Published: 16.08.2019
Jeho první běh byl dlouhý 100 metrů. Dnes je to běžec tělem i duší. Absolvent Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice Michal Sekyra běhání nejen propadl, ale pomáhá jím i druhým. Je předsedou spolku Běžíme.cz, organizátorem charitativních akcí. Stačí jen klást jednu nohu před druhou. Každý se může přidat a každý se může usmát, říká aktivní propagátor pohybu.
Vaším osudovým sportem je běh. Proč jste si ho zamiloval?
Prvotním zájmem byla u mě, jak už to tak často bývá, zamilovanost do krásné dívky. V tu dobu jsem vážil 114 kg a měl sebevědomí… možná i v mínusu. Bral jsem tehdy svoji tloušťku hloupě. Myslel jsem si, že je to můj jediný problém, což samozřejmě nebyl. S prvními krůčky v klusu a při tzv. indiánském běhu jsem musel vypadat jako ohrožen na životě infarktem. Postupem času jsem ale začal běhat delší a delší vzdálenosti. A i když dívka ze života zmizela, láska k běhu nikoliv. Překonával jsem delší a delší vzdálenosti a zjišťoval, že moje hranice jsou mnohem dál. Běh se stal mojí vášní, závislostí, láskou, a částečně i seberealizací.
Jak často běháte?
Běhám 5 až 6 dnů v týdnu. Někdy se den rovná jeden běh, někdy si kilometry rozvrhnu mezi běhy dva a vyběhnu dopoledne a odpoledne. Běhám v průměru 200 kilometrů měsíčně. Se státnicemi, ke kterým se přidalo pořádáním charitativního běžeckého závodu, u mě došlo k dočasné změně priorit, takže jsem dva měsíce běhal sotva 80 kilometrů. Nyní to úspěšně doháním.
Jaké další sporty děláte?
Po dědovi jsem zdědil lásku k cyklistice. Spíš k té výkonnostní na silničním kole, ale rád plavu nebo hraji steelové šipky.
Co vám sportování přináší?
Svobodu. Zápolení. Sebepoznání. Posouvání vlastních fyzických a mentálních hranic a limitů. Pocit života. Pocit nezničitelnosti a nezdolné vůle.
Chodil jste jako student a chodíte i dnes sportovat na Katedru tělovýchovy a sportu vaší alma mater?
Na katedru jsem chodil sportovat se začátkem bakalářského studia. Hlavně na badminton. Vždy jsem byl ve sportu spíše individuální typ, který si jede podle svého itineráře. A je to to tak bohužel i dnes. S ohledem na uplynulá léta mě mrzí, že jsem nechodil víc na katedru tělovýchovy a neseznámil se s více sportovci. Dnes bych s nimi mohl sdílet stejnou lásku, právě třeba k běhu.
