Vyrůstala mezi vědou a uměním. Rodiče dělali vědu, její dědeček byl Otto Wichterle a příbuzná je i se známou sochařkou Hanou Wichterlovou. Restaurátorka Zuzana Wichterlová si ale chtěla prošlapat vlastní cestu. Nevytváří nová díla, ale zachraňuje ta, která by bez její péče zanikla. Byla jednou z prvních absolventek Institutu restaurování v Litomyšli, který předcházel Fakultě restaurování. Dnes tam vychovává další generace a za propojování výuky s praxí obdržela dokonce Cenu Wernera von Siemense.

Kovová konstrukce připevněná ke staré fasádě domu, obyčejné lešení dnes budí pozornost. Pohybuje se po něm hned několik postav v ochranné helmě a s prachovou maskou na obličeji. Kolem nich se vznášejí oblaka jemného prachu a ve vzduchu je cítit vůně vápenné malty. Chvíli stojí, hned klečí. A tak pořád dokola. Trpělivě odkrývají další a další vrstvy zapomenuté minulosti, když se pod nimi zastavuje dvojice turistů. „Co tam hledáte?“ ptá se žena. Restaurátoři otáčejí hlavu od malého ostrého kladívka a jedna z nich krátce vysvětlí, že fasáda ukrývá zapomenuté sgrafito. Zuzana Wichterlová navrací historickým budovám jejich barvu a podobu.

Míváte při práci za zády často zvědavce?

Při restaurování venku nám většinou za zády nějaké publikum stojí. Někteří jen zvědavě přecházejí sem a tam, jiní pokládají různé otázky. A vy se buď rozhodnete odpovídat a vytrhnete se tak z koncentrace, nebo otázky necháte plynout do ztracena...

Na co se nejčastěji ptají?

Velmi často chtějí vysvětlit, co právě děláme. Někdy nám chtějí také poradit, jak to dělat třeba lépe a rychleji.

Pracujete raději v exteriéru nebo interiéru?

To je těžké říct. Exteriéry jsou extrémně náročné. Může být nesnesitelné vedro a slunce nebo naopak vlezlá zima, může začít foukat a pršet, práci komplikuje i brzká tma. Každý večer je třeba vše uklidit, připevnit a zakrýt, aby v případě bouřky nic nesletělo z lešení nebo nám nenapršelo do barvy. Zase ale pracujete venku, na slunci. Uvnitř v kostelech naopak při umělém světle i přes den a chlad je často i přes léto. Při práci na stropu stojíte na lešení, máte neustále zakloněnou hlavu a zvednuté ruce, po chvíli vás bolí úplně všechno, ale po čase si zvyknete (smích).

Co se vám honí hlavou, když vylezete na lešení před nějaké dílo?

Vždycky je třeba si ho detailně prohlídnout. Jen se dívat, ideálně ještě se světlem v ruce, abyste viděli strukturu povrchu v bočním světle. To je vizuální průzkum, u kterého jsou velmi důležité naše zkušenosti. Čím je člověk zkušenější, tím víc věcí dokáže rozklíčovat pouhým okem. Potom na řadu přichází detailní materiálový a uměleckohistorický průzkum, jehož výsledky pak konfrontujete s tím, co jste viděli.

Je pro vás zajímavější okamžik objevování nebo dokončování?

Baví mě objevování, které doprovází počáteční průzkum. Když objevíte třeba krásnou figurální malbu, je samozřejmě strašně lákavé jít po ní dál. Ale v tenhle moment se restaurátor musí zastavit a uvědomit si, co je cílem práce, a musí se zase vrátit na zem… Cílem totiž nebývá zjistit, jestli je tam figurka, jestli třeba mává, nebo jestli andělíček je oděný do košilky, ale správně se rozhodnout, jestli vrstvu odkrýt. Při každém odkryvu se totiž ničí jiné, novější vrstvy. Nebo chybí prostředky udělat odkryv dostatečně citlivě a může se tím poničit odkrývaná malba. Někdy tím nejlepším, co může člověk pro objevenou malbu udělat, je znovu ji zakrýt, a nechat ji schovanou pro další generace. Restaurátor musí myslet nadčasově, v řádu desítek a stovek let. Dokončit samotnou práci je velké vítězství, ale odevzdat k ní dokumentaci je ještě větší (smích).

Vy jste vyrůstala ve vědecko-kulturním prostředí. Je to důvod, proč dnes děláte, co děláte?

Oba rodiče dělali vědu a učili na vysoké škole, takže nějakou takovou tradici v rodině máme. Ale já jsem to tak v plánu neměla. Šla jsem studovat architekturu, kde jsem rychle zjistila, že nechci jen stát u prkna, ale chci dělat rukama. Takhle jsem se dostala do Litomyšle. Původně jsem chtěla jen restaurovat, k pedagogice jsem přišla souhrou náhod. A vědu jsem nechtěla dělat, protože jsem měla pocit, že v ní nemůžu ve své rodině konkurovat.

Váš dědeček byl velmi slavný vědec Otto Wichterle. Jaké na něj máte vzpomínky?

Jako na dědečka. Až do revoluce nebyl známý, takže jsem vyrůstala s normálním dědečkem, který dělal docela zajímavé věci, byl vtipný a měl dobré nápady. Ale to, že je opravdu známý, nám došlo až po revoluci. Předtím to byla taková legenda. Věděli jsme, že něco vytvořil a že je to dobré, ale noviny o něm nepsaly (smích).

Nemůžeme opomenout jednu z nejvýznamnějších představitelek českého moderního sochařství Hanu Wichterlovou, na kterou máte také rodinnou vazbu.

To byla sestra mého dědečka, se kterou jsem se setkávala jako velmi mladá. Byl to pro mě vždy intenzivní zážitek, protože pracovala a zároveň bydlela v takovém maličkém ateliéru pod Petřínem, byl to vlastně takový zahradní domek plný soch. To svobodné a tvůrčí prostředí pro mě jako pro dítě bylo velmi fascinující.

Vy se ale specializujete na průzkum a restaurování sgrafit – kde všude na ně můžeme narazit?

Ty renesanční, kterým se věnuji přednostně, jsou především na fasádách staveb, jako jsou zámky, měšťanské domy, radnice a někdy i kostely. Protože se věnujeme technice sgrafit, jsou pro nás nejzajímavější ta, která jsou ochráněná před povětrností a zároveň unikla pozornosti restaurátorů. Taková sgrafita nesou opravdové stopy původních tvůrců. Často jde o sgrafita, která se díky nějaké přestavbě či přístavbě dostala do interiérů, do půdních prostor zámků. Není to tak neobvyklé, jak se to zdá. Takové úplně autentické sgrafito je například na půdě v Horšovském Týně, v Telči, v Prachaticích, ale i v Litomyšli či v Doudlebech na zámku.

Co s takovými sgrafity dělat?

Já bych byla ze všeho nejradši, kdyby taková sgrafita dostala speciální památkovou ochranu a nikdo by na ně nesměl sahat. Hlavně ne žádný restaurátor (smích). Nebo maximálně udělat úplně základní konzervaci. Jsou to doklady, které už nikde jinde a nikdy jindy nebudou. Jejich největší hodnotou je jejich nedotčenost. Jako kdyby někdo před 450 lety odložil špachtli a odešel. 

Můžete je všechny pomoct uchovat do budoucna?

Zrovna jsme uprostřed projektu, který se mapováním sgrafitových objektů zabývá. Děláme jejich soupis, takže se dostanou víc do povědomí. Ty nedotčené, autentické jsou mnohdy na zámcích, mluvíme o nich proto s kastelány či majiteli a vysvětlujeme jim, jak unikátní a cenné jsou. Možná se je díky tomu podaří časem zahrnout i do prohlídkových tras a ukázat jejich autenticitu. 

Na které sgrafito nemůžete zapomenout? 

Pro mě bylo asi největším objevem sgrafito v Telči na půdě zámku, kde se nám podařilo nově přečíst specifickou techniku stínování pomocí špachtle, kterou jsme pak nazvali stínování prokletováním. Dalším příkladem je figurální výjev pod omítkami na fasádě zámku v Adršpachu. Jde o techniku sgrafita kombinovanou se žlutou a modrou barvou. Tyto objevy jednoznačně dokládají to, co si už dlouho myslíme, že technika renesančních sgrafit je mnohem bohatší, než si dříve odborníci mysleli. 

Jaké výjevy je tam možné vidět?

Sgrafito v Telči zobrazuje iluzivní architekturu a rostlinné ornamenty. Sgrafito v Adršpachu ještě není odkryté, jeho existenci nám potvrdily pouze sondy, ale už teď je tam možné rozeznat biblický příběh Přechod řeky Jordán. Co je na dalších výjevech, zatím nevíme. Renesanční sgrafita se vyznačovala tím, že zobrazovala jednotlivé obrazy vedle sebe v horizontálních pásech.

Dalo by se říct jako dnešní komiks?

Něco podobného. Například na domech ve Slavonicích sgrafita představují ilustrace k jednotlivým příběhům z bible, je tam třeba Noemova archa, Stvoření Evy nebo David s Goliášem. Výjevy z bible bývají na sgrafitech časté, stejně jako motivy z mytologie. Témata si vybírali přímo majitelé, tehdejší panstvo, výjevy odkazují k nejrůznějším ctnostem.

