Na Univerzitu Pardubice zamířilo v pondělí 5. února více než 300 žáků středních škol z celé České republiky a ze Slovenska. Na Fakultě chemicko-technologické se utkali v devátém ročníku Chemiklání. 

Studentské týmy v časovém limitu řešily až 60 úloh z různých oblastí chemie. Soutěž učí zájemce o chemii aplikovat chemické poznatky v nových situacích, proto je během řešení úloh možné používat literaturu. 

Vítězové Chemiklání 2024

všechny ročníky SŠ

1. místo: tým z Gymnázia Poštová, Košice
2. místo: tým z PORG Praha
3. místo: tým z Gymnázia Grösslingová, Bratislava

mladší ročníky (1. a 2. ročníky SŠ)

1. místo: tým z Gymnázia Jírovcova, České Budějovice
2. místo: tým z Wichterlova gymnázia, Ostrava-Poruba
3. místo: tým z Masarykova gymnázia

Talentovaným soutěžícím ze stanovených vítězných týmů Fakulta chemicko-technologická nabízí příslib mimořádného stipendia v prvním ročníku, pokud se stanou jejími studenty.

Organizátorům soutěže se koncept pro nadané studenty podařilo přenést z Univerzity Pardubice také na celosvětově známé a prestižní školy Univerzitu v Cambridgi a Univerzitu v Oxfordu, kde akce proběhne už tento víkend 

Zítřejší večer se blíží a tak znovu připomínáme akci nejen pro všechny z UPCE, ale i pro širokou veřejnost, jíž v letošním roce završuje Univerzita Pardubice své zapojení se do Mezinárodního dne dívek a žen ve vědě, které vyhlásilo OSN na začátek února, a ke kterému se hlásí nejen univerzity a organizace v Česku, ale po celém světě. Jaké je to být ženou ve vědě? Jaké jsou možnosti a také mnohdy úskalí, jaké jsou cesty a návrhy řešení na problematiku většího zapojení žen ve vědě? To jsou otázky, které jsou pokládány na celém světě. Každá dívka a žena, která se chystá nebo je již na dráze vědecké kariéry si projde nebo prochází a řeší určitou stejnou problematiku, na kterou je možné nacházet společnou cestou řešení.

Téma je aktuální o to více, že Univerzita Pardubice je především vzdělávací instituce, která oslovuje středoškolské studentky ke studiu na UPCE, ovlivňuje a formuje budoucnost dívek a žen, které již zde studují, svou výukou a možnostmi zapojení do vědecké činnosti. 

Přijďte proto již zítra 7. 2. 2024 do Auly Arnošta z Pardubic. Večer žen ve vědě začíná v 17 hod. Předpokládaný konec je v 19 hod.

Drobné občerstvení bude zajištěno. Pro děti máme připraven dětský koutek s projekcí z akce (dětský koutek je nehlídaný). Šatna bude otevřena. 

Těšíme se na Vaši návštěvu!

Tým Oddělení HR Award

VÍCE O ŽENÁCH VE VĚDĚ NA UPCE ZDE.

Vedení Univerzity Pardubice a jejích technicky zaměřených fakult diskutovala se zástupci ministerstva zahraničí, krajské hospodářské komory i vybraných firem.

Jednání s náměstkem ministra zahraničí Jiřím Kozákem, vedoucí oddělení vědecké diplomacie a vedoucím kanceláře vrchní ředitelky se zúčastnil rektor Libor Čapek, prorektoři a prorektorky, děkani a proděkani čtyř fakult, ředitelka krajské hospodářské komory Eva Malinová, ale také zástupci čtyř pardubických firem OLTIS Group, Eldis, Synpo a Deep Vision.

Náměstek ministra zahraničí pozvané hosty informoval, že jeho resort letos zřídil oddělení vědecké diplomacie, které úzce spolupracuje se specialisty ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helenou Langšádlovou.

Podle něj na ministerstvu i zastupitelských úřadech probíhají změny, které povedou k lepšímu přizpůsobení se spolupráci s univerzitami v Česku. Ministerstvo sbírá informace o tom, jaký je např. zájem o internacionalizaci vědeckých výsledků, aby informace mohlo poskytnout diplomatům v jednotlivých zemích, kteří mají agendu vědecké diplomacie do budoucna zapojit do běžné práce.

