Republiku i svět zná spíš podle vodních toků. Ke svému životu nejvíc potřebuje kánoi, pádlo a divokou vodu. Když obden neusedá do lodi, není ve své kůži. Do studia se mu ale voda nepropsala. „Toho by už bylo moc,“ říká Petr Šmakal, student Dopravní fakulty Jana Pernera. 

„Ahooooooooj,“ zdravím studenta Petra Šmakala už z dálky vodáckým pozdravem. Pozdrav s chutí opětuje, přestože dneska s sebou loď a pádlo nemá. Dneska je vyměnil za tašku s notebookem, protože Labe ani Chrudimka v Pardubicích ty správné peřeje nenabízejí. Na univerzitu dojíždí jen třikrát v týdnu. Rozvrh si tak poskládal, protože potřeboval být spíš na oddílové základně v Litovli, zkrátka v kontaktu s vodou. Během zimní přípravy mu dělají společnost jiné sporty. A taky bakalářská práce a materiály ke státnicím. 

Sjel jste si v loňském roce nějakou řeku jen tak?

Na to není moc času a pomalá voda mě ani nebaví (smích). Ale s kamarády tradičně vyrážíme na rakouskou řeku Salzu. Je to proslulá ledovcová řeka, vyhlášená pro své náročnější úseky. Má nádhernou soutěsku blízko města Palfau, která nabízí jeden z nejnáročnějších vodních úseků vůbec. V létě má voda krásných 8 stupňů. Sjíždět ji poprvé bylo nejlepší. Neznali jsme terén, jen jsme z mapy věděli, že některá místa jsou hodně nebezpečná…

Míváte vodu na svojí straně?

Naštěstí ano. Na závodech jsem míval vždycky kliku, a k tomu dobré podmínky. I když nejsou pokaždé pro všechny úplně stejné. Někdy se zničehonic změní puls řeky – to znamená, že se třeba během dvou vteřin zvedne hladina i o 20 centimetrů. A to je mazec. V tenhle moment to není úplně fér, spíš je to právě o tom štěstí. 

Je těžké udržet v tu chvíli hlavu v pohodě?

Člověk se během závodu maximálně soustředí na svoji stopu, ví přesně, co má dělat, takže na jiné myšlenky není prostor.

Cvaknul jste se už?

Jasně, ale u nás říkáme šlápnul. Proto je potřeba umět i výborně plavat. Na některých řekách bývá silný proud a musím přesně vědět, co v tu chvíli dělat, a hlavně nepanikařit. Voda je často ledová, tak není moc času nazbyt.

Můžete se v lodi i zaseknout?

Můžeme. Mám v lodi speciální pásy, které mi při jízdě pomáhají zůstat na místě, ale někdy je složitější se z nich po pádu dostat. Člověk se většinou i trochu přitopí. Eskymácký obrat je proto základ.

Přesto vás divoký terén láká…

Je to adrenalin, a ten je už neodmyslitelnou součástí mého života. Ke konci zimy s klukama z oddílu už vyhlížíme jarní měsíce a čekáme, až začne tát sníh. Pro trénink je to ideální, řeky jsou divočejší a dravější, a to přesně potřebujeme. I když jejich teplota je ještě hodně nízká. 

Nosíte proto neopren?

Když je velká zima, tak okolo čtyř stupňů, nosíme neoprenové kraťasy. Kdybych měl neopren i na horní polovině těla, brzdil by mě v pohybu a neměl bych takový rozsah rukou. Navíc by mi v něm bylo určitě vedro (smích).

Na jaké řeky vyrážíte nejčastěji?

Na jaře jezdíme třeba na Labe do Špindlerova Mlýna nebo na Kamenici u obce Plavy. To jsou už hodně těžké řeky. Dřív se na nich jezdíval i slalom, ale postupně se přesunul na umělé kanály. 

Není to na jaře spíš hazard se životem? 

Čím větší průtok řeka má, tím větší k ní mám respekt. Ale jsme na to „nemocní“ a vyhledáváme to. Obtížnost divoké vody má svoji stupnici od jedné do šesti a šestka už se skoro nedá jet. Jsem trénovaný a v pohodě zvládnu úseky ohodnocené čtyřkou. Přes co bych ale nikdy nešel, je sjíždět vodu při povodních. Když je vyhlášený jakýkoliv povodňový stupeň, jít do vody je dokonce úplně zakázané. Přesto se najdou blázni, co to zkusí. Tohle našemu sportu nedělá dobré jméno. Mám adrenalin sice rád, ale svědomí by mi nedovolilo, kdyby kvůli mně byl v ohrožení někdo jiný. 

Dostal jste se někdy na vodě do pořádných potíží?

Dneska už se z různých problémů umím dostat. Jezdecké chyby mě provázely spíš na začátku. Při závodech zrovna na Kamenici jsem třeba zlomil pádlo. To se mi stalo i nedávno s parťákem. V těžké pasáži jsem nenasměroval loď správně a ta se nám pak zaklínila v řece a museli jsme z ní doslova vypadnout. Bylo to po čtyřech minutách závodu, tepovku jsem podle hodinek měl na 200 a najednou jsem se koupal ve vodě, která měla čtyři stupně. Nic moc, no. Závod jsme už nedojeli. Shodli jsme se, že to nemá cenu. 

Mluvíte o parťákovi, jakou disciplínu jezdíte?

Moje disciplína se jmenuje C1 slalom a sjezd na divoké vodě a to jezdím na kánoi sám. Pak dělám také C2 sjezd, čemuž se říká deblkanoe. Tam mám parťáka Františka Salaje, se kterým jsme perfektně sehraní. Závodník by měl ovládat obě kategorie, je pak konkurenceschopnější a může absolvovat i víc závodů. 

Přizpůsobujete závodění svůj život?

Dá se říct, že jo. Závody začínají na jaře, kdy startuje Český pohár, který zahrnuje deset až dvanáct závodů. V podstatě všechny víkendy mám plné. Hlavní vrcholy sezóny jako mistrovství světa a mistrovství Evropy bývají až ke konci září. Někdo by si tak mohl říct, že když mi skončí škola, užívám si pohodové prázdniny, ale není to tak. V létě bývá nejvíc závodů a tomu odpovídají i tréninky. Vychází to na dva denně, abychom měli nejlepší formu. Naštěstí mi extrémní dlouhodobá sportovní aktivita nedělá žádný problém. Naopak.

Jaké úspěchy máte za sebou?

Z předloňského mistrovství Evropy jsem si dovezl titul vicemistra Evropy ve sprintu na divoké vodě a titul mistra Evropy v závodu hlídek. Reprezentuju UPCE také na Akademických mistrovstvích ČR nebo na Českých akademických hrách. Z těch posledních jsem si dovezl bronz ze sprintu na C1.

Přidal jste i jeden netradiční titul.

Jsme první litovelští vodáci, kteří vyhráli závody pramic na Krumlovském vodáckém maratonu, kterým zakončujeme naši sezónu. Vždycky si s oddílovými parťáky dáme nějaký netradiční cíl, letos jsme vyjeli na pramici.

To ale není úplně vaše disciplína…

Na pramici nikdo z nás běžně nejezdí. Byl to klasický hec u piva (smích). Najednou jsme jeli v pěti lidech, takže to muselo fungovat po všech stránkách. A vyšlo to – pohár jsme získali. A ještě jsme porazili našeho prezidenta.

Jak se vám to povedlo?

Závod s hromadným startem nemá skoro žádná pravidla, je potřeba jen co nejrychleji dojet do cíle. Poslední dva měsíce jsme intenzivně trénovali, takže jsme si věřili. Na start se nachystalo 20 pramic a nám to perfektně sedlo. Pan prezident se svou posádkou dorazil na tyhle závody potřetí a jeho pramice dojela jen deset minut za námi, což byl skvělý výsledek. Byl parádní pocit měřit síly i s ním. Emoce v cíli byly o to silnější.

Víte, že… při jízdě na kánoi závodníci klečí? Jejich loď totiž nemá ploché dno jako známé turistické kánoe. Každý sjezdař má dno lodi vytvarované podle svých nohou a v tom klečí. Aby klečení bylo pohodlnější, má v lodi ještě sedačku. Čím níž sedačka v lodi je, tím níž je i těžiště a loď je stabilnější. 

Dáte si od lodi pauzu nebo jezdíte i v zimě?

Ideální trenér řekne, že na vodu se má jít kdykoliv (smích). Když je teplota lehce nad nulou a nemrzne, teoreticky se to pořád dá. Každopádně se říká, že pádlo bychom neměli mít v ruce alespoň měsíc, abychom si trochu odpočinuli a věnovali se kompenzaci svalů a kondiční přípravě. Na najíždění kilometrů jsou pro nás klíčové jaro a podzim. To je základ sezóny.

Jak se tedy udržujete ve formě?

Přes zimu se víc běhá, hodně běžkujeme, a k tomu děláme různé doplňkové sporty. Chodíme pravidelně plavat a také do posilovny. Je potřeba kompenzovat svaly, které pádlováním přirozeně ochabují. U mě jsou to třeba mezilopatkové svaly. K tomu se i hodně otužujeme.

Dostávají speciální péči i vaše lodě? 

Po sezóně se musí zkontrolovat a udělá se jen lehký lifting. Umím laminovat, takže drobné opravy zvládnu sám. Pokud se jedná o něco většího, loď jede rovnou k výrobci.

Kolik lodí máte?

Mám dvě. Jednu závodní a jednu tréninkovou, která je o něco těžší a nemá tak dobrý povrch. Ve vodě se na ní dá víc natrénovat. Razím totiž heslo – těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Zrovna tahle loď toho má už dost za sebou. Ta závodní je naopak v perfektním stavu, dávám si na ni pozor a jezdím s ní jen důležité nebo lehké závody.

Máte ještě nějakou vodáckou metu? 

Poslední rok dva jsem v profesionální úrovni trochu polevil. Zjistil jsem, že vyhrát mistrovství už není moje priorita. Ježdění mám teď spíš jako koníček a mnohem víc si to užívám. Rozhodl jsem se zaměřit víc na budoucnost a tento rok jsem zkoušel i trenérství. V tom bych rád pokračoval i v další sezóně. 

Pořád se vidíte u vody?

To ano. Jen ne za každou cenu přímo v lodi. Teď mě hodně zajímá i vodácké zákulisí a baví mě být spíš v pozadí. Angažuji se v našem oddílovém klubu, jsem v jeho správní radě a zapojuju se i do organizace různých vodáckých závodů. Práce trochu souvisí i s logistikou, kterou na dopravní fakultě studuju.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, Archiv Petra Šmakala

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

V příloze naleznete přijatá usnesení  zasedání Pléna České konference rektorů.