A vaším úkolem je opravit je tak, aby vypadaly jako původně?

To úplně ne. Po restaurování by dílo nemělo vypadat jako nové, měly by mu zůstat stopy stáří. Ta historie, kterou prošlo, je pro nás také velmi cenná. A při doplňování chybějících částí není vždy cílem udělat to stejnou technikou, jako to bylo provedeno původně. To je takový mýtus, který okolo naší práce panuje. Například olejomalba se neretušuje olejovou barvou. Jedním z hlavních požadavků je, aby naše zásahy byly nejen kompatibilní, ale i odstranitelné. V tom nám často lépe slouží moderní materiály a techniky.

Které moderní technologie používáte?

Například injektáž. Používá se v místě, kde se oddělily vrstvy omítek a je mezi nimi dutina. Kdybyste ji tam nechali, bude se zvětšovat, až to celé odpadne. Injektáž to pomůže zachránit. Pečlivě vybíráte místo, kde do omítek vyvrtáme dírku a v tom místě ji napustíte speciálním materiálem, takovou řídkou maltou. 

Jste s kolegy tak trochu průkopníky této metody u nás, je to tak?

V podstatě ano. Částečně tuto techniku kolegové přivezli ze zahraničí a částečně vznikala průkopnicky u nás, mezi absolventy litomyšlské školy. Nejde jen o materiál, ale zejména o samotnou techniku injektáže, o vybavení, které k tomu je potřeba. To všechno jsme postupně hledali, protože sehnat injektážní materiál i vybavení na injektáž bylo velmi obtížné. Leckdy to byla cesta pokus omyl, ale jedině ta vede k objevení něčeho nového, co opravdu funguje. Mimochodem injektáž je také jednou z činností, která se obtížně teoreticky předává, protože na každé omítce funguje trošku jinak. Proto, když přijdu za studenty na lešení, snažím se jim hned neradit. Vždycky je nechám, ať mi nejdřív poví, s čím se potýkají a jak to řeší, co jim jde a co jim nejde. Pak to prakticky zkusím a teprve pak do toho můžu vstoupit. Něco jiného je teorie a něco jiného je reálná praxe.

Máte nějakou práci, na kterou jste obzvlášť pyšná?

Největší srdcovky jsou věci, na kterých jsme začínali. Na zámku Kratochvíle jsme zažili hodně intenzivní začátky. Člověk se rozkoukával v nové profesi, postupně jsme si vytvořili tým spolupracovníků, neměli jsme rodiny, celou sezonu jsme pracovali v podstatě kontinuálně. Domů jsme si jezdili akorát vyprat. To byly doby, kdy se toho člověk nejvíc naučil, zejména ze svých chyb, z nichž se učím pořád. Druhou srdcovkou jsou Slavonice, kde se nám otevřely obzory ohledně sgrafitových fasád. A tou třetí je zámek Červená Lhota, kde jsme přečkali dobu covidovou a zámek nám odkryl krásné malby a štuky. Na všech místech se nám podařilo navázat i hezké vztahy s kastelány a s místními obyvateli, pak se ta práce hned dělá lépe. 

Jste teď víc pedagožka nebo restaurátorka?

Momentálně jsem ve specifické poloze, protože zastávám funkci proděkanky pro vnější vztahy na Fakultě restaurování. Částečně jsem na projektu a také se snažím poprat se svým doktorátem. Na studenty si ale ráda čas najdu vždy, když je to možné. Práce s nimi mě nabíjí.

Za práci se studenty a svůj přístup k nim jste nedávno získala ocenění Wernera von Siemense. Co to pro vaši další práci znamená?

Ocenění si skutečně velmi vážím, nicméně vnímám to jako cenu nejen pro mě, ale pro všechny kolegy, se kterými se na výuce podílím. Učit studenty otevřeně, odvážně, kriticky, sebevědomě a s pokorou myslet je fascinující úkol. Jedině tak může vyrůstat zdravá silná společnost, a jsem ráda, že k tomu můžu přispět.

Mají čerství studenti nějaká očekávání, která se nepotkávají s realitou?

Doufám, že nemají, že je s tou realitou dostatečně konfrontujeme už v rámci přijímacích pohovorů. Takový univerzální náhled na restaurování je, že restaurátor si jen tvoří a maluje. Ale to je dost zkreslené. Je to velmi komplexní obor. Dobrý restaurátor by měl být skvělý výtvarně, řemeslně, znát technologii, chemii, vyznat se v dějinách umění, umět si přečíst stavebně-historický průzkum, znát grafické programy a další věci. Měl by si také umět přiznat, kde je jeho slabina a že je čas říct si o pomoc třeba historikovi umění. A zvláště k některým oborům, jako je nástěnná malba či socha, patří mnohdy i náročná fyzická práce. 

Čeká vás v blízké době nějaká zajímavá zakázka?

Spíš velká výzva, protože v jednom objektu v obci Hradištko spadl kus stropu a rozsypal se na puzzle. Oni je sesbírali a naším úkolem je tyto fragmenty barokní nástěnné malby osadit zpátky, což bude těžké zejména technologicky. 

MgA. Zuzana Wichterlová, Dis. Působí na Fakultě restaurování v Litomyšli. Dlouhodobě se věnuje výuce i vedení studentů při praktických restaurátorských projektech. Přednáší, vede semináře a odborné práce studentů. Klíčovou součástí výuky je především praxe v terénu. Je autorkou monografie Průzkum techniky renesančního sgrafita. V současnosti je zapojena do doktorského programu Konzervační vědy v péči o hmotné dědictví. Za vysokou profesionalitu pedagogické práce a za mimořádné úsilí propojovat výuku s praxí získala jako první žena v historii Cenu Wernera von Siemense pro nejlepšího pedagogického pracovníka. Pochází z rodiny významného českého vědce Otto Wichterleho. Je vdaná, její muž je sochař a mají čtyři děti.

Co Zuzanu Wichterlovou na učení restaurování baví a za jaké vlastnosti ji její studenti oceňují? Je restaurátorů v Česku dost a kde vidí svůj obor za deset let? Dozvíte se v podcastu UPCE On Air. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Siemens, Archiv Zuzany Wichterlové

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Voda je pro nás samozřejmostí, pijeme ji, vaříme z ní a v létě se v ní koupeme. Přesto nemusí být každá voda automaticky bezpečná. Jak poznat kvalitní vodu ke koupání, proč dát přednost kohoutkové před balenou a kdy má smysl vodu filtrovat? O tom mluvila mikrobioložka docentka Marcela Pejchalová z Univerzity Pardubice.

Při koupání v přírodě bychom měli především sledovat, co se děje na hladině. Varovným signálem jsou sinice, které se mohou projevit jako zelený povlak, vločky nebo souvislá vrstva. „Když do té vody vstoupíte, jste tam po kolena a vidíte si prsty u nohou, tak ta voda asi bude mít docela dobrou kvalitu,“ vysvětluje Marcela Pejchalová.

Problém ale nemusí být vždy viditelný. I průzračná voda může obsahovat bakterie a při poranění kůže způsobit infekci. Kvalitu konkrétních koupacích míst je proto vhodné sledovat také v oficiálních přehledech.

Voda kohoutková: čerstvá a pravidelně kontrolovaná

Pokud máme doma kvalitní vodu z veřejné vodovodní sítě, podle Marcely Pejchalové není důvod jí nedůvěřovat. Sama dává přednost vodě kohoutkové. „Je čerstvější a spotřebitel o ní má i víc dostupných informací, protože když si rozkliknete stránky vodárenské společnosti, která je distribuuje, tak tam máte pravidelné rozbory, monitorig, vlastně všechny údaje.“

Balená voda neznamená vyšší kvalitu

Balená voda má své místo především tam, kde není k dispozici kvalitní pitná voda. Pokud ale doma teče kvalitní voda z kohoutku, není podle odbornice nutné ji běžně nahrazovat balenou.

Jednotlivé druhy balených vod se navíc liší a spotřebitel by měl vědět, co kupuje. Jiná je balená pitná voda, přírodní minerální voda nebo pramenitá voda, rozdílná je také míra mineralizace. „Pro pravidelné pití slabě mineralizovaná voda a středně mineralizovaná voda, mělo by se to ale střídat,“ říká mikrobioložka.

Pozor je potřeba dávat také na opakované používání plastových lahví. Mohou se v nich množit mikroorganismy a při opakovaném používání dochází také k abrazi plastu.

Kdy je filtr zbytečný?

Filtrační konvice a další domácí filtrační systémy mohou odstranit například chlor nebo látky podílející se na tvorbě vodního kamene. Pokud ale máme kvalitní vodu z veřejného vodovodu, jejich používání podle Marcely Pejchalové není nezbytné. „Pokud je teda kvalitní zdroj pitné vody, tak asi není potřeba.“

U vody z vlastní studny je situace jiná. Nejprve je vhodné nechat její kvalitu prověřit v akreditované laboratoři a teprve podle výsledků zvolit vhodnou technologii. Samotné běžné filtry navíc nejsou univerzálním řešením. „V případě třeba bakterií a virů, tak ty odstranit nedokážou. Tam potom je potřeba nějaké UV ozařování.“ Při dlouhodobém používání filtračních konvic je navíc třeba počítat s tím, že spolu s nežádoucími látkami odstraňují také vápník a hořčík, které jsou pro organismus důležité.

Co všechno můžou způsobovat sinice? Je špatně, když ve vodě cítíme chlor? A proč jsou filtrační konvice dobré spíš pro spotřebiče než pro člověka? Poslechněte si celý rozhovor s Marcelou Pejchalovou.

Zdroj: Český rozhlas Pardubice, autor Miroslav Hruban

Dlouhodobá spolupráce FK Pardubice s Univerzitou Pardubice přináší další konkrétní výsledky. Každoročně v našem klubu získávají studenti cenné zkušenosti během odborných stáží či praxí a někteří z nich se už také stali součástí klubových struktur. Dalším společným projektem FKPCE a UPCE byl tradiční Vědecko-technický jarmark, kde letos pardubický fotbalový klub představil návštěvníkům propojení sportovní praxe s akademickým prostředím.

Dlouhodobé partnerství FK Pardubice a Univerzity Pardubice se v posledních letech promítá nejen do vzdělávání, ale také do každodenního fungování klubu. Řada studujících absolvovala v FK Pardubice odbornou praxi a někteří z nich následně rozšířili klubové struktury jako zaměstnanci či členové realizačních týmů. Právě propojení teoretických znalostí s praxí je jedním z hlavních pilířů vzájemné spolupráce.

Dva roky trvající spolupráce nabírá na intenzitě:

Spolupráce mezi FK Pardubice a Univerzitou Pardubice přináší benefity oběma stranám. Studenti získávají možnost propojit teoretické znalosti s praxí a seznámit se s fungováním profesionálního sportovního prostředí. „Spolupráce Univerzity Pardubice a FK Pardubice je příkladem smysluplného propojení akademického prostředí s praxí a ukazuje, že univerzita může být aktivním partnerem významných institucí v regionu. Je skvělé, že naši studující mohou díky této spolupráci nahlédnout do fungování profesionálního sportovního klubu a ověřit si své znalosti v reálném prostředí,“ přibližuje Martina Macková, mluvčí Univerzity Pardubice.

„Naše spolupráce s Univerzitou Pardubice trvá již několik let, přičemž v posledních dvou letech výrazně nabrala na intenzitě. Snažíme se je zapojovat do reálných projektů a zároveň jim nabízíme i placené pracovní příležitosti, díky nimž mohou během studia získávat cenné zkušenosti i finanční přivýdělek,“ říká marketingový manažer FK Pardubice Daniel Palaščák a pokračuje: „Spolupráce s univerzitou je pro nás velmi důležitá. Studenti přinášejí nové pohledy, nápady i aktuální trendy, které nám pomáhají posouvat fungování klubu a jeho marketingové aktivity dál.“

Osm studentů ve strukturách FKPCE:

Pozitivní zkušenosti se navíc promítají i do profesního uplatnění studentů. Řada z nich během studia absolvovala v pardubickém klubu odborné stáže a praxe, přičemž někteří následně našli uplatnění přímo v klubových strukturách. „Právě propojení studia s praktickými zkušenostmi považujeme za jednu z klíčových součástí vysokoškolského vzdělávání. Profesionální sport dnes nestojí jen na výkonech, ale opírá se také o marketing, ekonomiku, komunikaci, informační technologie nebo management. Naši studující si mohou vyzkoušet práci na konkrétních projektech, získat cenné kontakty a lépe se připravit na budoucí profesní kariéru. Zároveň je důležité, že spolupráce posiluje vazby mezi univerzitou a regionem, jehož jsme součástí,“ doplňuje Martina Macková.

„Za poslední dva roky u nás absolvovalo praxi 16 studentů. Nejde přitom jen o splnění studijních povinností, ale především o možnost zapojit se do reálného fungování profesionálního fotbalového klubu a získat cenné zkušenosti z praxe. Největší radost nám ale dělá, že ty nejšikovnější studenty dokážeme uplatnit přímo v klubu. Někteří u nás pokračují na částečný nebo plný úvazek a stávají se součástí každodenního chodu FK Pardubice. Talentovaným studentům tak můžeme nabídnout zajímavou pracovní příležitost i prostor pro další rozvoj,“ vysvětluje Daniel Palaščák.

Vzájemná spolupráce na několika projektech:

Pardubický klub spolupracuje s Univerzitou Pardubice každoročně na několika akcích v regionu. „Společně jsme realizovali řadu zajímavých projektů, vedle Vědecko-technického jarmarku například Zápas mladé krve, pravidelně se zapojujeme do akcí univerzity, jako je například studentská akce Vánoce na UPCE, a spolupracovali jsme také s univerzitním hokejovým týmem Riders. Do budoucna bychom chtěli spolupráci ještě více rozvíjet a propojit fotbal se studentským životem. Naším cílem je oslovovat celou univerzitní komunitu a ukázat studentům, že fotbal může přinášet nejen zábavu a zážitky, ale také cenné zkušenosti z prostředí profesionálního sportu,“ říká Daniel Palaščák, marketingový manažer FKPCE.

Vědecko-technický jarmark:

Na dlouhodobou spolupráci s Univerzitou Pardubice navázala účast FK Pardubice na Vědecko-technickém jarmarku, který ve čtvrtek 11. června nově přiblížil návštěvníkům také propojení sportu, vzdělávání a moderních technologií. Samotná univerzitní akce už více než deset let nabízí program popularizující vědu a vzdělávání pro školy, rodiny s dětmi i veřejnost. 

„Vědecko-technický jarmark organizujeme s cílem ukázat, že věda nás provází každý den a dá se poznávat i jinde než v laboratořích a učebnicích. Chceme nabídnout dětem, školám i rodinám možnost vyzkoušet si vědu na vlastní kůži, ptát se, experimentovat a třeba objevit oblast, která je nadchne natolik, že se jí budou věnovat i v budoucnu. V celodenním programu na Pernštýnském náměstí se představili popularizátoři vědy ze všech sedmi fakult Univerzity Pardubice, ke kterým se letos nově přidaly i partnerské organizace. Návštěvníci si mohli zcela zdarma vyzkoušet vědecké experimenty, otestovat své znalosti a zapojit se do kreativních aktivit,“ dodává Martina Macková.

Děkujeme pardubické univerzitě za součinnost při růstu našeho klubu a těšíme se na další společné projekty, které budou přínosem pro město Pardubice a jeho okolí.

Autor článku: FK Pardubice

Pavla Kvasničková dokazuje, že i pozdní začátky mohou vést k velkým úspěchům. Studentka Fakulty chemicko-technologické si doběhla pro stříbro na 200metrové trati a zažívá vrchol své kariéry. Atletice se přitom začala věnovat až na střední škole. Dnes zvládá náročné studium i intenzivní tréninky a vedle sportu má ambice i v chemii.

Je klidná i natěšená zároveň. Nádech, výdech, soustředěný pohled – a výstřel. Teď existuje jen ona, rytmus kroků, tep v uších a cíl na konci rovinky. Po dvaceti třech vteřinách protíná cílovou čáru. Drobná, usměvavá brunetka si doběhla pro stříbrnou medaili, a dokonce si vylepšila osobní rekord. „Moment, kdy všechna ta dřina dávala smysl,“ říká Pavla Kvasničková, studentka Fakulty chemicko‑technologické, která skvěle bodovala na Halovém mistrovství České republiky.

Školní rekord

Atletika je momentálně její největší vášní, a to i přesto, že tretry obula poprvé teprve na střední škole. „Odmala jsem se věnovala baletu a tancování a nikdy mě nenapadlo, že bych mohla závodně běhat,“ přiznává. To se změnilo, když na střední škole zaběhla školní rekord. „Učitel se mě tehdy zeptal, jestli běhám. – Ne. – A nechceš to zkusit? a dal mi brouka do hlavy,“ vypráví Pavla. Zavolat do atletického klubu AC Pardubice se odhodlala až po půl roce. Mezitím trénovala v polích. Bála se, že nebude dobrá, když začíná takhle pozdě. Ale je. Její disciplínou jsou hladké sprinty a překážky. „Nejsem žádný prototyp vrcholového sportovce. Ke sportu přistupuju s klidem a chci, aby mě to především bavilo. Největší motivací pro mě je, když jsem vzorem pro další atlety, zejména ty mladší, kteří tak vidí, že ta dřina stojí za to,“ říká Pavla. 

S přibývajícími tréninky i studijními nároky se naučila preciznímu plánování. Zatímco její spolužačky a spolužáci vyrážejí po škole na kávu, Pavla bere sportovní tašku a míří na stadion. „Nejsem typický student, nebyla jsem na Seznamováku, nechodím na školní plesy nebo jiné akce. Účastním se akorát vyhlášení nejlepších sportovců univerzity. Nemám ani čas věnovat se jiným sportům, třeba tanec se úplně vytratil. Lyžovat a snowboardovat jsem nebyla pár let, a to hory miluju. Teď žiju atletikou a musím pro to něco obětovat. Pravděpodobně jsem ve své životní formě a ta nebude trvat věčně,“ přiznává s tím, že na cokoliv jiného jí zkrátka chybí čas. 

