Doprava budoucnosti nestojí jen na nových vlacích, automobilech nebo moderních tratích. Stále důležitější roli hrají přesná data, bezpečná lokalizace, chytré senzory a systémy, které dokážou dopravu plánovat a řídit efektivněji než kdy dřív. Právě na tyto oblasti se zaměřil projekt PosiTrans Univerzity Pardubice, který propojil vědce s technologickými firmami. Výzkum významně podpořily fondy EU.

Projekt Posi᠆Trans, tedy vývoj lokalizačních, detekčních a simulačních systémů pro dopravní a přepravní procesy, probíhal v letech 2018 až 2022. Zapojily se do něj Fakulta elektrotechniky a informatiky a Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice spolu se šesti významnými firmami z oblasti dopravy, radarových technologií, elektroniky a informačních systémů. Konkrétně šlo o společnosti ČD – Informační Systémy, ERA, Mikroelektronika, OLTIS Group, RADOM a RETIA.

Spolupracovaly dva odborné týmy s více než dvěma desítkami výzkumníků. Jejich cílem bylo hledat nové způsoby, jak dopravu zpřesnit, zvýšit její bezpečnost a zlepšit plánování provozu. Výzkum se přitom týkal železnice, městské dopravy i logistiky.

Přesná lokalizace je klíčová

„Konkrétní výsledky projektu lze rozdělit do několika oblastí. První se týkala bezpečné lokalizace dopravních prostředků. Nešlo o běžnou navigaci známou například z mobilních telefonů. V železniční dopravě nebo v autonomních vozidlech nestačí znát přibližnou polohu. Je potřeba mít jistotu, že údaje o poloze, rychlosti a čase jsou určeny spolehlivě a bezpečně,“ vysvětlil děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice Petr Doležel.

Další významná část projektu směřovala k radarovým a senzorovým technologiím. „Ve spolupráci s firmami se zkoumaly metody bezkontaktní detekce, klasifikace objektů a práce s radarovými nebo vizuálními daty. Výzkum se zaměřil například na počítání cestujících, sledování pohybu osob ve veřejné dopravě nebo rozpoznávání objektů za zhoršených podmínek,“ přiblížil Petr Doležel. Tyto technologie mohou dopravcům poskytovat přesné informace o obsazenosti vozidel, pomáhat při řízení provozu nebo zvyšovat bezpečnost dopravy.

Třetí část projektu tvořilo modelování dopravy a logistiky se zaměřením na propustnost železničních tratí. Výzkumníci zjistili, že při hodnocení kapacity tratí nestačí pouze spočítat, kolik vlaků může po trati projet. Důležitá je také stabilita jízdních řádů, možnosti křižování vlaků, typ zabezpečovací techniky nebo budoucí koncepty řízení železniční dopravy.

„Pomocí simulačního softwaru OpenTrack vznikaly modely železničního provozu, které umožnily testovat situace, jež by v reálném provozu nebylo možné bezpečně ověřit. Součástí výzkumu byl například i stochastický model přestupních vazeb mezi železniční a autobusovou dopravou,“ uvedl Petr Doležel.

Výsledky výzkumu a vývoje nezůstaly jen ve formě laboratorních testů. Navázaly na ně další české i evropské projekty. V současnosti například pokračuje spolupráce také v projektu CIDET, který se zaměřuje na komunikační, informační a detekční technologie.

Přínos pro školu i firemní sektor

Klíčovou roli v projektu sehrála podpora z fondů Evropské unie. Ty financovaly moderní přístrojové vybavení, hardware, software, specializované licence i práci výzkumných týmů. Peníze z fondů EU zároveň umožnily propojit dvě univerzitní fakulty a technologické firmy do jednoho rozsáhlého projektu.

„Bez evropské podpory bychom výzkum sice realizovali, ale rozhodně ne v takovém rozsahu, tempu a s tak širokým zapojením firem. Dotace nám umožnila propojit univerzitní výzkum s aplikační sférou a vytvořit dlouhodobou spolupráci,“ zdůraznil Petr Doležel. Celkové náklady na projekt činily zhruba 60 milionů korun, z čehož téměř padesát milionů pokryla podpora z fondů EU.

Přínos projektu pocítila nejen univerzita, ale také zapojené firmy. Ty získaly přístup k univerzitnímu know-how, metodám testování a vyhodnocování dat. Výsledky mohou rozvíjet ve svých dalších technologických projektech. Univerzita naopak posílila vazby na praxi, modernizovala své výzkumné zázemí a vytvořila lepší podmínky pro zapojení studentů a mladých vědců do výzkumu.

