Univerzita Pardubice vás zve do své galerie přímo v kampusu. Pod názvem GU: je moderní prostor připravený vystavovat kvalitní umělce z České republiky i ze zahraničí.
Vstup zdarma.
Galerii Univerzity Pardubice podporuje Statutární město Pardubice.
O výstavě
Výstava dvou autorů představuje v dialogu dvě série abstraktních obrazů, které jsou si formálně blízké, jejich konceptuální východisko je však zcela rozdílné. V sérii “Modely” užívá Lahoda matriku jedné z radikálních pozic modernismu, vyjádřenou např. v dílech skupiny Cobra. Jako součást reakce proti akademismu a naučenému, proti omezenému a neosobnímu výrazu, se členové skupiny Cobra inspirovali spontánním výrazem tvorby dětí, aby se tak dostali do stryku s jejich vlastním podvědomím. Tvrzení, že by toto mělo dílům umožnit komunikovat demokraticky a svobodně, se ukázalo jako jedna z modernistických utopií. Lahoda apropriuje spontánní, abstraktní čmáranice své malé dcery, které věrně kopíruje pomalou detailní malbou ve zvětšených formátech a transformuje je na originální obrazy jako metafory „modelů“ abstraktní malby. Série tak nastavuje ironické zrcadlo mýtům o genezi uměleckého díla, o kultu „tahů štětce“ - tomuto uctívání génia a spontaneity umělce vyjádřené v obdivu k tahům štětce, které by měly mít emociální a intelektuální kvality samy o sobě.
Julie Kopová se profiluje v expresivní abstrakci, do které komponuje poznatky nabité z dalších oborů – filosofie či hudby a jejích úvah a principů. Obraz vnímá jako vizuální metaforu. Abstrakce je pro autorku specifická také tím, že je v ní tajemství významu, svobody, interpretace a toho, co se děje za ní. Nechává se inspirovat poezií i principy hudby, které projektuje do procesu malby. Nacházíme zde analogie k hudebnímu prožitku: Umberto Ecco již v roce 1962 razil pojem otevřeného uměleckého díla ve vztahu k současné hudbě a Nietzsche popisuje na příkladu hudby ve svém díle „Aesthetik des Erscheinens“ konstituci uměleckého díla jako souhru Apolónské konstrukce s Dionýsovskou destrukcí. Postup vrstvení a neustálého přemalovávání je podobné DJ-ově samplování a vrstvení zvukových ploch. Obrazy fungují jako jakési sféry rezonancí. Prvky obrazů tvoří systém vlastního řádu, takže výhradně estetická kritéria forem, proporcí, tvarů, linií a barev tvoří konečný výsledek jako výraz autorovy touhy vyvolat u diváka okamžik pocitu vznešena. Vznešenost byla v kontextu výtvarného vyjádření uchopována mnoha autory. Vizuální vyjádření nám představuje svůj vlastní svět, oproštěný od slov, nabízí své autentické komunikační prostředky. Podle Immanuela Kanta vznešený prožitek probíhá díky rozporu emocí, které pozorovatel prožívá. Jedná se o kombinaci utrpení a slasti. Během vznešeného okamžiku nastává situace, kdy smyslové vnímání pojímá nadsmyslově. Umělec je podle Nietzscheho člověk, který umožní prožít vznešený prožitek. V pozorovateli dokáže „umlčet egoistické pudy, učí jej naslouchat. Umí přitáhnout pozornost. Pokud se podaří dosáhnout této situace, pozorovatel začne zrcadlit umělecké dílo. Umělec umožní, aby se ve sledujícím zrcadlilo hluboké nebe, nekonečná plocha, která má hloubku.“ Obrazy je tak možné interpretovat jako instrukce pro kreativní, myšlené pozorování.
Podle Arnheima je veškeré vnímání také myšlením, každé rozumové uvažování je také intuicí, každé dívání je také vynalézání. Dívat se a myslet o viděném abychom dospěli k vizuálnímu myšlení: LOOOK!
prof. Tomáš Lahoda, kurátor Galerie univerzity GU:
