Herec Tomáš Dastlík: Zkoušky bych dnes bral zodpovědně

7. 7. 2020

Byl tak trochu střelec a při zkouškách často improvizoval. A stejně to dělá i dnes, když se učí texty pro divadelní hru. Tomáš Dastlík, herec z Divadla na Vinohradech, který je známý i z nekonečného seriálu Ulice, si to v životě umí spočítat. Málokdo ví, že vedle herectví vystudoval i Fakultu ekonomicko-správní Univerzity Pardubice.  

Chtěl jste se stát ekonomem?

Nebyl jsem nějak konkrétněji zaměřený. Ale v letech, kdy jsem studoval vysokou školu (absolvent 1999), byla ekonomie v kurzu. A jelikož FESka byla v Pardubicích a já se nemusel kvůli škole nikam stěhovat, vyhrála tato volba. Vystudoval jsem ekonomicko-správní obor.

Jaké byly roky na vysoké škole?

Byl to příjemný čas strávený s příjemnými lidmi. Studium mi lezlo docela dobře do hlavy, nemusel jsem se nijak zvlášť učit. Když si vzpomenu na školu, tak si vzpomenu na pana profesora Koldu a na matematiku. Taky na docentku Provazníkovou a docentku Volejníkovou, které nás měly na ekonomiku. Nakonec jsem vystudoval i herectví, takže své ekonomické vzdělání jsem v praxi neuplatnil. Ale studií nelituju. Celoživotně si hlídám, abych nebyl finančně v mínusu. A navíc studium jsou vždy krásné, bezstarostné, pařící roky…(smích).

Jste v kontaktu se spolužáky z Pardubic?

Pár srazů spojených s výročím vzniku fakulty bylo, ale bohužel jsem nikdy nemohl kvůli tomu, že jsem hrál večerní představení. Přitom tyto sleziny miluju. Naposled jsem byl na jednom setkání asi před třemi lety. A letos v červnu jsem měl sraz po 30 letech od základní školy.  Vůbec by mně nevadilo, kdyby takovéto akce byly každoročně, jak od základky, gymplu i vysoké školy. Vídám se rád s mým letitým kamarádem Markem Blehou, který se mnou studoval na Fakultě ekonomicko-správní i na základce v Pardubicích.

Texty se prý učíte až na jevišti při zkoušce. Dokázal jste se na univerzitě připravit na zkoušku, nebo jste improvizoval s tím, co jste znal z přednášek?

Byla to kombinace. Já byl střelec, na zkoušky jsem chodil s tím, že jsem třeba několik otázek vůbec neuměl, a vždycky to nějak vyšlo (smích). Tento způsob se mi vymstil až při státnicích, kdy jsem propadl v otázkách ze státní správy. Takže když všichni už zpívali „promovaní inženýři…“ a já šel až v září. Nechápu to. Dnes bych si to už vůbec nedovolil. Byl bych u zkoušek mnohem zodpovědnější.

Pocházíte ze sportovní rodiny. Váš tatínek byl závodní plavec. Byl jste na vysoké škole v Pardubicích v nějakém sportovním týmu?

Tatínek sám byl a je úspěšný sportovec, ale že by mě nějakým způsobem vedl třeba k plavání, to říci nemohu. Sportuji rád, ale musel jsem si k pohybu najít cestu. Jako malý kluk jsem byl oplácaný a jakákoli pohybová činnost pro mě byla namáhavou prací. V pubertě mi to začalo vadit kvůli holkám a šel jsem do sebe. Pravidelně jsem začal posilovat s vahou vlastního těla a mělo to i brzké výsledky. Na univerzitě jsme často hrávali volejbal a já chodil někdy i na tenis. Těch možností sportovat bylo dost. Nikdy jsem ale nebyl členem nějakého závodního týmu.  

Už jste se po nedobrovolné karanténě vrátil do normálu?

Nikoliv. Od poloviny března do konce června jsem byl doma. Karanténa pro mě znamenala čas s rodinou, tak to bylo příjemné. Jen jaksi v podvědomí stále hlodal červíček, že takhle to být nemá. Mělo to dopad na mou psychiku, hlava si bohužel moc neodpočinula. Ale už mám za sebou první čtenou zkoušku dramatu Šílený Herkules v rámci projektu Antická Štvanice, což jsou slavnosti antického divadla v přírodních kulisách. Tak snad z toho nezešílím já (smích). 

Za kým nebo za čím se vracíte do Pardubic?

Za rodinou. Za tátou, sestrou Sašou, oběma babičkami. Moje maminka bohužel zemřela v roce 2007 na rakovinu. Ale mám druhou mamku Mílu, přítelkyni mého tatíka a s ní i další dvě sestry. Prostě jsem si je sám pro sebe adoptoval a beru je jako svoji velkou rodinu.  Rodné město miluji. Mám zde plno přátel a známých, a kdybych nepracoval v Praze, bydlel bych tu hned. A ještě jedna věc, za kterou se do Pardubic vracím. Je chata u starého Labe, kde jsem strávil dětství. Hodiny a hodiny jen na rybách.

TEXT: Věra Přibylová/ FOTO: archiv Tomáš Dastlík