Přednáší, učí, leze po skalách, účastní se náročných zahraničních expedicí a na lyžích dokázal sjet i z šestitisícového vrcholu v Tádžikistánu. Libor Dušek (35) vystudoval na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice obor Sociální antropologie. Dnes pracuje jako etnolog muzea ve Vrchlabí a mimo jiné napsal scénář k dokumentu o českém horolezci Miroslavu Šmídovi. Ten nakonec i sám zrežíroval.

Co považujete za svůj největší úspěch ve své profesní kariéře?

V prvé řadě žádnou kariéru cíleně nebuduju. Mám to štěstí, že moje práce je mi koníčkem, tak v životě dělám v podstatě jen to, co mě baví. Mám radost z toho, že jsem zúročil svá bádání v horách Střední Asie v disertační práci, která vyšla knižně. V tuzemské etnologii se věnuji rozhovorům s krkonošskými pamětníky, kterých jsem již stovku publikoval časopisecky i knižně, a jsou na to velmi pozitivní ohlasy. Veřejnost výstupy mé práce zajímají, tak mě zvou na přednášky, besedy a tak dále. Snažím se i odborná témata zpracovat tak, aby byla přístupná nejen pro akademiky, ale i širší veřejnost.

Jsou věci, ze kterých máte určitě i velkou radost.

Abych nebyl falešně skromný, asi velkou radost mám z filmu o legendárním horolezci Mírovi Šmídovi. V dokumentu jsem propojil své zkušenosti antropologa s aktivitami, které mě momentálně nejvíc baví: horolezení a fotografie. V loňském roce jsme se s kamarádem vydali na nejvyšší vrchol jižního Pamíru a sjeli ho na lyžích. Štít Karla Marxe se nachází ve výšce 6723 metrů. Bylo to náročné, ale krásné.

Dostali jste dokonce ocenění.

Ano. Tento smělý počin Český horolezecký svaz ohodnotil čestným uznáním.

Zmínil jste, že děláte rozhovory s krkonošskými pamětníky. Brzy vyjde třetí pokračování příběhů rodáků v knize Krkonošští rodáci vzpomínají. S kým jste mluvil tentokrát?

Kniha opět nabízí pestrou mozaiku životních osudů a zkušeností pozoruhodných vypravěčů. Výběr tuctu pamětníků narozených ve 20. a 30. letech 20. století opět není náhodný a plynně navazuje na předchozí dvě souborná knižní vydání osudů horáků spjatých s Krkonošemi, jejich příbuzných a blízkých.

 Podle čeho pamětníky oslovujete?

Pamětníci a pamětnice jsou pečlivě vybráni tak, aby prostřednictvím jejich příběhů byli čtenáři seznámeni s historickým odkazem regionu a jeho přesahem do současnosti v celé jeho šíři. V příbězích se zrcadlí samorostlý naturel českých i německých horalů a především jejich přístup k období první republiky, 2. světové války, situace krátce po ní a období krátce po únoru 1948. Stejně jako v předchozích dílech se obsah knihy opět opírá o data mého etnologického výzkumu.

Takže jejich vyprávění je zcela autentické…

Výpovědi pamětníků jsou citlivě uspořádány a zpracovány tak, aby neovlivnily jejich vnitřní soudržnost, formální i obsahovou jedinečnost a interpretační autentičnost. Z toho důvodu je většinou značnou měrou zachován hovorový jazyk a regionální dialekt. Důležitým doplňkem textů je stránka vizuální, reprezentovaná bezmála stovkou dobových fotografií. 

Studoval jste na univerzitě v Pardubicích. Jaké jsou vaše vzpomínky?

Jsou v tom nejlepším světle. Bylo to z dnešního pohledu takřka až mýtické období, během něhož jsem navázal přátelství a kontakty s těmi správnými lidmi – spolužáky, pedagogy a jejich kumpány. S řadou z nich jsem v přátelském či profesním kontaktu doposud.

Samozřejmě to bylo období, kdy měl sice člověk nedostatek peněz, ale dostatek času – od půlky května do konce září jsem měl prakticky volno. Proto jsem hodně cestoval po východní i západní Evropě, zpravidla stopem, a poznával reálný život obyčejných lidí, což bylo pro mou profesi, kterou je sociální antropologie a etnologie do budoucna zcela zásadní. V neposlední řadě proběhl nespočet večírků, které, jak známo, též upevňují sociální vazby a užije se při nich spoustu legrace, ale i vášnivých debat se spolužáky. Naše hospodské řeči se z drtivé většiny točily okolo témat spojených se studiem antropologie, filozofie, historie, politiky a podobně.   

Připravila vás vysoká škola na pracovní život?

Do jisté míry určitě, rozhodně mi ukázala možnosti a směry, pomocí kterých je snadnější se v propletenci sociálně-historicko-politických a dalších vztahů orientovat. Prohloubila mé, sic už předtím zřejmě vrozené, kritické myšlení, prazákladní intelektuální instrument sociálního vědce.

Komplexní „manuál do života“ vám ale nedá ani rodina, ani třeba skautský oddíl, fotbalový mančaft nebo církevní spolek a podobně, ale konkrétní počínání je v průběhu plynutí vašeho života více či méně dynamické, to stejné platí i pro budoucí povolání, které se taky může měnit. Nutno uznat, že podstata mého sociálního a kulturního kapitálu pro profesi etnologa, kterou se teď živím, mi fakulta značnou měrou poskytla.

Chtěl byste něco vzkázat studentům?

Ať především myslí kriticky vlastní hlavou, cestují, mají oči otevřené, komunikují nejen s lidmi, s jejichž názory se shodují, ať nemají strach z neznámého, čtou v angličtině a dalších světových jazycích a ať se profilují na témata, která se jich dotýkají. Zkrátka, ať dělají to, co je baví. Nemá smysl vážněji dělat něco, do čeho nedáte kus sebe.

Vracíte se někdy do „města perníku“?

Jako kluka z Krkonoš mě zpočátku Pardubice mírně nudily, ale vše záhy napravil bohatý kulturní život a studentská komunita, takže mám Pardubice spojeny s tímto. Koncerty, výstavy a přednášky už dnes kvůli nedostatku času nestíhám, ale takřka každý rok se s „tvrdým jádrem“ scházíme v sobotu v předvánočním čase v hospodě Na Rychtě, kde je veselo a živo jako tenkrát, akorát už toho tolik nevydržíme a v neděli máme silnější kocovinu (smích).

Kdo je Libor Dušek

Libor Dušek studoval na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice bakalářský obor Sociální antropologie, pokračoval v navazujícím magisterském studiu ve stejném oboru. Během studia v Pardubicích absolvoval stáž na Kyrgyzské Národní Univerzitě v Biškeku. V doktorském studiu pokračoval na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 2016 tam získal titul Ph.D. Už v začátcích svého studia se začal věnovat výzkumné činnosti, navštívil například Tádžikistán, Kyrgyzstán, Uzbekistán či Afghánistán a Pákistán, kde zkoumal mimo jiné sociální strukturu, duchovní či hmotnou kulturu tamních etnik. Věnuje se ale také výzkumu mezi pamětníky v Krkonoších a blízkém Podkrkonoší. Výsledky svých výzkumů poté publikuje v odborné i populárně naučné podobě. Měl také několik výstav autorských fotografií a věnuje se pedagogické činnosti. Od dubna 2010 je etnologem v Krkonošském muzeu Správy KRNAP ve Vrchlabí. V roce 2018 vyjel na expedici Marx-Engels-Krakonoš. S kamarádem Zdeňkem Jiroušem jako první na světě sjeli na lyžích z nejvyššího bodu jižního Pamíru, ze štítu Karla Marxe v Tádžikistánu ve výšce 6723 metrů.

Univerzita Pardubice v rámci svého programu k 30. výročí sametové revoluce představila unikátní výstavu s názvem Za vaši a naši svobodu 1968-2018 o protestech proti okupaci Československa v roce 1968 ve státech komunistického bloku. Do Pardubic ji přivezla její patronka, místopředsedkyně Senátu Miluše Horská.

„Informace o tehdejších protestech se do našich médií po roce 68 samozřejmě nedostaly a musíme poděkovat současným badatelům, že našli prameny a archivy k těmto případům a také ještě některé žijící svědky a účastníky těchto statečných činů. Mnozí mladí lidé si dnes asi nedovedou představit, jak takové protesty jejím vrstevníkům změnily život a jak vysokou cenu za projevení svého postoje tenkrát zaplatili,“ komentoval výstavu předseda správní rady Univerzity Pardubice a 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.

Výstava byla vytvořena z dokumentů, fotografií a na základě autentických svědectví pamětníků, které pořídili v letech 2008 až 2018 Adam Hradilek, Petr Blažek, Štěpán Černoušek, Michaela Stoilova a další badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů. Popisuje osudy protestujících, jejich vzpomínky a kombinuje je s dokumenty ze sovětských, polských, maďarských, německých, bulharských a českých archivů bezpečnostních složek a osobních archivů.

 Výstava je putovní a byla představena například ve Washingtonu, Permu nebo v Kyjevě.

Ve foyeru Auly Arnošta z Pardubic bude výstava umístěna do 8. března.

Článek byl převzat z aktualit Pardubického kraje.

Richard Matula. Absolvent Historiografické specializace oboru Humanitních studií na Univerzitě Pardubice, vedoucí oddělení pro péči, ochranu a prezentaci sbírky muzea loutkářských kultur v chrudimi. Zabývá se českým loutkářstvím do roku 1948, především tradičními marionetáři a rodinným loutkovým divadlem.

Za americkými vojáky přijela do Koreje Marilyn Monroe, hrdinové první světové války museli být rádi i za Kašpárka se Škrholou. Na frontě, v zajateckých táborech i v lazaretech, tam všude zvedali morálku na mužstva čeští loutkáři. Působili na obou stranách barikády - v rakouskouherské armádě i v řadách československých legionářů. O tom, jak bylo pro vojáky divadlo důležité, jsme si povídali s Richardem Matulou, autorem výstavy Loutky na frontě, která je nyní k vidění v Chrudimi.

Je pravda, že měli čeští loutkoherci působící v italských legiích při jednom z představení v publiku čtyři tisícovky diváků?

Ano, Antonín, Matěj a Jindřich Kopečtí, prapravnuci slavného Matěje Kopeckého, na svazích Monte Altissima údajně hráli loutková představení pro tisíce svých spolubojovníků. Bratři Kopečtí získali oficiální podporu velitelů a jejich zahajovacího představení se zúčastnili i vysocí spojenečtí důstojníci.

Italská generalita byla prý zručností českých loutkářů unesena a jeden z důstojníků měl prohlásit: „Všichni Čechoslováci jsou inteligenti.“ Lze tedy říci, že nejen Masaryk s Benešem, ale i Kašpárek a spol. pomohli přesvědčit Spojence, že si Československo samostatnost zaslouží?

S notnou dávkou nadsázky ano. Češi a Slováci byli Spojenci považováni za dobré vojáky a vojenští loutkáři navíc udivovali svým uměním.

Proč právě loutky byly v armádě tak oblíbené?

Loutkové divadlo patřilo na počátku 20. století mezi velmi populární zábavu, kterou mohl s jistým talentem a dávkou nadšení provozovat leckdo. Výroba loutek, scény a poté i samotná produkce nebyly samozřejmě tak obtížné jako například u činohry. Jednodušší scény se daly připravit během několika málo minut a poté i stejně rychle sklidit.

Představa vojáků natěsnaných před pimprlovým divadélkem dnes vyvolává lehké pousmání. Nebyli původně skeptičtí i samotní loutkáři a velitelé?

Odpověď na tuto otázku snad nejlépe vystihují slova Váši Cimrmanna, který v rámci rakousko-uherské armády založil Společnost Alešova loutkového divadla při obvazišti 26. pěší střelecké divize: „Nejprve se říkalo, že pimprlata jsou pro děti a nemohou tudíž pobaviti vojáka. Pak, že nebude dostatek vhodného repertoiru pro dospělé apod. Zkrátka jako při všem bylo mnoho hlasů pro i proti. První vystoupení však rázem vše překonalo. Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati, až po čase staly se nám loutky životní potřebou.“ Loutkové divadlo bylo podobně jako další volnočasové aktivity krátkým únikem z reality. Produkce představovaly vítanou zábavu, ventil každodenních útrap a v neposlední řadě vytvářely i iluzivní návštěvu tisíce kilometrů vzdáleného domova.

Hrál se Jirásek nebo Faust, ale divadlo bylo určitě také dobrým nástrojem propagandy.

Přesně tak, podobně jako činohra i loutkové divadlo v rámci československých legií sloužilo také k těmto účelům. Hry jako Krvavý císař Vilém, Vilém a Franc Josef či další díla s vlasteneckým a protirakouským podtextem fungovaly jako určitá vzpruha a motivace v boji proti Rakousko-Uhersku a jeho spojencům.

Loutky působily i v domácím odboji. Podvratná hesla vykřikoval třeba Skupův plzeňský Revoluční Kašpárek.

Ano, po návratu z fronty - ještě v průběhu války - se Josef Skupa připojil k plzeňskému divadlu Feriálních osad, kde se jednou z jeho naplněných uměleckých představ stal právě Revoluční Kašpárek. Ten v oblíbených a hojně navštěvovaných politických kabaretech již od září 1918 dvakrát týdně pochovával rakouskouherského orla písní: „Dobrú noc, Rakousko, spi, jen spi. Nech sa ti snívajú c. k. sny. Sladce spi, dobrú noc, už se neprosíme o pomoc!“

Celkem odvážný počin na pracovníka vojenské cenzury. Jak se vůbec Skupa vyhnul frontě?

Částečně snad i díky loutkám. V čase, kdy se sestavovala marškumpanie mířící na frontu, zvrhl jeden z neopatrných kuchařů polní kuchyně Skupovi na nohu kotel horké kávy. Ten s tímto poraněním putoval na ošetřovnu, kde byl shodou náhod jedním z členů zdravotní komise také maďarský důstojník, pro jehož děti Skupa ochotně hrál maňáskové divadlo. Na jeho přímluvu byl přeložen k plzeňské cenzuře, kde přečkal zbytek války.

Co loutky a kulisy, přivezli si je vojáci na frontu z domova, nebo je vyráběli až na místě? Z jakých materiálů?

V případě, že si loutky vojáci nevzali na frontu s sebou nebo si je nepořídili o dovolenkách v zázemí, vyráběli si je takřka z čehokoli, co se naskytlo. Častým materiálem byly například brambory, dřevo, ale dochovaly se také plošné loutky J. M. Gottlieba, který je vyrobil z korespondenčních lístků maďarské polní pošty. Nejjednodušší na výrobu byly prstové loutky, spodové loutky či maňásci, ale vyráběly se i marionety.

Zmínil jste, že v italských legiích měli čeští loutkáři oficiální podporu velení. Jak to bylo v Rusku a ve Francii?

Na rozdíl od Itálie se ve Francii či v Rusku loutkářům žádné větší finanční nebo materiální podpory ze strany velení nedostávalo. Například v ruských legiích nebylo loutkové divadlo oproti činohře nikdy zařazeno pod takzvané divadelní komandy. Loutkáři byli odkázáni pouze sami na sebe a pomoc svých kamarádů ve zbrani.

V případě nouze největší se hrálo i bez loutek…

Ano, působí to sice poměrně úsměvně, ale bylo tomu tak. K realizaci takového představení bylo většinou zapotřebí tmy a nadaného loutkáře-vypravěče, který se změnou hlasů odříkával jednotlivé dialogy, popisoval jednotlivé scény a prostředí, v němž se děj odehrává. Přidával i drobné režijní poznámky, kterými tak dopomohl k celkové imaginaci divákůposluchačů. A tak tito loutkáři - řečeno s trochou nadsázky - položili základ pro vznik rozhlasových her.

Válka skončila, vojenské loutkoherce ale propagandisticky použilo i mladé Československo.

Ani po vítězném konci první světové války a návratu domů nemohla část legionářských vojsk odložit zbraně a byla povolána do bojů proti Polákům na Těšínsku a proti Maďarům na Slovensku. Polská i maďarská agrese se brzy staly minulostí, avšak dva z bratří Kopeckých na Slovensku ještě setrvali a dle rozkazu brázdili slovenský venkov se svým loutkovým divadlem. Tím měli podpořit především československé národní uvědomení jako odpověď na pokračující maďarskou agitaci.

Přes všechny hrůzy války, nezastesklo se čas od času loutkohercům v dobách mírových po elektrizující atmosféře válečných představení?

Ano, dle slov samotných účastníků, kteří s jistým časovým odstupem a nostalgií vzpomínali na své produkce na frontě, patřily tyto mezi ty nejvzácnější a nejúspěšnější. Bylo to jistě dáno silou okamžiku, vážnou a obtížnou dobou. Myslím ale, že většina z nich by loutkaření v době míru již za válečnou scénu neměnila.

Loutky na frontě

Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati. Po čase staly se nám loutky životní potřebou. Loutky na frontě výstava chrudimského muzea vznikla u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatného československa. V rámci oslav se v minulém roce ve spolupráci s československou obcí legionářskou uskutečnila i série více než sedmdesáti loutkových představení hry zkáza tvrdého meče v legiovlaku. Samotná expozice představuje například unikátní marionety italských legionářů bratrů kopeckých, plošné loutky j. M. Gottlieba či revolučního kašpárka josefa skupy.

Foto: Nový Prostor

Rozhovor byl převzat z časopisu Nový Prostor.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Na Univerzitě Pardubice začala výstava o protestech proti okupaci Československa v roce 1968, ve státech komunistického bloku. Má název Za Naši a vaši svobodu 1968 až 2018. Výstava popisuje náladu, která panovala před 50 lety v zemích Varšavské smlouvy a zároveň představuje krátké životopisné medailonky lidí, jejichž osud byl poznamenán represivním systémem. Důvodem pro jejich pronásledování bylo často jen veřejné odsouzení sovětské invaze do Československa. Jednoho z autorů výstavy Adama Hradílka z Ústavu pro studium totalitních režimů jsem se zeptala, jak je expozice koncipovaná.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav pro studium totalitních režimů od roku 2018 sbírá příběhy, osudy lidí, kteří se zúčastnili těchto protestů a vlastně se snažíme i každý rok pozvat někoho z těchto lidí. A získáváme od nich fotografie, rozhovory, dokonce se nám daří i z archivu bezpečnostních složek těch, kterých zemí získávat doklady o jejich represí a tak. Na základě těchto materiálů byla sestavena i tato výstava.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A platí, že ve všech těch zemích Varšavské smlouvy, které se vlastně podíleli na okupaci Československa v roce 1968, takže ty protesty probíhaly a řádově kolik lidí se jich zhruba účastnilo?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, ty protesty se skutečně odehrály ve všech těch zemích, které se invaze zúčastnily. Bylo to od jednotlivců přes stovky až tisíce lidí třeba ve východním Německu, například v Sovětském svazu. Většina posluchačů asi bude znát osudy těch osmi statečných, kteří protestovali na Rudém náměstí. Ale v celém Sovětském svazu došlo ke stovkám případů protestů a některé z nich se vlastně až teprve teď například z ukrajinských archivů KGB vynořují v posledním roce jsme získali několik spisů, které byly vedeny KGB na Ukrajince, kteří protestovali proti okupaci v tom roce 1968.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Tak to je velmi zajímavé. Co jste z těch spisů KGB zjistili.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jednak u těch lidí, kteří již nejsou na živu, tak vůbec se dozvíme o tom proč třeba protestovali, protože tam jsou výslechové protokoly, jsou tam často i fotografie z rekonstrukcí těch míst, kde k těm protestům došlo, protože ten způsob toho protestu byl velice široký od vylepování letáků přes otevřený dopis, vystoupení na stranické schůzi, ale samozřejmě máme i případy sebeupálení, ke kterým došlo třeba například v Polsku i na Ukrajině ještě před Palachovým činem, což je zajímavé, ale i poté, co se Jan Palach sebeupálil v lednu 1969, tak i vlastně v návaznosti na jeho čin, došlo k dalším takovýmto aktům protestu v těch zemích Varšavské smlouvy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste také zmínil represe. Víme, že těch osm statečných bylo perzekuováno v Rusku, tam bylo vězení nebo psychiatrie a tak dále, jak to vypadalo v těch jiných zemích, obdobně?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Bylo to obdobné. Ty represe byly vázány asi na závažnost toho činu. Když někdo vystoupil na univerzitě, tak například za to byl vyloučen ze studií. Někdo ztratil zaměstnání kvůli jeho vyjádření protestů a někdo skutečně skončil například jako Johana Holander, studentka z Krakova, vylepila plakát proti okupaci Československa a byla několik měsíců vězněna.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

V názvu je období let 1968 až 2018. Přibližuje tedy ta výstava i jiná období než stěžejní události roku 1968 nebo řekněme úplně těch nejbližších poté.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, protože my vyhledáváme ty jednotlivé účastníky protestů, tak se nezajímáme pouze o ten jeden jediný akt solidarity s naší zemí, ale i o jejich celý život, který je často velice pestrý a velice často tito lidé zůstali angažováni i v tom pozdějším věku i po propuštění ze vězení a tak dále, například Mustafa Džamilev, člověk, který vlastně hájil právě krymských Tatarů od 60 let až po ta 90. léta, tak toho jeho osudu se dotýkáme, například i okupace Krymu a jeho vlastně opětovnému zápasu za svobodu krymských Tatarů.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste dnes na výstavě v Pardubicích, ale v České republice měla výstava premiéru v rámci akcí připomínajících výročí událostí srpna 1968. Jak velký byl o ni zájem právě v Praze?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

V Praze byla tato výstava vystaveny ve skautském institutu na Staroměstském náměstí, což je velice živoucí příjemné místo, které navštěvuje mnoho mladých lidí, samotná ta vernisáž byla velice pěkná, veliká právě z toho důvodu, že se jí zúčastnili někteří z těch protestujících, kteří přijeli na 50. výročí okupace do Prahy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A tady ještě musím zmínit i světové souvislosti, protože anglická verze výstavy byla loni na jaře uvedena ve Washingtonu v létě pak v Torontu, tak jaké jste zaznamenaly ohlasy na americkém kontinentu a ze Spojených států?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Tak já jsem měl čest otevřít tu výstavu i ve Washingtonu právě i za účasti Pavla Litvinova, jednoho z těch osmi statečných z Moskvy. Ten zájem byl veliký. Výstava byla plánovaná, že bude vystavena měsíc, nakonec byla prodloužena ještě o jeden měsíc a zároveň byla vystavena v evropské misi ve Washingtonu, také velice frekventované místo a ty ohlasy byly úžasné.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A co ohlasy v Rusku, protože i ruská verze výstavy byla k vidění v moskevském Sacharovově centru. Přeci jen víme, že v ruských oficiálních médiích ten obraz 68 a okupace není tak shodný jako u nás.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Zase, ta výstava byla přijata velice dobře, ale samozřejmě je otázka, koho ta výstava zajímá. Ona byla vystavena v Sacharovově centru, které navštěvují lidé, kteří se zajímají o historii, zajímají se o dění kolem sebe, zajímají se o lidská práva. A těch lidí, kteří jsou tímto způsobem aktivně orientovaní, samozřejmě asi není tolik jako jinde ve světě, ale ten zájem byl, ta výstava je putovní v Ruské federaci, byla již vystaveny v Permu, poputuje do Petrohradu.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A nebyl žádný problém s tou výstavou?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Určitě ne. S tou výstavou problém nebyl. Došlo k určitému problému během toho pietního setkání na Rudém náměstí, kde jsme si společně s těmi žijícími účastníky protestů připomněli ten odvážný čin z Rudého náměstí a tam došlo tedy k zatčení třech osob, kteří měli u sebe transparenty, jednak ten transparent za vaši a vaši svobodu, který se objevil již před 50 lety na Rudém náměstí, tak i třeba transparent Svobodu Sencovovy, ukrajinskému disidentu, který je vězněný v Ruské federaci. Takže tito lidé, kteří vlastně veřejně projevili nějaký apolitický názor, tak byli zatčeni. My, kteří jsme pouze kladli květiny a postáli tam s pozůstalými nebo příbuznými, nás se to nedotklo.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Adame, na závěr na vás navážu s osobnější otázkou. Když jste se probíral všemi těmi materiály a připravoval tuto výstavu, tak co vás vlastně nejvíc při tom chytlo třeba za srdce a nakolik právě toto téma té solidarity, toho soucitu vlastně s jinými národy, kteří zažívají něco negativního, tak na kolik je podle vás to téma důležité pro dnešek, nebo i do budoucna?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jedním z nejsilnějších zážitků bylo první setkání s Pavlem Litvinovem, jedním z těch osmi statečných před deseti lety v New Yorku, kde jsem mu děkoval jako mému dětskému hrdinovi, nebo hrdinovi z dětských let a poděkoval jsem mu za tu solidaritu s námi, kterou projevili, jak za to zaplatil a on mi říkal: Adame, neblázni, to já jsem to nedělal kvůli vám, já jsem to dělal kvůli nám. My jsme doufali, že Pražské jaro zažehne moskevské jaro a samozřejmě, že to byla nadsázka ale zároveň je to moment, který je přítomný u většiny těch lidí, se kterými jsme měli tu čest hovořit nebo ty jejich příběhy popsat, že vlastně ten protest byl nejen kvůli nám, ale byl to i výraz zoufalství, ztráty nějaké naděje, kterou vkládali v to pražské jaro, že změní ten systém, ve kterém žili také.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Čili opravdu za vaši a naši svobodu. Tolik historik Adam Hradílek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Připomínám, že putovní výstava za naši a vaši svobodu je ode dneška přístupná v Pardubicích. A na našich vlnách, na vlnách Českého rozhlasu Plus vás teď čekají hlavní zprávy a po nich publicistika, která se bude věnovat také aktuální situaci v Venezuele a problémů s polským masem. Od mikrofonu se pro tuto chvíli loučí Lucie Vopálenská.

Rozhovor byl převzat z pořadu Den podle... Českého rozhlasu Plus. 

Tým vědců Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice se podílí na prestižním projektu Evropské kosmické agentury (ESA). Výzkum má přispět k využití satelitní navigace pro lepší zabezpečení a řízení vlaků v Evropě.

Experti chtějí pro řízení provozu vlaků využít satelitní systém EGNOS, který se už dnes často používá k řízení letového provozu nad evropským kontinentem. Tím by zvýšili bezpečnost a pohodlí cestujících v rámci Evropské unie. A také provázali dvě rozsáhlé evropské infrastruktury - Evropský železniční systém řízení dopravy (ERTMS/ETCS) a satelitní systém EGNOS. Tuto strategii kromě ESA významně podporuje Úřad Evropské komise pro Globální družicový polohový systém (GNSS), Agentura pro evropský globální navigační družicový systém (GSA) v Praze, Evropská železniční agentura (ERA), Mezinárodní unie železnic (UIC) a další evropské i národní instituce a železniční průmysl.

„Naším cílem je bezpečně a co nejlevněji určit polohu vlaků a tuto informaci dál využívat pro jejich zabezpečení a řízení. V praxi to mimo jiné znamená nahradit nebo doplnit tzv. fyzické balízy, tedy prvky umístěné v kolejišti, které slouží k určení polohy vlaků, levnějšími virtuálními balízami. Ty jsou uložené v počítači na vlaku a detekované pomocí satelitní navigace,“ uvedl děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice Ing. Zdeněk Němec, Ph.D.

Proto je hlavním cílem projektu posoudit, jak nejlépe i na železnici využít satelitní systém, který byl původně navržený pouze pro potřeby letectví. Je nutné, aby v případě zabezpečení vlaků splňoval velmi přísné požadavky na bezpečnost podle evropských norem. Dalším cílem vědců je navrhnout metodiku, která prokáže tuto bezpečnost a připravit k ní schvalovací proces použitelný ve všech členských státech Evropské unie.  „Očekáváme, že první výsledky projektu se prakticky uplatní při návrhu, realizaci a certifikaci systému řízení vlaků na trati Pinerolo-Sangone poblíž italského Turína zřejmě v příštím roce,“ říká doc. Ing. Aleš Filip, CSc. z Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice. Výsledky a zkušenosti se využijí i pro plánování a realizaci podobných železničních systémů v České republice.

Využití satelitní navigace pro zabezpečení a řízení vlaků pomocí satelitů se vědci z Fakulty elektrotechniky a informatiky věnují více než 20 let. Kontakty s Evropskou kosmickou agenturou navázali už v rámci svého prvního mezinárodního projektu APOLO v letech 1998 - 2001. Tehdy se soustředili na testování nové technologie ESTB (EGNOS System Test Bed) pro zabezpečení vlaků. Na tuto práci navázalo mnoho národních a mezinárodních projektů, z nichž předposledním byl evropsko-americký projekt H2020 RHINOS (2016-2017) zaměřený na využití satelitní navigace pro zabezpečení vlaků. Fakulta elektrotechniky a informatiky ho řešila v konsorciu pod vedením RadioLabs (Itálie) a v úzké spolupráci s kolegy z kalifornské Stanfordovy univerzity. Kvalita jejich výsledků a dlouhodobé zkušenosti vedly k tomu, že se pardubičtí vědci podílí také na řešení nového projektu Evropské kosmické agentury.

Nový mezinárodní výzkumný projekt SYSTEM SUITABILITY STUDY FOR TRAIN POSITIONING USING GNSS IN ERTMS IN 2020 (Studie použitelnosti satelitní navigace (GNSS) pro evropský systém zabezpečení a řízení vlaků) odstartoval loni, když vědci Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice získali tendr s nabídkou ve spolupráci se společností Nottingham Scientific, Ltd. z Velké Británie. Dalšími členy konsorcia jsou společnosti Telespazio - VEGA (Velká Británie), GMV (Španělsko), TÜV Rheinland (Velká Británie) a kromě Univerzity Pardubice a její Fakulty elektrotechniky a informatiky se jí účastní subdodavatelé AŽD Praha a Výzkumný ústav železniční. Délka řešení projektu je 18 měsíců. 

Pavlína Havlenová (25). Medailistka z řady domácích i zahraničních extrémních hasičských závodů. Pracuje jako zdravotnická záchranářka, jezdí se sanitkou, kterou někdy i řídí. Narodila se v hasičské rodině, tatínek je profesionál. Přes hasičské kroužky se dostala do sboru dobrovolných požárníků v rodné Vladislavi na Třebíčsku, kde působí dodnes. Na Univerzitě Pardubice vystudovala obor zdravotnický záchranář.

Její sport patří mezi nejrozšířenější v České republice a ona sama platí v Evropě za špičku. Přesto její jméno zná jen málokdo. Pavlína Havlenová totiž sbírá medaile v hasičském víceboji. Zatímco při závodech šplhá v plné výstroji na vysoké věže, v civilním povolání chvátá za zraněnými v sanitním voze.

Máte ráda oheň?

To jsme na psychotestu? Zapomněla jsem, co na tuhle otázku odpovídat. Jo, ráda do něj koukám, ale ještě jsem žádný úmyslně nezaložila.

O lidech se zrzavými vlasy se říká, že jsou políbení ohněm...

To mě nikdy nenapadlo. Ale je to moje opravdová barva vlasů.

Zasáhlo vás loňské rekordně horké léto? Vyjížděla jste jako dobrovolná hasička častěji k zásahům?

Ne, vůbec. Jsme totiž jednotka páté, nejnižší dobrovolnické úrovně. Ta se určuje podle toho, kolik dá obec do sboru peněz a kolik sežene lidí, podle čehož se pak vyhodnotí připravenost jednotky a stanoví doba, do které musí vyjet. Čím vyšší úroveň, tím nižší doba. V našem případě je to dvacet minut. Ve druhé úrovni už hasiči drží i služby a jsou vlastně poloprofíci. My z páté vyjíždíme tak maximálně jednou za léto, když v dědině začne hořet pole. Naštěstí jsme loňská extrémní vedra nijak nepocítili, pole jsem hasila naposledy před dvěma roky.

U vás tedy žádné rychlé sjíždění po tyči nehrozí, že?

To opravdu ne, ale někteří poloprofesionálové je mají. Zrovna tuhle součást na hasičských stanicích vždy obdivuji. Třeba v Ostravě, kde přespávám při cestě na závody do Polska, mají krásné americké skluzy. A také u profíků v Třebíči, kde trénuji. Ale přiznám se, že se dost bojím do nich naklonit a sjet dolů.

Vás nikdy nelákalo stát se profesionálkou?

V Česku to bohužel nejde. Zakazuje to legislativa, třeba kvůli tahání těžkých břemen. V Evropě nemohou holky na výjezdy kromě nás už jen na Slovensku a v Maďarsku, jinak všude ano.

Nemrzí vás to?

Trošku. Asi by mě to bavilo. Ale jsem se svou prací spokojená, navíc je té hasičské dost podobná. Třeba v Anglii však naše omezení vnímají jako diskriminaci. I moje polská kamaráda Agnieszka, velitelka hasičské čety z Krakova, vždy přijde a zeptá se: „Tak co, už můžeš být konečně profesionálka? A už s tím něco děláte? Musíte s tím něco dělat!“ Já jsem ale spokojená i tak, rozhodně nechci dělat nic pro to, abych byla první holka, která bude sloužit u profesionálních hasičů.

Hasičské řemeslo se ve vaší rodině dědí napříč generacemi. Je něčím specifická?

Baví nás trávit volný čas s další hasičskou rodinou. Tatínek je stále profesionální hasič, vzhlížela jsem k němu. Potom navíc začal jezdit na závody TFA (Toughest Firefighter Alive, v překladu Nejtvrdší hasič přežije, pozn. red.), mně bylo třináct a chtěla jsem být u toho jako divák. A pak si to samozřejmě vyzkoušet.

Předpokládám, že byl proti…

Říkal, že ne, že jde o strašně náročný závod. Šla jsem pak dělat přijímačky na vysokou školu pro záchranáře a k překvapení všech je zvládla. Jejich součástí byl fyzický test a já nikdy nebyla zrovna sportovní talent. Na zdrávce jsem měla dokonce trojku z tělocviku a na vysoké málem nešla ke státnicím kvůli gymnastice – tři roky jsem trénovala výmyk! Po přijímačkách jsem ale zkusila tátu přemluvit znovu, tentokrát povolil a pustil mě na závody v Telči. Zdárně jsem je dokončila a během studia na vysoké začala aktivně závodit. Na koleji mě navíc shodou náhod přiřadili k Hance Havlíčkové, další výborné závodnici.

Odmalička jste procházela dětskými hasičskými kroužky. Budovala jste si svůj sen od raného věku?

Já si z nejmladších let pamatuji jen to, že všude kolem mě byli hasiči. V sedmi letech začal strejda trénovat malé kluky a já se k nim přidala. Pak to šlo ráz na ráz, přiřazovali mě k volným postům, které jsem dost střídala. Moc mi to nešlo. Chvíli jsem tahala hadice, chvíli byla u stroje… Pomalu jsem si prošla vším, strašně mě to bavilo, ale v pubertě se družstva začala dělit na holky a kluky. A já byla jediná…

Co bylo dál?

Začala jsem po okrese pendlovat mezi dobrovolnickými sbory. Šlo pořád o požární sport, týmové útoky, co znají lidé z každé dědiny. Spojit savicové vedení („hadici“, pozn. red.) s mašinou, která tlačí vodu dopředu, a pak trefit terč načas. Tápala jsem mezi vesnicemi, nakoukla i do extraligy, až mě chytly závody TFA. Byla jsem v nich docela dobrá. Aby ne, bylo nás jen pár poblázněných holek, co byly v mužské kategorii rády, že vůbec dokončily závod. Ženské kategorie tehdy vůbec nebyly, konkurence minimální. Po krůčcích ale přibývaly soupeřky a mně se začalo víc a víc dařit i na větších závodech.

Pomyslela jste si někdy, že by vám průprava ze závodů pomohla při reálném zásahu?

Snad jen při hašení zmíněného pole. Nezdá se to, ale je strašně náročné běhat v plné výstroji mezi řádky slámy. Tehdy jsem si říkala: „Jsi jediná holka mezi chlapama, tak to vydržíš.“ Stejně jako na závodech! Nejvíc mi ale v životě pomohly teoretické znalosti ze Závodů požární všestrannosti. Naučili nás tam třeba, co čím hasit, jak zacházet s pojistkami, zdravovědu, topografii, základní uzly, z toho žiji dosud. Spousta věcí mi zůstala v hlavě a pomohla v naší jednotce.

V závodech TFA jde především o rychlost, sílu a mrštnost – není třeba nic vymýšlet. Co vás žene k tomu vydat ze sebe maximum? Představíte si reálnou situaci?

Nad tím při závodě moc nepřemýšlím. Maximálně si říkám na startu – až nebudeš moct, představ si pod figurínou někoho, koho máš ráda. Nakonec to tak ale vůbec nefunguje a většinou si samotný závod ani nepamatuju. Jedu na automat, v závěru navíc veškeré myšlenky přebíjí bolest.

Co vás bolí?

Po závodě nejdřív ruce, pak nohy, hlavně stehna, a nakonec úplně všechno.

Účastníte se i neméně náročných závodů FCC (Firefighter Combat Challenge), v jednom jste se nedávno dostala pod časový limit tři minuty.

Můj aktuální rekord je dvě minuty čtyřicet sekund. Pořád je ale kam se posouvat – absolutní rekord je jedna minuta osmačtyřicet sekund! Nemyslím si, že bych to dokázala někdy atakovat.

Trasa a pořadí překážek jsou po celém světě stejné?

Ano, navíc ženy nemají oproti mužům žádné úlevy, norma je dána. Podobně jako v atletice v závodech na sto metrů. Jednou je ale povrch rychlejší, jindy pomalejší. Záleží i na tom, jak dobře jedou kaisery.

Co to je?

Závaží na ližinách o váze dvaasedmdesáti kilogramů, do kterého mlátíme čtyřkilovou palicí mezi nohama a posouváme o určenou vzdálenost. Když jedou dobře, máme lepší časy, když hůře, třeba v dešti, tak naopak. Občas tak svůj výkon nehodnotím podle času, ale srovnávám ho se Slovinkou, která patří mezi nejlepší závodnice. Když je rozdíl do devíti vteřin, jsem ještě spokojená, půl minuty už je horší.

Jak jdou v tomto případě překážky po sobě?

Nejprve na sebe hodíme dvacetikilovou hadici a vyběhneme tři patra, buď po připraveném lešení, nebo na železnou věž. Nahoře ji odhodíme do připravené bedny a ručkováním taháme nahoru podobně těžké závaží na laně. Pak po jednom schodu sbíháme dolů, nesmíme žádný přeskočit, jinak hrozí penalizace. Následuje výše zmíněný kaiser, kde zase nesmíme minout, jinak máme další penaltu. To s aktivním dýchačem na obličeji taky není úplně jednoduché.

Maska vám pomáhá, nebo je to naopak další komplikace?

Já ji mám ráda, vytvoří kolem mě bublinu, jsem uzavřená ve svém světě. Slyším jen své dýchání a lidi kolem moc nevnímám. To je pro mě závodní blaho. Je ale třeba se v ní naučit dýchat. Ne jako pes, ale hluboký nádech, pauza a pomalý výdech. Můžu si tam dát i spršku, zmáčknu tlačítko a přístroj mi ofoukne obličej. V takovémto závodě to ale nestihnu využít, to spíš až v jiném, kdy třeba vybíháme v Polsku solný důl, šedesát čtyři pater… To vše alespoň v šestnáctikilové výstroji.

Vraťme se k závodům FCC, v nichž budete brzy reprezentovat Česko v Americe. Jaká překážka následuje po kaiseru?

Slalom mezi hydrantovými nástavci, které nesmíme srazit. Potom vezmeme zavodněnou hadici, s níž běžíme třicet metrů, rukama rozrazíme dveře, lítačky, a proudem vody trefujeme terč, dokud nepadne sklopka. Uzavřeme proudnici, položíme hadici a naopak sbíráme ze země osmdesát kilo vážící figurínu, kterou předepsanými úchopy dovlečeme do třicet metrů vzdáleného cíle.

Do světové špičky patří ještě Slovinky a Polky. Jaké máte vztahy? Panuje mezi vámi rivalita?

To nejhezčí na tomto sportu je, že na evropské úrovni je nás deset dvanáct, co se opravdu rády vídáme a jezdíme za sebou i na dovolenou. Na závodišti jsme sice soupeřky, ale nepřejeme si nic špatného.

Závodí se i jinde než v západní a střední Evropě a Severní Americe?

Je pravda, že jde spíše o „zápaďácký“ sport. Ale i na Východ se začíná pomalu dostávat, i když tam vládnou zejména ty dříve zmíněné týmové útoky, klasický požární sport. Závody FCC už proběhly i v Indii. Největší tradici mají ale jednoznačně v Americe.

Čím to je?

Členové integrovaného záchranného systému tam jsou pro běžné lidi téměř polobohy. Lidé vás hned vnímají lépe a podobné to je i v západoevropských zemích.

Pro většinu sportovců je top akcí olympiáda. Jaká je to pro vás?

Světové hasičské hry. Platí za jednu z největších sportovních akcí na světě, vlastně jde o olympiádu pro hasiče a policisty z celého světa. Závodí se jak v našich specifických disciplínách, tak v klasických olympijských sportech – v atletice, plavání, cyklistice, střelbě… Naposledy byly v Jižní Koreji.

Závodíte i s profesionálními hasiči nebo policisty. Nemají výhodu, nebývají lépe připraveni?

Chtěla jsem říct, že v Česku mají navrch profíci. Ale zahanbila bych pár kluků – dobrovolníků –, kteří jsou také vynikající. Většinou však stavějí na nějakém profesionálním sportu, nejsou jako já. Ovšem na Slovensku není mezi závodníky snad žádný profesionál a platí za absolutní světovou špičku.

Jak často musíte trénovat vy?

Záleží na ročním období. V létě mám čtrnáct dní pauzu, při které jen běhám nebo jezdím na kole. Jinak je dobré ideálně dvakrát týdně podstoupit tvrdý trénink, ve výstroji, s maskou.

Běháte běžně i mezi lidmi?

Už raději moc ne. Vypadá to strašně! Dnes ale přespávám u tety v Praze a chci ve výstroji běhat v jejím paneláku. Má dvanáct pater, v Třebíči máme maximálně osmipatrový. Většinou ale neběhám na veřejném prostranství. A když ano, snažím se zamaskovat alespoň nápis HASIČI a eliminovat reflexní prvky. Nechci děsit babičky, lidé častou koukají, co se děje.

Vybavení si kupujete sama?

Tuto výstroj (v níž se fotografovala, pozn. red.) jsem dostala od svého prvního sponzora. Není to přímo závodní speciál, ale odlehčený zásahový oblek. Je bezvadný. V běžných jednotkách se kupují ekonomičtější modely, třeba za dvanáct tisíc, ale jsou třikrát těžší než tento. Můj stojí pětadvacet tisíc, boty dalších šest, rukavice dva a helma dalších deset tisíc korun. Je to dost drahý koníček.

Kolik závodů za rok stihnete?

Většinou kolem šestnácti, z toho asi šest FCC závodů po Evropě. Zbytek jsou spíše české závody typu Železný hasič. Každý rok si vytyčím hlavní cíl a ostatní beru především jako trénink.

Kontrolují vás při velkých akcích na doping jako jiné sportovce?

Na velkých závodech ano. Některé holky v Americe už mají svaly spíše jako chlapi. Nechci říct, že užívají doping, ale nějakými přípravky si nejspíš pomáhají. Jednomu namakanému Litevci nedávno přišli na to, že bral koňské hormony.

V reálném životě jste záchranářka. Řídíte i sanitku. To také není zrovna ženské povolání…

Máte pravdu. Teď přes léto jsem byla víc řidič a bavilo mě to. Navíc mívám za úkol i transport pacienta, často je nosím, takže průprava ze závodů se hodí.

Musí to být ale úplně jiný stres, ne?

Někdy je to, zejména v hustém provozu, dost náročné. Ale mě to baví. Lidé se naštěstí začínají učit, jak se sanitkám vyhýbat, a vytvářejí uličky. Většinu řidičů se mi navíc podaří dopředu odhadnout. Jedni vás vidí a chtějí strašně pomoci; i za cenu, že si odřou auto. Další to myslí také dobře, ale už nad tím tolik nepřemýšlejí. Pak jsou i řidiči, kteří nás vidí, ale zároveň nechtějí vidět. Stává se, že mě předjíždějí, i když jedu na majáky.

Nekompenzujete si trochu povoláním záchranářky skutečnost, že se jako dobrovolná hasička k těm nejvážnějším zásahům nedostáváte?

Možná trochu ano, hezky se to spojuje. Často se díky tomu potkávám i s profesionálními hasiči.

Jak si čistíte hlavu po nejtěžších případech?

Třeba právě na závodech, kde musím myslet na úplně jiné věci. Pomohlo mi i to, že jsem vyrůstala v hasičské rodině. Vše jsme otevřeně řešili, chápala jsem odmala, že se dějí i zlé věci a je to součást života. Když jsem šla studovat zdrávku, věděla jsem, že chci jezdit se záchrankou a že se budu muset ještě více zocelit. Samozřejmě i dnes mě nějaké případy vezmou za srdce. Záleží na tom, co vidíte. Třeba škaredá věc u někoho, koho jsem znala, a samozřejmě děti. Když ale hodně trénuji, běhám v listopadu potmě ve věži do schodů, stává se naopak očistcem moje práce.

Setkáváte se s agresivními pacienty? Nebo na podobné případy volají ryze mužské posádky?

Ne, jezdí ti, kdo jsou zrovna na řadě. Akorát s námi občas jedou i policisté. Když jsem vzadu s pacienty, fakt, že jsem ženská, občas naopak pomáhá. Zkouším na ně ženské vyjednávání. „Mám se vás bát? To opravdu chcete? Má s námi jet policista? To bych nerada.“ To většinou zabere. Najednou se chovají úplně jinak. Při rvačkách si občas stoupám i mezi chlapy, což bych správně neměla. Něco jiného jsou pravidla a něco jiného realita.

Nebojíte se vlézt do rvačky?

Třeba nedávno ne. Vlezla jsem mezi ně a ptala se: „Co teda bude? Teď zmydlíte i mě, nebo co?“

Setkáváte se někdy naopak s vděkem? Posílají vám bonboniéry?

Stává se to. Jsme totiž s pacienty a rodinou v kontaktu jako první, řešíme jejich přání, snažíme se pomoci. Většinou navíc volají pomoc sami ve chvíli, kdy jim teče do bot.

Zpátky k dobrovolnictví – jak vás vnímají lidé v Česku? Nevidí ve vás spíše než zachránce organizátory kulturních a zábavních akcí?

Je to tak. Ale když přijdou třeba povodně, jsou rádi, že pomůžeme. Za tolik brigádnických hodin zdarma, co mám u dobrovolnického sboru za osmnáct let odpracováno, bych měla nejspíš postavený dům. Málokdo by byl ochoten pracovat zadarmo, navíc do toho dávat ještě i své peníze. Často bohužel není vidět, co vše dobrovolní hasiči dělají… A nejviditelnější bývají právě hasičské zábavy, kde se občas někdo připije.

Kde ale vůbec vznikla tradice, že kulturní akce pořádají dobrovolní hasiči?

Myslím, že je to tím, že jsme největší občanský spolek v České republice. Lidé se kolem nás srocují skoro všude. Proč nedělají podobné akce třeba divadelní spolky, nevím. Asi jich není tolik. Na druhou stranu je to hezká a rozšířená vesnická tradice.

Když zasahujete po boku profesionálů, vnímají vás jako sobě rovné?

Záleží na jednotlivcích, je to o lidech. Když chtějí, tak ano. Pokud jsme jim užiteční a nebojíme se vzít do ruky třeba jen koště a lopatu, jsou spíš rádi. Jsme pro ně další pracovní síla, která může pomoci.

Má dobrovolnictví v okolních státech podobnou tradici jako v Česku?

Podobné je to všude v Evropě. Ale pobaví mě, když přijedu s nášivkou SDH Vladislav do Anglie a potkám se třeba s dobrovolnými hasiči z Londýna. Zatímco my máme starou oprýskanou zbrojnici, kde chybí i soška sv. Floriána, patrona hasičů, protože rezivěl, oni fungují se super výbavou… A přitom jsme si všichni rovni, to je na dobrovolnictví krásné.

Váš život je nabitý adrenalinem, makáte víc než leckterý muž. Umíte si představit, že byste si našla partnera pracujícího třeba v kanceláři?

Tak to neberu. Spíš koukají kluci divně na mě. Že mám sílu je unést… Chápu, že pak jejich ego může strádat. Která žena by ale dokázala muže odnést z hospody?

Rozhovor byl převzat z Instinktu č. 6/XVIII 31. ledna 2019

Řídí se heslem „Kde je většina investorů, tam nejsem já“ a zatím mu to vychází. Podle Josefa Novotného z Fakulty ekonomicko-správní se nyní vyplatí investovat, vedle tradičního zlata, i do stříbra, jehož hodnota postupně stoupá. Vyhnout byste se naopak měli kryptoměnám. Pokud investování zatím neovládáte, inspirujte se poslední knihou tohoto ekonoma.

Asi každý toužíme zhodnocovat své peníze. Jaké možnosti v oblasti investic vůbec máme?

V dnešním globalizovaném světě vlivem vyspělých informačních technologií se otevřely obrovské možnosti drobným a profesionálním investorům jak v oblasti finančních, ale i reálných investic. Dnes si můžete z pohodlí domova koupit např. akcie společností z USA nebo nemovitosti určené k pronájmu ve Španělsku.

Do čeho se tedy dnes vyplatí investovat především?

Jednou z investic, která má budoucí potenciál, je stříbro. Myslím tím ale investování do fyzického stříbra nikoli do papírového. Jedná se o podhodnocený drahý kov, který je ve stínu zlata a v současné době se pohybuje poměr zlata k stříbru 1:80 a více, a existují názory, že správný poměr by měl být 1:15. Dále je tento drahý kov nepostradatelný pro průmysl, protože po ropě je druhý nejvíce používaný, a neexistuje substitut s takovými fyzikálními vlastnostmi, jaké má tento cenný kov. Významnou zásobu stříbra má např. JP Morgen, která se pohybuje kolem 700 miliónů uncí. Stříbra je vytěženo pětkrát méně než zlata a takhle bych mohl s dalšími pozitivními atributy pro stříbro pokračovat.

Jaké hodnoty může stříbro po letech například dosahovat?

Existují názory, že o 100 % i více, ale v časovém horizontu kolem 10 let a později.

Výhodně se dá prý investovat do lega. Mají oblíbené kostičky opravdu takovou budoucnost?

Jedná se opravdu o alternativní investici, protože lego každý zná. Ale budoucnost mají jen některé lego sety, velice jednoduše vysvětleno. Ty, které jsou určeny pro dospělou populaci a jsou vydávány v limitované edici k nějakému výročí nebo nesou označení k vyřazení, těžko k sehnání nebo exkluzivní. A investor by neměl zakoupený set otevřít, jen tak je hodnotnější a určen k investici.

Mnoho lidí v poslední době investovalo také do Bitcoinů a jiných kryptoměn. Co soudíte o tomto způsobu?

Nejsem zastáncem investic do kryptoměn, byť někteří investoři na tom slušně vydělali. V současné době bych ji ale nedoporučoval, protože se o ni začínají zajímat světové autority, které mohou tuto kryptoměnu zrušit, omezit nebo zdanit např. vlivem energetické náročnosti na provoz.

Jaké další komodity patří třeba i dlouhodobě na finančních trzích k těm oblíbeným?

Pokud hovoříte o komoditách a dlouhodobě, tak je to určitě zlato, protože v ČR má oproti ostatním drahým kovům jednu zásadní výsadu – je osvobozeno od DPH. Ostatní drahé kovy tuto výsadu nemají, a dokonce některé finanční instituce akceptují tuto cennou komoditu jako zástavu např. při poskytování úvěrů.

Když se rozhodnu investovat, co všechno si musím rozmyslet, než se na finančním trhu začnu pohybovat?

Na to je jednoduchá odpověď. Musím vědět, zda mám volné peněžní zdroje a kolik z nich můžu investovat tak, aby mě to finančně neohrozilo v osobním životě. Zásadně nedoporučuji investovat vypůjčené (tedy cizí) prostředky do cenných papírů!

Důvod je asi jasný, že?

Představte si velice jednoduchou situaci, že si dnes vypůjčíte cizí zdroje ve výši 1 milion korun a investujete například do akcií. Zítra se probudíte a zjistíte, že se přes noc jejich ceny propadly na polovinu.

Můžu se „techniku“ investování naučit?

Ano, praxí spojenou s investičními záměry do vybraných investic. Také v seminářích, které někteří profesionální obchodníci s cennými papíry pořádají bezplatně pro začínající investory. Přitom tyto semináře se uskutečňují v řadě měst.

Co nás při realizaci investičních kroků může nejvíce ohrozit? Jak tomu předejít?

Nízké nebo mizivé znalosti, chamtivost a touha vlastnit něco za každou cenu, což může vést až k hazardu a historie tyto případy dobře zná. Není to tak dlouho, co jsme zažili tzv. Hypoteční krizi v roce 2008.  Proto je třeba přemýšlet logicky, racionálně a nestát se součástí davu toužícího za každou cenu něco vlastnit.

Vaši studenti se každý rok zapojují do burzovní hry StudentBroker a tradičně se umísťují na prvních místech. Je to předpoklad, že uspějí i na reálném finančním trhu?

Je to stejné jako v osobním životě, některým to pomůže a uspějí na reálném finančním trhu, ale jiným nikoli. Je třeba si uvědomit, že se jedná o virtuální prostředí, ve kterém získají studenti fiktivní finanční prostředky, pro které nevyvinuli žádné pracovní úsilí a v případě dosahování ztrátových obchodů je to neohrožuje v osobním životě a v případě ziskových obchodů se jim nezvyšují majetková aktiva.

Můžu například i já (když nejsem student) investovat někde nanečisto a jen tak si investování vyzkoušet?

Ano, můžete. Jen bych upozornil na jedno zásadní úskalí. Některé demoverze mají záměrně vytvořené umělé prostředí tak, aby to vytvářelo pouze ziskové obchody. A to může u řady nezkušených investorů vyvolat pocit, že budou stejně úspěšní i na reálných trzích, ale opak je pravdou. Právě burzovní hra StudentBroker toto nenabízí, ale je přímo propojena na českou burzu cenných papírů RM-systém, kde se s určitým časovým zpožděním stahují aktuální kurzy akcií a derivátů. Tím dochází k tomu, že někteří ze studentů jsou v ziskových pozicích, ale jiná část má ztrátové obchody. Toto propojení je výborná zkušenost, protože studenti vidí obě strany investování. V minulosti jsem měl případy, kdy několik studentů, kteří investovali do derivátů v rámci hry StudentBroker, zůstalo během šesti týdnů bez finančních prostředků, a přitom měli na začátek fiktivních 50 tisíc amerických dolarů.

Vy sám aktivně investujete?

Ano, ale jen zmíním, že preferuji reálné investice před finančními.

Měl jste někdy ve výběru „špatnou ruku“?

Zatím ne, ale uvidíme, co ukáže budoucnost.

Do čeho byste například nikdy neinvestoval a proč?

Do již zmiňovaných kryptoměn a vysoce rizikových derivátů. Při investování platí zásada, že čím vyšší je očekávaný výnos investice, tím roste riziko jeho dosažení nebo možnost ztráty. Právě kryptoměny a deriváty jsou takovéto rizikové investice.

Investování je nakonec i téma vaší poslední knihy. V čem je jiná, nová?

Řada knih a autorů se detailně zmiňuje o fundamentální a technické investiční analýze, ale o psychologické nikoli. V knize jsem vycházel z vlastních zkušeností. Jsou zde navrženy např. nové psychologické přístupy, je tam vymezen psychologický analytik na finančních trzích, navržen model komodit apod.

Dá se jednoduše shrnout, proč je důležité psychologickou analýzu ovládat? Jak to pomůže při rozhodování?

Právě psychologická analýza je oproti technické a fundamentální investiční analýze nejsložitější, protože hlavním činitelem je člověk. Důležitost psychologické analýzy je pro finanční trhy klíčová, protože 80 procent všech faktorů na těchto trzích je psychologického charakteru a zbývající část má logické vysvětlení. Jednou z věcí, která může pomoct při investičním rozhodování, je si odpovědět na otázku, která investice je v kurzu, a o kterou takový zájem není. Právě investice, o které je enormní zájem ze strany investorů, vede zpravidla k vytváření davů. V takovýto okamžik je nutné si uvědomit, proč tomu tak je a zda vůbec je ještě nějaký potenciál pro růst, protože to může vést v krajním případě až k vytvoření spekulativní bubliny a jejímu splasknutí. To pro většinu investorů znamená ztrátové obchody a snížení životní úrovně! Na druhou stranu je třeba si včas uvědomit a hledat investice, o které není zájem (nejsou in) a mají investiční potenciál. Já se řídím heslem, kde je většina investorů, tam já nejsem. Znamená to jít proti proudu. Což zdůrazňuje např.
André Kostolany ve své burzovní psychologii.

Ing. Josef Novotný, Ph.D., působí na Ústavu podnikové ekonomiky a managementu Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Praxi získal na řadě manažerských pozic. Problematikou finančních trhů a investování na nich se dlouhodobě zabývá. Sám také aktivně investuje. Jak na to, učí i své studenty. Podílí se na výuce hlavně těchto předmětů: Mezinárodní marketing a management, Kapitálové trhy, Finanční trhy a Finanční investování. Je autorem řady odborných článků i publikací. Svou poslední knihou zabývající se problematikou investování – monografií s názvem „Investování na finančních trzích s podporou psychologické analýzy“ – se mu podařilo „zaplnit“ díru na trhu. Věnuje se v ní totiž třetímu typu analýzy finančních trhů, a sice analýze psychologické (vedle fundamentální a technické). Ukázalo se totiž, že psychologické aspekty jsou rozhodujícími faktory, které ovlivňují trhy.

Doktorandi Kateřina Pastirčáková a Jaromír Šulc vymysleli algoritmus, který ušetří peníze dopravním podnikům. V loňském roce jej navíc úspěšně představili na konferenci v americkém Orlandu.

Algoritmus pomáhá v rámci manažerského rozhodování zefektivnit vnitřní procesy a zodpovídá na otázku, jaké spoje je třeba vyjmout z provozu, aby se ušetřilo vozidlo, tedy řidič, a tím pádem finance. „Spoj můžeme outsourcovat, kdy je výhodnější zaplatit například jinému dopravci za kilometry, abychom neměli další náklady na řidiče, nebo je např. možné spoj ze systému zcela vyřadit a významně snížit provozní náklady,“ vysvětluje Jaromír Šulc.

Studenti Dopravní fakulty Jana Pernera získali na 22. světové konferenci Systemics, Cybernetics and Informatics  ocenění za nejlepší příspěvek v kategorii Computer Science and Engineering. Jedná se o multioborovou konferenci, rozdělenou do dvou hlavních sekcí, vedenou v anglickém a španělském jazyce, v nichž se všechny tematické okruhy překrývají.

„V naší kategorii bylo deset příspěvků. Algoritmus jsme dokázali dobře odprezentovat. Recenzenti nakonec ocenili jako nejlepší náš výzkum,“ vzpomíná na úspěch Kateřina Pastirčáková.

Oceněný příspěvek, který už byl otištěn i v Journal of Systemics, Cybernetics and Informatics navazuje na výzkum počínající již v osmdesátých letech dvacátého stolení, kdy pro úlohy plánování provozu dopravních podniků začala být využívána teorie grafů. V průběhu času byly popsány další přístupy s využitím řady metod operačního výzkumu a aplikované matematiky.

Přehlednější jízdní řády

Jaromír Šulc pracuje také s algoritmem na automatické generování poznámek. Navázal spolupráci s dopravními podniky v Liberci, Plzni a dalších menších městech, kde se ukazuje, že využití tohoto algoritmu může zjednodušit „výrobu“ jízdních řádů. Pro cestující se stávají také mnohem přehlednější a lépe se v nich orientují.

Přitom v zahraničí existují další způsoby, jak zefektivnit systém plánování jízdních řádů a jejich optimalizace. Stačí využít matematické nástroje, aby se práce zautomatizovala. „Například v Hamburku celý proces plánování zajišťuje deset lidí, což je stejný počet jako v Ostravě, přičemž Ostrava je několikanásobně menší. V našich končinách jsme se ve veřejné dopravě nenaučili používat matematiku jako nástroj, který může práci všech lidí významně zefektivnit. Ztratili jsme oproti jiným zemím 30 let,“ říká Jaromír Šulc.

V české a slovenské veřejné dopravě existuje hned několik významných faktorů, které brání využívání matematických nástrojů. V rámci své disertační práce se doktorand snaží hledat cesty, jak použít jednotlivé algoritmy, aby i u nás došlo k zefektivnění provozu. „Imunita českého prostředí je ale velmi silná. Přitom ale veškeré algoritmy pro veřejnou dopravu jsou již desítky let v praxi využívány od Německa, přes takřka celou Evropu, za velkou louží, v asijských zemích až po Izrael a už i Rusko. Jen my tady stále bráníme neubranitelné,“ dodává doktorand Dopravní fakulty Jana Pernera.

Kdo jsou…

Ing. Kateřina Pastirčáková získala magisterský titul na ČVUT, kde studovala obor Matematická informatika na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské. V současné době studuje v kombinované formě na Dopravní fakultě Jana Pernera obor Technologie a management v dopravě a telekomunikacích: Technologie. V rámci svého zaměstnání ve farmaceutické firmě MSD se věnuje optimalizačním projektům. V loňském roce strávila tři měsíce v Senegalu, kde se podílela na zjišťování příčin úmrtí při porodu a analyzovala důvody nedodržování předporodních návštěv u lékaře.

Ing. Jaromír Šulc na Univerzitě Pardubice studoval obor Technologie a řízení dopravy na Dopravní fakultě Jana Pernera. Nyní je doktorandem opět na DFJP a studuje obor Technologie a management v dopravě a telekomunikacích: Technologie. Spolupracuje se softwarovými společnostmi ve veřejné dopravě a s dopravními podniky v ČR, kterým představuje algoritmy a technologie práce, díky nimž mohou podniky zefektivnit své fungování. V privátní sféře je pověřen zejména řízením výroby a implementace SW společnosti PTT Software pro plánování a vyhodnocování provozu dopravního podniku.

Doktorka Šárka Caitlín Rábová se zabývá dějinami tuberkulózy. O tom, jaký vliv měla choroba na společnost před více jak sto lety, jak se žilo za zdmi dětské léčebny a jak důležitá byla osvěta, jsme si s mladou historičkou povídali.

 Tuberkulóza byla dlouho považována za nemoc dědičnou, nikoliv nakažlivou. V roce 1882 ale došlo ke zlomu, kdy německý lékař Robert Koch objevil původce nemoci. Jak začala být vnímána?

Předně bych chtěla říci, že Robert Koch nebyl jediný, který nemoc zkoumal. S myšlenkou nakažlivosti přišel již Jean Villemin. Koch ale vyvinul speciální barvící techniku, pomocí které se mu podařilo tuberkulózní bacil obarvit a učinit jej tak viditelným pro veřejnost.

Myšlenka nakažlivosti se ve společnosti prosazovala pozvolna, jako každá zásadní změna. Nicméně tuberkulóza jakožto infekční choroba přestala být vnímána jako problém konkrétního jedince, jehož osudu nikdo moc nevěnoval pozornost, ale stala se celospolečenským problémem, který bylo nutné vyřešit.

Tuberkulózou trpěli lidé ve městech i na venkově. Zatímco lidé ve městech se svěřili do péče lékařů, obyvatelé venkova byli nedůvěřiví a praktikovali i domácí způsoby léčby. Řekněme, že tak trochu experimentovali.

Způsoby lidové léčby byly různorodé. Z racionálnějších přístupů lidé používali například vodoléčbu, která byla součástí terapie i v některých léčebných ústavech. Známá byla díky Priessnitzovi či Kneippovi, kteří se postarali o její popularizaci. Nalezneme ale celou řadu léčebných metod, které byly poznamenány silnou vírou v náboženství, léčebnou sílu přírody a nadpřirozených sil. Nemocní užívali odvary z různých bylinek, natírali si hrudník psím sádlem, někteří dokonce nosili psí kůži v naději, že do sebe jejich nemoc absorbuje. Dále existovaly knihy, kde se dobový čtenář dozvěděl, jak se tuberkulóza zaříkává.

Současně proti tuberkulóze se bojovalo i proti alkoholismu. Jak byly tyto nemoci na sebe vázané?

V rámci propagace zdravého životního stylu se jedním z ústředních témat stal i alkoholismus. Ve spojitosti s tuberkulózou nebezpečí spočívalo především v tom, že člověk holdující alkoholu se pohyboval v nevhodném prostředí, neboť hospody byly semeništi nejrůznějších chorob, včetně tuberkulózy. Alkoholici měli navíc oslabený organismus a tím pádem i vyšší riziko nákazy. S podlomeným zdravím se pak rodily i jejich děti, a právě v dětském věku byla úmrtnost na tuberkulózu nejvyšší. Navíc čistota obydlí, která byla pro léčbu nemoci naprosto nezbytná, u těchto lidí prakticky neexistovala.

Symptomy nemoci byly dokonce považovány v jednom období za ideál krásy. Být nakažený touto nemocí bylo považováno za afrodiziakální. Tuberkulózní jedinec oplýval neobyčejnými silami přitažlivosti. Proč tomu tak bylo?

Tuberkulóza především v romantickém období nabývala nejrůznějších metafor a domnívám se, že to bylo způsobeno z velké části tím, že nebyly známy její pravé příčiny. Mezi symptomy považované jakožto projev krásy patřily bledost, štíhlost a lesklé oči. V tomto období byla navíc tuberkulóza spojována s určitým životním stylem, především bohémstvím a hýřením, jenž byl typický pro umělecké kruhy. Někteří se dokonce vědomě stylizovali do podoby tuberkulózních postav. Tento fenomén postupně mizí s objevením skutečného původu nemoci, kdy se z ní stalo spíše stigmatizující označení společenského postavení jedince. Tuberkulóza se stala nemocí ze špíny, bídy a špatné výživy.

Celý rozhovor se Šárkou Caitlín Rábovou čtěte v univerzitním e-ZPRAVODAJI. 

V roce 2019 budeme pořádat soubor seminářů pro praxi týkající se orientace v sociálních a právních otázkách zaměřených na specifické potřeby studentů. Semináře jsou přístupné pro všechny zaměstnance i studenty ZDARMA. Termíny jednotlivých seminářů budeme průběžně zveřejňovat v aktualitách na webu - pracoviště APUPA (Akademická poradna) a v akcích na intranetu.