Petr Doležel: Projekt posílil vazby univerzity na aplikační sféru. Nešlo jen o jednorázovou spolupráci

K rozvoji chytrých technologií v oblasti dopravy v projektu PosiTrans Univerzity Pardubice přispěly i fondy EU. Nejen o tom, jak pomůže v běžné dopravě, jsme hovořili s děkanem Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice Petrem Doleželem.

Jak může projekt ovlivnit každodenní život lidí – třeba jako cestujících nebo řidičů?
Cestující si většinou neuvědomí, že za přesnějšími informacemi o spojích, lepším návazným přestupem nebo bezpečnějším provozem může stát výzkum podobného typu. Právě takto se ale výsledky do každodenního života promítají. Pokud dokážeme přesněji určovat polohu vlaků nebo vozidel, lépe detekovat situace v dopravním prostoru a kvalitněji modelovat provoz, může to vést ke spolehlivější dopravě. Pro cestujícího to znamená lepší plánování návazností, menší riziko zpoždění nebo přesnější informace o provozu. Pro řidiče zase méně rizikovou a plynulejší dopravu.

Existují už příklady reálného nasazení těchto nových technologií?
Ano, ale je potřeba rozlišit různé typy výsledků. U některých, například u řešení poskytujících informace o obsazenosti vozidel hromadné dopravy nebo o vytížení infrastruktury, už můžeme mluvit o praktickém využití nebo o navazujícím aplikačním vývoji směrem ke komerčnímu uplatnění. U jiných, zejména u bezpečnostně kritických systémů, je cesta k plnému provoznímu nasazení delší, protože musí projít ověřením, validací, standardizací a certifikací. Konkrétně výsledky v oblasti bezpečné lokalizace vlaků pomocí družicových systémů se dále využily v mezinárodních aktivitách zaměřených na zapojení evropské družicové navigace do systému ERTMS. To je typický příklad technologie, která se nemůže zavést ze dne na den, ale kde projekt přispěl k metodám, požadavkům a postupům, které jsou pro budoucí nasazení nezbytné.

Co evropský projekt přinesl samotné Univerzitě Pardubice?
Projekt především zvýšil výzkumné kapacity ve směrech, které jsou pro naši univerzitu dlouhodobě důležité, tedy v oblasti dopravních technologií, elektrotechniky, informatiky, lokalizačních a detekčních systémů, modelování dopravy a logistiky. Velmi důležitá byla také modernizace výzkumného zázemí Univerzity Pardubice. Díky projektu bylo možné pořídit specializované přístroje, měřicí techniku, software a další vybavení, jejichž získání by bylo bez této podpory mnohem obtížnější. Pořízená infrastruktura současně vytvořila lepší podmínky i pro další výzkum, pro spolupráci s firmami a také pro zapojení studentů a mladých výzkumníků. Projekt zároveň posílil vazby univerzity na aplikační sféru. Nešlo jen o jednorázovou spolupráci, ale o vytvoření vztahů, na kterých je možné stavět i po skončení projektu.

Pomáhá taková spolupráce rychlejšímu zavádění výsledků do praxe?
Ano, jednoznačně. Právě spolupráce s aplikační sférou je jedním z hlavních předpokladů, aby výsledky výzkumu nezůstaly pouze v odborných článcích nebo laboratorních prototypech. Firmy a instituce z praxe dokážou už během řešení projektu definovat, jaké parametry musí mít výsledné řešení, jaké jsou provozní limity, jaké normy nebo certifikační požadavky je nutné splnit a kde by se technologie mohla reálně uplatnit. Pro univerzitu je to velmi cenná zpětná vazba. Výzkumné týmy díky tomu neřeší problémy izolovaně, ale od začátku zvažují použitelnost technologií v konkrétním dopravním nebo logistickém prostředí.

Zdroj: denik.cz, redaktorka Eva Čepičková

Co se honí hlavou pacientovi, který si vyslechne, že mu do konce života nezbývá moc času? Jak se o něj postarat a jak mu ten zbytek co nejvíce zpříjemnit? Odpovědi na tyto a další otázky zná Kateřina Horáčková z Fakulty zdravotnických studií. Paliativní péči poskytovala pacientům už v době, kdy o ní většina ještě nevěděla, a dnes své zkušenosti předává budoucím zdravotníkům. 

Je pondělí dopoledne. V nemocničním pokoji jemně pípá monitor a za zataženými žaluziemi je šero. Paní Marie leží na posteli, ruce složené na dece. Dcera sedí vedle ní a hladí ji po prstech – obě jsou potichu.

Lékař po krátkém vyšetření vysvětluje, že ani další léčba nemoc nedokáže zastavit. Pak ale dodá něco nečekaného: „Teď se budeme bavit o tom, jak zajistit, aby vám bylo co nejlépe.“

Představte si, že byste byli na místě jedné z žen. Co by vás zajímalo jako první? Kolik času zbývá? Jestli to bude bolet? Kdo s vámi bude, až se budete bát? Hlavou by vám šlo nekonečně otázek… A právě s nimi dokáže pomoct paliativní péče. Obor, který se stará o člověka až do úplného konce. 

„Paliativní péče je komplexní, aktivní a lidský přístup k pacientům s nevyléčitelnou, život limitující nemocí. Jejím cílem je zmírnit především bolest, fyzické i psychické strádání a zajistit nejvyšší možnou kvalitu života až do samotného konce. Poskytuje se přímo v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných, v domácím prostředí, v hospicech i domovech pro seniory. Aktuálně se například hodně diskutuje o paliativní péči na jednotkách intenzivní péče, ARO a také v prostředí zdravotnické záchranné služby a u praktických lékařů,“ vysvětluje Kateřina Horáčková. Se začínající paliativní péčí se setkávala už během svých prvních zdravotnických zkušeností při studiu. Postupně zavítala do hospicu, na oddělení neurologie nebo onkologie. „Ctili a respektovali jsme přání a hodnoty pacienta a filozofii paliativní péče, a přestože jsme ji neměli oficiálně zavedenou, poskytovali jsme ji většinou na vysoké úrovni. Naučila jsem se, jak být k pacientovi ještě víc empatická, jak mu nabídnout to, co právě potřebuje, aby se mu ulevilo. Učila jsem se od opravdových profesionálů, ale i od těch, kteří do této skupiny nepatřili, protože mi ukázali, jak se to dělat nemá,“ dodává.

Mluví se o paliativní péči a smrti dostatečně?

O paliativní péči se mluví, a je to dobře. Jen jste to možná nezaznamenala, protože se přirozeně zajímáme o to, co se nás v danou chvíli bezprostředně týká. Pokud jste neřešila něco v rodině nebo v rodině vašich kamarádek, je logické, že se k vám tyto informace zatím nedostaly. Ani smrt dnes naštěstí není ve společnosti tabu, debaty okolo ní se pořád rozvíjejí, i když u nás o něco pomaleji než v jiných zemích. Rozvoj paliativní péče, a tím i téma konce života, u nás nastal až po Sametové revoluci a její zakladatelé se jezdili učit do zahraničí, zejména do Velké Británie. Přitom ještě před 100 a více lety bylo téma smrti u nás naprosto přirozené.

Protože se běžně umíralo doma?

Ano. Lidé umírali dříve a nedožívali se tak vysokého věku jako dnes, ale například malé děti byly běžně u toho, když se jejich rodiče starali o své předky. Byly přítomné i samotnému úmrtí, protože dotyčný umíral v posteli v centrální místnosti, kde rodina trávila většinu času a v jeho přítomnosti normálně fungovala ještě několik hodin po jeho smrti. Děti tento model přebíraly a bylo to pro ně zcela přirozené. 

Kdy a proč se to změnilo?

Zlom přišel s druhou světovou válkou a rozvojem moderní medicíny. Začaly vznikat první oddělení ARO a JIP a v tu chvíli se nám smrt přestala hodit. Medicína se dostala do vítězné pozice a smrt byla známkou selhání. V tu dobu se objevuje termín tzv. dystanazie, což je zadržená smrt, kdy vlivem moderní medicíny, různých přístrojů a nových medikamentů začali lidé přežívat výrazně déle, i když kvalita jejich života byla velmi omezená nebo bohužel žádná. V tu chvíli jsme se o smrti přestali bavit, protože jsme ji začali vnímat jako prohru.

Kdy se to zase otočilo?

U nás až po revoluci, kdy zakladatelka prvního hospicu doktorka Marie Svatošová, která se současně stala vůdčí osobností českého hospicového hnutí, začala vracet myšlenku smrti jako přirozené součásti lidského života. Od té doby pozorujeme velmi výrazný rozvoj hospicové a paliativní péče, což trvá dodnes, protože stále vznikají její různé podtypy a specializace.

Setkávala jste se se smrtí často?

Viděla jsem několik způsobů umírání – klasicky v nemocnici, na čtyřlůžkovém pokoji v léčebně dlouhodobě nemocných nebo na jednotce intenzivní péče, kde s mladým pacientem s leukemií nemohl být ani nikdo z rodiny. Pracovala jsem na místech, kde byla smrt bohužel na každodenním pořádku. 

I proto k ní přistupujete jinak? 

Je to součást životního cyklu, nikoliv nepřítel, se kterým se musí bojovat agresivní léčbou, jež by pacienta velmi zatěžovala. Prioritou zdravotníků jsou poslední dny a týdny právě bez nesnesitelné bolesti a strachu. Naši pacienti na onkologickém oddělení věděli, že mají omezený čas, a protože je nemoc různým způsobem limitovala, bylo důležité, aby měli konkrétní návaznost na léčbu a dožili opravdu důstojně, tak jak si přejí. Velmi často proto odcházeli právě do hospiců, kde jim dokázali poskytnout vysoce specializovanou péči a přístup. 

S čím pacientům paliativní péče pomůže?

Zaměřuje se hlavně na život s vážnou, nevyléčitelnou a život limitující nemocí. Na život na konci života. Je to vlastně další péče, která je pacientovi nabídnuta souběžně s léčbou a ve které nejde jen o léky, ale především o psychosociální a spirituální podporu. Respektuje hodnoty, preference a přání pacienta. A je pro ni přirozené, že pacienta vnímá i s jeho rodinou a blízkými.

Co přesně pro něho děláte?

Máme léčebné možnosti typu paliativní chemoterapie, paliativní ozáření, které pacientovi nabídneme proto, že mu můžeme život prodloužit. Paliatr ale řeší především to, aby člověku ve zvolené léčbě bylo dobře, aby léčba byla taková, jakou si představuje. Hovoří s ním o nastaveném plánu i o fázi, která už pro něho samotného například nebude zvladatelná, protože bude odkázaný na péči druhých. Je to péče šitá na míru, protože vychází z pacientových hodnot přání a přesvědčení. Prakticky jde o to, aby měl pacient dostatečně nastavenou léčbu bolesti a jiných fyzických i psychických obtíží. Aby se orientoval v tom, co se s ním a okolo něj právě děje. Aby on či jeho blízký věděl, co dělat, koho a kam volat, když si nebude vědět rady. Paliativní péče umí pomoci i s problémy v oblasti sociální, pomáhá např. řešit finanční možnosti pomoci či shánění pomůcek jako vozík, polohovací lůžko, a nabízí pomoc duchovního.

„Paliativní péče se ještě neměla možnost ukázat v plné síle, jak moc potřebná je. Je nejvyšší čas to změnit.“

Je paliativní péče pro všechny?

Ráda bych řekla ano, ale mnohdy to tak bohužel není. Ne každá nemocnice má k dispozici paliativní tým nebo paliativní ambulanci, přestože rozvoj je momentálně velký. Běžný lékařský personál by měl zhodnotit, jestli je daný pacient pro paliativní péči vhodný a tým přivolat. Je to velký benefit a servis pro pacienta a je důležité, aby ho k tomu nasměrovali. 

Podle čeho se pozná, že je pacient pro péči vhodný?

Paliativní péči dělíme na obecnou a specializovanou. Ta první by měla být poskytnuta každému. Ve chvíli, kdy má lékař před sebou člověka, který bojuje s život limitujícím chronickým onemocněním, a jehož problémy přesahují možnosti obecné paliativní péče, je čas vyhledat pomoc u specializovaných týmů paliativní péče, které jsou pro tyto případy skvěle připravené.

Kdo všechno se o pacienta stará?

Péče je takzvaně multidisciplinární, což znamená, že do ní může vstupovat několik odborníků, a je to dokonce žádoucí. Paliativní tým zohledňuje všechny dimenze lidského zdraví a života. Zaměřuje se na tělesno, psychično, sociálno a na spirituální rovinu. Vedle sestry, která koordinuje péči, je tam lékař, psycholog, sociální pracovník a duchovní. A v hospicích je ještě řada dalších profesí, které se podílejí na tom, aby kvalitu života pacienta společně udrželi co nejdéle v dobrém stavu.

Co vše s pacienty řeší?

Nejrůznější fyzické projevy nemoci jako třeba nesnesitelnou bolest, která už nereaguje na léky. Může se potýkat s vážnou dušností. Velmi často řešíme rány, které zapáchají, mají výraznou sekreci, nehojí se, nebo jen velmi obtížně. Pacient často ztrácí tukovou i svalovou hmotu. Zabýváme se psychickou stránkou, protože se často stává, že se dotyčný v celé situaci ztrácí, propadá vážným depresím, má sebevražedné myšlenky, protože ví, že se mu jeho život krátí a ví, že má doma např. nezaopatřené dítě nebo třeba maminku, o kterou se stará, a přemýšlí, jak to bude dál, až tu nebude. Těch otázek je velmi mnoho…

Mívají pacienti nějaká speciální přání?

Mají, a i na taková je potřeba myslet. V hospicích se proto konají například opravdové svatební obřady, nejrůznější oslavy výročí jako zlatá svatba, pořádají se rodinná setkání, promítání. A pokud to zdravotní stav dovolí, můžou příbuzní pacienta vyvézt i na výlet. Někdy pacienti mívají úplně jednoduchá přání jako dát si sklenku vína, napít se ještě piva nebo si naposledy zakouřit. Snažíme se udělat poslední dny života pacienta opravdu tak, jak by si přál.

Zažíváte i nějaké vtipné situace? 

Třeba když manželka přinese manželovi svíčkovou s pěti knedlíky, protože ji měl vždycky rád, a je nešťastná, když nedokáže sníst celou porci. Pak jí vysvětlujeme, že jsme rádi, že se pacientovi vrátila chuť k jídlu, ale nepotřebujeme mu z krku vytahovat knedlík, který mu tam uvízne… Většinou jsou to ale situace lidsky velmi silné až dojemné.

Mají pacienti tendence hodnotit zpětně svůj život?

To je časté téma. Právě s psychologem nebo duchovním řeší otázky životních hodnot, svého životního poslání, otázky týkající se naděje, odpuštění a další. A to člověk ani nemusí být věřící. Snaží se najít odpovědi na filozofické otázky o životě a smrti a často má potřebu svůj život uzavřít, ohlédnout se zpět a zhodnotit, co se mu podařilo a zda svůj život naplnil, jak chtěl. To souvisí i s tím, zda a koho tu po své smrti zanechává.

Právě s rodinou pracujete také, je to tak?

Ano, paliativní péče není jen o pacientech, ale také o práci s rodinou a blízkými. Pokud chtějí, mohou se do péče zapojit. Pečujeme o ně i ve chvíli, kdy pacient zemře. Dbáme na to, aby měli možnost se rozloučit tak, jak potřebují a chtějí. Navzdory tomu se může stát, že k tomu z nějakého důvodu nedojde a pak se snažíme zamezit tzv. komplikovanému truchlení, k němuž často v těchto situacích dochází. 

Dá se říct, že dáváte život posledním dnům…

To přesně je podstata paliativní péče. Jejím principem není, aby tady člověk byl o dva týdny, měsíc, půl roku déle, pokud bude jeho život nekvalitní, bude na přístrojích a nebude o sobě moct sám rozhodovat. Jde o to, aby se čas, který zbývá, naplnil tak, jak má.

Povědomí o paliativní péči se zvyšuje, co tomu v poslední době pomohlo?

Osobně vidím velký mezník v roce 2021, kdy vyšel dokument Jednotka intenzivního života, který velmi specifickým způsobem ukazuje rozměr paliativní péče přímo v nemocnici. Do té doby se o ní hovořilo spíš v souvislosti s hospicy, a to jak mobilními, tak lůžkovými.

Zvyšují povědomí i příběhy konkrétních pacientů, myslím například známých osobností jako třeba zpěvačky Aničky Slováčkové, která zemřela vloni?

Určitě. Právě prostřednictvím takových příběhů se téma dostává do povědomí lidí a smrt přestává být takovým strašákem. Paliativní péče dokáže pomoci s jejím vnímáním a přináší především podporu.

Jak tohle téma přijímají studenti?

Uvědomují si, že je potřeba se jím zabývat, protože je to velmi důležité. Vnímám z jejich strany zájem. Když jsem studovala já, jediná zmínka o smrti a umírání byla v rámci ošetřovatelských postupů, když jsme se učili péči o mrtvé tělo. To bylo všechno. Dnes o smrti mluvíme jinak a připravujeme se na ni od prvního ročníku napříč obory. Smrt je běžnou součástí práce zdravotníka a je třeba s ní „počítat“. Kromě toho mají studenti studijního programu Všeobecné ošetřovatelství povinné praxe v zařízeních paliativní péče nebo hospicu. Velký důraz klademe na komunikaci s těžce nemocnými a umírajícími pacienty a jejich rodinami, včetně témat, jako je sdělování nepříznivých zpráv nebo podpora při truchlení. Část studentů se tématu smrti a umírání věnuje i v bakalářské či diplomové práci. Se studenty navazujícího magisterského studia Specializace v ošetřovatelství – Ošetřovatelská péče v interních oborech máme prostor diskutovat víc do hloubky a otevírat téma z reálné praxe, jelikož většina studentů již pracuje jako všeobecná sestra v různých medicínských odvětvích. Naše fakulta navíc dlouho byla jedinou v republice, která poskytovala potřebné vzdělání v magisterském oboru zaměřeném na onkologicky nemocné pacienty v paliativní péči. Řada absolventů tohoto studia úspěšně šíří myšlenky, hodnoty a filozofii paliativní péče, které se u nás naučily. Mám radost, když se ke mně a k fakultě hrdě hlásí. 

Jakou budoucnost byste si pro svůj obor přála?

Samozřejmě tu nejlepší. Jakožto medicínskému odvětví jí přeji, aby měla možnost ukázat, jak moc smysluplná je, jaké benefity pacientovi i jeho blízkým nabízí. Pak by proces integrace časné paliativní péče byl snadnější. Hlavně bych si přála, aby byla dostupná všem. Sobě i fakultě přeji motivované studenty s opravdovým zájmem pomoci svým nemocným. A mým osobním přáním do budoucna je akreditace navazujícího magisterského studijního programu specializovaného právě na paliativní péči. Tato péče je a v budoucnu bude velmi potřebná, populace stárne, prodlužuje se střední délka života a přibývá pacientů s chronickým i dalším život ohrožujícím onemocněním. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.

Paliativní péči se věnuje i poslední číslo časopisu Fakulty zdravotnických studií MY FZS. Prolistovat jím můžete zde: MY FZS 5/2025

Tentokrát na putování světem platidel napříč kontinenty vyrazíme na rozhlasových vlnách s profesorem Petrem Vorlem z Univerzity Pardubice, historikem a numismatikem. Zastavíme se třeba nejen v Mexiku a pochopitelně ve Spojených státech. Tolar ale zamířil do Ameriky i přes Španělsko.

S hostem pořadu Českého rozhlasu Hradec Králové “Na cestách s Petrem Voldánem” přidáme také zajímavosti o mincích a dolech, nezapomeneme ani na hledače pokladů jak v zahraničí, tak také v Česku.

Ze sklepení zámku v Pardubicích

Naše rozhlasové cestování s profesorem Petrem Vorlem startujeme v podzemí pardubického zámku, vlastně přímo od vstupu do unikátní expozice s názvem “Peníze si do hrobu nevezmeš”.

Můj průvodce na cestách je zasvěceným vypravěčem - je totiž autorem konceptu stálé výstavy, těžící i ze sbírek Východočeského muzea v Pardubicích. To spravuje jednu z největších numismatických sbírek v Česku.

Mexiko a stříbrné doly

Profesor Petr Vorel nás v rozhlasovém putování po cestách od tolaru k dolaru vezme například do Mexika. A dovíte se nejen, co tam náš odborník objevil, ale uslyšíte také o tom, že funguje i spolupráce mezi univerzitami z Mexika a Pardubic.

Expozice putuje světem

Hodně míst navštívil ve světě profesor Petr Vorel s výstavou o cestě “Od stříbrného českého tolaru k světovému dolaru”. Univerzita v mexické Pachuce je jedním z nich. Ale viděli ji i v Bohemian National Hall na newyorském Manhattanu a na jiných místech.

Česká měna v Bulharsku i Nizozemsku

Zastávek budeme mít v rozhlasovém cestování s profesorem Petrem Vorlem a s českými mincemi a platidly ve světě mnohem víc. Třeba soubor exponátů pod názvem “Tisíciletá tradice české měny” zaujala v bulharském Plovdivu i Sofii. A viděli ji také třeba v nizozemském Naardenu.

Hledači pokladů

I o nich je pořad “Na cestách” a to nejen o těch našich. Protože mince a platidla jsou předmětem zájmu nejen odborníků, jako je profesor Petr Vorel, ale i mnoha nadšenců napříč kontinenty. Proč je lepší poklad odevzdat a nesnažit se ho třeba utajit jen pro sebe - také to se dovíte.

Zdroj: Český rozhlas Hradec Králové; autoři: Petr Voldán, Milan Baják

Studentka Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice Anežka Zuzánková uspěla se svou kandidaturou na pozici Vice President ESN Česká republika. Mandát ve vedení studentské organizace začíná 1. července 2026 a končí 30.června 2027.

Anežka Zuzánková do letošního roku stála ve vedení ESN Pardubice. Od 1. července tuto funkci předá novému vedení v čele se studentem Patrikem Tošnarem.

Spolek ESN (Erasmus Student Network) pomáhá zahraničním studentům lépe se adaptovat v nové zemi i na UPCE. Členem ESN nebo tzv. buddy se může stát jakýkoliv studující univerzity. Pokud si chcete zlepšit cizí jazyky, soft skills, vést nějaký projekt nebo se jen setkat se zajímavými lidmi ze zahraničí, nezapomeňte se pro více informací zastavit na stánku spolku na největší studentské akci na UPCE - zahájení zimního semestru Příliv. Přijďte v úterý 22. září kdykoli od 14 hodin do kampusu, na prostranství mezi budovou auly a Fakultou chemicko-technologickou.

OPVV

Věda se dá poznávat jeden v laboratořích. To úspěšně potvrdil další ročník Vědecko-technického jarmarku Univerzity Pardubice, kdy Pernštýnské náměstí zaplnily desítky pokusů, hlavolamů, vědeckých stanovišť a aktivit pro děti. 

Popularizátorům ze všech sedmi fakult univerzity se podařilo vytvořit atraktivní program, který srozumitelnou a zábavnou formou přiblížil moderní technologie, přírodní vědy i technické obory. Jak funguje umělá inteligence? Co všechno dokážou mikroorganismy? A jakou cestu urazí bavlna, než se z ní stane tričko? Náměstí se proměnilo v otevřenou laboratoř plnou pokusů, objevů a interaktivních aktivit pro děti, školní skupiny i veřejnost. Program nabídnul například poznávání minulosti všemi smysly, cestu světem bankovek, pohled na Pardubický kraj z výšky nebo experimenty zaměřené na fyziku či fungování lidského zraku. Návštěvníci si vyzkoušeli také kreativní komunikaci prostřednictvím umění, seznámili se s požární ochranou nebo kreativně vyjádřili své pocity přes umění. 

Součástí letošního ročníku byly nově také partnerské organizace a spolky zaměřené na vzdělávání dětí a mládeže, které program rozšířily o logické hry, stavebnice či pohybové aktivity.

Foto: archiv UPCE, fotograf Adrián Zeiner; archiv MMP, fotograf Tomáš Kubelka 

14. ročník soutěže Hledáme nejlepšího Mladého chemika ČR, který i letos hostila Univerzita Pardubice, zná svého vítěze. Titul si odnáší Matěj Kopecký z Pardubic. 

Nejlépe si vedl Matěj Kopecký ze ZŠ Pardubice-Polabiny, npor. Eliáše. „Vítězství je pro mě velkým překvapením a mám z něj ohromnou radost. V testu teoretických znalostí jsem bojoval s časem a poslední otázku se mi podařilo vyplnit jen pár vteřin před časovým limitem. Laboratorní úloha ve mně vzbuzovala respekt, a i když jsem ji zvládl bez větších chyb, očekával jsem umístění maximálně v první desítce. Dnešního vítězství si proto moc vážím a je pro mě motivací do dalších let,“ svěřil se vítěz. 
Na druhé příčce se umístil Zdeněk Olšan ze ZŠ a MŠ Kunštát, třetí místo obsadil Matěj Vaník ze ZŠ Palachova Brandýs nad Labem.

Soutěž pro žáky a žákyně osmých a devátých tříd základních škol představuje chemii jako atraktivní studijní obor s vynikajícími možnostmi pracovního uplatnění. Regionální kola probíhala od září loňského roku do letošního března. Celkem se do 14. ročníku soutěže zapojilo 21 065 žáků ze 772 základních škol v zemi. V prostorách Fakulty chemicko-technologické se 11. června ve finále utkalo 42 nejlepších žáků. Finálové klání se skládalo ze dvou částí. Teoretické znalosti prověřil písemný test, praktické dovednosti laboratorní práce. 