Když zrovna nezávodí, tráví čas v laboratoři a nad studijními materiály – škola je pro ni priorita. Na Fakultě chemicko-technologické právě dokončuje obor Hodnocení a analýza potravin. „Tento obor se hodí k mému zájmu o sport a zdravý životní styl i chemii,“ dodává.

Ve společnosti kratomu

Na naše setkání nepřiběhla ze stadionu, ale právě z laboratoře, kde měří svoji diplomovou práci. „Věnuju se analýze kratomu, což je látka, která pochází převážně z jihovýchodní Asie a která má psychoaktivní vlastnosti. Kratom a jeho produkty byly v minulosti běžně dostupné i v automatech, v době, kdy ještě nebylo velké povědomí o jeho negativních účincích,“ popisuje Pavla. Téma návykových látek a adiktologie Pavlu oslovilo už dřív a určuje její další směr. „Ráda bych pokračovala ve studiu chemie na doktorátu a rozhodla jsem se proto oslovit profesora Holčapka, zda bych mohla být součástí jeho týmu, který se věnuje lipidomice. Vzhledem k tomu, že návykové látky jsou často lipofilního charakteru, je tam určitá souvislost,“ dodává studentka.

V květnu čekají Pavlu další závody a pak také státnice a obhajoba diplomové práce. Odměnit se o prázdninách za získaný titul zatím neplánuje. „Trénuju i v létě, ale protože jsou ve škole prázdniny, mám čas doučit se, co jsem nestihla, a věnovat se i věcem, které mě zajímají. Pro mě jsou největším relaxem právě knížky. Navíc si potřebuju doplnit znalosti pro své další směřování, ale už teď se na to velmi těším,“ uzavírá Pavla Kvasničková.

Pavla Kvasničková je zařazena do projektu UNIS, který na Univerzitě Pardubice podporuje talentované studenty-sportovce v jejich sportovní i studijní kariéře. O spolupráci s Katedrou tělovýchovy a sportu se rozpovídala i v podcastu UPCE On Air. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, Jiří Marek

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Z Prahy skoro celý život dojíždí na Chrudimsko. Archeolog Jan Frolík působí, mimo jiné, na Ústavu historických věd FF UPCE. Specializace na tuhle oblast se ale zrodila vlastně náhodou.

„Když se kdysi dávno probíralo téma mé diplomové práce, měl jsem zájem o studium středověkého osídlení. Měl jsem zpracovávat úplně jiný region, ale tamní muzeum mi nepovolilo přístup k materiálu. Hledal jsem tedy jiný region se stejně zajímavým materiálem, kde není archeolog. Dopadlo to tedy na Chrudim. Už mi to od diplomky zůstalo,“ vzpomíná Jan Frolík.

Zaplnil odbornou díru 

Profesionální archeolog jako stálý zaměstnanec v chrudimském muzeu nebyl až do roku 2003. Frolík z Prahy ho tedy suploval s kolegy z Hradce Králové a později z Pardubic.

Čerstvý sedmdesátník podotýká, že v životě nic jiného než archeologii nedělal. „Musím říct, že mě to pořád baví. Pořád nějaké objevování, zkoumání a posuzování. Je v tom něco, co člověka přitahuje. Není to dobrodružný příběh jako Indiana Jones, ale dobrodružství, poznávání a různá pozitivní i negativní překvapení tam jsou.“

Už jako kluk rád četl knihy o historii. „Jezdili jsme s babičkou na chalupu na Vysočině, soused tam kopal studnu a našel střepy. Dneska vím, že byly pravěké. Možná tehdy se do mě dostal nějaký bacil, který to způsobil. Pak jsem chtěl být archeologem.“

Pod povrch bez nástrojů

Když se Frolík prochází jako běžný turista krajinou, vidí ji trochu jinak než my ostatní. „Tam asi nějaká profesionální zátěž bude. Díváte se na krajinu archeologicky a říkáte si, kde to bude zajímavé, co by stálo za prozkoumání, kde by něco mohlo být. Ovlivnění tam určitě je.“

V terénu se už dnes tolik nepohybuje. „Mám nakopané zásoby krásných nálezů, které bych rád zpracoval a zpřístupnil. Taky pomáhám budovat archeologický obor na Univerzitě Pardubice,“ uzavírá.

Čím je tak zajímavá Chrudim? A už víme, proč se v mužském klášteře v Podlažicích našly kostry žen? Poslechněte si celý rozhovor.

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Pardubice.
Autor: Jakub Malý, Foto: Eva Horáková, Český rozhlas

Jan Pražák, Propagační centrum FF UPCE

Z posluchárny rovnou na vrchol šestitisícovky, na cyklovýlet po stopách Jana Husa nebo třeba do koruny stromů. Vezme vás tam pedagog Jiří Nožička z Dopravní fakulty Jana Pernera, který učí ekonomii. Proč je pro něj důležitá volnost, jak se žije s ADHD a za jak dlouho doputuje kámen od pramene Labe až do Severního moře?

S Jirkou Nožičkou jsme se potkali v bistru Zastávka na Dopravní fakultě Jana Pernera, na které působí jedenáctým rokem. Poté, co se usadíme a prohodíme pár zdvořilostních frází, mě prakticky nepustí ke slovu. Další tři hodiny. Tenhle rozhovor byl jiný. Totiž, Jiří Nožička je jiný. Jeho mozek funguje odlišně a je až fascinující, jaké množství informací, znalostí a zkušeností všeho druhu ukrývá. A Jiří vám to potřebuje všechno říct. A ještě něco navíc.

„Život mě baví, protože mám ADHD. Nehrozí, že by se se mnou někdo nudil,“ začíná vyprávět. Na základní škole měl velmi špatné známky a nikdo nevěřil, že by mohl odmaturovat. V té době se o ADHD moc nevědělo, a tak se pracovalo s tím, že není moc chytrý. Nikdo ho nezkoumal a nikoho nenapadlo, že jeho mozek pracuje jinak. „Rodiče mě ale naučili disciplíně a faktu, že když člověk něco opravdu chce a odpracuje si to, tak toho dosáhne. Neexistují zkratky, nemá smysl hledat zázračná řešení, viníky ani výmluvy,“ říká. A díky tomu vystudoval střední školu, udělal maturitu a přijali ho i ke studiu na Fakultu chemicko-technologickou. Zakončil ji inženýrským titulem a na VŠCHT získal doktorský. Až teprve potom zjistil, že má ADHD. „Vnitřně se mi hodně ulevilo a pochopil jsem, že nejsem rozbitý, jsem jenom jiný…“

Za to, že je dnes pedagogem, vděčí své mentorce docentce Hyršlové. „Přišla s tím, že budu dobrý učitel a od čtvrťáku mě na tuto dráhu připravovala. Vůbec se se mnou ale nemazala, hodně mě v mém rozvoji posunula,“ vzpomíná se smíchem sobě vlastním Jiří Nožička. Na začátku učil ekonomiku, ale cítil, že to není ono. Pak dostal na starosti ekonomii, do které se totálně zamiloval. Nejprve ji učil na Fakultě chemicko-technologické, nějaký čas strávil na Fakultě ekonomicko-správní, kde se věnoval i popularizaci finanční gramotnosti. Dnes učí ekonomii na Dopravní fakultě Jana Pernera a svou výuku neustále zlepšuje. „Nedávno moje hodiny navštívila vynikající metodička výuky Soňa Hermanová a společně jsme pak probírali, co na výuce zlepšit, jak ji zase posunout,“ dodává zapálený muž v mikině s logem UPCE na hrudi.

Potkáme vás v univerzitním oblečení často?

Rozhodně ano. Vyjadřuju tím svoji sounáležitost s univerzitou, které vděčím opravdu za hodně. Během studia jsem oceňoval především to, že jsem mezi studujícími nebyl jenom nějaké anonymní číslo, ale člověk. Osobní přístup akademiků mi umožnil pochopit princip vysokoškolského studia a úspěšně dostudovat. Když jsem se pak sám stal akademikem, měl jsem štěstí na vedoucí kateder, kteří mě vždycky podporovali v rozvoji. Není snadné být mým vedoucím, ale lidé tady tuto výzvu přijali.

Univerzitní tričko jste nosil i na svém treku po Jižní Americe…

To je pravda. Vyrazil jsem tam s partou kamarádů a prošli jsme nejjižnější trek planety na Isla Navarino, treky u hory Fitz Roy, O-trek kolem Torres del Paine. Na kolách jsme projeli i Velikonoční ostrov. Tričko jsem měl na sobě, když jsem vylezl třeba na vrchol šestitisícovky Uturuncu v Bolívii, když jsem byl u obratníku Kozoroha, na ledovci Perito Moreno a na spoustě dalších zajímavých míst. Moji parťáci mu říkali firemní tričko (smích).

Potkal jste na cestách nějakého krajana, který UPCE znal?

Jednu humornou situaci v poušti Atacama v Chile tričko způsobilo. Když se nás skupina Chilanů ptala na jeden trek, snažili jsme se jim kamarádovou španělštinou kombinovanou s mojí angličtinou vysvětlit, že stojí za projití. Po pár minutách konverzace se jedna dívka začala hrozně smát a česky prohlásila, že si to klidně můžeme říct i česky, když vidí tričko Univerzity Pardubice, protože je také z Česka (smích).

Sbíral jste po cestě i kešky?

Pár jsme jich našli, i když tenhle trek nebyl o keškách jako spíš o přírodě. V téhle oblasti jich zrovna moc není. Přesto mám třeba nejjižnější kešku planety mimo Antarktidu, kešku s polohou vyšší než 6000 m n. m., kešky z vrcholů sopek nebo kešku z Velikonočního ostrova věnovanou českému technikovi Pavlu Pavlovi.

Co vás baví na geocachingu?

Baví mě svojí pestrostí. Je to hra, ve které nikdo s nikým nezávodí, každý je vítěz, protože hraje svoji vlastní hru. Jejím smyslem je přivést člověka ven na nějaké zajímavé místo, které nenajde v průvodci. Spojuje lidi, kteří se chtějí bavit, chodí do terénu a rádi luští různé šifry. Geocachingu se věnuju přes 20 let, takže mám na kontě desítky tisíc keší. A baví mě na tom ta naprostá volnost v tom, co si člověk vybere a jak bude trávit svůj čas, motivuje ho to ujasnit si priority, protože prostě nejde stihnout všechno.

Jednu kešku jste založil i na UPCE. Funguje pořád?

Funguje a není ani těžké ji odlovit. Schválně si to zkuste a dejte mi vědět.

Potřebuju k tomu něco speciálního?

Stačí mít v telefonu nainstalovanou aplikaci, která vám místa s keškami ukáže, přesnou polohu ale už musíte najít nebo vyluštit sami. Její nález si zalogujete do aplikace i do přiloženého logbooku, pokud je kvůli velikosti kešky součástí. A můžete jít pro další. 

Zažíváte díky keškám i adrenalinové situace? 

Před geocachingem byl pro mě největší adrenalin sjezd na horském kole. Teď získávám adrenalin úplně jinak. Díky keškám jsem se naučil lézt po stromech bezpečně a neinvazivně, abych jim nijak neubližoval. Jedna keška je třeba na vrcholu nejvyššího stromu v Česku, tedy ve výšce 60 metrů, ale první větve začínají ve 45 metrech. Pro adrenalin si lezu i na skály a bez geocachingu by mě to k těmto aktivitám nejspíš nepřitáhlo.

Tohle je váš relax?

Jakmile se cvaknu do lana, všechen můj stres zmizí. Mozek racionálně vyhodnotí, že při lezení je dobré soustředit se jenom na to, protože v koruně stromu si nemůžu dovolit jedinou chybu. Dnes tam lezu hlavně pro relax a jen málokdy kvůli kešce. A když už jsem nahoře, zbavím stromy třeba jmelí nebo je rovnou prořežu. 

Co vám geocaching dal?

Dal mému životu větší smysl. Na jednom z prvních zdejších setkání geocacherů jsem potkal svou manželku. Dnes kešerské šifry luštíme spolu a máme promakaný efektivní brainstorming. Trávíme tak volný čas i s našimi syny. Je fajn mít společné zájmy a zážitky. Hodně vděčný jsem i za okruh geocacherských přátel. Jsou to lidé podobného ražení jako já, dobíjejí si baterky pochody po horách a bivaky v přírodě.

Jezdíte také na kole, a to docela dlouhé trasy… 

Za jeden cyklovýlet ujedeme třeba 1900 km, takže jsem projezdil kus Evropy. První cykloprojíždka vedla z Prahy do Brna po cyklostezce číslo 1. Pak jsme jeli od pramene řeky Moravy na její soutok s Dunajem. Na téhle trase jsme ještě využívali doprovodná vozidla, ale zjistili jsme, že to není ono. Chyběla nám volnost, a navíc jsme zbytečně zaměstnali řízením několik lidí, což vůči nim nebylo fér. Tak jsme příště zkusili jet od pramene Labe do Cuxhavenu sami a bylo to mnohem lepší. Bez závazků nás to víc bavilo.

Kam ještě jste se na kole vydal?

Jeli jsme třeba po stopách Karla Havlíčka Borovského do Brixenu. Další rok zase po stopách Jana Amose Komenského do Lešna, Amsterodamu a Naardenu. V roce 2018 bylo výročí 100 let naší republiky, a tak jsme jeli z nejvýchodnějšího města Zakarpatské Ukrajiny do nejzápadnějšího bodu Česka. Na rok 2019 připadalo 75 let od vylodění v Normandii, a tak jsem jel z pláže Omaha, kde se vylodila americká 1. pěší divize, do Chebu, který osvobodila. Jel jsem třeba také z Pardubic na nejsevernější, pak na nejzápadnější, nejjižnější a na nejvýchodnější bod Česka a odtamtud zase zpátky do Pardubic. Poslední jízda vedla po stopách Mistra Jana Husa. Z hradu Krakovce jsme jeli do Kostnice, odtamtud do Lipan a skončili jsme v Husově ulici v Pardubicích. Každý cyklovýlet měl nějaký motiv, nechal jsem si třeba po vzoru Borovského narůst knír, a tchyně mi dokonce přešila cyklistickou bundu na kabát, který Borovský nosil.

Jak vás takové výlety napadají?

Je to jedna z výhod ADHD, člověk je přirozeně kreativnější a má víc nápadů. Nevymýšlím to cíleně, vždycky to ke mně nějak samo přijde. Na úplném začátku to byly výlety podél řek. Když jsem chodíval jako malý s rodiči do přírody, vždycky mě fascinovalo, jak se z malého potůčku postupně stane řeka, která si razí cestu korytem. Začal jsem výlety od pramenů východočeských řek až po jejich ústí do větších. A pak jsem jednou přemýšlel, jak dlouho trvá kamínku doputovat od pramene Labe jen působením přírodních sil až do Severního moře, a rozhodl jsem se to zjistit.

A jak dlouho to trvá?

Podle mých měření necelých 11 dní. Knížky uváděly nějakých tisíc let, což se mi zdálo hodně. Tak jsem u pramene Labe vzal kámen, podepsal ho, dal do kapsy a vyrazil jsem na kole podél řeky. Za jedenáct dnů jsem byl v cíli a kámen vhodil do Severního moře.

Musíte mít asi hodně dobré kolo…

Vůbec. Cyklovýlety nejsou o tom, jestli máte drahé kolo. Mám obyčejného ocelového treka, kterému je kolem 30 let. Nedám na něj dopustit. Váha naloženého kola se pohybuje okolo 50 kilo, protože vezu stan a dost věcí pro všechny. Díky ocelovému rámu je snadno udržovatelné a odolné. Závady jsem si vždycky opravoval sám nebo s pomocí místních, zatímco ostatní museli hledat servis.

Nebál jste se, že vás cestou někdo srazí?

V naší republice a na Slovensku trochu ano. Člověk tu poměrně často ochutnává kapalinu do ostřikovačů a předjíždění s odstupem pár centimetrů. Kdekoliv na západ od nás to ale neplatí. Tam panuje obrovská ohleduplnost a podpora. Abychom se dostali na úroveň evropských států, má naše silniční kultura ještě hodně co dohánět.

Proč jezdíte zrovna na kole?

Na kole jsem součástí okolí, nejsem od něj izolovaný jako ve vlaku nebo v autě a zábavná je i interakce s místními. Navíc si zlepšuju fyzičku. Ale hlavní je ta neskutečná volnost. 

Zmiňujete ji poněkolikáté, proč je pro vás tak důležitá?

Je to můj leitmotiv. Věřím, že když se dá volnost rozumnému člověku, odemkne to v něm úplně jinou výkonnost. Proto se snažím, aby se i studující cítili během mojí výuky volně. Věřím, že pak se dokážou něco naučit, něco pochopit, ptát se na nejasnosti. Už Komenský říkal, že škola má být dílnou lidskosti, nikoliv mučírnou ducha.

Co je smyslem vašeho života?

Snažím se stále posouvat a každý den udělat svět lepším. Chci jít spát s pocitem, že jsem den žil a nejenom ho přežil. „Žij život, který si zapamatuješ,“ říkával Avicii. Skvělé je jít spát s vědomím, že jsem někomu pomohl pochopit nějakou nejasnost. Ten pocit, když vidím, jak se studujícím rozsvítí oči, když něco pochopí, mám rád. Někdy mi stačí, když rozesměju svoji manželku. Jindy, když zlepším prostředí, ve kterém žijeme. Baví mě organizovat úklidy přírody a pokaždé se mi vyplaví skutečný dopamin, když po úklidu vidím kontejner plný odpadu, který by jinak ležel v přírodě v našem okolí. Občas slýchám, že to je zbytečné, že v Asii jsou odpadu tuny a nic se s ním nedělá. Já ale radši měním to, co můžu změnit sám, než lamentovat nad tím, co změnit nemůžu. Vadí mi koukat na odpadky v mém okolí. Proto jsem rád, že se nám každý rok daří organizovat jarní úklid univerzitního kampusu. Přesně tohle dělá náš svět lepší. A třeba ta myšlenka časem dorazí i do Asie.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, Archiv Jiřího Nožičky

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Doprava budoucnosti nestojí jen na nových vlacích, automobilech nebo moderních tratích. Stále důležitější roli hrají přesná data, bezpečná lokalizace, chytré senzory a systémy, které dokážou dopravu plánovat a řídit efektivněji než kdy dřív. Právě na tyto oblasti se zaměřil projekt PosiTrans Univerzity Pardubice, který propojil vědce s technologickými firmami. Výzkum významně podpořily fondy EU.

Projekt Posi᠆Trans, tedy vývoj lokalizačních, detekčních a simulačních systémů pro dopravní a přepravní procesy, probíhal v letech 2018 až 2022. Zapojily se do něj Fakulta elektrotechniky a informatiky a Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice spolu se šesti významnými firmami z oblasti dopravy, radarových technologií, elektroniky a informačních systémů. Konkrétně šlo o společnosti ČD – Informační Systémy, ERA, Mikroelektronika, OLTIS Group, RADOM a RETIA.

Spolupracovaly dva odborné týmy s více než dvěma desítkami výzkumníků. Jejich cílem bylo hledat nové způsoby, jak dopravu zpřesnit, zvýšit její bezpečnost a zlepšit plánování provozu. Výzkum se přitom týkal železnice, městské dopravy i logistiky.

Přesná lokalizace je klíčová

„Konkrétní výsledky projektu lze rozdělit do několika oblastí. První se týkala bezpečné lokalizace dopravních prostředků. Nešlo o běžnou navigaci známou například z mobilních telefonů. V železniční dopravě nebo v autonomních vozidlech nestačí znát přibližnou polohu. Je potřeba mít jistotu, že údaje o poloze, rychlosti a čase jsou určeny spolehlivě a bezpečně,“ vysvětlil děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice Petr Doležel.

Další významná část projektu směřovala k radarovým a senzorovým technologiím. „Ve spolupráci s firmami se zkoumaly metody bezkontaktní detekce, klasifikace objektů a práce s radarovými nebo vizuálními daty. Výzkum se zaměřil například na počítání cestujících, sledování pohybu osob ve veřejné dopravě nebo rozpoznávání objektů za zhoršených podmínek,“ přiblížil Petr Doležel. Tyto technologie mohou dopravcům poskytovat přesné informace o obsazenosti vozidel, pomáhat při řízení provozu nebo zvyšovat bezpečnost dopravy.

Třetí část projektu tvořilo modelování dopravy a logistiky se zaměřením na propustnost železničních tratí. Výzkumníci zjistili, že při hodnocení kapacity tratí nestačí pouze spočítat, kolik vlaků může po trati projet. Důležitá je také stabilita jízdních řádů, možnosti křižování vlaků, typ zabezpečovací techniky nebo budoucí koncepty řízení železniční dopravy.

„Pomocí simulačního softwaru OpenTrack vznikaly modely železničního provozu, které umožnily testovat situace, jež by v reálném provozu nebylo možné bezpečně ověřit. Součástí výzkumu byl například i stochastický model přestupních vazeb mezi železniční a autobusovou dopravou,“ uvedl Petr Doležel.

Výsledky výzkumu a vývoje nezůstaly jen ve formě laboratorních testů. Navázaly na ně další české i evropské projekty. V současnosti například pokračuje spolupráce také v projektu CIDET, který se zaměřuje na komunikační, informační a detekční technologie.

Přínos pro školu i firemní sektor

Klíčovou roli v projektu sehrála podpora z fondů Evropské unie. Ty financovaly moderní přístrojové vybavení, hardware, software, specializované licence i práci výzkumných týmů. Peníze z fondů EU zároveň umožnily propojit dvě univerzitní fakulty a technologické firmy do jednoho rozsáhlého projektu.

„Bez evropské podpory bychom výzkum sice realizovali, ale rozhodně ne v takovém rozsahu, tempu a s tak širokým zapojením firem. Dotace nám umožnila propojit univerzitní výzkum s aplikační sférou a vytvořit dlouhodobou spolupráci,“ zdůraznil Petr Doležel. Celkové náklady na projekt činily zhruba 60 milionů korun, z čehož téměř padesát milionů pokryla podpora z fondů EU.

Přínos projektu pocítila nejen univerzita, ale také zapojené firmy. Ty získaly přístup k univerzitnímu know-how, metodám testování a vyhodnocování dat. Výsledky mohou rozvíjet ve svých dalších technologických projektech. Univerzita naopak posílila vazby na praxi, modernizovala své výzkumné zázemí a vytvořila lepší podmínky pro zapojení studentů a mladých vědců do výzkumu.

Petr Doležel: Projekt posílil vazby univerzity na aplikační sféru. Nešlo jen o jednorázovou spolupráci

K rozvoji chytrých technologií v oblasti dopravy v projektu PosiTrans Univerzity Pardubice přispěly i fondy EU. Nejen o tom, jak pomůže v běžné dopravě, jsme hovořili s děkanem Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice Petrem Doleželem.

Jak může projekt ovlivnit každodenní život lidí – třeba jako cestujících nebo řidičů?
Cestující si většinou neuvědomí, že za přesnějšími informacemi o spojích, lepším návazným přestupem nebo bezpečnějším provozem může stát výzkum podobného typu. Právě takto se ale výsledky do každodenního života promítají. Pokud dokážeme přesněji určovat polohu vlaků nebo vozidel, lépe detekovat situace v dopravním prostoru a kvalitněji modelovat provoz, může to vést ke spolehlivější dopravě. Pro cestujícího to znamená lepší plánování návazností, menší riziko zpoždění nebo přesnější informace o provozu. Pro řidiče zase méně rizikovou a plynulejší dopravu.

Existují už příklady reálného nasazení těchto nových technologií?
Ano, ale je potřeba rozlišit různé typy výsledků. U některých, například u řešení poskytujících informace o obsazenosti vozidel hromadné dopravy nebo o vytížení infrastruktury, už můžeme mluvit o praktickém využití nebo o navazujícím aplikačním vývoji směrem ke komerčnímu uplatnění. U jiných, zejména u bezpečnostně kritických systémů, je cesta k plnému provoznímu nasazení delší, protože musí projít ověřením, validací, standardizací a certifikací. Konkrétně výsledky v oblasti bezpečné lokalizace vlaků pomocí družicových systémů se dále využily v mezinárodních aktivitách zaměřených na zapojení evropské družicové navigace do systému ERTMS. To je typický příklad technologie, která se nemůže zavést ze dne na den, ale kde projekt přispěl k metodám, požadavkům a postupům, které jsou pro budoucí nasazení nezbytné.

Co evropský projekt přinesl samotné Univerzitě Pardubice?
Projekt především zvýšil výzkumné kapacity ve směrech, které jsou pro naši univerzitu dlouhodobě důležité, tedy v oblasti dopravních technologií, elektrotechniky, informatiky, lokalizačních a detekčních systémů, modelování dopravy a logistiky. Velmi důležitá byla také modernizace výzkumného zázemí Univerzity Pardubice. Díky projektu bylo možné pořídit specializované přístroje, měřicí techniku, software a další vybavení, jejichž získání by bylo bez této podpory mnohem obtížnější. Pořízená infrastruktura současně vytvořila lepší podmínky i pro další výzkum, pro spolupráci s firmami a také pro zapojení studentů a mladých výzkumníků. Projekt zároveň posílil vazby univerzity na aplikační sféru. Nešlo jen o jednorázovou spolupráci, ale o vytvoření vztahů, na kterých je možné stavět i po skončení projektu.

Pomáhá taková spolupráce rychlejšímu zavádění výsledků do praxe?
Ano, jednoznačně. Právě spolupráce s aplikační sférou je jedním z hlavních předpokladů, aby výsledky výzkumu nezůstaly pouze v odborných článcích nebo laboratorních prototypech. Firmy a instituce z praxe dokážou už během řešení projektu definovat, jaké parametry musí mít výsledné řešení, jaké jsou provozní limity, jaké normy nebo certifikační požadavky je nutné splnit a kde by se technologie mohla reálně uplatnit. Pro univerzitu je to velmi cenná zpětná vazba. Výzkumné týmy díky tomu neřeší problémy izolovaně, ale od začátku zvažují použitelnost technologií v konkrétním dopravním nebo logistickém prostředí.

Zdroj: denik.cz, redaktorka Eva Čepičková

Co se honí hlavou pacientovi, který si vyslechne, že mu do konce života nezbývá moc času? Jak se o něj postarat a jak mu ten zbytek co nejvíce zpříjemnit? Odpovědi na tyto a další otázky zná Kateřina Horáčková z Fakulty zdravotnických studií. Paliativní péči poskytovala pacientům už v době, kdy o ní většina ještě nevěděla, a dnes své zkušenosti předává budoucím zdravotníkům. 

Je pondělí dopoledne. V nemocničním pokoji jemně pípá monitor a za zataženými žaluziemi je šero. Paní Marie leží na posteli, ruce složené na dece. Dcera sedí vedle ní a hladí ji po prstech – obě jsou potichu.

Lékař po krátkém vyšetření vysvětluje, že ani další léčba nemoc nedokáže zastavit. Pak ale dodá něco nečekaného: „Teď se budeme bavit o tom, jak zajistit, aby vám bylo co nejlépe.“

Představte si, že byste byli na místě jedné z žen. Co by vás zajímalo jako první? Kolik času zbývá? Jestli to bude bolet? Kdo s vámi bude, až se budete bát? Hlavou by vám šlo nekonečně otázek… A právě s nimi dokáže pomoct paliativní péče. Obor, který se stará o člověka až do úplného konce. 

„Paliativní péče je komplexní, aktivní a lidský přístup k pacientům s nevyléčitelnou, život limitující nemocí. Jejím cílem je zmírnit především bolest, fyzické i psychické strádání a zajistit nejvyšší možnou kvalitu života až do samotného konce. Poskytuje se přímo v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných, v domácím prostředí, v hospicech i domovech pro seniory. Aktuálně se například hodně diskutuje o paliativní péči na jednotkách intenzivní péče, ARO a také v prostředí zdravotnické záchranné služby a u praktických lékařů,“ vysvětluje Kateřina Horáčková. Se začínající paliativní péčí se setkávala už během svých prvních zdravotnických zkušeností při studiu. Postupně zavítala do hospicu, na oddělení neurologie nebo onkologie. „Ctili a respektovali jsme přání a hodnoty pacienta a filozofii paliativní péče, a přestože jsme ji neměli oficiálně zavedenou, poskytovali jsme ji většinou na vysoké úrovni. Naučila jsem se, jak být k pacientovi ještě víc empatická, jak mu nabídnout to, co právě potřebuje, aby se mu ulevilo. Učila jsem se od opravdových profesionálů, ale i od těch, kteří do této skupiny nepatřili, protože mi ukázali, jak se to dělat nemá,“ dodává.

Mluví se o paliativní péči a smrti dostatečně?

O paliativní péči se mluví, a je to dobře. Jen jste to možná nezaznamenala, protože se přirozeně zajímáme o to, co se nás v danou chvíli bezprostředně týká. Pokud jste neřešila něco v rodině nebo v rodině vašich kamarádek, je logické, že se k vám tyto informace zatím nedostaly. Ani smrt dnes naštěstí není ve společnosti tabu, debaty okolo ní se pořád rozvíjejí, i když u nás o něco pomaleji než v jiných zemích. Rozvoj paliativní péče, a tím i téma konce života, u nás nastal až po Sametové revoluci a její zakladatelé se jezdili učit do zahraničí, zejména do Velké Británie. Přitom ještě před 100 a více lety bylo téma smrti u nás naprosto přirozené.

Protože se běžně umíralo doma?

Ano. Lidé umírali dříve a nedožívali se tak vysokého věku jako dnes, ale například malé děti byly běžně u toho, když se jejich rodiče starali o své předky. Byly přítomné i samotnému úmrtí, protože dotyčný umíral v posteli v centrální místnosti, kde rodina trávila většinu času a v jeho přítomnosti normálně fungovala ještě několik hodin po jeho smrti. Děti tento model přebíraly a bylo to pro ně zcela přirozené. 

Kdy a proč se to změnilo?

Zlom přišel s druhou světovou válkou a rozvojem moderní medicíny. Začaly vznikat první oddělení ARO a JIP a v tu chvíli se nám smrt přestala hodit. Medicína se dostala do vítězné pozice a smrt byla známkou selhání. V tu dobu se objevuje termín tzv. dystanazie, což je zadržená smrt, kdy vlivem moderní medicíny, různých přístrojů a nových medikamentů začali lidé přežívat výrazně déle, i když kvalita jejich života byla velmi omezená nebo bohužel žádná. V tu chvíli jsme se o smrti přestali bavit, protože jsme ji začali vnímat jako prohru.

Kdy se to zase otočilo?

U nás až po revoluci, kdy zakladatelka prvního hospicu doktorka Marie Svatošová, která se současně stala vůdčí osobností českého hospicového hnutí, začala vracet myšlenku smrti jako přirozené součásti lidského života. Od té doby pozorujeme velmi výrazný rozvoj hospicové a paliativní péče, což trvá dodnes, protože stále vznikají její různé podtypy a specializace.

Setkávala jste se se smrtí často?

Viděla jsem několik způsobů umírání – klasicky v nemocnici, na čtyřlůžkovém pokoji v léčebně dlouhodobě nemocných nebo na jednotce intenzivní péče, kde s mladým pacientem s leukemií nemohl být ani nikdo z rodiny. Pracovala jsem na místech, kde byla smrt bohužel na každodenním pořádku. 

I proto k ní přistupujete jinak? 

Je to součást životního cyklu, nikoliv nepřítel, se kterým se musí bojovat agresivní léčbou, jež by pacienta velmi zatěžovala. Prioritou zdravotníků jsou poslední dny a týdny právě bez nesnesitelné bolesti a strachu. Naši pacienti na onkologickém oddělení věděli, že mají omezený čas, a protože je nemoc různým způsobem limitovala, bylo důležité, aby měli konkrétní návaznost na léčbu a dožili opravdu důstojně, tak jak si přejí. Velmi často proto odcházeli právě do hospiců, kde jim dokázali poskytnout vysoce specializovanou péči a přístup. 

S čím pacientům paliativní péče pomůže?

Zaměřuje se hlavně na život s vážnou, nevyléčitelnou a život limitující nemocí. Na život na konci života. Je to vlastně další péče, která je pacientovi nabídnuta souběžně s léčbou a ve které nejde jen o léky, ale především o psychosociální a spirituální podporu. Respektuje hodnoty, preference a přání pacienta. A je pro ni přirozené, že pacienta vnímá i s jeho rodinou a blízkými.

Co přesně pro něho děláte?

Máme léčebné možnosti typu paliativní chemoterapie, paliativní ozáření, které pacientovi nabídneme proto, že mu můžeme život prodloužit. Paliatr ale řeší především to, aby člověku ve zvolené léčbě bylo dobře, aby léčba byla taková, jakou si představuje. Hovoří s ním o nastaveném plánu i o fázi, která už pro něho samotného například nebude zvladatelná, protože bude odkázaný na péči druhých. Je to péče šitá na míru, protože vychází z pacientových hodnot přání a přesvědčení. Prakticky jde o to, aby měl pacient dostatečně nastavenou léčbu bolesti a jiných fyzických i psychických obtíží. Aby se orientoval v tom, co se s ním a okolo něj právě děje. Aby on či jeho blízký věděl, co dělat, koho a kam volat, když si nebude vědět rady. Paliativní péče umí pomoci i s problémy v oblasti sociální, pomáhá např. řešit finanční možnosti pomoci či shánění pomůcek jako vozík, polohovací lůžko, a nabízí pomoc duchovního.

„Paliativní péče se ještě neměla možnost ukázat v plné síle, jak moc potřebná je. Je nejvyšší čas to změnit.“

Je paliativní péče pro všechny?

Ráda bych řekla ano, ale mnohdy to tak bohužel není. Ne každá nemocnice má k dispozici paliativní tým nebo paliativní ambulanci, přestože rozvoj je momentálně velký. Běžný lékařský personál by měl zhodnotit, jestli je daný pacient pro paliativní péči vhodný a tým přivolat. Je to velký benefit a servis pro pacienta a je důležité, aby ho k tomu nasměrovali. 

Podle čeho se pozná, že je pacient pro péči vhodný?

Paliativní péči dělíme na obecnou a specializovanou. Ta první by měla být poskytnuta každému. Ve chvíli, kdy má lékař před sebou člověka, který bojuje s život limitujícím chronickým onemocněním, a jehož problémy přesahují možnosti obecné paliativní péče, je čas vyhledat pomoc u specializovaných týmů paliativní péče, které jsou pro tyto případy skvěle připravené.

Kdo všechno se o pacienta stará?

Péče je takzvaně multidisciplinární, což znamená, že do ní může vstupovat několik odborníků, a je to dokonce žádoucí. Paliativní tým zohledňuje všechny dimenze lidského zdraví a života. Zaměřuje se na tělesno, psychično, sociálno a na spirituální rovinu. Vedle sestry, která koordinuje péči, je tam lékař, psycholog, sociální pracovník a duchovní. A v hospicích je ještě řada dalších profesí, které se podílejí na tom, aby kvalitu života pacienta společně udrželi co nejdéle v dobrém stavu.

Co vše s pacienty řeší?

Nejrůznější fyzické projevy nemoci jako třeba nesnesitelnou bolest, která už nereaguje na léky. Může se potýkat s vážnou dušností. Velmi často řešíme rány, které zapáchají, mají výraznou sekreci, nehojí se, nebo jen velmi obtížně. Pacient často ztrácí tukovou i svalovou hmotu. Zabýváme se psychickou stránkou, protože se často stává, že se dotyčný v celé situaci ztrácí, propadá vážným depresím, má sebevražedné myšlenky, protože ví, že se mu jeho život krátí a ví, že má doma např. nezaopatřené dítě nebo třeba maminku, o kterou se stará, a přemýšlí, jak to bude dál, až tu nebude. Těch otázek je velmi mnoho…

Mívají pacienti nějaká speciální přání?

Mají, a i na taková je potřeba myslet. V hospicích se proto konají například opravdové svatební obřady, nejrůznější oslavy výročí jako zlatá svatba, pořádají se rodinná setkání, promítání. A pokud to zdravotní stav dovolí, můžou příbuzní pacienta vyvézt i na výlet. Někdy pacienti mívají úplně jednoduchá přání jako dát si sklenku vína, napít se ještě piva nebo si naposledy zakouřit. Snažíme se udělat poslední dny života pacienta opravdu tak, jak by si přál.

Zažíváte i nějaké vtipné situace? 

Třeba když manželka přinese manželovi svíčkovou s pěti knedlíky, protože ji měl vždycky rád, a je nešťastná, když nedokáže sníst celou porci. Pak jí vysvětlujeme, že jsme rádi, že se pacientovi vrátila chuť k jídlu, ale nepotřebujeme mu z krku vytahovat knedlík, který mu tam uvízne… Většinou jsou to ale situace lidsky velmi silné až dojemné.

Mají pacienti tendence hodnotit zpětně svůj život?

To je časté téma. Právě s psychologem nebo duchovním řeší otázky životních hodnot, svého životního poslání, otázky týkající se naděje, odpuštění a další. A to člověk ani nemusí být věřící. Snaží se najít odpovědi na filozofické otázky o životě a smrti a často má potřebu svůj život uzavřít, ohlédnout se zpět a zhodnotit, co se mu podařilo a zda svůj život naplnil, jak chtěl. To souvisí i s tím, zda a koho tu po své smrti zanechává.

Právě s rodinou pracujete také, je to tak?

Ano, paliativní péče není jen o pacientech, ale také o práci s rodinou a blízkými. Pokud chtějí, mohou se do péče zapojit. Pečujeme o ně i ve chvíli, kdy pacient zemře. Dbáme na to, aby měli možnost se rozloučit tak, jak potřebují a chtějí. Navzdory tomu se může stát, že k tomu z nějakého důvodu nedojde a pak se snažíme zamezit tzv. komplikovanému truchlení, k němuž často v těchto situacích dochází. 

Dá se říct, že dáváte život posledním dnům…

To přesně je podstata paliativní péče. Jejím principem není, aby tady člověk byl o dva týdny, měsíc, půl roku déle, pokud bude jeho život nekvalitní, bude na přístrojích a nebude o sobě moct sám rozhodovat. Jde o to, aby se čas, který zbývá, naplnil tak, jak má.

Povědomí o paliativní péči se zvyšuje, co tomu v poslední době pomohlo?

Osobně vidím velký mezník v roce 2021, kdy vyšel dokument Jednotka intenzivního života, který velmi specifickým způsobem ukazuje rozměr paliativní péče přímo v nemocnici. Do té doby se o ní hovořilo spíš v souvislosti s hospicy, a to jak mobilními, tak lůžkovými.

Zvyšují povědomí i příběhy konkrétních pacientů, myslím například známých osobností jako třeba zpěvačky Aničky Slováčkové, která zemřela vloni?

Určitě. Právě prostřednictvím takových příběhů se téma dostává do povědomí lidí a smrt přestává být takovým strašákem. Paliativní péče dokáže pomoci s jejím vnímáním a přináší především podporu.

Jak tohle téma přijímají studenti?

Uvědomují si, že je potřeba se jím zabývat, protože je to velmi důležité. Vnímám z jejich strany zájem. Když jsem studovala já, jediná zmínka o smrti a umírání byla v rámci ošetřovatelských postupů, když jsme se učili péči o mrtvé tělo. To bylo všechno. Dnes o smrti mluvíme jinak a připravujeme se na ni od prvního ročníku napříč obory. Smrt je běžnou součástí práce zdravotníka a je třeba s ní „počítat“. Kromě toho mají studenti studijního programu Všeobecné ošetřovatelství povinné praxe v zařízeních paliativní péče nebo hospicu. Velký důraz klademe na komunikaci s těžce nemocnými a umírajícími pacienty a jejich rodinami, včetně témat, jako je sdělování nepříznivých zpráv nebo podpora při truchlení. Část studentů se tématu smrti a umírání věnuje i v bakalářské či diplomové práci. Se studenty navazujícího magisterského studia Specializace v ošetřovatelství – Ošetřovatelská péče v interních oborech máme prostor diskutovat víc do hloubky a otevírat téma z reálné praxe, jelikož většina studentů již pracuje jako všeobecná sestra v různých medicínských odvětvích. Naše fakulta navíc dlouho byla jedinou v republice, která poskytovala potřebné vzdělání v magisterském oboru zaměřeném na onkologicky nemocné pacienty v paliativní péči. Řada absolventů tohoto studia úspěšně šíří myšlenky, hodnoty a filozofii paliativní péče, které se u nás naučily. Mám radost, když se ke mně a k fakultě hrdě hlásí. 

Jakou budoucnost byste si pro svůj obor přála?

Samozřejmě tu nejlepší. Jakožto medicínskému odvětví jí přeji, aby měla možnost ukázat, jak moc smysluplná je, jaké benefity pacientovi i jeho blízkým nabízí. Pak by proces integrace časné paliativní péče byl snadnější. Hlavně bych si přála, aby byla dostupná všem. Sobě i fakultě přeji motivované studenty s opravdovým zájmem pomoci svým nemocným. A mým osobním přáním do budoucna je akreditace navazujícího magisterského studijního programu specializovaného právě na paliativní péči. Tato péče je a v budoucnu bude velmi potřebná, populace stárne, prodlužuje se střední délka života a přibývá pacientů s chronickým i dalším život ohrožujícím onemocněním. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Paliativní péči se věnuje i poslední číslo časopisu Fakulty zdravotnických studií MY FZS. Prolistovat jím můžete zde: MY FZS 5/2025

Tentokrát na putování světem platidel napříč kontinenty vyrazíme na rozhlasových vlnách s profesorem Petrem Vorlem z Univerzity Pardubice, historikem a numismatikem. Zastavíme se třeba nejen v Mexiku a pochopitelně ve Spojených státech. Tolar ale zamířil do Ameriky i přes Španělsko.

S hostem pořadu Českého rozhlasu Hradec Králové “Na cestách s Petrem Voldánem” přidáme také zajímavosti o mincích a dolech, nezapomeneme ani na hledače pokladů jak v zahraničí, tak také v Česku.

Ze sklepení zámku v Pardubicích

Naše rozhlasové cestování s profesorem Petrem Vorlem startujeme v podzemí pardubického zámku, vlastně přímo od vstupu do unikátní expozice s názvem “Peníze si do hrobu nevezmeš”.

Můj průvodce na cestách je zasvěceným vypravěčem - je totiž autorem konceptu stálé výstavy, těžící i ze sbírek Východočeského muzea v Pardubicích. To spravuje jednu z největších numismatických sbírek v Česku.

Mexiko a stříbrné doly

Profesor Petr Vorel nás v rozhlasovém putování po cestách od tolaru k dolaru vezme například do Mexika. A dovíte se nejen, co tam náš odborník objevil, ale uslyšíte také o tom, že funguje i spolupráce mezi univerzitami z Mexika a Pardubic.

Expozice putuje světem

Hodně míst navštívil ve světě profesor Petr Vorel s výstavou o cestě “Od stříbrného českého tolaru k světovému dolaru”. Univerzita v mexické Pachuce je jedním z nich. Ale viděli ji i v Bohemian National Hall na newyorském Manhattanu a na jiných místech.

Česká měna v Bulharsku i Nizozemsku

Zastávek budeme mít v rozhlasovém cestování s profesorem Petrem Vorlem a s českými mincemi a platidly ve světě mnohem víc. Třeba soubor exponátů pod názvem “Tisíciletá tradice české měny” zaujala v bulharském Plovdivu i Sofii. A viděli ji také třeba v nizozemském Naardenu.

Hledači pokladů

I o nich je pořad “Na cestách” a to nejen o těch našich. Protože mince a platidla jsou předmětem zájmu nejen odborníků, jako je profesor Petr Vorel, ale i mnoha nadšenců napříč kontinenty. Proč je lepší poklad odevzdat a nesnažit se ho třeba utajit jen pro sebe - také to se dovíte.

Zdroj: Český rozhlas Hradec Králové; autoři: Petr Voldán, Milan Baják

Studentka Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice Anežka Zuzánková uspěla se svou kandidaturou na pozici Vice President ESN Česká republika. Mandát ve vedení studentské organizace začíná 1. července 2026 a končí 30.června 2027.

Anežka Zuzánková do letošního roku stála ve vedení ESN Pardubice. Od 1. července tuto funkci předá novému vedení v čele se studentem Patrikem Tošnarem.

Spolek ESN (Erasmus Student Network) pomáhá zahraničním studentům lépe se adaptovat v nové zemi i na UPCE. Členem ESN nebo tzv. buddy se může stát jakýkoliv studující univerzity. Pokud si chcete zlepšit cizí jazyky, soft skills, vést nějaký projekt nebo se jen setkat se zajímavými lidmi ze zahraničí, nezapomeňte se pro více informací zastavit na stánku spolku na největší studentské akci na UPCE - zahájení zimního semestru Příliv. Přijďte v úterý 22. září kdykoli od 14 hodin do kampusu, na prostranství mezi budovou auly a Fakultou chemicko-technologickou.

OPVV