Vážené kolegyně, vážení kolegové,

Srdečně Vás zveme na kurz Kritické myšlení, který se uskuteční v rámci mentoringového programu.

Termín: středa 18. března 2026, od 9:00 do 11:30 hodin

Místo: budova VO, místnost 01009

Lektorky:  doc. Mgr. Soňa Hermanová PhD, Mgr. Eva Řehová

Registrace: Kritické myšlení | EDU UPCE

Přijďte na praktický kurz kritického myšlení, ve kterém si vyzkoušíte jednoduché techniky pomáhající zpomalit úsudek a odhalit vlastní kognitivní zkreslení. Zároveň se seznámíte s několika snadno použitelnými metodami, které využijete ve své budoucí pedagogické praxi. Kurz je určen pro začínající vyučující a doktorandy, kteří chtějí posílit svůj profesionální úsudek a podporovat kritické myšlení u svých studujících.

Těšíme se na Vaši účast.

Studující, zaměstnaní, členky a členové akademické obce se v úterý 24. února 2026 setkali na Shromáždění akademické obce, které svolal předseda Akademického senátu UPCE dr. Michal Kleprlík.

Zprávu o činnosti AS UPCE za uplynulý rok 2025 přednesl bývalý předseda AS UPCE dr. Petr Bělina.

Hodnocení uplynulého roku se týkala také prezentace rektora UPCE prof. Libora Čapka. Jeho zpráva o činnosti Univerzity Pardubice za rok 2025 obsahovala i výzvy pro rok 2026, mezi které patří mimo jiné kvalita zajišťovaných služeb a silné postavení Univerzity Pardubice v národním a mezinárodním měřítku, či ukotvení používání AI nástrojů na UPCE.

Diskuse tematicky odrážela např. problematiku zvýšení úspěšnosti studia napříč fakultami a parkování v kampusu.

Další zasedání Akademického senátu se uskuteční v hybridní formě v úterý 3. března od 14:00 hodin v zasedací místnosti rektorátu nebo online. 

Má 24 roků a nově také nálepku jedné z nejmladších poslankyň u nás. Mladí lidé a z velké části také ženy svými preferenčními hlasy vystřelili absolventku Fakulty filozofické a stále ještě studentku Anežku Nedomovou do Poslanecké sněmovny. A cíle? Otevřít debatu o kryptoměnách nebo zpřísnit tresty za domácí násilí.

Začátkem listopadu vyrazila na první oficiální setkání nové Poslanecké sněmovny. Teď už je v palácích na Malé Straně jako doma. Že usedne do tamní lavice, se před volbami zdálo jako hodně vzdálený sen. Na kandidátce hnutí STAN byla v podzimních volbách na pátém místě a před sebou měla mnohem známější jména s řadou politických zkušeností. Přesto do toho čtyřiadvacetiletá absolventka německého jazyka na Fakultě filozofické UPCE Anežka Nedomová šla. 

A podařil se jí takový malý volební zázrak – přeskákala všechny čtyři kolegy. Více než tři tisíce preferenčních hlasů ji vyhouply rovnou na první místo. Když jí kolegové ve volebním štábu na Pernštýnském náměstí začali během večera postupně gratulovat, ještě jí to nedocházelo. Že se to skutečně děje, jí bylo jasné v pondělí, když viděla svou tvář na stránkách novin.

Zafungovaly výzvy

Svůj úspěch nová poslankyně připisuje kampaním 30 pod 30 a Kroužkuj 3 pod 30, díky nimž byla víc vidět. „Moje fotka se objevila na billboardu v Pardubickém kraji. Když jsem ho míjela v autě, byl to neskutečný pocit,“ popisuje Anežka Nedomová. Kampaň vyzývala voliče k podpoře mladých kandidátů do 30 let a jejím cílem bylo Poslaneckou sněmovnu omladit. Průměrný věk jejích členů se před volbami totiž zastavil na čísle 53 let, což je druhý nejvyšší věkový průměr v historii. 

Situaci nahrávalo i to, že podle průzkumů agentury Ipsos mladí lidé čím dál více vnímají, že nejsou v politice dostatečně zastoupeni a že by si přáli, aby se strany více zaměřily také na jejich potřeby a témata jako dostupnost bydlení, otázky duševního zdraví, modernizace školství nebo zpřísnění trestů za sexuální zneužívání. Stejně zafungovala i občanská iniciativa Kroužkuj ženu, která zase podporovala zapojení žen do politiky napříč spektrem. Vrýt se do povědomí mladých lidí a získat jejich hlasy jí pomohla i výrazná aktivita na sociálních sítích, zejména na Instagramu. Potvrdila tak stále sílící trend mobilizace mladých voličů pomocí digitálního prostoru. 

Celkem 12 mladých nováčků

Do Poslanecké sněmovny se tak dostalo 12 dvacátníků a rekordní počet žen. Oproti předchozím volbám, při nichž byli zvoleni pouze tři mladí politici, je to ohromný nárůst. „Je skvělé, že se mladí lidé konečně ozvali. Je to jasný signál, že chtějí, aby se Poslanecká sněmovna omladila a začala se ubírat novým směrem. Je to nový fenomén a já myslím, že je to úplná pecka,“ říká pardubická absolventka, která v navazujícím studiu germanistiky pokračuje na univerzitě v Brně. 

„Mám před sebou poslední rok studia, ale teď dostane určitě přednost Poslanecká sněmovna,“ říká rozhodně mladá politička. Nová práce je pro ni výzvou a velmi se na ni těší. „Dobrý den, já jsem Anežka Nedomová a následující čtyři roky vás budu reprezentovat v Poslanecké sněmovně,“ představuje se nadšeně.

Pamatujete si moment, kdy jste zjistila, že jste se stala poslankyní?

Přiznám se, že to mám trochu v mlze (smích). Jsem realistický a pragmatický člověk, takže jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych z pátého místa mohla přeskočit všechny ty šikovné lidi, včetně pardubického lídra, na naší kandidátce. Když mi průběžné výsledky začaly být nakloněné, volala jsem své nejlepší kamarádce, ať za mnou hned přijede do volebního štábu. Po jejím příjezdu na mě dolehly emoce a intenzita posledních dnů a sesypala jsem se. Ale kamarádka mě povzbuzovala, že je to obrovský úspěch a že je úžasné, co jsem dokázala.

Jak jste prožívala celý volební víkend?

Pátek byl ještě celkem v poklidu, ale od sobotního rána mi lidé posílali jednu zprávu za druhou: Psali, že mi drží palce, fandí, kroužkují mě a doufají, že se dostanu. Chodily mi i fotografie z volebních místností. Najednou mě mnohem víc označovali na Instagramu a naskakovali mi noví sledující. Moje poslední příspěvky se najednou dostaly k 60, později dokonce ke 100 tisícům zhlédnutí. „Mamííííí, hned pojď sem ke mně. Něco se děje, tohle není normální,“ volala jsem pořád na mamku (smích). Před volbami jsem měla 260 sledujících, a to opravdu není číslo, které vás dostane do Poslanecké sněmovny. To není 3 176 kroužků…

Víte, kdo vás volil?

Dostala jsem obrovskou důvěru od mladých lidí a také od žen. Nemusela jsem si po volbách dělat žádný průzkum, v těch zprávách, které mi přicházely, jsem to jasně viděla. V 80 procentech to byly ženy. A není nic hezčího, než když ženy podporují jiné ženy. Žijeme v patriarchálním světě, v němž muž vezme za rameno jiného muže, jdou spolu na doutník, u kterého proberou všechno, co potřebují, a nám řeknou, ať zůstaneme v kuchyni a uděláme jim kávu, hlavně ať jim do toho nekecáme. Na muže ale nedám dopustit, protože i oni mě podporovali. Psali mi, ať ostatním „nakopu“ zadek. 

Proč jste se rozhodla do toho jít?

Chci mít důstojný stát, ve kterém panuje demokracie. Díky ní s vámi teď můžu vést tento rozhovor. Díky ní jsme si do vedení státu mohli zvolit mladé lidi a všem můžeme ukázat, zač je toho lid. Jelikož jsem dřív žila chvíli v zahraničí, třeba v Německu, kde jsem díky UPCE byla rok, ale i v dalších evropských státech, mám srovnání. Teď jsem ale zpátky v České republice a chci pomoct připravit půdu pro mladší generaci a beru to jako poslání.

Máte pro svoje rozhodnutí podporu rodiny?

Mám, a jsem za to ráda. Rodina za mnou stála a podporovala mě od začátku, i když po volbách to bylo jedno velké ale ze strany mých rodičů. Anežko, ale doděláš si školu, ale nevykašleš se na to, ale vzdělání je důležité…

Kdy jste se o politiku začala zajímat?

Kolem 14, 15 let jsem začala chápat, co se na naší politické scéně děje. A že to nebyly hezké věci. Se spolužáky v 9. třídě jsme to začali rozebírat. Přestože jsme pak šli každý na jiné gymnázium, zůstali jsme v kontaktu a společně jsme se účastnili i několika demonstrací, přivedli mě k Milionu chvilek a rychle jsem pochopila, že o demokracii musíme pečovat a také bojovat.

Mluvilo se o politice i u vás doma?

Naprosto běžně. Především díky mému dědečkovi, který mi politiku nastolil jako úplně normální téma. Když jsem u prarodičů obědvala nebo snídala, děda vždycky řešil politiku s babičkou a řešil ji i se mnou. Přestože mi své názory nikdy necpal, byla jsem za ně velmi vděčná, měl totiž názory velmi zajímavé. Narodil se v roce 1950, část života tak prožil během komunistického režimu, zažil převrat a po revoluci měl možnost okusit i politiku, když vstoupil do té komunální. Tři období starostoval v jedné z obcí v Pardubickém kraji – v Dašicích a předtím tam působil jako místostarosta.

Chtěla jste jít v jeho stopách?

Díky němu jsem poznala, že komunální politika je trochu nepříjemná. Lidé vás znají, vaše rodina je pod drobnohledem, řeší se různé nepříjemnosti. Přesto mě lákala. Původně jsem chtěla kandidovat až v příštím roce právě v komunálních volbách.

Teď jste ale skočila rovnou do vysoké politiky… 

Rozhodla jsem se na poslední chvíli. V březnu jsem vstoupila do organizace Mladí Starostové. Pak jsem využila akci Podpisovka, v níž zájemci o kandidaturu za STAN sbírali podpisy přímo v terénu. Na páté místo na kandidátce jsem musela mít 400 podpisů. A to byl tedy dobrý „Survivor“. Vyzkoušela jsem si, jaké je žádat o podpis, který byl většinou spojený i s názorem na mě nebo desetiminutovou diskusí, proč chci být ve Sněmovně a co chci změnit, nebo s doporučením, na co se mám zaměřit, až tam budu.

Podpisy jste získala, co bylo dál?

Účastnila jsem se krajského sněmu Starostů v Pardubicích. Tamní členové mě většinou viděli poprvé a ptali se, kdo je to ta Nedomová a co chce? Svým vystoupením jsem ale získala jejich hlasy, a tím pádem i páté místo na kandidátce.

A začala intenzivní kontaktní kampaň…

Bylo to náročné, schytávala jsem to z hodně stran. Lidé na mě vrhali překvapivé pohledy, někdy ale i poměrně nepříjemné pohledy, občas i slizké. Reakce se odrážely i od mého vzhledu. Když jsem měla třeba výraznější make-up, slýchávala jsem komentáře typu: co chce taková modelína v politice dělat apod. Byly tam ale i hezké momenty. Třeba setkání a diskuse se středoškoláky a mladými lidmi obecně. To mě velmi bavilo. 

Na jaká témata se chcete ve sněmovně soustředit?

Mám tři velká témata. Prvním je prevence proti domácímu násilí, zpřísnění trestů za tyto činy a ochrana dětí. Je to téma, které dlužím ženám, jež mě sem dostaly. Kolegyni Barboře Urbanové se v minulém volebním období podařilo prosadit dětský certifikát, který znemožňuje pracovat s dětmi lidem, kteří v minulosti dítě zneužili. To je veliký posun, nyní budeme spolupracovat na dalších projektech.

Druhým tématem cílím na mladé lidi a jejich nápady, protože bych se chtěla zasadit o lepší podmínky pro start-upy. V Pardubicích máme skvělou organizaci P-Pink, která start-upům a začínajícím firmám pomáhá v rozjezdu. Chtěla bych se na ni obrátit a začít s ní spolupracovat. Může být inspirací pro další – Máš nápad? Pojď se sem ukázat a zjistíš, v čem ti pomůžou. 

Třetím a mým největším tématem jsem trochu píchla do vosího hnízda a už teď poslouchám – hej, ženská, nesahej nám na krypto (smích). Přesto se pokusím pro kryptoměny vytvořit legislativní rámec a odstranit pachuť, která tu zůstala po bitcoinové kauze. Myslím, že v opozici na to všechno bude prostor.

Chcete Poslaneckou sněmovnu a její práci víc přiblížit také lidem?

Rozhodně. Spousta lidí má zkreslené představy a vůbec neví, jak to ve sněmovně chodí. Chtěla bych ji proto víc otevřít a zprostředkovávat dění. Budu dělat různá videa, ukazovat, co se děje nebo jak jednáme. 

Co byste vzkázala mladým lidem, kteří si zatím myslí, že politika není pro ně?

Ať se hlavně o politiku zajímají, protože je to opravdu důležité. Jde o jejich budoucnost a jedině tak ji mohou ovlivnit. V tom státě budou žít a vychovávat v něm i novou generaci občanů, je proto důležité nebýt lhostejný.

Diář se vám plní víc a víc... Najdete si i čas na oblíbené koníčky?

Najdu. Balanc je velmi důležitý. Hraju na klavír, takže když mám volno, věnuji se hudbě. Jsem ale také fanouškem pardubického Dynama a moc ráda zajdu i na hokej.

Bc. Anežka Nedomová (2001) je česká politička, učitelka a tlumočnice německého jazyka. Narodila se v Pardubicích. Německý jazyk vystudovala na Fakultě filozofické UPCE a během studia absolvovala roční pobyt Erasmus+ na Friedrich-Schiller Universität v německé Jeně. Ve studiu germanistiky pokračuje na Masarykově univerzitě v Brně. V roce 2025 se stala poslankyní Parlamentu ČR. Volný čas ráda věnuje hudbě, cestování, cizím jazykům a poznávání nových lidí.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

OZNÁMENÍ

o konání

3. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice

ve funkčním období 2026–2029,

které se uskuteční v hybridní formě v úterý 3. března 2026 od 14:00 hodin

v zasedací místnosti rektorátu, Studentská 95 (4.NP)

Program zasedání:

1. Jmenování skrutátorů zasedání a schválení Pravidel pro hybridní zasedání a hlasování Akademického senátu Univerzity Pardubice.
2. Schválení programu zasedání.
3. Informace o činnosti předsednictva Akademického senátu Univerzity Pardubice.
4. Žádost o předchozí souhlas k odvolání a jmenování členů Vědecké rady Univerzity Pardubice.
5. Žádost o předchozí souhlas ke jmenování člena Rady pro vnitřní hodnocení Univerzity Pardubice.
6. Žádost o vyjádření Akademického senátu k právním jednáním, kterými Univerzita Pardubice hodlá uzavřít smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene a dohodu o umístění stavby k nemovitosti ve vlastnictví Univerzity Pardubice.
7. Návrh Jednacího řádu Akademického senátu Univerzity Pardubice.
8. Návrh Statutu Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice.
9. Informace o HR strategii rozvoje Univerzity Pardubice.
10. Různé.

Přílohou k pozvánce jsou materiály k bodům 1 a 4 až 8.

3. zasedání AS UPCE dne 3. března 2026 | Univerzita Pardubice

Odkaz na připojení k zasedání: https://teams.microsoft.com/meet/32533748408515?p=CeuPtrZCnt9P5CpbGq

V Pardubicích 24. 2. 2026                                                     Mgr. Michal Kleprlík, Ph.D.

                                                                                                     předseda AS UPCE

Republiku i svět zná spíš podle vodních toků. Ke svému životu nejvíc potřebuje kánoi, pádlo a divokou vodu. Když obden neusedá do lodi, není ve své kůži. Do studia se mu ale voda nepropsala. „Toho by už bylo moc,“ říká Petr Šmakal, student Dopravní fakulty Jana Pernera. 

„Ahooooooooj,“ zdravím studenta Petra Šmakala už z dálky vodáckým pozdravem. Pozdrav s chutí opětuje, přestože dneska s sebou loď a pádlo nemá. Dneska je vyměnil za tašku s notebookem, protože Labe ani Chrudimka v Pardubicích ty správné peřeje nenabízejí. Na univerzitu dojíždí jen třikrát v týdnu. Rozvrh si tak poskládal, protože potřeboval být spíš na oddílové základně v Litovli, zkrátka v kontaktu s vodou. Během zimní přípravy mu dělají společnost jiné sporty. A taky bakalářská práce a materiály ke státnicím. 

Sjel jste si v loňském roce nějakou řeku jen tak?

Na to není moc času a pomalá voda mě ani nebaví (smích). Ale s kamarády tradičně vyrážíme na rakouskou řeku Salzu. Je to proslulá ledovcová řeka, vyhlášená pro své náročnější úseky. Má nádhernou soutěsku blízko města Palfau, která nabízí jeden z nejnáročnějších vodních úseků vůbec. V létě má voda krásných 8 stupňů. Sjíždět ji poprvé bylo nejlepší. Neznali jsme terén, jen jsme z mapy věděli, že některá místa jsou hodně nebezpečná…

Míváte vodu na svojí straně?

Naštěstí ano. Na závodech jsem míval vždycky kliku, a k tomu dobré podmínky. I když nejsou pokaždé pro všechny úplně stejné. Někdy se zničehonic změní puls řeky – to znamená, že se třeba během dvou vteřin zvedne hladina i o 20 centimetrů. A to je mazec. V tenhle moment to není úplně fér, spíš je to právě o tom štěstí. 

Je těžké udržet v tu chvíli hlavu v pohodě?

Člověk se během závodu maximálně soustředí na svoji stopu, ví přesně, co má dělat, takže na jiné myšlenky není prostor.

Cvaknul jste se už?

Jasně, ale u nás říkáme šlápnul. Proto je potřeba umět i výborně plavat. Na některých řekách bývá silný proud a musím přesně vědět, co v tu chvíli dělat, a hlavně nepanikařit. Voda je často ledová, tak není moc času nazbyt.

Můžete se v lodi i zaseknout?

Můžeme. Mám v lodi speciální pásy, které mi při jízdě pomáhají zůstat na místě, ale někdy je složitější se z nich po pádu dostat. Člověk se většinou i trochu přitopí. Eskymácký obrat je proto základ.

Přesto vás divoký terén láká…

Je to adrenalin, a ten je už neodmyslitelnou součástí mého života. Ke konci zimy s klukama z oddílu už vyhlížíme jarní měsíce a čekáme, až začne tát sníh. Pro trénink je to ideální, řeky jsou divočejší a dravější, a to přesně potřebujeme. I když jejich teplota je ještě hodně nízká. 

Nosíte proto neopren?

Když je velká zima, tak okolo čtyř stupňů, nosíme neoprenové kraťasy. Kdybych měl neopren i na horní polovině těla, brzdil by mě v pohybu a neměl bych takový rozsah rukou. Navíc by mi v něm bylo určitě vedro (smích).

Na jaké řeky vyrážíte nejčastěji?

Na jaře jezdíme třeba na Labe do Špindlerova Mlýna nebo na Kamenici u obce Plavy. To jsou už hodně těžké řeky. Dřív se na nich jezdíval i slalom, ale postupně se přesunul na umělé kanály. 

Není to na jaře spíš hazard se životem? 

Čím větší průtok řeka má, tím větší k ní mám respekt. Ale jsme na to „nemocní“ a vyhledáváme to. Obtížnost divoké vody má svoji stupnici od jedné do šesti a šestka už se skoro nedá jet. Jsem trénovaný a v pohodě zvládnu úseky ohodnocené čtyřkou. Přes co bych ale nikdy nešel, je sjíždět vodu při povodních. Když je vyhlášený jakýkoliv povodňový stupeň, jít do vody je dokonce úplně zakázané. Přesto se najdou blázni, co to zkusí. Tohle našemu sportu nedělá dobré jméno. Mám adrenalin sice rád, ale svědomí by mi nedovolilo, kdyby kvůli mně byl v ohrožení někdo jiný. 

Dostal jste se někdy na vodě do pořádných potíží?

Dneska už se z různých problémů umím dostat. Jezdecké chyby mě provázely spíš na začátku. Při závodech zrovna na Kamenici jsem třeba zlomil pádlo. To se mi stalo i nedávno s parťákem. V těžké pasáži jsem nenasměroval loď správně a ta se nám pak zaklínila v řece a museli jsme z ní doslova vypadnout. Bylo to po čtyřech minutách závodu, tepovku jsem podle hodinek měl na 200 a najednou jsem se koupal ve vodě, která měla čtyři stupně. Nic moc, no. Závod jsme už nedojeli. Shodli jsme se, že to nemá cenu. 

Mluvíte o parťákovi, jakou disciplínu jezdíte?

Moje disciplína se jmenuje C1 slalom a sjezd na divoké vodě a to jezdím na kánoi sám. Pak dělám také C2 sjezd, čemuž se říká deblkanoe. Tam mám parťáka Františka Salaje, se kterým jsme perfektně sehraní. Závodník by měl ovládat obě kategorie, je pak konkurenceschopnější a může absolvovat i víc závodů. 

Přizpůsobujete závodění svůj život?

Dá se říct, že jo. Závody začínají na jaře, kdy startuje Český pohár, který zahrnuje deset až dvanáct závodů. V podstatě všechny víkendy mám plné. Hlavní vrcholy sezóny jako mistrovství světa a mistrovství Evropy bývají až ke konci září. Někdo by si tak mohl říct, že když mi skončí škola, užívám si pohodové prázdniny, ale není to tak. V létě bývá nejvíc závodů a tomu odpovídají i tréninky. Vychází to na dva denně, abychom měli nejlepší formu. Naštěstí mi extrémní dlouhodobá sportovní aktivita nedělá žádný problém. Naopak.

Jaké úspěchy máte za sebou?

Z předloňského mistrovství Evropy jsem si dovezl titul vicemistra Evropy ve sprintu na divoké vodě a titul mistra Evropy v závodu hlídek. Reprezentuju UPCE také na Akademických mistrovstvích ČR nebo na Českých akademických hrách. Z těch posledních jsem si dovezl bronz ze sprintu na C1.

Přidal jste i jeden netradiční titul.

Jsme první litovelští vodáci, kteří vyhráli závody pramic na Krumlovském vodáckém maratonu, kterým zakončujeme naši sezónu. Vždycky si s oddílovými parťáky dáme nějaký netradiční cíl, letos jsme vyjeli na pramici.

To ale není úplně vaše disciplína…

Na pramici nikdo z nás běžně nejezdí. Byl to klasický hec u piva (smích). Najednou jsme jeli v pěti lidech, takže to muselo fungovat po všech stránkách. A vyšlo to – pohár jsme získali. A ještě jsme porazili našeho prezidenta.

Jak se vám to povedlo?

Závod s hromadným startem nemá skoro žádná pravidla, je potřeba jen co nejrychleji dojet do cíle. Poslední dva měsíce jsme intenzivně trénovali, takže jsme si věřili. Na start se nachystalo 20 pramic a nám to perfektně sedlo. Pan prezident se svou posádkou dorazil na tyhle závody potřetí a jeho pramice dojela jen deset minut za námi, což byl skvělý výsledek. Byl parádní pocit měřit síly i s ním. Emoce v cíli byly o to silnější.

Víte, že… při jízdě na kánoi závodníci klečí? Jejich loď totiž nemá ploché dno jako známé turistické kánoe. Každý sjezdař má dno lodi vytvarované podle svých nohou a v tom klečí. Aby klečení bylo pohodlnější, má v lodi ještě sedačku. Čím níž sedačka v lodi je, tím níž je i těžiště a loď je stabilnější. 

Dáte si od lodi pauzu nebo jezdíte i v zimě?

Ideální trenér řekne, že na vodu se má jít kdykoliv (smích). Když je teplota lehce nad nulou a nemrzne, teoreticky se to pořád dá. Každopádně se říká, že pádlo bychom neměli mít v ruce alespoň měsíc, abychom si trochu odpočinuli a věnovali se kompenzaci svalů a kondiční přípravě. Na najíždění kilometrů jsou pro nás klíčové jaro a podzim. To je základ sezóny.

Jak se tedy udržujete ve formě?

Přes zimu se víc běhá, hodně běžkujeme, a k tomu děláme různé doplňkové sporty. Chodíme pravidelně plavat a také do posilovny. Je potřeba kompenzovat svaly, které pádlováním přirozeně ochabují. U mě jsou to třeba mezilopatkové svaly. K tomu se i hodně otužujeme.

Dostávají speciální péči i vaše lodě? 

Po sezóně se musí zkontrolovat a udělá se jen lehký lifting. Umím laminovat, takže drobné opravy zvládnu sám. Pokud se jedná o něco většího, loď jede rovnou k výrobci.

Kolik lodí máte?

Mám dvě. Jednu závodní a jednu tréninkovou, která je o něco těžší a nemá tak dobrý povrch. Ve vodě se na ní dá víc natrénovat. Razím totiž heslo – těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Zrovna tahle loď toho má už dost za sebou. Ta závodní je naopak v perfektním stavu, dávám si na ni pozor a jezdím s ní jen důležité nebo lehké závody.

Máte ještě nějakou vodáckou metu? 

Poslední rok dva jsem v profesionální úrovni trochu polevil. Zjistil jsem, že vyhrát mistrovství už není moje priorita. Ježdění mám teď spíš jako koníček a mnohem víc si to užívám. Rozhodl jsem se zaměřit víc na budoucnost a tento rok jsem zkoušel i trenérství. V tom bych rád pokračoval i v další sezóně. 

Pořád se vidíte u vody?

To ano. Jen ne za každou cenu přímo v lodi. Teď mě hodně zajímá i vodácké zákulisí a baví mě být spíš v pozadí. Angažuji se v našem oddílovém klubu, jsem v jeho správní radě a zapojuju se i do organizace různých vodáckých závodů. Práce trochu souvisí i s logistikou, kterou na dopravní fakultě studuju.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, Archiv Petra Šmakala

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

V příloze naleznete přijatá usnesení  zasedání Pléna České konference rektorů.

Zasedání  se uskutečnilo dne 19. února 2026 v Českých Budějovicích, péčí Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Na Univerzitě Pardubice budujeme silnou komunitu, ve které se dobře studuje i pracuje. Vedle kvalitní výuky a odborného zázemí chceme tvořit prostředí, kde se lidé cítí vítaní, mohou se potkávat napříč obory a vytvářet vztahy, které často přetrvají i po skončení studia. Nejen proto jsme i letos univerzitní kampus při startu letního semestru oživili oblíbenými valentýnskými dny. Do akcí se s námi zapojilo přes 1 100 z vás.

Kreativní duše v pondělí 16. února tvořily originální vouchery pro své blízké, placky a náramky. Hezkou vzpomínku si studující i zaměstnaní odnesli v podobě polaroidové fotky či "tetování" hennou. Valentýnská hlídka obdarovala perníčkem studující, kteří přišli v červeném. 

Úspěch sklidil večerní valentýnský koncert Komorní filharmonie Pardubice, který si v Aule Arnošta z Pardubic vychutnalo přes 250 posluchačů. Slavné melodie populární hudby upravené pro smyčcové kvarteto představil Corvus Quartet. Zazněly mimo jiné skladby od Johna Lennona, Edith Piaf nebo Jaroslava Ježka.

Až do středy jste se mohli vyfotit ve valentýnsky vyzdobených fakultních rámech i ve fotokoutku v budově EB. Katedra tělovýchovy a sportu UPCE nabízela speciální hodinové Valentýnské lekce zdarma, na které mohli studující nebo zaměstnaní vyrazit sami nebo s někým blízkým. 

Víte, jaké jídlo se skrývá pod veselým názvem "Triptych selské lásky"? Jde o vepřovou pečeni po selsku se zelím a bramborovými špalíčky. Menu s nápaditými názvy celý týden servírovala i pro veřejnost univerzitní menza. Univerzitní knihovna připravila Valentýnský knižní horoskop, podle kterého si každý mohl najít knížku, která se hodí k jeho znamení. 

Letošní Valentýn na UPCE toho nabídl ale mnohem víc - Pub kvíz Ženy ve vědě, vernisáž v Galerii Univerzity Pardubice či Silent Disco.

Děkujeme všem, kteří přispíváte ke skvělé atmosféře na Univerzitě Pardubice! 
Tým Oddělení propagace a vnějších vztahů.

Jako malý kluk volal z telefonní budky na linku 155. Tehdy, aby otestoval budoucí kolegy. Dnes stejné hovory sám přijímá. Ale k událostem také vyjíždí v sanitce a za zdravotnickou záchrannou službu mluví s médii. „Vzpomínám na hovor, kdy jsem pomohl matce zachránit dusící se dítě. Jsou ale také případy, kdy uděláte maximum a nestačí to,“ říká absolvent Fakulty zdravotnických studií Josef Strašík.

Co v sobě člověk musí mít, aby se stal dobrým záchranářem?

Zápal. Jednoznačně. Člověk pro takové povolání musí hořet. Tento obor spolkne strašně moc času, a je to podle mě životní styl. Patří k němu dvanáctihodinové velmi náročné směny, což vydrží jen člověk, který tím žije. Už na oboru zdravotnický záchranář na Fakultě zdravotnických studií (FZS) bylo vidět, že jsme jedna krevní skupina. Akční lidé, kteří sportují, tráví hodně času v přírodě, mají potřebu pořád něco dělat. 

Kam vedly vaše kroky, když jste dokončil školu?

Tři dny po státnicích jsem nastoupil na záchranku v Pardubicích. Předem jsem měl domluvené, že nastoupím na zdravotnické operační středisko. Nabízeli mi, jestli si nechci dát dva měsíce volna a užít si poslední prázdniny. Já ale nechtěl čekat. Studoval jsem proto, abych šel na záchranku. Přestože jsem z Vysočiny, chtěl jsem být součástí záchranky v Pardubicích, která se stala mou srdcovkou už při studiích.

Jste ale i výjezdový záchranář…

Pracovat u výjezdů jsem chtěl vždycky. Nejdřív jsem si ale musel splnit rok praxe takzvaně u lůžka. A těch dvanáct měsíců jsem strávil na novém urgentním příjmu, kde jsem se potkal se spoustou absolventů naší fakulty. 

A teď jste k tomu i tiskový mluvčí. Jak jste se dostal k této funkci?

Vždy mě bavilo pracovat se sociálními sítěmi. Na vysoké škole jsem byl součástí PR týmu fakulty. Po nástupu na záchranku jsem zase spolupracoval s tehdejší tiskovou mluvčí. Když potom odcházela, navrhla mě na svou pozici a vedení s tím souhlasilo. Měl jsem neskutečnou radost, protože je to kreativní činnost, kterou také v životě potřebuju. 

Připravoval jste se na svoji roli? 

Mluvil jsem před zrcadlem a připravoval se hlavně na možné nepříjemné situace – tedy na to, že bychom selhali my. To je ta nejtěžší a zároveň nejcitlivější situace. V tu chvíli je nejdůležitější nenechat se zaskočit a být transparentní. Jakmile člověk začne uhýbat nebo mlžit, je to špatně. Veřejnost má právo to vědět. Je lepší být otevřený, říct novinářům, že jejich dotazy rádi zodpovíme, ale potřebujeme čas, abychom to probrali s právním oddělením. Naštěstí se nám zatím nic takového nestalo a doufám, že ani nestane.

Médiím byste měl být dostupný 24/7. To musí být při všech těch směnách, nočních, těžkých výjezdech dost náročné…

Je, ale mě to baví, takže to nějak zvládám. Chvíli trvalo najít si systém. Dodnes občas improvizuju a pořád se učím, ale myslím, že už jsem našel svůj rytmus. Jasně, spánek mám někdy, hlavně po nočních směnách, narušený hovory od novinářů. Spousta z nich moc nechápe, jak to zvládám, protože tiskoví mluvčí policistů nebo hasičů jsou full time mluvčí. Já mám ještě směny ve výjezdu a na operačním středisku. Mluvčího dělám spíš ve volném čase. Mně to ale v tuto chvíli naplňuje. Když přijdu domů, jdu znovu pracovat, a to mě baví. A tím se vracíme zpátky – je to životní styl.

Jak zjistíte, že se stalo něco, kvůli čemu by vám mohli novináři volat?

Díky systému časného hlášení mi informace chodí přímo z operačního střediska. Když operátor přijme hovor o události, která bude nejspíš mediálně sledovaná, zaklikne tlačítko TM – tiskový mluvčí. Tím informaci rozešle mně a vedení záchranky, abychom byli připraveni reagovat. Typicky jsou to události jako vzlet letecké záchranné služby, dopravní nehoda s vážným zraněním nebo něco, co se děje na veřejném místě. Ať už to byla třeba Velká pardubická, kam jsme vyjížděli například ke kolapsům v hledišti, nebo nedávný požár v podzemních garážích Paláce Pardubice.

Takové zprávy asi dokážou narušit spánek…

Chodí mi i přes ztišený režim, takže mi telefon pípá klidně ve čtyři ráno jako třeba dneska. Už jsem si ale zvykl. Jen zkontroluju, jestli se nejedná o mimořádnou událost s hromadným postižením osob, a pokud ne, spím dál. V případě mimořádné události sednu do auta a jedu tam, abych odpovídal médiím přímo z místa.

Co o takové události můžete médiím prozradit?

Musím dodržovat GDPR – nesmím uvádět jména ani jiné detaily, které by mohly spojit událost s konkrétní osobou. Hodně záleží na domluvě s policií, která vydává oficiální informace. Pokud bych něco pustil ven dřív než oni, mohlo by se stát, že to dotčené rodiny zjistí z médií nebo ze sociálních sítí, protože je policie ještě nestihla kontaktovat. Za záchranáře můžu říct jen to, že jsme přijeli, provedli určitý zákrok a do jakého typu zařízení jsme transportovali pacienta. Můžu mluvit o tom, že se střetla dvě osobní auta, ale nemůžu říct, kdo za to mohl. Můžu popsat, co jsme udělali, že jde třeba o středně těžká zranění, ale ne konkrétní typ poranění.

Panika, agrese i slzy štěstí

Podle jednoho výzkumu je práce dispečera záchranky nejvíce ohrožena syndromem vyhoření. Sedí to?

Sedí. Asi hlavně kvůli tomu, že pacienta nevidíme a volajícímu můžeme pomoci jen slovně. Nemůžu u něj stát, nemůžu poskytnout první pomoc sám – můžu pouze co nejkvalitněji navést volajícího. A pak záleží na tom, jestli bude spolupracovat. Bezmoc je jedna věc. Druhá věc je verbální agresivita. Lidé nám fakt hodně nadávají a není to příjemné. Problém je také to, že člověk tráví čas koukáním do monitoru, hlavu má pořád u obrazovky, a do toho neustále zvoní telefon – intenzivní, pronikavý zvuk. Po psychické stránce je to strašně náročné. Takže je jasné, že může rychle přijít syndrom vyhoření.

Agrese? Je to záměr nebo tak lidé jednají v šoku?

Obojí. Ve stresu lidé jednají impulzivně. Bohužel se ale často stává, že na nás volající nastoupí nepříjemně hned od začátku. Mají pocit, že mají nárok na zdravotní péči a my jsme od toho, abychom jim sloužili. Člověk po pár větách pozná, že to bude těžký hovor.

Jak pracujete s lidmi, kteří jsou plní emocí nebo třeba zamrznou?

Operátor musí být direktivní. Musí rozdávat úkoly a být trochu přísný. Ve stresové situaci totiž člověk reaguje pouze na povely. Dáváme tedy jasné, stručné pokyny, zvýšíme hlas – ne proto, že bychom byli zlí, ale proto, že chceme, aby poslouchali a reagovali. Například u vážných dopravních nehod, kde je bezvědomí nebo zástava dechu, jsme zpočátku silně direktivní. Jakmile se situace stabilizuje a adrenalin opadá, zvolňujeme tempo a na konci poděkujeme za spolupráci.

Jak dlouho takové hovory trvají?

V těch nejtěžších situacích, což je třeba resuscitace nebo porod, jsme na telefonu až do příjezdu posádky zdravotnické služby. Zůstáváme ale na lince déle i u méně vážných případů, kdy cítíme, že je volající ve stresu. Opakujeme klidně stejné věty, jen aby věděli, že na to nejsou sami. A to dělá hrozně moc.

Stává se, že lidé nespolupracují?

Stává. Takzvaní nelucidní volající, jak je mezi záchranáři nazýváme, odmítají poslouchat naše rady – prostě panikaří. Pamatuju si třeba telefonát, kdy jsem vedl resuscitaci a dával jsem pokyny, ať pacientovi zakloní hlavu, začnou stlačovat hrudník. Místo toho jsem slyšel bouchnutí s telefonem a hlas, který říkal: „Dejte mu polštář pod hlavu! Zvedněte mu nohy!“ A já do telefonu křičím: „Ne, to nedělejte! Nedávejte mu nic pod hlavu – nemůže dýchat!“ Ale oni vůbec nereagovali. Stalo se to, že k volajícímu přiběhl příbuzný a společně se rozhodli jednat. Oni za to samozřejmě nemohli, byli v šoku. Neobviňujeme je, ale pro nás je snazší pracovat s někým, kdo je lucidní, tedy kdo si uvědomuje vážnost situace a spolupracuje.

Jaký hovor nebo výjezd vám utkvěl v paměti nejvíc?

Když přestalo dýchat malé dítě. Byl jsem na lince a radil použít vypuzovací manévry, protože šlo o aspiraci cizího tělesa. Bylo to úspěšné. A maminka se rozbrečela. V tu chvíli jsem i přes telefon cítil její vděk a byl jsem hrozně dojatý. To jsou přesně ty momenty, kterými se dobíjím. Protože pak je tady spousta ubíjejících hovorů a výjezdů. 

Jak zvládáte nenosit si všechny ty osudy v hlavě domů?

Musím všechno nechat za sebou. Cíleně se nezajímám o osudy pacientů. Nezjišťuju citlivé věci, jako kolik měl dětí, jestli byl dobrý otec. Kdybych si to připouštěl, bylo by to pro mě strašně těžké. Vnímám to tak, že mám před sebou „objekt“, u kterého provedu všechny potřebné úkony. Buď to vyjde, nebo ne. Udělám maximum, ale někdy to prostě nestačí – a to je osud. 

Měl jste to tak nastavené od začátku?

Ne, ale postupně jsem v sobě přepnul, že to tak prostě musí být – jinak bych se z toho zbláznil. Nejde totiž jen o vážné případy. Někdy jedeme třeba k babičce s teplotou, o kterou se nikdo nestará. Rodina ji opustila, nikdo ji nenavštěvuje. Tohle jsou často emočně nejtěžší výjezdy. A já si v tu chvíli řeknu: „Takhle se ke svým rodičům nikdy chovat nechci.“ A tím to pro mě končí. Musí.

Zjišťujete pak, jak to s pacientem dopadlo?

Ano, ale jen po odborné stránce. Zajímá mě výsledek z profesního hlediska – jestli jsme správně diagnostikovali, reagovali, zvolili nejlepší postup.

