Po tragických událostech na FF Univerzity Karlovy jsme v situaci, která může představovat velký nápor na psychiku. Tato mimořádná zátěžová situace může vyvolávat řadu otázek, pocitů a potíží, které mohou přicházet také s odstupem času. 

Víme, že je to nyní náročné období a je pro nás velmi důležité říct, že jsme v tom s Vámi. Můžete se obrátit na pomoc našich nebo celostátních odborných pracovišť, kde najdete pomoc a porozumění v takto nelehké situaci.

Poradenské pracoviště APUPA

Celostátní krizové linky

Níže naleznete podpůrné a informační materiály vydané Národním ústavem duševního zdraví, které můžete použít pro osobní potřebu nebo je volně šířit na Vašich pracovištích. 

Poradenské pracoviště APUPA

Be SAFE @ UPCE!

Studenti a zaměstnanci se mohou opět potkat s rektorem UPCE prostřednictvím pravidelného online chatu. 

Máte otázku k dění na naší univerzitě, ke vzdělávání nebo ke studiu? Chcete něco navrhnout nebo se dozvědět? Připojte se 16. ledna a ptejte se na to, co vás v souvislosti s univerzitou zajímá. Rektor prof. Libor Čapek bude živě odpovídat na dotazy zaměstnanců a studentů. Otázky lze pokládat v úterý už od 8.00 na níže uvedených odkazech.

• Zaměstnanci
• Studenti

Rektor bude odpovídat online od 14.00 do 15.00. 

Využijte příležitost a chatujte s rektorem UPCE. 

Cestují společně už od vysoké školy. Zdravotnický záchranář Martin Suchý a záchranářka Kristýna Svobodová, absolventi Fakulty zdravotnických studií jsou právě na cestě kolem světa. Vše přitom odstartovala jedna barevná stěna v bytě.

Kdo přišel s tímto nápadem? 
M: Oba jsme měli odjakživa nápad objet svět. Byl to sen. Já jsem to chtěl absolvovat s kamarádem na kole a Týna zase pěšky.
K: Takže jsme to trochu poupravili. Kamaráda jsme vyškrtli, a to kolo taky. Pak jsme si v bytě natřeli jednu stěnu tabulovou barvou. Na ni jsme nakreslili mapu světa, kde jsme si vyznačili trasu.

Kam jste vyrazili jako první? 
K: Začali jsme v Nepálu, protože oba milujeme hory. Nepál je dost náročný, takže jsme potřebovali místo, kde si odpočineme. Pokračovali jsme proto do Thajska. Potom jsme nevěděli, kam dál, protože jsme původně chtěli do Vietnamu, ale zjistili jsme, že tam prší. Nakonec jsme jeli do Laosu. Z něj jsme se opět vrátili do Thajska a přeletěli na Filipíny, odkud jsme se přesunuli na Nový Zéland, kde jsme zakotvili na delší dobu. 

Taková cesta se zdá být finančně náročná. Vyděláváte si i v průběhu, nebo máte našetřeno? 
M: Při cestování člověk nikdy neví, co bude pozítří. Musí se to plánovat a přemýšlet. První část cesty jsme hradili především z úspor, vyděláváme až teď na Zélandu. 
K: Dalo se to zvládnout, protože jsme si pomáhali dobrovolničením. Na platformě WorkAway místní nabízejí ubytování a jídlo za to, že jim pomůžeš. Cílem je propojení s komunitou a pomoc místním. Pomáhali jsme třeba zrenovovat hotel. Někteří byli tak štědří, že nám půjčili skútr. Hodně nám to pomáhalo snížit náklady. Využili jsme to třeba v Thajsku a v Laosu.

Kde pracujete na Novém Zélandu? 

K: Nejvíc se dá vydělat na farmě, proto jsme tam na dva měsíce jeli sbírat kiwi. Na Zélandu nám už došly peníze, protože jsme si koupili obytnou dodávku, ve které plánujeme celý rok žít. 

Na Zélandu jste ještě neskončili, ale přitom jste najednou v Pardubicích…
K: Vdávala se mi sestra, a ještě další dva kamarádi. Takže jsme přijeli na tři svatby, což je perfektní důvod, proč přijet domů. Na Zélandu máme Working holiday víza, která platí celý rok. Přijeli jsme tam letos v březnu a už se tam zase vracíme zpět. Teď se ale chystáme na jinou práci. Směřujeme do lyžařského střediska, protože je tam nyní zima. Tam budeme obsluhovat sněžná děla a dostaneme skipas na sezónu. 

Co plánujete, až vám víza skončí? 

K: Nový Zéland zřejmě kvůli práci nestihneme procestovat celý. Uvažujeme proto, že na ostrovech zůstaneme ještě další rok, pokud to půjde. 
M: Working víza jsou jen na rok. Ale je možné, že vám atestovaný zaměstnavatel nabídne pracovní víza, která jsou na delší dobu. Pak bychom se rádi vrátili k profesi záchranáře, kterého jsme vystudovali. To na Zélandu kvůli neuznávání evropských diplomů nejde, ale v Evropě ano. V úvahu přichází třeba Island, kde angličtinu berou a jsou tam slušné platové podmínky. 

Ještě tu nezazněl jeden kontinent – Amerika. Ta vás neláká? 
M: Právě že láká. Jak Jižní Amerika, tak Kanada. Do Kanady bychom mohli také použít Working holiday víza. Takže to taky připadá v úvahu. 

Cestovat jste začali už na vysoké škole díky programu Erasmus+ . Kam jste vyrazili?
K: Já jsem byla ve druháku ve Finsku, a pak jsem to Martinovi doporučila. On jel na Maltu. Po skončení studia jsme jeli společně na absolventskou stáž do nemocnice do turecké Ankary.

M: Snažili jsme se dostat na oddělení intenzivní péče. I když jsme to měli domluvené, nakonec to bylo jinak. Nejdřív jsme jezdili sanitkou přes město s důchodci.  Pak jsme měli urgentní příjem pro dospělé, což bylo zajímavější, i když nás tam nenechali moc věcí dělat. Problémem byla jazyková bariéra, protože lidé v Turecku neumí příliš anglicky. 

Jaký je rozdíl mezi zdravotnictvím v Turecku a u nás? 
K: Mají tam o dost méně prostředků a financí. Na dětské oddělení urgentního příjmu sanitka jednou dovezla dítě se zlomenou rukou. Oni pro něj ale neměli dlahu, takže to dítě mělo ruku přikurtovanou k nějaké poličce. 

A ve srovnání třeba s Finskem? 
K: Nesrovnatelné. Když jsem přijela do velké nemocnice ve finském Turku, připadala jsem si jak v obchodním centru. Byly tam nainstalované výstavy, všechno moderní a krásné, vůbec ne jako v nemocnici. Vše bylo navíc skvěle vybavené, každá sestra měla svůj počítač. Myslím ale, že už jsme v Česku dost věcí v tomto směru posunuli. 

Můžete srovnávat i s českými nemocnicemi, protože jste hned po státnicích nastoupili na ARO do nemocnice v Hradci Králové… 
M: Na to mile vzpomínáme. K této práci jsme měli také částečné úvazky na dispečinku v Pardubicích, na záchrance v Chrudimi a záchranné službě Královehradeckého kraje. Dokonce se nám na cestách stalo, že se nám zdály sny o práci na našem oddělení. V jednu noc, a dokonce oběma najednou. 

Byl v tu chvíli vůbec čas na cestování? 
K: První velkou společnou cestu jsme absolvovali po státnicích. Jeli jsme na měsíc na Island. To jsme ještě byli takoví ti chudí studenti, kteří měli na účtu čtyři tisíce, a jeli jsme do nejdražší země v Evropě. Letenku nazpátek jsme si kupovali až tam. Mysleli jsme si, že si tam na ni vyděláme. To ale neklaplo. S batůžkem jsme stopovali okolo celého Islandu, spali jsme ve stanu, mokli jsme. Ale bylo to super. Pak jsme začali pracovat v Hradci a cestování se trochu zjednodušilo. Když má člověk příjem a nemá děti, dá se toho podniknout spoustu. Během covidu jsme jeli na Kostariku. Tou dobou bylo vše zakázané a my do poslední chvíle nevěděli, jestli odletíme. Na letišti ve Vídni jsme si museli pár hodin před odletem dělat test, aby to časově vyšlo i s přestupem. To byl punk. Pak to zase vypadalo, že se nedostaneme nazpátek do Evropy. 
M: Podmínkou pro návrat byl antigenní test. Jenže ty v Kostarice ještě nebyly. Takže tam přilétala plná letadla a odlétala prázdná. Lidé museli vymyslet, jak to udělat. Někdo se dostal zpět přes jiné země, ale my jsme nakonec zjistili, že v hlavním městě je jedna nemocnice, která už testy má. Po Kostarice jsme byli ještě v Kyrgyzstánu, na Srí Lance a přešli jsme Pyreneje. I tak nám to nestačilo…

Na cestách určitě zažíváte neuvěřitelné věci. Je pravda že na Islandu dělají pivo z mechu? 
K: Je to dost pravděpodobné, protože tam nic jiného neroste. 

Slyšel jsem, že když na Islandu spadne strom přes cestu, tak si řidiči z protějších stran silnice vymění klíčky a pak si je někdy vrátí. Vystihuje to mentalitu Islanďanů?  
K: Tam žádné stromy nejsou. Jediný les na Islandu je v jednom národním parku. Říká se takový vtip: „Co máš dělat, když se ztratíš v islandském lese? Postav se a rozhlédni se.“

V Kyrgyzstánu jste prý jezdili taxíkem nebo spíš na koni?
K: Je to chudá, post-sovětská země, která sousedí s Čínou a začínají tam Himaláje. Je pravda, že tyto typy dopravy tam fungují. My jsme si vzali taxíka na 300 kilometrů tam a 300 kilometrů zpátky a ani nás to nestálo moc. Díky pandemii jsme navíc byli skoro jediní turisti. Všude nás vítali, fotili si nás. Miluju koně a těšila jsem se, že na nich budeme jezdit. Problém je, že Martin se koní bojí. 
M: Co kdyby mě kousl? 
K: Ale překonali jsme to, na nějaké dny jsme si koně půjčili. Oni tam nic moc neřeší, nepošlou s vámi průvodce. Jen se zeptají: Umíš řídit koně? Ano, tak jeď.
M: Někdy to dopadlo tak, že Týna jela a můj kůň si žvýkal trávu a vůbec nechtěl pokračovat. Žádný respekt! Jen jsme stáli a on se hodinu pásl. Nakonec pro mě musela přijít místní odtahovka. To byli dva jedenáctiletí kluci na oslech, kteří mě z toho koně posadili na osla a konečně jsme jeli. 

Jaké máte zážitky ze Srí Lanky? 
K: Přijeli jsme tam asi měsíc předtím, než přišla ekonomická krize a stát musel vyhlásit bankrot. Ale nepoznali jsme nic. Jen pár dní před odjezdem jsme se dozvěděli, že dochází papír a palivo a možná se nedostaneme na letiště. 
K: Jinak byla Srí Lanka krásná. Surfuje se tam, to já teda nedělám, protože se bojím žraloků. Takže jsme u moře vydrželi jen pár dní a pak jsme se vydali do vnitrozemí na čajové plantáže. Cesta místními autobusy byl asi nejvíc adrenalinový zážitek. Ti řidiči jsou šílení! Na klasickou dvouproudovku se vejde cyklista, motorkář, vedle toho auto a pak to předjíždí náklaďák. A to samé z druhé strany. Ale oni mají sošku Buddhy. Když předjíždějí a troubí, Buddha je chrání. 

Autobus vás evidentně dovezl? 
K: No právě nedovezl. Jak řidič hodně túroval, tak mu v půlce cesty vysadil motor. Hodinu a půl se v tom hrabal, pak jsme popojeli pár kilometrů a zase to začalo čoudit. Všechny nás vyhodil z autobusu, že přijede nový. Ale víme, jak to funguje. Takže jsme pokračovali stopem. 

Spali jste v hotelu, nebo někde v přírodě? 
M: S Týnkou by to v přírodě moc nešlo, protože se bojí hadů. 
K: Já se bojím skoro celé živočišné říše. Na Srí Lance jsme ubytování dost střídali. Je to tam levné, takže si člověk může dovolit i hotel s bazénem. Byli jsme ale i v místech, kde žádný hotel nebyl, takže jsme zažili i low cost ubytování u někoho doma. 

A čaj na Srí Lance? 
K: Naučili jsme se tam pít černý čaj s mlékem, to tam opravdu frčí. Čajové plantáže jsou nádherné, nachází se ve svazích v horách. Zelené plantáže, do toho mlha a ty sběračky čaje, to byl asi nejhezčí zážitek z celé Srí Lanky. Čajové dýchánky jsme si potom několik měsíců užívali i doma. 

Oba jste absolventi Fakulty zdravotnických studií, kde jste studovali obor Zdravotnický záchranář. Proč jste si vybrali právě tento obor?  
K: Celé dětství jsem byla u vodní záchranné služby a líbilo se mi to. Tak jsem si říkala, že bych mohla navázat. Chtěla jsem být venku a nebýt v kanceláři. 
M: Já jsem nejprve začal jako kuchař, ale pochopil jsem, že nechci být 12 hodin zavřený ve čtvercové místnosti s jedním oknem a grilem za zády. Chtěl jsem dělat něco, co bude venku a co nebude monotónní a stereotypní. Tak jsem hledal, a nakonec našel tento zajímavý obor.

Kdy jste se dali dohromady?
M: Byli jsme spolužáci. V prvním ročníku jsem si prohlédl holky ve třídě a řekl jsem si: „Tuhle ne, tuhle teda nechci na krk“ (úsměv). 
K: Nejdřív jsme byli kamarádi a ve druháku jsem se sestěhovali se spolužáky do společného bytu. No a ve třeťáku jsme se u Martina v pokoji učili na zkoušku a už jsem tam zůstala. 

Studium jste skončili před čtyřmi lety, jak na něj vzpomínáte? 
K: Máme úplně perfektní zážitky a moc rádi vzpomínáme. Měli jsme super třídu, ve které nás sblížilo to, jak to bylo těžké. Jak jsme se cítili marní na zkouškách, modelovkách a na praxích. Ta bezmoc nás všechny hodně sblížila a byli jsme taková jedna rodina. Také máme hodně zážitků z kurzů, jako byl lyžařský kurz, záchrana na horách, letní kurz na horách, potápění, kurz řízení.

Takže byste Fakultu zdravotnických studií doporučili i dalším? 
M: Určitě! Já jsem nikdy nebyl studijní typ a to, že jsem šel na vysokou byla víceméně náhoda. Ale teď zpětně ty studijní roky označuji jako nejlepší období života. Bylo to fakt super. 
K: Měli jsme skvělé učitele, kteří nás na zkouškách nakonec podpořili. A těch akcí se účastnili s námi. 

Text: David Žáček, Adéla Korečková   Foto: Jan Chlad, archiv Kristýny Svobodové
Ilustrace: Veronika Beňová

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě

Česká konference rektorů, jejíž místopředsedou je rektor Univerzity Pardubice Libor Čapek, vyjadřuje své poděkování všem, kdo projevili a stále projevují podporu studentům a zaměstnancům Univerzity Karlovy. 

Česká konference rektorů se důrazně ohrazuje vůči výstupům poslance SPD Jiřího Kobzy, které zveřejnil na svých sociálních sítích dne 28.12.2023. Poslanec Kobza si ve svém příspěvku mimo jiné pokládá sugestivní otázky „… co se vlastně na FF UK učí? Jaký indoktrinační program nenávisti tam běží? Jakou roli v tom hrají neziskovky? Je snad v přípravě další střelec?“.

Česká konference rektorů považuje tento příspěvek poslance Parlamentu České republiky za naprosto šokující, překračující hranice slušnosti, morálky, dobrých mravů, ale i hranice lidskosti. Zástupci vysokých škol plně respektují právo kohokoliv na vyjádření názoru, ale i toto právo má své hranice, kdy tou první by mělo být vlastní svědomí a tou nejzazší pak právní předpisy státu.

Poslanec Kobza účelově zneužívá situace a na svých sociálních sítích šíří nenávist a konspirace. Je smutné, jakým způsobem a kam až je schopen dojít tento poslanec ve své sebepropagaci bez ohledu na to, kolik životů bylo zmařeno a kolik utrpení bylo tímto hrůzným činem způsobeno desítkám, spíše však stovkám lidí.

O to více chce Česká konference rektorů vyjádřit poděkování všem institucím a občanům, kteří vyjadřují podporu Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a celé Univerzitě Karlově, a to nejen slovně, ale i činy. Občané v rámci k tomuto účelu vyhlášených sbírek darovali finanční částku, která pomůže pozůstalým, obětem a dalším potřebným, jimž do života zasáhla tato tragédie.

Vysoké školy cítí sounáležitost s Univerzitou Karlovou a nabízejí jejímu vedení své prostory, technické vybavení a vše potřebné pro to, aby Filozofická fakulta Univerzity Karlovy mohla postupně obnovit svůj akademický život v nadcházejícím semestru.

Česká konference rektorů je přesvědčena, že zlu, které zasáhlo Univerzitu Karlovu, nelze ustupovat a že se nám všem společně podaří toto těžké období překonat.

V Praze dne 29. prosince 2023

Za Českou konferenci rektorů

Doc. Ing. Zdeněk Horák, Ph.D.
místopředseda pro oblast vzdělávání

Zdroj: https://www.crc.muni.cz/dokumenty/usneseni/prohlaseni-ckr-k-vyjadreni-poslance-spd-jiriho-kobzy

Za Oddělení HR Award (OHRA-OLZ) si Vás touto cestou dovolujeme informovat, že od 2. 1. 2024 můžete nově na Intranetu v levém sloupci a na vnějších webových stránkách v sekci Univerzita -> Život na UPCE najít záložku SAFE UPCE. 

"SAFE UPCE" je zaštiťující pojem, jež v sobě integruje témata z oblasti standardů etického chování, péče o studující a zaměstnané, dále i problematiku nediskriminace, inkluze a rovných příležitostí. Je to koncept sociálního bezpečí na Univerzitě Pardubice, který má za cíl vytvářet takové pracovní a studijní prostředí, které rozvíjí pozitivní, respektující a kolegiální vztahy. 

SAFE UPCE nově tematizuje myšlenku sociálního bezpečí v univerzitním prostředí a integruje ji do chodu Univerzity Pardubice jako jednu z jejích priorit a klíčových předpokladů pro budoucí rozvoj. 

Aby hodnoty spojené s konceptem sociálního bezpečí nezůstaly pouhou deklarací, připravujeme řadu přednášek a školení, která budou tuto ideu i související problematiku tematizovat a podněcovat celouniverzitní diskusi. Důraz na budování sociálně bezpečného prostředí se odrazí také v definování nových postupů (např. vznik pozice ombudsosoby na UPCE) a v revizi stávajících dokumentů (např. Etický kodex aj.).  

Více informací k sociálnímu bezpečí na UPCE naleznete v záložkách na intranetu a na vnějších stránkách. Obsah budeme průběžně aktualizovat. V tomto týdnu připravujeme spuštění anglické verze.

Na sociálních sítích, v novinkách na Intranetu a na vnějším webu Vás budeme průběžně informovat o připravovaných událostech, novinkách a akcích v rámci SAFE UPCE. Zveme Vás i na sledování podcastu UPCE on AIR, kde v průběhu ledna vyjde podcast právě na toto téma. Více o SAFE UPCE najdete i v jednom z dalších čísel časopisu MY UPCE.

Podívejte se i na naše promo video na YOUTUBE.

Své náměty, dotazy a připomínky k problematice sociálního bezpečí můžete směřovat nově i na emailovou adresu safe@upce.cz.  

Budeme velmi rády, pokud nám sociální bezpečí na Univerzitě Pardubice pomůžete tvořit a rozvíjet i Vy! 

Veronika Lacinová Najmanová, metodička pro oblast sociálního bezpečí a rovných příležitostí

Původně chtěla restaurátorka Zuzana Auská pracovat s papírem. Teď je ráda, že se jí na Fakultě restaurování dostal do rukou kámen. Prodlužovat život památkám ji nesmírně baví. Od začátku až do konce celého procesu. Občas dokonce rozlouskne nějaké tajemství, které památka ukrývá. Jako v případě sochy Krista v Kutné Hoře.

Socha Krista z Kutné Hory byla Vaší první samostatnější akcí. Jak na to vzpomínáte?

Vzpomínám na to moc ráda, jelikož jsem si sochu velmi oblíbila a byla to také moje závěrečná práce. Byl to takový nešťastník, seděl s hlavou v dlaních. Pracovně jsme mu říkali „Kristus u zubaře“.

Socha se v poslední době stala poměrně populární...

Ano, ona se tak trochu nepatřičně ocitla na ochozu, kde si k ní lidé přisedají a fotí se s ní a fotky dávají dokonce na Instagram. 

Socha se nevrátila na své původní místo?

Nevrátila, protože nemá jasný kontext, byla ve sbírkách kostela, ale přesně se neví, jaké je její původní umístění. Dost možná je zrušené, protože tento ikonografický typ sochy býval v kostelích posazený na vršku sloupu. 

Co dalšího jste o soše zjistila?

V průběhu let se proměnilo její vyobrazení. Původně to byl Ježíš Kristus, který rozjímá. Ale poslední vrstvy, které se na soše objevily a které se na ni dostaly zřejmě na počátku 20. století, z něho udělaly Ježíše Krista trpícího, který má na těle zřetelné rány po ukřižování. 

Jak jste k tomuto došli?

Díky jednotlivým barevným vrstvám, které jsme postupně odkrývali. Na obdobných sochách bývá od tří do patnácti vrstev různých úprav. Tady byly čtyři. A právě překrýváním původních vrstev změnila socha význam, který na svém začátku původně měla. 

Skrývají v sobě památky vždy nějaké tajemství?

Ano, není to úplně neobvyklé. I když například u sochy Krista v Kutné Hoře jsme nakonec nedokázali vše úplně přesně rozklíčovat. Museli bychom v odstraňování vrstev ještě pokračovat. 

Utkvělo vám v hlavě nějaké další tajemství?

Třeba restaurátorský průzkum kamenné barokní sochy sv. Václava z Lažan. Ten přinesl nové poznatky o životě jejího autora, sochaře Georga Vattera. Vyučil se v Praze, později odešel do Budyšína a posléze vstoupil do služeb polského knížete Lubomirského. Podle dostupné literatury se v tento moment cesta Georga Vattera ztrácí. Objev jím signované sochy sv. Václava z roku 1735, navíc ve východních Čechách, byl proto velmi překvapivý. Jak se socha, popřípadě její autor vyskytli v malé vesničce ve východních Čechách, se zjistit nepodařilo a v životopise George Vattera tak přibylo téměř deset let, kdy se pohyboval a tvořil neznámo kde.

Socha císařovny Sissi, na které jste pracovala, nějaké tajemství také měla? 

Tam byl zajímavý především příběh celé sbírky uměleckých děl, mezi něž tato soška patřila. Kolegové z muzea v Prešově Ľudmila a Jakub Šnajderovi připravili výstavu NEVRÁTENÉ o ztracených předmětech maďarské rodiny Andrássy. Díky rozsáhlému historickému průzkumu dali dohromady alespoň část rozsáhlé sbírky této šlechtické rodiny a vrátili je tak alespoň dočasně na jejich původní místo do kaštieľa v Humennom.

V jakém stavu socha císařovny byla, když se vám dostala do rukou?

Sádrová socha císařovny Sissi byla hodně poničená, měla ulomenou ruku a pejsek u císařovniných nohou neměl hlavu, takže jsem tyto části doplňovala. Kvůli restaurování mě právě oslovilo prešovské muzeum. Chtěli sochu zahrnout do výstavy.

Vždy se chybějící části soch doplňují?

U soch se to dělá často. Je možné prezentovat je jako torza a nedoplňovat je, což je zcela relevantní přístup. Záleží, co je to za objekt. Na takovém rozhodnutí se podílejí také památkáři, pokud je to zapsaná památka, je-li ve sbírce muzea, pak jeho pracovníci a mnohdy také investor. Důležité je i doporučení restaurátora. Někdy je požadavek jasně daný od zadavatelů a vy potom řešíte, zda to je, či není možné.

Jak se vám pracuje v terénu?

Je to náročné, ale zajímavé. Líbí se mi na tom, že se dostanu do míst a do situací, kam bych se jako běžný turista nejspíš nedostala. Je to jiný typ zážitku. Na místě strávíte určitý čas a přiroste vám k srdci. Ať už chcete, nebo nechcete.

Co se vám takto vepsalo pod kůži?

S kolegy jsme poslední dobou trávili hodně času v okolí Králík. Mají tam úžasnou přírodu, zároveň to tam působí docela opuštěně. Těžko říct, jestli bych se do takových míst vůbec někdy podívala, kdybych neměla možnost tam restaurovat.

O jaké památky jste tam pečovala?

Zásadně jsem se podílela na restaurování Kalvárie v Heřmanicích, která již ztratila svou původní barevnost, a bylo potřeba ji obnovit. Pečovala jsem také o mramorový kříž v Dolní Hedči, který se nachází v polích naproti klášteru. Zrovna tento objekt jsem měla v ateliéru, ale prostředí jsem si užila při osazovacích a finálních pracích. Bylo to zatím asi nejhezčí místo, kde jsem restaurovala. Je tam opravdu krásný výhled na klášter i na město Králíky.

Chodí vás při práci okukovat místní obyvatelé?

Jasně, pro místní jste většinou atrakce, chodí za vámi, vyptávají se, zajímají se. To je na jedné straně sympatické, zároveň to na vás klade určité nároky. Navíc záleží, kde zrovna pracujete. Když jste na nějakém frekventovaném místě a lidí je za den hodně, může to být i trochu nepříjemné. Ale když se mě někdo sem tam zeptá, jsem vlastně ráda. Těší mě, že lidé mají o moji práci zájem. 

Jak vaši práci vnímají?

Že se sochy i další objekty opravují, je obecně vnímané pozitivně. Jsou součástí krajiny, lidé jsou na ně zvyklí a uvědomují si, že chátrají, ale mají to tak trochu na pozadí. Když se potom okolo sochy něco děje, přitáhne to zpátky jejich pozornost. A když vidí, že provádíte konkrétní zásah, jsou zvědaví, jak to dopadlo. Chápu, že pro ně někdy dočasná proměna objektu nemusí být srozumitelná. Když je na soše třeba zrovna aplikovaný odsolovací zábal, často se lidé vyděsí, že už to tak zůstane. Myslím, že by si restaurování zasloužilo víc vysvětlovat. Je to taková tichá profese.

Nedávno jste se vrátila z Kácova, proč jste tam byla?

Pracujeme tam jako Fakulta restaurování v barokní kapli na zámku. Dochovaly se v ní barokní štuky s původní polychromií. Je to úžasná, jedinečná věc. Naši studenti magistra i bakaláře tam provádějí restaurování. Bakaláři mají na starosti nástěnné malby a magistři 3D objekty, tedy polychromované štuky. Já jsem doprovázela naše magistry z oboru restaurování sochy. 

Budete se tam ještě vracet, nebo už máte hotovo? 

Budeme tam jezdit do začátku prosince, pak se práce kvůli zimě přeruší a vrátíme se tam zase na jaře. Studenti teď mají práci v ateliéru. 

Jak to mají vlastně restaurátoři v zimě? Je to pro vás období pracovního klidu? 

Často se většina prací přerušuje. Zima je obecně pro restaurátora složitější. Když už je zkušenější, práci a čas si umí zorganizovat a dokáže si na toto období sehnat vhodné projekty. Buď si sochy převeze do ateliéru, nebo najde takové objekty, na kterých se dá restaurovat i během zimy. To je možné například na zámcích, které naopak třeba uvítají, že se pracuje mimo hlavní návštěvnickou sezonu.

A co vy jako restaurátoři soch?

Sochařské práce jsou poněkud specifické. Většinou se jedná o venkovní sochy, venkovní objekty, které se restaurují na místě, a tak většina prací probíhá během sezony, to znamená zhruba od března do listopadu. Restaurování je navíc často navázané na různé dotační programy, které většinou končí na podzim.

Můžete si i přesto převézt některé objekty do ateliéru? 

Ano, například ty z muzeí nebo sochy, které se demontují, pokud je to třeba. V případě, že sochu budete rozebírat, bude se tvořit nový základ a potom znovu osazovat, si ji můžete převézt a pracovat na ní přes zimu v ateliéru. Záleží také na domluvě s vlastníkem. Když není potřeba sochu demontovat, restauruje se in situ, tedy na místě.

Čím si vás kámen vlastně získal? 

Původně jsem chtěla jít na restaurování knih na naší Fakultě restaurování. K práci se sochami mě ale přivedl můj strýc, který je sochař. Přišlo mu, že mi modelování jde, a tak mě poslal do Litomyšle na sochu. Já mu tehdy neodporovala a jsem ráda, že jsem tady. Hodně mi pomohl s přípravou na přijímací zkoušky.

Jak vaše příprava probíhala?

Modelovala jsem kopie, například hotových odlitků, zátiší a potom portréty. To je také klasická příprava, která probíhá i u nás na fakultě v ateliéru výtvarné přípravy. Když se k nám hlásíte, musíte dodat své práce a prokázat, že máte určitou úroveň. Studenti z výtvarných škol mají portfolio již hotové, ostatní to mají složitější a musí si ho připravit sami. 

Nyní na Fakultě restaurování působíte, a dokonce pokračujete v doktorském studiu…

Když jsem skončila magisterské studium, navazující doktorské ještě nebylo otevřeno. Můj vedoucí Jakub Ďoubal mi navrhl, abych na fakultě zůstala jako asistentka a podílela se na vědeckých projektech. Mně se to prostředí moc líbilo a když jsem později dostala možnost přihlásit se na doktorát, tak jsem ji využila. Pokud v oboru chcete zůstat a účastnit se vědeckých projektů, je lepší si vzdělání rozšířit.

Čím se v rámci doktorského studia zabýváte?

Věnuji se retuši polychromovaných soch umístěných v exteriéru. Povrchovými úpravami soch a jejich barevností se zabývám již od magisterského studia. V rámci doktorátu zkoumám, jak odolné jsou materiály používané pro barevné retuše ve venkovním prostředí. Jedná se o laboratorní experiment, zkoumané materiály nebudeme aplikovat na reálné objekty. Ale ve své praxi zkouším některé prostředky aplikovat i na restaurovaná díla. 

Čím práce na objektu začíná?

Ještě předtím, než je zakázka vysoutěžená, proběhne průzkum objektu a je stanoven záměr restaurování. Když pak zakázku jako restaurátor získáte, znovu začínáte tím průzkumem, ale už máte na čem stavět. Vycházíte z průzkumu zachovaného stavu a požadavků investora, případně upřesníte koncepci zásahu. Ta se odvíjí od stavu památky. Někdy se jedná pouze o rutinní zásahy, jindy je práce složitější.

Co vám takový průzkum o památce řekne?

Může nám říci, jestli je v objektu nějaké poškození, které není na první pohled zřejmé. Pro kamenné památky je typické, že v nich mohou být obsaženy vodorozpustné soli, které objekt významně poškozují. Že tam jsou, můžeme odhadovat i podle vzhledu objektu. Vždy se totiž začíná vizuálním průzkumem.

Co zachytnete už pouhým okem?

Že se na objektu například vyskytují výkvěty solí. Když existuje podezření na přítomnost solí, odeberete vzorky a pošlete je na analýzu do laboratoře. Podle toho, zda je, či není objekt opravdu zasolený, se rozhodujete o dalším postupu. Samotné odsolování je poměrně náročná operace. Jeho výsledky nemusí být navíc na první pohled moc vidět, ale objektu snížení množství solí může velmi pomoct. Pokud by k odsolení nedošlo, v budoucnu by mohlo docházet k dalším problémům. Odběr vzorků se dělá například i při průzkumu barevných vrstev. Obecně jde o chemicko-technologický průzkum. Posledním krokem pak je umělecko-historický průzkum.

Ten vám pomůže zasadit památku do kontextu?

Ano, s pomocí archiválií a literatury. Je časté, že se s objekty v minulosti hýbalo. A občas se nám podaří objevit nějaké neuvěřitelné pozadí nebo zajímavost. S tímto průzkumem nám hodně pomáhá naše katedra humanitních věd. Jsou hodně znalí, takže nám spoustu věcí dokáží objasnit, případně poradí, kde se máme porozhlédnout. To je pro restaurování zásadní věc. My vždycky zdůrazňujeme, že je to interdisciplinární obor a konzultace s dalšími odborníky je opravdu důležitá.

Vyžaduje každá památka přibližně stejný čas na péči?

Záleží na jejím stavu a také na tom, co je cílem zásahu. Taková standardní doba zásahu v případě obvykle velké sochy s podstavcem je třeba měsíc intenzivní dennodenní práce. Ve skutečnosti to však trvá déle, protože vznikají technologické pauzy, takže celkově se zásah provádí například tři měsíce. 

Stává se, že se něco nepodaří tak, jak jste očekávali?

To se stát může, protože každý objekt je jedinečný a nejde vše stoprocentně predikovat. Snažíme se tomu co nejvíc předejít právě tím, že provádíme hodně zkoušek. Předchází každému kroku u materiálů, které budeme používat. Tento postup nám na začátku výzkumu pomůže vydefinovat riziko nezdaru. Právě proto, že se jedná o cenné objekty, jsou dílčí zkoušky velmi důležité. Procesy je nutné racionalizovat. 

Vnímáte svou práci jako poslání?

Svým způsobem ano. Snažíme se dílům život prodloužit. Restaurování je velice specializovaná činnost, ale docela nákladná, protože je pracná. Má práce mě opravdu naplňuje, mám neopakovatelnou příležitost starat se o objekty, být s nimi v kontaktu. Navíc jako restaurátoři z Fakulty restaurování máme dobrou pověst. A na to můžeme být pyšní.

MgA. Zuzana Auská

• Je absolventkou Fakulty restaurování, působí v ateliéru restaurování kamene.
• Momentálně studuje doktorský program na téže fakultě. Věnuje se retuši polychromovaných soch a průzkumu jejich barevnosti.
• Restaurovala řadu soch a dalších objektů, například sochu Ježíše Krista v Kutné Hoře (diplomová práce), kamenný kříž v Dolní Hedči, kamennou Kalvárii v Heřmanicích, předměty ze sbírek muzea v Prešově – sochu císařovny Sissi, polychromovaného Krista, keramický džbán a další.

Ve volném čase nejraději chodí do divadla nebo čte některou ze svých oblíbených knih.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Zuzany Auské

Na Univerzitě Pardubice jsme šokováni brutálním útokem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jedná se o bezprecedentní čin v prostoru vysoké školy, která má být bezpečným útočištěm pro všechny, kteří touží po vzdělání. Vyjadřujeme hlubokou a upřímnou soustrast všem pozůstalým obětí a soucítíme se všemi zraněnými.

K pietě se připojili studující, vedení, zaměstnankyněmi a zaměstnanci Univerzity Pardubice u pamětního kamene Univerzity Pardubice vedle univerzitní knihovny. Rektor Libor Čapek se spolu s dalšími rektorkami a rektory českých vysokých škol zúčastnil pietního aktu v Praze.

Podporu je možné také vyjádřit příspěvkem do Nadačního fondu UK, který vyhlašuje sbírku na podporu rodin obětí, pedagožek a pedagogů, studentek a studentů zasažených střelbou na Filozofické fakultě UK. Veškeré vybrané prostředky budou použity na adresní pomoc zasaženým touto tragédií. Přispět můžete zde: https://link.cuni.cz/SbirkaNadacniFond2023

Na Univerzitě Pardubice jsme šokováni brutálním útokem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jedná se o bezprecedentní čin v prostoru vysoké školy, která má být bezpečným útočištěm pro všechny, kteří touží po vzdělání. Vyjadřujeme hlubokou a upřímnou soustrast všem pozůstalým obětí a soucítíme se všemi zraněnými.

Podporu je možné také vyjádřit příspěvkem do Nadačního fondu UK, který vyhlašuje sbírku na podporu rodin obětí, pedagožek a pedagogů, studentek a studentů zasažených střelbou na Filozofické fakultě UK.
Veškeré vybrané prostředky budou použity na adresní pomoc zasaženým touto tragédií. Přispět můžete zde https://link.cuni.cz/SbirkaNadacniFond2023.

V prestižní národní soutěži Česká hlava zabodovala Barbora Kamenická z Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice. Ocenění si odnesla za výzkum technologií odstraňující léčiva, barviva a další nežádoucí látky z vody.

„Znamená to pro mě nesmírně mnoho. Nečekala jsem, že bych někdy něco takového mohla vyhrát. Když jsem dostala informaci o tom, že jsem laureátkou ceny, nevěřila jsem svým očím. Myslela jsem si, že to bude nějaký omyl, matrix. Měla jsem pocit zadostiučinění. Byla oceněná spíš naše práce. Za největší úspěch považuji vyvinuté technologie, provedený výzkum a podobně. Něco vyhrát je už jenom třešnička na dortu,“ říká.

Netradiční metoda

Kamenická dostala cenu za vytvoření nekonvenčních postupů při čištění odpadních vod. „Zatímco dnešní metody čištění odpadních vod nejčastěji používají metodu adsorpce (zachycení) kontaminantu na drahé aktivní uhlí, my přicházíme s daleko levnější alternativou v podobě takzvaného biocharu. To je biouhel, rozdrcené dřevěné uhlí. Kombinujeme ho třeba s iontovými kapalinami. Pak se zvyšuje efektivita odstraňování problematických polutantů z odpadních vod.“

Do vody se dostávají látky z běžných úkonů jako praní prádla, tišení bolesti různými léky, barvení triček a podobně. „Ve vodě ale nejsou ve vysokých koncentracích. Nezískáme kvanta textilních barviv anebo léčiv, ale chtěli jsme proces odstraňování polutantů udělat v duchu cirkulární ekonomiky, oběhového hospodářství. Třeba recyklovat sorpční materiály, reakční činidla, aby při čištění nevznikaly další odpady.“

Výzkum se dá aplikovat do praxe. „Testovalo se to v několika pardubických lokálních firmách. Určitě bych byla moc ráda, kdyby se třeba díky ocenění naše práce víc zpopularizovala. Udělala by se reklama celé naší výzkumné skupině, fakultě i celé univerzitě. Firmy by se o to začaly víc zajímat. Pak se můžete ohlédnout za několikaletou prací a říct si, že to mělo smysl.“

Rozmontované hračky

Barbora Kamenická byla podle svých slov vždy velmi zvídavá. „Maminka mi nerada kupovala hračky, protože jsem hned brala šroubováček a nešlo to složit zpátky. Po střední škole jsem moc nevěděla, co bych chtěla dělat. Právě maminka mi doporučila Fakultu chemicko-technologickou na Univerzitě Pardubice a obor Ochrana životního prostředí. Po pár týdnech jsem věděla, že v životě nechci dělat nic jiného. Pan profesor Weidlich mě nesmírně inspiroval, přivedl mě k tématu čištění odpadních vod. Jsem mu vděčná za to, že ze mě udělal chemika.“

Ocenění Česká hlava je nejvyšší státní vyznamenání pro vědce a výzkumníky. Dává se každoročně v několika kategoriích za vynikající výsledky, objevy a inovace. Pardubická vědkyně získala cenu v kategorii Doktorand roku. České hlavě se někdy přezdívá „česká Nobelovka“.

Rozhovor je se svolením převzatý z Český rozhlas Pardubice. 

Autor: Jakub Malý

Vážené kolegyně, vážení kolegové, 

milé studentky, milí studenti

Univerzitě Pardubice a jejímu rektorovi záleží na komunikaci, proto vás i tento akademický rok zveme na pravidelná setkání a chaty.

Přijďte v pondělí 18. prosince na setkání s rektorem a ptejte se na vše, co vás v souvislosti s univerzitou zajímá. 

Od 14:00 do 15:00 bude rektor odpovídat na vaše otázky v bistru LABORKA, na Fakultě chemicko-technologické. 

Využijte příležitosti a potkejte se s rektorem UPCE. 

Na setkání s vámi se těší
prof. Libor Čapek, rektor Univerzity Pardubice