Univerzita Pardubice má vlastní Centrum transferu technologií a znalostí, které se zaměřuje na podporu a přenos poznatků a technologií do praxe, spolupráci s firmami nebo komercionalizaci vědeckých poznatků a ochraně duševního vlastnictví. Aktuálním tématem je pro UPCE také otázka příchodu zahraničních výzkumných pracovníků, i studentů, a udělování víz k jejich pobytu v České republice.

Uchazečům o studium na vysoké škole se představila Univerzita Pardubice na veletrhu vzdělávání Gaudeamus v Praze.

Jeho návštěvníky oslovila nejen atraktivní expozicí, ale také hravými ukázkami vědy ze tří fakult. Středoškoláci, jejich rodiče i výchovní poradci se dozvěděli vše potřebné o studiu i přijímacím řízením. S uchazeči sdíleli své zkušenosti ve společné expozici UPCE současní studující. Zájemcům o studium jsme vyzdvihli benefity studia na Univerzitě Pardubice - kompaktní kampus, ve kterém studenti najdou ubytování, ale i menzu nebo knihovnu a další služby. Patří mezi ně také nabídka studia v zahraničí prostřednictvím programu Erasmus+ nebo velké možnosti sportovních aktivit přímo na univerzitě. Výhodou je také dopravní dostupnost města a Pardubického kraje.

Univerzita Pardubice od 1. listopadu otevřela možnost podávat přihlášky ke studiu pro další akademický rok 2024/2025. Informace o možnostech studia i životě na UPCE, včetně elektronické přihlášky, lze už nyní najít na speciálních stránkách - Studuj na UPCE. 

OZNÁMENÍ

o konání

8. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice

ve funkčním období 2023–2026,

které se uskuteční v hybridní formě v úterý 30. ledna 2024 od 14:30 hodin

v zasedací místnosti rektorátu, Studentská 95 (4.NP)

Program zasedání:

1. Jmenování skrutátorů zasedání.
2. Schválení pravidel pro hybridní zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice.
3. Schválení programu zasedání. 
4. Informace o činnosti předsednictva AS UPCE.
5. Volba místopředsedy Akademického senátu UPCE.
6. Plán realizace Strategického záměru Univerzity Pardubice pro rok 2024.
7. Vyjádření Akademického senátu Univerzity Pardubice k právním jednáním, kterými Univerzita Pardubice hodlá smluvně nabýt vlastnictví budovy předávací stanice tepla.
8. Volba předsedy ekonomické komise AS UPCE. 
9. Vyhlášení doplňujících voleb do AS UPCE ve volebním celku FZS.
10. Různé.

Přílohou pozvánky je materiál k bodu č. 6.

8. zasedání AS UPCE dne 30.1.2024 | Univerzita Pardubice

Odkaz na připojení k zasedání: Kliknutím sem se připojíte ke schůzce 

V Pardubicích dne 22. ledna 2024                                                         Ing. Petr Bělina, Ph.D.

                                                                                                                  předseda AS UPCE

Třebaže profese porodní báby byla jednou z nejstarších ryze ženských profesí, cesta ke kvalifikované porodní asistentce byla poměrně dlouhá. Vedla od prvních nařízení osvícenského absolutismu, přes vznik univerzitních kurzů pro porodní báby, vznik samostatné babické kliniky až k Zákonu o pomocné praxi porodnické z roku 1928. Celý proces změny porodní báby ve vzdělanou porodní asistentku byl provázen postupným uvědomováním se představitelek této profese, vznikem jejich profesních organizací a vydáváním jejich vlastních časopisů.

Prvním krokem k systematickému rozvoji porodnictví a k centralizaci jeho kontroly v Čechách byl Generální zdravotní řád pro Království české, jenž začal platit 24. července 1753. Stanovil mj. univerzitní výuku chirurgů a porodních bab. 

