Kdyby se mozek vytahoval na střevo, nikdy nebudou tým, říká genetička

4. 11. 2019
Věda a výzkum

Jako forenzní genetička experimentovala sama se sebou. Do unikátního projektu, který se zabývá dědičností specifických znaků, zapojila velké příbuzenstvo. Její obor je líbivý, ale zároveň vyžaduje precizní práci a spolupráci s dalšími kriminalistickými odborníky. Po ničivé vlně tsunami v Thajsku odcestovala přímo na zničený ostrov Phúkét a pomohla identifikovat české oběti přírodní katastrofy. Dnes Halina Šimková předává své zkušenosti dál. Učí na Univerzitě Pardubice a další životní výzvou je pro ni, jako pro znalkyni, hodnocení důkazů v praxi.

Forenzní genetika je i díky kriminálním seriálům asi hodně populární. Je to tak?

To sice ano. Musím ale vyzdvihnout práci kriminalistů, kteří stanovují vyšetřovací verze, mluví se svědky, zjišťují, prověřují. Je to spousta často mravenčí práce, kterou veřejnost oceňuje mnohem méně. Oni odvedou kolikrát ten hlavní kus práce. A pak je vidět jen nějaký expert, který podle obecného mínění „všechno odhalil“, což je špatně. Musíme fungovat jako tým, každá úloha je pro vyšetřování případu nezbytná.

Není to ale vždy tak líbivá práce, v roce 2004 jste odjela do Thajska, abyste pomohla identifikovat české oběti tsunami. Jak složité to pro vás, ani ne třicetiletou ženu, bylo?

Do Thajska nás vyslal Kriminalistický ústav. Odjížděli jsme s tím, že jsme měli nasbíraný srovnávací materiál pohřešovaných Čechů. Na místě jsme ale v rámci Interpolu pracovali společně s ostatními na všech identifikacích bez ohledu na národnost obětí: experti se podle odbornosti začlení do různých týmů, takže v našem DNA týmu byli Italové, Američané, Thajci, Němci atd.  Několik českých obětí se nám tehdy podařilo najít během našeho působení, některé ale byly identifikovány až o několik měsíců později. Hodně nám pomohly zubařské záznamy, protože oběti měly velmi dobrou lékařskou péči a specifické zákroky na jejich zubech zásadně pomohly v jejich identifikaci.

Jak to na místě vypadalo?

Na Phúketu, kde jsme působili, vznikl obrovský márniční komplex z kontejnerů. Byly tam pitevní tunely, v němž se těla obětí se postupně dostávají k jednotlivým specialistům. My jsme ovšem působili hlavně v informačním centru, kde běžely databáze pohřešovaných lidí a obětí. Dnes už značně prořídly, přesto ještě nějaká neztotožněná těla zůstala. Na ostrově bylo obrovské množství Barmánců, kteří zde pracovali načerno, jejich rodiny jejich zmizení nikdy nenahlásily, takže některá těla nebylo možné identifikovat.

Tehdy jste ještě neměla děti. Takže jste to asi lépe psychicky snášela…

To určitě, priority se vám s dětmi změní. Víc se vás případy dotýkají, zvlášť příkoří spáchaná na dětech. S věkem také mnohem víc některým věcem rozumím, proč člověk něco dělá nebo nějak vnímá, a určitě jsem mnohem smířlivější a tolerantnější. Mladá radikální dívka je nenávratně pryč. Nejsem tu od toho, abych lidi soudila, co by měli či mají dělat, já jim můžu informací třeba jen pomoci v rozhodnutí. Jak vidím svět já, nemůžu nutit druhým.

Učíte na Fakultě chemicko-technologické. Mají studenti o forenzní genetiku člověka velký zájem?

Většina studentů má o forenzní obory zájem z podstaty věci, připadají jim atraktivní. Snažím se je odrazovat…

Odrazovat?

Aby nedělali jen tuto specializaci, ať se podívají i jinam, třeba čím se zabývá medicínská genetika. Do forenzních oborů můžete kdykoliv vklouznout.

Je pro vás důležité obory popularizovat?

Pokud chcete, aby lidé rozuměli tomu, co děláte, musíte zjednodušovat, ale neubírat na kvalitě toho, čemu se věnujete. Musíte umět mluvit normálním jazykem. Pokud odborník neumí lidem vysvětlit ve dvou, třech větách, co dělá, není to úplně v pořádku. Buď to znamená, že to neumí říct ani sám sobě, nebo má pocit, že nemůže klesnout a mluvit o svém „vysoko stojícím vědeckém oboru“ obyčejnými slovy.

Nejhorší je pak někomu říkat, že tomu stejně nebude rozumět.

To je úplně mimo. Základ je komunikace – i v justici musí soudce pochopit, v čem je třeba jádro sporu znalců, co se řeší a co z toho vyplývá. Když pojedu s rachtajícím autem do servisu, dobrý mechanik mi lidsky popíše, v čem je problém a jak ho chce řešit. Nebude se divit, že nevím, co jsou táhla stabilizátoru, a neudělá ze mě blbce. Chápe, že to není můj obor. A až naopak on bude potřebovat vědět něco z genetiky, budu já obdobně komunikačně vstřícná. Pokud má společnost fungovat jako celek, musí si lidi rozumět. A ani vědu nelze vyvyšovat nad ostatní činnosti. To je jako kdyby se mozek vytahoval na střevo, že se hrabe v tráveninách, zatímco on řeší složité úlohy. Tělo bude fungovat jedině tehdy, když bude mít všechny součásti.

Říká se, že každý máme svého dvojníka. Jak to vidí expert?

Člověk si u sebe a své rodiny není obvykle vědomý, že je mu někdo podobný. Stalo se mi kdysi, že tehdy sotva tříletý syn běžel na ulici kus přede mnou a já z dálky viděla jít proti nám známou, kterou jsem roky neviděla. Když zahlédla mého syna, zarazila se a říká: Jé, to je malá Halina! Zvedla oči a začala se rozhlížet, jestli tam někde jsem. Dokázala okamžitě identifikovat podobnost.  Mozek je ovšem hlavně zvyklý rozpoznávat lidi ve svém prostředí. Když vás někdo okrade v Pardubicích v autobuse, jste schopni podobu popsat. Mezi skupinou Asiatů v pražském metru byste dotyčného nepoznali, protože vám připadají víceméně stejní. Mozek pracuje s tím, co vidí, co se naučí rozlišovat. Eskymáci rozpoznají desítky druhů sněhu, protože nic jiného nevidí. My tak maximálně tři.

Dělala jste rozbory i sama na sobě?

Pod vedením mého vedoucího práce Broučka jsem k tomu vždycky směřovala, on byl odjakživa experimentátor na sobě a svých blízkých. Z forenzních testů jsem si dělala klasický genetický identifikační profil, ten musí mít každý, kdo pracuje ve forenzní laboratoři. A mitotyp DNA, který ukazuje náš maternální původ. Také jsem si z DNA dělala odhad věku. Vyšlo mi, že mám o tři roky méně, než mi skutečně je.

To potěší…

Jasně, potěší to každého. A to přesto, že víte, že tenhle forenzní odhad není totéž jako určení biologického věku. Není to tak, že nižší než skutečný kalendářní věk znamená, že vaše tkáně jsou „mladší“. Na tomhle je krásně vidět, jak vnímání informací může být zavádějící.

Srovnávala jste si genetický profil v rodině?

Mám nasbíraný materiál ze své široké rodiny v rámci studie dědičnosti specifických znaků. Cílem projektu je ukázat, jakým způsobem se tyto znaky dají využít k odhalování vzdáleného příbuzenství. K tomu jsme právě potřebovali oslovit celé širší rodiny, lovili jsme ve vodách cizích i vlastních. Podařilo se nám sebrat několik rozvětvených rodin, což bude unikátní věc. Přemlouvání rodinných příslušníků nebylo ale vždycky snadné, ne každý se chce dávat všanc. Doba je taková, že se o nás už toho ví hodně.

Jak jste vzorky získali?

Sbírali jsme sliny do speciálních plivátek. Ono je to vcelku komické. Když totiž někomu řeknete, ať naplive do zkumavky 1,5 ml slin, vyschne mu tak na hodinu v puse. Mozek vám tuto činnost totálně zablokuje. Takže když jsem někomu dávala soupravu na plivání, doporučila jsem koupit si citron a na rozkrojený se podívat a přivonět. Pak se sliny spustí.

Vás vůbec zajímá spousta věcí. Studovala jste také farmacii, animaci na FAMU nebo absolvovala scénografický obor „hračka, maska, loutka“.

Jsem člověk, jehož problémem je, že jej zaujme kdeco, takže se ráda posouvám k novým výzvám.  Někdy je ale třeba dávat si na to pozor a umět setrvat na jednom místě. Když se něčemu systematicky věnujete, můžete se dostat dál a přináší to výsledky. Nicméně teď už nechci zůstávat čistě u forenzní genetiky, poměrně dlouho už se věnuju teoretické práci s důkazy.

To vypadá jak?

Většina forenzních oborů je velmi dobrá ve sběru dat, tedy ve vlastním měření a zkoumání. Problém nastává, když mají být získané informace interpretovány. Tedy, když má být vyjádřena jejich váha coby důkazu. Někdy se pak znalci například u soudu vyjadřují vágně, jindy zase falešně sebejistě. Přitom ve skutečnosti prostě platí, že každý znalecký závěr je zatížen nějakou nejistotou, ale ta může v různých situacích a u různých oborů různá.

A jak tedy rozhodnout?

Znalec by měl umět vyjádřit míru nejistoty svého závěru. Nejistota se dá spočítat, je to jen věc správné práce s podmíněnými pravděpodobnostmi. Základem je takzvaná bayesovská inference, tedy úsudek založený na Bayesově větě. Ve složitějších případech se používají pravděpodobnostní modely zvané bayesovské sítě, s jejichž pomocí lze dospět k mnohem realističtějšímu pohledu na váhu důkazů. My se nyní téhle problematice věnujeme v rámci projektu na Právnické fakultě Univerzity Palackého. Chceme ověřit použití tohoto přístupu na reálných skončených kauzách a v ideálním případě vytvořit manuál pro případy budoucí.

Halina Šimková (*1975) vystudovala antropologii a genetiku člověka na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Na Fakultě chemicko-technologické učí předmět Forenzní genetika, stejnou specializaci přednáší i na VŠCHT v Praze a Přírodovědecké fakultě UK. Šestnáct let působila jako kriminalistická znalkyně v oboru analýzy DNA v Kriminalistickém ústavu Praha, nyní se kromě forenzní genetiky věnuje především aplikaci bayesovské inference ve forenzních vědách. Patří mezi zakladatele Centra pro bayesovskou inferenci 4BIN (www.4BIN.org). Od roku 2018 má vlastní pořad Expertíza na Stream.cz.

TEXT: Věra Přibylová/ FOTO: Adrián Zeiner
Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje.