Superodolné bakterie a kvasinky, proti kterým nezabírají dostupné léky, patří podle odborníků k největším zdravotním hrozbám současnosti. Řadí se mezi ně i nebezpečná kvasinka Candida auris. Prestižní americký deník New York Times v pondělí upozornil, že způsobuje paniku v nemocnicích po celém světě. Do Česka se zatím nedostala, ale podle profesorky Zuzany Bílkové, imunoložky z pardubické univerzity, se tomu nijak nedá zabránit. "Šíří ji lidé, kteří ani nevědí, že jsou nositeli. Dnes se hodně cestuje a tato kvasinka se tak dostane kamkoliv," popisuje v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz.

O Candidě auris zatím víme, že se šíří po nemocnicích a způsobuje smrtelně nebezpečnou infekci. Jak je možné, že zrovna na místě, kde jsou lékaři a zpravidla i velmi čisto, hrozí takové riziko?
Není to nic neobvyklého. V nemocnicích a zdravotních střediscích se musí pravidelně dělat stěry v ordinacích, čekárnách i na pokojích a kontrolovat znečištění prostředí. Nemocnice a polikliniky od určité velikosti na to musí mít specializované oddělení.

Hromadí se tady lidé s oslabenou imunitou, ať už kvůli onemocnění, nebo důsledkem léčby. A ti jsou k takovým agresivním infekcím náchylní, hrozí jim i smrt. Proto je riziko vysoké právě v nemocnicích.

Zdá se ale, že problém je v tom, že se Candidě auris daří přežívat i v prostředí, ve kterém ostatní mikroorganismy nepřežijí. Kvasinky obecně tuto schopnost mají, na rozdíl třeba od virů. Zapouzdří se, a když se naskytne příležitost, zase vyklíčí a množí se. Proto se tak těžko likvidují.

Zdravé lidi tedy neohrožuje?
To bych spekulovala. Běžné kvasinky zdravé lidi nijak neohrožují a jejich imunitní systém se s nimi normálně vypořádá. Candida auris pravděpodobně dokáže bariéry nastavené imunitním systémem překonávat snadněji, a proto je zákeřnější.

V Česku zatím Candida auris není, ale objevila se už jinde v Evropě. Dá se nějak zabránit tomu, aby se k nám dostala?
Já myslím, že nedá. Šíří ji lidé, kteří ani nevědí, že jsou nositeli. Dnes se hodně cestuje a tato kvasinka se tak dostane kamkoliv. Šířit se bude hlavně v nemocnicích. Zdraví lidé nebo pacienti se silnou imunitou ani nemusí mít příznaky a nemusí vůbec vědět, že jsou přenašeči.

Candida auris se řadí k superodolným původcům infekcí, které jsou rezistentní vůči známým lékům. Jak velké nebezpečí pro lidstvo jsou tyto velmi rezistentní bakterie a kvasinky?
Tito noví nebo neznámí původci představují velký problém, protože se může stát, že se včas neodhalí, a tím pádem se nezavede efektivní léčba. Když pak lékaři zjistí, že jde o takto rezistentní druh, nasadí kombinaci léků - například několika antibiotik nebo u kvasinkových infekcí několika antimykotik.

Pak už záleží na stavu pacienta. Ani u superrezistentních bakterií, o kterých se tak často mluví, nebývá úmrtnost stoprocentní.

To znamená, že neexistuje bakterie, která by byla odolná vůči všem existujícím lékům?
Ale ano, i takové jsou. Ale dají se třeba porazit kombinací některých antibiotik, která se nechávají působit mnohem déle. Problém je, že to pacienti oslabení nějakou nemocí nebo invazivní léčbou nemusí vydržet.

Nejde o to, že by nešlo zabít bakterii. Organismus napadeného člověka ale pak musí ty zahubené bakterie zlikvidovat a pacient, který to nezvládne, většinou zemře na selhání orgánů.

Jsou tedy obavy ze superodolných bakterií a nefungujících antibiotik zbytečné strašení?
Podle mě by tohle strašení za normálních okolností nebylo úplně nutné, protože se netýká zdravé populace. Ale otázka je, v jakém stavu se tato zdravá populace nachází.

Mnoho z nás má nějakou nemoc, se kterou díky moderní medicíně žije normální, poměrně dlouhý život. Někteří z nás se rodí s poruchami imunity, o kterých ani nemusí vědět. Mnoho lidí je nějak léčeno, proto tyto bakterie představují pro lidstvo velké riziko. Opravdu zdravých jedinců je málo.

Candida auris
Kvasinku, která způsobuje smrtelnou infekci, poprvé objevili v roce 2009 v Japonsku. Od té doby se šíří v nemocnicích na všech kontinentech. Je odolná vůči všem známým lékům a dokáže přežít i v nepříznivých podmínkách. Ohrožuje životy pacientů, kteří mají oslabený imunitní systém. Zdraví lidé ji mohou přenášet, aniž by si toho byli vědomi.

Článek byl převzat z Akutálně.cz.

K efektivnějšímu provozu v mladoboleslavském závodě firmy ŠKODA AUTO, a.s. přispěli svým výzkumem experti z Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice. Výsledky projektu zaměřeného na optimalizaci svozu prázdných obalů v rámci podnikové logistiky už firma začala využívat.

„Fakulta má jako jednu z priorit přímou spolupráci s aplikační sférou, protože to umožňuje uplatnit výsledky vlastního výzkumu při řešení konkrétních problémů podniků. Tento typ součinnosti přispívá k aktuálně velmi žádané participaci výzkumných institucí na navrhování inovací v rámci různých průmyslových odvětví,“ říká děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Ing. Zdeněk Němec, Ph.D.

Pro výrobní závod odborníci Univerzity Pardubice prověřovali prognostický plán výroby, který je mimo jiné spojený s přesuny prázdných obalů. Součástky potřebné pro výrobu jsou totiž dodávány do výrobních hal ve specializovaných znovupoužitelných obalech. Po jejich vyprázdnění se přesouvají do skladů prázdných obalů, odkud je kamiony odvážejí nazpět externím subdodavatelům.

Vyřešit bylo nutné nejen organizaci skladování, manipulační činnost a plánování odvozů prázdných obalů, ale také vše vymyslet tak, aby se kamiony zdržely v areálu závodu co nejkratší dobu a firma skladovala jen minimální počet prázdných obalů. Odborníci z Fakulty elektrotechniky a informatiky zkoumali možné scénáře organizace logistických procesů spojených s prázdnými obaly pomocí počítačových simulací. Jejich prostřednictvím prověřovali důležité provozní ukazatele jako dobu pobytů kamionů v závodě, čekací doby kamionů před jednotlivými sklady a měnící se stavy zaplněnosti skladů. Nakonec mladoboleslavskému závodu navrhli optimalizovanou strategii plánování svozů prázdných obalů jednotlivými kamiony z více skladů v závodě.

„Navržené inovace v oblasti strategie plánování svozných jízd kamionů a doporučení ohledně navýšení počtů nakládko-vykládkových míst v silně vytížených skladech mají velký potenciál ke zvýšení efektivity logistických procesů týkajících se prázdných obalů. Proto je spolupráce s Univerzitou Pardubice na logistických projektech pro nás vždy přínosná a inspirativní,“ uvedl Jiří Cee, vedoucí Logistiky značky ŠKODA a dlouholetý externí spolupracovník univerzity.

Řešený projekt nám prostřednictvím příslušných počítačových simulací poskytl objektivizující argumenty ohledně charakteristik prognózovaného provozu, jejichž získání by jinak bylo velmi obtížné. Získané poznatky aktuálně uplatňujeme při plánování příslušných logistických procesů,“ dodal koordinátor projektu Martin Berný ze společnosti ŠKODA AUTO, a.s.

Na Fakultě elektrotechniky a informatiky se oblasti dopravních simulací dlouhodobě věnuje specializovaný výzkumný tým. Jeho členové při řešení různých aplikačních projektů úzce spolupracují s odborníky z dalších pracovišť, a to zejména z Dopravní fakulty Jana Pernera a z Fakulty riadenia a informatiky Žilinské univerzity.

Poptávka po aplikačním výzkumu, jehož výsledky přispívají k zavádění inovací a zvyšování konkurenceschopnosti podniků, se v posledních letech stále zvyšuje. Univerzita Pardubice podporuje projekty smluvního výzkumu, v jejichž rámci dochází k transferu technologií a znalostí, které jsou výsledkem výzkumně-vývojových činností různých univerzitních pracovišť.

Od narození má dětskou mozkovou obrnu a pohybuje se pomocí elektrického vozíku. Funguje jen s pomocí asistentky, manžela nebo rodiny. Působí neuvěřitelně pozitivně a život bere takový, jaký je. Romana Fricová (28) končí své studium v oboru Resocializační pedagogika na Fakultě filozofické a dopisuje diplomovou práci. Byla první, kterou celým svým studiem provázela podpora Centra ALMA. To na Univerzitě Pardubice už 5 let pomáhá vysokoškolákům s hendikepem, letos se navíc toto pracoviště dostalo do finále cen MOSTY.

Čtěte také: Dostali jsme se do finále cen MOSTY

Pochází z České Třebové, kde studovala na střední škole informatiku a ekonomiku. Nebyl to ale zrovna obor, ve kterém by se našla. Táhlo ji to spíše humanitním směrem, a tak si podala přihlášku na filozofii na Univerzitě Pardubice. Uspěla. Přechod na vysokou školu však nebyl kvůli hendikepu jednoduchý. Odstěhovala se od rodičů, kteří jí byli velkou oporou, do jiného města. „Pro mě i pro naše to byla dost velká změna. Ještě před nástupem na vysokou jsem ale poznala partnera, je z Pardubic, začali jsme spolu bydlet a nakonec se během mého studia i vzali,“ říká Romana.

Pomohlo jí centrum ALMA

Už do přihlášky uvedla své postižení, protože věděla, že bude potřebovat asistenci a individuální přístup. Na Univerzitě Pardubice začínala nově fungovat poradna APUPA, předchůdce dnešního Centra ALMA, které pomáhá studentům se zdravotním znevýhodněním nebo jinou specifickou potřebou. „Tenkrát mě kontaktovala paní doktorka Šándorová a začaly jsme spolu řešit, co všechno bude nutné zařídit. Byla jsem jejich první studentka s hendikepem, takže se dá říct, že i pro ně to byla taková zatěžkávací zkouška,“ vzpomíná studentka na začátky na vysoké škole a dodává. „Bez tohoto centra by vysokoškoláci se specifickými potřebami při studiu nemohli fungovat, já například sama nemůžu psát rukou. Spektrum studentů s hendikepem je velké, každý má jiné potřeby.“

Do budovy G, kde jsou katedry Fakulty filozofické, není bezbariérový přístup. Pokud potřebovala Romana konzultaci na „géčku“ s vyučujícími, vždycky se dohodli. K zapůjčení dostala po celou dobu studia diktafon a notebook s diktovacím programem, který zapisuje, když mluví. Pomáhali jí také dost spolužáci a na zkoušky s ní chodila asistentka.

Rodiče ji vždy motivovali

Neustále potřebuje u sebe někoho mít, bez pomoci druhých se neobejde. Jsou rodiny, které nejsou schopné srovnat se situací a odráží se to na člověku. Rodiče Romany se dokázali se s hendikepem dcery vyrovnat a vedli ji k samostatnosti. „Co můžeš, tak se snaž udělat sama, jinak ti samozřejmě pomůžeme, říkali mi. Někdy je to náročné, pořád s někým jsem, musíte neustále komunikovat.“

Na otázku, zda má s asistentkami přátelský vztah, odpovídá pragmaticky. Přestože určitý kamarádský vztah existuje, pomáhají jí s těmi nejintimnějšími věcmi, není prý možné upnout se na někoho, když nikdy nevíte, jak dlouho s vámi bude. Nebo se změní i vlastní potřeby Romany.

Někdy si připadá jako manažerka svého času. Všechno musí plánovat. Musí stihnout zařídit běžné věci po dobu, kdy je u ní asistentka – uklidit, jít nakoupit, napsat kus diplomky. Problémem může být i výpadek elektřiny, nejede vám výtah a vy tím pádem také nikam nemůžete.  Teď už se její studium chýlí ke konci, píše diplomovou práci na téma, které se týká právě možnosti studia vysokoškoláků s hendikepem na  Univerzitě Pardubice. Spolupracuje také s Národní radou osob se zdravotním postižením Pardubického kraje. „Momentálně moc volného času nemám, pracuji jako dobrovolník v KONEP (Koalice nevládek Pardubicka), přes které doučuju slečnu z pěstounské rodiny angličtinu, občas si zajdu na přednášku. Chtěla jsem si udělat řidičák, ale bohužel to ze zdravotních důvodů není možné,“ říká Romana. V zahraničí zatím nebyla, ale jednou by se chtěla podívat do Španělska a do Londýna kvůli angličtině, zajímají ji památky a kultura. A jak vidí svou budoucnost? „Jednou bych chtěla dítě, spokojenou rodinu a dobrou práci.“

Už jste někdy hráli tenis ve Skotsku, proběhli se na velkém fotbalovém stadionu, lezli v Grand Canyonu, plavani v moři na Hawaii? Ne? ....

Pokud si něco z toho chcete zkusit, přijďte v úterý 16. dubna na Katedru tělovýchovy a sportu - do našeho fotokoutku. Aby vám vaše zážitky věřili ostatní, odnesete si zdarma fotku na památku.

Po celé dopoledne na vás čeká mnoho netradičních sportovních zážitků, proto se přijďte podívat, nebo si i některé sporty vyzkoušet. 

Na všechny se moc těšíme. Vstup je zdarma a v přezůvkách.

Prošel stovky, možná i tisíce starých vesnických domů. Zblízka si prohlédl každý trám, dveře i okna. Do některých objektů se opětovně vracel čtyřicet let, aby svůj průzkum upřesnil. Zdokumentovat dědictví našich předků je někdy náročné. V nejnovější knize profesor Jiří Škabrada poprvé katalogově mapuje nejstarší venkovské domy východních Čech. „Měla by to být současně učebnice pro všechny, kteří se historickým lidovým stavbám snaží porozumět,“ říká.

Nepíšete o monumentální slohové architektuře, ale o „obyčejných“ vesnických domech. To je dost neobvyklé?

Je, ale dalo by se říci, že se zastávám slabších. Vědomosti o monumentálních stavbách a slohové architektuře už jsou dost rozšířené, ale povědomí o hodnotách a významu starých vesnických domů u nás je jenom mizivé. Přitom bychom si jich v rámci památkového fondu mohli a měli vážit nejvíce. Jsou totiž – na rozdíl od památek slohové architektury – jediné skutečně „zdejší“, vyrostlé z místních poměrů a nikoli setrvale odvozované od něčeho, co bylo vytvořeno někdy dříve a někde jinde. 

S kolegy jste zmapovali mnohem starší domy. Ve výzkumech jste se posunuli o kus dál do historie, až o dvě staletí. Co vaší práci pomohlo?

Především se vytvořil teoretický prostorový model, který k těm starým domům patří. Pokud takovou představu máte, dokážete takový starý dům mezi těmi mladšími rozpoznat poměrně snadno.

Jaké odlišnosti mezi nimi jsou?

Především vysoká obytná místnost a v jejích stěnách horní okno nebo okna, tedy otvory nad „normálními“ okny. Horní otvory udržovaly rozhraní mezi spodní čistou zónou a horní částí prostoru, ve které nevadil dým z topeniště. To souvisí s tehdejším způsobem vytápění, při kterém fungovala v tehdejších tzv. dymných jizbách univerzální pec. Zadní část domu s komorami, které byly nižší, pak byla zpravidla dvoupodlažní, tento systém se právě vešel pod společnou střechu. 

Průlom ve výzkumu nastal u jednoho domu, o kterém se v knize také zmiňujete. Na kresbě ho měl zachytit Alois Jirásek. Jak s tím poznáváním vlastně souvisel?

Aloise Jiráska přivedli v roce 1896 do staré plavecké hospody na břehu Vltavy – do domu s popisným číslem 22 v Živohošti. Alois Jirásek si tam udělal do svého cestovního zápisníku zajímavé kresebné poznámky a uvedl pak dům do odborné literatury jako naši tehdy nejstarší vesnickou stavbu. Ta stavba byla totiž spolehlivě datovaná letopočtem 1617 na stropním trámu (ten jediný se z ní dodnes zachoval). Obytná místnost tohoto domu byla vysoká a měla horní okno. Tehdy se to ještě nevědělo, ale ten letopočet posledního roku před vypuknutím třicetileté války byl symbolický, protože po válce už se tak vysoké místnosti s horními okny nestavěly. I na venkově se totiž definitivně změnil způsob vytápění.

Co se změnilo a jak fungovala černá kuchyně?

Černá kuchyně umožnila revoluční proměnu obytné místnosti, tedy aby se z černé středověké jizby stala čistá světnice. Do obytné místnosti se už nedostával dým z vytápění, protože nová vytápěcí sestava – chlebová pec a kachlová kamna ve světnici se vytápěla odvedle – z černé kuchyně. Tam se z nich také vracel dým a odcházel z domu dole otevřeným dymníkovým komínem, usazeným na klenbě kuchyně. 

Proč je jako první v katalogu zařazena tzv. Štáflova chalupa v Havlíčkově Brodě?

Má z nalezených domů nejstarší datování – podle dendrochronologického rozboru Tomáše Kyncla bylo dřevo pro jeho vysokou obytnou místnost, v níž jsem při průzkumu v roce 1994 našel horní okno, káceno v zimě 1510/11 a 1511/12. To přesné datování jsme ale tenkrát neznali – bylo možné je doplnit až nedávno, v roce 2015. 

Na konci 80. let jste zamířil dělat průzkumy na Litomyšlsko a Vysokomýtsko. Co vás tam přivedlo?

Tehdy mě oslovili mladí architekti Zuzana a Jiří Syroví z Brna s tím, že mají pocit, že v oblasti Vysokého Mýta, Litomyšle a Poličky řada domů s uvedenou starobylou charakteristikou stále existuje. To se pak společnou průzkumovou prací potvrdilo a následně upřesnilo dendrochronologickým datováním.

Někteří majitelé domů historickou hodnotu nereflektují. Je snadné proniknout do objektů?

Záleží na lidech, jejich vzdělání a schopnosti pochopit hodnotu informace o stáří a vývoji objektu, což může třeba být časem to jediné, co se z toho domu zachová. Některé majitele to prostě nezajímá, nebo v tom dokonce vidí spíše nebezpečí komplikací pro případné stavební zásahy.

Kolik takový stavebněhistorický průzkum stojí?

Je to velmi různé. Pokud třeba vidíme, že se do té doby neznámá stará stodola rozřezává pilou, tak nestojí nic, protože není, kdo by průzkum platil – prostě pořizujeme v rychlosti dokumentaci a snažíme se odřezky zařadit do nějakého programu dendrochronologického datování. Pokud se jedná o chráněnou a důležitou památku, patřící státu nebo vstřícným majitelům, které informace o jejich objektu zajímají, dá se zařídit třeba s pomocí nějakého dotačního programu průzkum včetně spolupráce dalších disciplín průzkum podrobnější, jehož cena se pohybuje v desetitisících korun. Kromě uvedené dendrochronologie se ty další možnosti týkají zejména rozboru písemných pramenů.

Co se dá o vesnických domech zjistit v archivech?

Především majetkové převody, které se zaznamenávaly v pozemkových knihách – gruntovnicích. Vedly je správy někdejších panství a zachovaly se u nás od 17., někdy už od 16. století. Třeba u známého podkrkonošského domu, Dřevěnky v Úpici, se nám podařilo (právě díky archivářské rešerši, kterou provedla Renata Růžičková) opravit zažitý nesprávný údaj o stáří domu.

Ten se ztotožňoval právě s nejstarší zachovanou zprávou (z roku 1559), což je samozřejmě nesmysl.  Dodnes zachovaný dům se stavěl (podle dendrochronologického rozboru) až na začátku 17. století, protože použité dřevo se kácelo mezi roky 1607 – 1610. Tady i jinde ale s pomocí těch archivních údajů, propojených s datováním dřeva, známe stavebníky, třeba ve zmíněné Úpici Jiříka Matějků, který dům koupil v roce 1605. 

Jak dlouho se zdržíte v jednom domě?

To je různé. Jsou situace, že najdete dům a víte, že ho budou za čtrnáct dnů bourat, jste tam jednou, pak už se tam nikdy nepodíváte. Jsou případy, kdy děláte průzkum deset let, vracíte se, doplňujete informace, obstaráváte dendrochronologii. U známého domu čp. 16 v Telecí u Poličky je v katalogu moje fotografie z roku 1972, další snímky z devadesátých let a nakonec materiál z řádného stavebněhistorického průzkumu z roku 2009.

To už je jako vaše dítě, ne?

Ano. Věděl jsem, že dům je z výrazného stáří „podezřelý“, ale až v devadesátých letech jsme se přesvědčili, že světnice nemá horní okno a měla by tudíž být z doby po třicetileté válce. Až při tom řádném průzkumu se pak zjistilo, že nejstarší část domu je v tomto případě ta zadní s komorou a chlévem z 16. století.

Kolik domů jste za těch padesát let prošel?

Podrobně desítky či stovky, zběžněji tisíce.

Jaký byl váš nejzajímavější průzkum?

Mám u těch průzkumů takový odborný adrenalin – datování. Vlastní hlavou dříve, než se provede přesné datování dendrochronologií, a to včetně toho, že v textu dáváte předem poctivě „hlavu na špalek“. Ono se tak ostatně v řadě případů dělo, když už se vědělo, že ta dendrochronologie vaše úvahy jednou prověří. Řadu těchto zajímavých konfrontací ostatně může čtenář v knize sledovat. 

Některé domy vám musí být vděčné za záchranu. Vzpomenete si na „vzkříšení z mrtvých“?

Třeba když se v závěru socialismu v některých městech – třeba v Kutné Hoře – začaly objevovat v domech vysoké roubené obytné místnosti s horními okny. Tenkrát se jejich stáří nedalo určit tak jako dnes, ale já jsem mohl argumentovat vysvětlením odlišností od „normálních“ objektů a pomoci tak památkářům při snaze o jejich další zachování.

Musí vás to těšit…

Jenže jsou i situace opačné. Budete-li číst knihu pozorněji, všimnete si třeba toho, jak neprůchodné je někdy prohlásit mimořádně vzácné objekty za kulturní památky. Zažil jsem dokonce situaci, kdy jsme se namísto pokračování dokumentace a konzultací s majiteli ocitli před prázdnou plochou po právě zdemolované stavbě. I to byl ostatně jeden z důvodů pro psaní této knihy. Aby více lidí získalo povědomost o tom, jak zajímavé památníky minulosti mohou představovat zdánlivě obyčejné vesnické domy.

prof. Ing. arch. Jiří Škabrada, CSc. (1946) vystudoval Stavební fakultu na ČVUT v Praze, obor architektura. Lidové architektuře se věnuje od konce 60. let. Prováděl pomocné práce při výzkumech Archeologického ústavu AV ČR, v letech 1974-1986 byl zaměstnán ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO). Ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody pak připravoval prohlašování vesnických památkových rezervací a zón, působil na Fakultě architektury ČVUT v Praze a na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Nejstaršími domy na Pardubicku se zabývá od roku 1988. V jeho práci již dnes pokračují na různých místech jeho žáci, z nichž někteří učí i na Univerzitě Pardubice. Jeho specializací a velkou radostí je historické vytápění. Parťačku v terénu mu dělá manželka Zdeňka.

Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách
prof. Ing. arch. Jiří Škabrada, CSc., Ing. arch. Zuzana Syrová-Anýžová
ISBN 978-80-7560-126-1, 440 Kč

Po vytvoření typologického modelu pozdně středověkého vesnického domu Jiřím Škabradou následovalo v posledních desetiletích objevování značného počtu mimořádně starých vesnických domů, které prohloubilo naše poznávání tzv. lidové architektury o téměř dvě staletí, na práh středověku. Největší počet těchto nálezů uskutečnili Z. a J. Syroví na východním Pardubicku; společně s J. Škabradou se pak snažili tyto objekty poznat a dokumentovat. Jádro publikace tvoří katalog rozborů téměř čtyř desítek těchto a dalších objektů – domů a několika stodol. Rozbory obohacují i přínosy dalších disciplín od řady spoluautorů – zejména rešerše písemných pramenů, jimiž se odkrývá „lidská“ stránka vývoje jednotlivých staveb. Většinu objektů a jejich stavebních etap se také podařilo přesně datovat pomocí dendrochronologie. Kromě nových objevů se autorům podařilo konečně zařadit a přesně datovat i některé známé stavby (Telecí čp. 16, Dřevěnka v Úpici). V několika případech se čtenářům představují i pracovní postupy a pozoruhodné výsledky oprav těchto domů. Kniha se tak stává i jakousi učebnicí, která ukazuje, co všechno se dnes můžeme dovědět vlastně o každém venkovském domě.

Kniha je k dostání v univerzitní prodejně odborné literatury https://www.upce.cz/prodejna-odborne-literatury a v e-shopu https://e-shop.upce.cz

Tým organických chemiků z Univerzity Pardubice vymyslel jiný způsob výroby stěžejní látky, která se používá jako základní surovina pro lidská i veterinární léčiva. Výsledné léky se používají při poruchách erekce, ischemické chorobě dolních končetin, léčbě žaludečních vředů nebo jako podpora při porodech. Informace poskytla mluvčí školy Martina Macková.

Vědci se zabývali novým postupem výroby Corey alkoholu-A, jde o základní látku pro výrobu léčiv na bázi prostaglandinů. Tyto látky podobné hormonům vznikají prakticky ve všech orgánech těla, jsou v prostatě, plících, cévách, ledvinách nebo v mozku. Ovlivňují třeba tvorbu hormonů či žaludečních šťáv, srážení krve, pomáhají snižovat nitrooční tlak a mohou se účastnit imunitních a zánětlivých procesů v těle.

Technologie vyvinutá na Univerzitě Pardubice se již používá v praxi. Předcházely jí však stovky pokusů. Vědci dokázali při syntéze Corey alkoholu-A mimo jiné nahradit jednu z potřebných surovin. Legislativa zakázala konkrétní rozpouštědlo kvůli ochraně přírody, museli proto najít a použít jiné. Mělo být zároveň i cenově přijatelné.

Chemici spolupracují s firmou, která podle jejich postupu již Corey alkohol vyrábí. Společnost nemusela zastavit výrobu, zároveň se jí ani neprodražila. Vědecké týmy Univerzity Pardubice spolupracují se soukromým sektorem, aby věděly, co se v praxi děje. „Co platilo před deseti až 15 lety, může být dnešní praxi na hony vzdálené, nechceme o kontakt s praxí přijít,“ řekl Aleš Imramovský z Univerzity Pardubice, kterému s projektem pomohlo univerzitní Centrum transferu technologií a znalostí.

Nevýhodou je to, že výzkumné výsledky si akademici nemohou zařadit do svého portfolia, nemohou je vydat jako odborné publikace a zvyšovat hodnocení výkonu své katedry. Soukromé firmy si totiž chrání výsledky duševního vlastnictví, aby je nezačala používat konkurence, dodal Imramovský.

Přečtěte si také rozhovor.

Pardubická univerzita vznikla přesně před čtvrtstoletím. Tradice vysokého školství v krajském městě jde ale ještě mnohem dál. Začalo to u chemie.

31. března 1994 se z úzce zaměřené Vysoké školy chemicko-technologické stala Univerzita Pardubice. Ta dnes poskytuje vysokoškolské vzdělání nejen v technických oborech, ale také v oblasti humanitních věd, zdravotnictví a dokonce i restaurování uměleckých děl. Šest fakult sídlí v krajském městě, nejmenší fakultu má pardubická univerzita v Litomyšli.

Pardubice městem chemie a studentů

Už na podzim roku 1945 přišly pardubické chemické továrny s nápadem na založení Vysoké školy chemické přímo v Pardubicích. „Ještě nějakou dobu trvalo, než se škola připravila. Protože vysoká škola, to není jen o budovách, vybavení, přístrojích a technice, ale hlavně vždy o lidech. A to jak učitelích, tak studentech,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Vysoká škola chemická v Pardubicích byla z rozhodnutí československé vlády zřízena 27. června 1950. V příštím roce tedy pardubická univerzita oslaví 70. výročí vysokoškolského vzdělávání. První přednášky začaly 15. října 1950, a to v adaptovaných prostorách pekařské a cukrářské průmyslovky. Tehdy měla Vysoká škola chemická 120 posluchačů.

V roce 1951 vysoká škola získala budovu bývalé státní průmyslové školy na náměstí Čs. legií v Pardubicích, kterou Univerzita Pardubice využívá dodnes. Celý areál prošel v posledních 10 letech rozsáhlou rekonstrukcí a dnes je z ní moderní komplex, kde souzní historická i novodobá architektura. Primárně dnes objekt slouží Fakultě elektrotechniky a informatiky, Centru materiálů a nanotechnologií a je místem dalších vzdělávacích a tvůrčích činností převážně pro doktorandy.

V listopadu 1953 se status školy změnil. Vzniká známá VŠChT, Vysoká škola chemicko-technologická. Začalo na ní působit mnoho významných vědců a pedagogů, kteří založili první specializované katedry. Postupně se původní čtyřleté studium změnilo v pětileté a studenti si mohli vybírat ze sedmi specializací chemie a technické chemie.

Nové budovy a kampus

S narůstajícím počtem studentů musela VŠChT řešit i otázku budování nových učeben, rozšíření zázemí školy a také ubytování pro své posluchače. Na počátku 60. let vznikl na okraji Pardubic pavilon pro technologické katedry a k historické budově na náměstí Čs. legií bylo přistavěno severní a západní křídlo. Na pravém břehu Labe se staví vysokoškolské koleje, menza a také sportoviště.

V lednu 1991 v Pardubicích vzniká nová fakulta. K Fakultě chemicko - technologické přibyla Fakulta územní správy, o dva roky později přejmenovaná na Fakultu ekonomicko-správní. Součástí vysoké školy se také stává Ústav cizích jazyků (později přejmenovaný na Ústav jazyků a humanitních studií, který se stal základem dnešní Filozofické fakulty). V roce 1993 vzniká Dopravní fakulta Jana Pernera.

V březnu 1994 se z Vysoké školy chemicko-technologické stává oficiálně Univerzita Pardubice. „Jsem rád, že Univerzita Pardubice má v názvu jméno města, tak, jak je to běžné ve světě. Jsme na to opravdu pyšní,“ dodává rektor pardubické univerzity Jiří Málek.

V roce 2002 Univerzita Pardubice zakládá další dva vysokoškolské ústavy, Ústav elektrotechniky a informatiky a Ústav zdravotnických studií. V červenci 2005 se k univerzitě připojila také Fakulta restaurování, která původně v Litomyšli vznikla jako soukromá škola. Dnes je nejmenší fakultou pardubické univerzity.

Ve stejném roce dochází k přejmenování Fakulty humanitních studií na Fakultu filozofickou, v roce 2007 se z Ústavu zdravotnických studií stala samostatná Fakulta zdravotnických studií. Od ledna 2008 má Univerzita Pardubice sedm fakult, nejmladší fakultou je Fakulta elektrotechniky a informatiky, která vznikla z Ústavu elektrotechniky a informatiky.

Nejen moderní kampus u Labe

V 90. letech získala škola nový komplex budov na pravém břehu Labe a tím možnost dalšího rozvoje. Na podzim roku 1997 byla otevřena moderní Univerzitní knihovna, o dva roky později univerzitní aula a další posluchárny. Nový areál Fakulty chemicko-technologické při svém otevření v roce 2008 získal prestižní ocenění Grand Prix architektů.

Následovaly další investiční projekty, které podpořil stát a Evropská unie. Vzniklo nové univerzitní výukové zázemí, a to jak v městské části Polabiny, tak v centru města i v Technologickém areálu v Doubravicích. Nové ateliéry a vybavení získala i Fakulta restaurování v Litomyšli.

Univerzita Pardubice je jediná vysoká škola univerzitního typu v Pardubickém kraji. Za dobu své existence, samozřejmě se svoji předchůdkyní, Vysokou školou chemicko-technologickou, vychovala desítky tisíc odborníků. „Z hlediska rozpočtu a finančních prostředků Univerzita Pardubice stále roste. V posledních letech se počty studentů udržují poměrně na stálých číslech, což souvisí s demografickým vývojem ve společnosti,“ vysvětluje rektor univerzity.

„Jsem pyšný na naše špičková pracoviště, vážím si práce učitelů a také badatelské práce. Univerzita je totiž o propojení těchto dvou činností. Kdybych měl vybrat, na co jsem hrdý a co obdivuji, tak to jsou právě vědecké projekty, které mají přesah do výuky. Máme jich celou řadu, některé projekty jsou umístěné na tzv. evropské Roadmap, mapě evropských výzkumných infrastruktur."

„Na naší univerzitě působí odborníci, kteří publikují v těch nejprestižnějších vědeckých časopisech na světě, účastní se světových konferencí, ale jezdí za nimi i další odborníci ze zahraničí. To je věc, která mě dělá velkou radost,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek. 

Článek byl převzat z redakce Český rozhlas Pardubice.

Odborníci z Fakulty ekonomicko-správní budou poprvé řešit veřejnou zakázku v oblasti dostupnosti bydlení v krajském městě. Nasbíraná data by měla ukázat, jak se žije různým skupinám obyvatel v Pardubicích. Podrobné analýzy bude zpracovávat tým sociologa Jana Mandyse a do výzkumu se zapojí i studenti.

Fakulta ekonomicko-správní uspěla ve výběrovém řízení na zakázku, kterou vypsal přímo Magistrát města Pardubice. Jejím úkolem bude zpracovat analýzu v oblasti bydlení ve městě Pardubice. A to na základě dostupných statistických, demografických, socioekonomických dat a realizovaného kvalitativního a kvantitativního sociologického šetření. Její výsledky pomůžou zjistit, do jaké míry je bydlení pro různé skupiny obyvatel města dostupné a s jakými obtížemi se při zajištění bydlení obyvatelé Pardubic nejčastěji setkávají. 

V týmu budou i studenti

„Celkem předpokládáme, že se zapojí přibližně tisícovka respondentů, a to jak v kvalitativním tak v kvantitativním výzkumu. Jedná se o velmi rozsáhlou zakázku. Fakulta si váží příležitosti ukázat, že je schopna spolupracovat s místní samosprávou na té nejvyšší úrovni,“ říká Mgr. Jan Mandys, Ph.D., který za Fakultu ekonomicko-správní tým povede.

„Součástí týmu budou i studenti. Ti už během tohoto semestru poznají, jak vypadá sociologický výzkum v praxi a místo setkávání na seminářích v učebnách vyrazí do terénu,“ dodává Mandys. Kromě studentů se zapojí i akademičtí pracovníci z Fakulty filozofické, kteří rozšíří tazatelskou síť.

Město je skvělé pro život

„Velký vliv na celou problematiku má pohyb obyvatelstva a jeho věková struktura. To si magistrát města dobře uvědomuje a právě problematiku bydlení na svém území hodlá řešit,“ vysvětluje aktuální problém Mandys.

Populace sice stárne, ale Pardubice jsou stále atraktivním místem pro život. A to se odráží do poptávky po bydlení. „Výsledky proto poslouží jako výchozí analytický dokument pro plánování a nastavení bytové politiky města v chystané nové strategii bydlení pro město Pardubice,“ uzavírá Jan Mandys.

Veřejná zakázka poprvé

Nejedná se přitom o první zkušenost fakulty s podobným výzkumem. Nikdy však nebyl realizován jako veřejná zakázka. Ta musí být zpracována do konce letošního října. Do celého procesu hodlá tým Jana Mandyse vedle veřejnosti zapojit i vybrané politiky, úředníky napříč zainteresovanými odbory a další instituce v Pardubicích jako například Český statistický úřad, Úřad práce či Českou správu sociálního zabezpečení.

Univerzity nyní získávají díky prodeji svých technologií výrazně více peněz – třeba i čtyřikrát více než před třemi lety. Pomáhají jim centra transferu technologií, zakládání dceřiných firem i spolupráce se zahraničními univerzitami. Problémem však zůstává nesourodost světa podnikatelů a vědců i administrativa spojená s uvedením objevů na trh.

Chytrý způsob, jak dostat z odpadní vody nebezpečné látky. Nebo speciální potravinové doplňky s výjimečně silným antioxidačním a protirakovinným účinkem. Zatímco první objev vznikl na půdě Univerzity Pardubice, druhý na pražské Vysoké škole chemicko-technologické. Oba mají svého komerčního partnera – soukromou firmu. První již úspěšně funguje na trhu, druhý se na něj chystá velmi brzy.

Přečtěte si rozhovor s profesorem Holčapkem o výzkumu včasné diagnózy rakoviny

České univerzity stále častěji dokazují, že nejsou jen akademická pracoviště, kde si vědci bádají sami pro sebe, ale stojí za řadou inovací, které potkáváme v každodenním životě a jsou v mnoha oborech v praxi nepostradatelné. Že se školám daří, dokazují i čísla. Například Univerzita Karlova za přenos poznatků do praxe získala loni 37 milionů korun, před třemi roky to bylo jen kolem 11 milionů korun. Zmíněná VŠCHT vyvinula velkou část svých výsledků chráněných patenty ve spolupráci s průmyslem a třetina těchto výsledků se už využívá v praxi.

Na Univerzitě Hradec Králové se loni podařilo přenosem objevů do praxe získat téměř dva miliony korun. „Za posledních pět let je to rapidní nárůst, a to vzhledem k tomu, že v roce 2012 jsme s transferem technologií do praxe teprve začínali a zisk byl nulový,“ říká mluvčí univerzity Jakub Novák.

Na Univerzitě Pardubice dosáhly příjmy ze smluvního výzkumu, za expertizy, konzultace, testování a podobně v loňském roce více než 20 milionů korun, což je o 42 procent více než v roce 2016. Další významnou formou spolupráce univerzity s firmami jsou společné výzkumné projekty obvykle s podporou programů TAČR nebo ministerstva průmyslu. „Za loňský rok jsme uzavřeli celkem sedm licenčních smluv a smluv o úpravě výkonu spoluvlastnických práv k výsledkům s finančním plněním, což je více než dvojnásobný nárůst oproti roku 2016. Lze tedy říci, že transfer technologií je u nás na vzestupu,“ říká ředitel Centra transferu technologií a znalostí na Univerzitě Pardubice Michal Svoboda.

Most mezi firmami a školami

Díky centrům transferu technologií, která fungují již téměř na všech větších univerzitách, se školám daří stále lépe komunikovat s průmyslovou sférou a domlouvat se na společných projektech. Centra propojují dva rozdílné světy akademiků a podnikatelů a nacházejí společnou řeč.

„Ne všechna tato centra zatím fungují optimálně, ale je to krok správným směrem a některá z nich už mají první velmi slibné výsledky,“ podotýká viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar.

Na administrativu není čas

Sami vědci totiž obvykle nemají čas, kapacitu ani zájem věnovat se administrativě, která se s převodem výsledků jejich práce do praxe pojí. „Například plánování strategie ochrany vynálezů a dalšího vývoje výsledků, dojednávání podmínek spolupráce a smluv a kontrolu jejich plnění a sledování finančních toků,“ popisuje Michal Svoboda. Právě to je ale podle něj pro přenos vědeckých poznatků do praxe zásadní.

„Centrum transferu technologií je útvar, který poskytuje vědcům potřebnou podporu a doplňuje odborné znalosti vědců znalostmi a zkušenostmi z dalších oblastí jako je obchod, marketing, právo, finance a podobně,“ dodává Svoboda. Kromě toho centra transferů technologií pořádají řadu přednášek a workshopů, kde vědce ke spolupráci se soukromníky motivují a dávají jim patřičné know-how, jak výsledky jejich výzkumu přeměnit v reálný užitek v praxi.

V zemích, které vynikají v inovacích, jako jsou Spojené státy, Velká Británie, Izrael, Finsko nebo Singapur, jsou přitom centra transferu technologií na univerzitách a při výzkumných ústavech běžná a zcela nepostradatelná.

Jiné světy

A důvodů, proč spolupráce průmyslu s univerzitami a výzkumnými ústavy bez center transferu příliš nefunguje, je víc. Podle Radka Špicara v Česku stále mezi firmami a vědci často panuje vzájemná nedůvěra a předsudky. „Firmy si o akademicích myslí, že žijí v jiném časoprostoru, že nejsou schopni pracovat na zakázku, že nedodržují rozpočty a čas jim plyne pomaleji,“ vysvětluje Špicar.

„Akademici zase firmy podezřívají z toho, že k nim nebudou přistupovat jako k partnerům, nezaplatí jim poctivou cenu a budou omezovat jejich akademickou svobodu. Je to škoda, protože když obě strany tyhle předsudky překonají, jsou z toho většinou skvělé společné projekty,“ připomíná. Bariérou je ale také nastavení pravidel hodnocení výzkumu, které nutí vědce spíš publikovat, než se zajímat o uplatnění výsledků v praxi, nebo složité podmínky pro zakládání spin-off firem, které by při školách fungovaly.

Dceřiná firma

I proto Univerzita Karlova letos v červnu založila jako první vysoká škola v Česku stoprocentně vlastněnou dceřinou společnost pro přenos vědeckých poznatků do praxe. Společnost s ručením omezeným nese název Charles University Innovations Prague (CUIP) a je mostem mezi vědeckými týmy a firmami. Jejím hlavním úkolem je zakládání a podpora takzvaných spin-off společností, tedy menších firem fungujících při univerzitě, které mohou využívat výsledky výzkumu k podnikání.

Centrum už má nyní vytipováno několik projektů, které by mohly být zajímavé pro investory. Podle rektora UK Tomáše Zimy už univerzita jedná s potenciálními partnery například o spolupráci v léčbě nádorů nebo interaktivní hře Atentát 1942.

Partnerství se Stanfordem

Pro urychlení přenosu objevů do praxe udělala velký krok i Univerzita Pardubice. Škola se totiž jako první v Česku letos zapojila do programu kalifornské Stanfordovy univerzity SPARK Global, který je zaměřený na léčiva a zdravotnické prostředky a s transferem technologií pomáhá. Až šedesát procent projektů z tohoto programu nalezne využití v klinické praxi. Zástupci Univerzity Pardubice dostali už při úvodních jednáních od amerických kolegů i zpětnou vazbu na své projekty.

„K našemu výzkumu lékové toxicity jsme už od odborníků z farmaceutické praxe, kteří na Stanford University působí, získali cenné komentáře. Diskuze byla pro další směřování našich výzkumných prací nezastupitelná,“ říká Tomáš Roušar z Katedry biologických a biochemických věd Fakulty chemicko-technologické, který se zabývá výzkumem toxicity paracetamolu a vývojem nového léčivého přípravku, který by na rozdíl od současných dostupných látek měl být méně toxický.

Kromě center transferu technologií nebo partnerství se zahraničními univerzitami a jejich programy pomáhá školám také Program aplikovaného výzkumu, experimentálního vývoje a inovací GAMA. Tuto dotaci od roku 2014 poskytuje Technologická agentura ČR a je určená na ověření výsledků výzkumu z hlediska toho, jestli se dokáží v praxi uplatnit a na přípravu jejich komerčního využití.

Chytrý hasičský oblek

Jedním z nejvýraznějších produktů poslední doby, který vznikl na akademické půdě a brzy se dostane na trh, je chytrý odlehčený oblek pro hasiče. Měří teplotu vně i uvnitř oděvu, a když teploty překročí limity, upozorní hasiče LED ukazatelem na rukávu a na hrudi. Dokáže hasiči při zásahu posvítit nebo mu přivolat pomoc. Oblek se také umí bezdrátově propojit s chytrým telefonem, kam přenáší měřené údaje, například záznam trasy hasiče, teplotu nebo dobu trvání zásahu.

Hasičský oblek budoucnosti vznikl v Regionálním inovačním centru elektrotechniky Západočeské univerzity v Plzni. Vyvinula jej ve spolupráci s místními firmami Applycon a Vochoc, která ho začne vyrábět a prodávat příští rok na jaře.

Zdravější kapr

O úspěšném transferu svých objevů do praxe může mluvit i Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. O její produkt je zvlášť před Vánoci velký zájem. Fakulta rybářství a ochrany vod totiž vyšlechtila nové plemeno kapra, který je zdravější a odolnější proti nemocem. Nechala si ho dokonce zaregistrovat pod ochrannou známkou omega3kapr, díky speciální výživě totiž obsahuje více omega kyselin.

„Omega 3 mastné kyseliny, o které je maso kaprů přirozeně obohaceno, jsou uznávané pro prevenci a léčbu mnoha civilizačních onemocnění,“ přibližuje děkan fakulty Otomar Linhart a dodává. Pozitivní vliv tohoto masa prokázal výzkumný projekt, na kterém se podílel pražský Institut klinické a experimentální medicíny.

Fakulta začínala v roce 2011 s vánočním prodejem tuny a půl kaprů, nyní se prodává více než deset tun. Ročně si fakulta vydělá prodejem ryb a produktů z nich kolem dvanácti milionů korun, což je při celkovém rozpočtu 180 milionů citelné přilepšení.

Ochranné bariéry i 3D Lví král

Na pražské ČVUT se zase v posledním roce podařil například prodej prototypu patentovaného zařízení na testování asfaltových směsí univerzitě v Kanadě. „Po jeho standardizaci pro Evropu a severní Ameriku bychom se díky němu měli dočkat kvalitnějších silnic,“ říká Ivo Stanček, vedoucí odboru pro řízení projektů a transfer technologií Rektorátu ČVUT.

Úspěšná byla i spolupráce se společností Mob-Bars, která se zabývá vývojem, výrobou a prodejem mobilních ochranných bariér z certifikovaného materiálu na bázi cementových kompozitů. Mobilní ochranné bariéry vyvíjí ČVUT ve spolupráci s Policií ČR.

Výsledky svého výzkumu uplatňuje také Daniel Sýkora z Fakulty elektrotechnické ČVUT. Díky jeho metodě Ink-and-Ray mohla společnost Walt Disney vytvořit 3D verzi svého původně dvourozměrného animovaného filmu Lví král. V posledních letech spolupracuje Sýkora také s firmou Adobe. Výsledkem této spolupráce jsou nejen patenty, jejichž licence budou přinášet desítky tisíc dolarů každým rokem, ale i přímé zavádění nových algoritmů do produktů firmy Adobe.

Rozhovor byl převzat z magazínu Universitas.

Jít studovat Fakultu elektrotechniky a informatiky byl pro Honzu Hovada zpočátku jen experiment. Když zjistil, kdo je a kam směřuje, pokračoval v magisterském a doktorském studiu na Fakultě ekonomicko-správní. U studentů ho však zarazila mizerná znalost cizích jazyků, a tak se rozhodl to změnit. Vstoupil do světa on-linu, založil web prectime.cz a k dnešnímu dni pomohl již 50 tisícům studentům zlepšit angličtinu, němčinu a španělštinu.

Co jste na univerzitě studoval?

Abych řekl pravdu, tak jsem na konci střední nevěděl, kam se vrhnout konkrétně dál. Byl to tedy spíše experiment s jedinou jistotou, počítače mě vždycky bavily. Prvně jsem studoval tříletý obor Informační technologie, kde jsem se hodně trápil s programováním. Po jeho dokončení jsem se rozhodl přejít na Systémové inženýrství na Fakultě ekonomicko-správní, abych zde dokončil své pětileté studium. Mezitím jsem potkal člověka z Googlu, který mi vysvětlil programování během dvou dnů naprosto jiným způsobem. Inspiroval a motivoval mě natolik, že jsem měl důvod studovat doktorský program v oboru Aplikovaná informatika.

Už odmala vás to táhlo k počítačům?

Celé dětství jsem proseděl u počítače, byla to vždy moje vášeň, kterou mnozí opovrhovali a snažili se mě od klávesnice odtáhnout. Od raného věku jsem tedy stavěl své počítače, luštil ceníky všech prodejců po republice, hrál on-linové hry a později dělal i produktivnější věci napříč různými obory.

Čím vás oslovila právě pardubická univerzita?

V dané době jsem pracoval pro německou firmu v místě mého bydliště kousek od Krkonoš. Zároveň jsem často létal pracovně do Číny a USA. Na zahradě stavěl hvězdárnu, protože jsem se věnoval focení hlubokého vesmíru. Pardubická univerzita byla jasná volba především díky možnosti snadného dojíždění.

Jak vzpomínáte na školu?

První tři roky byly náročné. Přes den jsem byl ve škole, v noci na hvězdárně a často jsem měl i pracovní cesty různě po světě. Nebýt spolužáků, pravděpodobně bych bakalářské studium nikdy nedokončil. Druhá část cesty byla mnohem příjemnější, protože jsem věděl o trochu více, kdo jsem a kam směřuji. Magisterské a doktorské studium byla vlastně výhradně zábava kombinovaná s celou řadou mých aktivit mimo školu. To pro mě bylo důležité. Mít kontakt s praxí.

Jste autorem vzdělávacího projektu prectime.cz, který pomáhá lidem zlepšit třeba angličtinu. Co vás motivovalo ho založit?

Největším motorem byla absence práce s motivací, inspirací a moderními metodami při výuce (neurověda, psychologie, práce s člověkem jako takovým). Vzhledem k jasné představě byl svět on-linu jasnou volbou s možností plošného zacílení na celou ČR. Během doktorátu jsem viděl, že znalost cizích jazyků je mezi studenty dost mizerná a tím je pro studenty omezený i přístup ke kvalitním informacím ze zahraničí. Zároveň jsem potkával mnoho lidí v praxi, kteří měli plný kufřík certifikátů, ale báli se mluvit. Chtěl jsem změnit pohled na výuku nejen jazyků, ale i jako celku. Tak aby si každý při vzdělávání dobře vedl na všech úrovních.

Jak dlouho trvalo, než projekt spatřil světlo světa?

Bylo to vcelku šťavnaté. Dva roky před zahájením tvorby prectime.cz jsem zkolaboval z přepracování a dával se dlouhou dobu do kupy. Přečetl jsem mezitím 700 knih, vyzkoušel řadu experimentů, jak na sobě, tak později na svých klientech, a začal jsem přemýšlet, jak žít dál. Opustil jsem svoji práci, svůj byt v Pardubicích a nechal za sebou svůj starý život. Druhý den po získání doktorského titulu v jednom z nejpoptávanějších oborů na trhu jsem se šel přihlásit na „pracák“, abych ušetřil alespoň na zdravotním. V té době o nás již psali přední média, ale neměli jsme stále produkt. Trvalo půl roku, než jsme vše nastartovali pomocí crowdfundingu a bylo možné dělat v poklidu to, co nás baví. Tzn. vyplatit si svoji minimální výplatu, mít co jíst, kde spát a být pánem svého času. Nic víc nebylo potřeba k tomu, aby se produkt co nejvíce optimalizoval.

Zapojením do projektu slibujete zlepšení za tři měsíce během pouhých 15 minut denně. Na jaké metodě je výuka založena?

Používáme celou řadu metod z psychologie, neurovědy, metalearningu (efektivního učení). Vše kombinujeme s analýzou velkých dat, kdy analyzujeme 30 000 knih a textů, v kterých hledáme ty důležité vazby. K tomu všemu přidáváme i umělou inteligenci (AI) a všechny texty či interaktivní cvičení namlouváme v mnoha přízvucích právě pomocí AI.

Kolik lidí vašimi kurzy už prošlo?

K březnu 2019 máme za sebou více než 50 000 studentů.

Co potřebuji, abych se mohla zapojit?

Stačí počítač, telefon, připojení k internetu a případně i aplikace Skype. Svým studentům totiž platíme rozhovory s rodilými mluvčími, které probíhají právě přes internet na pravidelné bázi během samotného kurzu.

Kromě angličtiny nabízíte výuku i jiných jazyků. S kolika lidmi spolupracujete?

Nechceme dělit výuku do různých balíčků, to se nám nelíbí. Aktuálně nabízíme angličtinu, němčinu a španělštinu. Studenti mají přístup ke všem jazykovým kurzům a mohou se mezi nimi přepínat. Prezenčním studentům do 26 let vycházíme extra vstříc a nabízíme jim i dodatečné slevy. Spolupracujeme s mnoha lidmi, ve většině případů na dálku. Nemáme žádné kanceláře a trvalé prostory. Pracujeme on-line, žijeme off-line.

Jak moc je náročné starat se o takový portál?

Záleží, jak si to člověk nastaví. Mojí prioritou je mít časový prostor pro kreativní práci. Pro práci, která pomůže lidem vyřešit jejich problém, a mě bude ona tvorba co nejvíce bavit. Mám rád automatizaci, takže se snažím většinu stereotypních úkolů přenechat strojům. I tak je ale náročné udržovat své znalosti neustále aktualizované a být připravený řešit problémy na mnoha frontách od programování webových i mobilních aplikací, správu serverů, big data analýzy, marketing, účetnictví, support a další.

Pracujete v současné době na nějakém jiném projektu, nebo vás plně zaměstnává prectime.cz?

Pracuji na více projektech, které mi dávají smysl. Velmi pečlivě si vybírám, kam investuji svých cca 5 efektivních pracovních hodin denně. Vytvářím projekt bettermind.cz, kde pomáhám lidem pracovat se stresem za 30 dnů. Vedu své klienty v rámci projektu metalearning.cz. Zdarma vytvářím obsah z knih a experimentů, které provádím na Youtube metalearning_cz. Část svého času dávám zdarma lidem, kteří mají existenční problémy týkající se stresu. K tomu pomáhám vytvářet on-line projekty ostatním zajímavým lidem včetně plného naprogramování platformy a vedení. Obecně se ale stále pohybuji v oblasti vzdělávání.

Vracíte se někdy do Pardubic?

Jednou za čas se zastavím navštívit bývalé kolegy a spolužáky. Je v tom určitě trocha nostalgie.

Spolupracujete s univerzitou?

Aktuálně s fakultami nespolupracuji, možná někdy v budoucnu, cesty se různě kříží v ten správný čas.

Chcete něco vzkázat současným i budoucím studentům?

Experimentujte a vnímejte, co vás baví, uvědomte si, kdy opravdu žijete. Pokud to najdete, pomozte v oné oblasti i dalším lidem. Když to uděláte dobře, jako vedlejší efekt přijde celá řada zajímavých příležitostí a možností.

Co plánujete dál?

Věci se dějí tak nějak rychleji, než bych si představoval. Díky tomu mám hrubý přehled na max. 6 měsíců, ale upřímně, často nevím, co bude za týden. Můj plán je ale vcelku jednoduchý, jít každý den spát s tím pocitem, že bych daný den neměnil. V současné chvíli tento pocit nacházím ve vzdělávání, pomáhání lidem a tak trochu nomádském způsobu života, kdy díky charakteru své práce mohu volně cestovat.

Jan Hovad (32) je absolventem bakalářského studia Fakulty elektrotechniky a informatiky. Na Fakultě ekonomicko-správní se postupně dopracoval až k doktorátu a titulu PhD. ¨Už na škole ho uchvátil svět on-linu a jeho parketou se stalo vzdělávání lidí v různých rovinách. Před třemi lety s kamarádem založil vzdělávací web prectime.cz, který se zaměřuje na výuku angličtiny, němčiny a španělštiny. Chtěl jím změnit pohled na výuku nejen jazyků, ale i jako celku. Tak, aby si každý při vzdělávání vedl dobře na všech úrovních. K letošnímu březnu těmito kurzy prošlo na 50 tisíc studentů. Kromě tohoto pracuje ještě na několika dalších projektech najednou. Spolupracuje s mnoha lidmi. Ve většině případů na dálku, nemá totiž žádnou kancelář. A díky tomu může cestovat po celém světě.