Vědci z Univerzity Pardubice chtějí zjednodušit testování chutě. Pracují proto na samovyšetřovacích sadách. Díky nim a mobilní aplikaci by si měl zvládnout své chuťové pohárky prověřit každý sám doma. Vědět, jak na tom s chutí jsme, je totiž poměrně důležité. I drobné a v běžném životě nepozorovatelné slábnutí tohoto smyslu může upozornit na některá civilizační onemocnění.

Dosavadní standardní rychlé testy chutě provádějí třeba na klinice ORL pardubické nemocnice. Biomedicínský technik nejdříve namáčí vatové štětičky v různě ochucených roztocích, následně je přikládá na vyplazený jazyk pacienta.

Test absolvují například lidé trpící problémy se středním uchem. „Nerv, který zajišťuje chuť, jde přes střední ucho až k jazyku. U některých středoušních zánětů chuť nefunguje a pacient si to často neuvědomuje,“ vysvětluje přednosta kliniky ORL Jan Vodička. 

Chuť je podle něj neprávem opomíjeným smyslem. „Je to oblast medicíny, o které se málo ví. Když se kohokoliv zeptáte, jaký by obětoval smysl, většina lidí řekne, že chuť nebo čich. Jsou to smysly, které zůstávají stranou, přesto jsou pro náš život důležité.“

Kromě virových onemocnění může porucha chuti signalizovat i dlouhodobější komplikace. „Oblast chuti je velmi důležitá pro metabolická onemocnění, jako je cukrovka nebo hypertenze,“ popisuje lékař. I proto je podle něj dobré vědět, jak na tom člověk s chutí je. 

Domácí testy chuti a čichu

Lékař Jan Vodička se problematice věnuje dlouhodobě. Působí na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Spolu s kolegy si řekl, že dosavadní test chuti zjednoduší, aby si ho každý mohl udělat sám doma. 

Pandemie covidu-19 výzkum urychlila. Finanční dotace celé věci napomohla.

děkanka Jana Holá

„Kamera, která vás v aplikaci snímá, je tam proto, abychom viděli, že si test provádíte správně,“ vysvětluje lékař. Pak už jen stačí jednoduché kliknutí na tabletu a výsledky lékař vidí okamžitě na počítači. 

Už před časem odborníci z Univerzity Pardubice vytvořili podobné sady na vyšetřování čichu. Porucha těchto smyslů může být přitom jedním z příznaků onemocnění covid-19. I to se na současné práci vědců projevilo. 

„Princip je podobný. Pacient čichá k různým vůním na fixech,“ popisuje děkanka Jana Holá. „Na základě určování vůně se dá odhalit porucha čichu. Citlivost je veliká, aby se zachytila i malá porucha.“ Poruchy čichu mohou kromě covidu-19 signalizovat i vážné neurologické problémy.

Reportáž je se svolením převzatá z Český rozhlas - Radiožurnál

Své dvě kanceláře nosí v notebooku v batohu na zádech. Absolvent Fakulty filozofické, senátor za Rychnovsko a ředitel základní školy v Dobřanech Jan Grulich se v pandemii dostal do vrcholné politiky a stal se ředitelem roku. Teď chce pomoci tomu, aby vzdělání bylo v zemi prioritou.

Ředitel, učitel, spolumajitel firmy na výrobu vitaminových doplňků, senátor za Rychnovsko. Zapomněla jsem na nějakou profesi?

Je to přesně tak. Po studiích pedagogiky jsem se stal učitelem. Abych dokázal uživit rodinu, což se před lety z učitelského platu moc nedalo, tak jsem si přivydělával, jak jsem uměl. S tátou jsme založili malou rodinnou firmu, někdy jsem si přivydělával jako fotograf, jindy jako překladatel. Postupem času mě práce ve školství natolik začala bavit, že jsem přijal nabídku stát se ředitelem školy. Rodinná firma mi však ještě zůstala, ale o ni se spíše starají moje manželka, maminka a začínají v ní i děti.

Od října loňského roku jste senátorem za Rychnovsko. Jak jste rozdělil pracovní povinnosti mezi senátora a ředitele školy?

V Senátu i ve škole panuje velmi nestandardní režim. Takže svoji senátní kancelář i ředitelnu mám v batohu v notebooku a tyto online světy se velmi prolínají. Někdy v senátní kanceláři vyučuji online, někdy se v ředitelně účastním politických diskuzí a večer doma se snažím odpovídat na četné e-maily a zprávy.

Proč jste vstoupil do politiky?

Řekl bych, že politika spíše vstoupila do mě. Jako ředitel školy jsem se nedokázal smířit s tím, že vzdělání nikdy nebylo v naší zemi prioritou, byť to byla vždy předvolební mantra všech politických stran. A tak jsem se snažil volat z naší vesnické školy do světa, že něco není v pořádku. Ale velmi brzy jsem zjistil, že toto volání nikam nevede.

Tak jste se do toho vložil.

Pochopil jsem, že žijeme v systému parlamentní demokracie, a pokud chceme něco ovlivnit, je potřeba, abychom do tohoto soukolí vstoupili a vzali na sebe určitou odpovědnost. Vybral jsem si tedy demokratickou stranu, vstoupil jsem do ní, otvíral jsem vzdělávací témata… Tato aktivita mne dovedla až do Valdštejnského paláce (sídlo Senátu ČR – pozn.red).

Máte na starosti oblast školství a vzdělávání. Co jste začal ihned řešit?