Výuka porodních bab se neprosazovala snadno, navíc zdaleka ne všechny zájemkyně či praktičky bylo možné z kapacitních důvodů školit při univerzitách. Proto bylo 8. září 1783 nařízeno, aby nezkoušené báby vyučili a pak vyzkoušeli krajští fyzikové. Pokud takové báby nechtěly působit ve městech, mělo to stačit. Jinak musely absolvovat kurz na univerzitě a získat diplom. Teprve nový studijní řád z roku 1804 nařídil povinné absolutorium kursů všem bábám. 

Pro matky a děti, ale i pro účely klinické výuky porodnictví, byla v roce 1789 zřízena porodnice u Apolináře na Novém Městě pražském. Jejím smyslem bylo pomoci svobodným a chudým matkám, umožnit jim v klidu porodit, případně bezpečným způsobem odložit dítě a odvrátit je od případných myšlenek na jeho zahubení. Pro drtivou většinu z matek byla péče bezplatná a ony oplátkou sloužily coby živý výukový materiál studentům a adeptkám babictví. 

Sto let od reformního počinu Marie Terezie byl přijat říšský zákon č. 68/1870 z 30. dubna 1870 o organizaci veřejné služby zdravotní. Dohledem nad zdravotnictvím byla pověřena státní správa. Při okresních úřadech zákon zřídil instituce okresních lékařů. Ti dozírali na porodní babičky v okrese. Porodní asistence měla být dostupná všem rodičkám, bez ohledu na jejich platební schopnost. 

Zákon vůbec neřešil tři nejpalčivější otázky babické existence: zkvalitnění jejich odborného vzdělání, jejich rovnoměrné rozmístění v regionech, jejich hmotné a sociální zajištění. Proto odborná debata, jež se rozhořela v letech před první válkou, poukazovala na nutnost jeho novely. Do debaty vstupovaly už i některé vzdělané a aktivní představitelky babického stavu, které začaly zakládat svá profesní sdružení vydávající časopisy. 

V Rakousku se porodní babičky začaly spolčovat od posledních desetiletí 19. věku; jejich spolky měly zpočátku převážně svépomocný charakter, pár z nich vydávalo vlastní časopis. Některé z dolnorakouských spolků zasahovaly svou činností do českých zemí. 

První časopis určený porodním babičkám se jmenoval Časopis porodních babiček. Odborný list por. babiček pro Moravu, Čechy a Slezsko a začal vycházet v roce 1907. O dva roky později vznikla v Brně Ústřední jednota českých porodních babiček, která vydržela – byť s občas pozměněným názvem a změnou sídla (její ústředí pak sídlilo v Praze) – až do roku 1948. Po určitých peripetiích byla skutečně jednotnou organizací babiček z českých zemí, po vzniku republiky i ze
Slovenska. 

Roku 1919 si jednota upravila název na Ústřední jednota porodních asistentek. Označení „babička“ členky defi nitivně odložily. Napříště budou asistentkami, v komunikaci mezi sebou pak kolegyněmi. Věstník věnovaný zájmům porodních asistentek, který vydávaly, vycházel rovněž až do roku 1948, kdy byla práva porodních asistentek radikálně omezena.

Jednota se od samého počátku významně angažovala jak v prosazování sociální požadavků porodních asistentek, tak ve věci jejich vzdělání. Dne 9. listopadu 1928 – skoro po čtvrtstoletí marného volání – byl vydán Zákon č. 200/1928 Sb. „O pomocné praxi porodnické, jakož i o vzdělání a výcviku porodních asistentek“. Nevyhověl zdaleka všem požadavkům porodních asistentek, ale aspoň jasně defi noval jejich postavení a pravomoci. Inicioval též zakládání státních vzdělávacích ústavů s nejméně desetiměsíční výukou. Vznikly v Pardubicích, dále v Moravské Ostravě, oba s češtinou jako vyučovacím jazykem. V Liberci se učilo německy, v Bratislavě a Košicích slovensky, v Užhorodě byla vyučovacím jazykem ukrajinština.

První kurz v pardubickém Ústavu pro vzdělání a výcvik porodních asistentek byl zahájen v říjnu 1930, současně s otevřením gynekologicko-porodnického oddělení při zdejší okresní nemocnici. Azyl našel v okresní nemocnici. V jeho čele stanul jako ředitel Cyril Gála, skvělý praktik i teoretik porodnictví, pravidelný přispěvovatel do Věstníku, jenž byl současně jmenován primářem nově zřízeného porodnicko-gynekologického oddělení. Jeho asistentem byl MUDr. Lakner, který současně vykonával službu subalterního lékaře na Gálově primariátu. Oba zajišťovali teoretickou výuku, školní asistentkou byla A. Kolůchová. Do prvního běhu nastoupilo 35 žákyň. 

Úsilí některých představitelek profesní kategorie porodní bába, potažmo porodní asistentka, zřetelné od přelomu 19. a 20. století, směřující ke kvalitnějšímu materiálnímu zabezpečení, vzdělání a společenskému uznání této profese, probíhalo v českých zemích takřka paralelně s ženským emancipačním úsilím – ostatně z Věstníku vyplývá spojení UJPA s Ženskou národní radou. Vykazovalo s ním i některé shodné rysy: bylo vedeno poměrně nepočetnou skupinou vzdělaných žen, které vyjadřovaly více méně své vlastní, byť racionálně podložené a oprávněné představy: požadavek kvalitního vzdělání, důstojného postavení srovnatelného s postavením např. ošetřovatelek, vlastního grémia a samozřejmě i sociálních jistot.

Text a foto: prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc.

Článek je převzatý z časopisu MY FZS.

S nadšením přivítali čeští krajané v texaském městečku La Grange putovní výstavu Od stříbrného českého tolaru k americkému dolaru. Do amerického státu s největší českou menšinou ji v závěru minulého týdne přivezli zástupci Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, Pardubického kraje a Východočeského muzea v Pardubicích.

Spolupráci s krajanským Texaským centrem českého dědictví a kultury (Texas Czech Herritage and Cultural Centre) zahájili v roce 2012 historici Univerzity Pardubice. Na to navázal Pardubický kraj, který do Texasu již dvakrát přivezl lidovou muziku studentů pardubické Konzervatoře na místní festival a účast plánuje také v letošním roce. Další spolupráce pokračuje v oblasti muzejnictví, a to v součinnosti s Východočeským muzeem v Pardubicích a Filozofickou fakultou Univerzity Pardubice. 

Zahraniční zájem o putovní výstavu Východočeského muzea dokládá, jak je jeho kolekce numismatiky unikátní. „Kompletně mapuje vznik a vývoj řady tolarových měn v Evropě v 16. století, jejichž dobové pojmenování tolar později zobecnělo jako označení všech ražeb tohoto typu včetně USA. Proto jsme připravili i putovní výstavu na toto téma, která zároveň propaguje naši stálou expozici,“ vysvětlil ředitel muzea Tomáš Libánek. 

Název dolaru spojuje krajany s domovinou

Autor výše zmíněné výstavy, historik prof. Petr Vorel z Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, potvrdil velký zájem o numismatickou tématiku v texaské komunitě potomků dávných českých osadníků: „Přímá vývojová vazba mezi českým tolarem z 16. století a současnou americkou měnou není v USA příliš známa. Přitom víme, že nejstarší prapředek současných amerických dolarů se symbolicky zrodil díky rozhodnutí českého zemského sněmu v Praze dne 9. ledna 1520. Pro ty Američany, kteří se hrdě hlásí ke svým českým předkům, je to cenná vazba k dávné domovině, která má v USA velkou váhu.“

„Americké publikum fakt, že název jejich měny má původ v Česku, fascinuje. Pro pardubické muzeum je velkou ctí, ze může prezentovat významnou kolekci právě v Texasu, kde je skutečně velká česká stopa už od 19. století. Výstava je důležitá i pro tamní komunitu, neboť na různých aktivitách v rozličných kulturních centrech je vidět, jak je pro ně zásadní identifikovat se s českými kořeny a kulturou,“ dodal Libánek.

Texaská vlajka míří do Pardubic

Mezi hosty vernisáže nechyběl ani český honorární konzul v Texasu Brian Vaníček. Ten také hostům z České republiky předal vzácný dar – vlajku státu Texas i s certifikátem, který potvrzuje, že nad tamějším Kapitolem vlála 28. října 2023. „Vlajku státu Texas jsme se rozhodli zařadit do sbírky Východočeského muzea jako památku na spolupráci s tamějšími krajany,“ prozradil ředitel Libánek.

Česká kultura v Texasu žije

Texaská krajanská centra jsou soukromá a financují je dárci, o jejich chod se starají desítky dobrovolníků. Kromě toho v La Grange je to například České kulturní centrum a muzeum v Houstonu. Pravidelně pořádají české festivaly, koncerty a výstavy. La Grange se navíc chlubí i velkým muzeem, které v dochovaných budovách nebo jejich replikách opečovává předměty dokumentující historii, jazyk a kulturu imigrantů z českých zemí. Před deseti lety již přivítalo jinou výstavu Východočeského muzea a pardubické univerzity s názvem Tisíciletá tradice české měny. 

„Možná si u nás nedovedeme představit, co pro mnoho lidí v USA znamená udržovat si kulturní identitu národa svých předků. Lidí s českými kořeny je ve státě Texas přes 200 tisíc. Sdružují se v mnoha dobrovolnických organizacích, vytvářejí kulturní a volnočasové komunity. A díky tomu tu můžeme zprostředkovat i další kulturní a případně i byznysové příležitosti. Za pár dní se do Houstonu na podobnou misi spolu s českými podnikateli chystá například ministr dopravy Martin Kupka," řekl náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek. 

Po tragických událostech na FF Univerzity Karlovy jsme v situaci, která může představovat velký nápor na psychiku. Tato mimořádná zátěžová situace může vyvolávat řadu otázek, pocitů a potíží, které mohou přicházet také s odstupem času. 

Víme, že je to nyní náročné období a je pro nás velmi důležité říct, že jsme v tom s Vámi. Můžete se obrátit na pomoc našich nebo celostátních odborných pracovišť, kde najdete pomoc a porozumění v takto nelehké situaci.

Poradenské pracoviště APUPA

Celostátní krizové linky

Níže naleznete podpůrné a informační materiály vydané Národním ústavem duševního zdraví, které můžete použít pro osobní potřebu nebo je volně šířit na Vašich pracovištích. 

Poradenské pracoviště APUPA

Be SAFE @ UPCE!

Studenti a zaměstnanci se mohou opět potkat s rektorem UPCE prostřednictvím pravidelného online chatu. 

Máte otázku k dění na naší univerzitě, ke vzdělávání nebo ke studiu? Chcete něco navrhnout nebo se dozvědět? Připojte se 16. ledna a ptejte se na to, co vás v souvislosti s univerzitou zajímá. Rektor prof. Libor Čapek bude živě odpovídat na dotazy zaměstnanců a studentů. Otázky lze pokládat v úterý už od 8.00 na níže uvedených odkazech.

• Zaměstnanci
• Studenti

Rektor bude odpovídat online od 14.00 do 15.00. 

Využijte příležitost a chatujte s rektorem UPCE. 

Cestují společně už od vysoké školy. Zdravotnický záchranář Martin Suchý a záchranářka Kristýna Svobodová, absolventi Fakulty zdravotnických studií jsou právě na cestě kolem světa. Vše přitom odstartovala jedna barevná stěna v bytě.

Kdo přišel s tímto nápadem? 
M: Oba jsme měli odjakživa nápad objet svět. Byl to sen. Já jsem to chtěl absolvovat s kamarádem na kole a Týna zase pěšky.
K: Takže jsme to trochu poupravili. Kamaráda jsme vyškrtli, a to kolo taky. Pak jsme si v bytě natřeli jednu stěnu tabulovou barvou. Na ni jsme nakreslili mapu světa, kde jsme si vyznačili trasu.

Kam jste vyrazili jako první? 
K: Začali jsme v Nepálu, protože oba milujeme hory. Nepál je dost náročný, takže jsme potřebovali místo, kde si odpočineme. Pokračovali jsme proto do Thajska. Potom jsme nevěděli, kam dál, protože jsme původně chtěli do Vietnamu, ale zjistili jsme, že tam prší. Nakonec jsme jeli do Laosu. Z něj jsme se opět vrátili do Thajska a přeletěli na Filipíny, odkud jsme se přesunuli na Nový Zéland, kde jsme zakotvili na delší dobu. 

Taková cesta se zdá být finančně náročná. Vyděláváte si i v průběhu, nebo máte našetřeno? 
M: Při cestování člověk nikdy neví, co bude pozítří. Musí se to plánovat a přemýšlet. První část cesty jsme hradili především z úspor, vyděláváme až teď na Zélandu. 
K: Dalo se to zvládnout, protože jsme si pomáhali dobrovolničením. Na platformě WorkAway místní nabízejí ubytování a jídlo za to, že jim pomůžeš. Cílem je propojení s komunitou a pomoc místním. Pomáhali jsme třeba zrenovovat hotel. Někteří byli tak štědří, že nám půjčili skútr. Hodně nám to pomáhalo snížit náklady. Využili jsme to třeba v Thajsku a v Laosu.

Kde pracujete na Novém Zélandu? 

K: Nejvíc se dá vydělat na farmě, proto jsme tam na dva měsíce jeli sbírat kiwi. Na Zélandu nám už došly peníze, protože jsme si koupili obytnou dodávku, ve které plánujeme celý rok žít. 

Na Zélandu jste ještě neskončili, ale přitom jste najednou v Pardubicích…
K: Vdávala se mi sestra, a ještě další dva kamarádi. Takže jsme přijeli na tři svatby, což je perfektní důvod, proč přijet domů. Na Zélandu máme Working holiday víza, která platí celý rok. Přijeli jsme tam letos v březnu a už se tam zase vracíme zpět. Teď se ale chystáme na jinou práci. Směřujeme do lyžařského střediska, protože je tam nyní zima. Tam budeme obsluhovat sněžná děla a dostaneme skipas na sezónu. 

Co plánujete, až vám víza skončí? 

K: Nový Zéland zřejmě kvůli práci nestihneme procestovat celý. Uvažujeme proto, že na ostrovech zůstaneme ještě další rok, pokud to půjde. 
M: Working víza jsou jen na rok. Ale je možné, že vám atestovaný zaměstnavatel nabídne pracovní víza, která jsou na delší dobu. Pak bychom se rádi vrátili k profesi záchranáře, kterého jsme vystudovali. To na Zélandu kvůli neuznávání evropských diplomů nejde, ale v Evropě ano. V úvahu přichází třeba Island, kde angličtinu berou a jsou tam slušné platové podmínky. 

Ještě tu nezazněl jeden kontinent – Amerika. Ta vás neláká? 
M: Právě že láká. Jak Jižní Amerika, tak Kanada. Do Kanady bychom mohli také použít Working holiday víza. Takže to taky připadá v úvahu. 

Cestovat jste začali už na vysoké škole díky programu Erasmus+ . Kam jste vyrazili?
K: Já jsem byla ve druháku ve Finsku, a pak jsem to Martinovi doporučila. On jel na Maltu. Po skončení studia jsme jeli společně na absolventskou stáž do nemocnice do turecké Ankary.

M: Snažili jsme se dostat na oddělení intenzivní péče. I když jsme to měli domluvené, nakonec to bylo jinak. Nejdřív jsme jezdili sanitkou přes město s důchodci.  Pak jsme měli urgentní příjem pro dospělé, což bylo zajímavější, i když nás tam nenechali moc věcí dělat. Problémem byla jazyková bariéra, protože lidé v Turecku neumí příliš anglicky. 

Jaký je rozdíl mezi zdravotnictvím v Turecku a u nás? 
K: Mají tam o dost méně prostředků a financí. Na dětské oddělení urgentního příjmu sanitka jednou dovezla dítě se zlomenou rukou. Oni pro něj ale neměli dlahu, takže to dítě mělo ruku přikurtovanou k nějaké poličce. 

A ve srovnání třeba s Finskem? 
K: Nesrovnatelné. Když jsem přijela do velké nemocnice ve finském Turku, připadala jsem si jak v obchodním centru. Byly tam nainstalované výstavy, všechno moderní a krásné, vůbec ne jako v nemocnici. Vše bylo navíc skvěle vybavené, každá sestra měla svůj počítač. Myslím ale, že už jsme v Česku dost věcí v tomto směru posunuli. 

Můžete srovnávat i s českými nemocnicemi, protože jste hned po státnicích nastoupili na ARO do nemocnice v Hradci Králové… 
M: Na to mile vzpomínáme. K této práci jsme měli také částečné úvazky na dispečinku v Pardubicích, na záchrance v Chrudimi a záchranné službě Královehradeckého kraje. Dokonce se nám na cestách stalo, že se nám zdály sny o práci na našem oddělení. V jednu noc, a dokonce oběma najednou. 

Byl v tu chvíli vůbec čas na cestování? 
K: První velkou společnou cestu jsme absolvovali po státnicích. Jeli jsme na měsíc na Island. To jsme ještě byli takoví ti chudí studenti, kteří měli na účtu čtyři tisíce, a jeli jsme do nejdražší země v Evropě. Letenku nazpátek jsme si kupovali až tam. Mysleli jsme si, že si tam na ni vyděláme. To ale neklaplo. S batůžkem jsme stopovali okolo celého Islandu, spali jsme ve stanu, mokli jsme. Ale bylo to super. Pak jsme začali pracovat v Hradci a cestování se trochu zjednodušilo. Když má člověk příjem a nemá děti, dá se toho podniknout spoustu. Během covidu jsme jeli na Kostariku. Tou dobou bylo vše zakázané a my do poslední chvíle nevěděli, jestli odletíme. Na letišti ve Vídni jsme si museli pár hodin před odletem dělat test, aby to časově vyšlo i s přestupem. To byl punk. Pak to zase vypadalo, že se nedostaneme nazpátek do Evropy. 
M: Podmínkou pro návrat byl antigenní test. Jenže ty v Kostarice ještě nebyly. Takže tam přilétala plná letadla a odlétala prázdná. Lidé museli vymyslet, jak to udělat. Někdo se dostal zpět přes jiné země, ale my jsme nakonec zjistili, že v hlavním městě je jedna nemocnice, která už testy má. Po Kostarice jsme byli ještě v Kyrgyzstánu, na Srí Lance a přešli jsme Pyreneje. I tak nám to nestačilo…

Na cestách určitě zažíváte neuvěřitelné věci. Je pravda že na Islandu dělají pivo z mechu? 
K: Je to dost pravděpodobné, protože tam nic jiného neroste. 

Slyšel jsem, že když na Islandu spadne strom přes cestu, tak si řidiči z protějších stran silnice vymění klíčky a pak si je někdy vrátí. Vystihuje to mentalitu Islanďanů?  
K: Tam žádné stromy nejsou. Jediný les na Islandu je v jednom národním parku. Říká se takový vtip: „Co máš dělat, když se ztratíš v islandském lese? Postav se a rozhlédni se.“

V Kyrgyzstánu jste prý jezdili taxíkem nebo spíš na koni?
K: Je to chudá, post-sovětská země, která sousedí s Čínou a začínají tam Himaláje. Je pravda, že tyto typy dopravy tam fungují. My jsme si vzali taxíka na 300 kilometrů tam a 300 kilometrů zpátky a ani nás to nestálo moc. Díky pandemii jsme navíc byli skoro jediní turisti. Všude nás vítali, fotili si nás. Miluju koně a těšila jsem se, že na nich budeme jezdit. Problém je, že Martin se koní bojí. 
M: Co kdyby mě kousl? 
K: Ale překonali jsme to, na nějaké dny jsme si koně půjčili. Oni tam nic moc neřeší, nepošlou s vámi průvodce. Jen se zeptají: Umíš řídit koně? Ano, tak jeď.
M: Někdy to dopadlo tak, že Týna jela a můj kůň si žvýkal trávu a vůbec nechtěl pokračovat. Žádný respekt! Jen jsme stáli a on se hodinu pásl. Nakonec pro mě musela přijít místní odtahovka. To byli dva jedenáctiletí kluci na oslech, kteří mě z toho koně posadili na osla a konečně jsme jeli. 

Jaké máte zážitky ze Srí Lanky? 
K: Přijeli jsme tam asi měsíc předtím, než přišla ekonomická krize a stát musel vyhlásit bankrot. Ale nepoznali jsme nic. Jen pár dní před odjezdem jsme se dozvěděli, že dochází papír a palivo a možná se nedostaneme na letiště. 
K: Jinak byla Srí Lanka krásná. Surfuje se tam, to já teda nedělám, protože se bojím žraloků. Takže jsme u moře vydrželi jen pár dní a pak jsme se vydali do vnitrozemí na čajové plantáže. Cesta místními autobusy byl asi nejvíc adrenalinový zážitek. Ti řidiči jsou šílení! Na klasickou dvouproudovku se vejde cyklista, motorkář, vedle toho auto a pak to předjíždí náklaďák. A to samé z druhé strany. Ale oni mají sošku Buddhy. Když předjíždějí a troubí, Buddha je chrání. 

Autobus vás evidentně dovezl? 
K: No právě nedovezl. Jak řidič hodně túroval, tak mu v půlce cesty vysadil motor. Hodinu a půl se v tom hrabal, pak jsme popojeli pár kilometrů a zase to začalo čoudit. Všechny nás vyhodil z autobusu, že přijede nový. Ale víme, jak to funguje. Takže jsme pokračovali stopem. 

Spali jste v hotelu, nebo někde v přírodě? 
M: S Týnkou by to v přírodě moc nešlo, protože se bojí hadů. 
K: Já se bojím skoro celé živočišné říše. Na Srí Lance jsme ubytování dost střídali. Je to tam levné, takže si člověk může dovolit i hotel s bazénem. Byli jsme ale i v místech, kde žádný hotel nebyl, takže jsme zažili i low cost ubytování u někoho doma. 

A čaj na Srí Lance? 
K: Naučili jsme se tam pít černý čaj s mlékem, to tam opravdu frčí. Čajové plantáže jsou nádherné, nachází se ve svazích v horách. Zelené plantáže, do toho mlha a ty sběračky čaje, to byl asi nejhezčí zážitek z celé Srí Lanky. Čajové dýchánky jsme si potom několik měsíců užívali i doma. 

Oba jste absolventi Fakulty zdravotnických studií, kde jste studovali obor Zdravotnický záchranář. Proč jste si vybrali právě tento obor?  
K: Celé dětství jsem byla u vodní záchranné služby a líbilo se mi to. Tak jsem si říkala, že bych mohla navázat. Chtěla jsem být venku a nebýt v kanceláři. 
M: Já jsem nejprve začal jako kuchař, ale pochopil jsem, že nechci být 12 hodin zavřený ve čtvercové místnosti s jedním oknem a grilem za zády. Chtěl jsem dělat něco, co bude venku a co nebude monotónní a stereotypní. Tak jsem hledal, a nakonec našel tento zajímavý obor.

Kdy jste se dali dohromady?
M: Byli jsme spolužáci. V prvním ročníku jsem si prohlédl holky ve třídě a řekl jsem si: „Tuhle ne, tuhle teda nechci na krk“ (úsměv). 
K: Nejdřív jsme byli kamarádi a ve druháku jsem se sestěhovali se spolužáky do společného bytu. No a ve třeťáku jsme se u Martina v pokoji učili na zkoušku a už jsem tam zůstala. 

Studium jste skončili před čtyřmi lety, jak na něj vzpomínáte? 
K: Máme úplně perfektní zážitky a moc rádi vzpomínáme. Měli jsme super třídu, ve které nás sblížilo to, jak to bylo těžké. Jak jsme se cítili marní na zkouškách, modelovkách a na praxích. Ta bezmoc nás všechny hodně sblížila a byli jsme taková jedna rodina. Také máme hodně zážitků z kurzů, jako byl lyžařský kurz, záchrana na horách, letní kurz na horách, potápění, kurz řízení.

Takže byste Fakultu zdravotnických studií doporučili i dalším? 
M: Určitě! Já jsem nikdy nebyl studijní typ a to, že jsem šel na vysokou byla víceméně náhoda. Ale teď zpětně ty studijní roky označuji jako nejlepší období života. Bylo to fakt super. 
K: Měli jsme skvělé učitele, kteří nás na zkouškách nakonec podpořili. A těch akcí se účastnili s námi. 

Text: David Žáček, Adéla Korečková   Foto: Jan Chlad, archiv Kristýny Svobodové
Ilustrace: Veronika Beňová

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě