Oznámení 

o 

konání

22. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice

ve funkčním období 2023–2026,

které se uskuteční v hybridní formě v úterý 23. září 2025 od 14:00 hodin

v zasedací místnosti rektorátu, Studentská 95 (4.NP)

Program zasedání:

1. Jmenování skrutátorů zasedání.
2. Schválení programu zasedání a Pravidel pro hybridní zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice.
3. Informace o činnosti předsednictva AS UPCE.
4. Vyhlášení voleb do Akademického senátu Univerzity Pardubice.
5. Informace k přijímacím zkouškám a počtu studentů Univerzity Pardubice.
6. Různé.

Odkaz na připojení k zasedání: Připojit se ke schůzce hned

22. zasedání AS UPCE dne 23. září 2025 | Univerzita Pardubice

V Pardubicích dne 9. září 2025                                                              Ing. Petr Bělina, Ph.D.

                                                                                                                  předseda AS UPCE

Zástupci vysokých škol z celé České republiky se opět sešli na Univerzitě Pardubice. Zúčastnili se zde největší konference v tuzemsku, která se zaměřuje na aktuální výzvy v digitalizaci vysokoškolského vzdělávání a procesů vysokých škol.

„Na Univerzitě Pardubice jsme si vědomi potenciálu, který s sebou přináší sdílení know-how v oblasti digitalizace univerzitních procesů mezi vysokými školami navzájem. Tuto vizi s námi sdílí nejen všechny veřejné vysoké školy v České republice, ale i státní správa,“ uvedl prof. Ing. Libor Čapek, Ph.D., rektor Univerzity Pardubice. 

Program akce Digitální transformace univerzit zahrnoval širokou škálu přednášek a workshopů vedených předními odborníky z akademické sféry, průmyslu a veřejného sektoru. Účastníci měli příležitost diskutovat o nejnovějších trendech a technologiích, které mění způsob fungování univerzit a poskytování vzdělání, stejně jako o povinnostech vyplývajících z měnící se legislativy. Nechyběla panelová diskuse rektorů univerzit a zástupců státní správy. 

Během konference iarigai/IC 2025, která se uskutečnila ve dnech 2.–5. září 2025 na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice, proběhlo finále 3. ročníku Sinapse Worldwide Charity Packaging Productivity Contest ve flexotisku. 

Soutěž, do které se zapojila řada studentů z celého světa a která vyvrcholila v rámci programu konference iarigai/IC 2025, postavila do živého finále dvě nejlepší finalistky - Bc. Ninu Svítilovou, studentku Katedry polygrafie a fotofyziky na Univerzitě Pardubice a Theano Vlachou z University of West Attica. 

Finále se konalo před mezinárodním publikem odborníků, profesorů a studentů, kteří sledovali předvedení maximálních dovedností v oblasti flexotisku. Trenérem studentky Bc. Niny Svítilové byl Ing. Tomáš Halenkovič, Ph.D.

V napjatém souboji měly finalistky za úkol řešit náročné úkoly spojené s flexotiskem pomocí pokročilého simulátoru Sinapse, který realisticky umožňuje řídit celý tiskový proces. Studentky musely ukázat preciznost, schopnost plánovat postupy a reagovat na nečekané situace, přičemž každé rozhodnutí přímo ovlivňovalo kvalitu výsledného tisku. 

Úspěšnější byla nakonec pardubická studentka Nina Svítilová, které tímto srdečně gratulujeme.

Katedra polygrafie a fotofyziky
foto Milan Reinberk

Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek podepsal memorandum o spolupráci mezi Autonomní univerzitou mexického státu Hídalgo (Universidad Autónoma del Estado de Hidalgo - UAEH) a Univerzitou Pardubice. 

Cílem je nabídka studia v anglických studijních programech na UPCE a krátkodobé studijní pobyty mexických studentů. O tom také rektor Univerzity Pardubice diskutoval s mexickými studenty během prezentace na univerzitním veletrhu v metropoli Pachuca, kde žije 600 tisíc lidí.

Během pobytu se univerzita společně s Východočeským muzeem v Pardubicích představila se světově úspěšnou výstavu prof. Petra Vorla z Fakulty filozofické UPCE. Představení výstavy Od stříbrného českého tolaru k světovému dolaru, kterou ve spolupráci s Univerzitou Pardubice připravilo Východočeské muzeum v Pardubicích, doplnila přednáška prof. Petra Vorla o historii dolaru. Málo známá historie americké měny, jejích českých kořenů a také mexických souvislostí zaujala tématem i galvanoplastickými kopiemi historických mincí, které výstava představuje. Výstavu je umístěná v mezinárodním pavilonu v centru 600tisícové metropole státu Hídalgo – společně s ukázkami české literatury, sklářského umění, tradic a gastronomie.

Univerzitní knižní veletrh, který organizuje Autonomní univerzita státu Hídalgo (od 29. srpna do 7. září 2025) je prostorem pro setkávání, šíření publikační činnosti s nejprestižnějšími vydavateli a autory. Každoročně je věnován prezentaci některé země a letos je čestným hostem Česká republika. Pozornost je zaměřena na historické, umělecké a literární dědictví ČR prostřednictvím různých aktivit, jež oslaví dialog mezi národy. Autonomní univerzita státu Hídalgo patří mezi nejlepší v Mexiku, studuje na ní asi 40 000 vysokoškoláků. Zdejší knižní festival svou velikostí předčí např. český Svět knihy. 

Výstava Od stříbrného českého tolaru k světovému dolaru měla svou premiéru v roce 2017 v New Yorku a stala se základem pro stálou expozici v Pardubicích. Autorem je historik a numismatik Petr Vorel. Na deseti panelech s replikami historických mincí představuje, jak vznikal současný americký dolar i další dolarové měny. Počátek má v ražbě stříbrných mincí v českém Jáchymově roku 1520. 

„Jejich dobové pojmenování Joachimsthaler, zkráceně thaler nebo tolar později zobecnělo jako označení všech ražeb tohoto typu,“ připomíná Petr Vorel. „V Mexiku se tento typ tolarových mincí nazýval osmireál nebo také peso. Právě zdejší stříbrné doly nad Pachukou byly významným zdrojem pro ražbu těchto mincí, které hrají klíčovou roli pro zrození amerického dolaru,“ vysvětluje historik další z důvodů, proč v Mexiku budí výstava pozornost.

Filosof Filip Grygar z katedry filosofie a religionistiky FF UPCE se stal odborným spolupracovníkem série Úsvit atomového věku, kterou připravila vědecká redakce České televize. Filip Grygar se ve svém odborném zaměření věnuje filosoficko-historickým východiskům kvantové teorie a nukleární fyziky.

Dvacetidílná multiplatformní série mapuje vývoj prvních jaderných zbraní a důsledky jejich použití. Představuje hlavní aktéry, klíčová rozhodnutí i osudové chyby. Od 21. května do září ji mohou diváci sledovat každou středu na ČT24 a v podcastových aplikacích. Moderátorem je Jaroslav Zoula.

Na začátku stály rovnice a teorie, na konci doutnaly trosky Hirošimy a Nagasaki

Série Úsvit atomového věku popisuje vývoj prvních jaderných zbraní a důsledky jejich použití. Přibližuje hlavní aktéry, jejich historická rozhodnutí i omyly. Série sleduje vědecké a politické kroky, které vedly k vytvoření jaderné bomby. Ptá se, zda si vědci, vojáci a politici uvědomovali, jakou zbraň mají v rukou. Zkoumá, nakolik znali rizika radiace, jak daleko byli nacisté od vlastní bomby a zda Japonsku hrozil třetí jaderný úder.

Tvůrci se věnují i detailům, které na první pohled působí nenápadně. Vysvětlují, proč byla v Los Alamos potřeba zubní vrtačka nebo proč lékaři podali několika lidem nitrožilně plutonium. Právě tyto příběhy pomáhají vyprávět velký obraz dějin atomového věku.

Filip Grygar se v sérii objevuje v prvním, v šestém a v sedmnáctém dílu.

Foto: Česká televize
Text: Jan Pražák, Fakulta filozofická Univerzity Pardubice

Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek jmenoval s účinností od 1. září děkanem Fakulty restaurování Karola Bayera. Nový děkan povede umělecky zaměřenou fakultu sídlící v Litomyšli následující čtyřleté období.

Ing. Karol Bayer (*1960) působí v Litomyšli od roku 1995. Děkanem Fakulty restaurování byl již v letech 2010 až 2017. Od roku 1993 také působí jako lektor v Institutu restaurování a konzervování na Univerzitě pro užité umění ve Vídni. Ve své vědecké práci se věnuje mimo jiné použitím nanomateriálů pro udržitelnou konzervaci historických památek. Podílel se na průzkumu mnoha významných památek u nás i v zahraničí, mimo jiné Karlova mostu nebo sochy sv. Václava ve svatovítské katedrále v Praze.

Už za měsíc se celé Česko přesvědčí o tom, že věda nemusí být jen výsadou vědců a vědkyň v laboratořích. Poslední pátek v září bude po roce opět patřit Noci vědců, největší popularizační akci svého druhu. Pestrý program pro všechny generace nabídne rekordních minimálně 135 institucí v 73 městech – od Třince po Karlovy Vary. Návštěvníky čekají interaktivní pokusy, napínavé projekce, workshopy i přednášky nabité překvapivými objevy. To vše zastřeší v pátek 26. září téma Bohatství. Program akce je zdarma. 

„Bohatá je jen ta společnost, která naplno využívá bohatství mysli. Dnes více než kdy jindy jde o to, jak zacházíme s naším kulturním a přírodním bohatstvím a jak využíváme technologie ke svému rozvoji. Věda a výzkum jsou nedílnou součástí našich životů, a proto chceme letos poukázat hlavně na nekonečnou rozmanitost bádání,“ říká Dana Kardová z Vysoké školy chemicko-technologické, členka týmu národního koordinátora letošní Noci vědců. Organizátoři tématem odkazují také k 700. výročí zahájení ražby prvních českých zlatých mincí, které českým zemím zajistily nebývalý rozvoj a bohatství. 

Když se spojí školy, vědecká centra, muzea i firmy

Noc vědců, která v roce 2024 poprvé překonala návštěvnost sto tisíc lidí, se letos rozšíří do dalších osmnácti měst a obcí. Vůbec poprvé si program akce užijí i lidé v Jeseníku, Dobrušce, Litomyšli, Pelhřimově nebo v Hodoníně. „Celkem se na programu bude podílet více než sto třicet institucí a firem, což je pro nás k dvaceti letům Noci vědců v Česku největším dárkem. Dlouhodobě se nám daří zapojovat více středních škol a technologických a výzkumných firem, které v rámci programu zpřístupňují své provozy. Druhým rokem cíleně posilujeme program i na vzdálených základních a středních školách, které leží v okrajových oblastech republiky nebo nemají dobrou dostupnost k vědeckým institucím,“ dodává Dana Kardová. V posledních letech se do Noci vědců zapojují i veřejné knihovny nebo inovační a vzdělávací centra. Největší programovou nabídku dlouhodobě zaštiťují veřejné vysoké školy, které celou Noc vědců také koordinují. Od počátku akce program obohacují i hvězdárny a planetária, science centra či pracoviště Akademie věd ČR. 

Je libo přednášku, zlacení mincí nebo únikovku? 

Program Noci vědců už dávno nenabízí jen vědecké pokusy a prohlídky laboratoří. Na webu akce si může každý vytvořit doslova svůj program na míru. Organizátoři se snaží každý rokem program posouvat dále. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze nabídne například koncert ChemChóru, u Olomouce si můžete prohlédnout bunkr nebo poznat bohatství krve a v Třinci navštívit provoz železáren. Návštěvníci v Ostravě budou moci diskutovat s Rastislavem Maďarem a zažít únikovku Honba za pokladem, v Pardubicích bude možné odlít si vlastní zlatou pečeť. „Ačkoliv do programu stále přibývají další položky, už nyní si mohou návštěvníci na webu vybírat ze stovek programových bodů nebo se registrovat na exkurze a přednášky s omezenou kapacitou. I s ohledem na rozšíření Noci vědců do dalších měst počítáme letos opět s rekordní návštěvností, a proto by neměli zájemci s registracemi otálet,“ doplňuje Ondřej Martínek z Univerzity Palackého v Olomouci, další člen organizačního týmu.

20 let Noci vědců – turistická známka i změna názvu akce

Noc vědců si letos připomíná významné výročí. V roce 2005 se uskutečnil její první ročník. „Shodli jsme se, že největší oslavou kulatých narozenin je samotná akce a desítky tisíc návštěvníků, kteří se dozvědí něco nového nebo se nadchnou pro vědu. Přesto jsme si nadělili alespoň symbolickou připomínku tohoto výročí v podobě výroční turistické známky upomínající na toto jubileum,“ láká Ondřej Martínek. Tradiční sběratelský artikl a upomínka na návštěvu zajímavých míst a událostí bude v den konání akce k zakoupení u vybraných pořadatelů a na vybraných e-shopech, na některých místech pak bude k dostání v doprodeji.

Další velkou chystanou novinkou je změna názvu akce od roku 2026, kdy se Noc vědců přejmenuje na Noc vědy. „Plánovaná změna názvu reflektuje jak společenskou poptávku po genderově neutrálním pojmenování, tak přesvědčení organizátorů, že změna názvu akce nijak nemění její charakter a dlouhodobé poslání, jímž je propagace vědy a výzkumu ve všech jejích podobách,“ dodává Dana Kardová. 

Česká Noc vědců je i letos součástí European Researchers’ Night, celoevropské akce podporované Evropskou unií s cílem propojit vědu a společnost a zvýšit zájem mladých lidí o vědu. Evropská noc vědců se koná ve 23 zemích, přičemž česká Noc vědců je co do rozsahu vůbec největší. V letošním roce byla Noc vědců podpořena MŠMT a programem Marie Skłodowska Curie Actions s projektem METAMORPHOSIS v rámci výzvy HORIZON-MSCA-2023-CITIZENS-01.

Kompletní program akce, který je tradičně volně přístupný, najdou zájemci na webu Noci vědců na začátku září. Program na Univerzitě Pardubice je již na webu zveřejněn.

26. srpna 2025

Ondřej Martínek
Zástupce národního koordinátora Noci vědců

 

Jako malá splývala s obrazy v kostele a už v páté třídě chtěla studovat Fakultu restaurování. Dnes na ní Věra Sejkorová Kašparová vyučuje, samozřejmě také restauruje a celý její život se točí kolem umění. Tak, jak si už v dětství přála.

Do jakého uměleckého období byste se chtěla podívat?

Mám velmi ráda baroko a specializuju se na něj i profesně, takže nejspíš sem. Ale jen tak na den, nasát atmosféru. Jsem ráda za to, kde a kdy žiji.

Čím vás okouzlilo?

Jednoznačně svou ikonografií. Baví mě zkoumat smysl a význam daného uměleckého díla, poznávat, kdo, proč a jak je vyobrazen, vše má totiž svůj význam. Ikonografické programy konkrétních památek mě zajímají především v sakrálním prostředí.

Jak jste se k umění dostala?

Pocházím z věřící rodiny a jako malá jsem s rodiči chodila každou neděli do kostela na bohoslužbu, kde jsem si prohlížela obrazy. Obklopovaly mě a já měla pocit, že jsem doslova jejich součástí. Moji prapředci navíc postavili kapli v malé obci Vlčkov a starali se o ni, takže mám pocit, že jsem jím celý život neustále obklopena. Zároveň mám úctu k počinům předků, které bychom měli poznávat, vážit si jich a zachovávat je pro další generace. 

Ovlivnilo výběr vašeho povolání i město Litomyšl?

Dá se říct, že jo. Litomyšl mám velmi ráda. Pocházím z nedaleké vesnice, ale v Litomyšli se od dětství pohybuji téměř denně. Ovlivnili mě ale především lidé, se kterými jsem se tam postupně setkávala. Už moje učitelka ve výtvarném studiu mi říkala, že mám v sobě neobvyklou pečlivost. Chtěla jsem být taky malířkou a okolo umění se točit. Od páté třídy jsem věděla, že chci studovat Fakultu restaurování. Tam jsem potkala Jiřího Kašeho, který stál u zrodu naší fakulty, a ten mě neustále nabádal, ať dějiny umění rozhodně vystuduju, abych oba obory mohla propojit. A tak jsem na magisterském stupni vedle restaurování studovala souběžně ještě dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě v Praze.

Jdete na fakultě v jeho stopách?

Snažím se, byl mi velkým vzorem. Na fakultě učím moje milované baroko, malířství a křesťanskou ikonografii coby výklad sakrálního umění a jeho atributů. Restaurování a dějiny umění se skvěle doplňují. A kolegové historici umění mě upozorňují na to, že se na umělecká díla dívám jinak, že dokážu hned rozpoznat použitou techniku, což prý u historiků nemusí být samozřejmostí. Sama u sebe nic mimořádného nevidím, ale zřejmě to souvisí s výtvarnou průpravou.

Chodí si k vám pro radu?

Chodí. Každý se může při hledání informací o díle dostat do slepé uličky. Zasadit ho do kontextu doby je z hlediska další práce hrozně důležité, a ne vždycky je tento proces snadný. Můžu jim poskytnout nový pohled nebo pomoci s výzkumem. Mezioborová spolupráce je zásadní. 

Jak se na díla díváte?

Všímám si především detailů, které mě postupně vedou k dalšímu poznání. Vždycky je v nich hlubší smysl, a mnohdy dokonce ukrývají příběh. Dost často odkazují nejen na světce, ale jsou tam další výklady – kdo nechal obraz vymalovat, kde se tam ten světec vzal, jak to souvisí se zasvěcením kostela, často to bývá propojené i s donátorem, který se na obraz nechal vymalovat například v podobě kryptoportrétu a takových odkazů tam může být celá řada. Je to taková detektivní práce.

Jaký příběh jste například vyčetla?

Při archivní práci se může podařit objevit informace například o autorovi díla jako třeba u autora výmalby kostela, která je v literatuře připsaná jinému malíři. Nebo dohledat bozzeto (náčrt) oltářního obrazu k hlavnímu oltáři v kostele v Uhříněvsi od pozdně barokního malíře Jana Petra Molitora, které se dnes nachází zřejmě v Polsku v soukromé sbírce.

Když si obrazy v kostele prohlížíte dnes, přemýšlíte o tom, že by si zasloužily zrestaurovat?

K takovému hodnocení sklouzávám často. Svou prací jsem tak trochu postižená a hledám defekty. Vím, na co mám koukat, tak na to koukám (smích). Pohledem z boku zjistím, jestli jsou na obrazu nějaké retuše. Nebo si řeknu, že tohle není udělané zrovna dobře a mělo by to projít dalším zásahem. 

Učíte číst v dílech i studenty?

Vedu je k tomu, aby si všímali právě detailů a zaměřili se na ně. Mohou jim v mnohém ulehčit práci a nabídnout nové výklady. Mě samotnou to hrozně baví a detailů si všímám nejen při práci, ale i když jedeme s rodinou třeba na výlet. „Maminko, kolik kostelů dneska bude?“ ptají se mě moje děti a po výletech mi zase hlásí, že v zámecké kapli viděly křížovou klenbu a že tam měli interiér barevně sladěný (smích).

Odkud se k vám díla dostávají?

To je různé. Na fakultě dlouhodobě spolupracujeme s některými institucemi, které nám díla pravidelně dodávají. Například Oblastní archiv v Litoměřicích a Okresní archiv v Mostu, odkud už roky restaurujeme důlní plány na pauzovacím papíru. Dále to jsou galerie, muzea, ale i soukromí zadavatelé a farnosti.

Vyhledávají vás jen kvůli restaurování?

Soukromé osoby se často poptávají, o jaké dílo se jedná a jakou má cenu. Někteří nás vyhledávají sami, a občas se dokonce stane, že potkáme někoho na ulici s tím, že by chtěl zrestaurovat nějaké dílo a třeba se i nakonec na práci domluvíme. Mnohdy ale nemají na restaurování dost prostředků. Někteří se do oprav pustí i sami, třeba když natřou křížek v poli nějakou barvou, což na jednu stranu chápu, protože ho chtějí zachránit, ale paradoxně mu spíš ublíží… Nebo se ptají, jestli jim poradíme, „jak snadno a rychle“ obrazu pomoct, jak ho sami opraví v domácím prostředí, což samozřejmě neradi vidíme.

Berete k restaurování každé dílo?

Hodně si vybíráme. Snažíme se, aby naši studenti přišli do kontaktu s maximem nejrůznějších technik a uměli je správně použít. Každoročně k nám přicházejí díla třeba z Vlastivědného muzea v Olomouci, které využíváme pro bakalářky i semestrální práce. Tam už přesně vědí, co hledáme (smích).

A co tedy hledáte?

Dílo, které je „ideálně“ hodně poškozené – a to jak mechanicky, tedy různými škrábanci a šrámy, tak částečně znehodnocené působením nejrůznějších živlů. Každý si představuje, že se obrazy „válí“ na půdě nebo ve sklepě, jsou zaprášené, tak to ale většinou není. Naše nasmlouvané instituce mají i takto poničená díla, jsou sice správně uskladněná, ale v minulosti prošly nějakým negativním působením, a teď jen čekají na správnou chvíli.

Rozhoduje o přijetí díla do ateliéru i to, kam se bude následně vracet?

Určitě ano. S díly mají jejich majitelé většinou nějaký záměr. Plánují je třeba vystavit ve zrekonstruovaných místnostech zámků, faráři je často chtějí pověsit do kostelů nebo se stávají součástí expozic, některá se vracejí zpět do depozitářů v archivech. Pokud má být dílo po restaurování vystaveno, musíme už při práci na něm vzít v potaz, kde bude umístěno, podmínky jako teplota, vlhkost i světlo. Tím se nastaví, jak dlouho může být dílo vystaveno. Při naší práci zohledňujeme řadu faktorů. Má-li dílo dále sloužit divákovi v galerii nebo být třeba v sakrálním prostředí a sloužit věřícímu k osobní úctě, snažíme se díla retušovat, aby defekty nerušily. Pro nás jsou však stále rozeznatelné. Jinak ale přistupujeme k artefaktům archivní povahy. 

Mají taková díla vypadat jako nová?

Slovo nový není správný výraz. Některé zásahy totiž nemusejí být pro dílo vhodné. Jde spíš o to, aby diváka na díle vizuálně a esteticky zásadně nic nerušilo. Je samozřejmé, že návštěvník zámku chce vidět díla krásně opravená a dívat se na obrazy členů šlechtických rodů, představitele církve, na kterých ho nic neruší a nepoutá výrazně jeho pozornost. 

Pracovali jste někdy na obrazu, který měl malbu rozmazanou nebo úplně vydřenou? Napadá mě slavný obraz Whistlerova matka, který v jednom filmu takto zničil mistr Bean.

Myslíte, že z něj třeba někdo velmi důkladně utíral prach? Ano, i to se bohužel stává… Většinou si s tím umíme poradit, každopádně záleží na míře poškození.

Co s tím tedy uděláte?

Malba se dá vždycky rekonstruovat tím, že ji „domalujete“. Musíte ale postup zkonzultovat s dalšími odborníky i samotným investorem. Nemůžete ale vzít jakoukoliv barvu a pustit se do toho. V díle by to totiž mohlo vyvolat chemické reakce a poškodit ho ještě víc. Je třeba zohlednit techniku a materiálové složení. Umění se v průběhu času liší jak vizuálně, tak skladbou materiálu, který malíři využívali. Odkazovali se na učení starých mistrů, přebírali jejich receptury. I my dnes se stále častěji vracíme k přírodním materiálům.

Dotyčný to ve filmu vyřešil tak, že pravý obraz nahradil plakátem.

Fotoreprodukce je dnes naprosto běžná. Některé instituce takto nahrazují originály, které používají na výstavách, čím dál častěji. A je to i z toho důvodu, aby originály netrpěly právě světlem. Je to takový trend a laik to absolutně nepozná. 

Vy to ale poznáte…

Poznám a pak si řeknu, že bych moc ráda viděla originál, prozkoumala ho zblízka a třeba si na něj i sáhla (smích).

Jaká díla se vám dostala do rukou?

Jsou to nejrůznější betlémy, skici různých malířů, přípravné kresby, maškarní masky, důlní plány, papírový oltář nebo manýristická kresba. Náš obor je opravdu široký, papír je všude okolo nás a používal se v mnoha odvětvích. Některá díla jsou vyrobená z kvalitního ručního papíru, některá z odpadového materiálu nebo jsou vytvořená na tom, co bylo zrovna po ruce, protože se nepředpokládalo, že by se mohla uchovat stovky let. To se týká například přípravných skic a návrhů.

Pracovala jste na nějakém opravdu zajímavém?

Velmi zajímavá byla skica Emila Fily. Byla to kresba uhlem, tedy prašná technika, navíc na balicím papíře, který sám o sobě nemá úplně kvalitní vlastnosti, byl potrhaný a náchylný k dalšímu poškození. Byl to docela oříšek, protože kresba byla oboustranná a chtěli jsme prezentovat obě strany. Restaurovala jsem také grafiku od Andrleho. Hodně zajímavé bylo restaurování papírového lidového oltáře z malé kapličky od Železného Brodu. Občas se dokonce během restaurování poštěstí odhalit zajímavé autorství jako třeba v případě obrazu Portrét dívky, který restaurovala naše studentka Markéta Svobodová. (Příběh tohoto obrazu najdete v časopisu MY UPCE číslo 112, dostupném i online – pozn. red.)

Čeká vás teď nějaká hezká práce?

Věřím a doufám, že se poštěstí a budeme v ateliéru restaurovat soubor nově objevených asi 80 papírových figur spojených se svatojánskou tematikou. Je to něco jako betlém, figury s dřevěnou armaturou, které se každoročně vystavovaly při svatojánských svátcích. Už loni se povedlo zrestaurovat na fakultě tři figury z toho souboru. Zajímavostí je také to, že je to soubor z konce 18. století, takže opravdu něco ojedinělého. Každé dílo je ale zajímavé, pro restaurátora není rozhodující, jak moc známé dílo to je, zda je to lidovka nebo dílo významného autora. Přistupujeme ke všemu se stejnou péčí, aby byl výsledek co nejlepší, a to je nejdůležitější.

Baví vás víc o umění vykládat, nebo ho restaurovat?

To nemůžu jednoznačně říct, baví mě obojí, protože se to skvěle propojuje. Z restaurování mám velký respekt. Jsem ráda, že můžu být díly obklopena každý den, navíc v tak úžasných prostorách Fakulty restaurování. Když na fakultu přijede návštěva nebo o prohlídku projeví zájem veřejnost, ráda se toho ujímám a seznamuji je s tím, co se za dveřmi fakulty nalézá. Na katedře humanitních věd se navíc cítím jako doma.

MgA. Mgr. Věra Sejkorová Kašparová vystudovala Restaurování a konzervace uměleckých děl na papíru a souvisejících materiálech, Restaurování a konzervace děl knižní kultury na Fakultě restaurování a Dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě. Od roku 2022 působí na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice jako asistent v Ateliéru restaurování uměleckých děl na papírové a plátěné podložce a od dubna už pouze na Katedře humanitních věd, kde se zabývá křesťanskou ikonografií a barokním uměním v Čechách. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Věry Sejkorové Kašparové
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Cestování má v genech. Její prapředek byl údajně potulným rytířem, který to dotáhl až do Skotska. Když se jednou při práci v HR rozpovídala o svých cestách, o tom, že fotí a maluje, reakce kolegy ji přiměla ke změně: „Úplně záříš, když o tom vyprávíš. Můžeš mi říct, proč sedíš v kanceláři?“ A tak dala výpověď a naplánovala svoji první velkou pěší cestu – 840 kilometrů skrz španělské Pyreneje. 

Vloni zvládla s parťačkou jako první projít zatím neobjevený 1330 kilometrů dlouhý trail přes Tádžikistán. Tahle cestovatelka, fotografka, malířka, vypravěčka příběhů a koučka je zkrátka živel. Energetická smršť. Dobrodružná duše s otevřeným srdcem. Martina Merisi díky cestování objevila sama sebe a ostatní k tomu motivuje svými přednáškami i knihou Duše na cestách. 

Proč vyrážíte na cesty, co vám to dává?

Ráda říkám, že cesta je pro mě trenažér života. V hlavě jsem vždycky mívala spoustu strachů. Když jsem začala cestovat, postupně se rozpouštěly. Dostala jsem se do tolika náročných situací a vždycky jsem si dokázala poradit. Naučila jsem se postavit sama za sebe. Díky cestám jsem získala sebedůvěru a lidsky jsem vyrostla. Objevila jsem v sobě sílu i schopnosti, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Za nejcennější považuju setkávání s lidmi – ať už to bylo kdekoliv. Pokaždé jsem si totiž uvědomila, jak moc máme společného, bez ohledu na to, v jaké části světa žijeme. Lidskost je univerzální jazyk. A to, co nás spojuje, spolehlivě překoná to, co nás rozděluje. A kvůli tomu všemu vybízím lidi k cestování. Je to totiž ten nejlepší seberozvojový nástroj. V momentě, kdy skočíte rovnýma nohama s báglem na zádech třeba na Stezku Českem nebo na jiný trail, stoprocentně zažijete něco, co vás konfrontuje s představami o sobě samých. Musíte jim čelit a z průšvihů vyjdete silnější. 

Jaká cesta pro vás byla nejdůležitější?

Každá z mých cest pro mě byla důležitá jiným způsobem. Myslím, že z hlediska osobního růstu byly zásadní právě Pyreneje. Abych mohla odjet, musela jsem dát výpověď z práce, což byl do té doby můj největší strašák. Vnímala jsem to jako ztrátu jistoty, a to mě paralyzovalo celé roky. Ale pak už jsem cítila, že ten krok prostě musím udělat, jinak bych toho mohla celý život litovat. Cesta Pyrenejemi mi ukázala, co všechno jsem schopná zvládnout. A tím nemyslím jen na trailu, ale i v životě. Na každé cestě jsem potkala lidi, s nimiž mě dodnes pojí hluboká přátelství. Hodně důležitá pro mě byla třeba Sicílie – tam jsem dotahovala graficky svoji knihu Duše na cestách a přišlo ke mně další uvědomění. Často máme tendenci myslet si, že je pro nás vhodná jen jedna cesta, jeden obor, jedna věc, ale právě na Sicílii mi došlo, že jsem schopná se odstěhovat kamkoliv a začít od nuly i bez znalosti jazyka. Člověk je vážně neuvěřitelně univerzální a přizpůsobivý tvor, který se dokáže naučit téměř cokoliv. A mě ohromně baví zjišťovat, kým vším můžu být, když změním kulisy, ve kterých žiju. V každé nové zemi a s každým novým jazykem, který se učím, objevuju nové stránky sebe sama. Kde je napsáno, že doma musí být jen na jednom místě? Že musíme dělat jednu věc celý život? 

Co člověka k takovým cestám motivuje?

Někdo cestuje proto, že si chce odpočinout od toho, co má doma. Jiní utíkají, protože mají bolavé srdce, někteří jsou rozložení z těžkého vztahu, mají pocit, že jim ujel vlak, že jsou staří a potřebují si spoustu věcí rozmyslet nebo si jen splnit sen. Důvody, proč sbalit batoh a vyrazit na cestu, jsou různé, a mnohdy i velmi prozaické. A tak jsem třeba potkala člověka, kterému zemřelo dítě a potřeboval se z toho vychodit, aby se doma nezbláznil. Nebo holky, které chtěly díky chození zhubnout. Většinou ale lidé vyrážejí proto, že chtějí něco zažít. Je to pro ně dobrodružství. A stejně to mám i já. Pro mě každá cesta začíná tím, že za sebou zavřu dveře od bytu – od té chvíle už se všechno počítá. Většinou mám jen hrubou představu o tom, kam mám namířeno. Plány jsou od toho, aby se měnily, život je od toho, aby se žil. 

Martina Merisi vystudovala kulturní dějiny a genderová studia na Fakultě filozofické, ale láska k životu a lidem ji zavedla do oblasti HR a well-beingu. Smysl jí dává propojování outdooru s osobním rozvojem. Maluje a vypráví příběhy. Cestování je pro ni stejně důležité jako dýchání. Přináší jí opojný pocit svobody a možnost objevovat – nové obzory, kultury i sebe sama.

Co Martinu Merisi táhlo do Tádžikistánu a jak se plánuje takový trail? Odpovědi dostanete v podcastu UPCE On Air. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Martiny Merisi, Adrián Zeiner
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

V osadě Polom u Trhové Kamenice najdeme památku, která to už mohla mít za sebou. Chopili se jí ale dobrovolníci a udržují ji při životě.

Kostel svaté Kunhuty koupili za symbolickou cenu v roce 2007. „Přivedl mě k tomu můj profesní zájem. Tehdejší vikariátní technik mě požádal, abych posoudil hodnotu krovu. Při tom jsem se dozvěděl, že církev na to nemá žádné peníze. Že tam nikdo do kostela nechodí a ani v budoucnu chodit nebude. Byl to opuštěný kostel, kterému hrozilo zřícení. Zmobilizoval jsem své přátele, kteří kostel díky tomu, že to je skutečně romantické místo, dobře znali. Vytvořili jsme občanské sdružení a začali jsme se o kostel starat,“ popisuje historik František Václavík.

Start nahoře

Církev chtěla z kostela kapličku. „Měl tam zůstat jenom presbytář, který je polokruhově zakončený. Loď, tedy obdélná část kostela, by pravděpodobně spadla a nemusela by se opravovat. Do kostela pršelo, byla tam obrovská díra už snad několik desítek let. Šindelová střecha pokrytá starou břidlicí vůbec nedržela. Jenom proto, že tam byla instalovaná taková stájová klenba do traverz, což je technický zázrak konce 19. století, kostel nespadnul. Tohle byla jeho záchrana, že mu tou dobou pořídili takový strop.“

A Václavík pokračuje: „Podařilo se nám opravit střechu. Obnovili jsme celý krov. Snažili jsme se obnovovat co nejblíž původním technologiím. Díky pochopení tesařů jsme mohli krov částečně zachovat a částečně doplnit replikami, dřevěnými spoji a pořídili jsme na to bednění s kvalitní břidlicí. Začali jsme opravovat taky hřbitovní zeď, která kostelík obklopuje.“

Tahle úprava ale nejspíš bude mít svou stopku. „Když opravujete památku, tak ji většinou chcete opravit do finálního stavu. Má krásnou omítku a je natřená nádhernými barvami. To už my asi nebudeme dělat. Zjistili jsme, že by se nám tam už nelíbilo. Ztratilo by to část genia loci. Důležité je kostel udržovat péčí o střechu a další části.“

Peníze a motiv

A teď praktické otázky. Kde na to berou? „Nejdřív jsme využívali velké fondy ministerstva kultury, Pardubického kraje a dalších institucí. Dostávali jsme i dary od soukromých osob. Nejpodstatnější je dobrovolnická práce, která se penězi nedá vyčíslit. Přitom se na ni zapomíná.“

Proč to dělají? „To místo je silné, v komunitě se cítíme dobře a je to radost. Není v tom žádný spasitelský záměr. Nám je prostě dobře pospolu tam.“

Občas v kostelíku pořádají koncerty, divadelní představení, aby ho zpřístupnili veřejnosti. Ale podle Václavíka netouží po davech turistů. „Turismus pomalu zaplňuje nejenom naše zámky a historická centra, ale hýbe celým světem. Jde o overturismus. Lidé jsou bohatí a čas tráví cestováním. Je to sport a průmysl, který začíná ničit prostředí. Rádi bychom to tedy udrželi v takovém klidném režimu. Aby k nám jezdili lidé, kteří spočinou, nenechají tam nepořádek, jsou ohleduplní ke svému okolí a jsou citliví k tomu, co vidí.“

Nechte se pozvat na nejbližší akci. Poslechněte si celý rozhovor. Dozvíte se i to, co se v příbězích kostelů historicky opakuje.

Rozhovor je se souhlasem převzatý z Českého rozhlasu Pardubice.
Autor: Jakub Malý, Foto: František Guttenberg, Mapy.com