Galerie hodna univerzity

10. 6. 2022

Malíř, fotograf, restaurátor a také kurátor. Tomáš Lahoda z Fakulty restaurování spojil své jméno také s univerzitní galerií GU:, která se otevřela s novým názvem i obsahem.
Nabízí pohled na současnou českou uměleckou scénu i výstavy zahraničních umělců.

Proč by univerzita měla mít galerii?

Univerzita by se měla veřejnosti prezentovat nejenom výsledky studentů a vědeckých pracovníků, ale také uměním. Nejen pro studenty a zaměstnance, ale i pro veřejnost je to skvělá příležitost, protože mohou nahlédnout do toho, co se odehrává na výtvarné scéně. Univerzity ve Spojených státech mají běžně své vlastní galerie. V Dánsku mají školy dokonce své obrazové fondy. Univerzity nakupují umění a mají svoje velmi hodnotné sbírky. Obrazy zdobí jejich budovy, aby studenti i personál měli přístup ke kvalitnímu umění. Pro univerzity je to možnost, jak se prezentovat na veřejnosti a budovat svou image a značku.

Koho byste chtěl v GU: vystavovat? Jaký je váš koncept?

Budou to kvalitní umělci. Chci vytvořit galerii, která bude mít vysokou úroveň a bude hodna univerzity. Převážně budu oslovovat české umělce, ale mám vizi naši scénu proložit i některými zahraničními. Budou to současné a moderní věci, které ale pořád spadají do klasických médií. Galerie se zaměří na obrazy a fotografii, v menší míře i na trojrozměrné objekty a plastiky.

Vy sám jste aktivní umělec, budou moci návštěvníci vidět i vaše díla?

Rád bych tu vystavil svá díla samostatně nebo společně s fotografiemi od jiného konkrétního umělce. Vidím určitou spojitost mezi tématy jeho černobílých fotografií a tématy mojí série velkoformátových barevných maleb série LaGuardia. Námětově jde o podobné věci, proto by bylo zajímavé udělat jejich konfrontaci.

Místo v sousedství Univerzitní knihovny, kde se galerie nachází, se změnilo. Jaké úpravy se tam dělaly?

Galerie byla takovým podivným koutkem za knihovnou. Byly tu zvláštní panely a vitríny a také prosklený roh do ulice, s nímž se nedá moc pracovat. Vytvořili jsme s kolegy z univerzity několik nových stěn, díky nimž vznikl docela veliký prostor, a nainstalovali jsme rozptýlené osvětlení. Mým cílem byla minimalistická, čistá galerie oddělená od knihovny. To se nám povedlo.

Za rok se v GU: vystřídá několik výstav. Jak bude probíhat jejich instalace?

Když se udělá dohoda s umělcem, musí se zajistit transport uměleckých děl. Autor je zabalí, přijede pro ně transportní firma, přiveze je do galerie. Vyloží se, rozbalí a pak je s autorem rozestavíme podél stěn. Klidně se budeme celý den snažit najít každému dílu vhodné umístění, aby instalace sledovala určitou logiku a dynamiku. Když bude rozmístění hotové, díla se pověsí. Také se musí zajistit pojištění děl, abychom byli kryti v případě krádeže a poničení. Stává se totiž, že někdo třeba nechtěně plátno prorazí nebo obraz shodí ze zdi. A pak se už jen zorganizuje vernisáž.

Kdo podle vás budou návštěvníci galerie?

Galerie je otevřená také veřejnosti, takže by bylo dobré, kdyby do ní zavítali nejen studenti a zaměstnanci univerzity. Věřím, že vybudujeme galerii, která si získá renomé, což přiláká další umělce a s nimi i další návštěvníky. Také bych chtěl do GU: přivést naše studenty z Fakulty restaurování. Rád bych je sem bral místo svých přednášek a udělal jim výklad, který by souvisel s vystavenými díly přímo v galerii. Chtěl bych také pozvat některé vystavující, aby i oni pro naše studenty přednášeli nebo jim připravili workshop. Plánuji mimo jiné vystavovat díla, která budou pro studenty z restaurátorského pohledu zajímavá a problematická, což se u současného umění často děje.

Proč je současné umění z pohledu restaurátora problematické?

Stará díla jsou většinou na plátně nebo na dřevě, kde není co řešit. V současném umění se používá téměř vše a samotný materiál má často význam. Nelze jej jen tak zaměnit za jiný, protože by se tím změnil význam díla. Některá díla jsou míněná tak, že mají stárnout a v čase se měnit, proto se používají materiály, které se třeba rozpadají. Nahradit je by znamenalo jít proti záměru autora. Jsou to moderní materiály, které nebyly původně určeny k tomu, aby se použily v umění. Například industriální barvy, které se velmi rychle mění, nebo molitan, který za rok začne měnit barvu a za pár let se rozdrolí. Takové případy jsou časté. Co s tím? Tato problematika je v restaurování současného umění velmi aktuální.

Jakým tématům se věnujete ve své tvorbě vy?

Zajímají mě různá témata, která se od sebe velmi liší. Pracuji v sériích, takže určité téma se vždy dotkne celé série. Jednotlivé série se jeví jako zcela odlišné projekty s vlastní řečí. Tyto někdy až protichůdné styly, žánry a způsob práce s různými tématy jsou však pojeny jednotícím konceptem a vnitřní logikou několika dominujících zájmů a strategií.

