Vážení uživatelé,

knihovna je sice zavřená, ale máme pro vás skvělou zprávu!

Minimálně celý letošní rok máte přístup do tří kolekcí online knihovny Bookport, a to Business, Medicína a Technika.

Najdete zde tisíce nejen odborných e-knih nakladatelství Grada, Karolinum, Masarykovy univerzity, Portál, Host, Jota ad.

Číst můžete doslova odkudkoliv, a to na všech zařízeních – počítači, mobilním telefonu, tabletu. Pozice v knize se vám navíc synchronizuje napříč zařízeními.

S využitím aplikace je možné číst i bez připojení k internetu.

Postup využívání služby:

1. Klikněte na Přihlásit se (modré tlačítko v pravém horním rohu).
2. Klidněte na Přihlásit se prostřednictvím eduID.cz.
3. Klikněte na Univerzita Pardubice.
4. Přihlaste se klasicky svým NetID a heslem. (Pokud budete v jiném okně prohlížeče přihlášení např. do intranetu, či STAGu, přihlašovací údaje budou automaticky převzaty.)
5. Čtěte online na počítači či mobilu, případně si nainstalujte aplikaci - viz výše.

Odpovědi na často kladené dotazy najdete na www.bookport.cz/faq/.

Přejeme příjemné čtení i celý nový rok 2021!

Podívejte se na život na Univerzitě Pardubice v roce 2020 ve fotografiích.

Na začátku roku jsme si ještě na plese společně zatančili. V březnu se už ale učili online. Naši experti komentovali situaci kolem covidu v médiích a odborníci z Fakulty chemicko-technologické testovali vzorky na koronavirus. V létě jsme připravili dětskou univerzitu a natáčeli videa s Jazykovým centrem. Vznikl také univerzitní hokejový klub Riders. Tým profesora Holčapka se posunul zase dál ve výzkumu rakoviny slinivky a vědci získali celoevropský patent. Přichystali jsme poprvé online Noc vědců, online byl také veletrh pomaturitního vzdělávání Gaudeamus. Na konci roku prezident republiky jmenoval dva nové profesory naší univerzity.

A to nejdůležitější – celý rok jsme slavili. Příběh Univerzity Pardubice se totiž začal psát před 70 lety.

S ohledem na prodloužení nouzového stavu do 14. února 2021 a na usnesení vlády České republiky č. 1377 z 23. prosince 2020 vydává děkan Fakulty filozofické UPa následující opatření.

Výuka a zkoušení

• Stále platí, až na výjimky specifikované níže, zákaz osobní přítomnosti studentů na výuce, a to se týká i účastníků kurzů celoživotního vzdělávání.
• Výuka nadále probíhá distančně a ideálně on-line.

Zákaz osobní přítomnosti na výuce a zkoušení se nevztahuje na:

• studenty vykonávající pedagogickou praktickou výuku a praxi na různých typech škol či školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy;
• individuální konzultace;
• studenty u zkoušek, pokud se neúčastní v jeden čas zkoušky více než 10 osob.

Zkoušky a zápočty je sice možné realizovat za dodržení výše psané podmínky a při zohlednění tradičních hygienických pravidel (3R) kontaktně, ale je na domluvě akademických pracovníků a studentů, zda nezvolí distanční zkoušení. 

Zaměstnanci

• Nadále platí Opatření děkana č. 10/2020 o poskytování práce z domova.

Čestné prohlášení o neexistenci příznaků virového infekčního onemocnění

Studenti jsou povinni při prvním vstupu do budov Fakulty filozofické vyplnit písemné čestné prohlášení o neexistenci příznaků virového infekčního onemocnění. Formuláře jsou k dispozici u vrátnice v budově EA, vyplněný formulář pak student předá zaměstnanci fakulty, za kterým se dostavil.

Ostatní

• Po dobu nouzového stavu platí zákaz hromadných akcí v prostorách fakulty.
• ​Nadále platí hygienická opatření shrnutá v Opatření děkana č. 8/2020.

Provoz studijního oddělení FF UPa

• Úřední hodiny pondělí a čtvrtek 8.00 – 11.00 a 13.00 – 15.00 hod.
• Prosím, omezte fyzické návštěvy na studijním oddělení. Využívejte nejlépe e-mailovou nebo telefonickou komunikaci.
• Potvrzení o studiu můžeme zaslat na studentský e-mail či poštou.
• Pro odevzdávání Vašich dokumentů slouží také zamykací schránka umístěná přímo u dveří studijního oddělení.

Pardubice, 29. prosince 2020
děkan FF UPa

Zrušuje se celé Opatření děkana č. 15/2020.

Patří ke špičce barokního sochařství v krajině. A nejen u nás. Ukrytý v Novém lese nedaleko Hospitalu Kuks ročně láká tisíce návštěvníků. Betlému od Matyáše Bernarda Brauna je téměř 300 let. Unikátní sochařské dílo vytesané do kamene odolává staletí přírodním vlivům, ale bez pravidelné péče odborníků by mohlo za několik desítek let zaniknout. O tuto národní kulturní památku se nyní budou starat právě studenti a odborníci z naší Fakulty restaurování. 

O vznik uceleného komplexu, který leží mezi městy Dvůr Králové nad Labem a Jaroměř, se zasloužil hrabě František Antonín Špork. Betlém se měl stát součástí jeho rezidenčního a lázeňského sídla. Jednotlivá umělecká díla vznikala v rozmezí let 1722-1732. V současné době jsou všechna v důsledku stáří, povětrnostních vlivů, klimatických změn a z části i vandalismu značně poškozená. „Asi nejhůře je na tom socha Jana Křtitele, ze které zbylo už jen torzo. Také socha ležící Máří Magdalény je ve velmi špatném stavu,“ popisuje aktuální stav sochařských děl docent Jakub Ďoubal z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Sochy a reliéfy v Novém lese jsou unikátní tím, že je Matyáš Bernard Braun vytesal přímo na místě do rostlé skály. Podle vedoucího ateliéru restaurování kamene je to mimořádné dílo. „Rozsahem, koncepcí a sochařským zpracováním. Je to vrchol barokní tvorby v celoevropském měřítku,“ říká Jakub Ďoubal.

Člověka až napadá otázka, jestli k takovému dílu přistupuje odborník ještě s větší citlivostí a opatrností. A zda přemýšlí o tom, jak významnou památku zachraňuje. „Není až tak zásadní, jestli restaurujete národní kulturní památku, nebo obyčejný křížek v polích. Vždycky cítíte velkou zodpovědnost,“ vysvětluje restaurátor.

Části se nedoplňují, k vidění bude torzo

Experti Univerzity Pardubice se na restaurování jednotlivých soch podíleli už v minulosti. Nyní provedou celkovou údržbu všech dochovaných sochařských děl a následně o ně budou pravidelně pečovat. „Plánujeme do tohoto projektu zapojit studenty z ateliéru kamene ze všech ročníků, tedy asi šestnáct lidi. Měli bychom provést očištění všech děl od nánosů biologického porostu i nečistot, a také zajištění rizikových částí, aby se zabránilo dalšímu poškození díla,“ říká vysokoškolský pedagog Ďoubal.

Bude nutné zpevnit narušený materiál a zajistit praskliny, aby nedošlo k oddělení částí a jejich ztrátě. Experti přitom vychází ze zkušenosti s předchozí údržbou a z projektu NAKI ministerstva kultury. Výstupem tohoto projektu, který vedla Fakulta restaurování, jsou zejména možnosti čištění a nastavení režimu dlouhodobé péče včetně možností zpomalení růstu řas, mechů a lišejníků na povrchu kamene.

Restaurátoři nebudou na památce doplňovat chybějící části, ale chtějí ji pouze konzervovat. „Braunův betlém bude i po restaurování prezentován v torzální podobě. Míra čištění bude volena tak, aby vynikla plastická forma a nedocházelo k poškození. Zároveň bychom chtěli zachovat určitou míru patiny stáří,“ upřesňuje docent Ďoubal. Podle něj by se měl restaurátor vždy zamýšlet společně s památkáři a správcem objektu nad tím, jak dílo prezentovat, v čem spočívají jeho hlavní hodnoty, a ty se snažit maximálně uchovat.

Zpomalit růst mechů, prodloužit život

Nejdůležitější je pro odborníky maximálně prodloužit život této mimořádně významné památky. „Pravidelná údržba a monitoring, který umožní včas reagovat na aktuální stav, je nejlepší cesta. Je to lepší než postup zvolený v mnoha jiných případech. Tedy ponechat památku svému osudu, a když je stav havarijní, provést velkou a nákladnou rekonstrukci,“ říká odborník.

Restaurátoři budou památku každý rok kontrolovat. Zhodnotí její stav, provedou případné dočištění a aplikují ochranný biocidní postřik. Ten by měl zpomalit růst mechů a lišejníků. Na základě tohoto mapování by se měly plánovat další akce a restaurátorské zákroky na konkrétních dílech.

Soubor soch byl původně součástí celého komplexu budov a krajinných prvků, z nichž se dodnes dochovala jenom část. Samotná sochařská díla v Novém lese u Kuksu doplňovaly další budovy a sochařská díla. Řada těchto staveb zanikla. Například kaple Nalezení sv. kříže a Povýšení sv. kříže. Zanikly i poustevny sv. Pavla a sv. Antonína, včetně vyhlídkového pavilonu a pisciny s vodotryskem. Některé části  se sice zachovaly, ale byly převezeny. Například socha sv. Antonína, kdysi umístěná při poustevně, je dnes v muzeu v Jaroměři. Sochu sv. Jeronýma na poušti přemístili památkáři do zahrady Hospitalu v Kuksu. Do areálu v Kuksu převezli i torzo sochy Hagar na poušti nebo psa poustevníka Garina.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.

Zlepšit pracovní podmínky akademikům nebo podpořit kariérní růst mladých výzkumníků. Vytvořit takové pracovní prostředí, aby se vědcům dobře bádalo. To je cílem projektu STROP, který odstartoval letos v lednu. Univerzita chce díky němu získat evropský certifikát, který jí zvýší prestiž nejen v zahraničí. Smysl projektu a výsledky průzkumu spokojenosti zaměstnanců přiblížila HR manažerka Adéla Myšková.

Co je smyslem projektu?

Celý projekt se zaměřuje na zlepšení vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Aby se vědcům vytvořily takové podmínky, které jim umožní pracovat co nejlépe. Cílem je pak získat HR Award, což je evropský certifikát kvality práce s lidskými zdroji. Když ho instituce obdrží, bude to signál, že se i kolegové ze zahraničí setkají na naší univerzitě se vstřícným prostředím, které jim umožní bádat v nejlepších podmínkách.

Je to tedy důležitá značka kvality?

Ano. Je to záruka standardu pro vědce z celého světa. Zvýší se prestiž Univerzity Pardubice, lépe budeme například získávat granty a finanční zdroje. Už v prosinci 2019 Evropská komise uznala, že jsme se přihlásili k dokumentu Evropská charta pro výzkumné pracovníky a Kodex chování pro přijímání výzkumných pracovníků. Znamená to, že instituce dodržuje pravidla, které obsahuje charta.

Jaká pravidla?

Je to čtyřicet bodů. Jestli tyto body naplňujeme, či nikoliv, jsme zjišťovali dotazníkovým průzkumem letos na jaře. I když projekt cílí primárně na vědecké profese, byli bychom rádi, aby se pracovní podmínky zlepšily všem zaměstnancům. Proto jsme dotazník poslali všem zaměstnancům univerzity. Odpovídali na 80 otázek. Dotazník byl striktně anonymní a demografické údaje, jako například věk, nemuseli respondenti vyplňovat.

Kolik lidí jste oslovili?

Celkem 1283 zaměstnanců. Získali jsme 748 reakcí. Na začátku dotazníku jsme se ptali, zda se chtějí průzkumu účastnit. Z tohoto čísla dokončilo dotazník 642 respondentů. Zapojili se akademici, vědecko-výzkumní pracovníci, doktorandi i ostatní administrativní pracovníci. Otázky byly rozdělené podle skupin zaměstnanců. Nemohli jsme se ptát na stejné věci vědců a například technických pracovníků.

Kdo na průzkumu pracoval?

Analýzy jsou složitý proces, s dotazníkovým šetřením nám pomáhali specialisté z Fakulty filozofické i analytici z IT univerzity.

Co je tedy výsledkem tohoto průzkumu?

Výsledky dotazníkového šetření přinesly zajímavou zpětnou vazbu zejména pro vedení univerzity a vedení fakult směrem k dalšímu řízení rozvoje lidských zdrojů na naší univerzitě a také pro přípravu důležitých strategických dokumentů univerzity. GAP analýza nám pomohla porovnat aktuální stav s požadavky Evropské charty pro výzkumné pracovníky a Kodex chování pro přijímání výzkumných pracovníků.

Museli jsme zjistit, kde jsou problémová místa ve vnitřním systému. Vznikl dokument věnovaný náboru – taková revize našich postupů souvisejících s evropským kodexem, jak provádíme výběrová řízení a nábor akademiků a vědců, jak přijímáme zaměstnance, jak se jim věnujeme po nástupu a v jejich další kariéře. Na základě toho vznikne naše tzv. OTM-R politika (Open Transparent and Merit- Based Recruitment). Tyto dokumenty a další analýzy a diskuse nám daly podklady pro vznik HR akčního plánu pro následující minimálně tříleté období.

Nyní jsme v první části projektového řešení. Požadované dokumenty odevzdáváme Evropské komisi. Na jejich vytvoření jsme měli 12 měsíců. Čekají nás další dva roky. Na začátku roku bychom měli na univerzitě začít implementovat to, co jsme si do akčního plánu dali. Evropská komise nyní vyhodnotí, zda jsme na správné cestě a podle toho získáme certifikát HR Award. V březnu bychom se to měli dozvědět. Pak budeme moci oficiálně používat logo HRS4R.  Rádi bychom se zařadili mezi české a evropské vysoké školy, které certifikát už získaly.

Co bylo pro vás z výsledků dotazníku překvapivé?

Mile mě překvapilo, jak jsou zaměstnanci spokojení s prostředím, ve kterém pracují a bádají. Že mají dobré technické vybavení ke své práci. Jsou tady nejmodernější laboratoře a jejich vybavení. Tento fakt se odrazil i v odpovědích. Prostředí si chválili zaměstnanci z těch fakult, které prošly rekonstrukcí.

A negativní reakce?

Nezaznamenali jsme žádnou výraznou reakci. Někteří zaměstnanci by uvítali lepší finanční podmínky. Ale celková spokojenost s finančním ohodnocením byla poměrně vysoká.  

Přesto má projekt něco zlepšit…

Zlepšovat lze stále něco. Bylo by divné, kdyby všichni vyjádřili stoprocentní spokojenost. Zaměstnanci odpovídali formou výběru z několika možností a někde se mohli rozepsat. Mohli své odpovědi doplnit o komentář. Spektrum principů je velmi široké, proto je i tolik otázek. Nevznikl žádný „wow“ efekt, kdybychom si řekli, že jsme v něčem vyloženě špatní. A nesmíme zapomínat, že dotazníkové šetření je jen jednou z aktivit, které pro analýzy a rozvoj v oblasti HR nyní děláme.

Jsou zaměstnanci více otevření?

Záleží na tématu. Na univerzitě se nikdy takto zaměřený projekt nedělal. Procento účasti je velké i v porovnání s jinými univerzitami v republice. Je to znamení naděje, že lidé stojí o to, aby se o tématech, která souvisí právě s jejich pracovními podmínkami a prostředím, mluvilo a jeho kvalita se zvyšovala. Univerzitní management by měl zajistit, aby se to dělo v souladu s pravidly evropské charty a kodexu.

Co všechno zahrnuje charta a kodex?

Dokument necílí jen na to, co zaměstnavatel musí, ale že zaměstnanec má také povinnosti. Charta a kodex jsou rozdělené do čtyř oblastí. Etika, etické a profesní principy, nábor, pracovní podmínky a sociální zabezpečení a vzdělávání a rozvoj kariéry. Pro výzkumné pracovníky a evropskou chartu jsou důležité například svoboda výzkumu, etické zásady, profesní přístup, odpovědnost, šíření a využívání výsledků, povinnosti spojené s kontrolou a řízením, nepřetržitý profesní rozvoj, uznávání profese… Aby měli všichni pocit, že mají stejné podmínky bez diskriminace.

Diskriminace je asi téma, které v unii rezonuje.

Musím říct, že drtivá většina zaměstnanců odpověděla, že se s diskriminací nesetkala. A když přeci jen ano, primárně šlo o diskriminaci genderovou nebo věkovou. Rovnováha mezi pohlavími je hodně zdůrazňované téma.  

Genderová diskriminace… Jaký je poměr žen a mužů na naší škole?

Na rovnováhu v genderových otázkách se skutečně klade velký důraz. Naše fakulty mají genderová specifika, někde je přirozeně více mužů, někde více žen, je to dané specializací oborů. Například na Fakultě elektrotechniky a informatiky převažuje více mužů, na Fakultě zdravotnických studií více žen. Jinak se snažíme o genderovou vyváženost, například v univerzitních orgánech, ve vedení univerzity. Obecně můžeme říci, že naše univerzita je docela genderově vyvážená.

A co kontrola z Evropské komise?

Kontrolní návštěva z Evropské komise, která bude zjišťovat, zda jdeme správným směrem, by měla přijet po třech letech. Zástupci budou hovořit s vědci a akademiky na různých pozicích, s vedoucími zaměstnanci, nejen s vedením univerzity a fakult. Musím říci, že náš akční plán je velmi ambiciózní a snad splníme všechny úkoly, co jsme si dali. Je to něco, co nás má posunout dál, postupnými kroky zlepšit akademické a vědecké prostředí a pracovní podmínky. Doufám, že zaměstnanci budou brzy pozitivní změny vnímat.

TEXT: Věra Přibylová/FOTO: Adrián Zeiner

Patrik s Katkou strávili na Fakultě chemicko-technologické už kus života. Dá se říci, že je dokonce svedla dohromady. Stejně jako desítky a stovky dalších, kteří se na škole za 70 let její historie potkali a zamilovali. Jejich příběh se začal psát v době, kdy tu oba nastoupili ke studiu. Dokázali, že jsou schopní, mají nápady a fakultě i univerzitě dělají dobré jméno. Bádat a předávat poznatky dál je totiž baví.

„Chodíme spolu osm let, což je vlastně i doba našeho společného studia a působení na univerzitě. Seznámili jsme se ale ještě dřív, na vědeckých soutěžích pro středoškoláky,“ začíná povídání Patrik Čermák, čerstvý odborný asistent na Ústavu aplikované fyziky a matematiky Fakulty chemicko-technologické. Za to, že jsou s Katkou dneska spolu, a to nejen v životě, ale i v práci, může vlastně chemie. Nebýt Patrikova studia na Fakultě chemicko-technologické, možná by k sobě cestu ani nenašli. Katka totiž nejdřív studovala fyziku v Brně.

Osudová Fakulta chemicko-technologická

Tam ale nebyla moc spokojená a přemýšlela o změně. Na gymplu ji bavily všechny přírodní vědy včetně chemie, a tak se rozhodla jít právě do ní. „Studium chemie na Univerzitě Pardubice má dobré renomé. Pocházím od Litomyšle, což je do Pardubic kousek. Navíc jsem od Patrika, který tu již studoval, dostala velmi kladné reference, a tak jsem přesídlila z Brna do Pardubic,“ pokračuje ve vyprávění Katka, studentka doktorského studia, která momentálně pracuje na své disertační práci a chystá se na její obhajobu. „Když mi Káťa řekla, že nastupuje do Pardubic, už nebylo co řešit. Nevím, nevím, jestli by sem šla, kdybych tady nebyl,“ vtipkuje Patrik.

Oba vystudovali Anorganické materiály a Materiálové inženýrství. Jelikož byl každý v jiném ročníku, tak se za celou dobu studia potkali na jediném předmětu. Bylo to Vyšetřování havárií a řízení bezpečnosti, kde všechny přítomné pobavili, když pro ukončení předmětu zpracovali nezávisle na sobě velmi vtipně a nápaditě analýzu jejich společné autonehody. Už tehdy se ukázalo, že hýří nápady a spolupráce jim svědčí.

Začalo to vědeckou kavárnou

Byli to totiž oni, kdo do Pardubic přinesli model vědecké kavárny, kterou poprvé otevřeli v roce 2012. „Když jsme chtěli zajít na nějakou zajímavou odbornou přednášku, tak jsme většinou museli jet do Prahy nebo do Brna. V Pardubicích se moc takových akcí nekonalo. Velmi se nám líbil nápad vědeckých večerů ve známém prostředí se stejnými moderátory. Kde se střídají hosté ze všech možných oblastí a kde se lidé mohou obohatit o znalosti z různých směrů v neformálním prostředí a uvolněné atmosféře. A tak jsme začali spolupracovat se Science Café. Po čase jsme se osamostatnili a udělali Kavárnu Universitas,“ vysvětluje začátky Kavárny Katka.

Jejich společným dílem je i studentská konference pro mladé talenty ze středních škol Vědění mladým, která se koná tradičně na podzim. „Chtěl jsem udělat konferenci pro studenty z různých oborů. Mým cílem bylo, aby to byla reprezentativní akce s atmosférou opravdové vědecké konference. Proto se koná v Aule Arnošta z Pardubic a účastní se jí nejen přednášející studenti, ale také předsedající z řad akademiků a pozorovatelé z mnoha středních škol z celé republiky. Nakonec se to podařilo a má to velký úspěch,“ popisuje pyšně Patrik, který měl s vědeckými soutěžemi sám velké zkušenosti. „Čeho si ceníme asi nejvíc, je, že spousta studentů, kteří na konferenci přišli v roli pozorovatelů, se inspirovala a navázala spolupráci s odborníky. Jeden tento příběh dokonce vyústil v ocenění Česká hlavička. Moc nás těší, že se ukázalo, že tato konference má opravdu smysl.“  

Pracují spolu. V laborce i v kanclu

Dnes už se o oba projekty nestarají, předali je svým nástupcům. Chtěli, aby zůstaly ve studentských rukách, a navíc se jim poslední dobou na ně nedostávalo tolik času. Před třemi lety se přestěhovali ke svému školiteli profesoru Drašarovi na Ústav aplikované fyziky a matematiky. To s sebou přineslo nové úkoly a dokonce společnou kancelář. „Stěhování do společné kanceláře jsem se trochu bál. Přece jenom jsme spolu už bydleli, a navíc Káťa pořád mluví. Ale nakonec je to moc fajn. Ráno hned po příchodu si v kanceláři společně vychutnáme šálek dobrého čaje,“ dodává Patrik. A pak se vrhají na práci.

Tráví spolu hodně času, ale na nervy si nelezou, právě naopak. Skvěle se doplňují: „Káťa je taková přímá a má to v hlavě srovnané, dokáže mě usměrnit a uzemnit, protože někdy mívám přemrštěné nápady,“ pochvaluje si Patrik. „Já mám zase ráda plánování, sepisuju si seznamy a s chutí odškrtávám hotové. Patrik mi do toho vnáší přiměřenou dávku chaosu,“ říká Katka. Rádi si vzájemně pomáhají a kromě kanceláře spolu pracují i v laboratořích. Jejich práce je naplňuje a baví z mnoha důvodů. „Je to hodně kreativní činnost. Není to žádná rutina. Pokaždé člověk najde nové téma, dojde k novým objevům. Je tu spousta cest, kterými se dá jít, čemu se věnovat,“ povídá nadšeně Katka.

Spokojení v práci i v životě

Na Fakultě chemicko-technologické jsou oba spokojení. Patrik se nedávno zařadil mezi právoplatné zaměstnance fakulty a dostal na starosti laboratoře z fyziky. Zvelebuje je a v tom se doslova našel. „Kromě správy laboratoří je také samozřejmě vyučuji. V letním semestru jsem měl na starosti zhruba 50 studentů, se kterými jsem se snažil v poněkud komplikované době a během nestandardního průběhu semestru zůstat v co největším kontaktu,“ vysvětluje Patrik, který studenty učí moc rád. Mimo to se věnuje i vědě. „Momentálně spolupracuji na dvou projektech. Jeden se týká našeho ‚evergreenu‛ selenidu bismutitého a druhý sulfidu cínatého, což jsou polovodiče zajímavé hned z několika důvodů,“ popisuje svou náplň Patrik. Katka studenty zatím neučí, dochází ale do laboratoří z fyziky jako asistent. A hlavně píše svou disertační práci, v níž zkoumá termoelektrický materiál selenid cínatý. Na fakultě by ráda zůstala i po jejím obhájení.

Oba právě stojí na prahu své kariéry a vyhlížejí další společné projekty. Jeden velký mají zrovna za sebou. Po osmi letech známosti, společných studií a práce se letos v červnu vzali a zařadili se tak k „univerzitním“ manželstvím. Při tomto svém zatím posledním projektu navíc zúročili organizační zkušenosti, které během studií a přípravy velkého počtu akcí nasbírali. Jejich život je zkrátka chemie! A neskutečně si to užívají.

Kateřina Čermák Šraitrová a Patrik Čermák, dvojice bývalých studentů, která k Fakultě chemicko-technologické neodmyslitelně patří. Studium je natolik bavilo, že vymysleli a realizovali i své vlastní projekty. Společně uspořádali 60 večerů Kavárny Universitas a zorganizovali 6 ročníků oblíbené studentské konference Vědění mladým. Za své úspěšné projekty, nápaditou práci a popularizaci vědy jim rektor univerzity profesor Jiří Málek udělil v roce 2018 i Cenu rektora. K chemii si časem oba přibrali i další obor. Patrik vystudoval ještě filosofii na Fakultě filozofické, k níž ho to vždy táhlo. Katka k tomu všemu stíhá studovat ještě pardubickou konzervatoř se zaměřením na hru na příčnou flétnu, kterou dokončí v příštím roce.

Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.

Druhý týden v říjnu museli studenti vysokých škol, v návaznosti na vládní opatření, neplánovaně opustit kontaktní výuku. To přineslo mnoho komplikací nejen při jejich vzdělávání v rámci laboratoří, ale i v souvislosti s vypracováváním experimentálních částí jejich závěrečných kvalifikačních prací.

S jejich odchodem zcela utichlo dění a ustal ruch ve všech vzdělávacích institucích naší země. Proto jsme s neskrývaným nadšením všichni přivítali, když se zkraje prosince mohli postupně studenti navracet zpět do škol.

Jinak tomu nebylo ani přímo na naší fakultě, kdy od 7. prosince znovu nastoupili do laboratoří i naši studenti prvních ročníků. K výuce se v jednotlivých studijních programech všech stupňů vzdělávání chemie a biologie váže právě praktická výuka laboratoří, bez níž si studium na naší fakultě nelze vůbec představit. Nastartovaná prosincová výuka laboratoří tak rázem zcela změnila atmosféru na fakultě, která doslova „ožila“. Laboratoře se opět zaplnily postavami v bílých pláštích, které se zodpovědně pustily do svých úkolů. Sama přítomnost studentů samozřejmě optimisticky pozvedla náladu nejen akademikům, ale i ostatním zaměstnancům fakulty. Jejich práce znovu nabyla smyslu.

Dle přístupu a aktivity studentů se dalo lehce odhadnout, že se všichni do výuky nesmírně těšili, což akademici hodnotili pozorným a vstřícným přístupem při výuce. Celkem dva pracovní týdny, tedy až do vánočních prázdnin, proběhla převážná většina předepsané výuky laboratorních cvičení pro většinu studentů ve všech ročnících. Pokud to epidemiologická situace dovolí, pak zbytek blokové výuky opět v menších skupinách proběhne ještě první týden po Novém roce v lednu.

Všem studentům přejeme, i přes tuto zcela objektivně nekomfortní situaci, aby zdárně uspěli u zkoušek a zápočtů zimního semestru. Zároveň akademikům i laboratorním pracovníkům přejeme mnoho trpělivosti při posuzování studijních výkonů studentů.

Věříme, že se všichni ve zdraví opět po Novém roce budeme moci na naší fakultě sejít a pokračovat tak ve společných výukových a badatelských aktivitách, které díky kvalitnímu vzdělávání a vědě pozvedají celou společnost na úroveň, díky níž můžeme nabídnout cenné vědecké poznatky prospěšné celému lidstvu!  

Mgr. Lucie Stříbrná, Ph.D.
proděkanka fakulty

Studentka Bc. Alexandra Bolková vystudovala bakalářský studijní program Speciální chemicko-biologické obory, obor Klinická biologie a chemie na Katedře biologických a biochemických věd Fakulty chemicko–technologické. V současné době pokračuje v navazujícím magisterském studiu v oboru Bioanalytik. V rámci pomoci ve vypjaté době při boji proti šíření koronaviru se zapojila jako dobrovolník v Pardubické nemocnici. My jsme ji vyzpovídali v krátkém rozhovoru, o který se s vámi rádi podělíme.

Mohla byste přiblížit, jak Vaše pomoc začala?

V polovině října jsem se přihlásila jako dobrovolník do Pardubické nemocnice. Po vyplnění krátkého dotazníku se mi po necelých dvou týdnech ozvali z personálního oddělení a hned následující den jsem přišla podepsat pracovní smlouvu a zaškolit se v rámci BOZP. Hned druhý den poté jsem mohla nastoupit na přidělené oddělení.

V čem spočívala Vaše pomoc?

Nastoupila jsem na pozici „dělník ve zdravotnictví“ na Jednotku intenzivní péče neurologického oddělení, které se nyní nazývá ARO COVID 3. V současné době jsem studentkou 2. ročníku navazujícího magisterského studijního programu Bioanalytik, a tak jsem doufala, že budu proto zařazena do laboratoří a budu tak moci konečně uplatnit své vysokoškolské vzdělání přímo v praxi. Největší pomoc však byla potřeba na běžných pracovištích, přímo v kontaktu s pacienty, a tak jsem vykonávala práci sanitářky ve 12 hodinových denních službách. V té době byla v nemocnicích spíše než po zdravotních laborantech daleko větší poptávka po ošetřovatelské péči. Tu zvládne po krátkém zaškolení, dle mého názoru, více méně každý.

Mohla byste nás detailněji seznámit s Vaší činností v nemocnici?

Pečovala jsem o pacienty s pozitivním testem na COVID-19, především co se týkalo manipulace s pacientem, podávání stravy a tekutin, úpravy lůžek, transportů, dezinfekce povrchů, doplňování spotřebního materiálu a jednorázových pomůcek, apod. Jako sanitářky jsme se snažily být sestrám vždy po ruce.

Jak jste snášela nošení nezbytných ochranných pomůcek?

Oddělení bylo rozděleno na tzv. „čistou“ a „špinavou“ zónu, tedy takovou zónu, kde pacienti leželi ve speciálních boxech, a tak čas, který jsme trávili v ochranných pomůckách a ochranných oblecích, nebyl až tak vyčerpávající (většinou přibližně hodinu až dvě 2x – 3x za směnu – podle aktuálně potřebné práce). Nebyli jsme tedy v ochranných oblecích celý den.

Jaká úskalí jste vnímala jako nejrizikovější při vykonávání této práce?

Řekla bych, že takovým jediným úskalím byl „strach“, ani ne tak mé rodiny, ale některých mých kamarádů, kteří mě vnímali jako potenciální „hrozbu“, a proto se mnou omezili na určitou dobu kontakt. Na pracovištích jsme se však chránili dle mého názoru mnohem pečlivěji, než leckterý člověk při cestě na nákup či v MHD. Mimo boxy pacientů jsme celou službu pracovali v respirátorech a ruce si často dezinfikovali. Přece jen být v první linii vyžaduje pevné nervy a velkou zodpovědnost.

Jak jste se vyrovnávala se skutečností, že někteří pacienti byli velmi těžce nemocní?
Smutnou realitou této práce je, že pacienti, kteří se k nám dostali a byli napojeni na přístrojích (zaintubovaní pacienti), neměli už většinou dobrou prognózu do budoucna. Bylo však důležité tento fakt přijmout, a i přesto vynaložit stejné úsilí při pečování  i o ně. Na oddělení jsme většinou sloužily 3 sanitářky (obvykle slouží pouze 1), a tak byla práce relativně rovnoměrně rozložena, takže se vše nakonec zvládalo v klidu. Všeobecným sestrám pomáhali kolegové i z jiných oddělení, setkala jsem se na tomto oddělení i se zubaři, ortopedy, fyzioterapeuty či dokonce i s lékaři, kteří vykonávali práci sestřiček. Díky skvělému vedení staniční sestry byla práce dobře organizovaná a vše fungovalo ve prospěch celého kolektivu.

Co Vám pomoc druhým přinesla do života?

Jsem ráda, že jsem si mohla tuto práci vyzkoušet na vlastní kůži a nasbírat tak cenné zkušenosti do praktického života. Uvědomila jsem si, že i práce „dělníka“ ve zdravotnictví, potažmo práce sanitářky, jakožto nižší pracovní pozice v rámci pracovního zařazení, je pro zajištění chodu celého oddělení, ale i celé nemocnice velmi důležitá, a nejen proto se snažím na tuto práci nahlížet s velkou pokorou a hlubokým respektem.

Brzy prý budeme běžně jezdit v rychlovlacích, opět se mluví o trati na pražské letiště. Nad různými železničními revolucemi ale kdysi žasli i naši dědečkové a prapradědečkové. Co od jejich dob nenávratně zmizelo z českých kolejí? Jaké zaniklé profese k tomuhle světu patřily? Proč se příjezd první parní lokomotivy nelíbil Karlu Havlíčkovi Borovskému? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS o tom vypráví Tomáš Hodr z pardubické Dopravní fakulty Jana Pernera.

Jaká převratná událost v historii české železnice vás dodnes fascinuje?
Třeba příjezd prvního parního vlaku do Prahy 20. srpna 1845. Jakmile na dnešní Masarykovo nádraží přisupěla lokomotiva Böhmen, následována vlakem taženým stroji Prag a Olmütz, byla to velká sláva. Zněly salvy z děl, dorazil i arcivévoda František Karel, panovala naprosto mimořádná nálada a nervozita. Nadšení z toho, jakého kroku do budoucnosti se lidé dožili, ale nesdíleli všichni. Například Karel Havlíček Borovský napsal: „Co se divíš bratře Čechu, jak enthusiasta? Připojili Prahu k Vídni železem a basta.“ Díval se na to politicky, nová trať v jeho očích představovala další okov, jímž si nás Vídeň k sobě připoutala. Existovaly ale i další důvody, proč někteří lidé vlaky nevítali.

Jaké?
Zatímco většina vnímala železnici jako budoucnost dopravy a významného pomocníka k rozvoji hospodářství, někteří ji označovali za Antikrista a zlo. Parní lokomotivy se děsili, považovali ji za dílo ďáblovo, jelikož strašidelně kouřila, syčela, lomozila, létaly z ní jiskry. Hněvali se, že jim železnice bude plašit dobytek a krávy kvůli ní ztratí mléko. Lidé se báli o svá pole a domy, jelikož je projíždějící vlak mohl zapálit. Vznikly dokonce vědecké studie, které tvrdily, že když vlak pojede rychlostí nad 65 km/h, lidé se ve vagónech udusí. Neměli bychom se tomu smát. Náš technologický rozvoj je natolik dynamický, že už ho v podstatě ani nevnímáme. V 19. století však lidé na každou novinku reagovali daleko citlivěji.

Slyšel jsem, že zkraje často nadávali i na dělníky budující trať.
Ano, říkali jim trhani; podle chatrného oděvu, který dělníci většinou nosili. Zdaleka to nebyli jen Češi, spousta z nich holdovala alkoholu. V okolí míst, kde byli ubytováni, páchali nepřístojnosti, proto u obyvatel skutečně nebyli dvakrát oblíbení. Jinak se ale na stavbu železnice často dobrovolně hlásili místní, pro něž představovala možnost slušného přivýdělku. Na stavbách pracovalo mnoho nádeníků, stejně jako kvalifikovaných dělníků a zástupců dalších profesí. Byť se zkraje zavádění železnice ozývalo i občasné reptání, nakonec ji všichni přijali.

Jak to asi vypadalo v menších obcích, do nichž přijel první vlak?
Místní museli být ohromně hrdí, že se dráha bude týkat i jejich vesnice. Nádraží, vagóny, čistý štěrk, čerstvě zasazené stromy – všechno bylo úplně nové, neokoukané, vonělo to a blýskalo. Vidět na vlastní oči nový vlak nebo se s ním dokonce svézt muselo být pro lidi obrovským zážitkem. Přestože byla železnice tou dobou už dostatečně známá, jistě se velmi podivovali síle stroje, jeho rychlosti, eleganci. Železnice navíc měla tu moc, že z mnoha dosud méně významných míst udělala důležitou a prosperující dopravní křižovatku. Tak to bylo třeba s Českou Třebovou. Nebo s Pardubicemi, když se jimi protáhla trať z Olomouce na Prahu. Jednou z uvažovaných variant byla i poněkud jižnější cesta přes Chrudim, jež se tenkrát považovala za významnější město. Chrudim však železnici odmítla, trať se tak přimkla k Pardubicím. A srovnání se brzy obrátilo v jejich prospěch.

Je pravda, že se úplně první lokomotivy pro české koleje dovážely z Británie?
Ano. Přes Alpy byly z Terstu přepravované na povozech, rozmontované takříkajíc na šroubek.

Proč? Vždyť Čechy byly průmyslovou velmocí.
Na Anglii jsme ovšem s jejími železničními zkušenostmi pořád ztráceli zhruba deset, patnáct let. Proto tady po roce 1839, kdy na naše území dorazila první parní lokomotiva, ještě nějakou dobu sloužili výhradně angličtí strojvůdci. Muselo se zkrátka počkat, než si železniční společnost vyškolí vlastní personál. Lokomotivky jinak na území mocnářství vznikaly poměrně brzy, třeba Güntherova vídeňská fabrika vyrostla už roku 1842. Pokud bychom se zaměřili na celé území pozdějšího Československa, pak první lokomotivu vyrobila roku 1879 fabrika Karola Kachelmanna ve slovenských Vyhních; šlo o úzkorozchodný stroj Péch Antal. První českou lokomotivou byla v roce 1900 ta z řady 310.0, přezdívaná Nazdar nebo Nazdárek, vyrobili ji v Libni. Nešlo pochopitelně jen o lokomotivy – František Ringhoffer už v roce 1852 založil na pražském Smíchově továrnu, která vyráběla nákladní i osobní vagóny a tendry.

Podle čeho se zkraje vybíraly trasy, kudy povedou hlavní české tratě?
Propojovala se sídla s vyšším počtem obyvatel, často bylo ještě důležitější průmyslové hledisko. Právě protože jsme z pohledu průmyslu byli na špici celého Rakouska-Uherska, máme dodnes vůbec nejhustší železniční síť. Byť trasování nebylo vždycky jednoduché, překlenování údolí a horských hřbetů totiž představovalo ohromně náročný úkol. Často žasnu, jak fantastických věcí byli naši předci schopni. Fascinující je například původní Vídeňský viadukt v Brně, dlouhý nějakých 760 metrů. Nebo Jezernický viadukt na Přerovsku, případně Ivančický přes údolí řeky Jihlavy, první celokovový most v Rakousku-Uhersku. Naši prapradědečkové si dokázali poradit.

I v jejich časech ale docházelo k nehodám.
Ano, a to od úplného začátku! Už 7. července 1839, tedy v den zahájení provozu na trati z Vídně do Brna, došlo k nehodě na nádraží ve Vranovicích. Když se slavnostní zahajovací vlaky vracely zpátky do Rakouska, třetí z nich narazil do druhého, který tou dobou stál ve stanici. Nikdo nepřišel o život, došlo však k několika zraněním. Takové věci se prostě stávaly, nebylo to ještě zajeté. Docházelo k nehodám na přejezdech, vlaky se sem tam srazily, mohl vybuchnout lokomotivní kotel. Mluvíme o opravdových pionýrských dobách. Není od věci, když se říká, že předpisy bývají psány krví; než se přišlo na to, co a jak se má dělat, lidé museli leccos překonat. Zatímco dnes si lidé stěžují, že vlak přijede pozdě, v dobách našich prapradědečků museli být smíření i s tím, že občas do své cílové stanice nedojede vůbec. Hodně záleželo na počasí – jakmile více foukalo, musela se přidat další lokomotiva. Když padla mlha a pršelo, snížila se adheze a jedna lokomotiva vlak také neutáhla. Problémem byly rovněž závěje. Někdy to na kolejích bylo opravdové dobrodružství.

Přitom jízdenky stály majlant!
Jistě. Například mzda nádeníků se při stavbě tratě z Brna do České Třebové pohybovala mezi dvaceti až čtyřiceti krejcary na den. Kvalifikovaní dělníci pak vydělávali něco přes jeden zlatý. A teď si vezměte, že roku 1845 stála jízdenka z Prahy do Vídně v první třídě kolem jednadvaceti zlatých, ve třetí devět. V porovnání se zmíněnými mzdami to tedy bylo docela drahé. Úsekové jízdné samozřejmě vyšlo poměrně levněji, ani tak to ale nebyla pro určitou sortu lidí žádná láce.

Za jak dlouho tehdy dojel vlak z Prahy do Vídně?
Dnes trasu zvládne za nějaké čtyři hodiny, v úplných začátcích to přes Olomouc trvalo zhruba čtyřnásobek času. První vlaky jezdily rychlostí mezi 30–⁠40 km/h, kromě zastávek se doba jízdy prodlužovala i kvůli mazání nebo doplňování uhlí, dřeva a vody do lokomotivy. Těžko se to srovnává, naši předci nahlíželi na čas odlišně. Že cesta trvala šestnáct hodin? Pro ně žádná tragédie.

V mnohém si zaslouží obdiv, něco jim však přece jen vyčítám – občas postavili nádraží strašně daleko od obce. Proč?
Jednou jsem četl vtip, kde se člověk přesně na tohle ptá železničáře. Odpověď zní: „Nádraží jsou od vesnic tak daleko proto, aby byla co nejblíž ke kolejím.“ Pokud mám ale mluvit vážně – trať se zkrátka přizpůsobovala terénu a krajině, možnosti výkupu pozemků, existujícímu průmyslu. Někdy se počítalo s rozšířením sídla do určitého směru, ono se ale rozrostlo na druhou stranu. Jak jsem naznačil už před chvílí – pro naše předky nehrály ani čas, ani docházková vzdálenost zas takovou roli.

Mýlím se, nebo byli tehdejší železničáři na svůj obor daleko hrdější?
Nemýlíte, měli i mnohem vyšší společenskou prestiž. Odpovídaly tomu třeba i bohatě zdobené slavnostní uniformy, k nimž výše postavení nosili předpisově i šavli. Veleváženou osobou byl především přednosta stanice. Vlastně je škoda, že to dnes někdy sami železničáři vnímají jinak. Stále přece jde o zodpovědnou a zajímavou práci v naprosto specifickém a velice složitém prostředí. Mohou na ni být hrdí.

Mnoho letitých železničních profesí už zaniklo. Není to smutné?
Je, s tím ale nic nenaděláte. S vymizením parních lokomotiv odešli topiči, pomocníci strojvedoucích, mazači a čističi strojů, lampáři, staniční úředníci, zřízenci, vrátní, skladníci, nakladači. A také popeláři, kteří se v depu starali o jámy, do nichž se sypal popel z lokomotiv, saze z dýmnice. S nutnou a potřebnou modernizací železnice ubývají i hradláři, hláskaři, závoráři, signalisté. Pozvolna odchází i svět svérázného slangu, který často vycházel z němčiny. Lokomotiva zajížděla do hajcu – výtopny. Běžně se používala slova vechtr, ajznboňák. Nebo vexl – výhybka. Hajcr – topič. Pro bezpečnou jízdu vlaku byli důležití bremzáci.

Kdo?
Brzdaři. Než se začalo využívat průběžné brzdy, byli rozesazeni po celém vlaku, aby mohli regulovat jeho rychlost. Měli na vagónech vyvýšené budky, každý obsluhoval brzdu svého vozu. Jelikož trať dobře znali, často se řídili pocitově, ale určující byly pokyny z lokomotivy. Například jedno dlouhé a dvě krátká zapísknutí znamenala „povolte brzdy úplně“. Tři krátká zase „utáhněte brzdy úplně“.

Kdy začaly z českých kolejí mizet parní lokomotivy?
S nástupem motorové a elektrické trakce, k čemuž postupně docházelo už od 20. let minulého století. Oficiální ukončení parního provozu nastalo v roce 1980, pára se pak ale ještě nějaký čas mohla ve stanicích nárazově objevovat jako záloha. Odcházení parních lokomotiv provázely různé emoce. Maminky sušící prádlo v zahradách kolem trati byly samozřejmě rády, že už jejich bílé košile nejsou od sazí. Těšili se i strojvedoucí a topiči, v nových mašinách jim už nebylo horko zepředu od kotle, zezadu zase netáhlo na záda. Jejich práce se stala méně namáhavou a špinavou. Pro mnohé chlapy ale nebylo rozloučení s parními lokomotivami snadné. Mám k tomu nalezenou svou oblíbenou pasáž z knihy Parní symfonie. Mohu vám ji přečíst?

Prosím.
„A přišel Den D. V nádraží strojvedoucí vtipkovali, silácky odpovídali na narážky okolostojících, jichž přišlo nepočítaně. Pak vyšplhali nahoru, prohnali páru píšťalou (určitě déle, než bylo zvykem), a rozjeli tu svoji. Marně pak cestou povolovali knoflíčky u límce, aby se jim dýchalo volněji. Tentokrát nevyhlíželi oknem do ubíhající krajiny. Vpíjeli se do oblýskaných mosazných kohoutů, pák a manometrů, obhlíželi své království a přivírali oči, aby si ověřili, že ten pohled mají dokonale obtisknutý. Večer doma nechutnalo chlapům od mašin zamilované jídlo, a potom v posteli, když už se zhaslo, rozpila se jim do polštáře jedna malá, slaná slza. Nikdy nebyl žádný stroj poctěn takovou odměnou.“ Uff. Vidíte, jak moc mě to znovu dojímá?

Vidím.
Pára má nejenom neuvěřitelnou sílu, ale i tajemnou moc a zvláštní kouzlo. Když už jsem se do té knihy pustil, přečtu vám s dovolením ještě jednu pasáž, která dokonale vystihuje i můj celkový vztah k parním lokomotivám: „Když ručičky manometrů stojí v pozoru, když si telegraf sotva podává lokomotivu od stanice ke stanici, když kouř z komína vlaje jako dlouhý prapor, když se sykot, dunění a svist slévají do jediného akordu, když se návěští vzdávají rychlosti, když kola zprůhlední, když se z tyčí stane ocelová mlha, když se pražce změní v běhoun, když nerozeznáš stromy podél trati, když vlak splyne v jediný vagón, když se u pece točí víry, když se slunečnice u kolejí sklánějí k zemi, když vlaštovky zůstávají pozadu, když užaslí kluci přestanou na třešňovce otrhávat chrupky, když záclony na chodbičkách nadouvají tváře, když jiskry píší rudé nitky, když si sekáči na louce připadají o chloupek menší, vykloní se z budky strojvedoucí, naslouchá a rozhlíží se. Teď přece mají znít všechny zvony a na obloze zářit duha.“ To je ono! Přesně tak to cítím i já.

Hodně vám doba parních lokomotiv chybí?
Velmi, jsem staromilec. Já je tedy zažil už jen kratičce, občas jsem je jako velmi malý kluk viděl, když jsme s dědou jezdili na trávu pro králíky. Ale i tak – nejradši bych je měl zpátky. Stejně jako vozy s otevřenými plošinkami, na nichž jezdívali čundráci. Mizející mechanická návěstidla a závory. Dřevěná skladiště, která svým tajemnem tak lákala kluky. To byl přece nádherný svět! Moc rád jezdím zrenovovanými starými vagóny, objevuji v nich desítky let staré vrypy a oděrky, stopy minulosti, pozůstatky různých příběhů. Vagón či lokomotiva mi je s jejich pomocí vypráví. Když tohle všechno vidím, nepřestávám žasnout nad dovedností našich předků, jak dokázali spojit funkčnost a eleganci. Vždyť i obyčejný háček na kabát, police na zavazadla nebo klika od dveří vypadají ve starých vagónech jako umělecká a pečlivě zdobená díla z nějakého zámku. Moc rád se tím kochám.

Nejste sám. Svět parních lokomotiv milovala i spousta osobností, skládaly se na ně básně, malíři je ztvárňovali na slavných obrazech.
Ano, například Antonín Dvořák řekl, že by dal všechny své symfonie za to, kdyby byl vynalezl lokomotivu. Anglický historik Henry Thomas Buckle zase prohlásil, že parní lokomotiva učinila pro lidstvo víc, než všichni filozofové, básníci a proroci od počátku světa. Ani moc nepřeháněl. Parní lokomotiva má v sobě něco, čemu nedokážeme odolat. Co nás nepřestává fascinovat, i když ji třeba známe už jen z modelů a nostalgických jízd. Jak se o tom takhle bavíme, zase mi úplně běhá mráz po zádech.

Ing. Tomáš Hodr (43) – železniční nadšenec, který působí na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice jako správce Dopravní sálu. Člen Pardubického spolku historie železniční dopravy. U dráhy pracoval i jeho dědeček a strýc. „Mám to tedy asi v genech,“ myslí si.

Zdroj: článek převzat z CNN Prima NEWS – (https://bit.ly/2JH2X9M)

Představuje pro Vás plánování studijních činností problém?

Stresuje Vás orientace ve studijních povinnostech?

Často neodhadnete délku trvání různorodých činností?

Odpověděli jste „ANO“?

Pak je právě pro Vás určen webinář, který je zaměřen zejména na to, jak efektivně určovat priority, plánovat studijní činnosti a vymezit studijní cíle.

Cílem tohoto webináře je seznámit studenty s technikami napomáhajícími efektivnějšího využití pracovního času, postupy rozvíjejícími schopnosti stanovení priorit podle důležitosti a naléhavosti.

18. 12. 2020 v 9:30 – 11:00

Přihlásit se můžete na e-mail: alma@upce.cz,
do předmětu uveďte: Plánování studijních činností,

v textu: Mám zájem o účast na webináři Plánování studijních činností a váš studentský e-mail, na který před konáním akce obdržíte odkaz na MS Teams událost. Tento odkaz v den webináře, umožní Vaši účast.