Ještě nevystudovali svůj obor a už jsou nasazeni do covidové bitvy o životy pacientů. Většina z 900 studentek a studentů Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice jde podle docenta Karla Sládka do první linie boje s pandemií dobrovolně. Střet s dnešní nemocniční realitou je hodně drsný.
 

Všudypřítomné umírání, hrozivá nákaza, vyčerpávající a složitá práce v ochranných oblecích a často místo poděkování nevděk.

Studentky Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice, které se připravují na práci zdravotních sester a další profese, procházejí nyní během studia i svého dobrovolnictví drsným křtem „covidem“, který si mnohé z nich nedokázaly před rokem ani představit.
 

Narážejí přitom na problémy, na které je dosavadní studium jen těžko mohlo připravit. „Třeba už jen to, že s pacientem se musí stýkat jen v ochranném obleku, který neumožňuje normální lidský kontakt, je velký problém,“ uvádí Karel Sládek, který na fakultě vyučuje etiku.

Dalším velkým problémem je, že pacienti nemají mnohdy velmi dlouhou dobu kontakt se svými příbuznými. „Tablet nebo mobilní telefon může pomoci jen omezeně a pouze u části pacientů,“ uvádí Sládek.

Velkou zátěží pro studentky a studenty také je, že se dnes setkávají velmi často se smrtí. „Proto je musíme učit, jak pečovat o umírajícího člověka, jak si i v sobě vybudovat určitý rituál, který jim umožní se rozloučit se zemřelým pacientem a udržovat si duševní hygienu,“ vysvětluje Sládek.

V poslední době také přichází do styku se situacemi, kde se v přeplněných nemocnicích rozhoduje o tom, komu poskytnout intenzivní péči, a komu už ne. „Hlavní etické rozhodnutí dělá lékař, sestra může dát jen zpětnou vazbu. Je to dilema, kterého se obávají,“ uvádí Sládek.

Nevděk jako zdrada
Podobně jako stálý nelékařský personál, tak i pardubické studentky a studenti si v poslední době sahají už na dno sil. O to hůře ale vnímají změnu nálad ve společnosti, která jakoby přestala jejich práci a obětování se oceňovat.

„V první jarní vlně bylo nastavení společnosti úplně jiné. Lidem v první linii se tleskalo. Teď jako bychom zapomněli tleskat,“ říká na základě poznatků z výuky na univerzitě Sládek. „Solidarita ke zdravotníkům vymizela. I naši studenti se setkávají s negativními reakcemi odmítačů restrikcí a cítí se být zrazeni,“ uvádí.
 

„Vy se rozhodnete svým způsobem riskovat život, i zdravotníci už zemřeli, protože se nakazili při práci v nemocnici. Jedete nadoraz a místo vděčnosti se setkáváte s negativní reakcí,“ říká Sládek. „Začněme zase tleskat.“

Zdroj: Pardubický deník.cz  

Zvládat vysokou školu a podávat co nejlepší výsledky na palubovce. To jsou momentálně hlavní cíle dvoumetrového blonďáka Adama Ptáčníka. Studenta Fakulty filozofické a zároveň českého reprezentanta v házené. Díky skvělým sportovním výsledkům je jedním z devíti studentů Univerzity Pardubice, které vysoká škola podporuje ve studiu a zároveň v jejich sportovní kariéře.

Škola a vrcholový sport. Jak to dáváte?

Je to časově poměrně náročné. Můj čas strávený doma je specifický podle toho, kde hrajeme a podle toho, kolik mám daný týden výuky. Prakticky doma spíš jen párkrát v týdnu přespávám. Hraju za Nové Veselí, to není od Pardubic zase tak daleko. Přes hodinu cesty. Na tréninky můžu dojíždět každý den, ale osobního volna už moc nemám. Domů se vrátím kolem jedenácté, udělám něco do školy a jdu spát.

Co studujete?

Jsem v prvním ročníku navazujícího magisterského studia Resocializační pedagogika. Před vysokou jsem studoval Sportovní gymnázium v Pardubicích. Tam jsem šel na popud trenéra, a jsem rád, že mě nasměroval.

Jako vrcholový sportovec a vysokoškolák jste získal podporu v projektu UNIS, do kterého se zapojila i Univerzita Pardubice…

Jednou z nejpříjemnějších výhod je pěkné stipendium. Mám také vstupy do univerzitní posilovny a možnost konzultovat vše ohledně stravy, protahování a dalších věcí s vyučujícími na Katedře tělovýchovy a sportu. Popravdě si myslím, že toho tento projekt nabízí ještě víc. Zatím je to novinka, která se ještě úplně nerozjela…

Co si o projektu myslíte?

Že je to výborný nápad. Studenti, kteří dosahují úspěchů v různých sportech a věnují tomu spoustu času, tak nemají vedle sportu a školy moc času chodit na brigádu. A doplňky stravy, sportovní vybavení, cesty, to všechno něco stojí. A ne každý sport je finančně štědře ohodnocen, takže za mě určitě super nápad.

Prý na sobě hodně makáte. Jste stejně pracovitý a cílevědomý i při studiu?

Sport mě baví a na pohyb jsem si zvykl. Když nic jeden nebo dva dny nedělám, je to pro mě hrozné a nekomfortní. Víceméně už nemám na vybranou. Myslím si, že ve sportu jsem trošku pracovitější, ale snažím se, abych ani ve studiu nezaostával.

Jak zvládáte prohry?

Špatně. Asi neznám nikoho, kdo nese prohru dobře. Ovšem záleží také na typu prohry. Pokud prohrajeme se slabým soupeřem, nebo si prohrajeme dobře rozehraný zápas sami, mám větší zlost, než když prohrajeme po dobrém výkonu se silným soupeřem. Ale samozřejmě nemám radost z žádné prohry.

V kolika letech jste začínal s házenou?

Mým mateřským klubem je SKP Pardubice, kam mě přivedl náborový leták ze školy. V Pardubicích jsem začínal myslím v 7 letech a do Nového Veselí jsem přešel až do staršího dorostu.

Měříte 200 cm. Nechtěl jste hrát třeba basketbal, nebo volejbal?

Oba sporty mě baví, ale jen rekreačně. Mě jsem rád vybíjenou a v házené můžete tvrdost střely uplatnit. Líbí se mi, že házená je oproti basketu a volejbalu mnohem více kontaktní sport.

Letos jste dostal pozvánku do reprezentace. Čekal jste to?

Nečekal, ale potěšilo mě to. Je to odměna za tvrdou práci, mou i týmovou.

Co se pro vás po sportovní stránce změnilo?

Zatím jsem byl jen na jednom přípravném reprezentačním kempu, takže nemůžu ještě hodnotit.

Už se rýsovala nabídka na zahraniční angažmá?

Rýsovala, přišla krátce po tom, co jsem nastoupil do prvního ročníku. Ale nedopadlo to. Mohl jsem jít hrát do Maďarska.

Čeho byste chtěl po sportovní stránce dosáhnout?

Určitě bych si chtěl zahrát reprezentační zápas a získat extraligovou medaili.

Uvědomujete si, že až skončí hráčská kariéra, budete se muset začít živit jinak? I proto studujete?

Přesně tak. Když je možnost skloubit obojí, využil jsem příležitost. Nikdy nevíte, jestli přijde zranění nebo jiné priority, a budete muset sportu nechat.

Chtěl byste jednou trénovat?

Určitě bych si to někdy rád zkusil i z té druhé strany, třeba v dorostenecké kategorii.

Kterého sportovce obdivujete?

Martinu Sáblíkovou, která Českou republiku skvěle reprezentuje. A věřím, že ještě bude. Přijde mi ale trochu opomíjená. Z házenkářů je to asi Mikkel Hansen, levá spojka pařížského PSG. Obdivuji každého sportovce, který něco dokázal, protože si dokážu představit, co za dřinu a obětování za tím je.

Projekt UNIS (UNIverzitní Sport)

Podporuje kariéru vysokoškolských sportovců. Vytváří pro ně takové podmínky, aby náročné sportovní, ale i studijní povinnosti skloubili dohromady. Zapojilo se se do něj celkem 21 vysokých škol ze 13 českých měst. Mezi nimi i Univerzita Pardubice. Vybraní vysokoškoláci, kteří jsou špičkovými sportovci, získají speciální stipendium podle jejich sportovní výkonnosti. A také servisní podporu při studiu. Pro zařazení do projektu musí studenti splnit formální i výkonnostní podmínky. Sportovce navrhují vysoké školy a schvalují sportovní svazy. Zařazení je vždy na jeden rok, po roce se opět posuzuje výkonnost a další podmínky.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.

Už jste někdy ve své lednici našli třeba den nebo dva prošlé balení párků a přemýšleli, zda ho můžete ještě sníst? V budoucnu vám na to možná pomohou odpovědět inteligentní obaly, na jejichž vývoji se podílí i čeští vědci. Ty například díky chytrým štítkům se senzory zjistí, zda byla potravina správně skladovaná. Informaci pak snadno předají prodejci nebo zákazníkovi do chytrého mobilního telefonu s dnes už běžně používanou technologií NFC.

„Tyto štítky jsou samozřejmě jen špička ledovce. Větší úlohu a rozšíření z hlediska inteligentních obalů budou mít jednoduché senzory, které mají za cíl chránit zdraví spotřebitele, případně ho upozorňovat, že je produkt stále ještě poživatelný. To pomůže do budoucna značně redukovat množství potravin, které nejsou spotřebitelem preventivně konzumovány po době expirace. I na těchto senzorech pracujeme, zejména v oblasti detekce čerstvosti masných produktů, kvality ochranné atmosféry,“ říká Tomáš Syrový z Katedry polygrafie a fotofyziky Fakulty chemicko‑technologické Univerzity Pardubice.

Senzory dokážou sledovat řadu parametrů. U potravin jde například o koncentraci plynů v atmosféře – etylenu u ovoce, který indikuje kažení, oxidu uhličitého či kyslíku. „Změna koncentrace plynu může být indikována právě speciálním senzorem, který po překročení nějaké kritické meze změní výrazně barvu a upozorní tak, že s obalem, respektive s jeho atmosférou není něco v pořádku,“ dodává Syrový.

„Kromě uvedených plynů mohou být pomocí senzorů u masných produktů detekovány například biogenní aminy, které jsou příznakem nežádoucího procesu v potravině. Celou skupinu senzorů pro oblast potravin tvoří i takzvané TTI (Time Temperature Indicator) senzory, které se využívají pro sledování nežádoucího skladování potravin, jež mají být uchovávány při nízkých teplotách,“ dodává docent z pardubické univerzity.

Sledování nejen pro spotřebitele

Potraviny nejsou ale jediným oborem, kde se chytré obaly dají využít. Jan Bourek, manažer výzkumu a vývoje společnosti Colognia press, která se mimo jiné zabývá tiskem etiket, uvádí i řadu dalších možností.

„Inteligentní balení lze použít pro jakékoliv výrobky, které mohou být citlivé k různým vnějším vlivům a mají vyšší přidanou hodnotu, aby bylo využití tohoto typu obalů či systémů ekonomické. Může jít o sledování teplot při přepravě drahých vín z Jižní Ameriky do Evropy, o monitoring teploty a vlhkosti při transportu rozbušek z Čech do Malajsie či o sledování teploty při přepravě masa určeného pro výrobu krmiva pro domácí mazlíčky. Tyto příklady záměrně uvádím proto, že jsme je již reálně v minulosti řešili. Systémy inteligentního balení se používají v oblastech jako farmacie, logistika nebo nápojový průmysl,“ vypočítává Bourek.

„Když opustíme potraviny, pak pro obaly existují i jiné senzory – například otřesů, aby zákazník věděl, že s jeho televizí přepravní společnost zacházela řádně. Dále to jsou senzory pro detekci neporušeného či neotevřeného obalu, senzory průniku nebo průsaku kapalin do obalu, senzory správné přepravní polohy a jiné. V podstatě se zde fantazii meze nekladou a vše slouží k tomu, aby se zboží dostalo od výrobce k zákazníkovi v bezchybném stavu,“ dodává Syrový.

V Česku téměř nevídané

Podle Bourka ale nejsou nyní inteligentní obaly u českých výrobců příliš populární, a tak se s nimi zákazník prakticky nesetká.

„Před mnoha lety byl na trhu vidět indikátor teploty zabalený spolu s mraženým kuřetem, který měl sledovat překročení určité teploty indikující rozmražení a nevratnou barevnou změnou ji vizualizovat. Toto řešení ale pravděpodobně nevyhovovalo velkým řetězcům a jejich tehdejší logistické praxi a rychle zase z trhu zmizelo,“ popisuje situaci Bourek.

Tomáš Syrový připomíná, že nasazení chytrých senzorů do obalů potravin je ovlivněno cenou, kterou by byl ochoten zákazník připlatit za to, že bude mít zboží uchovávané v takovém obalu. Jan Bourek se domnívá, že vyšší cenu může absorbovat výrobce, pokud pochopí, že jsou pro něj takové obaly také přínosné.

„Inteligentní obaly samozřejmě vždy budou dražší. Na celou problematiku se však musí pohlížet komplexně a stejně tak i vyhodnocovat ekonomická data. Co když použijeme inteligentní obal a díky němu zajistíme efektivnější výrobní proces, eliminujeme zmetkovost a zajistíme, že se ke konzumentovi dostane vždy jen čerstvý výrobek? Zlepší se tím naše pověst a zákaznické reference. Díky aktivním a inteligentním obalům pak prodloužíme také trvanlivost výrobku,“ říká.

Oba odborníci se shodnou na tom, že i když se s inteligentními obaly dnes spotřebitel často nesetká, čeká je světlá budoucnost. A to třeba díky faktu, že se bude globálně tlačit na snižování emisí, a tím také na plýtvání potravinami. Pardubická univerzita už dnes spolupracuje s několika firmami na různých produktech, které by senzory využily. Konkrétnější ale zatím být nemůže.

Inteligentní obaly v zahraničí
Ve farmacii se používají chytré obaly na léky, které umožňují spotřebiteli vést evidenci o periodě a dávkování medikamentů, existují také lahve pro archivní vína s integrovanými tištěnými senzory teploty. Používají se chytré etikety ověřující pravost alkoholického nápoje za pomoci mobilního telefonu, v obalech sýrů jsou implementovány senzory tlaku sledující stupeň zrání, který si můžete ověřit mobilním telefonem. Ve velké míře se využívají QR kódy na obalech a mobilní telefony s vhodnými aplikacemi pro lepší dohledatelnost historie
produktu. Velmi aktivní v oblasti inteligentního balení je Japonsko a USA.

Článek je se svolením převzatý z Hospodářských novin, 3. února 2021

Restaurátoři jsou lékaři památek. Naši experti teď pojedou „vyléčit“ divadlo a muzeum v Alžírsku.

Dnes je naším hostem Jan Vojtěchovský z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice, restaurátor a proděkan pro mezinárodní spolupráci. Experti z Fakulty restaurování totiž pojedou pomáhat do Alžírska. Konkrétně budou pečovat o sochařskou výzdobu tamního divadla a také o sbírky Národního muzea.

Alžírsko oslovilo vás nebo jste tam chtěli jet vy?
Celá akce vznikla na podnět naší velvyslankyně Lenky Pokorné v Alžírsku, která je velice aktivní. Myslím, že tam odvádí skvělou práci. A ji napadlo, že my máme v tomto ohledu bohaté zkušenosti. Tím myslím celou Českou republiku. Rozhodně máme co nabídnout. Takže ona se poohlédla po někom tady od nás, kdo by s tím byl schopen a ochoten pomoci.

A vybrala si vás.
Shodou okolností ano, potom padla volba i na nás.

Spolupráce by se měla dál rozvíjet. Máme podepsanou smlouvu s národní školou pro konzervování a restaurování v Alžírsku.

Proč je důležité, aby se takové výměnné akce konaly? Pomáhá to i nám Čechům?
Samozřejmě jde o obrovskou mezinárodní prestiž. Mít možnost se prezentovat na mezinárodní scéně. A to, že někdo má zájem o naše experty, je vždy potěšující.

Kde všude ve světě už jste jako restaurátor byl?
My máme spolupráci navázanou především s evropskými zeměmi. Konkrétně Fakulta restaurování je členem mezinárodní Asociace evropských vysokých restaurátorských škol ENCoRE. Ta sdružuje vysoké školy, které vyučují v oblasti restaurování. Tam se kontakty budují a navazují.

A konkrétní země, kam jezdíte?
Máme navázány smlouvy v rámci programu Erasmus se 13 evropskými státy a zhruba s 20 vysokými školami.

Tak všechny nebudeme vyjmenovávat. Ale řekněte, která ta země je pro vás nejatraktivnější, co považujete za svůj osobní největší úspěch?
V tuto chvíli asi nejintenzivnější spolupráce probíhá s Estonskem, kde je velký zájem o to, aby tam naši odborníci vyjížděli a pořádali různé odborné kurzy. Intenzivní spolupráce probíhá třeba také s Univerzitou výtvarných umění v Budapešti.

Teď tedy vyrazíte do Alžírska. Víte konkrétní detaily této pomoci?
Ano, jedná se o sochařskou výzdobu na atice Regionálního muzea v Oránu, což je druhé největší město Alžírska. Jde o vápencové sochy z přelomu devatenáctého a dvacátého století, které jsou ve špatném stavu. Panuje tam i obava z hlediska bezpečnosti, aby nějaké odlamující části na někoho nespadly. Byli jsme osloveni, zda bychom v tomto ohledu nevypomohli.

Tak to je určitě prestižní záležitost a v Alžírsko ve vás musí vkládat velkou důvěru.
Velkou práci v tom odvedla paní velvyslankyně. My se samozřejmě snažíme svěřenou důvěru naplnit a kolega, který tam byl, tak myslím, že navázal vtahy velice dobře. Takže se budeme těšit na spolupráci a možnost tam působit.

Ještě jste nikdy nic nezkazili?
Tak, jsme jen lidi. Dílčí neúspěchy se samozřejmě konají, ale úkolem restaurátora je, aby se ty dílčí neúspěchy nepřesunuly do fatálních.

Sestavili jste tým expertů, kolik lidí ho tvoří a mají nějakou specializaci?
Vzhledem k tomu, že se jedná o sochařskou výzdobu kameno-sochařskou, jsou to vápencové sochy, tak je tým primárně v tuto chvíli koncipován z odborníků tohoto druhu. Takže kromě vedoucího ateliéru se zaměřením na restaurování kameno-sochařských památek tam jsou další restaurátoři s tímto zaměřením. Pak tam musí být i nějaký technolog. To znamená vystudovaný chemik. Ale naše spolupráce se v budoucnu zřejmě nebude omezovat jen na jedno konkrétní restaurování. Máme podepsanou smlouvu i s národní školou pro konzervování a restaurování v Alžírsku, kde je specializace širší. Určitě tam máme v plánu vysílat odborníky i z jiných specializací.

Kolik lidé tedy teď do Alžírska pojede?
V tuto chvíli, okolo tohoto konkrétního restaurování, by ten tým mohl být tří až pětičlenný. Ale v budoucnu plánujeme těch aktivit více.

A jak dlouho tam zůstanete, to už víte?
V současné situaci je to složité. Nicméně obecně je plán na jaro letošního roku, pokud to situace dovolí. Ale jak říkám, nešlo by jen o tuto konkrétní pomoc, chtěli bychom tam navázat další kontakty a připravit další restaurátorské projekty.

Budete pracovat přímo na místě v divadle a v muzeu nebo budete mít předměty v nějaké restaurátorské dílně?
Vzhledem k tomu, že ty sochy jsou v nadživotní velikosti, tak to restaurování bude praktičtější určitě na místě. Přesun by byl složitý.

Stává se někdy, že si s něčím nevíte rady a pak konzultujete postup s dalšími odborníky?
Určitě, restaurování je multidisciplinární obor. Vždy je na místě tým odborníků, kteří se společně radí.

Cíl je společný. Nic nepoškodit a uchovat pro další generace. Ale zajímalo by mě, jestli existuje i nějaká dohoda, když se podílíte na opravách, že poté budou třeba nějaké předměty zapůjčeny na výstavu v České republice?
Tak daleko ještě v jednáních nejsme. Ale samozřejmě s úspěšným projektem, s nabytou důvěrou, by určitě bylo i o takových věcech možné diskutovat.

Když jste restaurátor, znamená to, že jste automaticky také archeolog a historik?
Archeologie a historie jsou jiné obory, ale my se snažíme výuku u nás na Fakultě restaurování stavět na multidisciplinární spolupráci. Tedy restaurátor by měl být natolik vzdělaný, aby byl schopen s dalšími odborníky na úrovni komunikovat a řešit problém společně.

Představuji si vás jako doktora, který vyráží s kufříkem do ciziny a tam má svoje vlastní nástroje, špachtličku a štěteček. Je to představa zcestná?
Ne, je to skutečně tak. Každý restaurátor má svoje nástroje, které si dlouhodobě opatruje, schraňuje a vylepšuje.

A které jsou ty typické nástroje?
Přesně jak říkáte, to znamená různé špachtle, štětce, skalpel například. Tedy s tím lékařstvím je tam opravdu souvislost. Zubařské nástroje využíváme, přímo pro restaurátory se málokdy něco vyrábí, takže si to půjčujeme z ostatních oborů a medicína je určitě jedním z nich.

Mě tak napadá, že když jste restaurátor, co se stane, když se vám doma rozbije hrníček? Vyhodíte ho nebo ho slepíte a zrestaurujete?
Ta tendence tam samozřejmě je. Postižení oborem funguje, takže ano, snažíme se opravovat všechno, co jde.

Kolik studentů a expertů u vás na Fakultě restaurování máte?
My jsme velice malá fakulta. Jeden kolega říkal, že jsme nano fakulta. Mimo jiné se zabýváme i právě nanomateriály v restaurování. Máme na fakultě zhruba 80 až 90 studentů a poměr pedagogů vůči studentům je poměrně vysoký. Takže zhruba polovina toho čísla jsou pedagogové.

A specializace jsou jaké?
Máme čtyři specializace. Já jsem vedoucí ateliéru restaurování a nástěnné malby, sgrafita a mozaiky. Pak máme restaurování kamenosochařských děl, restaurování knižní vazby a dokumentů a nejmladší z ateliéru je restaurování uměleckých děl na papírových a textilních podložkách. To znamená, že tam je třeba i olejomalba na plátně, v tom posledním oboru.

Funguje to v praxi tak, že se například ženy specializují na restaurování oděvů a keramiky, zatímco muži pak na práci s kamenem a kovem?
V minulosti byl opravdu například kameno-sochařský ateliér spíše mužská záležitost, ale v současné chvíli je tendence taková, že máme obecně na fakultě čím dál více žen mezi studenty.

I na ten kámen máte silné, statečné ženy?
Dokonce i na tom kameni přesně tak.

Jak si představujete ideálního restaurátora, dokázal byste ho popsat?
To je zajímavá otázka, jak jsem mluvil o té multidisciplinárnosti, tak si myslím, že to je velice důležité. To znamená, že nejde jen o to, aby ten člověk byl výtvarně nadaný a řemeslně zručný. Ale jde tam také o uvažování a schopnost kritického myšlení. A to jsou přesahy jak do humanitních, tak přírodních věd.

Říká proděkan Univerzity Pardubice Jan Vojtěchovský z Fakulty restaurování. Tak přeji vám, ať se vám přesně takoví lidé hlásí ke studiu. A hlavně hodně štěstí ve všech vašich projektech, na shledanou.

Rozhovor je převzatý z Českého rozhlasu Hradec Králové.

FR

Vážení kolegové, vážení studenti, 

přístup do Národní digitální knihovny - Covid byl prodloužen do 30. 6. 2021.

Ministr kultury Lubomír Zaorálek se 11. února 2021 dohodl s předsedou Svazu knihkupců a nakladatelů (SČKN) Martinem Vopěnkou na uzavření licenční smlouvy, která do konce června 2021 umožní úplné zpřístupnění digitalizovaných dokumentů dostupných na trhu prostřednictvím digitálních knihoven  provozovaných Národní knihovnou ČR, Moravskou zemskou knihovnou, Univerzitou Karlovou, Knihovnou Akademie věd ČR, Národní technickou knihovnou a Městskou knihovnou v Praze.

Celá tisková zpráva Národní knihovny České republiky zde. 

K dílům přistupujte z adresy: https://ndk.cz/podminky-zpristupneni. 

Pro přístup do online aplikace Kramerius je nutné souhlasit s podmínkami použití a přihlásit se účtem Univerzity Pardubice (Přihlásit knihovním účtem/eduID, ze seznamu vyberte Univerzita Pardubice a poté se přihlaste svými údaji). 

Stejně jako doposud je možné tyto fondy otevřít a přečíst, ale není možné jejich stahování ani tisk. 

Informace o studiu na 7 fakultách Univerzity Pardubice letos získají budoucí studenti pouze online. Pandemická situace sice nedovoluje vysoké škole pozvat zájemce nebo jejich rodiče na kontaktní Dny otevřených dveří, přesto si každý může pustit živě nebo ze záznamu vysílání univerzity i jednotlivých fakult.

Maturanti mohou sledovat prezentaci Univerzity Pardubice na veletrhu pomaturitního vzdělávání Gaudeamus. Kromě informací o studiu na jednotlivých fakultách si zájemci projdou virtuálně univerzitní kampus, zjistí, z jakých studií mohou vybírat, a co obnáší život vysokoškoláka.

Fakulta ekonomicko-správní
Zástupci jednotlivých programů seznámí zájemce se studiem, nechybí prezentace a videa. Více lze najít na adrese fes.upce.cz.

Fakulta restaurování
Na stránkách fr.upce.cz najdou videa z fakultního prostředí.

Fakulta filozofická
Během dvouhodinového záznamu ze studia se vystřídají pedagogové i vysokoškoláci, kteří se podělí o zkušenosti se studiem a poradí, jak se připravit na přijímací řízení. Jednotlivé katedry a ústav se představí během krátkých videí. Další informace na ff.upce.cz.

Dopravní fakulta Jana Pernera
Kromě prezentací jednotlivých studijních programů a specializací, představí studenti ve videu, jak se žije na vysoké škole a zájemci mohou navštívit prostřednictvím videa také fakultní Výukové a výzkumné centrum v dopravě. Další Den otevřených dveří bude 6. března a bližší informace najdete na stránkách dfjp.upce.cz.

Fakulta chemicko-technologická 
Zájemce shlédne stream, online chat, videa, prezentace jednotlivých kateder či ústavů a pestrou nabídku studijních programů v oblasti chemie. Druhý den otevřených dveří se uskuteční 10. února. Více informací na stránkách fcht.upce.cz.

Fakulta elektrotechniky a informatiky 
Na speciálně vytvořené stránce budou k dispozici prezentace a videospoty, v nichž se návštěvníci seznámí se zázemím fakulty, zjistí, jaké se nabízí studijní programy a jak probíhá přijímací řízení nebo se podívají do moderně vybavených laboratoří, které jsou při výuce hojně využívány. Další fakultní informace na stránkách fei.upce.cz.

Všichni, kteří si chtějí podat přihlášku na Fakultu zdravotnických studií, najdou informace na stránkách fzs.upce.cz.

Další úspěch má na kontě Univerzita Pardubice. Práce studentek filozofické fakulty zaujaly na celorepublikové historické soutěži.

„Každý z nás se měl natočit a poslat prezentaci se svými videi anebo s hlasovými nahrávkami. Pak se sešla komise a vybrala vítěze. Bylo to kvůli pandemii trochu jednodušší. Nemusely jsme mluvit před mnoha posluchači. Nahrávaly jsme v soukromí pokoje,“ říkají Veronika Hřebíková a Zdeňka Horáčková.    

Cizí jazyk dal zabrat

Veronika brala druhé místo za příspěvek Císařský vyslanec Josef Klement z Kounic na cestě po jižním Švédsku a východním pobřeží Dánska v létě roku 1776. „Sama velice ráda cestuju a zajímám se o raný novověk. Chtěla jsem proto tyto záliby v tématu sloučit,“ říká.

Musela k tomu provést analýzu francouzsky psaného deníku. „Jednalo se o cizí jazyk, který ovládám spíš pasivně. Navíc šlo o jazyk 18. století s archaickými výrazy, pozměněnou gramatikou, což mě potrápilo.“ Veronika si zároveň odnesla zvláštní ocenění jako autorka druhé nejlepší práce v soutěži o Cenu Josefa Šusty.

Zdeňka se zase prosadila studií Kardinál Ditrichštejn a jeho vztahy k římské kurii ve světle dopisů tří papežských nunciů. „V Římě jsem strávila půl roku. Trochu jsem se naučila, ale taky spíš pasivně. Při studiu italské korespondence jsem narážela na stejná úskalí, ale byla to zábavná práce.“ 

Nakopnutí v kariéře

Studentská vědecká konference Historie má tradici od počátku 90. let minulého století. Každé historické pracoviště na ni může vyslat maximálně dva zástupce. Pardubičtí vysokoškoláci se pravidelně dostávají do první desítky.

Z účastníků této soutěže se často rekrutují doktorandi. Úspěšné příspěvky se dostávají do odborného časopisu. Veronika se Zdeňkou jsou z úspěchu nadšené. Momentálně dokončují magisterské studium a na soutěži se prezentovaly svými bakalářskými pracemi.

Rozhovor je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Pardubice.

Na přesném datu narození Boženy Němcové se badatelé neshodují, jedno možné, a užívané, ale připadá na 4. února. V roce dvěstěprvních narozenin se spisovatelku, jejíž díla jsou „povinnou četbou“ české literatury, pokusila přiblížit televizní minisére Božena. Svůj pohled na dílo Němcové i obrazy jejího manželského života přidali v rozhovoru pro Studio 6 také historička se zaměřením na gender history devatenáctého století Milena Lenderová a literární historik Ivo Říha. Oba působí na Univerzitě Pardubice. 

Paní profesorko, co jste považovala za zásadní, aby minisérie Božena ukázala o životě a uvažování Boženy Němcové? 

Milena Lenderová: Autorky scénáře i režisérka pojaly Boženu Němcovou jako plnokrevnou bytost. Snažily se ukázat všechny fazety její složité osobnosti, ukázali ji jako manželku, matku i milenku, což k jejímu osudu patřilo, i jako ženu velmi společenskou, temperamentní, ale v závěru i jako ženu nemocnou, která zoufale zápasila s nemocí, na kterou tehdy nebyly léky. Ocenila jsem také, že autorky scénáře důkladně přečetly všechno, co k Boženě Němcové patřilo, tedy nejen její dílo, ale i její veškerou korespondenci a to, co o ní bylo napsané.

Co bylo na životě Boženy Němcové tak inspirující,  že to oslovuje i generace žijící v jiném století?

Milena Lenderová: Vymykala se osudu ženy. V době, kdy žila, platil ještě rakouský občanský zákoník z roku 1811, kde žena byla doslova přívěskem muže. To znamená, že byla něčí dcerou a pak něčí manželkou. Sama nemohla skoro nic, nemohla rozhodovat o dětech, nemohla hospodařit s financemi. Navíc měla muže následovat do místa jeho pobytu.

Božena Němcová de facto porušovala zákony, ale činila tak s přesvědčením o svobodě, a to může inspirovat. Společnost byla vůči ženám zoufale nespravedlivá a ona se tomu docela úspěšně, aspoň v určité fázi svého života, vzpírala. Nechci z ní dělat feministku, o feminismu můžeme mluvit až o generaci později, ale přece jen ženská otázka je v jejím životě a z části i v jejím díle přítomna.

Pane doktore, jak byste charakterizoval její styl psaní?

Ivo Říha: Toho už se ujali moji slavní předchůdci, v první řadě mě napadá Jan Mukařovský, který napsal ve dvacátých letech studii s výmluvným názvem Pokus o slohový rozbor Babičky Boženy Němcové. Tam si klade jasnou otázku: Čím je její styl, na první pohled běžný, nevýjimečný, tak uchvacující? A dochází k tomu, že v podstatě si Němcová nebo její vypravěčka dokázala všímat detailů. Jedná se o to, jak s nimi pracovala a jak je ve vyprávění řadila.

Můžeme to ilustrovat na scéně, kterou všichni známe, kdy babička přijíždí na Staré bělidlo, je vítána, děti ji obklopují. Jan Mukařovský nám ukazuje, v čem spočívá „fígl“ Boženy Němcové – současnost rozložená v posloupnosti. Detaily, které se odehrávají během několika vteřin současně, ona rozepisuje po sobě takovým způsobem, že čtenář má pocit, že se ocitá uvnitř scény. Ne, že ji vidí před sebou, ale že ji spoluprožívá. Chtělo by se říct laicky, že její vyprávění dosahuje 3D efektu.

Babička je silně zidealizovaný příběh. Němcová ji psala, když zemřel její synek Hynek. Projevila se tato ztráta na knize? 

Ivo Říha: Víme dobře, v jakém období Babička vznikala. Když to srovnáme s tím, co Boženu Němcovou jako matku v té době potkalo, tak je nepochybné, že ztráta syna se do psaní Babičky promítla. Nemyslím si ale, že je to možné vidět tak zjednodušeně, že se jednalo o terapeutické psaní, vypisování se ze žalu. Motivace k napsání Babičky byla mnohovrstevnatá. Nešlo jen o vnitřní potřebu, Němcová čelila i vnějším tlakům tehdejší vlastenecké společnosti. Babička není kopií dětství Barunky Panklové, je to vzpomínka modelovaná tak, jak by chtěla, aby vzpomínka vypadala. 

Jak zásadně ovlivnil život Němcové, ale i její spisovatelskou kariéru sňatek z rozumu s Josefem Němcem?

Milena Lenderová: Josef Němec ji přivedl k tomu, že si začala považovat českého národa, češtiny, české literatury a cítila se být českou spisovatelkou. Coby spisovatelkou se s ní tak trošku chlubil, ale že by její psaní vědomě podporoval, to nespadalo do dobového konstruktu dobré manželky. Dobrá manželka měla být doma, mít domácnost v pořádku, neměla utrácet a neměla sedět u psacího stolku a „flákat se“.

Pravda je, že díky němu se dílo a většina písemností Boženy Němcové dochovaly. To je jeho nesporná zásluha, ale jako manžel i otec odpovídá autoritativnímu obrazu hlavy rodiny, který modeloval zmíněný zákoník z roku 1811. Tolerance rozhodně nebyla jeho silnou vlastností, k ženě se choval hrubě. I k dětem se choval tvrdě, tam byl docela výrazný rozdíl: Němcová si přála, aby její děti byly vzdělané, za jakoukoliv cenu, Němec na toto dvakrát neslyšel. Myslím, že v seriálu byla role Josefa Němce velmi dobře obsazená i dobře napsaná. Skutečně plastická postava se všemi klady i zápory. 

Kromě toho, jak byl Josef Němec vykreslen v seriálu, projevoval také velkou dávku tolerance? Vůči mimomanželským vztahům Boženy Němcové. Proč nenašla lásku v manželství?

Milena Lenderová: Myslím, že to bylo především tím, že to byly dvě diametrálně rozlišné povahy. Němec byl racionální, rázný, až hrubý, ona byla snivá, odchovaná německou romantickou literaturou. Němec byl praktický, ona pro praktický život navzdory matčině přísné výchově moc smyslu neměla. Úplně jiný názor měli na výchovu dětí. Němcová byla jednou z prvních liberálních matek, respektovala děti jako autonomní bytosti.

A pokud jde o nevěry, to by netoleroval, nejen v její době, žádný manžel. To bylo pokoření, doklad manželského selhání z jeho strany, navíc problematické bylo, že Němcová se svými láskami nijak netajila, takže vlastenec Němec chodil s poměrně mohutným parožím, což mu logicky muselo vadit. 

Babička i povídky bývaly povinnou četbou. Kterým dílem by středoškoláci měli začít, aby Boženu Němcovou poznali jako spisovatelku?

Ivo Říha: Začnu u vysokoškoláků. Jednoznačně to beru přes korespondenci. Představit Boženu Němcovou jako živou, skutečnou bytost a nátěr povinné četby učebnicové autorky z ní pomalu začít snímat. Doporučovat Němcovou mladším čtenářům je složitější, na to odborník nejsem, ale rozhodně bych neřekl, že Babičku je možné předložit dítěti na základní škole bez jakéhokoliv komentáře a spoléhat na to, že ji přijme. Na seznámení s Němcovou by pro mladší děti rozhodně byly vhodnější pohádky a povídky. 

Zdroj: Česká televize 

Většina z 900 studentů Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice se zapojila do pomoci s bojem proti covidu a pomáhá ve zdravotnických zařízeních. V době pandemie doplňují vysokoškoláci chybějící personál v nemocnicích, v domovech pro seniory, ale i v laboratořích. Mnozí z nich se už stali kmenovými zaměstnanci.

„Naše studenty obdivuji, zvládají studium včetně odborné praxe, a ještě mají sílu pomáhat. Moc si vážíme jejich práce a snažíme se je podporovat přizpůsobením výuky a při plnění studijních povinností,“ říká děkanka Fakulty zdravotnických studií doc. Jana Holá.

Vysokoškoláci nastoupili do zdravotnických zařízení, aby pomohli s péčí o pacienty a klienty zdravotnických center. Zapojili se formou dobrovolnictví, uzavřeli dohody nebo plní odbornou praxi. Například právě v průběhu povinných praxí uzavřelo mnoho studentů s nemocnicemi pracovní poměr. „V této situaci se ukázalo, že nelékařští zdravotničtí pracovníci jsou nenahraditelní. Naši studenti jsou do praxe dobře připraveni a ve zdravotnických zařízeních jsou vítanými členy zdravotnických týmů,“ dodala děkanka Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice doc. Jana Holá.

Budoucí všeobecné sestry, porodní asistentky, zdravotničtí záchranáři, radiologičtí asistenti a zdravotně sociální pracovníci, ti všichni pomáhali a pomáhají nejen v jednotlivých nemocnicích společnosti Nemocnice Pardubického kraje, a.s., ale i v dalších nemocnicích, domovech seniorů nebo v laboratořích.

Například studentka třetího ročníku oboru Zdravotně-sociální pracovník Romana Zittová začala pracovat v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež nejdříve jako dobrovolník. Když bylo potřeba její pomoci více, uzavřela dohodu.„V první vlně jsem vypomáhala v charitním šatníku, a teď se věnuji především dětem, se kterými plním úkoly z online výuky. Velkou výhodou studia jsou praxe, kde jsem si dala plno věcí do souvislostí,“ říká studentka Romana Zittová.

Za pomoc studentů poděkovalo Fakultě zdravotnických studií např. vedení Nemocnice Nového Města na Moravě a vyjádřilo přání, aby se studentky staly členy zdravotnických týmů trvale: „Studentů si nesmírně vážíme. Bez jejich pracovního nasazení a obětavosti bychom situaci zvládali jen s velkými obtížemi.“ Nemocnice Pardubického kraje zase ocenila, že v průběhu praxe uzavřelo mnoho studentů s nemocnicí pracovní poměr.

Fakulta zdravotnických studií Univerzity Pardubice vznikla v roce 2007. Aktuálně má více než 2 300 absolventů a více než 900 studentů. Do praxe připravuje nelékařské zdravotnické odborníky v pěti bakalářských studijních programech: Porodní asistence, Všeobecné ošetřovatelství, Radiologická asistence, Zdravotně sociální péče a Zdravotnické záchranářství, a ve třech navazujících magisterských programech: Specializace v ošetřovatelství - Perioperační péče, Specializace v porodní asistenci - Perioperační péče, a programu Ošetřovatelství (obor Ošetřovatelská péče v interních oborech).

Více informací lze najít na webu studuj.upce.cz nebo Fakulta zdravotnických studií | Studuj UPCE.

Pardubice 3. února 2021                                                                        

Mgr. Martina Macková

vedoucí Oddělení propagace a vnějších vztahů Univerzity Pardubice

Historik Miroslav Šedivý z Fakulty filozofické, Jan Vojtěchovský z Fakulty restaurování a další tři vědci z Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice získali podporu Grantové agentury České republiky na řešení projektu.

Kromě prof. Šedivého budou na svých projektech pracovat prof. Michal Holčapek, který řeší „Spojení vícerozměrné chromatografie a hmotnostní spektrometrie v kvantitativních přístupech pro detailní charakterizaci lipidomu lidské plazmy“, prof. Aleš Růžička s výzkumem nazvaným „Dusíkaté ligandy pro prvky nepřechodných kovů - objemnější, konjugovanější a reaktivnější“ a Dr. –Ing. Jan Macák, který zkoumá „Syntézu TiO2 nanotrubicových vrstev o velké ploše pro efektivní fotokatalytickou degradaci polutantů v plynné fázi a virů“. Podporu pro projekt „Barokní nástěnná malba mezi teorií a praxí“ získal ve spolupráci s AV a MU také Mgr. art. Jan Vojtěchovský. V dalších letech se bude soustředit na výzkum pracovních postupů a technik nástěnných maleb v českých zemích 17. a 18. století, ze kterého vzejde také monografie.

Projekt prof. Šedivého s názvem „Německá reakce na nejistotu v mezinárodních vztazích: Němci a Evropa mezi psaným právem a právem silnějšího 1839–1853" si klade za cíl analyzovat reakce německé společnosti na porušování mezinárodního práva.

V následujících třech letech se profesor Šedivý ponoří do studia vydaných i nevydaných pramenů v evropských archivech a knihovnách. Z obsahu diplomatické i osobní korespondence, politických pamfletů a novin, deníků, pamětí a cestopisů se pokusí pochopit složitou interakci mezi mezinárodní politikou a vývojem německé společnosti.

„Vycházím z předpokladu, že i v polovině 19. století kvalita vztahů mezi státy a národy ovlivňovala postoje lidí podobně jako otázka osobních svobod, hospodářského blahobytu či podílu na moci,“ říká prof. Miroslav Šedivý. 

V rámci teritoria Německého spolku, který byl založen roku 1815 a zahrnoval i české země, se projekt pokouší prokázat, že již tehdy přitahovaly události v Evropě a zámoří pozornost nejen politických a diplomatických elit, ale i vzdělaných příslušníků střední třídy. Dané postoje vyústily v různorodé reakce od participace v mírovém hnutí až po příklon k agresivnímu nacionalismu a imperialismu.

Mezinárodní krize a omezené válečné konflikty, dnes většinou zapomenuté, se tak staly významným faktorem formujícím světonázor mnoha osob. Ty se pak pod jejich vahou čím dál tím více klonily k názoru, že není déle možné důvěřovat psanému právu. V důsledku toho rostl tlak na vytvoření mocného Německa s početnou armádou a teritoriální expanzi v Evropě i zámoří. Vše později vedlo k sjednocení Německa, závodům ve zbrojení a rozmachu imperialismu a kolonialismu. Tragickým vyústěním pak bylo vypuknutí první světové války v roce 1914.

„Tento proces byl českými i zahraničními historiky, politology a experty na dějiny mezinárodního práva doposud opomíjen, třebaže mu nelze upřít aktuálnost s ohledem na ruskou anexi Krymu, rostoucí ambice Číny, přetrvávající nestabilitu na Blízkém východě či chřadnoucí vztahy mezi EU a USA,“ dodává prof. Miroslav Šedivý.

K porušování mezinárodní práva a jeho velmi selektivnímu výkladu se vyjádřil i německý prezident Frank-Walter Steinmeier. Podle něj se svět rok od roku vzdaluje od mezinárodní mírové spolupráce, a naopak upadá do destrukce.

Pro české prostředí je důležitá skutečnost, že tento geopolitický kontext ovlivňoval vztahy mezi Němci a Čechy: v reakci na sílící panslavismus považovalo německé etnikum své slovanské sousedy za potenciální pátou kolonu Ruska. V tomto směru může projekt nabídnout nový pohled na dějiny česko-německých vztahů ve sledovaném období.

Projekt získal podporu Grantové agentury České republiky ve výši 2,5 milionu korun.

prof. PhDr. Miroslav Šedivý, Ph.D. (*1980)

Studoval na univerzitách ve Vídni, Mnichově a Newcastlu, aby nakonec v roce 2008 získal doktorát na FF UK, kde také o dvanáct let později úspěšně prošel řízením k jmenování profesorem v oboru obecné dějiny a světové dějiny. V letech 2008–2020 působil na FF ZČU, aby se poté stal kmenovým zaměstnancem Ústavu historických věd Univerzity Pardubice. Vědecky hostoval na Ruské státní univerzitě humanitních věd v Moskvě, Humboldtově univerzitě v Berlíně a opakovaně na Vídeňské univerzitě, kde také na jaře 2017 přednášel. Na podzim téhož roku vyučoval na univerzitě v Klagenfurtu, v následujícím letním semestru pak na Univerzitě v Lodži a v akademickém roce 2019–2020 byl hostujícím profesorem na Univerzitě v Hildesheimu. Je autorem anglicky psaných monografií Metternich, the Great Powers and the Eastern Question (Plzeň: ZČU, 2013), Crisis among the Great Powers: The Concert of Europe and the Eastern Question (Londýn: I.B.Tauris, 2017), The Decline of the Congress System: Metternich, Italy and European Diplomacy (Londýn: I.B.Tauris, 2018) a Si vis pacem, para bellum: The Italian Response to International Insecurity 1830–1848 (Vídeň: ÖAW, v tisku). V českém jazyce dosud vydal knihy Krvavá odyssea: Řecký boj za nezávislost 1821–1832 (Praha: Epocha, 2011), Zrod německého nacionalismu (Plzeň: ZČU, 2013), O švestky a brambory: Prusko-rakouská válka o bavorské dědictví 1778–1779 (Praha: Epocha, 2018) a jako spoluautor Egypt v době Muhammada Alího (Praha: SET OUT, 2010). Pravidelně publikuje ve sbornících, kolektivních monografiích a českých i zahraničních odborných časopisech, mimo jiné v European History Quarterly, Journal of Modern Italian Studies, Austrian History Yearbook, British Journal of Middle Eastern Studies, Middle Eastern Studies, European Review of History, Central European History, Slavonic & East European Review a International History Review. Za popularizaci historie obdržel ceny Miroslava Ivanova a Egona Erwina Kische.