V pátek 9. října se na Univerzitě Pardubice uskutečnil další ročník Dne duševního zdraví. Nabídl zaměstnaným a studujícím příležitost na chvíli vystoupit z každodenního pracovního a studijního tempa a věnovat pozornost vlastní duševní pohodě. 

Program byl letos pestrý. Účastníci se mohli zaměřit na hledání duševní rovnováhy a práci se stresory, zjistit více o vlivu přírody na psychickou odolnost nebo si na praktickém workshopu vyzkoušet jednoduché techniky využitelné pro psychohygienu během běžného dne. Silným bodem programu byl také autentický osobní příběh člověka se zkušeností s duševním onemocněním a následným zotavením. Den uzavřela jóga pro klidnou mysl a program doplnila výstava Zrcadlo tvé duše, věnovaná tématu duševního zdraví.

Jednotlivých aktivit se zúčastnilo téměř 90 lidí. Pozitivní ohlasy účastníků potvrdily, že téma duševního zdraví i prostor pro zastavení a zamyšlení mají na univerzitě své místo.

Akci připravilo Oddělení HR Award ve spolupráci s odborníky a odbornicemi z Centra BALANC, Katedry tělovýchovy a sportu, Asociace přírodního wellbeingu, z. s., Střediska péče o duševní zdraví a Pardubického kraje.

Děkujeme všem, kteří se do Dne duševního zdraví zúčastnili zapojili.

Více informací o programu zde: Den duševního zdraví 2026

Vážení zákazníci,

rádi bychom Vás informovali, že od 26. října 2026 bude probíhat rekonstrukce osobního výtahu sloužícího k přepravě osob do hlavní jídelny menzy. Předpokládaný termín dokončení prací je stanoven na 19. listopadu 2026.

Po dobu rekonstrukce bude výtah mimo provoz. Omlouváme se za případné komplikace a děkujeme za Vaši trpělivost a pochopení.

Správa kolejí a menzy

Patnáct tisíc kilometrů ročně, vrcholový sport, život na cestách. A také velký tlak. Úspěšná cyklistka Anna Panušová, studentka Fakulty ekonomicko-správní, vypráví o tom, že nejtěžší není šlapat do pedálů, ale udržet si radost z jízdy. 

Kdy vlastně cyklistům začíná sezona?

To záleží na disciplíně. Silniční závodní sezona začíná většinou v březnu nebo dubnu. Naopak třeba cyklokrosaři to mají posunuté, protože jejich sezona končí až v únoru. Když jsem jezdila několik disciplín, sezonu jsem měla v podstatě celý rok, volno jsem měla třeba jen měsíc.

Věnujete se silnici, cyklokrosu, gravelu i horským kolům. Co je vám nejbližší?

Jednoznačně cyklokros. Baví mě jeho dynamika a pestrost. Když jsem byla malá, hrála jsem basket, takže jsem i atleticky založená. A v cyklokrosu se nejen jede na kole, ale také běhá přes překážky, vybíhají se schody nebo přeskakují bariéry.

Podle vašich fotek ze závodů to vypadá, že cyklokros je sport plný bláta.

To rozhodně je. A často se jezdí třeba i ve sněhu a v zimě, takže je to výzva ze všech stran, ale to mě na tom právě baví. Každý týden jsou podmínky jiné. Trať, kterou jedete jednou za sucha, může být za týden po dešti úplně jiná.

Jak zatím hodnotíte letošní sezonu?

Cyklokrosová sezona byla moje nejlepší v životě a opravdu jsem si ji užila. Jenže po ní jsem byla unavená, přidaly se zdravotní problémy a návrat do silniční sezony se mi moc nevydařil. 

Je běžné kombinovat tolik disciplín? 

V mladším věku ano. Děti často kombinují silnici, cyklokros i horská kola. Postupně si většina závodníků najde disciplínu, která jim sedí nejvíc. Když se pak dostanou mezi nejlepší, bývá specializace větší.

Liší se příprava na jednotlivé disciplíny?

Určitě. Silnice a cyklokros jsou dost odlišné. Cyklokros je kratší, intenzivnější a silovější. Na silnici člověk stráví hodiny v sedle, zatímco cyklokrosový závod trvá třeba 45 minut.

Takže nestačí jen jezdit na kole?

To určitě ne. Potřebuji i běhat nebo posilovat. Je důležité pohyb kompenzovat, a nejen sedět na kole. Tréninku proto věnuji až 15 hodin týdně.

Kolik vlastně máte kol?

Hodně. Ani nevím, jestli bych je spočítala. Máme plnou garáž, kola visí i na zdech. Naše rodinná garáž je spíš cyklistický sklad než místo pro auto.

