/ROZHOVOR/ Dvaadvacetiletá Vendulka Stránská z malé vesnice Řetová u Ústí nad Orlicí právě dokončila studium záchranářství na Fakultě zdravotnických studií v Pardubicích. Její příběh začal nečekaně – v první třídě ji k tomuto povolání inspiroval film s Kevinem Costnerem. „Zatímco ostatní děti malovaly své budoucí povolání jako zpěvačky či kuchařky, já už tenkrát nakreslila záchranáře se sanitou,“ vzpomíná Vendulka. Dnes, o 15 let později, je jasné, že dětský sen se stal skutečností.

V rozhovoru pro Orlický deník otevřeně mluví o náročném studiu se 16 předměty v prvním ročníku, o tom, proč si jako žena v této profesi nemusí nic dokazovat, a odhaluje, že nejčastější výjezdy nejsou dramatické zásahy, ale běžné případy, kdy si lidé často pletou záchranku s taxi službou.

Vendulko, co vás přivedlo k záchranářství? Byla to náhoda, nebo dlouhodobý sen?

Byl to sen, který se ve mně zrodil už v dětství. V první třídě jsem viděla film Záchranáři s Kevinem Costnerem a naprosto mě to uchvátilo. Fascinovalo mě, že někdo může riskovat svůj život, aby zachránil druhého. Od té doby jsem se té myšlenky nepustila. Asi to bylo i tím, že mám od malička nemocnou mamku, nějak přirozeně jsem cítila, že chci být někdo, kdo dokáže pomoct, když je nejhůř.

Vzpomínáte si na konkrétní moment, kdy jste si řekla: Tohle chci dělat?

Ano. Kromě toho, že mě jako malou strašně ovlivnil právě ten film s Costnerem, si pamatuju i jeden konkrétní moment ze základky. Byla jsem ve třetí třídě a měli jsme malovat, čím chceme být, až vyrosteme. Holky kolem mě kreslily zpěvačky, kuchařky nebo gymnastky a já? Já už tenkrát namalovala záchranáře se záchrankou. Bylo to jasné rozhodnutí už v dětství, které mě nikdy neopustilo.

Jak reagovalo vaše okolí, když jste oznámila, že se chcete stát záchranářkou?

Moji nejbližší to vlastně věděli už od prvního stupně. Rodiče mě v tom vždycky podporovali, ať už šlo o volbu školy nebo třeba pomoc s učením. Prarodiče měli trochu obavy, hlavně kvůli náročnosti a rizikům, ale nikdy mi nedali žádnou „stopku“. Naopak, celá rodina mě v tom držela. Věděli, že když mě to jednou chytlo, tak mě to nepustí.

Jak náročné bylo studium? Co bylo nejtěžší - teorie, nebo praktická výuka?

Studium bylo někdy opravdu hodně náročné. Měli jsme třeba přednášky od devíti ráno až do půl osmé večer a to člověka vyčerpá nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Nejvíc mi pomohlo, že jsme měli skvělou partu. Vzájemně jsme se podporovali, učili se společně na nejtěžší zkoušky, drželi při sobě. Praxe jsem naopak vždycky milovala – ať už v nemocnici, nebo na záchrance. Vždycky jsem se na ně těšila. Byly to chvíle, kdy člověk viděl, že to všechno má smysl.

Měla jste během studia chvíle, kdy jste si říkala, že to nezvládnete?

Ano, měla – hlavně během zkouškového období, ale to měl asi každý. Nejvíc na mě dolehl první ročník, kdy bylo hodně teorie, málo praxe a obrovské množství předmětů. Měli jsme tehdy 16 předmětů, z každého zápočet, a z některých i ústní zkoušky. Byla jsem psychicky fakt nalomená, jestli na to mám… Naštěstí mě vždycky podrželi kamarádi a rodina. Vzájemná podpora byla obrovská a i díky nim jsem to zvládla. Jsem za to dodnes vděčná.

Jaký byl váš první kontakt s opravdovou záchrankou a pacienty?

Byla jsem hrozně nervózní. Mou první pacientkou byla starší paní s bolestmi na hrudi. Pamatuju si, jak se mi začaly potit ruce, když jsme vyjížděli, a nešly mi navléct rukavice. Ale tým mě hned po příjezdu na místo zapojil do chodu, dali mi prostor být součástí zásahu a zároveň mě podrželi. Neměla jsem vlastně šanci utopit se ve stresu, protože jsem musela hned fungovat. A to bylo vlastně dobře – člověk zjistí, že to zvládne.

Jak se cítíte jako žena v tradičně mužském prostředí?

Upřímně, dnes už mi ani nepřijde, že by to bylo vyloženě „mužské prostředí“. Naopak, na některých výjezdových základnách, kde jsem byla, dokonce převažovaly ženy-záchranářky. Je pravda, že fyzická zdatnost je důležitá, ale stejně důležité je umět komunikovat, myslet v klidu a spolupracovat – a to není otázka pohlaví.

Musíte si někdy dokázat, že na to máte fyzicky i psychicky?

Upřímně? Ne. Nepotřebuji si nic dokazovat. Buď cítím, že na tuhle práci mám, nebo ne. Tohle povolání se nedá dělat napůl. Člověk buď v sobě má to odhodlání nebo ne. Myslím, že spousta z nás to poznala už během prvního ročníku. Někomu bylo hned jasné, že na to má, jiný naopak rychle zjistil, že to není jeho cesta.

Čím se liší realita od představ, které jste měla před studiem?

Před studiem jsem měla trochu zidealizovanou představu, že jde především o vážnější zásahy. Až v průběhu praxí jsem si uvědomila, kolik rutiny a běžných výjezdů tvoří každodenní realitu. Záchranářina je hodně o komunikaci, empatii a schopnosti zvládat i zdánlivě obyčejné situace.

Jaké typy výjezdů jsou tedy nejčastější?

Nejčastější byly výjezdy k chronicky nemocným, starším lidem, pacientům s psychickými potížemi nebo třeba lidem s bolestmi zad. Překvapilo mě, kolik výjezdů je k případům, které nejsou akutní. Někdy mám pocit, že si lidé záchranku pletou s taxi službou. Volají ji i v případech, kdy by stačila návštěva praktického lékaře. Ale i v takových situacích se musíme zachovat profesionálně, bez ohledu na to, co si o tom osobně myslíme.

Jak se vyrovnáváte se stresem během výjezdů?

Jsem čerstvě po škole, takže zatím čerpám hlavně ze zkušeností, které jsem nasbírala během odborných praxí. V krizových situacích se snažím zachovat chladnou hlavu a držet se toho, co jsme se učili.

Jak si "čistíte hlavu" po těžkých případech?

Z praxe už vím, že je důležité si nepřenášet práci domů. Zatím jsem neměla případ, který by mě úplně rozhodil, ale i tak vnímám potřebu vypnout – třeba pohybem, hudbou nebo jen obyčejnou procházkou se psem. A taky pomáhá si popovídat s někým, kdo ví, o čem mluvím.

Kde se vidíte za pět let? Chcete se specializovat?

Za pět let bych se ráda viděla jako plnohodnotný člen záchranné služby, který má za sebou už hodně zkušeností z ostrého provozu. Pokud to půjde, ráda bych si dodělala specializaci.

Co by podle vás pomohlo zlepšit práci záchranářů?

Myslím, že by pomohlo větší povědomí veřejnosti o tom, kdy volat záchranku a kdy ne. Mnoho výjezdů je zbytečných, a tím se pak blokují kapacity pro ty, kteří pomoc opravdu akutně potřebují.

Změnila vás tahle práce jako člověka?

Určitě ano. Už během studia a praxí jsem si začala víc vážit zdraví, rodiny, běžných dnů bez komplikací a také práce lidí kolem sebe. Člověk díky téhle profesi rychle pochopí, že se všechno může během pár vteřin úplně změnit.

Co vás na práci záchranářky nejvíc naplňuje?

Ten pocit, že mám šanci být užitečná. Není nic silnějšího než vědomí, že můžu někomu pomoct v jeho nejhorších chvílích. I obyčejné poděkování od pacienta nebo jeho blízkých mě vždy moc potěší. Je to práce, která má smysl.

A stalo se, že byste naopak litovala?

Ne, nikdy. Jsou těžké momenty, ale i ty k tomu patří. Je to profese, která mi dává energii, směr a chuť se pořád zlepšovat.

Co lidé o záchranářích nevědí, ale měli by?

Možná si neuvědomují, kolik různých rolí v sobě záchranář musí skloubit. Jsou nejen zdravotníci, ale i psychologové, vyjednavači, nosiči, komunikátoři… A přesto všechno jsou jen lidé. I my máme svoje dny, svoje limity, a přesto dáváme do práce maximum. Za každým výjezdem je kus člověka a ne jen uniforma.

Jakou radu byste dala někomu, kdo o záchranářství uvažuje?

Ať do toho jde, ale ať si nic nenamlouvá. Je to krásná, ale náročná práce – fyzicky i psychicky.

Autorka: Kateřina Jaklová, Orlický deník
Rozhovor je dostupný na webu orlicky.denik.cz.

Vědeckou cenu Jean-Marie Lehna za chemii Francouzského velvyslanectví v ČR získala letos mladá vědkyně z Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice Zuzana Lásko. 

Ocenění udělila odborná porota analytické chemičce, která se v týmu prof. Michala Holčapka zabývá hlavně vývojem nových metod pro včasnou diagnostiku rakoviny slinivky a jejich aplikací, za celkovou práci během Ph.D. studia, a také za studijní výsledky. „Je to pro mě obrovská čest a zároveň také potvrzení, že úsilí, které člověk dlouhodobě věnuje výzkumu, často i na úkor svého volného času, má smysl,“ uvedla Ing. Zuzana Lásko z Katedry analytické chemie Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice.

Ceny za vědu existují již 31 let a jsou významným programem francouzského velvyslanectví zaměřeným na podporu vědy a vědecké spolupráce. Cílem programu, který je uznávaný pro svou excelenci, je ocenit mladé české a slovenské vědecké pracovníky, kteří jsou ještě na doktorandské úrovni nebo nedávno ukončili studium. Ceny jsou udělovány na základě kvality a originality výzkumné práce. V letošním roce se o ceny ucházelo 60 výzkumníků, které vybraly jejich univerzity nebo Akademie věd, s porotou složenou z českých a francouzských zástupců. Celkem bylo uděleno 22 cen, které pokrývají 7 oborů: chemii, farmacii, medicínu, jadernou energetiku, informační technologie, životní prostředí, vědy o člověku atd.

Slavnostní předávání cen proběhlo 26. června 2025 se v Buquoyském paláci v Praze. Akci předsedal francouzský velvyslanec Stéphane Crouzat. Moderoval ji osobně profesor Jean-Marie Lehn, který je držitelem Nobelovy ceny za chemii a předloni přednášel také na Univerzitě Pardubice. 

Vědci si ceny převzali za přítomnosti Tomáše Kosteleckého, člena Rady Akademie věd ČR a vedoucího platformy vědecké spolupráce, na níž se podílí Francouzské centrum pro výzkum ve společenských vědách (CEFRES), Akademie věd ČR a Univerzita Karlova v Praze.

V centru Bostonu jsou manželé Iveta a Luboš se svými dcerami možná častěji než v centru Pardubic. Právě tamní lékaři dali jejich dceři šanci na život. Ale zpátky na začátek. Když se potkali v prváku na Univerzitě Pardubice, neměli tušení, jaká životní zkouška je čeká. S narozením druhé dcery přišel tvrdý náraz – diagnóza spinální svalové atrofie. Vypukl boj o zdraví. Jejich urputnost a umění orientovat se ve vědeckém prostředí zajistil dceři účast ve studiích a genovou terapii. A mohl za to nedokončený doktorát. 

„Mamííí, víš, kdo byla Toyen?“ – „Francouzská malířka?“ – „Ne, mami, byla to přece česká malířka, členka Devětsilu.“ – „Aha, já žila v tom, že je to Francouzka,“ odpovídá maminka Iveta své dceři. Teprve sedmileté Sofii. Podobnými dotazy častuje holčička své rodiče i několikrát za den. Chodí do první třídy, naučila se psát, a prý krásně, a slova čte s oblibou hlavně pozpátku. Je chytrá, zvídavá, velmi milá a ráda se seznamuje. Už teď má plány, čím chce být. Na všechno si chce sama vydělat, všechno chce sama zvládnout, chce studovat a cestovat. Touží po budoucnosti, ve které by jednou nepotřebovala ničí pomoc. Úplně se jí to asi nikdy nevyplní, ale k jisté samostatnosti má malá hrdinka se spinální svalovou atrofií zatím dobře nakročeno. A to i díky rodičům, kteří za dceru bez ustání bojují.

Potkali se náhodou

Iveta a Luboš se kdysi ocitli na stejném místě. Byl Silvestr a během oslav zjistili, že oba studují Univerzitu Pardubice. Zpátky do kampusu už se v novém roce vraceli společně. Byli v prvním ročníku. Iveta na Fakultě chemicko-technologické, Luboš na Fakultě ekonomicko-správní. Od třeťáku bydleli spolu a věděli, že spolu už zůstanou. „Po škole jsem přesně nevěděla, co bych chtěla dělat, a dostala jsem nabídku pokračovat na doktorské studium a věnovat se dál stopové elementární analýze,“ popisuje Iveta. Přestože doktorát nedodělala, sehrál v jejich životě zásadní roli. 

Svatba, bydlení, nástup do zaměstnání, první dcera Aneta, za tři roky druhá dcera Sofie. Všechno se zdálo být ideální. Až do pověstného pátku třináctého. Byl duben roku 2018 a manželům Petrovickým se život obrátil vzhůru nohama. Lékař v Motolské nemocnici potvrdil, že Sofie trpí spinální svalovou atrofií prvního typu (SMA). Geneticky podmíněným onemocněním, které vede k postupnému ochabování svalů. Hrozí, že Sofie postupně přestane polykat i sama dýchat, řekl jim tehdy. Zhroutil se jim celý svět.

Existuje studie, ale...

„O onemocnění SMA jsme v tu chvíli měli již načteno, jelikož neurolog své podezření vyslovil už dříve. Říkal, ať hlavně nic negooglíme, ať počkáme na definitivní výsledky všech testů. My jsme ale chtěli být připraveni na vše. U nás v tu dobu totiž neexistoval žádný schválený lék, který by Sofii pomohl,“ vzpomíná Iveta. Když si manželé o nemoci zjišťovali podrobnosti, svitla jim naděje. Iveta díky doktorskému studiu věděla, do kterých vědeckých časopisů, odborných publikací a studií nahlédnout a co přesně v nich hledat. „Objevili jsme v USA studii na genovou terapii farmaceutické společnosti Avexis, jejíž první výsledky vypadaly velmi nadějně. Účastnit se jí mohlo ale jen 22 dětí – 20 z Ameriky a pouze dvě mimoamerické. Lékaři v Motole byli skeptičtí, dostat se tam je prý nereálné,“ doplňuje Luboš. V tu chvíli se ale rodiče malé Sofinky rozhodli, že udělají všechno, aby dceru do studie dostali. Začal nejintenzivnější týden v jejich životě. Ještě večer po vyřčení diagnózy neváhali a poslali do USA e-mail, vyplnili příslušný studijní formulář a čekali.

Budíček o půlnoci

Hned v sobotu se z Bostonu ozvali a vyžádali si další informace a výsledky dalších vyšetření. Tak rychlou reakci manželé Petrovičtí nečekali. Začal boj s časem. Od té doby prakticky nespali ani nejedli, oba zhubli deset kilogramů, ale vytrvale sháněli, co bylo třeba. Ve studii byla jen dvě místa, o která se „prali“ tři zájemci. Mezitím co dokládali potřebné dokumenty s výsledky, nechali si pro jistotu vyhotovit pasy, konzultovali stav Sofinky kvůli případnému letu, jezdili s ní na kontroly a instruktáže, jak v případě komplikací na palubě letadla Sofince pomoci. Zkrátka se připravovali na cestu. Která se ale taky nemusela uskutečnit.  A pak to přišlo. Když oba večer padli vyčerpáním, vzbudil je telefon. Na displeji svítilo neznámé zahraniční číslo. „Dobrý den, sponzor se rozhodl a vybral do studie vaši dceru Sofii. Gratulujeme. Kdy můžete dorazit do Bostonu?“ ozvalo se z telefonního sluchátka. „To bylo jako sen. Obrovská úleva a zároveň zvláštní strach. Naše snaha se vyplatila. Dostali jsme naději, i když jsme zatím nevěděli jakou,“ popisuje Iveta. Šílený kolotoč se nezastavuje. Manželé řeší víza, bydlení, finance, vyřizují hypotéku, nevědí, co dřív. Ale povedlo se, poslední dubnový den odlétá Iveta s pětiměsíční Sofinkou do Bostonu. Za tři týdny je následují Luboš s Anetkou. To už malá Sofinka měla zákrok za sebou. Rodina se chystá strávit 14 měsíců v Americe.

Americký optimismus

V jedné z nejlepších světových dětských nemocnic dostala Sofinka hned v květnu jednorázový lék genové terapie. Tím se ale strach rodičů nerozplynul. „Nevěděli jsme, co s ní lék udělá, stále byl experimentální a nebyl schválený, nebylo jasné, jak bude tělo Sofinky reagovat. Nikam jsme raději nechodili, jen jsme ji hlídali. Anetka navíc vším děním a změnou prostředí velmi trpěla,“ posteskla si Iveta. Několik měsíců rodina zůstávala v Bostonu, aby vědci mohli pozorovat, zda lék zabral. Zabral. Medikament dodal do těla funkční kopii genu SMN1, který umožnil přežití a správnou funkci motoneuronů, které do té doby nemoc SMA ještě nezničila. Díky tomu mohly Sofinčiny svaly začít pracovat namísto dalšího ochabování a Sofinka tak dostala šanci výrazně rozvíjet svou motoriku.

Rodině se neuvěřitelně ulevilo, a tak si začala užívat i pobyt v Bostonu. „Bylo jaro, všechno z nás spadlo a konečně jsme mohli pořádně poznat i město,“ dodává Luboš. Amerika je hodně změnila. V myšlení i přístupu. „Velmi nám pomohla tamní mentalita. Američané jsou velmi pozitivní, stále nás podporovali, jakýkoliv Sofinčin posun oslavovali, strašně nás svým přístupem nakazili,“ pochvaluje si Luboš, který sám srší optimismem a dobrou náladou, a to i přesto, že jsou již zpátky v České republice. Oba rodiče neskrývají vděčnost. Myšlenky, zda lék v těle holčičky za 20 let nezpůsobí třeba rakovinné bujení, zbytnění srdečního svalu či jiné změny, si nepřipouštějí. S Bostonem jsou stále v kontaktu a zrovna balí kufry na pravidelnou roční kontrolu. 

A co dál?

Díky léku Sofinka dostala druhou šanci na život. Přesto se po čase, když už byli zpět v Česku, objevily komplikace. Sofinka začala v motorickém vývoji stagnovat. „Bostonští lékaři nám doporučili, abychom doma požádali o v tu dobu již v Česku schválenou léčbu, která funguje na jiném principu než genová terapie. Dodává se do těla v určitých intervalech už doživotně,“ vysvětluje Iveta. Pojišťovna lék ale odmítla proplatit, a tak se Petrovičtí museli spolehnout opět sami na sebe. Znovu začali pátrat, až narazili na další studii, tentokrát italskou. Díky svému úsilí dokázali Sofii dostat i do ní, a tak po dobu pěti let dojížděli ještě do Říma a Sofinka dostávala ještě druhý lék. Kombinovanou léčbou, každodenním cvičením a rehabilitacemi malá bojovnice postupně získávala další motorické dovednosti. S koncem italské studie přišla ale další obava – jak pro Sofii získat drahý lék teď? „Po dlouhém vyjednávání nám výrobce léku přislíbil, že Sofie bude lék dostávat dál v rámci speciálního léčebného programu,“ líčí Iveta. Dění okolo léčby spinální svalové atrofie sleduje neustále. Chce být připravená na případné další kroky. „Aktuálně je zatím v USA schválen lék Apitegromab, což je monoklonální protilátka, která blokuje myostatin, čímž podporuje růst a sílu svalů u pacientů se spinální svalovou atrofií. Tím může pomoci zpomalit progresi onemocnění a zlepšit svalovou sílu a podpořit motorické funkce. V případě zdravých lidí by tento lék působil jako steroidy či anabolika, ale u těchto dětí by to mohlo pomáhat,“ vysvětluje. Léčba ale může představovat velkou zátěž pro játra.

Žijeme okamžikem

Celková péče, léčba, nejrůznější pomůcky i rehabilitační pobyty jsou finančně velmi náročné a rodina se proto neobejde bez pomoci. „Máme už mnoho hodných dárců, kteří nám posílají peníze pravidelně. Další přibývají, když se o naší situaci náhodně dozvědí, a hned přispějí. I sdílení našeho příběhu na sociálních sítích velmi pomáhá. Naštěstí kolem sebe máme skvělé lidi,“ říká s obrovskou vděčností Iveta. Sbírat peníze se rozhodla i Univerzita Pardubice, která s finanční pomocí Sofince propojila tradiční dubnovou akci Rozhýbejme univerzitu. Studentům a zaměstnancům stačily pouhé tři dny, aby splnily dobročinný účel výzvy. Pomohli tak Sofince získat od Nadace ČEZ 120 tisíc korun, které použije na rehabilitaci a speciální pomůcky.

„Spinální svalová atrofie je dost drahý koníček,“ říká s nadsázkou Iveta. „Jak Sofinka roste, je potřeba neustále obměňovat pomůcky, jako jsou manuální a elektrický vozík, vertikalizační stojan, různé ortézy, terénní zdravotní kočárek. Sofča používá přístroj na cvičení nohou a spoustu dalšího vybavení. Třikrát za rok také jezdíme na rehabilitační pobyt,“ vyjmenovává Iveta jednotlivé nákladné položky. Roční péče o dceru přesahuje půl milionu korun z vlastních zdrojů, a tak je rodina vděčná za jakýkoliv příspěvek, jakoukoliv pomoc. Odpověď na otázku, proč se to stalo zrovna jim, je přitom nikdy nezajímala. „Asi si nás vybrala,“ věří Iveta. „Sofinčina startovní čára nebyla vůbec dobrá, teď je na tom fantasticky oproti tomu, co mohlo nastat, a to je pro nás to hlavní,“ uzavírá Luboš Petrovický. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv manželů Petrovických

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2025, v tištěné i on-line podobě.

Mléko, nebo pivo? Jako správný Čech by si Lukáš Horník vybral samozřejmě pivo. Jeho práce se ale točí i okolo druhého nápoje. Kvůli němu dojíždí pravidelně třeba do Klatov. Kvůli pivu zase letěl do Etiopie. Kam to bude příště? Těžko říct. Absolventa Fakulty elektrotechniky a informatiky může řízení technologií a automatizace výroby zavést prakticky kamkoliv.

Jaké pivo mají v Etiopii?

Pil jsem hlavně Harar Beer, kvůli kterému jsem do Etiopie přijel. Dostanete tam ale i jiné značky, přestože průmyslová výroba piva má poměrně krátkou historii. 

Chutnalo vám?

Bylo trošku sladší, než na co jsme zvyklí u nás, ale furt dost podobné známým českým značkám, ne-li v některých případech lepší. Sladší charakter je dán použitím odlišné receptury. Do sladového šrotu se přidává kukuřičný šrot, čímž se částečně nahrazuje slad. Tato úprava nejen snižuje náklady, ale zároveň ovlivňuje výslednou chuť – pivo je jemnější a lehce nasládlé.

Jak to, že je pivo chuťově podobné našemu?

Pivovar v Hararu i ve městě Bedele totiž pomáhali v 80. letech stavět Čechoslováci a je to dodnes vidět na technologii výroby. Používají i české receptury, proto jsou v chuti jen malé rozdíly. 

Pijí Etiopané hodně piva?

Je to jejich velice oblíbený nápoj, ale považuje se za luxusní komoditu, takže ho pije spíše střední a vyšší třída obyvatel. Nižší vrstvy si oblíbily spíš žvýkání lístků katy jedlé, takzvané čat. Má podobné účinky jako amfetamin a prodejce této rostliny spatříte na každém rohu.

Jak vypadá pivovar v Hararu?

Pivovar je dominantou tohoto muslimského města. Nachází se na návrší ve výšce 1950 metrů nad mořem v zajímavé horské krajině. Avšak je to moderní pivovar. Všude je vzorně čisto a měděné kryty varen jsou stejně naleštěné jako u nás.

Co jste do pivovaru přijel dělat?

Přiváděl jsem k životu sběrač kondenzátu. To je ekonomické řešení, které zajistí využití zbytkové energie páry. Z veškerých technologií v pivovaru, kde se tvoří pára, je kondenzát sveden do jedné nádrže. Nad ní je výměník, který předehřívá technologickou vodu. 

Jak se vám s místními spolupracovalo?

Měl jsem k ruce dva elektrikáře. Moje požadavky na zapojení i odzkoušení realizovali bez problémů. Překvapil mě jen rozdílný pohled na montáže. V Etiopii jsou vázaní spíš na to, aby to hlavně fungovalo, estetika provedení pro ně až tak důležitá není (smích).

Létáte do Afriky často?

Byl jsem tam poprvé, ale na zakázkách v Africe se naše firma standardně podílí. Staráme se i o technologie v pivovaru Bedele. Již dříve jsem měl do pivovaru Harar letět, plány mi však tenkrát zhatil pozitivní test na covid. Tato návštěva pro mě byla po všech směrech zajímavá. Hlavně mi ukázala, jak se v Evropě máme dobře. Začal jsem si vážit maličkostí jako tekoucí teplé vody nebo vodovodu obecně, ne vždy voda totiž tekla.

Udělala na vás země i přesto dojem?

Když pominu komplikace cestou tam, kdy mi nejdřív zrušili vlak, na letišti v Addisu mi uletělo letadlo a na letiště Dire Dawa se mnou nepřiletěl kufr, tak ano, udělala. Je to úplně jiný svět. Najdete tu spoustu historických a přírodních památek. I místní jídlo je velice chutné.

Jaké je město Harar?

Staré město Harar je chráněné v programu UNESCO. Malými uličkami a domy mi připomínalo Řecko. Byli jsme se podívat v několika muzeích věnovaných kultuře Hararu a zavítali jsme i do místního ghetta. Celou dobu nám dělaly průvodce malé děti. Neustále po nás chtěly sušenky a jiné sladkosti, a později už si říkaly o peníze a pokřikovaly na nás money, money, money.

Zažil jste během pobytu něco neobvyklého?

Nezapomenutelným zážitkem byl určitě večer ve společnosti hyen, které jsme krmili masem napíchnutým na kusu dřeva. Bylo dechberoucí pozorovat, jak se díky člověku, který se zvířetem umí komunikovat, jeví tahle šelma jako krotké zvíře. Najednou máte pocit, že vám nemůže nic udělat.

Poslední dobou jezdíváte do Klatov, co vás zaměstnává tam?

Místní mlékárna. Je řízena jedním z posledních systémů DASOR, druhý je ještě v Temelíně. Řízení této technologie předěláváme, protože je velmi obtížné ji opravovat a programovat. Předělat tento řídicí systém je pro mě momentálně docela výzva. Všechny úpravy se musí dělat za plného provozu mlékárny, krávy totiž dojit nepřestanou (smích). 

O co se systém v mlékárně stará?

Řídicí systém v mlékárenských provozech je skutečně rozsáhlý. Naše systémy pokrývají kompletní technologický proces – od příjmu mléka z cisteren, přes pasterizaci, odstředění až po samotnou výrobu finálního produktu. Nezbytnou součástí je také centrální čisticí stanice, která zajišťuje sanitaci veškerého potrubí a zařízení, jež přicházejí do kontaktu s pasterizovanými mléčnými výrobky. Tento systém významně přispívá k minimalizaci rizika kontaminace a zajišťuje vysokou hygienickou úroveň výroby.

Na jaká další místa vás může vaše práce dostat?

Když se nad tím zamyslím, mohu s naprostým klidem říci, že jsme schopni realizovat projekty kdekoli na světě – zejména tam, kde je možné automatizovat technologie, na které se specializujeme, jako jsou právě mlékárny, cukrovary nebo pivovary. Kromě toho se podílíme také na specifických zakázkách, například na rekonstrukcích observatoří, které se převážně nacházejí v zahraničí. Další naší specializací je tzv. Plazmatron (neboli plazmový hořák pro žárové nástřiky kovových materiálů, jako je například wolfram), unikátní zařízení, které jsme realizovali až v Japonsku.

Splnil jste si touto prací svůj sen?

Splnil. Původně jsem chtěl být elektrikářem. Když jsem jako malý strčil hřebík do zásuvky, tato touha ještě zesílila (smích). Jako elektrikář jsem brigádně pracoval v jedné firmě v Chrudimi. Tam nám práci zadávali elektro-projektanti, kteří řídili celé zakázky. To mě fascinovalo a od té doby jsem věděl, že chci dělat elektro-projektanta. Práce mě velice baví a naplňuje. Nedokážu si představit, že bych dělal něco jiného. Práce je tak obsáhlá a vůbec není rutinní. Rutina mě totiž děsí.

Měl jste problém najít práci?

Vůbec žádný. Hned po státní závěrečné zkoušce si mě odchytil kolega z naší firmy. Na profesní síť LinkedIn mi neustále chodí pracovní nabídky. Tenhle obor je natolik žádaný, že se pořád vyplatí ho studovat.

Co byste poradil současným studentům fakulty?

Aby se nezaměřovali pouze na obor, který studují, ale vnímali i přesah svých znalostí do jiných oborů a vzájemné propojování informací. Spolupráce s kolegy z oboru je při studiu vždycky užitečná. Výhodné je spolupracovat i s praxí a vytvářet tak zajímavé diplomové práce. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv Lukáše Horníka

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2025, v tištěné i on-line podobě.

Naši studenti se svými kulturními projekty mají za sebou už čtyři úspěšné ročníky výzvy Rozjeď to. Chtěli jsme všem ukázat, jaký kreativní náboj v našich vysokoškolácích leží. Na výzvu reagovalo několik desítek studujících a vybrané projekty získaly podporu Univerzity Pardubice spolu se statutárním městem Pardubice. 

Kultura v Pardubicích tak letos ožila nejen díky zajetým akcím z minulých ročníků, pomohly i nové, neotřelé nápady, jako například Pardubické silent disco. 

„Studentské akce v projektu Rozjeď to rozvíjí myšlenku Pardubic jako univerzitního města. Právě zapojení studentů do kulturního dění pro veřejnost pomáhá propojit aktivity mladé vzdělané generace se stávajícími akcemi v atraktivním krajském městě,“ vysvětlila prof. Petra Bajerová, prorektorka pro vnější vztahy Univerzity Pardubice.

Akce Rozjeď to 2025:

• Čaj o páté Rozhovory a besedy se zajímavými osobnostmi

  František a Josef Trojanovi na UPCE
  Aleš Svoboda a Simon Klinga na UPCE
  Richard Wágner na UPCE

• Café Universitas Přednášky odborníků na aktuální témata

  Kořeny nesouhlasu v současné společnosti
  Bez koláčů není práce, úvod do makroenomie
  Dopad tzv. živočišné výroby na zvířata a svět kolem nás

• Pardubické silent disco Outdoorová akce pro každého bez rušení okolí 
• Naslouchej prostoru - Akustická ekologie od počátků po současnost Přednáška a workshop
• JenTakFest vol2 Setkání hudebníků s improvizačním klubovým koncertem pod širým nebem
• UPCE-CON pro Japonsko Poznání japonské kultury, ale také prostor pro nadšence a cosplayery

Co měly všechny akce společného? 

• Konaly se v Pardubicích.
• Byly pro všechny, takže zváni byly nejen studenti, absolventi, zaměstnanci, ale i široká veřejnost.
• Pořádali je nadšení vysokoškoláci.  

Zástupci Mezinárodního evaluačního panelu v červnu zavítali na Univerzitu Pardubice. Návštěva byla součástí národního hodnocení výzkumných organizací. Hodnocení podle Metodiky VŠ2025+ kombinuje kvantitativní a kvalitativní přístup a jeho cílem je přispět ke zvyšování kvality a mezinárodní konkurenceschopnosti českých vysokých škol.

Vysoké školy jsou hodnoceny v pěti modulech (M1 – M5). Hodnocení vybraných výsledků (M1) a výzkumné výkonnosti (M2) se provádí každoročně. Všech pět modulů je pak komplexně posuzováno jednou za pět let prostřednictvím Mezinárodního evaluačního panelu. On-site visit, tedy návštěva přímo na místě, je důležitou součástí tohoto procesu a doplňuje písemné podklady o osobní zkušenost panelistů s akademickým a výzkumným prostředím dané vysoké školy. Výsledky této části hodnocení se promítnou do celkového hodnocení výzkumného prostředí na univerzitě.

Panel vedený prof. Miroslavem Červinkou z Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové tvoří odborníci z různých vědních oblastí, z českých i zahraničních institucí. Seznam všech členů panelu je k dispozici na webu univerzity: www.upce.cz/en/upce/international-evaluation-panel-2025.

Během bohatého třídenního programu se uskutečnila řada setkání s vedením univerzity, děkany a proděkany všech sedmi fakult. Jednotlivé fakulty představily své výzkumné aktivity a zapojily se do diskusí zaměřených na Modul 3 (Společenská relevance). Diskuze k Modulu 4 (Viabilita) se zaměřila zejména na doktorské studium, jeho reformu, financování, nabídku doktorských programů v angličtině a mentoringový program. Podpora doktorandů je pro univerzitu dlouhodobou prioritou. 

V rámci Modulu 5 (Strategie a koncepce) byly představeny strategie a vize univerzity, financování výzkumu a vzdělávání, systém datových skladů, strategický plán a důraz na kvalitní a respektovanou vědecko-výzkumnou a tvůrčí činnost. Diskuze k modulům M3–M5 doplnila prezentace Centra transferu technologií a znalostí, které představilo komplexní systém podpory pro komercializaci výsledků výzkumu, správu duševního vlastnictví, vznik spin-off společností a spolupráci s aplikační sférou.

Panel navštívil také vybraná výzkumná pracoviště – tým prof. Michala Holčapka na Fakultě chemicko-technologické, Výukové a výzkumné centrum v dopravě v Doubravicích, Fakultu elektrotechniky a informatiky, Centrum materiálů a nanotechnologií (CEMNAT), výukový operační sál Fakulty zdravotnických studií a ateliéry Fakulty restaurování v Litomyšli.

„Tato návštěva představuje důležitý milník v procesu národního hodnocení. Členové panelu ocenili otevřenost a připravenost všech součástí univerzity k diskusi i kvalitu prezentovaných výzkumných aktivit,“ uvedl rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek.

Součástí programu byla také prezentace strategického záměru univerzity v oblasti vědy a výzkumu, přístup k internímu hodnocení výzkumné činnosti a využití analytických nástrojů pro řízení výzkumu. Panelisté diskutovali i personální politiku a systém podpory mladých vědeckých pracovníků. Zazněl rovněž důraz na orientaci univerzity na vysoce kvalitní a respektované vzdělávání, které je nedílnou součástí její dlouhodobé strategie. Samostatný blok byl věnován studentům, kteří s panelisty otevřeně diskutovali o svých zkušenostech se studiem, zapojením do výzkumu i mezinárodními mobilitami.

Akademický senát Univerzity Pardubice na svém 21. zasedání dne 24. června 2025 vyhlásil volbu kandidáta na funkci rektora Univerzity Pardubice na období 2026–2030. 

Členové akademické obce Univerzity Pardubice a členové Vědecké rady Univerzity Pardubice mohou podávat písemné návrhy na kandidáta členům volební komise do 23. září 2025 do 12:00. Předvolební shromáždění akademické obce s představením kandidátů je naplánováno na 14. října 2025 a volba kandidáta proběhne na zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice dne 21. října 2025.

Členové volební komise: 

Ing. Petr Bělina, Ph.D (předseda volební komise)

Mgr. Michal Kleprlík, Ph.D.

Mgr. et Mgr. Ondřej Podeszwa Ph.D.

JUDr. Martin Šmíd, Ph.D.

Bc. Štěpán Vrubel

Studentky a studenti Univerzity Pardubice přivezli první cenné medaile z letošního ročníku Českých akademických her v Ostravě. 

Dařilo se plavcům, v disciplíně 50 metrů motýlek vybojoval zlatou medaili Albert Moc. V ženské kategorii pak Hana Kochwasserová obsadila třetí místo v disciplíně 100 metrů prsa.

Výjimečný výkon předvedli studující v disciplíně pohybové skladby. Za své vystoupení byli tanečníci oceněni zlatými medailemi.

České akademické hry se konají od 23. 6. do 27. 6. v Ostravě a tradičně nabízejí bohatý program v řadě sportovních disciplín – od atletiky a plavání, přes míčové a raketové hry až po individuální sporty. Na prestižní sportovní akci mezi sebou soupeří studenti českých vysokých škol.

Děkujeme sportovcům za skvělou reprezentaci Univerzity Pardubice a držíme pěsti i v dalších dnech her.

Fasáda staré vodárny nad řekou Loučnou, dříve posprejovaná nevzhledným graffiti, se proměnila v umělecké dílo. Studentky 2. ročníku Ateliéru restaurování nástěnné malby, sgrafita a mozaiky Fakulty restaurování Univerzity Pardubice zde pod vedením pedagogů Vojtěcha Mrověce a Zuzany Wichterlové vytvořily nové sgrafito inspirované dílem litomyšlského rodáka, malíře Bohdana Kopeckého. 

Nové sgrafito s názvem „Zrcadlení“ vychází z grafického listu Bohdana Kopeckého „Litomyšl“ z první poloviny 70. let. Dílo nebylo pouze okopírováno – studentky zvolily jeho tvůrčí interpretaci a převedly ho do nástěnné techniky s úctou k původní předloze, ale i s vlastním výtvarným názorem. 

„Zvolili jsme Kopeckého dílo nejen pro jeho místní kontext a spojitost s naší školou, ale i kvůli jeho silnému vizuálnímu jazyku. Rozhodli jsme se pro otočení kompozice – umožnilo nám to lépe pracovat s tvarem a umístěním fasády a vytvořit dojem zrcadlení architektury města v řece pod ní,“ informoval Mrověc. 

Zásadní roli hrála i spolupráce s městem, městskou architektkou Zdeňkou Vydrovou a soukromým vlastníkem vodárny, který vydal souhlas. 

„Sgrafito je technika krásná, ale náročná. Práce v omítce se nedá přerušit — když začnete, musíte ji dokončit,” shrnuly své dojmy autorky díla. Studentky měly možnost si náročnost vyzkoušet jak po fyzické, tak časové stránce. Vedle týdenní přípravy, zhotovení šablon a úpravy podkladu vodárny, zabrala samotná realizace šestnáct hodin. Tým pracoval od rána až do pozdních nočních hodin. S pomocí a podporou svých spolužáků zakončili dílo půlnočním potleskem. 

„Takové projekty přináší benefity na obou stranách. Studentky získaly velmi cennou praktickou zkušenost a město nové atraktivní místo, které propojuje historii s aktuálním uměním. Rádi bychom ve spolupráci pokračovali i v budoucnu – nabízí se například možnost pokrýt sgrafitem i zbývající stěny vodárny,“ uvedl starosta Litomyšle Daniel Brýdl. 

Autor původního sgrafita Bohdan Kopecký se narodil v rodině litomyšlského skláře Antonína Kopeckého. Jako patnáctiletý se začal učit fotografem u litomyšlské firmy Tachezy, kvůli chronické oční vadě musel tento obor opustit a přešel do učení do otcova sklenářství, v němž setrval až do konce 2. světové války. 

Inspirace zdevastovanou krajinou 

Po válce se přihlásil k přijímacím zkouškám na Akademii výtvarných umění v Praze a byl přijat přímo do 2. ročníku všeobecné krajinářské školy vedené Otakarem Nejedlým. Na AVU studoval až do roku 1950 a patřil k nejlepším žákům. V roce 1950 nastoupil vojenskou službu u PTP v Záluží u Mostu, kde působil později i v hornické profesi. 

Lidskou činností zdevastovaná krajina se stala inspirací pro tvorbu jeho expresivně pojatých obrazů. Koncem sedmdesátých let musel severní Čechy opustit. V rodné Litomyšli v době normalizace nemohl svá díla vystavovat ani prodávat; proto nenacházel inspiraci a maloval jen výjimečně. Po roce 1989 nalezl nový podnět k tvorbě při svých cestách na Havajské a Kanárské ostrovy. Zemřel v roce 2010 v Litomyšli a je pochován na místním hřbitově.

Autorka: Stanislava Králová, Právo
Text vyšel v tištěném vydání 24. června 2025.

Profesoru Jiřímu Málkovi byla udělena Stříbrná medaile MU za přínos k rozvoji a šíření dobrého jména Masarykovy univerzity. Z rukou rektora MU prof. Martina Bareše ji převzal při tradičním akademickém obřadu ve Velké aule Karla Engliše na Právnické fakultě MU.

Prof. Ing. Jiří Málek, DrSc., emeritní rektor Univerzity Pardubice, se řadu let podílel na organizaci výzkumu v ČR v rámci Rady pro výzkum, vývoj a inovace v Komisi pro hodnocení výzkumných organizací a ukončených programů, a Grantové agentury ČR. Pracuje jako recenzent pro řadu mezinárodních odborných časopisů. V letech 2006-2010 a 2018-2021 vykonával funkci rektora Univerzity Pardubice, působil též jako místopředseda České konference rektorů a usiloval o rozvoj spolupráce s MU a s domácími institucemi. V letech 2022-2024 byl viceprezidentem celosvětové odborné společnosti International Confederation for Thermal Analysis and Calorimetry, kde nyní působí v poradním sboru. Návrh na udělení Stříbrné medaile MU je za prohlubování spolupráce tuzemských institucí s MU a za významný přínos pro rozvoj vědy a vysokého školství.

Foto: archiv MU