Děkan Fakulty chemicko-technologické prof. Němec udělil prvním pěti finalistům příslib přiznání stipendia ve výši 120 000 korun, pokud se v budoucnu rozhodnou pro studium na této fakultě. Zvláštní cenu obdržel desetiletý Matěj Vaník ze ZŠ Palachova v Brandýse nad Labem, který se jako mimořádně nadaný a historicky nejmladší účastník do celostátního finále probojoval už podruhé. Během slavnostního vyhlášení vítězů pořadatelé ocenili také tři učitele, jejichž žáci obsadili medailové pozice.

Více informací najdete na webu www.mladychemikcr.cz.

Akademický senát Univerzity Pardubice (AS UPCE) na svém 6. zasedání dne 9. června 2026 projednal změny modelu řízení vysokých škol, které v souvislosti s přípravou věcného záměru nového zákona o vysokých školách představilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Výsledné vyjádření bylo schváleno oficiálním hlasováním senátu.

K tomuto tématu je k dispozici také usnesení Rady vysokých škol (RVŠ) přijaté dne 21. května 2026.

Kompletní dokumenty naleznete v příloze.

V příloze naleznete přijatá usnesení  zasedání Pléna České konference rektorů.

Dne 4. června 2026 se na půdě Akademie múzických umění v Praze uskutečnilo 186. zasedání Pléna České konference rektorů (ČKR).

Zasedání bylo zároveň součástí společného jednání Slovenské rektorské konference (SRK) a České konference rektorů (ČKR), které proběhlo ve dnech 4.–5. června 2026 v Praze, taktéž na Akademii múzických umění v Praze.

Vítězové dubnové výzvy Rozhýbejme univerzitu převzali ocenění. Nejúspěšnější sportovce jednotlivých kategorií při slavnostním setkání vyzdvihl rektor univerzity prof. Libor Čapek. Do šestého ročníku výzvy se zapojilo všech sedm fakult a rektorát. Akce se zúčastnil dosud nejvyšší počet účastníků, 1 153 studujících a zaměstnaných, kteří zaznamenali rekordních 115 984 kilometrů.

Nejlépe si letos opět vedla Fakulta chemicko-technologická, která v součtu zvítězila ve všech třech sledovaných aktivitách – v chůzi, běhu i cyklistice. Druhé místo obsadila Fakulta ekonomicko-správní, třetí skončila Dopravní fakulta Jana Pernera.

Mezi nejlepší účastníky výzvy v kategorii jednotlivců, zahrnující zaměstnané i studující, patřili Bc. Aneta Venclová z FES, která v chůzi zdolala 759 km, Bc. Renáta Čukanová z FChT s výkonem 471 km v běhu a prof. Radovan Soušek z DFJP, jenž na kole překonal 4 252 km.

Letos kromě pohybu lidé z univerzity také pomáhali. Prostřednictvím aplikace EPP od Nadace ČEZ zajistili šek na 150 tisíc korun pro kolegu, akademika a bývalého proděkana Fakulty filozofické - PhDr. Ivo Říhu, Ph.D., který trpí onemocněním ALS.

Srdečně Vás zveme na závěrečné setkání pátého ročníku mentoringového programu, jehož součástí bude také workshop Jak na networking s Mgr. Ditou Palaščákovou (UPOL).

Chcete se umět přirozeně seznamovat s lidmi napříč obory? Navázat kontakty, které mohou podpořit Vaši vědeckou dráhu, výzkumné projekty nebo rozvoj kariéry? Nebo jen zjistit, jak začít konverzaci, když to není úplně snadné? Na workshopu se dozvíte praktické tipy a malé triky pro efektivní networking a budování profesních vztahů.

Přijďte se inspirovat, pobavit, navázat nové kontakty a zakončit semestr s úsměvem.

Kdy: čtvrtek, 4. června 2026, 09:00 – 12:00 hod

Kde: budova VO (Titan), 01009

Registrovat se můžete přes EDU portál zde: Závěrečné setkání mentoringového programu a workshop Jak na NETWORKING | EDU UPCE. Uzavření registrací 1. 6. 2026.

Těšíme se na Vaši účast!