Kdo vás ke sportu přivedl?

Jako malá jsem hrála basketbal. Pak jsem ale přestala růst a moje pozice mezi vysokými holkami oslabovala (smích). Moji rodiče jezdili amatérské cyklistické závody a taťka se do cyklistiky hodně nadchl. S bráchou jsme pak začali jezdit dětské závody v seriálu Kolo pro život. Později jsme se přidali do týmu v Holicích, kde byla skvělá parta. Tam nás to opravdu chytlo a nějak přirozeně jsme se dostali k závodění.

Ambice přišly až později?

Ano. Zlom nastal během pandemie covidu. Najednou nebyl basket ani jiné kolektivní aktivity, a tak jsem začala víc jezdit na kole. Systematický trénink přišel tak nějak přirozeně a s ním i závody a nějaké ty úspěchy. Čím méně jsem o tom přemýšlela a jen si to užívala, tím lépe mi to šlo.

Belgie jako cyklistická velmoc

Závodila jste za belgický tým. Jak se to stalo?

Po maturitě jsem se chtěla věnovat cyklistice naplno. Hodně lidí se v tomto věku rozhoduje, kam dál, jestli vůbec vrcholový sport má smysl a já to chtěla zkusit, protože se dařilo, a tak jsem oslovila několik zahraničních týmů. Jeden z nich mě pozval na měsíční stáž, kde jsem si vyzkoušela závody. Jezdila jsem dobře, a nakonec mi nabídli smlouvu. Belgie je v cyklistice úplně jiný svět. Závodí se tam téměř každý den a peloton má klidně 150 závodnic, což je fakt velké číslo. 

Co to pro vás prakticky znamenalo?

Třeba to, že jsem letos na jaře nebyla skoro doma (smích). Každé dva týdny jsem odjížděla do Belgie, byla jsem na soustředění ve Španělsku, zkrátka neustále na cestách. 

Jak vás tým přijal?

Skvěle. Už loni jsem v Belgii bydlela u rodiny, která byla propojená s vedením týmu. Měla jsem velké štěstí, starali se o mě jako o vlastní. Navíc tým prošel obměnou, takže to bylo pro všechny nové a vzájemně jsme se teprve poznávali. Máme v týmu Maďarku, Polku nebo Američanku. Všechny holky jsou super, ale potkáváme se především na závodech.

 Jaká je tam při závodech atmosféra?

Je to neuvěřitelné! Hlavně v cyklokrosu. V Česku chodí lidé na hokej, v Belgii chodí na cyklokros.  Na největších závodech stojí kolem tratě deset tisíc fanoušků. A co je nejlepší – fandí úplně každému. I když vás neznají, křičí na vás a ženou vás dopředu. To je úžasný zážitek.

V projektu Rozhýbejme univerzitu jste jen za duben najela 1 772 kilometrů. Vychází to na šedesát kilometrů za den. Běžně najezdíte tolik?

Ano. A upřímně, nebyl to ani můj nejvýkonnější měsíc. 

Kolik kilometrů najedete za rok?

Loni to bylo přes patnáct tisíc kilometrů. A vzhledem k tomu, že jezdím cyklokros, kde se nejezdí tolik kilometrů jako na silnici, je to ještě spíš nižší číslo.

Jak moc řešíte spánek, stravu a psychickou pohodu? 

Hodně. Myslím si, že hlavně u holek je psychika strašně důležitá. Když člověk není v pohodě nebo je ve stresu, projeví se to. Minulou sezonu jsem na sebe neměla žádný tlak, měla jsem kolem sebe kamarády, soustředila se na učení a vše ostatní tomu přizpůsobila. A fungovalo to, najednou se mi začalo dařit. Tuhle sezonu jsem se s tím hodně prala, proto jsem se rozhodla dát si pauzu. Vrcholový sport je psychicky náročný a já se nechtěla stresovat něčím, co mě doteď tak bavilo.

Vy jste přitom navíc zvládala ještě studovat. 

Měla jsem štěstí na vstřícné vyučující a zatím jsem nenarazila na problém, který by nešel vyřešit. Velkou podporou mi je také Katedra tělovýchovy a sportu naší univerzity, jelikož jsem v programu UNIS, který sportovcům napomáhá skloubit výuku s tréninky a závody.

Finance nejsou zrovna jednoduchý obor... 

To ne. Ale chtěla jsem mít i záložní plán pro případ, že by sport jednou nevyšel. Už teď jsem se dostala ke skvělé příležitosti v ČSOB, která je pro mě nyní prioritou. 

Kromě toho se věnujete i psaní.

Ano. Dostala jsem nabídku psát články pro cyklistický web a moc mě to baví. Už kolem maturity jsem zjistila, že mě média zajímají, a říkala jsem si, že bych si jednou ráda vyzkoušela práci v redakci.

Co vás čeká v nejbližší době?

Přes léto jsem si dala se závoděním pauzu a rozmýšlím, co dál. Závodění se pro mě stalo jakýmsi stresem, který v životě nechci. Cyklistiku mám ráda, ale chci dělat něco, co mě naplňuje, proto v týmu Brilon, ve kterém jsem jezdila a za který stále závodí můj brácha, pomáhám s organizací a závody. 

A dlouhodobé cíle?

Co bude dál se závoděním, momentálně netuším, třeba ještě změním názor a vrátím se. Nyní ale čím dál víc zjišťuju, že mě baví věnovat se vedení závodníků. Chci být hlavně zase pozitivní, v pohodě a necítit se pod tlakem.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Archiv Anny Panušové

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Ani nepříznivé počasí neodradilo přes tři stovky sportovců všech věkových kategorií zúčastnit se Běhu Univerzity Pardubice. Cílem totiž bylo udělat něco pro své zdraví, ale také pomáhat. V charitativní sbírce běžci společně vybírali finanční pomoc domácí hospicové péči Oblastní charity Pardubice.

Trasa dlouhá 2,5 kilometru vedla historickým centrem města. První tři nejrychlejší závodníci obdrželi volné lístky na univerzitní hokejové derby UPCE Riders Pardubice vs. UHK UNIted Hradec Králové. Nejpočetnější zastoupení vyhrála pardubická ZŠ Spořilov se 146 účastníky, druhá pak skončila ŽŠ Dolní Ředice.

Organizátoři z Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice společně s Univerzitním sportovním klubem Pardubice a Fakultou zdravotnických studií připravili také zajímavý doprovodný program. Návštěvníci si mohli například nechat změřit krevní tlak a tělesný tuk nebo se poradit ohledně výživy a pohybu. Taneční pohyb do akce vnesla skupina Hroch a Tanečníci z UPCE.

Běh Univerzity Pardubice navazuje na sérii Běhů Terryho Foxe a Běhů naděje. Je tradiční součástí programu Podzimních městských slavností Pardubic.

foto Adrián Zeiner

Pardubice–Leeds–Houston. Přesně takhle vypadal start profesní cesty absolventa Dopravní fakulty Jana Pernera. Skvěle rozjetou kariéru v Texasu ale Radim Cejnar překvapivě vyměnil za cestování. Koupil motorku a vydal se na cestu kolem světa. Kempoval ve 137 zemích. Prozkoumal šest kontinentů a najezdil přes 200 tisíc kilometrů. Co zjistil o lidech, kam se chce ještě podívat a plánuje návrat zpátky do Česka?

„Vždycky mě lákalo odejít do zahraničí. Zajímalo mě cestování, prozkoumávání dalších míst i kultura a život lidí jinde,“ říká jedenapadesátiletý Radim Cejnar, který vystudoval dopravní inženýrství na Dopravní fakultě Jana Pernera. Cestování ho přitom chytlo už během mládí. Díky závodní cyklistice se postupně podíval do různých koutů Evropy.

Motivací byla angličtina

Když dokončil studium na Univerzitě Pardubice, nic už rodáka z Pardubic ve městě neudrželo. Toužil se také konečně pořádně naučit anglicky. „Moje italština byla během studií lepší než angličtina a potřeboval jsem s tím něco udělat. Našel jsem si rodinu v anglickém Leedsu a odjel tam hlídat děti,“ popisuje svůj začátek v cizině. Jakmile si byl v angličtině mnohem jistější, začal se poohlížet po jiné práci. Studiem na dopravní fakultě získal odborné znalosti, rozuměl technickým věcem a nechybělo mu ani potřebné zapálení a nadšení pro věc. A tak se ocitl v americké firmě Cameron International, která v Anglii vyráběla podmořské zařízení na těžbu ropy. „Začínal jsem s Angličany přímo ve výrobě. Dělali jsme obrovské kohouty pro ropné vrty. Tam jsem se toho naučil hrozně moc, různé druhy angličtiny i způsoby komunikace, které se mi později velmi hodily,“ vzpomíná absolvent. 

Splněný sen

Po pěti letech si Radima Cejnara vytáhla společnost z Anglie do centrály v texaském Houstonu. Kariéru měl skvěle rozjetou a ve firmě úspěšně pracoval dalších deset let. Byl zrovna v ředitelském programu, když si uvědomil, že tahle pracovní cesta už ho neláká a táhne ho to jinam. „Hodnotu času jsem najednou začal měřit tím, co to přinese mně samotnému. Můžu v práci strávit spoustu času, vydělat hodně peněz, ale k čemu mi to ve výsledku bude? Uvědomil jsem si, že nechci jen stále chodit do práce a domů. A tak jsem dal výpověď, koupil jsem si motorku a odjel. Z Texasu jsem to totiž měl už jenom kousek ke svým vysněným cestovatelským místům – Panamy, Kolumbie nebo Peru,“ vzpomíná Radim Cejnar. Dnes pracuje jako manažer už v jiné firmě a stále žije v Texasu. Na motorce ale pravidelně cestuje dál. Naposledy třeba v květnu, když s přítelkyní a kamarády projeli celé pobřeží Kalifornie. V září se také na chvíli podíval zpátky do Česka. Ostatně vrátit se sem natrvalo je jedním z jeho dalších snů. 

Pamatujete si den, kdy jste sedl na motorku a vydal se na svou velkou cestu? 

Spíš si pamatuju den, kdy jsem odešel z práce. Strašně se mi motala hlava. V ruce jsem měl krabici se všemi svými věcmi… Přesto jsem si byl jistý, co chci dělat, a věděl jsem, že tahle cesta bude i po návratu přesně zapadat do celého mého životního příběhu. Pak jsem prostě nasedl a odjel.

Měl jste konkrétní plán a trasu? 

Na cestu jsem se nijak extra nepřipravoval. Nic jsem nečetl, chtěl jsem si všechno zjistit sám a za pochodu. Začínal jsem v Mexiku a pokračoval jsem dál na jih. Původně jsem plánoval být pryč jeden rok, ale cestou jsem poznal španělský pár, který mi dal několik důležitých rad. Jedna z nich byla, že se otevřela Barma a z Evropy se tak dalo dojet až do Singapuru. A taky, že můžu levně poslat motorku z Buenos Aires právě do Evropy. 

Takže se váš plán náhle změnil…

Ano, vydal jsem se tam, a také ještě do dalších míst. Nakonec jsem byl na cestě čtyři roky, najezdil jsem asi 160 000 kilometrů a projel jsem šest kontinentů, i když Afriku tehdy jen částečně. Tu jsem projel celou později.

Nebolelo vás po pár dnech v sedle tělo? 

Vůbec. Mám to obráceně – bolí mě spíš, když sedím dlouho u počítače. Jakmile nasedám na motorku, bolest odchází. Samozřejmě chvilku trvá, než si člověk zvykne na rytmus jízdy a kempování, ale to se po chvíli poddá. 

 Co všechno jste si na cestu sbalil? 

Pořídil jsem si fungl novou motorku KTM 990. Ostatní vybavení jsem měl, protože jsem vyjížděl na kratší trasy už dřív. Věcí jsem si ale vzal zbytečně moc, proto jsem postupně odhazoval, co nepotřebuju. Potkával jsem lidi, kteří jeli na menších motorkách, s minimem věcí a byli stejně šťastní. O něco lehčí jsem potom vyrazil do Afriky, kde jsem zase pár věcí odložil.

 Bez čeho se neobejdete nikdy? 

Vždycky si beru švýcarský vojenský nožík, stan a kempovací příslušenství. Jsem zvyklý spát venku na divoko. Mám rád malé, ale opravdu kvalitní a funkční věci. Firmy, u kterých jsem vybavení pořídil, dokonce posílají nové, když se původní rozbije a nejde používat.

Zradila vás během cesty i vaše nová motorka? 

Ne, ale jednou mě zradil KTM servis v Madridu. Musel jsem do něj zajet na poslední povinnou prohlídku v rámci záruční lhůty motorky. Do motoru mi zapomněli dát vymezovací podložku a já jsem ho kvůli tomu málem komplet zrušil. Naštěstí jsem si to nakonec sám opravil.

Musel jste ji ještě někdy servisovat? 

Při cestě po Austrálii mně praskla chladicí hadice. To byla moje chyba, protože jsem ji měl vyměnit už dřív. Zrovna jsme projížděli oblastí úplně mimo civilizaci i pitnou vodu. Doprovázel mě kamarád ze Švýcarska. Rozhodli jsme se přespat s tím, že to ráno opravíme. Když jsme se ale vzbudili, byli jsme celí od popela. V bushi zrovna hořely ohně (bush fires), kolem bylo 46 stupňů. Cesta zpět byla proto opravdu náročná. Z motorek jsme padali každých 500 metrů a už jsme přemýšleli, že si poprvé v životě zavoláme pomoc. Naštěstí jsme potkali hasiče, kteří nás z toho dostali. 

Podobných historek musíte mít tisíce… Máte moment, na který nikdy nezapomenete?

Při kempování v Mexiku se ke mně a kamarádovi přidala armádní jednotka z místního kartelu. Byli to mladí kluci se zbraněmi zdobenými perlami a kameny. Přemýšleli jsme, proč na tomhle místě jsou, co od nás chtějí a jestli odtud vůbec vyvázneme… Dali se s námi ale do řeči, ukazovali nám fotky rodin a ukázalo se, že si chtěli povídat. Ráno nám pomohli sbalit stany a dali nám i snídani. Nakonec z toho bylo moc zajímavé setkání (smích). 

 Bál jste se cestou někdy o svůj život?

 V Etiopii jsem o něj málem přišel. Do téhle země je poměrně náročné dostat motorku. Vyžaduje to hodně papírování i peněz. Motorky jsou tam velmi populárním dopravním prostředkem a místní si proto hlídají ty, které neznají. Když taková náhodou projede, panikaří. Stalo se mi, že cestou z Adis Abeby do Džibuty si jeden voják situaci špatně vyhodnotil a zavolal speciální jednotce, která byla na cestě před námi. Čekala na nás schovaná ve křoví a když jsme projížděli, začali po nás házet obrovské kameny. Sbalil jsem se do motorky a rychle jsem projel. Na kamaráda se ale vrhli, shodili ho z motorky a začali do něj kopat. Volal jsem na ně, ať ho nechají. Najednou jeden přiběhl a vystřelil ze zbraně hned za mojí motorkou. Jen jsem čekal, co bude dál… Bylo to velmi složité, protože neuměli anglicky, ale nakonec jsme z toho vyvázli. Také v Nigérii nás na cestě přivítali týpci v teplákovkách a se samopaly. Říkal jsem si, co se to tam děje, že má každý u sebe zbraň. Takové vyhrocené situace ale byly naštěstí ojedinělé. Oklepali jsme se z nich, poučili a příště už jsme raději zpomalili, zastavili, dali se do řeči. Když zjistili, kdo jsme a co chceme, tak se s námi většinou ještě fotili. 

Která země vás nadchla nejvíc? 

Írán. Malinko mi připomínal Česko za komunismu, především určitou vírou, přesvědčením a kontrolou země. Všechno v zemi ovládá malá skupina ortodoxních věřících. Většina lidí, které jsem potkal, ale nejsou režimu naklonění. 

Přesto vás v Íránu přijali víc než dobře

To bylo až neuvěřitelné. Říkám tomu íránský únos. Hned první den v Tabrízu jsem se dal do řeči se třemi mladíky, kteří mi ukázali město, pomohli mi nastavit VPN, abych měl internet, a pozvali mě dokonce ke svým příbuzným. Tam mě posadili doprostřed místnosti, ptali se, co si dám, a předháněli se v tom, kdo si se mnou bude povídat. Úplně mě unesli do svého světa. Vyvrcholilo to tím, že se o mě dvě rodiny přetahovaly kvůli přespání. A tohle jsem v Íránu zažíval celý měsíc, když jsem ho projížděl ze severu na jih. Než jsem se pak nalodil na loď do Dubaje, oslovili mě ještě před mým stanem v parku další dva mladíci. Za dvě hodiny už mě brali do otcova autosalonu, protože mi hrozně chtěli ukázat tamní motorky. Bylo to úžasné, ale chvílemi až moc intenzivní. 

Co jste díky cestě zjistil o lidech? 

Že 99 % lidí je naprosto úžasných a vůbec nezáleží, na kterém kontinentu žijí. Kolegové Nigerijci z mojí práce mi dali cennou radu. Říkali, že člověk, který by mě na začátku mohl okrást, může být nakonec ten, který mi pomůže. Velmi záleží na přístupu. Pomáhá mít základní informace o zemi a kultuře a neukazovat peníze a telefon. Prostě nedělat „machra“. 

Co při domluvě vždycky zabralo?

Humor a srandu mají lidé rádi všude na světě. Když nás zastavili, často po nás chtěli, ať jim něco dáme. Čekali, co to bude, byli natěšení. A my jim řekli, že jim dáme jednu z nejlepších věcí na světě: „I will give you a hug,“ a potom jsme je „jenom“ objali. V tu chvíli se i voják a policista začnou smát. Ty mu přitom říkáš, že je bohatší než ty, a oni jsou šťastní. 

Když je řeč o policistech – dostal jste na cestě nějakou pokutu?

Naštěstí ne. Ani žádný úplatek jsem nemusel dávat. Vždycky jsem se vše snažil vyřešit přátelsky. Mimo Evropu můžete jet v podstatě, kolik chcete, ale vyšší rychlostí než 80 nebo 100 stejně nejedete. Může vám do cesty skočit dítě, vběhnout zvíře… Jezdí se tam, jak je potřeba, a žádná pravidla se extra nedodržují. V Asii nebo centrální Jižní Americe nemívají policisté velké zbraně, a tak většinou ani nezastavuji. Naopak třeba v Nigérii je velkých zbraní celkem dost, takže tam zastavujete každou chvíli. Kolikrát ani nevíte, komu přesně zastavujete, protože zátarasy tam staví skoro každý. 

Jak vypadají silnice, bylo to někde vyloženě špatné?

Zásadně nejezdím po dálnicích, využívám je jen k nutným rychlým přesunům. Jezdím spíš po menších cestách, jejichž úroveň je vesměs dobrá. To platí třeba pro Asii. Naopak nejhorší je Afrika. I když mě překvapilo, kolik Číňanů tam buduje silnice i v těch nejzapadlejších místech. A třeba v Nigérii nejdou do dopravní infrastruktury téměř žádné peníze, přestože je to jeden z nejbohatších afrických států.          

Řekl jste si někdy během cesty, že byste to raději „zabalil“?

Ani jednou. Občas to může být jednotvárné – pořád jenom jedete, hledáte místo na spaní, večeříte, spíte... Tenhle způsob cestování a prozkoumávání nových míst mám v sobě zarytý. Byl jsem ve 137 zemích, které jsem si fakt projel, kempoval jsem v nich a zjistil jsem, jak lidé běžně žijí. 

Doprovází vás na cestě někdo nebo jezdíte raději sám?

Některé cesty plánuju sám, jiné s kamarády. Moc rád jezdím sám, protože tím spíš okusím tamní život, potkám místní, kteří se se mnou chtějí bavit, a zpovídáme se navzájem. Dlouhé osamocení se na člověku trochu podepíše, proto je fajn, když na nějakého motorkáře narazíte a jedete pak kus cesty třeba spolu. 

Může vás během cesty sledovat vaše rodina?

Dnes je super, že s nimi můžu být ve spojení skoro pořád. Vidí, kde zrovna jsem, a když kempuju mimo signál, můžu jim přes satelit poslat zprávu. Se signálem to nebývá špatné. Třeba v Africe bylo pokrytí mnohde lepší než v Texasu (smích). Mobil tam má skoro každý. I členové tradičních kmenů. V Etiopii u řeky Omo jsem na jeden takový kmen v tamním národním parku narazil. Jedu na motorce a najednou u cesty vidím malé nahaté kluky. Chtěl jsem si je vyfotit, a jeden z nich najednou vytáhl telefon, dal mi ho na ucho a tam mi anglicky mluvící týpek vysvětloval, že zrovna pátrají po uprchlé krávě, a rovnou mi poradil, kudy mám jet (smích). Takových nenadálých a neobvyklých setkání jsem zažil spousty.

Kterou zemi byste rozhodně doporučil navštívit? 

Jižní Ameriku. Na Panam Highway už je sice dost lidí, ale pořád je to super. Doporučuju začít nahoře od Mexika, i když spousta Texasanů se ho kvůli bezpečnosti bojí. Země jako Guatemala a Nikaragua jsou úžasné. Co se týká byrokracie kolem cestování, jsou tyhle země nejjednodušší. Pak bych doporučil Asii, kam se dá dobře dostat i s motorkou. A nejhorší je zase Afrika. O tom, jak vyzrát na víza a získat potřebná povolení, by se daly psát knihy (smích). Evropa je na mě moc přecpaná, ale třeba Rumunsko, Albánii, Bulharsko nebo Turecko mám rád. Neskutečně dobrá je Gruzie a další země tím směrem.

Kam se ještě chystáte? 

Láká mě Hedvábná stezka, Mongolsko, Čína. Uvidíme. Teď se potřebuju chvíli věnovat zase práci. Do budoucna uvažuju o změně dopravního prostředku. Chtěl bych zkusit cestovat na kole. A s přítelkyní přemýšlíme o malém obytném 4x4.

Motorka už vás trochu nudí? 

To vůbec ne, dává mi naprostou svobodu. Dá se dobře schovat, zajedete na ní skoro kamkoliv. Sedám na ni od svých 17, takže je to pro mě určitý životní styl.  Navíc mám rád motorkářskou komunitu. Ale cítím, že to chce nějakou změnu, aby všechno zapadalo do mého příběhu… 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Radima Cejnara

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Rok 1526 změnil české dějiny. Na český trůn nastoupil Ferdinand I. a s ním Habsburkové, kteří českým zemím pak vládli téměř čtyři staletí. Co jejich příchod znamenal a jak se dotkl Pardubic? O Habsburcích, jejich vládě, korunovacích, umění i dynastických vazbách bude od října do listopadu hovořit šest předních historiků. Přednáškový cyklus Habsburkové v českých dějinách pořádá Východočeské muzeum v Pardubicích ve spolupráci s Ústavem historických věd Fakulty filosofické Univerzity Pardubice. Přednášky začínají 7. října v 17 hodin v přednáškovém sále Zámku Pardubice. 

Půltisícileté výročí nástupu Habsburků si tak vedle Vídně nebo Prahy letos připomenou i Pardubice. „Právě k Pardubicím měli Habsburkové překvapivě blízko. Ferdinand I. Pardubice několikrát navštívil a zajímal se o jejich reprezentativní zámek i strategickou polohu. Později se Pardubice staly majetkem jeho syna Maxmiliána II., který inicioval nákladnou přestavbu zámku pro potřeby panovnického dvora,“ připomíná ředitel Východočeského muzea v Pardubicích Tomáš Libánek. „Šest přednášek proto nabídne různé pohledy na první století habsburské vlády. A také připomene, že velké evropské dějiny se týkaly i Pardubic – a jejich stopy můžeme v našem městě hledat dodnes,“ dodává Libánek.

„Vláda Habsburků byla nacionalistickou a později také marxistickou historiografií často představována především jako období útlaku českého národa. Přednáškový cyklus nabídne možnost tento zažitý obraz kriticky přehodnotit a zasadit vývoj českých zemí do širších evropských souvislostí,“ připomíná jeden z organizátorů a zároveň přednášející – historik Pavel Marek z Univerzity Pardubice. „Po husitských válkách se český stát ocitl v kulturní izolaci, kterou se podařilo definitivně překonat teprve s nástupem Habsburků. Právě díky Ferdinandovi I. a dalším představitelům habsburské dynastie se Země koruny české znovu pevně začlenily do evropského kulturního a civilizačního prostoru.“

Příchod Habsburků

Cyklus zahájí 7. října historik Václav Bůžek z Jihočeské univerzity přednáškou Ferdinand I. a vznik středoevropské habsburské monarchie. Přiblíží okolnosti, díky nimž Ferdinand před 500 lety postupně převzal vládu nad rakouskými, českými a uherskými zeměmi, i politické a správní nástroje, kterými svou moc upevňoval.

Proměny korunovací

O dva týdny později, 21. října, se historik Jiří Hrbek z Historického ústavu Akademie věd České republiky zaměří na předbělohorské korunovace českých králů. Korunovace nebyly jen slavnostním obřadem, ale důležitým politickým rituálem, který doprovázely také slavnostní vjezdy panovníků do hlavních měst nebo holdování zemských stavů. Přednáška ukáže, co se na těchto obřadech za prvních téměř sto let habsburské vlády měnilo a co naopak zůstávalo stejné.

Anna Jagellonská

Listopadový program otevře 4. listopadu historička Jaroslava Hausenblasová z Univerzity Karlovy přednáškou o Anně Jagellonské, manželce Ferdinanda I. Pozornost bude věnovat nejen okolnostem vzniku habsburské monarchie, ale také úloze, kterou v tomto procesu sehrála Anna, jejímu podílu na vládě a reprezentaci i jejímu soukromému životu.

Habsburkové a Pardubice

Na své si přijdou také přímo Pardubice. Ve středu 11. listopadu představí historik Petr Vorel z Univerzity Pardubice vztahy mezi Habsburky a Pernštejny. Připomene dobu, kdy byly Pardubice hlavní rezidencí Pernštejnů a kdy se členové rodu osobně znali s Ferdinandem I. a Maxmiliánem II. Řeč bude také o zájmu Ferdinanda I. o pardubický zámek, o jeho prodeji Maxmiliánovi i o pozdějších snahách Vratislava z Pernštejna získat Pardubice zpět.

Umění a Anna Jagellonská

Historii Habsburků doplní 18. listopadu také pohled na umění na dvoře Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Historička umění Blanka Kubíková z Národní galerie Praha představí jejich stavební a umělecké aktivity a přiblíží také kontakty královského páru s předními evropskými malíři a dalšími umělci.

Kontakty se Španělskem

Cyklus uzavře 25. listopadu historik Pavel Marek z Univerzity Pardubice přednáškou o habsburské dynastické politice a svazcích mezi rakouskými a španělskými Habsburky. Ukáže, jak Habsburkové prostřednictvím sňatkové politiky upevňovali vazby mezi jednotlivými větvemi rodu a jak spojení se Španělskem a španělskou Itálií ovlivňovalo také politické, náboženské a kulturní prostředí zemí Koruny české.

Habsburkové v českých dějinách 

• 7. 10. Ferdinand I. a vznik středoevropské habsburské monarchie – Václav Bůžek (Jihočeská univerzita)
• 21. 10. Habsburkové a české předbělohorské korunovace – Jiří Hrbek (Historický ústav Akademie věd)
• 4. 11. Anna Jagellonská – manželka Ferdinanda I. – Jaroslava Hausenblasová (Univerzita Karlova)
• 11. 11. Habsburkové a Pardubice – Petr Vorel (Univerzita Pardubice)
• 18. 11. Umění na dvoře Ferdinanda I. a Anny Jagellonské – Blanka Kubíková (Národní galerie)
• 25. 11. Habsburská dynastická politika. Svazky mezi rakouskými a španělskými Habsburky – Pavel Marek (Univerzita Pardubice)

Zdroj: Tisková zpráva, Východočeské muzeum v Pardubicích

V příloze naleznete přijatá usnesení  zasedání Pléna České konference rektorů.

Dne 2. října 2026 se na půdě Univerzity Karlovy uskutečnilo 187. zasedání Pléna České konference rektorů (ČKR).

Téměř 1500 malých i velkých badatelů si na Univerzitu Pardubice přišlo vyzkoušet vědu na vlastní kůži. Jak porazit robota v piškvorkách, jaký vzkaz skrývá tajemná šifra či jak se spolu dorozumí bakterie? Odpovědi hledala oblíbená Noc vědy.

Letos dveře svých laboratoří a odborných pracovišť otevřela Fakulta elektrotechniky a informatiky na náměstí Čs. legií v centru města. Velkým lákadlem se stala bezodrazová komora, cvičný operační sál a další učebny, které jsou běžně veřejnosti nepřístupné.

Kdo úspěšně vyřešil přesmyčku v hracím indexu, odnesl si drobnou cenu ze speciální kolekce Noci vědy. 

Děkujeme za vaši zvídavost a chuť poznávat!
foto Adrián Zeiner

Pozvánka

na

7. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice

 ve funkčním období 2026–2029,

které se uskuteční v hybridní formě v úterý 6. října 2026 od 14:00 hodin

v zasedací místnosti rektorátu, Studentská 95 (4.NP)

Program zasedání:

1. Zahájení.
2. Informace o činnosti předsednictva Akademického senátu Univerzity Pardubice.
3. Žádost o předchozí souhlas ke jmenování člena Vědecké rady Univerzity Pardubice.
4. Žádost o vyjádření Akademického senátu Univerzity Pardubice k právním jednáním.
5. Informace o přípravě návrhu věcného záměru zákona o vysokých školách.
6. Informace o Kolektivní smlouvě UPCE.
7. Různé.

Přílohou k pozvánce jsou materiály k bodům 1, 3 až 5.

7. zasedání AS UPCE dne 6. října 2026 | Univerzita Pardubice

Odkaz na připojení k zasedání: https://teams.microsoft.com/meet/34231680550466?p=lfesj6AQ7cI2g6Cz4K

V Pardubicích 29. září 2026                                                  Mgr. Michal Kleprlík, Ph.D.

                                                                                                     předseda AS UPCE

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že dne 26. září 2026 zemřel ve věku 51 let PhDr. Ivo Říha, Ph.D., výrazná osobnost Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. 

Jeho laskavost, nezištnost, neustálá ochota pomáhat a neutuchající smysl pro humor byly v akademickém prostředí zcela výjimečné. Ivo Říha byl mimořádný člověk, který dokázal osobitým a nezaměnitelným způsobem přibližovat svět literatury široké veřejnosti. Na fakultě působil od roku 2004, stál u založení dnešní Katedry literární kultury a v období 2019–2024 zastával funkci proděkana pro vnitřní záležitosti a rozvoj. V posledních letech svého života statečně bojoval se zákeřnou nemocí. Nadšení, se kterým dokázal mluvit o literatuře, jako by to byl fotbal, a naopak, zůstane natrvalo v našich srdcích.

Na Iva Říhu můžete v tichosti zavzpomínat a zapálit mu svíčku u Ivošova stromu vedle budovy EA.

Poslední rozloučení se uskuteční v pátek dne 2. října 2026 ve 13.00 hodin v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové na Velkém náměstí.