Profesor Jiří Škabrada: Zkoumat starý dům je vždy adrenalin

3. 4. 2019

Prošel stovky, možná i tisíce starých vesnických domů. Zblízka si prohlédl každý trám, dveře i okna. Do některých objektů se opětovně vracel čtyřicet let, aby svůj průzkum upřesnil. Zdokumentovat dědictví našich předků je někdy náročné. V nejnovější knize profesor Jiří Škabrada poprvé katalogově mapuje nejstarší venkovské domy východních Čech. „Měla by to být současně učebnice pro všechny, kteří se historickým lidovým stavbám snaží porozumět,“ říká.

Nepíšete o monumentální slohové architektuře, ale o „obyčejných“ vesnických domech. To je dost neobvyklé?

Je, ale dalo by se říci, že se zastávám slabších. Vědomosti o monumentálních stavbách a slohové architektuře už jsou dost rozšířené, ale povědomí o hodnotách a významu starých vesnických domů u nás je jenom mizivé. Přitom bychom si jich v rámci památkového fondu mohli a měli vážit nejvíce. Jsou totiž – na rozdíl od památek slohové architektury – jediné skutečně „zdejší“, vyrostlé z místních poměrů a nikoli setrvale odvozované od něčeho, co bylo vytvořeno někdy dříve a někde jinde. 

S kolegy jste zmapovali mnohem starší domy. Ve výzkumech jste se posunuli o kus dál do historie, až o dvě staletí. Co vaší práci pomohlo?

Především se vytvořil teoretický prostorový model, který k těm starým domům patří. Pokud takovou představu máte, dokážete takový starý dům mezi těmi mladšími rozpoznat poměrně snadno.

Jaké odlišnosti mezi nimi jsou?

Především vysoká obytná místnost a v jejích stěnách horní okno nebo okna, tedy otvory nad „normálními“ okny. Horní otvory udržovaly rozhraní mezi spodní čistou zónou a horní částí prostoru, ve které nevadil dým z topeniště. To souvisí s tehdejším způsobem vytápění, při kterém fungovala v tehdejších tzv. dymných jizbách univerzální pec. Zadní část domu s komorami, které byly nižší, pak byla zpravidla dvoupodlažní, tento systém se právě vešel pod společnou střechu. 

Průlom ve výzkumu nastal u jednoho domu, o kterém se v knize také zmiňujete. Na kresbě ho měl zachytit Alois Jirásek. Jak s tím poznáváním vlastně souvisel?

Aloise Jiráska přivedli v roce 1896 do staré plavecké hospody na břehu Vltavy – do domu s popisným číslem 22 v Živohošti. Alois Jirásek si tam udělal do svého cestovního zápisníku zajímavé kresebné poznámky a uvedl pak dům do odborné literatury jako naši tehdy nejstarší vesnickou stavbu. Ta stavba byla totiž spolehlivě datovaná letopočtem 1617 na stropním trámu (ten jediný se z ní dodnes zachoval). Obytná místnost tohoto domu byla vysoká a měla horní okno. Tehdy se to ještě nevědělo, ale ten letopočet posledního roku před vypuknutím třicetileté války byl symbolický, protože po válce už se tak vysoké místnosti s horními okny nestavěly. I na venkově se totiž definitivně změnil způsob vytápění.

Co se změnilo a jak fungovala černá kuchyně?

Černá kuchyně umožnila revoluční proměnu obytné místnosti, tedy aby se z černé středověké jizby stala čistá světnice. Do obytné místnosti se už nedostával dým z vytápění, protože nová vytápěcí sestava – chlebová pec a kachlová kamna ve světnici se vytápěla odvedle – z černé kuchyně. Tam se z nich také vracel dým a odcházel z domu dole otevřeným dymníkovým komínem, usazeným na klenbě kuchyně. 

Proč je jako první v katalogu zařazena tzv. Štáflova chalupa v Havlíčkově Brodě?

Má z nalezených domů nejstarší datování – podle dendrochronologického rozboru Tomáše Kyncla bylo dřevo pro jeho vysokou obytnou místnost, v níž jsem při průzkumu v roce 1994 našel horní okno, káceno v zimě 1510/11 a 1511/12. To přesné datování jsme ale tenkrát neznali – bylo možné je doplnit až nedávno, v roce 2015. 

Na konci 80. let jste zamířil dělat průzkumy na Litomyšlsko a Vysokomýtsko. Co vás tam přivedlo?

Tehdy mě oslovili mladí architekti Zuzana a Jiří Syroví z Brna s tím, že mají pocit, že v oblasti Vysokého Mýta, Litomyšle a Poličky řada domů s uvedenou starobylou charakteristikou stále existuje. To se pak společnou průzkumovou prací potvrdilo a následně upřesnilo dendrochronologickým datováním.

Někteří majitelé domů historickou hodnotu nereflektují. Je snadné proniknout do objektů?

Záleží na lidech, jejich vzdělání a schopnosti pochopit hodnotu informace o stáří a vývoji objektu, což může třeba být časem to jediné, co se z toho domu zachová. Některé majitele to prostě nezajímá, nebo v tom dokonce vidí spíše nebezpečí komplikací pro případné stavební zásahy.

Kolik takový stavebněhistorický průzkum stojí?

Je to velmi různé. Pokud třeba vidíme, že se do té doby neznámá stará stodola rozřezává pilou, tak nestojí nic, protože není, kdo by průzkum platil – prostě pořizujeme v rychlosti dokumentaci a snažíme se odřezky zařadit do nějakého programu dendrochronologického datování. Pokud se jedná o chráněnou a důležitou památku, patřící státu nebo vstřícným majitelům, které informace o jejich objektu zajímají, dá se zařídit třeba s pomocí nějakého dotačního programu průzkum včetně spolupráce dalších disciplín průzkum podrobnější, jehož cena se pohybuje v desetitisících korun. Kromě uvedené dendrochronologie se ty další možnosti týkají zejména rozboru písemných pramenů.

Co se dá o vesnických domech zjistit v archivech?

Především majetkové převody, které se zaznamenávaly v pozemkových knihách – gruntovnicích. Vedly je správy někdejších panství a zachovaly se u nás od 17., někdy už od 16. století. Třeba u známého podkrkonošského domu, Dřevěnky v Úpici, se nám podařilo (právě díky archivářské rešerši, kterou provedla Renata Růžičková) opravit zažitý nesprávný údaj o stáří domu.

Ten se ztotožňoval právě s nejstarší zachovanou zprávou (z roku 1559), což je samozřejmě nesmysl.  Dodnes zachovaný dům se stavěl (podle dendrochronologického rozboru) až na začátku 17. století, protože použité dřevo se kácelo mezi roky 1607 – 1610. Tady i jinde ale s pomocí těch archivních údajů, propojených s datováním dřeva, známe stavebníky, třeba ve zmíněné Úpici Jiříka Matějků, který dům koupil v roce 1605. 

Jak dlouho se zdržíte v jednom domě?

To je různé. Jsou situace, že najdete dům a víte, že ho budou za čtrnáct dnů bourat, jste tam jednou, pak už se tam nikdy nepodíváte. Jsou případy, kdy děláte průzkum deset let, vracíte se, doplňujete informace, obstaráváte dendrochronologii. U známého domu čp. 16 v Telecí u Poličky je v katalogu moje fotografie z roku 1972, další snímky z devadesátých let a nakonec materiál z řádného stavebněhistorického průzkumu z roku 2009.

To už je jako vaše dítě, ne?

Ano. Věděl jsem, že dům je z výrazného stáří „podezřelý“, ale až v devadesátých letech jsme se přesvědčili, že světnice nemá horní okno a měla by tudíž být z doby po třicetileté válce. Až při tom řádném průzkumu se pak zjistilo, že nejstarší část domu je v tomto případě ta zadní s komorou a chlévem z 16. století.

Kolik domů jste za těch padesát let prošel?

Podrobně desítky či stovky, zběžněji tisíce.

Jaký byl váš nejzajímavější průzkum?

Mám u těch průzkumů takový odborný adrenalin – datování. Vlastní hlavou dříve, než se provede přesné datování dendrochronologií, a to včetně toho, že v textu dáváte předem poctivě „hlavu na špalek“. Ono se tak ostatně v řadě případů dělo, když už se vědělo, že ta dendrochronologie vaše úvahy jednou prověří. Řadu těchto zajímavých konfrontací ostatně může čtenář v knize sledovat. 

Některé domy vám musí být vděčné za záchranu. Vzpomenete si na „vzkříšení z mrtvých“?

Třeba když se v závěru socialismu v některých městech – třeba v Kutné Hoře – začaly objevovat v domech vysoké roubené obytné místnosti s horními okny. Tenkrát se jejich stáří nedalo určit tak jako dnes, ale já jsem mohl argumentovat vysvětlením odlišností od „normálních“ objektů a pomoci tak památkářům při snaze o jejich další zachování.

Musí vás to těšit…

Jenže jsou i situace opačné. Budete-li číst knihu pozorněji, všimnete si třeba toho, jak neprůchodné je někdy prohlásit mimořádně vzácné objekty za kulturní památky. Zažil jsem dokonce situaci, kdy jsme se namísto pokračování dokumentace a konzultací s majiteli ocitli před prázdnou plochou po právě zdemolované stavbě. I to byl ostatně jeden z důvodů pro psaní této knihy. Aby více lidí získalo povědomost o tom, jak zajímavé památníky minulosti mohou představovat zdánlivě obyčejné vesnické domy.

prof. Ing. arch. Jiří Škabrada, CSc. (1946) vystudoval Stavební fakultu na ČVUT v Praze, obor architektura. Lidové architektuře se věnuje od konce 60. let. Prováděl pomocné práce při výzkumech Archeologického ústavu AV ČR, v letech 1974-1986 byl zaměstnán ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO). Ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody pak připravoval prohlašování vesnických památkových rezervací a zón, působil na Fakultě architektury ČVUT v Praze a na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Nejstaršími domy na Pardubicku se zabývá od roku 1988. V jeho práci již dnes pokračují na různých místech jeho žáci, z nichž někteří učí i na Univerzitě Pardubice. Jeho specializací a velkou radostí je historické vytápění. Parťačku v terénu mu dělá manželka Zdeňka.

Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách
prof. Ing. arch. Jiří Škabrada, CSc., Ing. arch. Zuzana Syrová-Anýžová
ISBN 978-80-7560-126-1, 440 Kč

Po vytvoření typologického modelu pozdně středověkého vesnického domu Jiřím Škabradou následovalo v posledních desetiletích objevování značného počtu mimořádně starých vesnických domů, které prohloubilo naše poznávání tzv. lidové architektury o téměř dvě staletí, na práh středověku. Největší počet těchto nálezů uskutečnili Z. a J. Syroví na východním Pardubicku; společně s J. Škabradou se pak snažili tyto objekty poznat a dokumentovat. Jádro publikace tvoří katalog rozborů téměř čtyř desítek těchto a dalších objektů – domů a několika stodol. Rozbory obohacují i přínosy dalších disciplín od řady spoluautorů – zejména rešerše písemných pramenů, jimiž se odkrývá „lidská“ stránka vývoje jednotlivých staveb. Většinu objektů a jejich stavebních etap se také podařilo přesně datovat pomocí dendrochronologie. Kromě nových objevů se autorům podařilo konečně zařadit a přesně datovat i některé známé stavby (Telecí čp. 16, Dřevěnka v Úpici). V několika případech se čtenářům představují i pracovní postupy a pozoruhodné výsledky oprav těchto domů. Kniha se tak stává i jakousi učebnicí, která ukazuje, co všechno se dnes můžeme dovědět vlastně o každém venkovském domě.

Kniha je k dostání v univerzitní prodejně odborné literatury https://www.upce.cz/prodejna-odborne-literatury a v e-shopu https://e-shop.upce.cz

 

 

 

 

Bc. Věra Přibylová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa