Operační sál ve válečné zóně je jeho teritoriem. Karel Odložilík, sálová sestra ve službách armády a absolvent Fakulty zdravotnických studií, zažil na osmi zahraničních misích útoky na základnu, velké množství zraněných a ztráty, na které nelze zapomenout. Získal ale přátele a cenné zkušenosti.

Co je úkolem perioperační neboli sálové sestry?

Perioperační sestra pracuje na operačním sále a stará se o pacienta před, v průběhu operace a po ní. Před operací společně se sanitářem a anesteziologickou sestrou pacienta přebírá, kontroluje jméno, datum narození, druh operace, případně stranu, která má být operována.  Na správné straně pak udělá nesmazatelným fixem značku. Dále kontroluje alergickou anamnézu. V průběhu operace je sálová sestra buď instrumentářkou, která asistuje operační skupině, nebo takzvanou obíhavou sestrou, která rozbaluje sterilní materiál a je spojkou mezi sterilní skupinou a okolím. Po konci zákroku převáží pacienta na dospávací pokoj nebo jednotku intenzivní péče.

Působíte jako perioperační sestra v armádě. Jaká byla první mise? 

Na první misi se samozřejmě nedá zapomenout. Je to už 20 let. Na podzim roku 2002 jsem přistál na letišti v afghánském Kábulu a ocitl se v úplně jiném světě. Při transportu z letiště na naši základnu, kde se polní nemocnice nacházela, jsem pozoroval místní obyvatele, afghánskou architekturu, divokost tamní dopravy. Bylo to velmi působivé a hodně odlišné od toho, na co jsme zvyklí.

Hrozilo vám tam nějaké nebezpečí?

V naší polní nemocnici jsme poskytovali také humanitární péči. Díky tomu jsme o práci neměli nouzi a zároveň jsme se byli oblíbení u místních obyvatel, což bylo velmi výhodné i z bezpečnostního hlediska. Během tří měsíců, které jsem tam strávil, nedošlo k jedinému útoku na naši základnu, takže jsme se tam cítili v bezpečí.

Na jiných misích jste útok na základnu zažil?

Občas nějaké útoky přišly, ale nic hrozného se naštěstí nestalo. Když se člověku nic nestane, nevnímá to tak dramaticky. Prostě to beru tak, že je to součástí mé profese. Je třeba to přejít, nemůžu se nechat vykolejit.

Na sále musíte mít chladnou hlavu. Jak se dá odpoutat od toho, co se děje okolo? 

Každá sálová sestra musí na sále i v běžné nemocnici zvládat stresující situace a fungovat pod tlakem, takže jsem na toto byl připravený. Zásadní rozdíl jsem tam nevnímal. Polní nemocnice je navíc většinou lokalizovaná v týlu (prostor za frontou – pozn. red.), kde není nebezpečí tak enormní, jako když se ze základny vyjíždí.

Co je potřeba, aby mohla perioperační sestra vyjet na misi?

Kromě odpovídajícího vzdělání je jedním z předpokladů fyzická zdatnost a znalost anglického jazyka. Další podmínka je dobrý zdravotní a psychický stav. Každý voják před nasazením musí projít důkladným zdravotním vyšetřením a psychologickým testováním.  Celá skupina projde před odjezdem intenzivním komplexním výcvikem, který je samozřejmě uzpůsobený místu nasazení. Přizpůsobuje se lokalitě, do které se jede, národnostem, které tam žijí, ale třeba i geografickým podmínkám nebo epidemiologické situaci. 

Na kolika misích jste byl?

Zúčastnil jsem se osmi zahraničních operací. Když jsem jel poprvé, byl jsem ve stresu a představoval jsem si, co všechno se může stát. Když jsem měl jet po osmé, uvědomil jsem si, že už mise vnímám jako méně nebezpečné. Už jsem toho dost zažil, takže mě máloco překvapí. Vždy ale záleží na místě, kde působíme, na zabezpečení základny, a také na bezpečnostní a politické situaci v lokalitě.

Jaký je váš nejsilnější pozitivní a negativní zážitek z mise? 

Když jsem odjížděl na první misi, tak mi moje kolegyně řekla památnou větu: „Kájo, na misi poznáš přátele na celý život.“ To musím potvrdit.  Zážitek z mise je velmi intenzivní a poznáte lidi mnohem víc, protože s nimi trávíte čtyřiadvacet hodin denně. Za pozitivní považuji právě nové kontakty a přátelství, která jsem tam navázal. Mezi negativní zážitky patří, že jsme mnohdy řešili závažná zranění a záchrana životů na operačním sále byla velmi emotivní a působivá. Na to člověk nikdy nezapomene.

Jaký je poměr žen a mužů v této profesi, která je tak fyzicky i psychicky náročná? 

V tomto případě se počty neliší od civilního zdravotnictví, kde nelékařský zdravotnický personál tvoří většinou ženy. Stejné je to u armády. Ženy musejí zvládat i nebezpečné mise, zkrátka protože není tolik „chlapů sester“. V naší 6. polní nemocnici je zhruba 60 procent žen a 40 procent mužů. 

Jak vypadá den sálové sestry na misi?

Běžný den je velmi podobný dni standardní perioperační sestry v české nemocnici. I po zvládnutí plánovaných operací na konkrétní den, musí být tým neustále v pohotovosti. V případě potřeby musíme okamžitě doběhnout na pracoviště a být schopni operovat akutní zákroky. Specifikem je hromadný příjem raněných, při kterém se okamžitě aktivuje celá nemocnice. Všechna pracoviště musí být do předem stanoveného limitu připravena na příjem velkého počtu raněných. Takže i když máme volno, musíme být 24/7 na vysílačce. 

A jak vypadá váš den po návratu z mise? 

Po návratu z mise působíme ve stážových zařízení, což jsou i civilní nemocnice. Já pracuji na ortopedicko-traumatologických sálech přerovské nemocnice, kde je neustále hodně práce. Obzvláště teď po pandemii covidu, kdy se čekací doby prodloužily a v operacích máme skluz. Můj den začíná tím, že se nad plánem operací na daný den domluvíme, kdo co bude dělat. Po operačním programu pak následuje úklid, doplnění materiálu na sály a objednávky spotřebovaného materiálu. Potom sály připravíme na další operační den a sloužící tým čeká na případné akutní operace. K tomu ještě plníme harmonogram dne. Například sterilizujeme materiály, připravujeme dezinfekční prostředky, a také zabezpečuje transport biologického materiálu. 

Sloužil jste také v polní nemocnici pro covidové pacienty. Jakou jste tam měl roli?

Působil jsem na pozici vrchní sestry tohoto záložního zařízení a byl jsem zde jako odborník za nelékařský personál. V horizontu pár dní jsme připravili polní nemocnici pro 500 pacientů. Ti se tam měli umístit ve chvíli, kdy by se vyčerpaly kapacity v klasických zdravotnických zařízeních. Byli jsme připraveni na pacienty, kteří už nebyli v kritickém stavu, a na nemocné s lehčím průběhem. Nemocnice se ale nakonec naštěstí nevyužila. 

Jak polní nemocnice vypadala? 

Byly to obrovské temperované haly na pražském výstavišti. V nich jsme mobilními zástěnami vytvořili několik sektorů po 50 lůžkách. Tyto haly byly propojené filtry se zázemím pro veškerý personál.