Kolik hovorů vaše operační středisko denně přijímá?

Výjezdů máme v Pardubickém kraji denně kolem 180, hovorů je klidně dvojnásobek. Ne každý hovor znamená výjezd – někdy nejde o akutní stav a jen pacientovi poradíme, někdy jde o omyl. Občas se nám dovolá třeba nemluvně, kterému rodiče půjčili mobil. Někdy jde o klukovinu. Sám jsem jako malý volal z telefonní budky a pak jsem vyděšeně utíkal domů, když mi operátor řekl, že vidí, kde jsem. Až o spoustu let později jsem zjistil, že znal jen číslo té budky (smích). Všichni jsme byly děti. Teď takovým klukům, jako jsem byl já, volám i několikrát zpátky, aby si uvědomili, že to není legrace. 

Aplikace Záchranka umožňuje i videohovor. V jakých situacích se to využívá?

Používáme ho třeba při resuscitacích. Díky tomu vidíme, jak probíhají komprese, a můžeme poradit: „Posuňte ruce výš, propněte lokty, zrychlete tempo“. U větších dopravních nehod nám video pomáhá získat situační přehled. Občas se podíváme třeba na chronické rány, abychom měli představu, o jaké zranění se jedná. A s ostatními operátory někdy soutěžíme, kdo to využije častěji. Počet použití bude jen narůstat, technologický pokrok je znatelný i v naší profesi a moc nám to pomáhá. 

Studenti v sanitkách

Studenti – záchranáři z FZS chodí na záchranku na praxi. Co vše si mohou vyzkoušet?

Na operačním středisku stráví týden, kdy jsou na takzvaném příposlechu. Mají druhá sluchátka, slyší, jak se dispečer vyptává, vidí, co zapisuje do systému nebo jaké posílá posádky, jak probíhá komunikace přes vysílačky i telefony.

A když jsou na výjezdu?

Jezdí s posádkou na všechny události a jsou plnohodnotnou součástí týmu. Ti šikovní mohou pod dohledem zapisovat dokumentaci, vyšetřovat pacienta nebo třeba při resuscitaci zavádět pomůcky k zajištění dýchacích cest či žilního vstupu. Vyzkoušejí si tedy v podstatě všechno.

Pro aktivní studenty máte speciální program. Co na ně čeká?

Projekt Studenti PAK jsem vymyslel hned po svém nástupu do funkce mluvčího. Jako student jsem byl hodně aktivní, díky čemuž jsem se dostal na místa, kam se jiní studenti nedostali. A teď to chci umožnit dalším. Cílem projektu je podpořit skupinu proaktivních studentů, tedy těch, kteří dělají věci nad rámec, chtějí se dál vzdělávat, věnují se záchrance i ve svém volném čase. Takové lidi chceme na záchranné službě mít. V pilotním ročníku nám vybraní studenti pomáhají třeba s organizací různých akcí. My jim potom umožníme zkusit a zažít si něco navíc. Nedávno například proběhlo cvičení aktivního střelce na krajském úřadě, kam jsme posílali tři posádky a do každé jsme přidali jednoho studenta. Když pojedou na soutěž, vybavíme je našimi uniformami, dáme jim prostor trénovat v našem výcvikovém středisku a připravíme je profesionálně na soutěžní scénáře.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste sám byl studentem záchranářem?

Jako na jedno z nejšťastnějších období mého života. Univerzitu Pardubice považuji za svoji alma mater a moc si jí vážím za to, jak se o studenty stará. Každý semestr se něco dělo. Akce jako Příliv pro nás byla skoro státním svátkem. Hned v prváku jsme si vytvořili partu kluků, kteří byli nadšení a drželi při sobě. Hodně tomu pomohl přístup fakulty a vedení oboru Zdravotnický záchranář. Už od začátku dělají akce, třeba „záchranářský seznamovák“, kde se studenti nejen seznámí s první pomocí, ale hlavně spolu navzájem. Z toho vznikají pevné vazby, které přetrvávají roky.

Snil jste o dráze záchranáře už odmala?

Ano. Už jako malý kluk jsem chtěl jezdit pod modrým majákem. Nakonec se to vyprofilovalo směrem k záchranářství, které mi přišlo jako adrenalinová, smysluplná a zodpovědná práce. Kdybych nebyl záchranář, asi bych byl policista, hasič nebo voják – prostě někdo, kdo pomáhá. Samozřejmě realita není neustále plná adrenalinu, ale jsou chvíle, kdy si řeknete: „Jo, pro tohle jsem to studoval.“ Jsou to momenty, kdy přijedete na místo a víte, že teď záleží na vás. Je to obrovská zodpovědnost, kterou musíte být ochotni přijmout.

Co byste vzkázal budoucím studentům záchranářům?

Aby si šli za svým snem, nebáli se a využívali každou příležitost, která se jim naskytne. A hlavně – aby se rozhodovali srdcem. Záchranářina není práce, kterou by člověk mohl dělat jen kvůli platu nebo jistotě zaměstnání. Musí ho to bavit. Musí do ní chodit s nadšením.

TEXT Lada Součková : FOTO Jan Palla

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 116, v tištěné i on-line podobě.

V novém díle publicistického pořadu České televize Bilance se reportéři zabývají rostoucím významem Polska jako ekonomického partnera pro Česko a Evropu. Jedním z témat je i výstavba dálnic a rychlostních silnic v Polsku i Česku v posledních patnácti letech. Problematiku v dokumentu vysvětluje doc. Ivo Drahotský z Dopravní fakulty Jana Pernera. 

Celý díl s názvem Polský ekonomický zázrak je možné sledovat v iVysílání České televize.
Doprovodný podcast je pak dostupný na všech podcastových aplikacích.

Autoři: Zuzana Tunová, Michal Šenk, Česká televize