Téměř 700  studentů, zaměstnanců, ale také občanů Pardubic využilo nabídku očkování proti covidu-19. Možnost využili také pardubičtí středoškoláci. Nechali se naočkovat přímo v univerzitním kampusu. Vysoká škola opakovaně poskytla zdravotníkům zázemí ve vestibulu Fakulty chemicko-technologické. „Uvědomujeme si, že očkování představuje nejúčinnější cestu, jak chránit zdraví a životy nás všech a zároveň umožňuje plnohodnotné vzdělávání,“ uvedla prorektorka pro vnější vztahy Andrea Koblížková.

Očkovací kamion bude přistavený znovu v úterý 30. 11. a ve středu 1. 12., v pátek 10. 12. a  v středu 15. 12. 2021 od 9 do minimálně 17 hodin na stejném místě v kampusu. 

Mluví se o něm jako o velkém talentu, jehož čas ještě přijde. S devíti vstřelenými brankami patří k nejlepším střelcům nejvyšší fotbalové soutěže uplynulé sezony. Hráčské zkušenosti navíc předává jako trenér desetiletým klukům. Prvoligový hráč FK Pardubice David Huf (22) studuje na Fakultě ekonomicko­-správní Univerzity Pardubice.

Davide, kdo vás přivedl k fotbalu?

Už od dětství mám ke sportu blízko, protože oba moji rodiče byli a jsou minimálně rekreační sportovci. Máma hrála volejbal a táta fotbal. K fotbalu mě přivedl táta, který mě učil kopat do míče ještě předtím, než jsem uměl pořádně chodit. Pod ním jsem vyrůstal v přípravce v Jevíčku. Táta i máma sledují každý zápas v televizi, máma teda jen ty, kde mě může vidět, jinak ji fotbal moc nebere. To táta je fotbalový fanatik, kouká každý týden na spoustu zápasů a o víkendech, když se může na hřiště, tak dělá hlavního pořadatele na hřišti u nás v Jevíčku.

Kam jste se posunul z malého moravského města?

Hrál jsem v Moravské Třebové a ve Svitavách. Na oba tyto kluby rád vzpomínám. Ze Svitav jsem potom přestoupil do Pardubic. Začal jsem tady hrát ve 14 letech ještě za starší žáky. Od té doby hraji fotbal a studuji v Pardubicích.

Na podzim jste nastupoval na hřiště jako náhradník, ale dokázal jste se prosadit a dát o sobě vědět. Také v jarní části soutěže jste byl na hřišti hodně vidět. Jaké jsou vaše priority?

Snažím se být pokaždé nejlepší verzí sebe sama. Chci být ve fotbale skvělý, jelikož mě už odmalička naplňuje a je to něco, co mě neustále baví. Proto chci odvádět na hřišti nejlepší výkony a uvidíme, na co to bude stačit.

Konečné 7. místo v tabulce nejvyšší fotbalové soutěže. Jaké hodnocení si pardubický A tým po 34 odehraných kolech v uplynulé sezoně zaslouží?

Myslím si, že jsme dosáhli velkého úspěchu v naší první sezoně po návratu do nejvyšší fotbalové soutěže. Spousta lidí čekalo, že hned po první sezoně spadneme, že se neudržíme. Mě tento výsledek ale tolik nepřekvapuje, už před sezonou bych klidně řekl, že se můžeme umístit někde kolem středu tabulky (ligu tvoří 18 týmů – pozn. red.). Přesto výsledek je asi i nad mé očekávání.

V sezoně 2019/2020 jste měl vážné zranění kolene, které vás na rok vyřadilo z fotbalových soutěží. Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

Těsně po operaci a pár dní po ní, kdy jsem nemohl chodit a byl jsem i v některých činnostech odkázaný na blízké, kteří mi museli občas pomáhat třeba do sprchy, jsem měl spoustu času přemýšlet. Říkal jsem si, jestli mi tohle za to stojí. Ovšem tyhle myšlenky brzo přešly a já si uvědomil, proč od dětství fotbal hraju. Protože ho miluju a naplňuje mě tak jako nic jiného. Takže jsem byl brzo odhodlaný k dlouhé cestě zpět na hřiště.

Věnoval jste se během rekonvalescence více studiu?

Je pravda, že jsem na studium měl o něco více času než při normálním vytížení na hřišti, takže jsem tomu dal asi opravdu víc.

Měl jste při návratu na hřiště zranění v hlavě? Nebo jste se soustředil maximálně na hru a výkon?

Nějakou dobu trvalo, než jsem si zase zvykl na hraní na hřišti, na souboje a vše, co fotbal obnáší. Začátky nebyly nejlehčí, ale postupem času jsem dostával zpět ztracené sebevědomí a cítil, jak koleno sílí a že by mělo vydržet plnou zátěž. Nedá se vše shrnout do jednoho zápasu, byl to dlouhodobý proces návratu na hřiště.

Jaká byla po zranění motivace vrátit se?

Motivace byla obrovská, fotbal mi ke konci zranění už opravdu chyběl a navíc Pardubice postoupily do 1. ligy, tak se ještě zvýšila.

Neměl jste i takové myšlenky, že se k fotbalu nevrátíte?

Jasně, i taková myšlenka mi párkrát hlavou proletěla, ale rychle jsem ji zase zavrhnul.

Nucená pauza, následně návrat na hřiště a tvrdá dřina. V sezoně 2020/2021 jste patřil k nejlepším střelcům ligy. To vás muselo nakopnout. Je to tak?

Je to pro mě taková odměna za práci, kterou odvádím na trénincích i mimo ně. A samozřejmě, když se to pak takto vrací, nabudí vás to ještě víc k další poctivé práci.

S devíti brankami jste dokonce kanonýrem FK Pardubice. Byl nejdůležitější gól v kariéře ten proti Sigmě Olomouc, který jste dal v nastavení?

Ani bych neřekl, že to byl můj nejdůležitější, ten jsem podle mě ještě nevstřelil. Na druhou stranu je pro mě důležitý každý vstřelený gól.

Dostal jste se mezi náhradníky na Euro do 21 let. Je to zatím ve vaší kariéře největší posun a nabídka od  nároďáku?

Na Euro U21 jsem chtěl jet, bohužel to nevyšlo. Respektuji rozhodnutí trenéra.

Studoval jste sportovní gymnázium. Proč jste se rozhodl jít studovat na Fakultu ekonomicko-správní?

Chtěl jsem pokračovat ve studiu, kde bych se mohl dál věnovat sportu. Jako nejvhodnější mi přišla právě Univerzita Pardubice a Fakulta ekonomicko-správní. Vybral jsem si obor Ekonomika a management.

Online výuka vám v posledním roce vyhovovala. Nemrzelo vás, že se nepotkáváte se spolužáky?

To mě samozřejmě trochu mrzelo, ale s některými kamarády jsem se vídal i tak.

Jak jste skloubil fotbal se studiem?

Všechno jde, když se chce. Jako fotbalista jsem sice 6 dní v týdnu na hřišti, ale vždy jen 2–3 hodiny a zbytek dne mám volno. Ten čas se dá tedy využít nejen ke studiu.

Co vám dělalo ve škole největší problém?

Asi psaní seminárních prací. Nebyl jsem na to ze střední školy zvyklý a psaní dlouhých esejí o vybraném tématu není můj šálek kávy.

Sám vlastníte trenérskou licenci a trénujete mládež. Jste tedy stále na hřišti, a to několikrát denně. Vidíte v mládežnickém týmu už teď nějaký talent?

Já trénuji děti ve věku kolem 10 let a odhadnout u nich konkrétní talent je opravdu těžké. Je tam určitě spousta šikovných kluků, ale v růstu hráče hraje roli mnohem více faktorů než pouze talent.

Máte nějaký fotbalový vzor?

Samozřejmě se inspiruji řadou skvělých hráčů, kteří hrají na té nejvyšší úrovni, ale i těmi, kteří hrají se mnou v týmu. Je to především proto, že každý má něco, co může ostatním předat, nějakou schopnost, dovednost či zkušenost. Konkrétní vzor teď již asi nemám, dříve to byl Didier Drogba z Chelsea. Jsem fanoušek Chelsea a on byl útočník, který hrál skvěle a dával spoustu gólů.

Vraťme se v poslední otázce do Pardubic. Určitě jste zaznamenal, že zastupitelstvo Pardubic schválilo rekonstrukci fotbalového stadionu. Je to pro vás motivace a těšíte se, že si na něm zahrajete?

Všichni v klubu jsme rádi, že u nás proběhne dlouho očekávaná rekonstrukce letního stadionu. Motivuje nás to i proto, že když už to teď schválili, tak můžeme zůstat v první lize i pro příští sezony. Pokud na to budeme mít výkonnostně… a já věřím, že ano.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Na 250 běžců, desítky cyklistů a sportovců s koloběžkami se o víkendu postavilo na start akce Běh Univerzity Pardubice. Podpořit domácí hospicovou péči Oblastní charity Pardubice se rozhodli studenti, akademici i zaměstnanci Univerzity Pardubice a vyzvali k tomu také obyvatele Pardubic. Pro dobrou věc vybrali přes 11 tisíc korun.

Namalovala stovky obrazů s vlky a některé z nich vystavuje v přírodě. V lese je vidí nejen lidé, ale i divoká zvěř. Lenka Černota je absolventkou Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a na studium má ty nejlepší vzpomínky. „Bylo to báječné období. Osvojila jsem si základní malířské a restaurátorské techniky a postupy, kterých využívám dodnes,“ říká umělkyně.

Vlci, to je téma, které prochází celou vaší tvorbou. Má být tajemná?

Někomu to tak může připadat, ale já ji tajemnou nedělám. Maluju to, co žiju.

V antice byl vlk jedním ze symbolů boha Apollona. Nejznámější kapitolská vlčice vychovávala Romula a Rema, zakladatele Říma. Ve středověku byl vnímán jako démon, který na sebe bere i podobu čarodějnice. Jakou symboliku má vlk ve vaší tvorbě?

Pro mě je symbol vlka zdroj. Baví mě, dává, inspiruje, irituje, chrání mě. Zdroj souboru nehmotných vjemů, ze kterého si člověk vybírá nebo čerpá.

Malujete i něco jiného?

Vlci posledních deseti let moji tvorbu zaštítili, ale nejsou jediným zdrojem. Mám vícero témat, která vychází z okamžitých vjemů, situací, ročního období.

Zajímám se o původ a vliv na selekci zobrazovaného, tedy na základě čeho vybíráme a zhmotňujeme nehmotné informace, a především o samotný proces zobrazování. Co je malba schopna zprostředkovat a do jaké míry. Jaký je to nosič. Co dovolí barevnost, jak se zapisuje proces v povrchu a uvnitř malby, kde je hranice malby.

Jste absolventkou Fakulty restaurování. To je vlastně taková rodinná škola. Co se vám z Litomyšle, kde fakulta sídlí, vybaví?

Litomyšl vnímám jako výjimečné místo. Na fakultu jsem nastoupila hned po gymnáziu a patřila jsem mezi nejmladší v ročníku. Byla to má první vysoká škola a dala mi živý základ. Skvělý punk, výjimeční lidé, pedagogové, město. Zažila jsem éru, kdy jsme na Piaristické koleji topili v kamnech a celé prázdniny jsme měli povinné praxe. Bylo to báječné období. V ateliéru nástěnné malby a sgrafita jsem si osvojila základní malířské a restaurátorské techniky a postupy, kterých využívám dodnes. V ročníku nás bylo dvanáct, navzájem jsme si pomáhali a učili jsme se od sebe. Spolužáci jsou dodnes mí nejlepší přátelé.

Studovala jste také v Polsku. Co jste se naučila?

Polsky malovat, mluvit a myslet. Krakov a ASP v Krakově patří do období plného experimentů v malbě, sochařině a grafice.

Loni v srpnu jste měla velkou výstavu v pražské holešovické Bold Gallery s názvem Vlčina. Jaký jste z ní měla pocit?

Především mi přinesla novou zkušenost. Možnost vidět svá velkoformátová plátna pohromadě v jiných souvislostech, než do kterých jsem je stavěla já sama. Byla tam interakce diváků. Jsem velmi vděčná panu Oldřichu Hejtmánkovi a všem lidem z Bold Gallery, panu kurátoru Radku Wohlmuthovi, že mi to umožnili. Výstava mi poskytla odstup od obrazů, jak fyzický, tak i mentální.

Čím malujete?

Převládá klasická olejomalba. Oleje mají svoji vlastní hlubokou barevnost, vůni, hutnost, váhu, fyzickou váhu barvy na plátně, která pulzuje. Na některých obrazech to kombinuji i s jinými médii, zaleží na konkrétním obraze, co má ukázat.

Existuje autor, který by vaši tvorbu inspiroval?

Já se nikdy nechtěla někým inspirovat, rovněž jsem nikdy nestudovala žádného autora detailně. Samozřejmě se mi líbí spousta umělců, jak starých, tak současných. Nežijeme v izolaci, informace a vjemy jsou kolem nás, a to já všechno vnímám. Mám barevnou paměť. Vizuální vzpomínka toho, co jsem viděla nebo se mi líbilo, se občas objeví v tom, co dělám, ale mnou přetráveno do jiné formy.

Když mluvíte o těch barvách… Jste držitelkou patentu. Jakého?

Jedná se o způsob přípravy pigmentu z odpadního materiálu při zpracování bauxitové rudy. Získala jsem pigment, který má dobré optické vlastnosti a stálost.

Zajímavé také je, že svá díla necháváte vystavená v přírodě. Co se s nimi děje, vidíte prostřednictvím fotopastí. Viděla jste u fotopastí vlky?

Vlci jsou na každém snímku.

Viděla jsem u nich divoká prasata, jelení a srnčí zvěř, spoustu lesního ptactva, kuny, lišky, zajíce a také lidi. Teď mám nově past umístěnou v oblasti Svitavska, a tam jsou častými návštěvníky jeleni a laně siky japonského, lišky, mufloni a srnčí zvěř.

Kolik těchto zvířat (vlků) jste už namalovala?

Nemám to spočítané. Víc než sto, méně než tisíc.

A kolik jste jich viděla?

Měně než tisíc, více než dva. 

Pocházíte z myslivecké rodiny. Tatínek byl hajný?

Nikoli. Dědeček, pradědeček a prapradědeček byli lesníci. Tatínek je lovec.

V době, kdy umění nemá své diváky, čemu se věnujete?

Maluji stále. Moje obrazy mají diváky i nadále, zvířecí i lidské.

Učíte?

Já se pořád učím. Vedu v Praze nárazové workshopy – Jamming. Jedná se jednodenní víkendové kurzy pro Ateliér radostné tvorby, který pracuje s handicapovanými umělci a veřejností. Online kurzy nepořádám.

Máte raději zvířata než lidi?

Obojí si zaslouží lásku.

Lenka Černota (1985)

Narodila se v Mělníku. Je absolventkou několika vysokých škol. V letech 2004 – 2008 studovala v ateliéru nástěnné malby a sgrafita na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice (BcA.). Inženýrský titul získala na Hornicko-geologické fakultě VŠB – Technické univerzitě Ostrava, kde také v roce 2014 dokončila doktorské studium. V letech 2009-2011 pobývala v Krakově na Akademii výtvarných umění a odtud se přesunula do Prahy, kde v roce 2015 úspěšně ukončila studium na Akademii výtvarných umění (MgA.).

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

V příloze naleznete přijatá usnesení 162. zasedání Pléna České konference rektorů.

162. zasedání Pléna ČKR se konalo ve čtvrtek dne 8. října 2021 v Mladé Boleslavi.

Putovní výstava „Jsem sestra“ od světoznámého fotografa profesora Jindřicha Štreita je k vidění na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice.

Výstava je součástí kampaně Nursing now, která si dává za cíl posílit postavení všeobecných sester a porodních asistentek. Vernisáž výstavy byla spojena s křestem katalogu a potrvá až do 8. října.

OZNÁMENÍ

o konání

11. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice
ve funkčním období 2020 - 2023,

které se uskuteční v úterý 12. října 2021 od 14:00 hodin
v zasedací místnosti rektorátu, Studentská 95 (ZAS4NP)

Program zasedání:

1. Schválení skrutátorů zasedání.
2. Schválení programu zasedání.
3. Informace o činnosti volební komise a předsednictva AS UPCE.
4. Volba kandidáta na funkci rektora.
5. Přestávka.
6. Vyhlášení doplňujících voleb do AS UPCE ve volebním celku FZS a FEI.
7. Různé.

V Pardubicích dne 4. října 2021

Ing. Petr Bělina, Ph.D.
předseda AS UPCE

Velká studentská akce Příliv obsadila po dvouleté pauze opět kampus Univerzity Pardubice. Tisíce studentů prvních i druhých ročníků, kteří pravou atmosféru vysoké školy kvůli pandemii nezažili, měli možnost poznat univerzitními spolky, získat informace o zahraničních studijních pobytech, užít si sportovní i výtvarné aktivity. Ale také poslechnout si univerzitní soubory nebo kapely.

Vysokoškolákům zahrál písničkář Jakub Ondra a rovněž skupina Vypsaná fixa, která kdysi začínala zkoušet právě na kolejích pardubické vysoké školy. Nový akademický rok začal v tomto týdnu na všech sedmi fakultách Univerzity Pardubice. Nově letos nastoupilo asi 3 tisíce studentů.

Slavnostního odhalení se po více než ročním odkladu dočkala socha chemika před Fakultou chemicko-technologickou. Plastika vědce se po 40 letech odstěhovala z centra Pardubic před nejstarší fakultu Univerzity Pardubice. Umělecké dílo získala Fakulta chemicko-technologická, která si připomíná 70 let od zahájení vysokoškolského studia chemie v Pardubicích, od města darem.

„Darování díla vnímáme jako symbolické vyjádření spolupráce. Pardubice jsou městem chemie, kovová plastika Chemika je unikátním dílem tohoto druhu a ve městě zatím jediná. Proto je návaznost na vzdělávání v našem městě a regionu zřejmá,“ uvedl děkan Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice prof. Petr Kalenda.
Dílo, které vytvořil akademický sochař Luboš Moravec, nechala fakulta odborně zrestaurovat. Do útrob plastiky a podstavce vložila také vzkaz budoucím generacím studentů a vědců.

Podle pověsti byl vychováván svou babičkou svatou Ludmilou, dokázal zachovat suverenitu českého státu. Zavražděn byl ve Staré Boleslavi a po smrti začal být uctíván jako svatý pro svou zbožnost a posmrtné zázraky. Později se stal symbolem českého státu.

V některých kalendářích u data 28. září najdeme dva letopočty. A to 929 a 935. „My neznáme roční datum zavraždění svatého Václava a z legend, které se zachovaly, vyplývají dvě data. Ta způsobují dlouhý spor historiků, ke kterému roku se přiklonit. Ale řekněme, že z logiky událostí, tak ji chápeme dnes, tak se více přikláníme k roku 935,“ vysvětluje historik Martin Čapský.

Jaký byl Sv.Václav

„Byl takový, jakým ho chtěli legendisté mít. My těch zpráv o něm mále málo. Mluví se daleko častěji o jeho bratrovi Boleslavovi, než o Václavovi. To, z čeho čerpáme jsou legendy. Ty jsou psány pro publikum a to má svá očekávání. A tak je svatý Václav vždy trochu přizpůsobován tomu, co chtějí lidé slyšet. Jednou je knížetem míru, jindy spravedlivým soudcem a jindy člověkem, který se stal téměř mnichem,“ říká Martin Čapský.

Přesto existuje několik věcí, které o svatém Václavovi víme jistě: „Víme, že žil. Víme, že měl bratra Boleslava, který ho zavraždil ve Staré Boleslavi. Víme, že v té době probíhal dlouhý proces upevňování státnosti kmene Čechů, na kterém měl svatý Václav a později jeho bratr Boleslav velkou zásluhu. To všechno dokážeme z historických pramenů odvodit. Ale jaký byl svatý Václav jako člověk, to už je záležitost legendistů.“

Vysoký blonďák

Z ostatků svatého Václava, především z lebky dokázali antropologové zkoumáním zjistit mnoho dalších zajímavých faktů. „Víme, že měl poměrně úzký obličej, že lebka patřila vyššímu člověku. Ostatně Přemyslovci byli poměrně vysocí. Asi měl světlé vlasy na rozdíl od našich představ,“ říká Martin Čapský.

Svatý Václav je prvním svatořečeným českého původu: „Zasloužil si to za to, že se stal člověkem, který položil život za víru, takovým způsobem je představován. A byl to někdo, ke komu vzhlížel český národ jako ke svému ochránci a světci. A jestliže byl za života líčen jako člověk, který toužil po mnišství a chtěl se vzdát světských hodností. Tak postupně nabývá charakteru postavy, která je skutečně tím svatý knížetem, ochráncem české země.

28. září 935

To byl den, kdy byl svatý Václav zavražděn svým bratrem Boleslavem, který toužil po moci. „Víme, že svatý Václav přijel do Staré Boleslavi. Byl pozván na hostinu a oslavu. Po ní vstal brzy ráno a šel do kostela, jak bylo jeho dobrým zvykem. Zastihl ho Boleslav, který tasil meč a pokusil se ho seknout. Svatý Václav údajně částečně vykryl ránu, vyrval meč z rukou bratra, který ale přizval na pomoc své družiníky a ti Václava zavraždili přímo před branami kostela ve Staré Boleslavi. Svatý Václav odmítl použít meč proti Boleslavovi a prolít bratrovu krev,“ popisuje Martin Čapský.

Pro církev je 28. září dnem prvořadé důležitosti, protože svatý Václav je nejvýznamnějším světcem českých zemí. „Svatováclavské pouti byly ještě za první republiky obrovskou společenskou událostí, které se účastnily mnohatisícové davy. Dnes už je to trochu jiné, ale církev se ke svatému Václavovi, jako svému primárnímu českému světci obrací stále.“

Článek je převzatý z Českého rozhlasu Pardubice.