V jedné sérii se věnujete reflexi konzumní společnosti a interpretaci reklam. Co v ní zobrazujete?

Reklama mě začínala zajímat, když jsem bydlel v Dánsku a zároveň učil v Brně. Pět let jsem létal každý týden tam a zpět, takže jsem strávil mnoho času na letišti. Při čekání jsem listoval časopisy a uvědomil si, že více než polovina obsahu jsou reklamy. Velká část na parfémy a na módní doplňky. Každý produkt je navíc doprovázen obličejem – většinou ženským. Napadlo mě udělat sérii z reklam na parfémy, kterou jsem nazval Ad Paintings. Malé dceři jsem řekl, ať něco nakreslí podle reklamy. Rozhodl jsem se, že v obrazech spojím dvojí vidění stejné předlohy, moji verzi s přístupem mé malé dcery. Když jsem pak začal reklamy xeroxovat, náhodou se mi to posunulo a obličeje z toho vylezly úplně rozjeté. Bylo to zničené, přesto zvláštně fotogenické. Zajímala mě na tom ta ošklivost a krása zároveň. Obličeje byly zdeformované a ošklivé, přitom bylo vidět, že jsou to hezké ženy. Flakony a rtěnky jsou v mé sérii velmi primitivní, převzal jsem je od dcery. Známé parfémy se tak mění v bizarní toaletu v pokřiveném zrcadle dnešního světa.

Na vašich dílech jsou také jeleni. Proč?

Série ironicky odkazuje ke klasické salónní malbě a k široké produkci pokleslého umění. Téma troubícího jelena je prototypem kýče. Chtěl jsem udělat sérii s jeleny, která nebude jen dalším kýčem, ale bude seriózní. Měl jsem vzdáleného příbuzného, který si jako myslivec jeleny amatérsky fotil. Použil jsem jeho fotky jako východisko a snažil se vrátit jelena zpátky na piedestal, kam patří. Jsou to mé nejrozměrnější obrazy. Největší měří na šířku téměř šest metrů a na výšku necelé tři. Koupila si ho IT firma a jelen nyní visí v jejich sídle.

Kde všude na světě lze najít vaši tvorbu?

Když jsem vystavoval jeleny v New Yorku, přijela tam limuzína a z ní vystoupil chlápek. Prohlédl si výstavu a řekl: „Tohohle si kupuju, tady máte šek a pošlete mi ho do Utahu, já tam mám chalupu.“ Takže jeden skončil v dřevěném srubu a jeden koupila Italka, která si ho odvezla do Itálie. Mnoho mých děl visí v Dánsku, kde jsem žil. O mnohých ani nemám ponětí, protože se po čase třeba přeprodají. Když dcera začala v Dánsku chodit na střední školu, přišla jednou domů a říká: „Tati, u nás ve škole visí tvůj obraz.“ V Dánsku totiž existuje instituce s názvem Státní fond umění, která nakupuje umění a rozmisťuje ho do státních institucí. Jedno mé dílo tak visí třeba na radnici v Kodani.

Kromě autorské tvorby se věnujete také restaurování. Nedávno jste pomáhal s obnovou Rytířských sálů na Zámku Pardubice. Jaký byl váš úkol?

To byl docela oříšek. Jsou tam totiž zrestaurované fresky a jejich velké části chybí. Zadání znělo namalovat tři chybějící fresky jako obrazy, které by byly rekonstrukcí toho, jak mohly předlohy k freskám asi vypadat. Měly se doplnit celé chybějící scény. Bylo jasné, že jsou to kvalitní fresky zřejmě vycházející z Cranacha. Zobrazovaly třeba postavu, které chyběl obličej a část klobouku, takže jsme nejdříve doplnili klobouk, obličej, chybějící loket a dokonce i náhrdelník, protože jsme ji rekonstruovali podle podobné dámy od tohoto autora. Na jiném výjevu zbyla třeba jenom řada hlav s nosem a kloboukem a zbytek zcela chyběl. Nebyly tam celé figury. V takových případech jsem musel vyhledávat rytiny vojsk s podobnými klobouky ze stejné doby a snažit se tam postavy doplnit.

Na čem pracujete jako restaurátor nyní?

Restauruji například velkoformátový renesanční portrét Marie Lichtenstein z portrétní galerie Zámku Mikulov nebo zcela přemalovaný barokní portrét šlechtice z portrétní galerie Muzea Jindřichohradecka.

prof. akad. mal. Tomáš Lahoda (1954)

Po studiu Akademie výtvarných umění v Praze se přestěhoval za manželkou do Dánska, kde se stal uznávaným umělcem. Působil jako pedagog na Jutské akademii výtvarných umění v Arhusu v Dánsku a na Fakultě výtvarných umění v Brně. Je autorem 15 tematických sérií. Mnohá jeho díla visí v zahraničí a někteří ho považují za nejvšestrannějšího umělce své generace současnosti. Navrhnul interiér kavárny na letišti Kastrup v Kodani. Nemocnici v Břeclavi zase zdobí jeho nástěnná malba Pilulky. Pořádá přednášky a workshopy na univerzitách po celém světě. Je vedoucím Ateliéru výtvarné přípravy Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

TEXT Lada Součková/ FOTO Adrián Zeiner