Jen pro upřesnění, to senátorské křeslo je hrozně nepohodlné. Po hodině sezení už nevím, jak si přesednout (smích). Kromě jiných povinností, co jako senátor musím řešit, jsem se pustil hned do témat, kvůli kterým jsem do politiky vstoupil. Prakticky od prosince jsem se začal zabývat novelou zákona o pedagogických pracovnících. Obnášelo to mnoho schůzek, odborných posudků, expertíz. Setkával jsem se s poslanci a snažil se je přesvědčovat o ukotvení učitelského platu zákonem, aby přestalo to každoroční nedůstojné handrkování a učitelé měli jistotu.

Přesvědčil jste je?

Nakonec se to podařilo. Právě teď je tato novela v Senátu.

V Pardubicích jste studoval na Fakultě filozofické. Jaké to byly roky?

Studentská léta byla nádherná a bouřlivá. Až se divím, že jsme školu vůbec dokázali vystudovat (smích). Studoval jsem na bakaláři Učitelství německého jazyka. Magisterský titul jsem si pak dodělával v Praze, protože v tu dobu nebyl v Pardubicích vhodný magisterský obor.

Dokážete si představit, že byste učil na střední nebo vysoké škole?

Asi bych neměl problém učit na střední škole, ale už jsem si na tu naši věkovou kategorii 6 – 15 let zvykl. Ta interakce by mi chyběla.

Vaše zkušenosti z pozice učitele a ředitele vám mohou v senátorské funkci dost pomoct. Cítíte to tak také?

Moje zkušenosti jsou pro obor, kterému se chci věnovat, naprosto nezbytné. A myslím si, že to tak je dobře. V Senátu posuzujeme tolik zákonů v rozličných oborech, že je velmi důležité, aby v něm byli lidé z praxe.

Školství, respektive vzdělávání žáků je v době pandemie velmi ohrožené. Co bude žákům chybět?

Dětem budou chybět věci, které „nevygooglíte“. Tím chci říct, že určitý soubor informací, které děti ve škole memorují, tolik chybět nebude. Co ale chybět bude, je matematika, angličtina, ztráta návyků, zhoršená fyzická kondice, ukotvení rozličných dovedností plynoucí z výchov a zájmové činnosti, ztráta svalové paměti. Myslím, že se jako učitelé musíme připravit na velmi náročné období, které přijde po návratu žáků do škol. Ve třídách se ještě více ukáží rozdíly mezi žáky. Do školy se vrátí se značně nesourodými vědomostmi. A to i přes veškerou snahu pedagogů o kvalitní distanční výuku.

Co je už teď velkým problémem?

Zvyšuje se domácí násilí, deprese v dětském věku a závislosti, především digitální. Také prokrastinace a ztráta motivace ke vzdělávání.

Dá se i něco z této krizové situace vytěžit?

Paradoxně nám tato situace umožní si uvědomit nezastupitelnost učitelské profese. Ukáže nám i na další problémy výchovy nové generace, jako jsou pohybová aktivita, sociální kontakty. Upozorní na výhody, ale i nevýhody digitálního světa. Poukáže na rozevřené nůžky ve vzdělání kvůli socioekonomickým rozdílům v rodinách, nebo dokonce i celých oblastech, naznačí nám smysl či nesmysl obsahu učiva. Více diskutujeme o vzdělání, o učitelích a upozorňuje nás to na rozdílnost škol nejen ve vybavení, ale i v přístupu vzdělávání a ochotě se učit. Přes všechny problémy nám také tato doba umožnila dát učitelům velmi praktický kurz práce s digitální technikou. To by se ministerstvu školství nikdy takto intenzivně v krátké době nepodařilo.

Poukazujete na důležitost vzdělání a na to, že ze vzdělání pochází zdravotní sestry a lékaři. Univerzita Pardubice má také Fakultu zdravotnických studií a její vedení se snaží ukázat na fakt, jak jsou právě nelékařské obory důležité. Tento personál musí být vedle lékařů profesionální. Zajímáte se o všechny stupně vzdělávání v ČR?

Ano, rozhodně souhlasím. Ono se stačí inspirovat, jak to chodí v jiných zemí. Velmi často slyšíme, že je u nás nedostatek lékařů. Ale často to v jiných zemí funguje tak, že lékaři mají k dispozici právě odborné asistenty, kteří pomáhají nejen s administrativou, ale i s výkony, u kterých nemusí být lékař. Tím ušetří lékaři spoustu času.

A ano, zabývám se vzděláváním celkově. Dokonce nejen ve školních lavicích. Chtěl bych poukázat na to, že v dnešní tak rychle se měnící době je velmi důležité celoživotní vzdělávání.

Jak by mělo podle vás vypadat?

Možná nám to právě ukazuje i dnešní situace. Mohli bychom více využívat online zdroje, přednášky, diskuze, moderní platformy. Ale jde o celkové nastavení. Babičky by neměly říkat, že ten mail ani e-shop už pro ně není. Stejně tak bychom si neměli zoufat, že například v našem oboru už není práce, ale měli bychom se snažit rekvalifikovat. Můj devadesátiletý kamarád si koupil iPhone a začal se učit hrát na saxofon. Pokud se budeme vzdělávat celý život, tak si zajisté uchováme psychickou svěžest až do posledních chvil.

Jste ředitelem základní školy Trivium v Dobřanech. Když jsem se dívala na vaše stránky a profily pedagogů, hned mě napadlo: Tady skutečně platí škola hrou. Přesto – určitá pravidla a respekt na vaší škole asi panuje. Co je pro vás důležité?

Aby děti vzdělávání bavilo. A pokud je bude bavit a budou mít kladný vztah k výuce, nezadupeme u nich zvídavého ducha, dosáhnou daleko lepších nejen vzdělávacích výsledků.

Dá se škola hrou přenést i do online výuky?

Bohužel, distanční výuka nás zastihla v nedbalkách, stejně jako většinu škol. Naštěstí jsme aspoň měli náskok ve vybavení, všichni učitelé disponovali ICT technikou a většina s ní už uměla dobře. Ale distanční výuka je přece jen trochu jiná disciplína. Museli jsme se to učit všichni. Myslím si, že reagujeme rychle, naše služby a výuku neustále posouváme dopředu, ale jako zřejmě i v ostatních školách narážíme na hranici, kterou se nám nedaří prorazit. Mnoho dětí ztratilo ten „morál“ se učit, přestalo mít návyky, při distanční výuce se nesoustředí a jsou znát již obrovské rozdíly mezi pracovitými žáky a mezi dětmi, které to prostě jen flákají. Vše je velmi náročné nejen pro učitele, ale i pro rodiče a rodiny. Často proto vznikají různá napětí a komunikační problémy.

Označujete se za venkovského ředitele. To označení mě vrací do staré doby. Ale vy jste vybudoval moderní školu, o kterou je rvačka. Vlastně jste školu zachránil. To na tom byla tak bídně?

V tu dobu ano. V roce 2005 bylo ve škole 72 žáků, byla zadlužená, neměla úplně nejlepší pověst, o vybavení a zázemí ani nemluvě. A venkovským ředitelem opravdu jsem (smích). Narodil jsem se v sousední vesnici a dokonce jsem tuto školu jako žák i navštěvoval.

Dáváte si záležet na výběru učitele. Jsou ředitelé, kteří bez „varování“ pošlou rovnou z pohovoru někoho do třídy a mnohdy vykolejí i samotného učitele. Máte tyhle nápady také?

Dobrou školu dělají dobří lidé. Takže učitelé jsou pro mne to nejdůležitější a zároveň to nejcennější, co mám. A proto si vybíráme velmi pečlivě. Budoucí učitelé musí projít velmi zajímavým výběrovým řízením a opravdu musí i učit. Ale vše je připravené a o všem vědí dopředu. Překvapením je většinou pouze to, že musí strávit i velkou přestávku ve sborovně (smích). Většinou je připravím i na tuto součást výběrového řízení.

Na chodbách vaší školy mohou žáci o přestávce hrát ping-pong, fotbálek nebo bubnovat. Tohle všechno jsou schopni všichni kantoři tolerovat?

Výměnou za to, že nás při hodině na oplátku budou tolerovat žáci.

Ve výuce mobily používáte, o přestávkách jste je zakázali. Jak to funguje?

Úplně jednoduše. Přestávka je velmi důležitou součástí výuky. Děti se musí proběhnout, uvolnit, postrkat, pokecat, vyběhnout ven, kopnout si do míče, učit se sociálním kontaktům, bouchnout do bubnu, zahrát na piano, prostě vyblbnout se. A to s mobily nešlo. Tak jsme si stanovili tato pravidla a děti si na ně zvykly. Ve výuce, tedy hlavně na druhém stupni, je učíme, že jsou mobily dobrým zdrojem informací nebo výborným slovníkem.

Na Univerzitě Pardubice jste vystudoval obor Učitelství německého jazyka. Jaký k tomuto jazyku mají dnes žáci vztah?

Upřímně, povinnost druhého cizího jazyka bych na základních školách zrušil a nechal to jen jako povinně volitelný předmět. Některé děti mají problémy s češtinou a opravdu chceme, aby uměly co nejlépe anglicky, němčina je pak trochu utrpení. Pokud by však měly na výběr a určitá část by chodila například na anglické konverzace, někdo na cvičení z matematiky a někdo si zvolil němčinu, tak těch pár dětí by se ji opravdu za ty tři roky dokázalo naučit. Takto masově je to ale velmi neefektivní.

Na webu školy má každý pedagog svůj profil včetně fotky. Každý drží nějaký nápis. Kdo je vymýšlel? Autorský tým sborovny?

Každý si mohl napsat, co chtěl a co trochu charakterizuje jeho práci. Rozhodně jsme se u toho hodně nasmáli, některé nápisy jsme museli cenzurovat (smích).

Vy držíte nápis: Zajisté, pane inspektore. Jak často vás chodí někdo kontrolovat?

U nás v Orlických horách je moc hezky, tak podezírám kontroly, že si nás berou za odměnu a často (smích).

Hlásíte se k odkazu Jana Amose Komenského. Dokonce až tak silně, že místo prezidenta visí na stěnách jeho podobizna. Měly by se děti ve škole dívat na něj, nebo spíš na politiky?

Věřte mi, že bych si v ředitelně velmi rád vedle Komenského pověsil důstojného prezidenta České republiky a dětem ho ukazoval jako příkladného moudrého přátelského slušného člověka, který zastupuje naši zemi. A kéž by taková doba jednou přišla. Do té doby tam bude jenom Jan Amos Komenský.

Vizáž školy je moderní, přestože stojí více než 250 let. To je také vaše práce?

Je to především práce stavební firmy a architekta. Ale byl jsem náročný, než jsem něco schválil, a trochu jsem mu do toho mluvil.

Škola má velkou historii, přesto je dnes soukromá. A navíc se v ní neplatí školné. Jak se to stalo?

Škola stojí hned vedle dobřanské fary, kde se v minulosti scházeli nadšení obrozenci – František Hek, Magdalena Rettigová i sám abbé Dobrovský. S tehdejším farářem Zieglerem pročítali spisy Komenského, aby oživili českou vzdělanost i v horském kraji. A vzdělávání dětí sahá v Dobřanech až do roku 1680, tedy mnoho let před zavedením povinné školní docházky. Když hrozilo v roce 1996 nebezpečí, že se škola kvůli malému počtu dětí a financí zavře, místní obrozenci z Orlických hor a podhůří se opět probudili. Aby škola nezanikla, založili školu soukromou.

Soukromé školy jsou do jisté výše normativně financované státem. Takže když je dostatek dětí, je i dostatek financí. Přispívají nám i okolní obce nebo dobrovolní sponzoři z řad rodičů. Když nám při nedávné přestavbě chybělo 11 milionů korun, podařilo se nám je za jediný rok získat. Přes dva miliony jsme dostali právě od rodičů a přátel školy. Mým přáním vždy bylo, aby škola sloužila všem dětem z našeho regionu. Školné by si však mnoho rodin nedokázalo dovolit. Takže sháním finance, kde se dá.

Loňský rok byl náročný, pro vás ale úspěšný. Stal jste se senátorem i ředitelem roku 2019/2020. Čeho byste chtěl dosáhnout letos?

V letošním roce musíme hlavně všichni ve zdraví přežít. Strašně bych si přál, aby to byl úplně normální obyčejný rok. To je v tuto chvíli asi příliš troufalé a nereálné přání. Ale mám naději, že tomu snad aspoň napřesrok bude. Přeji všem hodně síly a trpělivosti.

Mgr. Jan Grulich (1975)

V roce 1998 ukončil studium na Fakultě filozofické (tehdejším Ústavu jazyků a humanitních studií) Univerzity Pardubice. Vystudoval v bakalářském stupni studia Učitelství německého jazyka. Magisterské studium personalistiky a andragogiky absolvoval na Vysoké škole Jana Amose Komenského v Praze. Absolvoval roční studium v Basileji ve Švýcarsku. Od roku 1999 učí na základní škole Trivium Plus v Dobřanech, nyní hlavně finanční gramotnost a němčinu. Od roku 2005 je ředitelem školy. V říjnu roku 2020 se stal senátorem za Rychnovsko (TOP 09). Rád fotí a má rád hudbu. Je ženatý a má tři děti.

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Čich hraje důležitou roli v sociálních vztazích a kvůli jeho absenci se dá ztratit i zaměstnání. Až dvacet procent lidí přitom trpí poruchou ztráty čichu. O jeden z pěti smyslů dočasně přicházejí i pacienti s covidem. Jak znovu začít cítit vůni? Lídr excelentního vědeckého týmu na Fakultě zdravotnických studií MUDr. Jan Vodička, Ph.D., v rozhovoru představuje unikátní projekt k vyšetření chuti v době epidemie, mluví o léčbě a tréninku čichu i jeho propojení s chutí.

Kolik lidí ročně přijde o čich?

Přibližně 20 procent lidí trpí poruchou čichu a 5 procent v populaci ztratilo čich úplně. Velká část pacientů si poruchu čichu vůbec neuvědomuje. Jedná se například o pacienty s Parkinsonovou chorobou, u nichž je porucha čichu typická, ale na vyšetření chodí zcela výjimečně.

Jak důležitý je čich pro člověka?

Obecně ženy vnímají poruchu čichu daleko intenzivněji. U kuchařů nebo degustátorů vína ztráta čichu může znamenat i ztrátu zaměstnání. Čich a chuť se uplatňují při konzumaci stravy, kdy si kontrolujeme kvalitu požívaného jídla. Čich může upozornit na nebezpečné látky v prostředí a důležitá role je také sociální. Pacienti bez tohoto smyslu nevědí, jak sami voní, nebo se nemohou zapojit do debaty o jídle a pití při společné večeři.

Čím to je, že po prodělání nemoci COVID-19 někdo ztratí čich a chuť na krátkou dobu, a jiný se s problémy může potýkat mnohem déle?

U naprosté většiny pacientů dochází k úpravě poruch čichu do 4 týdnů. U některých lidí mohou poruchy trvat déle. To je velmi pravděpodobně v důsledku rozsáhlejšího postižení čichového epitelu.

Co když se ani po měsíci čich nevrátí. Pak vyhledat odborníka?

Odborníka je ideální vyhledat, pokud poruchu čichu pozorujeme asi 4 týdny a nejsou známky zlepšení. Poruchy čichu se mohou projevovat u onemocnění COVID-19 několik dní, nicméně u části osob mohou trvat měsíce. Nejsou výjimkou pacienti, u nichž se porucha čichu po prodělání virového onemocnění upraví až po několika letech.

Zajímavé je, že řada lidí po prodělání koronaviru cítí pachy. Jak je to možné?

Přibližně 18 procent pacientů s poruchou čichu po onemocnění COVID-19 udává změněné vnímání vůní. Často je popisují jako nelibé pachy, například vůni spálené gumy. Tento jev nazýváme parosmie. Předpokládá se, že některé z čichových receptorů nefungují zcela správně a čichový vjem je tak změněný. Podle některých studií se může jednat o projev regenerace čichu.

Jak léčíte pacienty, kteří po prodělání covidu přišli o čich a chuť?

Nejdříve provedeme základní vyšetření a testujeme čich pomocí standardních metod. Na naší klinice pomocí Testu parfémovaných fixů a Sniffin‘ Sticks testu, a také vyšetřujeme chuť pomocí chuťových proužků. U nejasné příčiny vzniku poruchy čichu doplňujeme vyšetření magnetickou rezonancí a vyšetření na protilátky proti viru SARS-CoV-2. Pak navrhneme léčbu.

Když člověk ztratí čich, dojde vždy také ke ztrátě chuti?

Vztah fungování čichu a chuti je velmi úzký. Obecně u pacientů s poruchou čichu dochází i k mírnému zhoršení chuťové funkce. Důležité je, že lidé uvádějí poruchy chuti slovy, že jim jídlo chutná jinak. Často se přitom jedná o tzv. retronazální poruchu čichu.

Při polknutí stravy dochází k uvolnění pachových látek přes nosohltan do dutiny nosní. Tím se čich významně uplatňuje na čichovém a chuťovém vjemu přijímané stravy. Velmi často pak zjistíme zcela ztracený čich a zachované chuťové schopnosti. Proto se ptáme pacientů, kterým jídlo chutná jinak než dřív, zda stále cítí slanou, sladkou, hořkou a kyselou chuť.

Může člověk ztratit pouze chuť?

Poruchy chuti bez poruch čichu jsou velmi výjimečné.

Pracujete na projektu „Vyšetření chuti v době epidemie COVID s využitím telemedicíny“. Získal jste na něj i grant. Můžete jej blíže představit?

Jde o vytvoření testovacího setu pro samovyšetření chuti, který se skládá z testovacích proužků a aplikace pro telefony a tablety s kamerou. Aplikace, respektive software, bude sloužit jako interaktivní návod k vykonání samovyšetření, kontrolní prostředek správného provedení samovyšetření, prostředek pro sběr dat od vyšetřované osoby a pro stanovení výsledku vyšetření. Dále jako médium pro volitelné elektronické zaslání výsledku testu ošetřujícímu lékaři.

Na jakém principu fungují chuťové proužky?

Chuťové proužky slouží k vyšetření čtyř základních chuťových kvalit – tedy sladké, slané, hořké a kyselé. Na každém proužku, který tvoří buď filtrační papír nebo folie, je nanesena chuťová látka. Proužek si pacient přiloží na jazyk a musí uvést, jakou chuť cítí.

Jak jste propojený s Centrem transferu technologií a znalostí?

S CTTZ spolupracujeme, jejich pomoc vnímám především v oblasti zařazení výsledků naší práce do praxe a do komerční oblasti.

Jak probíhá spolupráce?

Spolupráce nyní probíhá mezioborově, tedy nejen na Fakultě zdravotnických studií, ale také se zástupci Fakulty elektrotechniky a informatiky a Fakulty chemicko-technologické. Účastní se také Pardubická nemocnice, NPK, a.s. V plánu je spolupráce s Centrem pro čich a chuť v Drážďanech a také s ORL klinikou v Ženevě. Vyšetření chuti chuťovými proužky je prováděno již mnoho let, metoda vznikla v Německu. Naším cílem je, aby si chuť mohli vyšetřovat pacienti sami a samotný postup vyšetření byl pro pacienty atraktivnější.

Mohou tyto proužky ukázat na možnost, že je člověk pozitivní na covid?

V současnosti se určitě jedná pouze o doplňkový test vyšetření u nemocných s COVID-19. Test si neklade za cíl nahradit antigenní testování nebo test PCR. Umožňuje nicméně stanovit funkci našich chuťových buněk. Poruchy chuti se objevují nejen u nemocných s COVID-19, ale také s neurologickými a metabolickými nemocemi.

Pacientům, kteří přišli během covidu o čich, doporučujete tzv. čichový trénink. Co to znamená?

V současnosti je to jediný postup, u nějž byl prokázán efekt na zlepšení čichu. Pacienti dvakrát denně volně čichají ke čtyřem vůním – růži, eukalyptu, hřebíčku a citronu po dobu několika minut. Čichový trénink je nutné aplikovat dlouhodobě, alespoň půl roku.

Dělá čichový trénink divy?

Podle dostupných studií divy dělá. Moje osobní zkušenost je taková, že záleží především na přístupu pacientů. Mnoho z nich přestane čichový trénink aplikovat po několika dnech. Čichový trénink vyžaduje aktivní přístup, který je klíčový pro účinek léčby. Nutné je také v čichovém tréninku vytrvat.

Pokud nezabere ani čichový trénink, existují léky, které stav zlepší?

U sinonazálních poruch čichu jsou účinné kortikoidy podávané do úst nebo do žíly. Nově je u těchto pacientů účinná také biologická léčba. U ostatních léků nebyl efekt spolehlivě prokázán, proto je pacientům nedoporučujeme. Zkoumaly se vitamíny, alfa lipoová kyselina, minerály (jako například zinek) a další.

Dá se operativním zákrokem ztráta čichu vrátit?

Chirurgicky lze čich navrátit pouze u části pacientů s dlouhodobým zánětem dutiny nosní a vedlejších nosních dutin. Provádí se tzv. endoskopické ošetření, kdy pod kontrolou optiky ošetříme vedlejší nosní dutiny.

Pacienti, kteří přišli o čich během života, tvrdí, že si „skrze hlavu“ dokáží vybavit chuť určitého jídla. Je to možné?

Určitě ano, čich je velmi úzce spojen s paměťovými oblastmi mozku. I po letech si lidé při určitém pachovém vjemu vzpomenou na situaci, kterou v minulosti prožili, nebo se „vrátí do dětství“ právě díky pachové stopě.

Jste lídrem excelentního týmu univerzity, čím se ve výzkumu zabýváte?

Náš výzkum se v oblasti čichu zabývá především problematikou vnímání libosti pachových látek a problematikou dýchání při čichové stimulaci, tzv. respirační olfaktometrie. V oblasti chuti se pak snažíme najít ideální metodu pro záchyt chuťových poruch. Zájem je také v oblasti sluchu a včasného záchytu jeho poruch.

Nejčastější příčiny poruch čichu

Povirové

vznikají po prodělaném virovém onemocnění horních cest dýchacích

je způsobena respiračními viry (RS viry, viry chřipky) a v dnešní době především virem SARS CoV-2, způsobujícím onemocnění COVID-19

postižen může být čichový epitel, který je napadán přímo virem (např. COVID-19), čichové nervy nebo čichová centra (např. u herpetických virů).

Sinonazální

vznikají při onemocnění dutiny nosní a vedlejších nosních dutin, nejčastěji se jedná o dlouhodobý zánět s tvorbou nosních polypů

je způsobena částečně ucpáním nosu, kdy se molekuly pachových látek nedostanou k čichovému epitelu, a částečně se jedná o zánět v oblasti čichového epitelu

Poúrazové

vznikají po úrazech hlavy, typický je např. pád na zátylek

je způsobena přetrháním nervových vláken procházejících spodinou lební nebo v důsledku kontuze (pohmoždění) v oblasti čichových center

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Na unikátní absolventské síti my.upce.cz vzniká nový Mentorský program pro absolventy Univerzity Pardubice. Nabízí pomoc a příležitost všem aktivním absolventům. Snaží se najít a nabídnout zkušené průvodce, propojuje kontakty a pomáhá absolventům v cestě za vysněnou prací. Jednoduše spojuje zkušené absolventy (mentory) s absolventy - juniory (mentees).

Díky osobní online spolupráci mohou mentoři předat své dlouholeté pracovní zkušenosti a know-how mladým absolventům, kteří hledají praxi, stáž nebo jiné uplatnění v pracovní sféře. 

Univerzita v rámci programu navázala spolupráci s primářem oddělení klinické biochemie v Nemocnici Benešov Liborem Kuboškem, který je absolventem Fakulty chemicko-technologické.  A také s IT specialistou a vývojářem Lukášem Havrdou, který je také absolventem Fakulty chemicko-technologické.  

Kontakt:

Bc. Anna Sedláková 
absolventi@upce.cz 

Etnolog a spisovatel Tomáš Boukal, působící na Katedře sociální a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, se dlouhodobě zaobírá původními obyvateli Sibiře, kterým věnoval celou řadu knih. Nejnovější z nich právě vyšla v nakladatelství Host pod názvem Cesta mrtvých.

Mezi příslušníky malého sibiřského národa Mansů, obývající povodí řeky Pelym v podhůří Uralu, se autor vypravil už několikrát a své bohaté zážitky i poznatky zúročil nejen na poli vědy, ale také coby prozaik. Kromě titulů jako Cesta lesem nebo Duch tajgy, spadajících do žánru literatury faktu, totiž napsal i skutečnými událostmi inspirovaný román Hřbitov nevěst s podtitulem „sibiřská detektivka“ a postavou českého etnologa v roli amatérského detektiva. Na pomezí non-fiction a beletrie pak lavíruje Boukalova nejnovější kniha, která nese podtitul „skutečný příběh lovce ze sibiřského národa Mansů“.

Návrat domů jako cesta do minulosti

Oním reálným protagonistou příběhu je Saša Kurikov, s nímž se autor poprvé setkal v roce 1999, kdy jednomu z posledních Mansů na horním toku Pelymu bylo osmnáct. Naposledy jej viděl v roce 2014 a krátce nato se doslechl, že byl Saša odsouzen za pokus o vraždu. Napadení přítele pod vlivem alkoholu mu nakonec vyneslo pět let v nápravné kolonii. V roce 2019, kdy jej propustili na svobodu, se však Tomáš Boukal vypravil na Sibiř příliš pozdě – namísto Saši na něho čekala jen několik měsíců stará zvěst o jeho sebevraždě. A právě lovcovy nelehké poslední roky, strávené odpykáváním trestu a následným návratem domů, se autor snažil zrekonstruovat ve své knize.

Zatímco o autorově poučenosti, co se týče pojednávaného tématu, nemůže být pochyb, jeho stylistické schopnosti přece jen nedosahují úrovně zkušeného publicisty či prozaika. Celým vyprávěním navíc prosvítá sice záslužný, ale na beletristické dílo přece jen příliš jednostranný autorský záměr, totiž vměstnat do Sašova příběhu co nejvíce prvků osobité kultury jeho lidu. Tomáš Boukal se tu opírá nejen o protagonistovo vyprávění a osobní zkušenosti, ale čerpá i z cizích výpovědí a nastudované literatury, a vedle toho si vypomáhá rovněž fabulací. Výsledný text má blízko k žánru literární reportáže a přímo vybízí k cestování prstem po mapě, která ale v knize bohužel chybí.

Kniha vypovídá o tragickém zániku jednoho svébytného světa, který zapálený český etnolog zdokumentoval nejen na stránkách několika knih, ale dokonce i formou etnografického filmu pojmenovaného taktéž Cesta mrtvých, který Tomáš Boukal natočil společně s Milanem Durňakem a který můžete zdarma zhlédnout na YouTube.

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Vltava.
autor: Petr Nagy | foto: Nakladatelství Host,archiv Tomáše Boukala
Český rozhlas Vltava

Že nemůže být výhybka chytrá? Odborníci z Univerzity Pardubice spoluvytvářejí komplexní diagnostický systém výhybek, který dokáže, že ano. Sám oznámí poruchu výhybky, a navíc přispěje ke zvýšení bezpečnosti, zlepšení údržby a sníží náklady na železniční infrastrukturu. Novinka se zkouší ve výukovém a výzkumném centru dopravní fakulty v Doubravicích, praktické testy výhybky pak na trase Praha-Ostrava.

Odborníci z Dopravní fakulty Jana Pernera vyvíjí inteligentní autonomní systém pro diagnostiku železničních výhybek. „Diagnostiku výhybek řešíme z projíždějícího vozidla, což má výhodu v efektivitě hromadného sběru dat, danou četností průjezdu vozidla úsekem i několikrát denně, a možností okamžitého porovnání stavu všech problematických prvků dopravní cesty, v našem případě výhybek,“ říká člen řešitelského týmu Ing. Martin Kohout, Ph.D., z Dopravní fakulty Jana Pernera.

Systém umožní nejen včas zachytit zhoršování technického stavu výhybky, ale také pomůže správci infrastruktury při prediktivní údržbě. To znamená, že bude předpovídat vývoj stavu konstrukce výhybky a odhalí případný problém nebo poruchu. V rámci projektu proběhne vývoj, sestavení a odzkoušení hardwarového řešení, které bude dostatečně odolné pro několikaleté použití, bude modulární a bez vlivu na provoz.

Díky novým technologiím by se výhybky nemusely kontrolovat tak často jako nyní. Výjezdy odpovědných pracovníků Správy železnic za výhybkami jsou časově náročné. „Hodnocení stavu výhybky a především odhad vývoje je dnes založen v nemalé míře na subjektivních zkušenostech a znalostech kvalifikovaných zaměstnanců ve svěřených okrscích. Nové technologie by měly správci infrastruktury umožnit centrálně koordinovaný kontinuální sběr kvantifikovatelných dat a predikci, založenou na analýze velkého vzorku dat,“ popisuje Martin Kohout.

Objem železniční dopravy, která slouží k osobní a nákladní přepravě, neustále narůstá. Její velkou výhodou je, že nezatěžuje životní prostředí. Proto je celoevropskou snahou přesunutí přeprav nákladu ze silnice na železnici, kde ovšem rozvíjející se intenzivní příměstská doprava vyčerpává kapacitu trati. Na nejvytíženějších hlavních tratích tak nákladní doprava využívá zbývající kapacitu během noci. Jakákoli výluková činnost pro údržbu či opravu trati je vždy velkou dopravní komplikací. Kontinuální online diagnostika může pomoci zamezit lokální omezení rychlosti z důvodu závad nejnamáhavějších částí výhybek, a také následné výluky na trati spojené s časově náročnými opravami. Výsledky projektu přispějí k optimalizaci časování údržbových zásahů, které by mělo vést k prodloužení životnosti výhybky, zvýšení bezpečnosti a plynulosti železničního provozu.

K testování výhybek si odborníci z Dopravní fakulty Jana Pernera vybrali hlavní koridor Praha-Ostrava. Kvůli extrémní provozní zátěži na této trati jsou schopni sledovat a analyzovat téměř celý životní cyklus výhybky. Jedna ze sledovaných výhybek je například v Moravanech u Pardubic.

Technické zázemí má řešitelský tým v rámci vlastního vývoje ve výukovém a výzkumném centru v pardubické části Doubravice, kde odborníci laboratorně testují prototypy vyvíjeného hardwaru. S vývojem hardwaru pro sběr dat a s realizací provozních měření to ovšem nemají lehké. Provozní testování komplikuje pandemická situace, během níž se omezuje rozsah železniční dopravy, vstupy do podniků a dep, konzultace s odborníky a uživateli.

„Provizorně testujeme chování zařízení a řídícího softwaru pro sběr dat i na automobilech. Dokud se ale nedostaneme do železničního provozu, není možné odhalit slabiny systému a posunout se v řešení dále. Pokud se vše podaří, bude prototyp autonomního zařízení sbírat první data o stavu výhybek na konci března,“ optimisticky uzavírá za tým řešitelů Martin Kohout.

Projekt Výhybka 4.0

řeší experti z Dopravní fakulty Jana Pernera od loňského roku. Projekt zaštiťuje Technologická agentura ČR v rámci programu Doprava 2020+. Tým řešitelů Dopravní fakulty Jana Pernera tvoří tři odborníci Katedry dopravních prostředků a diagnostiky, Oddělení kolejových vozidel: Ing. Martin Kohout, Ph.D., Ing. Aleš Hába, Ph.D., a Ing. Jakub Vágner, Ph.D. Na projektu se podílí také pracovníci ze stavební a strojní fakulty Vysokého učení technického v Brně a pardubické firmy RETIA, a.s. Hlavním řešitelem projektu je společnost DT – Výhybkárna a strojírna v Prostějově, světový výrobce výhybek, s ním kolegové z dopravní fakulty dlouhodobě spolupracují.

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

I přes nepřízeň současné "covidové doby" jsme zvládli další posun v realizaci praktické části výuky u budoucích zdravotnických záchranářů. 

Od roku 2014 je součástí studijního programu  Zdravotnický záchranář jeho praktické části i Kurz řidičských a navigačních dovedností. Součástí kurzu, jak již název napovídá, je prověření řidičských schopností skrze jízdu zručnosti nebo absolvování školy smyku. Všechny tyto činnosti se opírají o povinnou teoretickou přípravu. Zmiňované navigační schopnosti získají studenti nejen teoretickými znalostmi, ale právě při práci s radiostanicemi a nácviku orientace v terénu. To vše je základem práce s GPS souřadnicemi.

Jak ovládnout ve smyku vybavenou sanitku?
Díky stále se rozšiřující spolupráci se Zdravotnickou záchrannou službou Pardubického kraje se letos povedlo realizovat povinnou část tohoto kurzu s jejich velkým přispěním. Studenti 3. ročníku zdravotnického záchranářství si tak užili adrenalinu školy smyku v několika sanitkách vozového parku ZZSPAK. V předchozích letech byly školy smyku realizovány ve vozech osobních.

"Spolupráce s kolegy z praxe je velmi důležitá a vážíme si ji, protože vždy přispívá k dalšímu zvýšování kvality studia, a tím i vyšší připravenosti studentů do praxe," dodává Mgr. Jindra Holeková, vyučující a garantka odborné praxe zdravotnických záchranářů a záchranářka v jedné osobě. A přidává poděkování kolegovi Michalu Maškovi, externímu pedagogovi a záchranáři pardubické záchranky za skvělou organizaci celého kurzu, a také všem lektorům kurzu z řad řidičů ZZSPAK.

Rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek předal tento a minulý týden dvěma profesorům jmenovací dekrety.

Nového profesora Petra Hájka v oboru Systémové inženýrství a informatika má Fakulta ekonomicko-správní. „Profesor Hájek je excelentní vědec. Jeho výzkum snese nejpřísnější srovnání se zahraniční vědou a má velký význam pro naši fakultu i univerzitu. Jako děkan jsem hrdý, že máme na fakultě takové osobnosti,“ říká prof. Jan Stejskal, děkan Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice.

Tým odborníků o dalšího profesora se rozšířil také na Fakultě chemicko-technologické. Jmenovací dekret převzal profesor pro obor Environmentální chemie a inženýrství Miloslav Pouzar. „Jsem velice rád, že se tým odborníků na naší fakultě rozšířil o dalšího profesora. Panu profesorovi ke jmenování gratuluji a přeji mu mnoho dalších vědeckých a pedagogických úspěchů,“ říká děkan Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice prof. Petr Kalenda.

Univerzita Pardubice se rozvíjí a mění, a také její magazín má ambice být čtivější, zajímavější. Chce tady být pro všechny čtenáře na univerzitě i zájemce mimo ni.

Nové číslo univerzitního časopisu, které najdete na fakultách a v budovách univerzity a online na webu vyšlo tentokrát pod jinou hlavičkou. Změna názvu vystihuje osobnější i exkluzivní obsah, podporuje soudržnost komunity studentů i akademiků, a reflektuje také unikátnost Univerzity Pardubice. V MY UPCE najdete příběhy našich studentů, rozhovory s excelentními vědci, zprávy z univerzity i nejzajímavější životní cesty našich úspěšných absolventů.

Víte, že jeden z našich absolventů je dnes senátor, který chce zvýšit kvalitu školství, jiný řídí Národní knihovnu a mezi desítkami tisíc bývalých studentů je také zcela originální výtvarnice? To vše si lze přečíst v novém MY UPCE, jehož obálku zdobí originální fotografie kampusu.

Celý obsah nejnovějšího čísla, ale i všech dalších časopisů MY UPCE najdete rovněž v angličtině - v online verzi na webu upce.cz/en. Na další číslo MY UPCE se můžete těšit v červnu.

Přečtěte si nejnovější číslo

ONLINE

Vážení uživatelé,

Univerzitní knihovna a její pobočky na FR a FZS se otevírají od pondělí 26. 4. 2021.

Otevírací doba:  Po - Pá    9 - 15 *

* FR a FZS: přestávka na oběd od 12:00 do 12:30

Podmínky pobytu v knihovně:

1. Vstup pouze v respirátoru FFP2 a po vydezinfikování rukou.
2. Za turnikety bude každý uživatel vstupovat s modrým nákupním košíkem. Košíky jsou umístěny před turnikety. K dispozici bude i dezinfekce a papírové utěrky.
   1 uživatel = 1 košík
3. Každý uživatel bude dodržovat dvoumetrový odstup od ostatních.
4. Tisk, skenování a kopírování bez omezení (popis všech možností najdete zde).
5. Využití studijního místa za účelem studia či práce na notebooku apod. je povoleno pouze uživatelům, kteří se prokáží negativním testem na přítomnost viru SARS-CoV-2 provedeným v posledních 7 dnech, nebo těm, kteří prokáží, že v posledních 90 dnech prodělali laboratorně potvrzené onemocnění covid-19 či mají potvrzení o očkování proti covid-19, a to na základě Opatření rektora č. 3/2021.

Další podrobnosti k provozu poboček, objednávání, půjčování a vracení viz https://knihovna.upce.cz/uk/koronavirus-provoz.