Lze polní nemocnici vybavit tak, aby se přibližovala standardům, které známe z klasické nemocnice? 

Vše je závislé na místě nasazení. Záleží na tom, jestli budujete nemocnici ve stanech nebo ve zděných budovách, a zda je v nich teplo, světlo, voda, odpady, elektrická energie a další. V těchto improvizovaných podmínkách je velmi těžké zajistit hygienické epidemiologické standardy. Nikdy se nemůžeme přiblížit klasickým zděným budovám, kde je filtrační zařízení, vstupní filtry, ve kterých se operační skupina převléká a podobně. Co se přístrojů a materiálu týče, to už je stejné jako v běžné nemocnici. Byli jsme ale například součástí mezinárodní nemocnice u Britů, kde byly stany, a tam voják přišel v uniformě, umyl si ruce, hodil na sebe operační plášť a šlo se na sál. Zkrátka vždy záleží na tom, co je k dispozici.

Po 20 letech služby vás čeká odchod z armády. Proč tato změna?

Důvody jsou čistě osobní. Naše Agentura vojenského zdravotnictví se nachází v Hradci králové a já bydlím u Olomouce. Jako voják trávím hodně času mimo domov, což chci změnit. Chci být více doma se svou rodinou. Je čas, abych ji upřednostnil. 

A budete dál dělat svoji práci?

Vracím se na operační sály v přerovské nemocnici, kde jsem před pětadvaceti lety začínal a kam stále chodím vypomáhat. Znám celý personál. Je to místo, které mi není cizí, a práce je mi blízká.

Pojďme se vrátit zpátky v čase. Proč jste šel před lety studovat Fakultu zdravotnických studií?

V době, kdy jsem studoval, byla Univerzita Pardubice jediná, která nabízela magisterské studium perioperační péče. Navíc jsem měl od své neteře, která již dříve perioperační péči v Pardubicích studovala, pozitivní recenze.

Jak na studium vzpomínáte?

Vzpomínám na to rád. Rozšířil jsem si znalosti a dovednosti, ale také kontakty. Poznal jsem mnoho zajímavých profesionálů a ještě po 25 letech praxe na operačních sálech pro mě bylo studium přínosné. Velmi oceňuji také přednášky na téma management a statistika, ze kterých dnes na pozici vrchní sestry, kdy mám pod sebou tým 60 lidí, velmi čerpám. 

Fakulta zdravotnických studií investuje do odborného vybavení a pořídila například laboratoř, která simuluje operační sál….

To je výborná zpráva, protože z vlastní zkušenosti vím, že praktická výuka perioperační péče je nejpřínosnější. Nejen že vidíte, jak to na sále reálně vypadá, ale můžete zde imitovat a trénovat různé činnosti. Studenti si také mohou prohlédnout nástroje a přístroje, což jim dá rozhodně víc než pouhý obrázek v knize.

Mgr. Karel Odložilík (1975)

• V roce 2011 absolvoval Vysokou školu zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislavě.
• Magisterské vzdělání v oboru perioperační péče si doplnil na Fakultě zdravotnických studií UPCE, kde promoval v roce 2020.
• Má za sebou více než 25letou praxi na operačních sálech civilních i armádních nemocnic. 
• Jako perioperační sestra ve službách armády vyjel na osm zahraničních misí.
• Působil jako vrchní sestra polní nemocnice v Letňanech pro 500 pacientů s koronavirem. 
• Volný čas rád tráví se svou rodinou, na zahradě nebo jízdou na kole.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Co si psaly do deníčků ženy v 19. století a proč lidé vnímají negativně feminismus? Historička Milena Lenderová z Fakulty filozofické se zabývá dějinami žen a otázkami rovnosti pohlaví. Říká: I dnes přetrvává názor, že doménou ženy je domácnost.

Věnujete se 19. století. Jak tehdy ženy žily? 

Celé 19. století je poměrně dlouhé období. Situace na jeho začátku byla pro ženy zcela nesrovnatelná s tou na konci století. Ženy během sta let ušly kus cesty. Od začátku století, kdy se ještě zpochybňovalo právo žen na jakékoli vzdělání a vůbec potřeba ženského vzdělání, až k dívčímu gymnáziu a ženám na univerzitě.

Co tomuto pokroku pomohlo?

Paradoxem je, že ženskou emancipaci vždy posouvá nějaký problém. Může to být třeba krize nebo válečný konflikt. V tomto případě to byla prusko-rakouská válka v roce 1866, která byla lidskou a demografickou tragédií. Najednou se objevila spousta žen –⁠ vdov, které měly živit rodinu, ale vlastně nic neuměly, a mnoho dívek, které marně hledaly ženicha. Zatímco na začátku 60. let byly jen vyšší dívčí školy, poté se objevily i kurzy ženského výrobního spolku, které cílily na ženskou kvalifikaci. V roce 1870 se dokonce otevřela první střední škola pro dívky s maturitou, kterou byl učitelský ústav.

Podrobně jste zkoumala deníky mladých žen a dívek. Co v nich bylo zajímavého? 

Byla to určitá autostylizace. Máme představu, že deníky jsou skutečně upřímné. Z rukopisů je zřejmé, že pisatelka vždy psala pro někoho, kdo její text možná bude někdy číst. Protože jsem se zajímala o dějiny sexuality, hledala jsem v denících informace k tomuto tématu. Ty tam ale téměř nebyly. A když jsme se zabývali dějinami porodnictví, bylo to podobné. Eva Vrchlická například do deníku napsala pouze: „Dnes ráno jsem dostala děvčátko.“ 

Co si tedy ženy zaznamenávaly? 

Ženské deníky nahlížejí realitu zezdola. Dozvíte se v nich, co dělaly, co si oblékaly, jaké měly kamarádky a další každodennosti. 

Bylo tehdy běžné vést si deník?

Ve vzdělaném prostředí si děti zhruba od 12 let psát deník dokonce musely. Na začátku zpovědního věku dostaly sešitek a pod dozorem rodičů nebo vychovatelky začaly psát. Dívky byly vytrvalejší, ale jejich zpověď zpravidla končila s narozením prvního dítěte. Našli jsme v nich tedy spíš dívčí starosti. Bylo výjimkou, že některou z dívek zajímala politika, a dokonce o tom napsala, takže jako pramen k reflexi politického dění v českých zemích tyto deníky určitě neslouží. 

Proč si děti musely psát deníky?

Byly vedeny k zodpovědnosti a k sebereflexi. Nyní vyšel třetí díl deníku Marie Červinkové-Riegrové, vnučky Františka Palackého, která si ho psala od 11 let. Vydaly se pouze části deníku z dospělosti, kdy byla jakousi sekretářkou svého otce, zakladatele české politiky Františka Ladislava Riegra. Máme ale k dispozici i rukopisy z jejího útlejšího věku, které jsou roztomilé tím, že v nich každý večer zpytuje, zda byla hodná a zda se chovala, jak se od ní očekává. Najdeme tam třeba, že se trochu poprala s bratrem nebo že nebyla hodná a myslela na špatné věci. Děti z těchto rodin byly vedeny k tomu, aby uvažovaly, co ten den dělaly a zda to bylo ve shodě s normou, která ve vzdělaných a zámožných kruzích panovala. Postupem času ale dozor trochu pominul, a tak můžeme v denících najít i zajímavější věci, které jsou vybočením z té normy. Přestože v 19. století byly děti ukázněnější, jsou v zápiscích zmínky typu: „dnes jsme si s kamarádkou zakouřily,“ „daly jsme si pivo,“ „počmáraly jsme lavice.“ 

Čím byla tehdy žena pro muže?

Spíš se podívejme na to, čím byl muž pro ženu. Znamenal pro ni ekonomické zajištění. Tehdy měly ženy přístup na trh práce téměř nulový. Některé z nich byly dělnice, ale po provdání práci opouštěly. Jakmile měly děti, byly z nich posluhovačky, pradleny a podobně. Kvalifikovaná ženská profese až do poslední čtvrtiny 19. století neexistovala, snad až na soukromou učitelku či vychovatelku. Dívky byly vychovávány k tomu, aby byly dobrými manželkami. Jejich povinností bylo zajistit zázemí rodiny. Starat se o to, aby členové rodiny žili v čistotě, najedli se, aby doma bylo teplo, aby děti byly vychované. To byla záležitost hlavně matky, otec byl jen takovým ramenem spravedlnosti. V této době bylo rozhodně pro ženu důležitější se vdát než pro muže se oženit.

Takže manželství nebyla založena na lásce?

Velmi záleží na sociálním prostředí. Panovnická manželství byla záležitostí politiky. Hlavním zřetelem byla politická výhoda, aliance a podobně. Ve šlechtických vrstvách fungoval spíš majetek. Snahou bylo ho pospojovat nebo rozšířit. V zámožnějších středních vrstvách to bylo zajímavé. Muž, který dokončil práva, hledal přiměřeně zámožnou nevěstu, za jejíž věno by si mohl otevřít advokátní kancelář. Lékař zase takovou, za jejíž věno by si mohl otevřít ordinaci. Ekonomický zřetel tam byl velmi silný. Ale v průběhu 19. století už vzájemná náklonnost, cit a láska začínají získávat prostor.

Čemu se ženy věnovaly ve volném čase?

Ony moc volného času neměly. Říkalo se, že zahálka vede k neřesti, takže měly být pořád užitečné. Přestože rodina měla zpravidla služebnou, žena měla volný čas strávit něčím, co je prospěšné, například charitativní činností. Manželka již zmíněného F. L. Riegra neustále pletla punčošky pro chudé děti, organizovala mateřské školky a jesle, péči o chudé ženy a kojence. Volný čas se v ženském světě objevil až později, ženy ho měly věnovat četbě nebo psaní deníků.

Říkalo se, že žena je dcera, sestra, matka, družka a pouhý přívěšek lidské rasy. Co to znamená?

Žena neměla právní subjektivitu, vždy za ni zodpovídal nějaký muž. Nejdříve otec, a když se vdala, pak manžel. Bylo to jasně dáno rakouským občanským zákoníkem z roku 1811. Žena neměla právo rozhodovat o dětech, které porodila, v podstatě ani o majetku, který přinesla do rodiny. Až do začátku První republiky neměla volební právo. V našem prostředí byla a dosud je navíc posesivita daná koncovkou –⁠ová, což znamená, že jste vždy něčí. Proto jsem si například nechala své jméno. Nevadilo mi být dcerou svého otce, ale už bych nechtěla být majetkem svého manžela. 

Takže vám nevadí, když si ženy tuto koncovku ke jménu nedávají?

Nevadí mi to. I když to v českém prostředí působí trochu rušivě. Mně spíše strašlivě vadí přechylování cizích ženských příjmení. To mi přijde jako porušení autonomie nositelky. Co jí je do specifik českého jazyka? Úplně rostu, když někdo řekne třeba Madeleine Albrightová. Ona se takto přece nejmenovala. 

Žijeme v zemi, která byla jednou z prvních zemí, které uzákonily rovnost pohlaví. Jak si vedeme dnes?

Řekla bych, že máme stále málo žen v politice. Tím nechci říkat, že jsem zastáncem kvót. V politice by měly rozhodovat schopnosti, znalosti a rozhled. Když se ale podíváme na současné mužské politiky, zjistíme, že to tak rozhodně nefunguje. A nevím, jestli by tomu pomohly kvóty. Od listopadu 1989 bylo jen žalostně málo výrazných českých političek, za kterými zůstalo něco, co nám vyvstane v paměti, jakmile se řekne jejich jméno. To je ale dané tím, že tu stále přetrvává přesvědčení, že ženským světem je domácnost. Přitom, když se podíváme na skandinávské země, tak tam ženy v politice, třeba premiérky a prezidentky, fungují dobře.

Rovnost můžu a žen je i jednou z priorit českého předsednictví Radě EU. Je správně, že se toto téma stále otevírá?

Je dobře, že se o tom mluví. Ale už od roku 1920 máme v Ústavě, že neexistují žádné výhody pohlaví, ani rodu. Už za První republiky to moc nefungovalo, přestože byl prezidentem velký feminista T. G. Masaryk, který se teoretickým otázkám feminismu věnoval už v posledních desetiletích 19. století.    O úplné rovnosti se stále mluvit nedá. Máme v sobě neustále dědictví komunismu, že jsme si všichni rovni, ale fakticky tomu tak není. Tehdy byla žena muži rovna v tom, že mohla osm hodin pracovat a pak ještě osm hodin řádit v domácnosti. Představa, že domácnost je doménou ženy, tu pořád přetrvává. Objevuje se navíc i v politice, například ve výrocích některých politiků. Bohužel si nejsem jistá, jestli současná vláda bere toto téma dostatečně vážně. 

Je slovo feminismus v českém prostředí už chápáno správně? 

Ne, pořád je to spíše nadávka. Když jsem vydala první knížku K hříchu i k modlitbě, která byla o ženách v 19. století, tři renomovaní historici mi říkali, jak je to pěkné a že je vidět, že nejsem feministka. Já ale feministka jsem. To slovo má u nás stále přídech hanlivosti. Základní myšlenkou, která se rozvíjí už od francouzské revoluce, je, že muži a ženy jsou si rovni. To není nic proti ničemu. Feministky muže hubit nechtějí. Možná je chtějí jen vyhnat z kanape a od televize a tím je upozornit, že péče o rodinu a domácnost je také jejich věcí, ale žádné distopické představy o nadvládě žen nemají. Lidé pořád nemají jasno, protože podléhají jednoduchým informacím.

Brněnská primátorka řekla, že rozhodně není feministkou, protože je ráda, když jí muž podrží dveře, zaplatí kafe a pomůže jí do kabátu. Je to správně?

Vůbec to spolu nesouvisí. Tyto situace jsou záležitostí etikety, ne feminismu. Nejen Češi mají problém s feminismem, a ještě větší problém s etiketou, protože se často opravdu neumějí chovat. Masaryk řekl: „Muži a ženy jsou si zcela rovni, pouze rozdíl fyzický budiž je uznáván.“ Biologické pohlaví pořád hraje roli, ženy jsou přeci jen fyzicky slabší. Otevírání a přidržení dveří má kořeny v dobách, kdy byly dveře opravdu těžké. Na naší fakultě máme dnes těžké bezpečnostní dveře, se kterými někdy zápasím. Dát někomu přednost je také otázka bezpečnosti. Pouštíme jako prvního staršího člověka a ženu, abychom se ve dveřích nepotloukli. Etiketa má racionální kořeny. Češi ji, navzdory vynikajícímu panu Špačkovi, ale neznají. Neznají feminismus, ani etiketu a pak pouští do světa takové nesmysly. 

Jaké jsou tedy cíle feminismu?

Rovnost obou pohlaví. A to nejen rovnost v legislativě, ale také rovnost, která je respektovaná. Je to záležitostí výchovy, četby, médií a televize. S vnoučaty občas sleduju ČT Déčko a řekla bych, že tam to začínají dělat dobře, protože se do popředí dostávají i holčičky. Ne vždy je tím šikovným, energickým a vynalézavým dítětem jen chlapec. Tak to přece v životě je. Pokud toto budou lidé respektovat, rovnost pohlaví bude fungovat. Když to nerespektují, nepomohou žádné další vyhlášky, předpisy a podobně. Už přes sto let máme rovnost obou pohlaví v ústavě.

Podívejme se ještě na sexuální obtěžování. Jedna politička řekla, že je to přirozená věc, kterou dělali už naši předkové, a kdyby se takto nechovali, my tu vlastně vůbec nejsme…

Kdysi bylo přirozenou věcí smrkat takzvaně po pansku, což znamená na zem. Bylo přirozené se moc nemýt, jíst rukama a fatalisticky přijímat úmrtí vlastních dětí. Pokud bylo sexuální obtěžovaní v minulosti přirozená věc, společnost se už poněkud zkultivovala. Myjeme se, smrkáme do kapesníku, a neměli bychom být ani sexuálně obtěžováni. Otázka ale je, co je sexuální obtěžování. Pokud za to někdo považuje pouhé otevření dveří, tak je něco špatně. Otevření dveří není plácnutí přes zadek. Ale to inteligentní člověk, myslím, chápe. 

Co byste popřála ženám? 

Myslím, že každý člověk se smyslem pro spravedlnost si přeje, aby skončila válka. A aby ruští váleční zločinci stanuli před Mezinárodním soudem pro lidská práva. A to bych přála nejen ženám, ale všem.

prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc. (1947)

• Svá studia v oborech dějepis a francouzština absolvovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získala i titul PhDr. a CSc.
• Habilitovala se a profesorské řízení postoupila na Jihočeské univerzitě.
• V České republice začala jako první zkoumat dějiny žen a dětství z pohledu historické antropologie.
• Byla první děkankou Fakulty humanitních studií (pozdější Fakulty filozofické).
• Je autorkou nebo spoluautorkou 25 publikací a zhruba 200 vědeckých studií.
• V roce 2016 získala cenu Magnesia Litera za publikaci Vše pro dítě! Válečné dětství 1914-1918.
• Ve volném čase se věnuje vnoučatům a zvířatům

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Bílá stěna, náraz a tma. Jiří Švihálek při dopravní nehodě přišel o nohu. Pod přezdívkou „pacholek“ popsal bývalý student Fakulty ekonomicko-správní a Fakulty elektrotechniky a informatiky svůj příběh, který proletěl Českem, na blogu a v knize Deník jednonožce.

Datum 26. července 2019 asi jen tak nezapomenete. Co se tehdy stalo?

Byl to krásný letní pátek. Po práci jsme jeli s nyní už bývalou ženou na rodinnou oslavu, a protože bylo krásně, naložili jsme dárky na motorku. Byl hustý provoz, takže jsme jeli v koloně. Na obchvatu kolem Chrudimi se najednou rozkývalo auto s vozíkem plným betonu. To jsem ale tehdy ještě nevěděl. V tu chvíli jsem viděl jen bílý flek, který přejel do protisměru a narazil do svodidel. Strhnul jsem řízení do protisměru. Pak bylo černo. 

Po nehodě jste byl při vědomí. Co si pamatujete? 

Viděl jsem před sebou svou ženu, jak tam leží se zavřenýma očima. Bylo hrozné vedro, sluníčko pálilo, na asfaltu smrděl olej. Tekl z motoru, který ležel vedle mě. Vyletěl z auta, taková to byla rána. Kousek dál stál náklaďák. O nás nikdo nevěděl, oproti tomu, co se tam dělo, oproti té hradbě z rozbitých aut jsme byli jako mravenečci. Zakřičel jsem, ať pro nás někdo přijde. Naštěstí si nás poté všimli a táhli nás pryč od toho motoru, protože hrozilo, že začne hořet.

Jaký byl váš zdravotní stav? 

Zjistil jsem, že hýbu stehnem, ale zbytek nohy zůstává ležet na silnici. Palec se mi houpal jen na kouscích kůže. Vše v mém těle se najednou vyplo, takže jsem necítil žádnou bolest, za což jsem vděčný. Vnímal jsem, že mě pálí asfalt a že ležím na kamínku, ale vůbec jsem necítil, že mám na několika místech rozbitou nohu. Jeden hasič mi do ní dokonce omylem kopnul a hrozně se omlouval, ale já jsem nic necítil. 

Co se dělo v nemocnici?

Primář se mi podíval na nohu a řekl, že je na kaši a že se s tím nedá nic dělat. Pak jsem usnul a probudil se druhý den po několikahodinové amputaci. Cítil jsem se dobře, byl jsem plný opiátů. Ale neměl jsem nohu. Chvíli se mi chtělo brečet. Pak jsem si ale uvědomil, že žiju, a to je skvělé. Přišel jsem jen o část nohy. Tehdy mi ji řízli…tam vlastně nebylo co řezat. Zkrátka mi ji sebrali pod kolenem, ale 13 dní na to jsem bohužel přišel i o koleno, což je obrovská nevýhoda. Ztrátu kolene jsem obrečel hodně.

Přesto jste to ale vzal jako nový začátek.

To je přesné, je to nový začátek a člověk si tak musí nastavit hlavu. Nesmí to vzít tak, že je konec. Jinak to konec skutečně bude – jak psychicky, tak fyzicky. Když se nastaví na nový start, s jinými hodnotami, začne se s tím učit žít a začne hledat cesty. Všechno je najednou o dost snazší. To byla hned od prvního dne po nehodě i moje filozofie a snažím se toho držet. Někdy to jde snáz, někdy hůř.

Zaplatil jste za vášeň pro motorky největší daň?

To bych neřekl, vlastně to ani nesouvisí s motorkou. Sešlo se množství špatných náhod. Motorka za to nemůže. Kdybychom byli v autě a trefil nás přetížený vozík plný betonu, tak by to i tak dopadlo strašně špatně. Máme sice nějaké ztráty na končetinách a na zdraví, ale mohlo to být horší. Hlavní je, že jsme to přežili.

Po nehodě jste začal psát deník. Proč?

Kamarádka mi přinesla papírový sešit s infantilním jednorožcem v duhových barvách, abych se v nemocnici nenudil. Nejdřív jsem ho zavřel do šuplíku, ale pak jsem ho začal využívat na psaní různých věcí, které se mi přihodily, abych je mohl později vyprávět rodině a přátelům. Dostával jsem tak silné opiáty, že jsem usnul a po probuzení jsem nevěděl, kde jsem, a spoustu věcí jsem si nepamatoval. Začal jsem si je psát a druhý den to často byla novinka i pro mě. Takto to vzniklo. 

Poté jste texty zveřejnil na blog, který se stal virálním…

Rozhodl jsem se, že zážitky napíšu jako příspěvek na své webové stránky a pošlu i na facebook, aby si je přečetlo širší okolí a já všechno nemusel všem vyprávět zvlášť. Muselo to ale ještě projít cenzurou od rodiny a kamarádů. Tohle se odehrávalo měsíc po nehodě. Poté jsem se psaní snažil držet každý den, čímž získalo deníkovou formu. Moje příspěvky začali ve velkém sledovat i cizí lidé, kteří nám fandili a podporovali nás. To nám moc pomáhalo. 

Teď už tam ale každý den nový příspěvek nenajdeme. 

Nejdříve jsem si hlídal, aby text vyšel opravdu každý den. Začal jsem si je připravovat předem a zveřejňoval je postupně. Každý příběh ale po nějaké době postrádá na zajímavosti. Když už nebyl vidět větší progres, dny se začaly slévat. Najednou bylo jasné, že je každodenní psaní neudržitelné a že už budu psát jen o velkých událostech – v této fázi je to teď. Ale papírový deník s jednorožcem pořád existuje, jen je zase zpátky v šuplíku.

Následně jste blog vydal knižně. Liší se kniha od textů na webu?

Hlasy, ať to vydám, chodily od začátku. Někteří chtěli na budoucí knihu dokonce i přispět. Říkal jsem si, proč by za peníze kupovali něco, co mají zadarmo na internetu.  Ale potom mě oslovili lidé, kteří měli s vydáváním knih už zkušenost, a šli jsme do toho. Rozhodl jsem se knihu obohatit, proto v ní jsou navíc unikátní rozhovory s hasiči, s mou rodinou, s přáteli. Je tam hromada receptů, čímž myslím asi tři nebo čtyři (smích), a také QR kódy, takže čtenář nepřijde ani o videa.

Blog získal ocenění Magnesia Litera a Křišťálovou lupu. Při přebírání ceny z vás na pódiu sršela neskutečná energie.

To si pletete s potem (smích). Je to neuvěřitelné. Člověk, který téměř neumí správně napsat čárku ve větě, se najednou mohl postavit na pódium vedle literárních géniů. Pro mě obrovský úspěch. Nesmírně si ceny vážím a je to jedna z věcí, která mi visí na zdi. 

Setkáváte se s lidmi, kteří váš příběh znají?

Zrovna dnes jsem byl v drogerii koupit kapesníčky. Když jsem odešel, přišla mi na Instagram zpráva, v níž se mi čtenářka omlouvala, že na mě v obchodě zírala. Chtěla mě přijít pozdravit a popřát mi hodně štěstí, ale prý na to neměla odvahu a nechtěla mě obtěžovat. Lidé mě poznávají často. Vidět člověka bez nohy není v Pardubicích úplně běžné. Je nás tu jen hrstka.

Před nehodou jste byl v životní formě. Sportujete i přes ztrátu končetiny?

To je pravda. Běhal jsem překážkové závody, půlmaratony a chystal jsem se na maraton. Ke sportu, hlavně k běhání, se chci vrátit co nejdřív. Hrozně dlouho jsem čekal, až budu moci používat běžeckou protézu. To se protáhlo nutnými operacemi a hojením pahejlu. A pořád to není ono. Mám bolesti a neustále řešíme, co by mohlo pomoct, aby protéza dokonale seděla. Takže jsem metu, že zas budu běhat a budu aktivní i v tom, co mě předtím opravdu bavilo, ještě nepokořil. Ale snažím se dělat jiné sporty, jako je třeba wakeboarding, snowboarding nebo paddleboarding.

Do boxu: „Běhal jsem překážkové závody, půlmaratony a chystal jsem se na maraton. Ke sportu, hlavně k běhání, se chci vrátit co nejdřív. Než to bude možné, snažím se dělat jiné sporty, jako je třeba wakeboarding, snowboarding, paddleboarding.“

Je neuvěřitelné, že i bez nohy lze jezdit třeba na snowboardu. 

Dneska se už dělají protézy na každý sport. Člověk by ale musel chodit do několika prací najednou, aby si jich mohl dovolit více. Mně pomohlo, že jsem na snowboardu uměl jezdit už před nehodou. Musel jsem jen přijít na to, jak s protézou správně fungovat, jak ji propnout, abych z prkna nespadl a podobně.

Jak těžké bylo vrátit se s handicapem ke sportování?

Záleží na sportu. Jsou sporty, kam se člověk dokáže lehce vrátit zpátky i bez nohy. Pro mě je nejdůležitější běhání, proto je přede mnou ještě dlouhá cesta. Mám úžasnou protézu, ale pokud není kvalitní lůžko a nesedí mi, tak mě to bude vždy bolet a omezovat.

Vaše protéze je robotická. Co umí?

Stojí strašné peníze, ale je skvělá. To, co umí a co vydrží, je neuvěřitelné. Má mnoho režimů, umí spoustu sportů a může se používat ve vodě. Navíc mi zachraňuje zdravou nohu, protože ji šetří tím, že pomáhá chodit ze schodů, přibržďuje mě, sedá si se mnou. To je hrozně důležité, protože už mám jen jedno koleno a klouby se přetěžují a ničí. Původně byla navržena pro americké veterány a vůbec nebyla učena pro civilní trh. Pak se něco zlomilo a už se dá běžně sehnat.

Jak protéza funguje? Sama ví, co má dělat, nebo jí musíte dát povel?

Je to půl na půl. Protéza má hydraulický píst, který je řízený mikroprocesorem. V noze jsou rozmístěná různá čidla, takže pozná, jestli stojím na špičce nebo na patě, jestli je noha ve švihu nebo v zátěži. Pak je důležitý algoritmus a program, který pozná, jestli jdu pomalu nebo rychle, jestli jdu ze schodů nebo z kopce, a podle toho procesor přibržďuje píst. Neumí ale popohánět. Často si lidé dělají srandu, že za mě noha sama kope. Ona umí ale jen brzdit, takže při chůzi ze svahu mě pomalinku spouští. Noha přesně ví, kdy to má udělat, což je pro mě trochu magie.  Jako skoro „ajťák“ bych to ale neměl říkat, protože je to zkrátka program. Občas jí ale musím poradit, jaký režim preferuju, třeba že jdu na kolo. Na to mám aplikaci v telefonu.

V čem se váš život ještě změnil?

Dalo by se říct, že jsem se vrátil do starých kolejích, především po pracovní stránce. Jdu do práce, vrátím se a odpoledne je o tom, jak se co nejrychleji vrátit do formy. Pořídil jsem si běžecký pás, na kterém se snažím chodit, abych otužoval pahejl a ten si zvykl na zátěž. Takže volný čas věnuju hlavně tomu, abych mohl fungovat normálně. Nechci řešit, že někam nepůjdu nebo něco nezkusím, protože nemám nohu. Mým cílem je chodit tak, aby lidé nepoznali, že mám protézu. Noha to umí a díky ní se mi to často daří. Ale stále musím pracovat na lůžku, protože často vznikají různé oděrky, které mě omezují v tom, abych hezky chodil. To pak začnu kulhat. Protéza musí fungovat perfektně, aby člověk netrpěl.

Už jste se dokonce vrátil i do sedla motorky. 

Vrátil jsem se jen na skútr. S přítelkyní nás čeká dovolená v Řecku, kde na skútrech budeme jezdit. Chtěl jsem si předem vyzkoušet co to se mnou udělá. Jestli nebudu mít psychický blok a zda to bude fyzicky možné, jestli mi tam protéza nebude vadit. Zkoušeli jsem si jízdu u kamarádky, kterou jsem získal na Fakultě ekonomicko-správní a stále jsme přátelé. Na jejím skútru jsem jezdil i s batůžkem a bylo to skvělý. Naše obavy z jízdy ve dvou se rozplynuly.

Vy jste ale svá studia zahájil na Fakultě elektrotechniky a informatiky, že?

To je pravda, ale objektově orientované programování ukázalo, že informatika nebude úplně pro mě. Proto jsem přešel na Fakultu ekonomicko-správní, kde jsem dodělal Informační a bezpečnostní systémy, což je také trochu IT obor. 

Ani v tomto oboru jste ale nezůstal a dnes děláte marketing. 

To se tak stane. Člověk někam nastoupí a poté v rámci firmy přejde na jinou pozici a najednou zjistí, že mu vyhovuje daleko víc. Vždycky jsem věděl, že budu dělat za počítačem a v marketingu se právě hodně věnuju médiím a počítačové tvorbě. Netvrdím, že to, co dnes používám v marketingu, jsem se nenaučil na Univerzitě Pardubice, to bych lhal. Pomohlo mi to a naučil jsem se na vysoké škole mnoho věcí. Ale to nejcennější, co mi studium dalo, jsou kontakty a přátelé, které mám dodnes.

Přezdívku pacholek dala Jiřímu jeho dětská láska. Když při nehodě přišel o nohu, jeho sestra vymyslela alternativu pro jeho nohu, pacholeg.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Topič na lokomotivě, který má k ruce svého tlumočníka. To je světová rarita. Pro absolventa Dopravní fakulty Jana Pernera Ladislava Crhu, který obsluhuje kotel parní lokomotivy na německé úzkokolejce v Žitavě ale každodenní realita. Jazykovou bariéru v nové práci rychle odbourává.

Jezdíte vlakem i mimo práci?

Jezdím. Své první auto jsem si pořídil teprve vloni. Jako strojvedoucí pracuji 15 let a vždy jsem dojížděl do práce vlakem. Jenže dřív jsem pracoval v nákladní dopravě, takže nevadilo, že jsem občas zaspal a přišel pozdě. Mohl jsem jet dalším vlakem. Jenže na osobní dopravu čekají lidé, ta musí jet včas. Když jsem jednou zaspal, musel jsem jet na nádraží taxíkem, abych stihl svůj vlak. V tu chvíli jsem vyhodnotil, že je čas si pořídit auto, protože je to jistější (smích). 

Kde se ve vás vzala láska k železnici?

K železnici mě přivedl táta, který je strojvedoucí. Jako malý kluk jsem s ním chodil do práce. Už v pěti letech jsem se domáhal, aby mě vzal na motorák a dovolil mi se s ním rozjet. Naprosto mě vlaky učarovaly a hned jsem si je zamiloval. Dodnes mám rád pocit, že můžu řídit vlak, a ten pohled na koleje, které mi utíkají pod mašinu.

Jaká byla vaše cesta k funkci strojvedoucího? 

Cesta to nebyla vlastně vůbec snadná, protože v páté třídě se zjistilo, že špatně vidím na dálku. V tu chvíli se mi zhroutil svět a rozplynul největší sen. V roce 1989 totiž platilo, že strojvedoucí nesmí mít brýle a musí patřit do takzvané smyslové skupiny jedna, jak se tehdy rozlišovalo. Kdežto výpravčí už mohl mít brýle a mohl spadat do smyslové skupiny dva, v níž jsem se najednou ocitl. Zjistil jsem, že mašinu nebudu moct řídit, takže jsem začal na střední škole studovat na výpravčího. 

Nakonec z vás ale strojvedoucí přece jen je. 

Umožnil mi to vědecký pokrok. Ke konci studia na Univerzitě Pardubice, kde jsem studoval obor Dopravní prostředky, jsem se dozvěděl, že mohu jít na laserovou operaci, která mi vadu odstraní. Znovu jsem začal doufat, že ze mě jednou strojvedoucí opravdu bude.

Co jste tedy musel udělat, abyste se jím mohl stát?

Po škole jsem nastoupil na drážní úřad, kde jsem se teprve dozvěděl, co to obnáší. Byl jsem také v Klubu přátel lokálky v Kamenickém Šenově, který měl licenci, takže jsem se tam mohl zaučovat. Musel jsem absolvovat zákonité zkoušky s jízdou před komisí. V roce 2007 jsem vše splnil a mohl jsem nastoupit k Českým dráhám. 

Můžete řídit i parní lokomotivu. Na ni jste musel získat další papíry?

Je to tak, měl jsem jen oprávnění na motorovou trakci, takže jsem mohl jezdit jen s motorovými lokomotivami a vozy. Když jsem ale jezdil s nákladními vlaky, přestoupil k nám strojvedoucí z turnovského železničního spolku. Potkávali jsme se v Liberci na raportce, tedy v místnosti, které také říkáme fírcimra (místnost, šatna pro strojvedoucí – pozn. red.), a on mě lákal, ať s nimi jdu jezdit parní lokomotivou 310 kolem Turnova. 

A vy jste šel.

Chodil jsem tam nejdříve na brigády a zaučoval jsem se jako topič. Když jsem odpracoval stanovený počet hodin, šel jsem zase ke zkouškám a získal certifikát pro obsluhu lokomotivních kotlů. To odstartovalo další proces. V tu chvíli jsem totiž mohl přejít na pravou stranu strojvůdcovské budky, která je vyhrazená pro strojvedoucího. Opět jsem se musel nejdříve učit řízení lokomotivy a poté složit zkoušky, aby se ze mě stal strojvedoucí na páře.

V Německu jste ale nastoupil na pozici topiče. Není to krok zpět?

Může se to tak zdát, ale je to naprosto pochopitelné. Není to jako u auta, že s českým řidičákem můžu jezdit bez problému i v Německu. Za hranicemi mají na dráze jiné předpisy, v tomto případě navíc v němčině, jinou návěstní soustavu a trochu jiné zvyklosti. Prohlédli si všechny mé papíry a oprávnění, která jim stačila na to, abych mohl obsluhovat kotle. I tak si nejdříve prověřili, zda všechno opravdu umím. Když pustí na koleje člověka, musí mít jistotu, že je opravdu kompetentní.

Jak jste práci získal? V Německu nemají dostatek lidí, kteří by chtěli jezdit na páře?

Řekli mi o ní známí z jednoho německého spolku, protože věděli, že tam několik lidí půjde do důchodu. Je možné, že Němcům toto místo přijde špatně placené, protože je to špinavá práce. Máte ruce neustále od oleje, ale pro mě je to taková ta čistá špína. Někteří by třeba zájem měli, ale zase se bojí zodpovědnosti. Řízení lokomotivy a vlaku je velmi zodpovědná práce a lidí, kteří jsou ochotni tuto zodpovědnost přijmout, je málo.

Takže raději přijali Čecha i za tu cenu, že mu museli sehnat tlumočníka. Je tento postup obvyklý? 

Není to obvyklé, dokonce to prohlašovali za světovou raritu. Pro jistotu se mnou první měsíc do služby chodili dva tlumočníci, kteří se u mě střídali, abych se řádně zaučil. Německy trochu mluvím, ale ne všemu rozumím, takže mi překládali komunikaci se strojvedoucím. 

Máte v plánu se němčinu doučit?

Určitě, už na tom pracuju. Není to jen o běžné mluvě, ale musím se především doučit různé technické pojmy. Rozumím, že mám jít třeba namazat mašinu a podobně, ale v mnohých oblastech mám stále mezery. Primárně se musím doučit vše kolem lokomotiv, pak teprve si němčinu vyšperkuju tak, že budu schopný bez přípravy mluvit třeba i o pěkných ženských (smích).

Co je úkolem topiče? 

Starat se o kotel a vyrobit páru pro pohon parního stoje. Zkrátka zařídit, aby měl strojvedoucí vždy dostatek páry pro pohyb lokomotivy. Aby v kotli vznikla pára, je potřeba mít v něm vodu a pod ní topit, v mém případě černým uhlím. Když přijdete do budky strojvedoucího, uvidíte tam většinou dvě skleněné trubičky, takzvané vodoznaky, kde lze sledovat hladinu vody v kotli. Hlídat, aby voda neklesla pod nejnižší stav, je to nejdůležitější. Může se stát, že topič špatně přiloží a klesne tlak, ale to není takový problém, jako když dojde voda, to je průšvih. Je to na vrácení papírů na lokomotivu, protože může dojít i k výbuchu kotle. 

Budete do budoucna usilovat o roli strojvedoucího na této mašině?

Je to mým přáním. Ale jsem tam od května, takže na to je ještě čas. Nechávám tomu volný průběh. Abych ukojil potřebu řídit vlak, občas si ve svém volnu zajezdím jako strojvedoucí v Česku. I proto abych si osvěžil české předpisy a udržel se v kondici.

Nyní jezdíte na Žitavské úzkokolejce. Co je to za trať?

Je to německá úzkokolejná železnice blízko hranice s Českou republikou. Tyto železnice se v Sasku začaly hojně stavět po roce 1880 především v méně hospodářsky rozvinutých a horských oblastech. Už v roce 1884 se rozhodli postavit úzkorozchodnou trať do Reichenau (dnes polská Bogatynia – pozn. red.) a Markersdorfu (dnes polské Markocice– pozn. red.), což je u Heřmanic. Na tu později navázala úzkokolejka z Frýdlantu do Heřmanic, takže se z Frýdlantu pak dalo jet až do Žitavy. Odbočka na Oybin se postavila roku 1890. Část z Žitavy do lázeňských měst Oybin a Jonsdorf se zachovala do dnes. 

Lokomotivy tam jezdí každodenně?

Jezdí každý den. Za dob východního Německa bylo málo nafty a benzínu, takže běžně provozovali parní lokomotivy. Po roce 1990 už byla dráha pro běžnou dopravu do práce nepoužitelná, tak se přešlo na turistický a historický provoz. I tak ale zajišťuje drobnou dopravní obslužnost, některé děti tímto vlakem jezdí ze školy. Ale není to tak, že přijdete ráno v půl páté na vlak a přijede vám parní mašina, takový provoz už tam není. 

Co zajímavého tam na cestující čeká?

Jezdí tam třeba otevřené vozy, takže nad sebou nemáte žádnou střechu a můžete si užít krásný výhled do krajiny. Lidé v nich jezdí moc rádi. Mohou se nadýchat kouře z parní lokomotivy a prožívat tu pravou atmosféru (smích), ale také se zaposlouchat do chodu parního stroje. Trasa do lázeňských měst vede do kopce, takže lokomotiva je ve výkonu a dává o sobě vědět.

Kromě této rarity jste ale spojován také se Spolkem Frýdlantské dráhy. Co je jeho cílem?

Od narození bydlím ve Frýdlantu, odkud dříve vedla úzkokolejka do Heřmanic. Po válce území mezi Žitavou a Heřmanicemi zabrali Poláci a mezinárodní provoz po úzkokolejce přestal existovat. Do roku 1976 se jezdilo pouze na našem území. Když jsem byl malý kluk, tak tam ještě pořád ležely koleje. Trať postupně zarostla břízami a dalšími náletovými dřevinami a v 90. letech zmizely koleje úplně. Zůstaly nám jen náspy a spousta fotografií, které jsme nasbírali. Od mala to na mě ale velmi působilo, neustále jsem měl v hlavě, že u nás úzkokolejka byla. V roce 2004 jsme založili spolek s cílem část trati obnovit. Prioritou pro nás je obnovení kolejí od nádraží do výtopny, ve které provozujeme muzeum. Chceme zachránit úzkokolejku Frýdlant – Heřmanice v co největší možné míře. Kousek už jsme udělali. 

Jak vzpomínáte na studia na Univerzitě Pardubice?

Když jsem v roce 1997 nastoupil do prvního ročníku, věděl jsem, že se budu muset pořád učit. Ale bylo to zároveň období, kdy jsem si užíval studentského života. Večer jsme se potkávali v hospodě s lidmi z celé univerzity, na což rád vzpomínám. Poté jsem přešel do České Třebové, kde bylo tehdy dislokované pracoviště dopravních prostředků. Pokračovali jsme v takovém domácím prostředí, jelikož nás v ročníku bylo asi sedm. Mohli jsme zůstat ve škole třeba i celou noc a pracovat na počítači. Tam už se vše točilo kolem železnice.

Co vám univerzita do života dala?

Dala mi schopnost se vzdělávat pomocí knih a učebnic. Na střední škole jsem dostal knížky, k nimž jsem nemohl najít cestu, protože jsem jim nerozuměl. Kdežto na univerzitě jsem se naučil přijít do knihovny, posbírat pět knížek a z nich vyčíst vše potřebné. A hlavně jsem tomu obsahu díky studiu na univerzitě rozuměl. Vlastně jsem konečně pochopil i to, co do mě tloukli na střední škole a co jsem počítal těmi kilometr dlouhými vzorečky. Z toho dodnes čerpám. Porozuměl jsem technice a k tomu, co jsem se na výšce naučil, se neustále vracím.

Máte nějaký železničářský sen? Projet se na nějaké trati nebo mašině?

Chodím si do práce hrát s vláčky, a ještě za to dostanu zaplaceno. To už je splněný sen. Do Žitavy jsem šel, abych zažil pravidelný parní provoz, což se mi teď splnilo. Jediné mé přání je opravdu už jen být strojvedoucím na úzkokolejce. Tam bych vydržel klidně až do důchodu. Nemám sen jezdit nějakými rychlovlaky, dráhu prožívám spíše na lokálkách a regionální železnici, což je z dopravního pohledu dnes už okrajová záležitost. 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Nestihli jste podat přihlášku na vysokou školu nebo stále vybíráte tu nejvhodnější? U nás máte stále šanci uspět. Pět našich fakult vyhlásilo 2. kolo přijímacího řízení.  

Máme sedm tisíc studentů a studují u nás chemici i ekonomové, filozofové a historici, zdravotníci, dopravní experti, elektrotechnici a informatici, nebo restaurátoři. Podívejte se, do kterých studijních programů se můžete přihlásit ještě teď. 

• Dopravní fakulta Jana Pernera vyhlásila druhá kola pro bakalářská studia do 31. srpna 2023 a pro magisterská studia do 6. září 2023. 

Informace o studijních programech, pravidla přijímacího řízení, podmínky pro přijetí ke studiu a přihlášku najdete na https://studuj.upce.cz.

Podejte si přihlášku a od podzimu už můžete být vysokoškolákem na Univerzitě Pardubice! 

Najdi svoji identitu na UPCE! 

UPCE vítá nové studenty. Už na několika fakultách Univerzity Pardubice se zapsali ke studiu noví vysokoškoláci.  

Vítáme nové prváky na naší univerzitě a přejeme úspěšné studium! Semestr odstartujeme akcí Příliv nejen pro prváky, ale pro všechny studenty a studentky v úterý 26. září přímo v kampusu UPCE.

Odborníci z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice pracují na novém projektu. Pomáhají zachránit zdobné prvky na vídeňské katedrále sv. Štěpána. Pro ošetření citlivých povrchů na jedné z nejznámějších památek využívají novou biologickou metodu restaurování kamene.

Nejnovější dokument rakouské televize 3SAT ukazuje také práci našich restaurátorů. Moderní postupy v něm divákům přiblížil přímo v prostorách fakulty Ing. Karol Bayer, proděkan pro vědeckovýzkumnou činnost Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.  

Pravěkou studnu, která je nejstarší nalezenou v České republice a zároveň i nejstarší dřevěnou stavbou objevenou v Evropě, pomohli uchovat experti Univerzity Pardubice. Po pěti letech šetrné konzervace na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice zamířila z Litomyšle do Východočeského muzea v Pardubicích. 

Konzervaci, která po dokončení umožní uchování dřevěných prvků bez deformací i po vysušení, připravili naši odborníci ve spolupráci s  Ústavem chemické technologie restaurování VŠCHT Praha. Pro uchování poškozeného, vodou nasyceného dřeva pro další generace byl zvolen postup pomocí roztoku sacharózy. Celý proces trval několik let a jednotlivé části studny byly uskladněny ve sklepení Piaristické koleje v Litomyšli, kde měla vhodné klimatické podmínky.  

„Je to suverénně nejstarší objekt, na kterém jsme na fakultě pracovali,“  uvedl Ing. Karol Bayer, proděkan Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Studna je od tohoto týdne již v depozitáři krajského muzea a veřejnost ji uvidí v příštím roce.  „Studnu veřejnost spatří v moderní výstavě, kterou chystáme na březen 2024 společně s ostatními nejzajímavějšími archeologickými nálezy,“ oznámil ředitel Východočeského muzea v Pardubicích Tomáš Libánek.

Studnu objevili v roce 2018 experti z Archeologického centra v Olomouci. Vědci z Mendelovy univerzity v Brně později určili, že stromy na studnu byly pokáceny v letech 5259 až 5258 před naším letopočtem. Restaurátoři v letech 2019 až 2022 provedli konzervaci jednotlivých dílů studny. 

Jaké bylo dětství v 18. století? Bylo to více radosti nebo práce? Jak regulovaly obce dětské hry? A kdy děti přestaly vykat prarodičům? 

O tom hovořila paní profesorka Milena Lenderová v pořadu Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli, který natáčela Česká televize.

Podívejte se na rozhovor

Paní profesorka je zároveň jednou z autorek kolektivní monografie Velké dějiny zemí Koruny české – Dětství.

První velkorysé shrnutí ukazuje, jak se do tématu dětství promítají nejen poznatky o vývoji školství či práva, o dobové stravě, o bydlení, odívání či řemeslném zpracování hraček, ale také psychologické výzkumy traumat nebo bádání o vzniku a vývoji pediatrie jako samostatného lékařského oboru.  

Dětství má však i svůj „velký dějinný příběh“. Ať už se jedná o dětské sňatky ve středověkých panovnických domech, osvícenské reformy a postupné prosazení právní ochrany dítěte, o oslavu dětství jako naděje lidstva v rané fázi komunistického režimu, nebo naopak obavu z podvratného potenciálu mládí za normalizace, dítě je vždy také téma politické. A ačkoli jde v mnoha těchto případech spíše o jeho zneužití, díky civilizačním posunům od středověku dodnes v dětství přece jen přibývá radostných chvil.

Studentka Dominika Josefová zorganizovala díky podpoře projektu Rozjeď to Univerzity Pardubice a Statutárního města Pardubice zcela novou kulturní a sportovní akci. U Památníku Zámeček v Pardubicích uspořádala 1. ročník Dobročinného běhu a pochodu po stopách Silver A, do kterého se zapojila více než stovka účastníků. 

Tato unikátní akce v sobotu 10. června dokázala zábavně propojit sport s historií města Pardubice a zároveň pomoci hendikepovaným sportovcům. Díky všem přihlášeným organizátorka vybrala skvělých 25 555 Kč, které poputují na konto Atletiky Bez Bariér.

Zájemci si mohli vybrat mezi 8 km dlouhým během vedoucím přes Nemošickou stráň nebo komentovaným pochodem s průvodcem, který vedl účastníky po významných historických místech souvisejících s paravýsadkem Silver A. Podpořit studentku a zahájit akci přišel také rektor Univerzity Pardubice Libor Čapek. 

Více než 50 jedinců si vybralo komentovaný pochod s průvodcem, jednalo se převážně o rodiny s dětmi nebo starší zájemce. Z ohlasů některých účastníků bylo zřejmé, že si akci užili. „Výborně zvládnutá akce a alespoň za mě jste top a fandím Vám i týmu, bez kterého by vše určitě nevzniklo. Moc si považuji toho, že se mladí lidé nejenom baví, jak všude vidíme, ale také se zajímají. Památník Zámeček jsem určitě nenavštívila naposledy a formou, jakou jste to dnes udělali Vy, je to způsob, který se osvědčil,“ napsala hned po skončení akce jedna z návštěvnic.

Spoustu běžců zdolalo trať se skvělým výsledným časem. „Trasa běhu byla opravdu krásná,“ chválili si běžci v cíli cestu přes Nemošickou stráň a kolem vodní plochy Na Podkově, které patří mezi jedny z nejhezčích přírodních míst v Pardubičkách. Z mužů se na prvních třech místech umístili: Václav Rohlík, Hynek Bittner a David Kubias. Mezi ženami dominovala Markéta Krátká následovaná Renatou Haasovou a Eliškou Skoumalovou.

První ročník akce hodnotí hlavní organizátorka Dominika Josefová a spoluorganizátoři (Městský obvod Pardubice IV, Památník Zámeček) jako úspěšný a rozhodně plánují akci pořádat i příští rok. Přidejte se v roce 2024 i vy!