Zasedání  se uskutečnilo dne 19. února 2026 v Českých Budějovicích, péčí Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Na Univerzitě Pardubice budujeme silnou komunitu, ve které se dobře studuje i pracuje. Vedle kvalitní výuky a odborného zázemí chceme tvořit prostředí, kde se lidé cítí vítaní, mohou se potkávat napříč obory a vytvářet vztahy, které často přetrvají i po skončení studia. Nejen proto jsme i letos univerzitní kampus při startu letního semestru oživili oblíbenými valentýnskými dny.

Kreativní duše s námi v pondělí 16. února tvořily originální vouchery pro své blízké, placky a náramky. Hezkou vzpomínku si studující i zaměstnaní odnesli v podobě polaroidové fotky či "tetování" hennou. Valentýnská hlídka obdarovala perníčkem studující, kteří přišli v červeném. 

Úspěch sklidil večerní valentýnský koncert Komorní filharmonie Pardubice, který si v Aule Arnošta z Pardubic vychutnalo přes 250 posluchačů. Slavné melodie populární hudby upravené pro smyčcové kvarteto představil Corvus Quartet. Zazněly mimo jiné skladby od Johna Lennona, Edith Piaf nebo Jaroslava Ježka.

Až do středy jste se mohli vyfotit ve valentýnsky vyzdobených fakultních rámech i ve fotokoutku v budově EB. Katedra tělovýchovy a sportu UPCE nabízela speciální hodinové Valentýnské lekce zdarma, na které mohli studující nebo zaměstnaní vyrazit sami nebo s někým blízkým. 

Víte, jaké jídlo se skrývá pod veselým názvem "Triptych selské lásky"? Jde o vepřovou pečeni po selsku se zelím a bramborovými špalíčky. Menu s nápaditými názvy celý týden servírovala i pro veřejnost univerzitní menza. Univerzitní knihovna připravila Valentýnský knižní horoskop, podle kterého si každý mohl najít knížku, která se hodí k jeho znamení. 

Letošní Valentýn na UPCE toho nabídl ale mnohem víc - Pub kvíz Ženy ve vědě, vernisáž v Galerii Univerzity Pardubice či Silent Disco.

Děkujeme všem, kteří přispíváte ke skvělé atmosféře na Univerzitě Pardubice! 
Tým Oddělení propagace a vnějších vztahů.

Jako malý kluk volal z telefonní budky na linku 155. Tehdy, aby otestoval budoucí kolegy. Dnes stejné hovory sám přijímá. Ale k událostem také vyjíždí v sanitce a za zdravotnickou záchrannou službu mluví s médii. „Vzpomínám na hovor, kdy jsem pomohl matce zachránit dusící se dítě. Jsou ale také případy, kdy uděláte maximum a nestačí to,“ říká absolvent Fakulty zdravotnických studií Josef Strašík.

Co v sobě člověk musí mít, aby se stal dobrým záchranářem?

Zápal. Jednoznačně. Člověk pro takové povolání musí hořet. Tento obor spolkne strašně moc času, a je to podle mě životní styl. Patří k němu dvanáctihodinové velmi náročné směny, což vydrží jen člověk, který tím žije. Už na oboru zdravotnický záchranář na Fakultě zdravotnických studií (FZS) bylo vidět, že jsme jedna krevní skupina. Akční lidé, kteří sportují, tráví hodně času v přírodě, mají potřebu pořád něco dělat. 

Kam vedly vaše kroky, když jste dokončil školu?

Tři dny po státnicích jsem nastoupil na záchranku v Pardubicích. Předem jsem měl domluvené, že nastoupím na zdravotnické operační středisko. Nabízeli mi, jestli si nechci dát dva měsíce volna a užít si poslední prázdniny. Já ale nechtěl čekat. Studoval jsem proto, abych šel na záchranku. Přestože jsem z Vysočiny, chtěl jsem být součástí záchranky v Pardubicích, která se stala mou srdcovkou už při studiích.

Jste ale i výjezdový záchranář…

Pracovat u výjezdů jsem chtěl vždycky. Nejdřív jsem si ale musel splnit rok praxe takzvaně u lůžka. A těch dvanáct měsíců jsem strávil na novém urgentním příjmu, kde jsem se potkal se spoustou absolventů naší fakulty. 

A teď jste k tomu i tiskový mluvčí. Jak jste se dostal k této funkci?

Vždy mě bavilo pracovat se sociálními sítěmi. Na vysoké škole jsem byl součástí PR týmu fakulty. Po nástupu na záchranku jsem zase spolupracoval s tehdejší tiskovou mluvčí. Když potom odcházela, navrhla mě na svou pozici a vedení s tím souhlasilo. Měl jsem neskutečnou radost, protože je to kreativní činnost, kterou také v životě potřebuju. 

Připravoval jste se na svoji roli? 

Mluvil jsem před zrcadlem a připravoval se hlavně na možné nepříjemné situace – tedy na to, že bychom selhali my. To je ta nejtěžší a zároveň nejcitlivější situace. V tu chvíli je nejdůležitější nenechat se zaskočit a být transparentní. Jakmile člověk začne uhýbat nebo mlžit, je to špatně. Veřejnost má právo to vědět. Je lepší být otevřený, říct novinářům, že jejich dotazy rádi zodpovíme, ale potřebujeme čas, abychom to probrali s právním oddělením. Naštěstí se nám zatím nic takového nestalo a doufám, že ani nestane.

Médiím byste měl být dostupný 24/7. To musí být při všech těch směnách, nočních, těžkých výjezdech dost náročné…

Je, ale mě to baví, takže to nějak zvládám. Chvíli trvalo najít si systém. Dodnes občas improvizuju a pořád se učím, ale myslím, že už jsem našel svůj rytmus. Jasně, spánek mám někdy, hlavně po nočních směnách, narušený hovory od novinářů. Spousta z nich moc nechápe, jak to zvládám, protože tiskoví mluvčí policistů nebo hasičů jsou full time mluvčí. Já mám ještě směny ve výjezdu a na operačním středisku. Mluvčího dělám spíš ve volném čase. Mně to ale v tuto chvíli naplňuje. Když přijdu domů, jdu znovu pracovat, a to mě baví. A tím se vracíme zpátky – je to životní styl.

Jak zjistíte, že se stalo něco, kvůli čemu by vám mohli novináři volat?

Díky systému časného hlášení mi informace chodí přímo z operačního střediska. Když operátor přijme hovor o události, která bude nejspíš mediálně sledovaná, zaklikne tlačítko TM – tiskový mluvčí. Tím informaci rozešle mně a vedení záchranky, abychom byli připraveni reagovat. Typicky jsou to události jako vzlet letecké záchranné služby, dopravní nehoda s vážným zraněním nebo něco, co se děje na veřejném místě. Ať už to byla třeba Velká pardubická, kam jsme vyjížděli například ke kolapsům v hledišti, nebo nedávný požár v podzemních garážích Paláce Pardubice.

Takové zprávy asi dokážou narušit spánek…

Chodí mi i přes ztišený režim, takže mi telefon pípá klidně ve čtyři ráno jako třeba dneska. Už jsem si ale zvykl. Jen zkontroluju, jestli se nejedná o mimořádnou událost s hromadným postižením osob, a pokud ne, spím dál. V případě mimořádné události sednu do auta a jedu tam, abych odpovídal médiím přímo z místa.

Co o takové události můžete médiím prozradit?

Musím dodržovat GDPR – nesmím uvádět jména ani jiné detaily, které by mohly spojit událost s konkrétní osobou. Hodně záleží na domluvě s policií, která vydává oficiální informace. Pokud bych něco pustil ven dřív než oni, mohlo by se stát, že to dotčené rodiny zjistí z médií nebo ze sociálních sítí, protože je policie ještě nestihla kontaktovat. Za záchranáře můžu říct jen to, že jsme přijeli, provedli určitý zákrok a do jakého typu zařízení jsme transportovali pacienta. Můžu mluvit o tom, že se střetla dvě osobní auta, ale nemůžu říct, kdo za to mohl. Můžu popsat, co jsme udělali, že jde třeba o středně těžká zranění, ale ne konkrétní typ poranění.

Panika, agrese i slzy štěstí

Podle jednoho výzkumu je práce dispečera záchranky nejvíce ohrožena syndromem vyhoření. Sedí to?

Sedí. Asi hlavně kvůli tomu, že pacienta nevidíme a volajícímu můžeme pomoci jen slovně. Nemůžu u něj stát, nemůžu poskytnout první pomoc sám – můžu pouze co nejkvalitněji navést volajícího. A pak záleží na tom, jestli bude spolupracovat. Bezmoc je jedna věc. Druhá věc je verbální agresivita. Lidé nám fakt hodně nadávají a není to příjemné. Problém je také to, že člověk tráví čas koukáním do monitoru, hlavu má pořád u obrazovky, a do toho neustále zvoní telefon – intenzivní, pronikavý zvuk. Po psychické stránce je to strašně náročné. Takže je jasné, že může rychle přijít syndrom vyhoření.

Agrese? Je to záměr nebo tak lidé jednají v šoku?

Obojí. Ve stresu lidé jednají impulzivně. Bohužel se ale často stává, že na nás volající nastoupí nepříjemně hned od začátku. Mají pocit, že mají nárok na zdravotní péči a my jsme od toho, abychom jim sloužili. Člověk po pár větách pozná, že to bude těžký hovor.

Jak pracujete s lidmi, kteří jsou plní emocí nebo třeba zamrznou?

Operátor musí být direktivní. Musí rozdávat úkoly a být trochu přísný. Ve stresové situaci totiž člověk reaguje pouze na povely. Dáváme tedy jasné, stručné pokyny, zvýšíme hlas – ne proto, že bychom byli zlí, ale proto, že chceme, aby poslouchali a reagovali. Například u vážných dopravních nehod, kde je bezvědomí nebo zástava dechu, jsme zpočátku silně direktivní. Jakmile se situace stabilizuje a adrenalin opadá, zvolňujeme tempo a na konci poděkujeme za spolupráci.

Jak dlouho takové hovory trvají?

V těch nejtěžších situacích, což je třeba resuscitace nebo porod, jsme na telefonu až do příjezdu posádky zdravotnické služby. Zůstáváme ale na lince déle i u méně vážných případů, kdy cítíme, že je volající ve stresu. Opakujeme klidně stejné věty, jen aby věděli, že na to nejsou sami. A to dělá hrozně moc.

Stává se, že lidé nespolupracují?

Stává. Takzvaní nelucidní volající, jak je mezi záchranáři nazýváme, odmítají poslouchat naše rady – prostě panikaří. Pamatuju si třeba telefonát, kdy jsem vedl resuscitaci a dával jsem pokyny, ať pacientovi zakloní hlavu, začnou stlačovat hrudník. Místo toho jsem slyšel bouchnutí s telefonem a hlas, který říkal: „Dejte mu polštář pod hlavu! Zvedněte mu nohy!“ A já do telefonu křičím: „Ne, to nedělejte! Nedávejte mu nic pod hlavu – nemůže dýchat!“ Ale oni vůbec nereagovali. Stalo se to, že k volajícímu přiběhl příbuzný a společně se rozhodli jednat. Oni za to samozřejmě nemohli, byli v šoku. Neobviňujeme je, ale pro nás je snazší pracovat s někým, kdo je lucidní, tedy kdo si uvědomuje vážnost situace a spolupracuje.

Jaký hovor nebo výjezd vám utkvěl v paměti nejvíc?

Když přestalo dýchat malé dítě. Byl jsem na lince a radil použít vypuzovací manévry, protože šlo o aspiraci cizího tělesa. Bylo to úspěšné. A maminka se rozbrečela. V tu chvíli jsem i přes telefon cítil její vděk a byl jsem hrozně dojatý. To jsou přesně ty momenty, kterými se dobíjím. Protože pak je tady spousta ubíjejících hovorů a výjezdů. 

Jak zvládáte nenosit si všechny ty osudy v hlavě domů?

Musím všechno nechat za sebou. Cíleně se nezajímám o osudy pacientů. Nezjišťuju citlivé věci, jako kolik měl dětí, jestli byl dobrý otec. Kdybych si to připouštěl, bylo by to pro mě strašně těžké. Vnímám to tak, že mám před sebou „objekt“, u kterého provedu všechny potřebné úkony. Buď to vyjde, nebo ne. Udělám maximum, ale někdy to prostě nestačí – a to je osud. 

Měl jste to tak nastavené od začátku?

Ne, ale postupně jsem v sobě přepnul, že to tak prostě musí být – jinak bych se z toho zbláznil. Nejde totiž jen o vážné případy. Někdy jedeme třeba k babičce s teplotou, o kterou se nikdo nestará. Rodina ji opustila, nikdo ji nenavštěvuje. Tohle jsou často emočně nejtěžší výjezdy. A já si v tu chvíli řeknu: „Takhle se ke svým rodičům nikdy chovat nechci.“ A tím to pro mě končí. Musí.

Zjišťujete pak, jak to s pacientem dopadlo?

Ano, ale jen po odborné stránce. Zajímá mě výsledek z profesního hlediska – jestli jsme správně diagnostikovali, reagovali, zvolili nejlepší postup.

Kolik hovorů vaše operační středisko denně přijímá?

Výjezdů máme v Pardubickém kraji denně kolem 180, hovorů je klidně dvojnásobek. Ne každý hovor znamená výjezd – někdy nejde o akutní stav a jen pacientovi poradíme, někdy jde o omyl. Občas se nám dovolá třeba nemluvně, kterému rodiče půjčili mobil. Někdy jde o klukovinu. Sám jsem jako malý volal z telefonní budky a pak jsem vyděšeně utíkal domů, když mi operátor řekl, že vidí, kde jsem. Až o spoustu let později jsem zjistil, že znal jen číslo té budky (smích). Všichni jsme byly děti. Teď takovým klukům, jako jsem byl já, volám i několikrát zpátky, aby si uvědomili, že to není legrace. 

Aplikace Záchranka umožňuje i videohovor. V jakých situacích se to využívá?

Používáme ho třeba při resuscitacích. Díky tomu vidíme, jak probíhají komprese, a můžeme poradit: „Posuňte ruce výš, propněte lokty, zrychlete tempo“. U větších dopravních nehod nám video pomáhá získat situační přehled. Občas se podíváme třeba na chronické rány, abychom měli představu, o jaké zranění se jedná. A s ostatními operátory někdy soutěžíme, kdo to využije častěji. Počet použití bude jen narůstat, technologický pokrok je znatelný i v naší profesi a moc nám to pomáhá. 

Studenti v sanitkách

Studenti – záchranáři z FZS chodí na záchranku na praxi. Co vše si mohou vyzkoušet?

Na operačním středisku stráví týden, kdy jsou na takzvaném příposlechu. Mají druhá sluchátka, slyší, jak se dispečer vyptává, vidí, co zapisuje do systému nebo jaké posílá posádky, jak probíhá komunikace přes vysílačky i telefony.

A když jsou na výjezdu?

Jezdí s posádkou na všechny události a jsou plnohodnotnou součástí týmu. Ti šikovní mohou pod dohledem zapisovat dokumentaci, vyšetřovat pacienta nebo třeba při resuscitaci zavádět pomůcky k zajištění dýchacích cest či žilního vstupu. Vyzkoušejí si tedy v podstatě všechno.

Pro aktivní studenty máte speciální program. Co na ně čeká?

Projekt Studenti PAK jsem vymyslel hned po svém nástupu do funkce mluvčího. Jako student jsem byl hodně aktivní, díky čemuž jsem se dostal na místa, kam se jiní studenti nedostali. A teď to chci umožnit dalším. Cílem projektu je podpořit skupinu proaktivních studentů, tedy těch, kteří dělají věci nad rámec, chtějí se dál vzdělávat, věnují se záchrance i ve svém volném čase. Takové lidi chceme na záchranné službě mít. V pilotním ročníku nám vybraní studenti pomáhají třeba s organizací různých akcí. My jim potom umožníme zkusit a zažít si něco navíc. Nedávno například proběhlo cvičení aktivního střelce na krajském úřadě, kam jsme posílali tři posádky a do každé jsme přidali jednoho studenta. Když pojedou na soutěž, vybavíme je našimi uniformami, dáme jim prostor trénovat v našem výcvikovém středisku a připravíme je profesionálně na soutěžní scénáře.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste sám byl studentem záchranářem?

Jako na jedno z nejšťastnějších období mého života. Univerzitu Pardubice považuji za svoji alma mater a moc si jí vážím za to, jak se o studenty stará. Každý semestr se něco dělo. Akce jako Příliv pro nás byla skoro státním svátkem. Hned v prváku jsme si vytvořili partu kluků, kteří byli nadšení a drželi při sobě. Hodně tomu pomohl přístup fakulty a vedení oboru Zdravotnický záchranář. Už od začátku dělají akce, třeba „záchranářský seznamovák“, kde se studenti nejen seznámí s první pomocí, ale hlavně spolu navzájem. Z toho vznikají pevné vazby, které přetrvávají roky.

Snil jste o dráze záchranáře už odmala?

Ano. Už jako malý kluk jsem chtěl jezdit pod modrým majákem. Nakonec se to vyprofilovalo směrem k záchranářství, které mi přišlo jako adrenalinová, smysluplná a zodpovědná práce. Kdybych nebyl záchranář, asi bych byl policista, hasič nebo voják – prostě někdo, kdo pomáhá. Samozřejmě realita není neustále plná adrenalinu, ale jsou chvíle, kdy si řeknete: „Jo, pro tohle jsem to studoval.“ Jsou to momenty, kdy přijedete na místo a víte, že teď záleží na vás. Je to obrovská zodpovědnost, kterou musíte být ochotni přijmout.

Co byste vzkázal budoucím studentům záchranářům?

Aby si šli za svým snem, nebáli se a využívali každou příležitost, která se jim naskytne. A hlavně – aby se rozhodovali srdcem. Záchranářina není práce, kterou by člověk mohl dělat jen kvůli platu nebo jistotě zaměstnání. Musí ho to bavit. Musí do ní chodit s nadšením.

TEXT Lada Součková : FOTO Jan Palla

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

V novém díle publicistického pořadu České televize Bilance se reportéři zabývají rostoucím významem Polska jako ekonomického partnera pro Česko a Evropu. Jedním z témat je i výstavba dálnic a rychlostních silnic v Polsku i Česku v posledních patnácti letech. Problematiku v dokumentu vysvětluje doc. Ivo Drahotský z Dopravní fakulty Jana Pernera. 

Celý díl s názvem Polský ekonomický zázrak je možné sledovat v iVysílání České televize.
Doprovodný podcast je pak dostupný na všech podcastových aplikacích.

Autoři: Zuzana Tunová, Michal Šenk, Česká televize

Možnost navázat nové formy spolupráce s firmami v regionu měla za cíl diskuse zástupců Univerzity Pardubice a členů Krajské hospodářské komory Pardubického kraje. Setkání, které hostila Fakulta elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice, se zúčastnil předseda komory Tomáš Ditrt i rektor UPCE Libor Čapek. 

„Vážím si tohoto setkání a budu rád, pokud povede k prohloubení spolupráce. Myslím, že máme dnes, ale i kdykoliv jindy, dobrou možnost diskutovat o dalších synergiích mezi komerčním sektorem a univerzitou,“ uvedl rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek.

Šéf univerzitního Centra transferu znalostí a technologií Tomáš Novotný členům komory představil různé možnosti vzájemné spolupráce a pozval přítomné na letošní Technology Day na UPCE, který se uskuteční 21. dubna. „Nabízíme naše technologie. Nebo vám můžeme pomoci vyhledat konkrétní vědce pro spolupráci i díky univerzitnímu systému ambasadorů inovací, kteří fungují na našich fakultách. Bylo by skvělé pomoci tomu, aby v kraji byly výkonnější firmy, třeba i s využitím znalostí z univerzity,“ řekl Tomáš Novotný (CTTZ).

Děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky UPCE prof. Petr Doležel připomněl, že univerzity nejsou zdaleka jen vzdělávací instituce. „Výzkum a vývoj je jedním z nejdůležitějších pilířů naší práce. Navíc do výzkumných aktivit zapojujeme i studenty. Nabízíme několik specializovaných vědeckých týmů, které spolupracují s mnoha firemními partnery,“ dodal děkan Doležel.

Univerzita nabídla členům Hospodářské komory možnosti spolupráce s většinou svých fakult. Její zástupci prezentovali konkrétní vědecké projekty, které začínají nebo už úspěšně skončily a také běžící spolupráci s firmami. Připomněla rovněž rozvíjející se možnosti studia tzv. profesních programů, které jsou výrazně zaměřené na spolupráci s praxí. Univerzita Pardubice aktuálně nabízí uchazečům možnost studovat hned 15 profesních programů. Nejvíce z nich funguje na Fakultě zdravotnických studií, ale tento typ studia si vybírají studující také na Fakultě chemicko-technologické, Dopravní fakultě Jana Pernera, Fakultě ekonomicko-správní a Fakultě elektrotechniky a informatiky.

Fakulta elektrotechniky a informatiky, na které se pracovní setkání uskutečnilo, při této příležitosti několika desítkám podnikatelům ukázala své výzkumné prostory. Hosté si prohlédli také laboratoře Centra materiálů a nanotechnologií (CEMNAT) Fakulty chemicko-technologické UPCE.

Oddělení propagace a vnějších vztahů Univerzity Pardubice

Žáci z 54 středních škol z Česka i ze Slovenska se v pondělí utkali v 11. ročníku prestižní soutěže Chemiklání. Na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice řešili v časovém limitu až 60 úloh z různých oblastí chemie.

Organizátorům se koncept soutěže pro nadané studenty podařilo přenést z Univerzity Pardubice také na celosvětově známé a prestižní školy - Univerzitu v Cambridgi, Rugby School a na Institute of Science and Technology Austria.

Vítězné týmy Chemiklání 2026 v kategorii A:

1. místo: GVBanditi, Gymnázium Vavrinca Benedikta Nedožerského v Prievidzi
2. místo: Radegasti, Wichterlovo gymnázium Ostrava - Poruba
3. místo: EsOrBůbz, GAMČA Gymnázium Grösslingová, Bratislava

Vítězné týmy Chemiklání 2026 v kategorii B:

1. místo: Kágéčko, Katolické gymnázium Třebíč
2. místo: Ultrafialová katastrofa, Spojená škola Novohradská, Bratislava
3. místo: Frajtag Maližtag, Gymnázium Havířov - Město, Komenského

Fakulta chemicko-technologická UPCE nabízí vítězům příslib mimořádného stipendia v prvním roce studia, pokud se stanou jejími studenty.

„Podpora mladých talentů patří k dlouhodobým prioritám Fakulty chemicko-technologické. Prostřednictvím Chemiklání chceme středoškolákům ukázat, že chemie je oborem s velkým potenciálem pro vědu i praxi,“ řekl prof. Petr Němec, děkan Fakulty chemicko-technologické UPCE.

Rektor prof. Libor Čapek v pořadu Českého rozhlasu Pardubice Máme hosty zhodnotil uplynulé funkční období v čele Univerzity Pardubice a nastínil priority pro další rozvoj.

„Hodně se budeme soustředit třeba na problematiku umělé inteligence. Budu se snažit, aby univerzita byla ukotvená ve městě, v kraji, v republice, ale taky v mezinárodním kontextu. Musíme se profilovat v jednotlivých oborech, abychom byli čitelní. Měli bychom zvýšit kredibilitu realizovaných studijních programů vedoucí ke zvýšení podílu počtu studentů, pro které bychom byli první volbou,“ řekl prof. Libor Čapek.

Autor: Jakub Malý, Český rozhlas Pardubice

Etnolog Tomáš Boukal z Katedry sociální a kulturní antropologie FF UPCE byl hostem podcastu SVĚTOVÍ. 

Tomáš Boukal prožil několik let na Sibiři v Altajské republice, kterou procestoval křížem krážem a věnoval se výzkumu života ruských přírodních národů. V podcastu se dozvíte, jak Sibiřany poznamenal rozpad SSSR, co vyprávějí legendy o lidožravém sněžném muži nebo jak se osamělí lidé na Sibiři (ne)vyrovnávají s alkoholem. 

Užijte si poslech!

Je vystudovaná chemička. Na její profil si ale lidé chodí pro inspiraci, jak zařídit byt či dům a jak z nich udělat domov. Od chemie si teď Kristýna Moučková dává na chvíli pauzu. Stala se maminkou a může se konečně věnovat své velké vášni. Interiérovému designu. Návrat k chemii ale nezavrhuje.

„Mám v sobě dvě osobnosti, z nichž každá dělá úplně něco jiného,“ začíná vyprávění absolventka Fakulty chemicko-technologické Kristýna Moučková. Zatímco k chemii ji to netáhlo vůbec, k interiérovému designu tíhla od mala. Vyráběla nejrůznější domečky pro panenky, vymýšlela pro ně postýlky a nábytek z krabiček od čajů a snažila se jim interiér co nejvíce zvelebit. Velmi ji inspirovala vynalézavost její maminky. A také teta, pro kterou byl interiérový design velkým koníčkem. Kristýna si proto vysnila, že jednou půjde na architekturu.

Našla novou lásku

K přijímačkám jí ale scházelo portfolio prací. „Navíc mi postupně docházelo, že neumím kreslit rukou, což by mi na škole neprošlo. A vzít zavděk studiem interiérového designu jsem nechtěla,“ posteskla si zpětně. Uvažovala, co dál, a rozhodla se vrhnout na jiný obor. Navíc chtěla zůstat v Pardubicích, volba proto byla jasná. Půjde na Fakultu chemicko-technologickou. A tam objevila svou další lásku. Chemii. „Šla jsem na obor klinické biologie a chemie. Vybrala jsem si ho kvůli biologii. Ale během studií jsem zjistila, že mě chemie baví mnohem víc a že se jí chci věnovat i do budoucna,“ vzpomíná Kristýna. „Už během doktorátu jsem získala práci v laboratoři u jedné japonské firmy. Sídlila v Rybitví a vyráběla elektrolyt do elektrobaterií automobilů,“ popisuje absolventka. Později tam dostala na starosti řízení jakosti, bezpečnost a životní prostředí a začala se specializovat na chemickou legislativu. Nuda? Vůbec ne. „Je to hrozně zajímavá oblast chemie a moc lidí se jí nevěnuje. Mám ráda precizní práci a tady jsem se mohla vyřádit,“ dodává.

Navrhla si celý dům

Chemii tak trochu ale pořád podváděla s interiérovým designem. Sem tam zpracovala projekt pro kamarády, navrhla rekonstrukci manželova bytu a časem začínala pomýšlet na vlastní dům. To je zatím její největší projekt, který od základů sama navrhla. Díky němu si založila i profil na Instagramu. „Měla jsem jasnou představu, co a jak chci. Neuměla jsem ji ale správně předat řemeslníkům. V té době jsem nepracovala ani s žádným programem, abych jim to ukázala. A tak jsem hledala nejrůznější recenze na internetu, ale stále to nebylo ono. Když jsem naši stavbu začala sdílet na Instagramu, ukázalo se, že lidé mají stejné problémy. Najednou se zlepšila i komunikace na stavbě, protože jsem měla argumenty,“ vzpomíná mladá žena. V té době se takových profilů o budování domova rozjíždělo víc. Ten její mezi nimi ale zaujal. Plnila ho příspěvky, konzultovala nápady, sbírala zkušenosti, dodělávala dům a díky tomu všemu dostávala nové a nové poptávky.

Vyhrála designový kurz

Do interiérového designu chtěla Kristýna proniknout ještě víc, a tak si doplňovala potřebné vzdělání a stále něco studovala. Když byla s manželem na letní dovolené v Itálii, blikla na ni na Instagramu soutěž o kurz interiérového designu. „Ze srandy jsem k soutěži hodila komentář. Říkala jsem si, že to stejně nevyjde, a úplně jsem na to zapomněla. Poslední den dovolené mi na telefonu cinkla zpráva, že jsem kurz vyhrála a že začíná za dva dny,“ líčí se smíchem. Doma přebalila kufr, přihodila do něj své návrhy a tablet a vyrazila do Prahy. „Tohle mě neskutečně nakoplo. Strávit nějaký čas s lidmi, kteří se v oboru dlouho pohybují, moci s nimi diskutovat, dostat od nich skvělou zpětnou vazbu a vůbec uvědomit si, že to dělám dobře, mi dodalo sebevědomí. Naučila jsem se, jak s lidmi o designu mluvit, jak si před nimi svoje řešení obhájit nebo jak fungují některé návrhářské programy. Dostala jsem tam spoustu informací a báječných tipů,“ hodnotí mladá designérka. Přitom ještě před pár lety by si vůbec netroufla se takto nazvat. 

Malé velké překvapení

Po návratu domů se do práce vrhla naplno. Byla odhodlaná v případě potřeby opustit i chemii. Začala psát svůj web, dál si doplňovala především technické znalosti, začala si víc věřit. Definitivně se rozhodla, že tomuhle projektu dá šanci. Mezitím sázela inspiraci na profil, kde sbírala další sledující. Stála zrovna před spuštěním svého nového webu a realizací několika zakázek, když Kristýna zjistila, že je těhotná. Jejej! A co teď? Svému snu nakonec dala zelenou, i když v hodně omezeném režimu. Těhotenství jí bralo spoustu energie. Nedokázala uspokojit všechny poptávky a potřebovala mít prostor na poslední projekt v domě. Na dětský pokoj. „V září to byl rok, co můj web spatřil světlo světa. Profil Kristýna_living sleduje momentálně téměř 30 tisíc lidí a jeho fungování mě plně zaměstnává,“ popisuje svůj pracovní kolotoč Kristýna. Teď jí to takhle vyhovuje a uvidí, jaký směr nabere, až její dcerka povyroste. Zda to bude design, chemie, nebo dokonce obojí. „Zatím to nechávám otevřené,“ dodává.

A co doporučuje?

„V architektuře mě hodně ovlivnilo Japonsko. Mám ráda minimalismus a líbí se mi skandinávský styl a neutrální přírodní barvy. A přesně v tomhle duchu se snažím dělat interiéry,“ popisuje. Zrovna jí na stole leží návrhy dětského pokoje ve Znojmě nebo dokončení realizace novostavby u Benešova. Je zvyklá pracovat online, ale s klienty si musí takzvaně „sednout“. Ta pověstná chemie mezi nimi musí fungovat. A je pro její práci něco typické? „Ráda lidem do interiéru doporučuju alespoň jeden dřevěný prvek. Třeba dřevěné hodiny, stolek, desku, kousek obložení. Vůně dřeva pro mě znamená domov. Prostor dokáže hezky zútulnit. Stejně jako nejrůznější textilie nebo živé květiny, které dodávají domovu texturu a hloubku,“ přidává své tipy Kristýna. Stejná jednoduchá pravidla platí pro zařizování jakýchkoliv pokojů. Třeba i těch na studentských kolejích. „Když si do pokoje přidáte dvě tři živé květiny, postel rozsvítíte několika polštáři a plédem, před ni položíte malý koberec, uvidíte, že se najednou budete cítit mnohem víc jako doma,“ uzavírá Kristýna Moučková.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Krystýny Moučkové

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.