou sinice, které se mohou projevit jako zelený povlak, vločky nebo souvislá vrstva. „Když do té vody vstoupíte, jste tam po kolena a vidíte si prsty u nohou, tak ta voda asi bude mít docela dobrou kvalitu,“ vysvětluje Marcela Pejchalová.

Problém ale nemusí být vždy viditelný. I průzračná voda může obsahovat bakterie a při poranění kůže způsobit infekci. Kvalitu konkrétních koupacích míst je proto vhodné sledovat také v oficiálních přehledech.

Voda kohoutková: čerstvá a pravidelně kontrolovaná

Pokud máme doma kvalitní vodu z veřejné vodovodní sítě, podle Marcely Pejchalové není důvod jí nedůvěřovat. Sama dává přednost vodě kohoutkové. „Je čerstvější a spotřebitel o ní má i víc dostupných informací, protože když si rozkliknete stránky vodárenské společnosti, která je distribuuje, tak tam máte pravidelné rozbory, monitorig, vlastně všechny údaje.“

Balená voda neznamená vyšší kvalitu

Balená voda má své místo především tam, kde není k dispozici kvalitní pitná voda. Pokud ale doma teče kvalitní voda z kohoutku, není podle odbornice nutné ji běžně nahrazovat balenou.

Jednotlivé druhy balených vod se navíc liší a spotřebitel by měl vědět, co kupuje. Jiná je balená pitná voda, přírodní minerální voda nebo pramenitá voda, rozdílná je také míra mineralizace. „Pro pravidelné pití slabě mineralizovaná voda a středně mineralizovaná voda, mělo by se to ale střídat,“ říká mikrobioložka.

Pozor je potřeba dávat také na opakované používání plastových lahví. Mohou se v nich množit mikroorganismy a při opakovaném používání dochází také k abrazi plastu.

Kdy je filtr zbytečný?

Filtrační konvice a další domácí filtrační systémy mohou odstranit například chlor nebo látky podílející se na tvorbě vodního kamene. Pokud ale máme kvalitní vodu z veřejného vodovodu, jejich používání podle Marcely Pejchalové není nezbytné. „Pokud je teda kvalitní zdroj pitné vody, tak asi není potřeba.“

U vody z vlastní studny je situace jiná. Nejprve je vhodné nechat její kvalitu prověřit v akreditované laboratoři a teprve podle výsledků zvolit vhodnou technologii. Samotné běžné filtry navíc nejsou univerzálním řešením. „V případě třeba bakterií a virů, tak ty odstranit nedokážou. Tam potom je potřeba nějaké UV ozařování.“ Při dlouhodobém používání filtračních konvic je navíc třeba počítat s tím, že spolu s nežádoucími látkami odstraňují také vápník a hořčík, které jsou pro organismus důležité.

Co všechno můžou způsobovat sinice? Je špatně, když ve vodě cítíme chlor? A proč jsou filtrační konvice dobré spíš pro spotřebiče než pro člověka? Poslechněte si celý rozhovor s Marcelou Pejchalovou.

Zdroj: Český rozhlas Pardubice, autor Miroslav Hruban