Univerzita Pardubice vás zve do své galerie přímo v kampusu. Pod názvem GU: je moderní prostor připravený vystavovat kvalitní umělce z České republiky i ze zahraničí.
Vstup zdarma.
Vernisáž: 12. 11. 2026 v 17:30
Galerii Univerzity Pardubice podporuje Statutární město Pardubice.
Alice Nikitinová (*1979) je umělkyní ukrajinského původu, avšak její tvorba se formovala a formuje v českém kontextu. Konsistentně vyzdvihuje a zkoumá banalitu, neumětelství a tu nejobyčejnější všednost v jejích nejrůznějších podobách. Po studiu na AVU v Praze v ateliéru Jiřího Sopka (1998–2004) pokračovala dvouletou rezidencí na Rijksaakademie van beeldende kunsten v Amsterdamu. V současnosti vede Ateliér kresby na AVU v Praze.
O výstavě
Emblematický obraz celé výstavy: popelářské auto zezadu s velkým černým otvorem do útrob korby, kde mizí odpadky z popelnic. Nebo také Ikonický obraz černý čtverec na bílém pozadí od Kazimira Maleviče z roku 1915, který autorka symbolicky pohřbívá jako odpad, překonaný relikt počátků abstraktního umění. Anebo je to černá díra, která vše nakonec pohltí – dějiny umění, avantgarda i současné umění se rozcupuje, abychom mohli začít načisto znovu? Na stejnou černou díru ve vozovce – nebo opět na Malevičův čtverec – zírají tři muži ve žlutých pracovních vestách, a jako by si nevěděli rady, co s tím. Za banálními objekty nebo scénami je často skrytý jiný podtext, další nenápadná, významová rovina. Ranné obrazy podobných motivů – nákladní auto, růžová dodávka nebo podivné vozítko Canta 2 jsou záměrně naivně stylizované do jakýchsi hračkoidních esencí motivu, které zároveň současně rezonují opět Maleviče (ostatně stejně jako autorka ukrajinského původu) a jeho pozdní, figurativní, stylizovaný styl.
Pozdější práce jsou oproti tomu realističtější ve stylu nové věcnosti. Tento směr vznikl v Německu ve 20. letech minulého století (původní německý název zní Neue Sachlichkeit). Chladným, objektivním zobrazením reality, často s kritickým nebo satirickým podtextem se snažil o návrat k objektivitě, racionalitě a pohledu na skutečnost, ovlivněném rozvojem vědy a techniky. Charakteristickým rysem je věcnost, střízlivost a absence sentimentality či patosu, s neosobní a odtažitou perspektivou.
Několik obrazů reflektuje narození syna a novou zkušenost s tím spojenou. Motivy se skrumážemi hraček, většinou rozházených nebo nabouraných – jako by si dítě hrálo na výbuchy válečného konfliktu, anebo motivy jen nenápadně jaksi v druhém plánu odkazují právě na aktuální válku na Ukrajině. Do jedněch hraček vjela vzhledem k jejich měřítku gigantická koule, gymnastický míč, který zcela rozprášil rozestavená autíčka, figurky, domeček. Posun v měřítcích je obecně jedním z parametrů obrazů autorky, které tak navozují paradoxní souznění nesouměrných objektů nebo předmětů. Dva malé obrázky s nevinně vyhlížejícími geometrickými objekty, jakési kvádry postavené na hranu a jehlany – pyramidy, které se zrcadlí jako by stály na ploše zrcadla, jsou vlastně mírně stylizované střechy domů, které odnáší voda po potopě následkem rozbombardování ukrajinské Kachovské přehrady na řece Dněpru ruskou armádou.
Abstrahování a redukce vychází u autorky z odkazů na avantgardy první třetiny 20. století. Její zájem je přitom zaostřen na drobné střípky současného života a výseky reality všedních dnů. Nákupní pytlík, petlahev s octem a olejem, splasknutý balonek, gumáky, krmítko pro ptáky nebo sud na sběr dešťové vody jsou tak banální věci, že snad nemohu být obyčejnější. Již pop art v 60. letech zavedl do popředí právě takové low-fi motivy denní spotřeby jako plechovku od polévky, lahev Coca-coly nebo komiksové figurky. Charakteristickým rysem tohoto směru je práce s běžnými předměty a symboly masové kultury, které dříve spadaly do kategorie „nízkého“ umění. Podobně přistupuje Nikitinová k výběru motivů práce a zobrazování protagonistů těchto činností. Popeláři, dispečeři, posunovači na dráze nebo metaři jsou stejně tak neatraktivní a nefotogenická zaměstnání jako zmíněný výběr zobrazovaných předmětů. Nikitinová v nich ovšem vidí malířský potenciál i obrazové hry s mnohoznačnými významy.
„Zajímají mě formy banality, běžnosti, některé výlohy obchodů – vzduchotechnika, paruky, ponožky, zdravotní pomůcky. Nebo nepořádek, vytvářený synem při hraní. Obrazy by měly být hrou, absurditou, útěchou, i když všudypřítomná tíseň se do nich vkrádá mezi řádky.“
kurátor prof. Tomáš Lahoda
