S religionistou Pavlem Horákem půjdeme proti proudu a vyhneme se mylnému vnímání Velikonoc.  Absolvent religionistiky na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice nyní působí na Etnologickém ústavu AV ČR a v rozhovoru s ním vyvrátíme některé mýty, které kolem svátků jara panují.

Takzvanou Květnou nedělí, která letos připadá na 28. března, začíná Svatý týden. Jím křesťané vstupují do svého nejvýznamnějšího svátku, Velikonoc, kdy si připomínají zmrtvýchvstání ukřižovaného Ježíše Krista. Zdá se, že název „Květná“ neděle odkazuje ke svátkům jara. Slavili ji už pohané?

Rovnou jsme narazili na kámen úrazu. V dnešní době je moderní hledat kořeny svátků a vyvozovat z toho různé závěry – například že v nás přežívá staré pohanství nebo že máme žít v souladu s přírodou. Veškeré popisy „pohanských svátků jara“ jsou ale jen pozdější, dost často smyšlené spekulace, nekriticky míchající nespojitelné prvky. Potíž začíná už u vymezení pojmu pohan.

Obecně se jako pohan chápe ten, kdo nebyl křesťan.

No právě. Pohanství je křesťanský, teologicky a ideologicky zabarvený termín, který prvotně označoval všechny nekřesťany, později minimálně všechny ty, kteří nenásledovali jednoho Boha, a tudíž vyznávali „falešné náboženství“ – tedy pohanství. Pomiňme fakt, že nic jako falešné náboženství objektivně neexistuje. Každopádně předkřesťanských kultur, které žily na našem území – jmenovitě Keltové, Germáni a Slované –, bylo hodně a měly různá, ne vždy nutně stejná pojetí roku a případných výročních oslav. My o nich však dnes víme velice málo.

Nelze tedy Velikonoce jako celek propojit ani se zmíněnou oslavou jara?

Snad jedině jako vedlejší produkt velikonočních oslav, který využívá jarní prvky ve způsobu jejich oslavy. Nicméně, smyslem Velikonoc coby křesťanského svátku není oslava ročního období, ale zmrtvýchvstání Ježíše z Nazaretu. Co se týče předkřesťanských oslav této doby, minimálně v českých zemích pro jejich existenci nemáme žádné důkazy. Jediná souvislost je čistě časová, a to ještě dost vágní, protože datum Velikonoc je proměnlivé. Nedá se tak ztotožnit s případnými předkřesťanskými svátky, jako mohlo být zřejmě vynášení nebo pálení Morany. Ba co víc, nemáme ani zprávy o tom, že by Keltové či Slované nějak slavili jarní rovnodennost jako specifický bod v roce. Naopak, jako zásadnější body se ukazují konec května, tedy dnešní „čarodějnice“, a pak zejména letní slunovrat.

Jak je to s vajíčky a pomlázkou? Symbolika mužského a ženského elementu tu je přece nezpochybnitelná a říká se, že sahá hluboko do minulosti.

Odkazy na vajíčka i pomlázku jsou velmi starého původu, byť asi ne tak moc, jak byste doufala. Zřejmě nejstarší zmínka o obou pochází ze čtrnáctého století. Tomáš Štítný ze Štítného zmiňuje právě „vajca“ jako pokrm, který se v době Velikonoc světil. Kazatel Konrád Waldhauser ve své Postile pražských studentů píše, že „manželé se navzájem v tyto dny šlehají metlami nebo rukou“.

Genderová rovnost už ve středověku?

Ano, s jistou nadsázkou se to tak dá říct. A tato tradice vydržela až do novověku. Potvrzuje to i další senzační zpráva z roku 1610 – popisuje pražskou pomlázku, kdy si lidé kupují „pestrobarevné metly“ a šlehají se jimi po ramenou a rukou. Nejprve měli muži šlehat ženy a pár dní poté zase ženy muže. Cílem bylo získat od druhého pohlaví velikonoční vejce. Důkazy o krášlení velikonočních vajec, kraslic, jsou až pozdější, z osmnáctého století.

Pořád zkouším najít nějakou podobnost i u jiného náboženství. Přece svátek tolik bohatý na symboly a zvyky nemůže být „tak mladý“, že by ho odstartoval až novozákonní příběh.

Tematická podobnost se dá najít u židovského svátku Pascha neboli Pesachu. Stejně jako křesťanské Velikonoce odkazuje na něco nového – nový život, počátek. Pro židy je Pesach spojen s exodem z Egypta a hledáním místa pro život, nové země. Velikonoce jako oslava Ježíšova zmrtvýchvstání jsou taktéž odkazem na nový život jeho duše v nebi. Společným symbolem obou svátků je pak i beránek.

Konečně! Mládě přece symbolizuje také přicházející jaro.

To možná ano, ale v případě křesťanských a židovských tradic má poněkud jiný význam. Židé při slavení Pesachu krev beránka obětovali Hospodinu a další den jedli pečeni z tohoto zvířete. Křesťané zase považují Ježíše za beránka božího, který se obětoval pro celé lidstvo. Podle Bible byl Ježíš ukřižován právě na Velký pátek v předvečer židovského Pesachu, který vycházel na čtrnáctý den měsíce nisanu.

Když už hovoříte o židovském kalendáři, který se řídí lunárními principy, právě kvůli němu jsou Velikonoce pohyblivým svátkem?

S křesťanskými Velikonocemi a židovskou Paschou to není tak jednoduché. Původně se Ježíšovo zmrtvýchvstání mělo dokonce připomínat a slavit každou neděli. Ale od poloviny druhého století se doba slavnosti Velikonoc stala předmětem sporů v rané církvi, které ukončil až první ekumenický koncil v Nikáji v roce 325. Sloučil původní tradici upomínání se na Ježíšovo zmrtvýchvstání v neděli s dobou slavení židovského svátku Pesach, jehož počátek je patnáctý den měsíce nisanu. Koncil tak určil, že oslava Velikonoc bude vždy první neděli po prvním jarním úplňku, tedy po jarní rovnodennosti, která dnes připadá většinou na 20. nebo 21. března.

Ve své podstatě ale velikonoční období začíná daleko dříve, samotným oslavám předchází postní doba.

Půst je podle katolické tradice čtyřicetidenní, začíná Popeleční středou, kdy kněz označuje čela věřících popelem na znamení pokání, a vrcholí právě o Velikonocích. Ve starších dobách v rané církvi se dokonce dva dny před Božím hodem velikonočním měl dodržovat úplný půst bez jídla i vody.

Přiznám se, že se mi v té terminologii občas plete Popeleční středa se Sazometnou…

Udělejme v tom tedy pořádek – první je v kalendáři ta Popeleční, šest týdnů po ní následuje Sazometná, které se ale častěji říká Škaredá. V ten den údajně Jidáš zradil Ježíše za známých třicet stříbrných, které si však podle legendy moc neužil – dohnalo ho svědomí, svého skutku litoval a nakonec se oběsil. Atribut „škaredá“ je odvozen od toho, že se Jidáš na Ježíše „škaredil“, protože nechtěl podporovat myšlenku války proti Římanům. Často se v upomínku jeho činu i osudu pečou postní jidáše – sladké, medové pečivo ve tvaru smyčky.

V kuchyni se ostatně velikonoční zvyky uplatňují docela výrazně. Na Zelený čtvrtek se mají jíst zelená jídla. Opravdu se mu tak říká právě z tohoto důvodu?

Dá se předpokládat, že postním pokrmům dominovala zelená barva – někteří badatelé se k této motivaci skutečně přiklánějí. Ale přívlastek „zelený“ není zcela jednoznačného původu. Kněžské mešní roucho má ve čtvrtek zelenou barvu, ve středověku si kající hříšníci měli na oděv připínat zelené jarní ratolesti. V české církevní symbolice však přízvisko zřejmě vzniklo doslovným převzetím z německého Gründonnerstag, jehož kořeny však nemají nic společného se zelenou barvou, ale souvisejí se slovesem greinen, což znamená plakat, naříkat. Navíc, církevní společenství mělo v tento den přijímat mezi sebe věřící odsouzené předtím k pokání.

Z čeho vycházejí názvy zbývajících dnů? Modré či Žluté pondělí, Šedé, případně opět Žluté úterý a Bílá sobota. Má symbolika barev nějaký hlubší význam?

O tom jsou jen velmi kusé informace. Tradičně se během dnů před velikonočním triduem, tedy Zeleným čtvrtkem až Bílou sobotou, uklízela domácnost.  

Vraťme se k současnému trendu, modernímu novopohanství. Jak moc se inspiruje předkřesťanskými náboženstvími, když o nich nemáme žádné průkazné informace?

Moderní pohanství se snaží rekonstruovat nebo navázat na předkřesťanské tradice zejména Keltů, Germánů a Slovanů, ctít staré bohy a dost důležitým prvkem většiny z těchto moderních adaptací je myšlenka sjednocení se s přírodou. K životu v souladu s přírodou používá novopohanství jiné koncepty než ty, které snad existovaly před tisícem a více lety na našem území nebo jinde v Evropě. Jeden z takových konceptů je model osmi moderních pohanských svátků, kterým se říká kolo roku. To v sobě kombinuje právě prvky jak z domněle keltského, ve skutečnosti však raně středověkého kalendáře z Irska, tak i germánských oslav začátku, středu a konce zimy a letního slunovratu. S finalizováním podoby kola roku v šedesátých letech minulého století, kdy se do jeho koncepce dostaly i oslavy jarní a podzimní rovnodennosti, a s jeho následnou popularizací se začaly ve větší míře šířit spekulace o propojení Velikonoc, vajíček a pohanství. Přitom jak už jsem o tom hovořil na začátku, zdroje těchto představ většinou spadají až ke křesťanským autorům.

Mgr. Pavel Horák, Ph.D.

Etnologický ústav AV ČR

Vystudoval religionistiku na Univerzitě Pardubice, nyní působí jako postdoktorand v oddělení pro výzkum kulturního dědictví Etnologického ústavu AV ČR. Zabývá se především dějinami a antropologií náboženství se zvláštním ohledem na nová náboženská hnutí – novopohanství, magii a čarodějnictví. V současnosti pracuje na první české monografii o moderním novopohanství a připravuje se na výzkum vztahů mezi okultismem a nacionalismem.

Článek je převzatý pod svobodnou licencí Creative Commons ze serveru Akademie věd České republiky. 

Univerzita Pardubice se letos tradičně a symbolicky připojuje k akci Česko svítí modře, která provází kampaň Naděje pro autismus. Její osmý ročník v pátek 2. dubna připomene Světový den zvýšení povědomí o autismu.

Cílem Světového dne porozumění autismu je zvýšit informovanost o autismu ve společnosti a podpořit včasnou diagnostiku a intervenci. Právě povědomí otvírá bránu porozumění a respektu k lidem. Modrá barva symbolizuje komunikaci, jednu ze základních bariér vzájemného porozumění.

Až 2 procenta světové populace žije s nějakou formou autismu. V České republice se s touto diagnózou potýká 200 tisíc lidí. Autismus je poruchou, která způsobuje, že dítě nebo dospělý dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj je tímto handicapem narušený a schopnost komunikace je pro lidi, kteří se s problémem potýkají, jednou z nejzávažnějších bariér.

Průlom v možnostech odolávání virům slibuje výzkum, na kterém se poprvé v historii Univerzity Pardubice podílí všechny fakulty. Jedinečný projekt chce posunout výzkum v prevenci a léčbě virových onemocnění. Vědci společně pracují na ověření úspěšnosti jednoduchého a běžně dostupného prostředku, kterým by bylo možné v domácích podmínkách, bez nedostupných preparátů a vakcín účinně zabránit onemocnění covidem i dalšími nemocemi.

Testovaným je specifické médium, které se vyznačuje značnou dosažitelností i mobilitou (řeší Dopravní fakulta Jana Pernera) napříč celou naší populací (v gesci Fakulty filozofické), zdatně odolává času i novému klimatu (zkoumá Fakulta restaurování). Dokáže už během 15 sekund pozitivně ovlivnit činnost hormonů v těle, nastartovat imunitu, a částečně tlumit i bolest (Fakulta chemicko-technologická ve spolupráci s Fakultou zdravotnických studií). S ohledem na současnou globální situaci je velmi přínosné, že je tento prostředek sám odolný dalším virům (Fakulta elektrotechniky a informatiky) a nemutuje s nimi, a co se také počítá, je fakt, že jeho výroba je velmi jednoduchá a levná (Fakulta ekonomicko-správní).

Výzkumy historiků a antropologů naznačily, že se jako prevence využíval v minulosti i na jiných kontinentech. Nyní se bude zkoumat jeho vliv nejen novodobé viry, ale také na masivně se šířící nakažlivé tzv. D-choroby, jako jsou dezinformace či deprese. Vědci hledají dobrovolníky pro testování, které začne právě 1. dubna. Podávat toto médium budou v malých, ale častých dávkách, aby mohli pozorovat možné vedlejší účinky. Laická veřejnost i pamětníci možná znají tento prostředek také pod lidovým názvem „smích.“

Jeho interaktivní přednášky o finanční gramotnosti a pozitivní přístup už zaujaly stovky žáků. Expert z Katedry dopravního managementu, marketingu a logistiky Dopravní fakulty Jana Pernera získal za svoje působení na středních a základních školách Cenu rektora za popularizaci vědy. To je Jiří Nožička, seznamte se.

Mluvíte s žáky raději o finanční gramotnosti nebo finanční negramotnosti?

Rád mluvím o lidských schopnostech. Takže určitě raději o finanční gramotnosti, i když je občas velmi nízká. V tom ale vidím ten úžasný prostor – zvyšovat ji a pomáhat tak lidem, aby se zlepšovali a měli tak život hezčí a plnohodnotnější.

Kolik lidí u nás je opravdu finančně gramotných?

Zjistit kolik lidí v daném státě je gramotných, tedy kolik lidí umí číst a psát, je snadné. Finanční gramotnost nelze tak snadno definovat, a proto se nedá říct, kolik. Podle průzkumů ale víme, že finanční gramotnost u nás není na dobré úrovni. V minulosti se výuka finanční gramotnosti nijak neřešila a nyní se musíme popasovat s následky. Dnes se žáci učí finanční gramotnost na základních školách. Osobně vnímám finanční gramotnost trochu jinak, než jak se na většině škol vyučuje. Souhlasím, že je dobré umět si spočítat úroky z úvěru, ale to umí i různé bezplatné nástroje na internetu. Pro mě je finanční gramotnost mnohem více o nastavení uvažování jedince než o matematice. Vnímám ji mnohem komplexněji.

Jak se pozná finančně gramotný člověk?

Skutečně finančně gramotný člověk by měl vnímat rozdíl mezi tím, co chce, co potřebuje a co si může dovolit. Také je to člověk, který tvoří rezervy. Zbytečně nenakupuje, věci obnovuje, až když původní neplní funkci. I když si to může dovolit, neplýtvá potravinami, chrání životní prostředí a pomáhá rozvoji společnosti. Jedná se o styl vnímání věcí a souvislostí, a to ovlivňuje uvažování i hodnoty člověka. Proto si myslím, že při zvyšování finanční gramotnosti má větší význam výchova v rodině než to, co je může naučit škola. Finanční gramotnost je součást toho, jak člověk žije. To se nedá naučit jako vyjmenovaná slova.

Co říkáte středoškolákům, když s nimi o tom mluvíte?

Na střední škole mám velmi malý časový prostor pro interakci se studenty a není šance je něco komplexního naučit. Já jim jen vypravuji, co jsem za svou praxi viděl a zažil, s tím, že když se nebudou chovat finančně gramotně, tak něco podobného třeba zažijí také. A právě před tím je chci varovat. Život je krásný. Pokazit si ho kvůli takovému detailu, jakým jsou peníze, považuji za nerozumné. Snažím se studentům v tom malém časovém prostoru vysvětlit, že v životě záleží na tom, jak si nastavíme hodnoty a styl. A ne na tom, kdo vydělal kolik peněz, nebo kde trávil dovolenou. Jeden úžasný introvert řekl krásnou myšlenku, že by si člověka měli ostatní pamatovat podle toho, jak žil, ne podle toho, kolik vydělal peněz. Bohatý není ten, kdo má hodně, bohatý je ten, kdo ví, že má dostatek.

Jaké základy pro finanční gramotnost by měl mít opravdu každý?

Za nejdůležitější považuji, aby člověk chápal, že pokud si něco nemůže dovolit, tak si buď musí zajistit větší příjem, nebo snížit náklady, nebo se bez toho naučit žít. Mnohokrát jsem se setkal se situací, kdy si lidé pořídili nějaký zbytný statek, který byl nad jejich finanční možnosti. Koupili si ho na úvěr s tím, že ten úvěr v budoucnu nějak vyřeší. Ve skutečnosti ale občas nesplacený úvěr za nějakou zbytečnost odstartuje spirálu na sebe nabalujících se dluhů.

Za další velmi důležitý bod považuji komunikaci. Komunikace je podle mě klíčový prvek života ve společnosti a chyby v komunikaci umí napáchat vždy velké škody. Ve finanční gramotnosti je to stejné. Pokud nebudu komunikovat s tím, komu dlužím peníze, a budu dělat „mrtvého brouka“, tak situaci budu jenom zhoršovat. Pokud budu pravidelně komunikovat s pojišťovnou, kde mám například povinné ručení, tak mohu velmi slušně ušetřit.

A do třetice, pokud vám nechce dát půjčku žádný oficiální legální subjekt, berte to jako zpětnou vazbu, že byste měli změnit svůj životní styl. Rozhodně to nevnímejte jako impuls k vyhledání poskytovatele v šedé zóně, takové řešení má vždy špatné následky s negativními a dlouhodobými dopady na kvalitu lidského života.

Je možné efektivně snížit výdaje?

Často se najde prostor pro snížení výdajů pomocí revize hypotéky, pojištění, povinného ručení, také u vedení běžného účtu. Výdaje se dají snižovat při trávení volného času – výlety autem jdou nahradit výletem na kole, místo oběda v restauraci romantický piknik s vlastním jídlem. Rozhodně nedoporučuji snižování výdajů na absolutní minimum. Vždy je třeba, aby člověka život bavil. Kdybychom zcela vynechali výdaje na volný čas, tak by to nemělo dlouhodobý pozitivní efekt.

S čím mívají rodiče středoškoláků největší problém?

Ke mně se dostanou jen důsledky problémů rodičů, kterými jsou nezvladatelné dluhy. Jak ty dluhy vznikly? To má různé příčiny a každá situace je jiná. Nejčastěji se jedná o množství spotřebitelských úvěrů a nesplácené kreditní karty. V Česku je vyhlášená exekuce na necelých 900 000 dospělých obyvatel. To znamená, že přibližně každý desátý dospělý člověk naší země nezvládl svoje dluhy. To není dobrý stav.

Vývoj ekonomiky v roce 2020 může navíc bohužel zvýšit množství lidí v nekomfortní ekonomické situaci. Pokud se východisko hledá včas, tak se najde. Je nezbytné neodkládat problém do doby, než větší výdaje vyvolají dluhy, které pak narostou na neúnosnou hodnotu. Pak už se řešení hledá obtížněji. I potom ale platí jedno pravidlo: Kde je vůle, tam existuje řešení.

Jak se ekonomicky chovat za této situace?

Přestavte si, že jste se ocitli u autonehody. Hlavní je zachovat klid, žádné zbrklosti. Auta se už srazila a teď je hlavní nezpůsobit škody větší, než už jsou. Základem je se zbytečně nezadlužit za zbytné statky. Pak je důležité komunikovat. U autonehody komunikujete se záchranáři, pokud jste se ocitli v dluzích, je třeba komunikovat také. Minimálně s věřiteli, ale třeba i se zaměstnavatelem, pracovníky občanských poraden. Zůstat sedět v nabouraném autě bez reakce je stejné, jako ocitnout se v dluzích a neřešit je. Jste v nebezpečné situaci, a čím dříve ji opustíte, tím máte větší šanci, že další život bude dlouhý a příjemný.

Je vhodné to například vnímat jako impuls ke zlepšení přístupu ke spotřebnímu chování při zachování stávající kvality života. Například efektivněji nakupovat jídlo, abychom neplýtvali. V Česku vyhazujeme víc jak 30 procent potravin. Pokud bychom toto číslo snížili, snížíme i naše výdaje, ale hlavně zátěž pro životní prostředí.

Dá se ale na takovou nehodu vůbec připravit?

Ta doba před bouračkou mě osobně vždycky zajímá. Měli lidé za sebou školu smyku? Přizpůsobili jízdní styl svým možnostem a stavu vozovky? Převedeno do ekonomiky – zlepšovali si svou finanční gramotnost, vzdělávali se, aby si zajistili své pracovní místo, případně aby ho zlepšili? Tvořili si rezervy? Utráceli za zbytečnosti a jezdili na drahé dovolené? Je důležité, jak se člověk připraví na situaci, kdy nepůjde vše podle plánu. Je jednoduché rozhazovat, když se daří. Ale měli bychom řešit, co bude, když se dařit nebude.

Je to tedy tak, že když jde ekonomika nahoru, finanční negramotnost není problém, ale když se zadrhne, tak jsme „nahraní“?

Je snadné žít na dluh, když se daří.  Pokud ekonomika roste, je minimální riziko ztráty zaměstnání, a nikoho moc netrápí, že máme nízkou finanční gramotnost. Nikdo neřeší fakt, že každý pátý člověk si netvoří rezervy. V okamžiku, kdy ekonomika začne zpomalovat, se to už vážným problémem stává. Sníží se příjmy a lidé nebudou schopni splácet své závazky nastavené v době ekonomického růstu. Lidé, kteří jsou bez rezerv, se dostanou do velmi složité situace.  Tohle bohužel nyní uvidíme v praxi. Ekonomika se letos poměrně výrazně propadla, což bude mít vliv na reálný důchod obyvatelstva.

Pomůže nám krize naučit se šetřit a o penězích a jejich použití přemýšlet?

Na základě mých zkušeností se obávám, že to nelze zcela potvrdit. Bohužel jsem se již několikrát setkal s tím, že finančně negramotného člověka velké problémy nic nenaučí. Pokud se přes problém dostane, získá lekci, že je možné se přes problém dostat. Ale bohužel mnohdy také získá lekci, že řešení se vždy najde a jemu určitě zase někdo pomůže.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.

Sledujte přednášku profesorky Zuzany Bílkové z Fakulty chemicko-technologické, která hovoří na aktuální téma. Přinese 21. století očekávaný průlom v diagnostice Alzheimerovy choroby?

V posledních 20 letech zaznamenaly biomedicínské vědy mnoho významných objevů, avšak diagnostiku Alzheimerovy choroby a dalších neurodegenerativních onemocnění to ovlivnilo jen částečně. Paní profesorka se zaměřila například na otázku, zda existují nějaké nové nadějné metody nebo techniky, které by umožnily diagnostikovat nemoc už v rané fázi.

Univerzita Pardubice se přednáškou zapojila do celostátní akce Týden mozku 2021. Akce Týden mozku každoročně představuje nejnovější objevy a trendy ve výzkumu mozku a neurovědách a pořádá ji Akademie Věd České republiky a je součástí Brain Awareness Week. Celosvětová kampaň zvyšuje povědomí veřejnosti o úspěších a přínosech výzkumu mozku.

Jako lídr excelentního týmu se podílí na výzkumech, které souvisí s filozofickými otázkami. V současné době si jich klade hned několik a na problémy se dívá z různých úhlů pohledu. „O to se snažíme i v našem centru. Jen takto se můžeme naučit kritickému myšlení. Bez něj by byla filozofie mrtvá,“ říká doc. Niklas Forsberg.  Švéd, který v Pardubicích žije a pracuje už tři roky v Centru pro etiku Fakulty filozofické.

Jak se švédský vědec-filozof dostane do Pardubic?

Na univerzitě jsem od července 2017. Ale už dříve mě oslovila současná kolegyně Kamila Pacovská s tím, jestli bych neměl zájem společně s ní pracovat na projektu. Potkali jsme se několikrát a nabídka práce mě velmi zaujala. V tu chvíli byla ještě myšlenka na stěhování do České republiky velmi abstraktní. Nepředpokládal jsem, že získat grant na založení Centra pro etiku bude reálné.

Proč?

Tyto granty jsou obrovské a konkurence velká. Navíc práce, kterou v centru děláme, je trochu mimo mainstream. Znamená to, že šance na vyplacení velkého grantu je ještě menší. Pamatuji si, jak jsem byl překvapený, když mi Kamila zavolala a řekla: „Tak to vypadá, že se stěhuješ do České republiky!” Byl to pro mě šok. Ale ve skutečnosti to byla příležitost, která se neodmítá. Je to skvělý projekt, centrum se vyvinulo v úžasnou výzkumnou instituci. Jsem opravdu rád, že jsem dostal šanci být jeho součástí.

Jakému výzkumu se věnujete?

Centrum se skládá z více než tuctu badatelů a jedenácti doktorandů z celého světa. Je velmi složité říct něco o všech výzkumech, kterými se právě zabýváme. Snažili jsme se získat filozofy, kteří pracují na různých věcech a vycházejí z různých tradic a myšlenkových směrů. Nechci tvrdit, že v tom, co děláme, neexistuje jednota. Ale pro mě je opravdu důležité, aby filozofie mohla být různorodá a mnohostranná.

Co to znamená?

Filozofie potřebuje „pestrou stravu“, jak řekl Wittgenstein (Pozn. red. Ludwig Josef Johann Wittgenstein jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století). Filozofové, kteří se upínají k jedné myšlence, jednomu filozofovi nebo k jednomu způsobu myšlení, mají tendenci se stát dogmatickými. Což je nezdravá mocenská struktura, která kazí kritické myšlení. Naši doktorandi mohou mít své určené školitele, ale je opravdu důležité, aby se vzájemně sešli a učili se od sebe navzájem. Jako vedoucí výzkumu samozřejmě dělám také spoustu věcí, které nejsou spojeny s výzkumem, a jsou mnohem méně zajímavé.

Chceme studenty, kteří mají své vlastní filozofické otázky a problémy a jsou v nich zakotveni. Tím přinášejí do centra něco nového. Dívat se na věci z různých úhlů pohledu je podle mého názoru skutečně hlavní věc, kterou děláme, nebo se o ni snažíme. Bez toho se nelze učit kritickému myšlení. Bez něj je filozofie mrtvá.

Myslím si, že touha řešit témata z různých úhlů, aniž bychom vycházeli z předem dané filozofické metody nebo myšlenkového směru, nás odlišuje od mnoha dalších výzkumných programů a center. S filozofickými problémy se setkáváme každý den, jsou všude kolem nás.

O čem vy sám přemýšlíte v této nezvyklé době?

Situace, v níž se nacházíme, je velmi obtížně řešitelná. Filozofové už přišli s řadou zajímavých otázek. Některé z těch relevantnějších se týkají pojmů komunita a solidarita, a také vztahů k našim sousedům. Byli jsme nuceni se naučit, jak moc jsme v tom společně. Pokud jde o pojem „soused“, myslím, že mnoho lidí si díky této době uvědomuje, že jejich soused není jen někdo, kdo žije vedle, ale člověk z druhé strany světa, a že zvířata jsou v komplikovanějším smyslu také naši sousedé.

Covid-19 skutečně zpochybnil prioritu jednotlivce, která je charakteristická pro současnou společnost. Také změnil náš pohled na určité nezbytnosti, které byly dříve považovány za nemožné. Mám na mysli například klimatickou krizi. Říká se, že nelze snížit znečištění, uzavřít letecký provoz, a tak dále. Ale jakmile je v sázce váš život, a nejde pouze o obsah vaší peněženky… snížení počtu letů se nakonec ukázalo jako docela možné! Nicméně se obávám netrpělivosti, kterou pozoruji u sebe i u ostatních. Mám obavy z toho, že lidé budou velmi nedočkaví a budou se chtít ihned vrátit zpět do stavu před krizí. Možná by se člověk měl v tuto chvíli trochu zaměřit na trpělivost. Učit se pomalu je dnes jasně podceňováno.

Pocházíte ze Švédska. Kde jste působil?

Absolvoval jsem jak vysokoškolské studium i doktorát na univerzitě v Uppsale. V té době jsem měl štěstí, že jsem mohl studovat u profesorů, kteří měli velmi široký rozhled a otevřenou mysl. Také jsem se zúčastnil několika přednášek na chicagské univerzitě - buď jako hostující doktorand, nebo jako výzkumník s podporou Fullbrightova stipendia. Univerzity Uppsala i Chicago jsou instituce, kde jsem se hodně naučil. Bez ohledu na to, jak moc se toto oddělení změní, část mého srdce tam vždy zůstane. Chicagská univerzita podporuje dobré myšlení a soběstačné doktorandy.

Než jsem přišel do Pardubic, pracoval jsem na Helsinském kolegiu pro pokročilá studia (HCAS). Jde o velmi široký institut, kde se setkávají vědci ze všech různých oborů. V mnoha ohledech je to fantastické místo. Jsem rád, že jsem mohl studovat a pracovat na místech, kde se filozofii nepřistupuje jako introvertní disciplíně, více či méně nepřátelské k životu.

V centru pro etiku působí lidé z různých koutů světa. Jaká je jejich vzájemná spolupráce?

Je to jedna z věcí, které na centru opravdu miluji. Pocházíme z celého světa. To znamená, že jsme takovou obrovskou studnicí zkušeností, kulturních dědictví… Přináší nám to velmi přirozenou a nezbytnou formu sebereflexe. Někdy se ovšem objeví nevědomost a předsudky. Člověk si uvědomí, že věci, které považoval za samozřejmé, například z pohledu Švéda, ostatní za samozřejmost nepovažují. Sdílení filozofického prostoru s lidmi z celého světa přináší tolik radosti a tolik podnětů k přemýšlení. Perspektivy a zkušenosti se prolínají a odlišují.

Který světový filozof patří mezi vaše oblíbené?

Těch je několik, s jejichž myšlenkami se nejvíce ztotožňuji. Jsou jimi Iris Murdoch, J. L. Austin, Stanley Cavell a Ludwig Wittgenstein. Tito myslitelé jsou má krevní skupina. Jakmile se podíváte zpět na mou myšlenkovou historii, zjistíte, že se snažím vést dialog s velmi odlišnými filozofy z různých tradic. Moje disertační práce byla o francouzském filozofovi Jacquesovi Derridovi. Poté jsem napsal monografii o Iris Murdochové. A moje nejnovější kniha pojednává o J. L. Austinovi. A mezi svými monografickými pracemi jsem psal o velkém počtu myslitelů z různých kulturních prostředí, a také o velmi odlišných tématech.

Koho z českých filozofů máte rád?

Abych byl upřímný, české filozofy tolik neznám. Ten, jehož znám nejlépe, je také vaším nejznámějším. Jan Patočka. Začal jsem číst a psát o Václavu Havlovi, což mi přišlo nesmírně zajímavé a obohacující. Souvisí to se snahou poznávat a porozumět jiné zemi, její kultuře a dědictví. Nejsem výslovně fenomenolog jako Patočka ani politický myslitel jako Havel. Pokud bych tedy musel říci, kdo z českých filozofů je mi nejblíže, byl by jím Ondřej Beran, se kterým sdílím svoji kancelář. Tato blízkost není primárně prostorová. Ondřej je zajímavý myslitel, který přemýšlí o konkrétních věcech způsobem, který se mi líbí.

Vrátíte se zpět do Švédska, až projekt v roce 2022 skončí, nebo zůstanete v České republice a budete pokračovat ve výzkumu?

Prozatím nevím. Pro mě je opravdu důležité, aby centrum žilo dál a zůstalo místem pro dobrý a seriózní výzkum. Doufám, že nikdy úplně nezpřetrhám vazby. Mám dvě dcery a chci, aby strávily další roky ve škole v zemi, v níž se mluví jejich rodným jazykem. Tohle nemohu a nebudu přehlížet. Plánuji se zapojit do pokračování centra bez ohledu na to, co se bude dále dít. Kde bude můj vlastní výzkum a jeho zaměření za dva roky, nedokáži odhadnout.

Jak se vám líbí v Pardubicích?

Pardubice mám rád. Velikost města se ještě zmenšuje, zvláště nyní v aktuální pandemické situaci. Praha je jen hodinu cesty a za normálních okolností se necítím být tak uzavřený. Máme velké štěstí, že jsme dost velkoryse financováni, abychom do Pardubic mohli zvát lidi a pořádat konference a workshopy. Jenže tato otevřenost se také dost změnila, protože vidíme svět pouze prostřednictvím našich obrazovek a monitorů notebooků. Pardubice jsou stejně jako všechna ostatní místa na světě postiženy pandemií. Těším se, až se světu znovu otevřou. Pardubice jsou pěkné město, kulturní dědictví zde i ve zbytku České republiky je prostě úžasné. Navíc se všichni členové centra stali mými blízkými přáteli. Takže je to příjemné místo, kde nacházím sám sebe.

Co říká o sobě Niklas Forsberg

Jsem Švéd. Otec dvou dětí. Filozofii jsem studoval ve švédské Uppsale, a také působil na univerzitě v Chicagu. Než jsem přišel do Pardubic, žil jsem a pracoval v Helsinkách. Jako pro většinu akademiků s dětmi jsou pro mě „koníčky“ bezpředmětným pojmem. Když už mám přeci jen čas, každou volnou chvíli hraju na klavír. Hudbu jsem měl vždycky moc rád. Nejsem sice skvělý, ale je to chvíle, kdy můžu vypnout. Ve Švédsku máme na venkově dům, kde se během léta snažím trávit co nejvíce času.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.

V rámci série rozhovorů s prorektory pro oblast vědy a výzkumu jsme se tentokrát zaměřili na Univerzitu Pardubice. Jak zde vnímají hodnocení výzkumných organizací, v čem vidí prostor pro zlepšení a jaké jsou hlavní strategické záměry Univerzity Pardubice na nadcházející období? Nejen na tyto otázky nám odpověděl Libor Čapek.

Jaký byl uplynulý rok 2020 pro Univerzitu Pardubice?

Když pomineme situaci s covidem, tak zásadní událostí uplynulého roku pro nás bylo dokončení procesu hodnocení vysokých škol v rámci Metodiky 17+ a s ním související diskuze s mezinárodním evaluačním panelem. Díky ní jsme obdrželi podněty, kritiku, ale i řadu pozitivních ohlasů.

Museli jste se vyrovnávat s nějakými komplikacemi kvůli stále ještě aktuální epidemiologické situaci?

Zásadním problémem je určitě snížení míry osobních setkávání, což má za vinu pokles dynamičnosti jednání. Byli jsme proto velmi rádi, že více než polovina členů mezinárodního evaluačního panelu přijela osobně.

Co vidíte jako hlavní přínos mezinárodního panelu v hodnocení univerzit?

Hlavní klad vidím ve zhodnocení univerzity někým zvenčí. Pro univerzitu je toto hodnocení velice konstruktivní a přínosné. Na druhou stranu, slabinou je absence jasné kalibrace činnosti mezinárodních evaluačních panelů na jednotlivých vysokých školách. Výsledná hodnocení tak mohou být někdy moc přísná, anebo naopak příliš měkká. Na tuto skutečnost poukazoval i sám mezinárodní evaluační panel.

Jaké pro vaši univerzitu vyplývají závěry z tohoto hodnocení?

Členové panelu přinesli řadu inspirativních podnětů k tomu, jakým způsobem bychom se mohli rozvíjet do budoucna. Samozřejmě měli také připomínky k činnostem jednotlivých fakult, ale vyzdvihli i to, co je pozitivní. Toto kritické hodnocení pro nás bylo rozhodně podnětné a musím říct, že máme fakulty, které v hodnocení obstály.

Jak si vaše univerzita vede v celonárodním srovnávání a jak jste se posunuli v modulech 1 a 2?

Modul 1 je relativně nový, hodnotí se v něm výzkumné výsledky organizací, které předkládá sama výzkumná organizace. Některá hodnocení jsou samozřejmě ovlivněna tím, že hodnotitelé nemají k hodnocení zcela jednotný přístup. Druhá rovina je, že ne u všech výsledků se nám podařilo zcela exaktně popsat výsledek výzkumu. Na tom je třeba pracovat. Abych to ale shrnul, tak si myslím, že se v Modulu 1 postupně zlepšujeme tak, jak se s modulem učíme pracovat.

A v modulu 2?

Modul 2 je na hodnocení snazší, protože se dá velmi dobře kvantifikovat. Částečně se v něm projevuje to, že se pracuje s distribucí publikací mezi kvalitní a méně kvalitní časopisy. Jedna z otázek, které kolem tohoto modulu vznikají, zní, do jaké míry pracovat i s velikostí oborové skupiny v rámci jednotlivých výzkumných organizací. Podíl kvalitních výsledků se totiž dá ovlivnit dvěma způsoby – buď výzkumná organizace dokáže vyprodukovat větší počet kvalitních výsledků v lepších časopisech, anebo naopak sníží produkci výsledů v horších časopisech. Myslím si, že do budoucna by bylo dobré klást akcent na počet kvalitních publikací vzhledem k velikosti oborové skupiny dané výzkumné organizace. Další rovina, která by mohla přispět k hodnocení v modulu 2, je třeba citovanost jednotlivých publikací ve vědeckých časopisech.

Když jsme u nedostatků v hodnocení, vidíte nějaká další místa ke zlepšení?

Tak třeba modul 1 je založen na hodnotitelích, kteří posuzují výsledky předložené univerzitou nebo výzkumnou organizací. Když se ale podíváme na celkovou situaci v Česku, tak zde není jen otázka toho, najít kvalitního hodnotitele pro modul 1, ale je třeba najít kvalitní hodnotitele i pro hodnocení projektů GA ČR, TA ČR, NAÚ a tak dále. Požadavek najít kvalitní hodnotitele je tedy v řadě segmentů a je otázka, zda disponujeme adekvátním počtem hodnotitelů. A také do jaké míry hodnocení, které vyžadujeme, bere hodnotitelům čas na jejich vědecké a další aktivity. Toto je něco, co by určitě mohlo být předmětem diskuze.

Vysoké školy nyní finalizují své nové strategické záměry na období 2021+. Jaké jsou hlavní strategické plány Univerzity Pardubice na nadcházející období?

Náš strategický záměr jsme zaměřili na pět oblastí. Na vzdělávací činnost, na vědecko-výzkumnou činnost, internacionalizaci, personální politiku a integritu uvnitř univerzity, protože si vážíme všech našich pracovníků a chceme, aby byli hrdí na to, že pracují na Univerzitě Pardubice. Celý dokument se nese právě v duchu akcentu na kvalitu jednotlivých činností. V podstatě jde o to, aby každý z našich pracovníků byl schopen svou činností přispět k otázce kvality v některém segmentu, který jsem zmiňoval.

Co považujete vy osobně za nejdůležitější?

Měli bychom se zaměřit na ty činnosti, které nám zajistí mezinárodní konkurenceschopnost a vlastnosti, které univerzitě zajistí respekt v Česku, ale i v zahraničí. Nejen z tohoto důvodu si velmi vážím našich zahraničních spoluprací. Zmiňovala jste loňský, covidem zkomplikovaný rok a v této souvislosti bych rád zmínil, že se naše mezinárodní aktivity ani v tomto roce nepřerušily. Příkladem mohou být dvě naše studentky, které absolvovaly stáž v Japonsku i přes situaci s lockdownem. S Japonskem máme skvělé vztahy – vyjíždí tam řada našich studentů i pracovníků. Toto vyústilo v roce 2019 v ocenění japonské obchodní a průmyslové komory. Akcent na mezinárodní spolupráci tedy vidím jako zcela zásadní. Chceme, aby naše univerzita byla v mezinárodním povědomí.

Jak se vám daří plnit třetí roli univerzity?

Patříme mezi multidisciplinární vysoké školy, máme technické i humanitně zaměřené obory, což je pro nás moc dobré z hlediska přesahu. Transfer se pak týká zejména našich technicky zaměřených pracovišť. Například v loňském roce jsme velice intenzivně komunikovali aktivity spojené s udělením mezinárodního patentu v oblasti metodiky včasné detekce rakoviny slinivky. V současnosti se snažíme najít vhodného průmyslového partnera, který by dokázal zajistit validaci testů s mezinárodním přesahem. V této souvislosti řešíme i otázku případného založení spin-off společnosti. Musím ale říct, že v legislativě České republiky je to poměrně složité.

A jak se vám daří v otázce společenské relevance?

Co se týká společenské relevance, tak například studenti Fakulty zdravotnických studií se zapojili do činností v rámci zdravotnických zařízení v souvislosti s covidem. Fakulta chemicko-technologická se zase podílela na testování vzorků na covid.

A abych neopomenul humanitní obory, tak například v loňském roce jsme rozvinuli spolupráci v oblasti restaurování památek s Alžírskem.

Mezinárodní spolupráci během našeho povídání zmiňujete poněkolikáté. Jak rozvíjíte spolupráci s evropskými zeměmi?

Silná spolupráce v rámci Evropy je pro nás samozřejmostí. Významná je například spolupráce ve Francii, kam studenti jezdí na výměnné pobyty, s francouzskými vědci máme také řadu společných publikací. Naše Fakulta filozofická pak má například intenzivní spolupráci s Itálií, kde dlouhodobě spolupracujeme s Českým historickým ústavem v Římě.

Je vaším cílem lákat vědce či doktorandy ze zahraničí i jiných měst Česka?

Jednoznačně ano. V první fázi se naše univerzita samozřejmě snaží nabídnout místa začínajícím vědeckým pracovníkům. U našich absolventů pak klademe důraz na to, aby měli zkušenosti ze zahraničí. Řada fakult se proto vydala cestou povinných zahraničních stáží. Dále samozřejmě nabízíme pevné pozice pro postdoky, což je otázka toho, umět přilákat člověka ze zahraničí nejen finančně, ale i odborně – nabídnout adekvátní zázemí v nějakém funkčním týmu, nabídnout kvalitní vybavení a tak podobně. Velmi nás těší, že u nás pracují mladí pracovníci z celého světa. Obzvláště ve vědě a výzkumu si myslím, že je to velice přínosné. Pak je tady samozřejmě akademická činnost, kde je uchazeč ale limitován tím, že vzdělávací činnost probíhá z významné části v českém jazyce. Určitě je to ale něco, o co máme zájem a co podporujeme. Proto realizujeme i výuku odborných předmětů v cizím jazyce.

Je pro vás důležité „starat se“ o klima v regionu?

Obojí – mezinárodní přesah a lokální aktivity – je o něčem jiném. Mezinárodní přesah je zásadní pro trvale udržitelný rozvoj naší univerzity a všech pracovníků i studentů. Co se týká lokálního působení, tak jsme rádi za to, že v otázce aplikovaného výzkumu máme silnou spolupráci s firmami nejen v regionu, ale v celé České republice. Ta pomáhá jak vysoké škole, tak celému regionu, aby se rozvíjel. Tato spolupráce je velice silná a plyne z dlouhodobé tradice.

Máte vůbec jako prorektor čas na vlastní vědu a akademickou činnost?

Skloubit obojí dohromady je obtížné. Osobně bych se ale nerad vzdal akademické činnosti a výzkumu, mám řadu projektů, které realizuji a za které odpovídám. Pro mě je věda a akademická činnost koníčkem, takže i když tomu věnuji více času, tak to neberu jako práci, ale jako radost.

Děkujeme za rozhovor!

Za redakci Vědavýzkum.cz se ptala Sabina Ali

prof. Ing. Libor Čapek, Ph.D.

absolvoval doktorské studium ve skupině Dr. B. Wichterlové na Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, přičemž studium úspěšně ukončil na Univerzitě Pardubice v roce 2004. Za svou disertační práci získal Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro vynikající studenty a absolventy. V roce 2005 nastoupil na Katedru fyzikální chemie, kde působí dodnes. V roce 2009 byl jmenován docentem v oboru Fyzikální chemie. V roce 2017 pak byl jmenován profesorem v témže oboru. Od roku 2018 působí jako vedoucí Katedry fyzikální chemie.

Rozhovor je se svolením převzatý z portál Vědavýzkum.cz

Univerzita Hradec Králové a Univerzita Pardubice poměřila v pátek 19. března své síly v esportu. 

 „Gratulujeme vítězům z Univerzity Hradec Králové. Děkujeme za skvělé derby, které bylo napínavé opět do poslední chvíle. Pohár posíláme na UHK a těšíme se na souboj v roce 2022. Věřím, že se nám dnes podařilo všechny naše studenty po dlouhých měsících v pandemii povzbudit a udělat jim radost,“ uvedla kancléřka Univerzity Pardubice Lucie Košťálová.

Týmy obou univerzit se utkaly ve třech typech počítačových her.

• Hearthstone Bo5 - odehráno se skóre 3:1 pro UPCE! 
• Counter Strike:GO Bo3 - odehráno se skóre 2:0 pro UHK
• League of Legends Bo3 - odehráno se skóre 2:0 pro UHK

Záznam derby sledujte na platformě Twitch.tv. 

Program derby

10.00 Start derby

Zahájení prof. Jiřího Málka, rektora Univerzita Pardubice a prof. Kamila Kuči, rektora Univerzity Hradec Králové

10.15 Diskuze s proděkanem Lukášem Čeganem o esportu, Fakulta elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice

11.00 Diskuze s Lubomírem Mikušem o výuce esportu na Univerzitě Hradec Králové

12.00 Zahájení Derby

12.10 Hearthstone Bo5

14.00 Counter Strike:GO Bo3

18. 00 League of Legends Bo3

Vyhlášení vítězů, virtuální předání poháru

Zakončení derby zástupci univerzit.

UPCE esports

Komunita vytvořená hráči pro hráče. Vstup do nového spolku, který sdružuje fanoušky nejen esportových titulů počítačových her a chystá se na duely s dalšími českými univerzitami.

Soupiska UPCE

Heartstone

• Michal Syrovátko - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Vojta Bauer - Fakulta filozofická
• Marek Valihrach - Fakulta ekonomicko - správní

League of Legends

• Honza Hlaváč - Dopravní fakulta Jana Pernera
• Tomáš Forman  - Dopravní fakulta Jana Pernera
• Lukáš Černý - Fakulta filozofická 
• Vojtěch Juda - Fakulta filozofická 
• Ondra Kudrna - Fakulta filozofická 

CS GO

• Ondřej Burda - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Daniel Vlček - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Daniel Pichnarčík - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Dominik Lopauer - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Tamer Ghariba - Fakulta ekonomicko - správní

Akci organizačně i technicky zajišťuje esportovní studentská asociace ESA.

Vážené studentky, vážení studenti,

dovolujeme si informovat o vyvěšení harmonogramu ak. roku 2021/2022. Plán najdete na Harmonogram akademického roku | Univerzita Pardubice (upce.cz).

Jiří Málek přichází s knižní novinkou, která se ohlíží za jeho dosavadními šedesáti lety života. Představuje ho ze všech stran. Podstatnou část publikace tvoří fotografie pořízené samotným rektorem Univerzity Pardubice.

„Odpovídám na dotazy vnoučatům, dcerám a podobně ohledně různých záležitostí, které souvisí s mým životem. Proto jsem se rozhodl, že to sepíšu. Druhou rovinu představují studenti. Kvůli nim jsem to psal,“ popisuje důvody vzniku díla Věda a jiné lásky.

K dopsání přispěl covid

Značná část knihy se týká samotné vědy. „Na ní jsem pracoval dlouho, shromažďoval jsem podklady. Dělal jsem si časovou osu, vzpomínal jsem si, jak ty věci byly a jak na sebe navazovaly. Nejsem člověk, který by si psal deník. Ale jsem docela systematický a mám poměrně podrobné záznamy, které souvisí s mou odbornou prací.“

Součástí knížky je rozhovor s historikem umění Pavlem Panochem, nazvaný O životních láskách, domech a lidech. Nechybí ani chronologicky pojaté vzpomínky Cesty za vědou a dokumentární část tvořená bibliografií vědeckých prací, stručnými medailony některých studentů a vybranými projevy.

Rektor nezvykle pojaté memoáry dotvářel na jaře roku 2020. „V té době se život v naší zemi v souvislosti s epidemií velmi zklidnil. Nemohlo se tolik cestovat a mohl jsem se věnovat těmto věcem.“

Pod vlivem hradu

Současný rektor pardubické univerzity pochází od Svojanova, který ho značně ovlivnil. Probudil v něm lásku a obdiv k historii. Hrad má důležité místo v knize i v autorově životě.

Dětství Jiřího Málka formovalo třeba i televizní vysílání přistání amerických astronautů na Měsíci. „Byl to ohromný okamžik, na který jsem nikdy nezapomněl. Podle mého názoru jedna z nejdůležitějších událostí minulého století. V hlavě se mi to vrací zpět. Třeba když dnes vidím vozítko Perseverance na Marsu.“

Málek vždy toužil cestovat po světě, což se mu pořádně povedlo až po pádu totality. „První dlouhodobý pobyt jsem absolvoval ve Španělsku. Dostal jsem stipendium na jméno. Mojí další velkou láskou je Japonsko. Cítím k té zemi neobyčejný obdiv, mám rád lidi, zemi jako takovou, kulturu, přírodu.“

Široký rozhled

Rektor musí být podle Málka člověk chápavý, který dokáže porozumět složitosti takové instituce. „Univerzitu tvoří fakulty. Někdy není úplně jednoduché se s lidmi domluvit. Vždy vám pomůžou znalosti z nejrůznějších oborů,“ říká chemik, který se zajímá o historii, dějiny umění, literaturu, filozofii anebo hudbu.

Při psaní zjistil, že každému velmi pomůže udělat si jakousi bilanci, zavzpomínat na minulost. Místo jednotlivých událostí je lepší sledovat ji jako celek.

Rozhovor je se svolením převzat z Českého rozhlasu Pardubice.